Kdyby moudrý král Šalomoun mohl si chvilku počíst v mé kartotéce, je velmi pravděpodobné, že by zaplakal. Protože to není archiv, ale údolí smutku. Přesně totéž říká Bible: "Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest" (Kazatel 1:18).
No, podívejte se sami. Kvůli pořádku, jděme podle abecedy. Na písmeno "A" nemám nic zvlášť zajímavého. Ale písmenem "B" již začíná všelijaká čertovina.
Blok, Alexander, básník (1880-1921 = 41 let, nějak mladý – GK). Je to největší básník Stříbrného věku ruské literatury. Sláva a pýcha vlasti. Nyní se podívejme, co říkají něm básníci a současníci, kteří ho znali dobře.
1. Básník A. Bělyj napsal o Blokovi: ...prožitek z lyriky je chaotický, chcete-li se v ní vyznat, musíte sám být "poněkud jak se říká"... Blok je talentovaný vynálezce prázdna... ("Věsy" – Váhy, № 5, 1908). Bloka miluje Georgij Čulkov, vynálezce "mystického anarchismu". Na vztahy Bloka k jeho budoucí manželce Ljubov Dmitrievny Mendělejevé se dobře hodí Solověvský výraz: "Pomalu jsem ztrácel rozum / U dveří té, po které žízním". Bělyj mluvil o Blokových básních: "idiotsky nesourodé, nahrabané čert ví kde." Blok napsal Bělému: "Nejsem mystik, ale vždycky jsem byl chuligán".
Stejně jako Bělyj, prodchnutý myšlenkou na "explozi" a opovržení pro evoluci, Blok prožíval "nenávist k různým teoriím pokroku". Rozněcoval v sobě smysl katastrofy, kolaps veřejnosti, žízeň revoluce, nějakého krvavého konce světa". "Nechť je krev, sebesouzení, červený kohout, nechť jsou zničeny paláce a vymazány z tváře země všechny Kremly, nechť jsou hrubost a brutalita, zlodějové i vrazi". Nebo "K zármutku všem buržujům / Světový požár zažehnem / Světový požár v krvi – / Hospodine, požehnej nám!" Nebo "Soudruhu, pušku drž, neboj se! / Vystřel kulku do Svaté Rusi". Poté, co psal tuto báseň "Dvanáct", Blok zapsal do svého deníku: "Dnes jsem – génius". Současně sedláci zničili jeho oblíbené jmění Šachmatovoje. Poté Blok musel žít v nevytápěném bytě, bez služebných, jako honorář dostával slanečka a shnilý brambor a pomalu začal ztrácet rozum. Tehdy, v roce 1921, Blok píše Čukovskému: "... Jsem nemocný ... sežrala mne, špinavá, hnusná, rodná matička Rus, jako svině žere selátko". Zemřel ve stavu tichého šílenství.
Zatížen špatnou dědičností, Blok byl člověk abnormální. Ve svém deníku 22. prosince 1911 píše: "Bolí mne, když padá rodná bříza v zahradě předků. Ale je pěkné, sladké, když Galilea a Bruno hoří na hranici, když Cervantes je zraněn v bitvě, když Dante umírá na verandě". V deníku 5. dubna 1912 píše: "Potopení Titanicu mne včera neuvěřitelně zaradovalo (existuje ještě oceán!). Nekonečně prázdno a těžko".
"Vše prožívá eroticky. Myšlenka na arkýř [výklenek, sloužící jako ložnice] jej neopustí ani na chvilku. V básni "Dvanáct" byla představena s velkou sympatií Katka prostitutka. Nesmysl a lež jsou u Bloka neoddělitelné. Teurgie symbolismu. Teurg je držitel tajných znalostí. Sergěj Solověv nazval Bloka "břichomluvcem brebtalem". Nebyl ani Pýthie, jen pronášel zvuky, rytmické zvuky. Psal sibilistické básně. Ve své autobiografii v roce 1915 Blok nazývá symbolismus mystickým šarlatánstvím. Finis coronat opus!" (Tyto citáty jsou z článku N. Valentinova, "Brebentící břichomluvec" v "Novém ruském slovu" ze dne 5. a 6. června 1961). Jelikož N. Valentinov – je bývalý spolužák a životopisec Lenina, musí to být muž seriozní.
2. V červnu roku 1921 Blok onemocněl astmatem a kurdějemi, upadl do stavu hluboké duševní deprese, a v červenci se úplně zhroutil a ztratil rozum, zemřel v šílenství a strašných mukách 20. srpna 1921 (z knihy Marka Slonima, "Od Čechova k revoluci", New York, 1962).
3. V roce 1905 Brjusov vyzval Bělého k souboji (který se nikdy nekonal). V roce 1906 Bělyj vyzval na souboj Bloka – který se také nekonal. V roce 1907 Blok vyzval k souboji Bělého – se stejným výsledkem (NRS – 27.4.1958).
4. Dědeček Bloka z otcovy strany zemřel v ústavu pro choromyslné, jeho otec-profesor byl také psychopat a kázal revoluční anarchismus (tuto jeho knihu původně cenzura odsoudila k spálení). Matka Bloka měla pouze dvě děti: první se narodilo mrtvé, a druhý byl Blok. Jeho matka byla duševně nemocná, stejně jako jeho otec. Ihned po narození, matka odhodila svého muže a Blok vyrůstal bez otce. Otec Bloka se oženil po druhé, ale i druhá žena jej též odhodila. Dožíval svůj život jako maniak a misanthrop. Blokova matka ke konci života trpěla epilepsií, melancholií až na samé hranici sebevraždy. Dědeček Bloka z matčiny strany posledních pět let svého života byl ochrnutý po mrtvici.
5. A hle, co napsal Blok o ďáblu:
Ale ti, kteří tahali za nitky Loutek všech národů, Ti věděli, co dělají, když jim posílali Humanistickou mlhu...
6. Blok byl člověk nespolečenský, plachý, uzavřený. Musel se nutit, když měl mluvit s lidmi, být ve společnosti. Měl Hamletovskou náturu, plnou pochybností o sobě samém, nespokojenosti se sebou samým. Psal své básně, jako by instinktem. Často nevěděl a nemohl vysvětlit, proč napsal to či ono (prof. N. Pervušin, NRS – 27.7.1980).
7. Byl první básník stříbrného věku. Ohledně Blokova symboliky barev: je to symfonie purpurových a modrofialových světů. Analogie s Vrubelem, který se zbláznil (B. Narcissov v NRS – 23.11.1980).
8. Ve svém deníku (po revoluci) Blok napsal: "Ale já se dusil nenávistí, která přechází do jakési patologické hysterické omrzelosti, která brání žít" (NRS – 23.11.1980).
A ve stejné době: "Jako první z ruských spisovatelů a básníků Blok prohlašuje, že povinností inteligence – je spolupracovat s bolševiky. Ve svém článku "Revoluce a inteligence" Blok píše: "kompletně, celým srdcem, celým svým svědomím naslouchejte revoluci" (A. Sědych v NRS – 23.11.1980). Krátce před svou smrtí, ve svém deníku Blok opakuje: "Rusko mne sežralo jako svině svoje selátko".
9. V sovětském časopise "Otčizna", № 10, 1980, o Blokovi napsali: "Sláva a hrdost Vlasti... Jazyk nabývá jedinečnou hudbu a harmonii... Nedostižitelnou svou magickou silou, Blokovu 'Neznámou' lze číst znovu a znovu až do nekonečna: 'V mé duši je poklad, / A klíč je svěřen pouze mně!' Dějiny ruské literatury po zásluze zařadily "Neznámou" do mistrovských děl světové literatury (str.8-10).
10. Blok měl syna Dmitrije, který žil jen šest dní (2 až 10 února 1909). Viz kniha "Blok", Leningrad 1955, str.725).
11. V knize americké spisovatelky Avril Pimen, o Bloku se říká, že bláznivá láska Bloka k jeho manželce Ljubě i jeho fakticky celibátní manželství s ní, ji přinutily k mimomanželským milostným vztahům, takže neustále klamala svého manžela. Tato dualita byla stálým zdrojem velkého utrpení a geniálních poetických inspirací (L. Kafanova v NRS – 27.06.1982).
V celém tomto smutném příběhu s Blokem jsem se začal zajímat o jméno jeho manželky, Ljubov Dmitrijevny Mendelejevé, dcery našeho geniálního učence, vynálezce periodické tabulky. Jakto, že se nikdo nezamyslel nad etymologií tohoto jména? Vždyť kořen je židovský – židovské jméno Mendel. Je možné, že mezi předky Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva byl také nějaký předchůdce jménem Mendela. A jak to, že židé vypustili tak slavného muže ze seznamu svých příbuzných? A opět jsem se ocitl v roli tzaddika, židovského mudrce a muže spravedlivého. Ale cítil jsem se přitom spíš potomkem mého strýce Vasji, vyšetřovatele ve zvlášť závažných případech u atamana Vševelikého Vojska Donského, který položil svou hlavu na Solovkách.
Židé velmi milují připisovat k sobě všelijaké známé lidi. Měli jsme takovou světově proslavenou balerinu Annu Pavlovu. Její matka byla obyčejná pradlena, a její otec – hasič v divadle Bolšoj. Jejich malá holčička se stala brilantní baletkou. Ale židé si vymysleli, že její otec byl židovský hudebník v orchestru divadla Bolšoj. Četl jsem o tom celou knihu. A teď židé fantazírují, že Stalinův otec nebyl židovský švec Džugašvili, ale slavný cestovatel, generál-major Przewalski, který vůbec na Kavkaze nikdy nebyl. Takže pojďme lépe prozkoumat Mendělejeva, odkud se vzal kořen Mendel. Představuji si, jaký se spustí spor mezi židofily a židofoby.
Nevadí, pojďme dál. Po Blokovi, v mé kartotéce v abecedním pořadí jsou:
Brodsky, Josif, básník, nositel Nobelovy ceny (1940-1996 = 56).
1. Když Brodského vyslali do Vídně v červnu 1972, vystoupil z letadla v červeném svetru a se zlatým křížem na prsou. V písemné formě prosil Kosygina, aby ho vzali zpět do SSSR. Do USA jej přivezla nadace Tolstého. On učil na Michiganské universitě (1972). V SSSR, on ronil krokodýlí slzy pro Izrael, ale do Izraele nejel. Básně Brodského jsou "nejasné". Jeho verše jsou natažené a suché jak kosti kostlivce. Svou povahou jsou – anti-umělecké. To vše píšou o Brodském sami židé v židovském časopise "Forwards" v New Yorku, což napsal Meyer Štiker (z monarchistického časopisu "Naša strana" z 23. ledna 1973).
2. Ve Vídni, Brodského hned uvítal americký básník, W.H. Oden, který utekl z USA na základě toho, že byl pederast, žil v pederastické oblasti Greenwich Village, ale druzí pedouši mu neustále zvonili telefonicky a hrozili uříznout jeho genitálie. Jako výsledek, básník utekl z Ameriky. Auden chválil Brodského jako "básníka první třídy" ("Time", 19.6.1972, s. 28).
3. Ale já beru knihu Josifa Brodského "Verše a básně", publikovala "Mezinárodní literární komunita", Washington 1965. Vydavatel je můj starý známý – Aljoša Millrood, bývalý komisař z CIA. Samozřejmě, Aljoša, jako vždy, se skrývá. V této knize se oznamuje, že "Brodský od dětství trpí chronickým nervovým onemocněním" (str. 8). Brodský v Sovětském svazu byl obviněn z pornografických veršů (str. 8). On opustil školu ve věku 15 let (str. 9). V SSSR, jakoby v exilu, coby "parazit", vozil hnůj v sovchozu.
4. A současně s tím, "Williams College (stát Massachusetts) poctil známého básníka Josifa Brodského na stupeň čestného doktora, vyznamenávaje lyrickou hloubku a prorockou dokonalost jeho umění (NRS – 5.6.1984). Pokud si vzpomínám, v jedné ze svých básní Brodsky rýmoval Pannu Marii se zaklením o matce. Tak co je to: pornografie nebo "prorocká hlubina"?
5. Primátor New Yorku Edward Koch (žid a starý pederast – GK) udělil 3.12.1985básníkovi Josefu Brodskému diplom, udělující mu titul čestného občana New Yorku (NRS – 29.11.1985).
6. Brodsky učil literaturu na Kolumbijské univerzitě. Téměř sám mezi svými kolegy, získal úplnou finanční nezávislost, když několik let předtím dostal tzv."Prémii geniů" ve výši 300.000 dolarů" (izraelský časopis "Aleph", № 160, 27.1. 1987, s. 27). Tam jej reklamují jako básníka, "uznávaného za nejlepšího z celé ruské diaspory, a možná i z veškeré moderní ruské poezie".
7. 22.října 1987 v rádiu se hlásí, že Brodský dostal Nobelovu cenu za literaturu. Tato cena je 340.000 dolarů, Brodskému je 47 let, a on je jedním z nejmladších vítězů. Rozhlas hlásil, že Brodský je v špatném zdravotním stavu a nedávno mu dělali operaci při otevřeném srdci.
8. V roce 1964 editor "Literaturnoj Gazzety" žid Čakovskij řekl New-Yorkským reportérům: "Brodsky – to je to, čemu u nás říkáme parchant, prostě obyčejný blbec" (NRS – 27.11.1987).
9. Laureát Nobelovy ceny Brodský napsal: "Hlava bolí, hlava bolí / Vítr čechrá vlasy / Na nemocné mé hlavě..." To zaznamenala sovětská profesorka ruského jazyka a vedoucí katedry na moskevské univerzitě, K.V. Goršková v sovětském časopise "Otčizna" v červenci 1988, str. 59. Tím dává pochopit, že Brodský, podle jeho vlastních slov, má "bolavou hlavu", že je totiž přiblblý.
Mimochodem, když někoho ve Spojených státech dávají do blázince, na něj vyplňují rozsáhlý dotazník. A první otázka je: "Máte vy nebo někdo z rodiny bolesti hlavy?". Moji manželku Kissu 24 let trápily bolesti hlavy (ne každý den, ale přibližně jednou za měsíc, zato tak, že 24 hodin ležela v posteli, dokonce se staženými záclonami). Totéž u její matky kolchoznice, a dokonce u jedné z dvou jejích sester byla zhoubná migréna. V důsledku toho, 24 let poté Kissa onemocněla klimakterickým šílenstvím – a šla na mě s nožem.
10. Vladimir Solovjov říká v NRS z 30.4.1990 o poezii Brodského: "...mnoho z těch veršů obsahuje slova, která nejsou běžně pronášena ve slušné společnosti...". Ale něco z toho bylo zveřejněno v "Kontinentě" alkaše Vlada Maximova, № 62, 1990:
a) A šukají figury / S pláčem oběti obřezání... b) Když řeknete "Hoří!" – / Odpověď "hovno".
11. Laureát Nobelovy ceny Brodský píše takové geniální verše: "Hrabě vyhrál, mlsaje slast / ve hře bez pravidel. / Vlezl na Michelinu zezadu!" (Časopis "Kubáň", № 5-6, 1993, str. 95) – [originál: vyigral do klubnički lakom – doslova jahodovou zavařeninu (snad narážka na Nozdreva z Mrtvých duší)].
[Mám doma drobnou sbírku Brodského "Velké elegie" vydanou r. 1968 pařížským Svědectvím v překladu Jiřího Kovtuna. Začíná takto: Od sebevraždy ho zachránily/ špatné cigarety./ Začalo bloudění/ po vsích po cestách./ které se žlutě a dlouze/ protáčely./ Jidáše a Magdalénu/ maloval pro kostely./ A to bylo umění.]
12. Anatolij Gladilin, žid, který pracoval pro radio "Svoboda", ve své knize "Zabil mne surovec Pell" píše o Brodském takto: "...dali Nobelovku tomuto ničemnému židákovi z Brooklynu, kterého sovětská rozvědka ještě před válkou chytila na chlapečcích!" (Opět pederastie! – GK). Je to z časopisu "Vladimirskij literator" № 6/22.
Můj archiv, 5. složka na radio "Svoboda", 1993, str. 2: Gladilin byl ženat s židovkou Mášou Balterovou, která se později pomátla a dostala se do blázince. Potom Gladilin, údajně ústy Vlada Maximova, řekl: "Zároveň se vyjasňuje význam notoricky známé Nobelovky: komu a za jaké služby ji dávají".
13. Brodský odmítl čestné členství v americké akademii výtvarných umění, protože tam již seděl Evgenij Gavtušenko (to napsal Leonard Boezberg v NRS – 3.5.1991). Zde jsem zcela na straně Brodského (GK).
14. Na jednom z večírků Brodského, na začátku 80. let na Broadwayi, Josefa představoval Gennadij Šmakov, přítel básníka, v ruských kruzích známý homosexuál. Když mluvil o práci Brodského, Šmakov řekl: "Všichni si pamatujeme, jak do nás vstoupil Brodskij"! Sál vybuchl (smíchem), Brodskij pozvedl skloněnou hlavu a zamračil se ("Pečatnyj organ", № 108, červen 1997, s.21). "Pečatnyj organ" – byl časopis homosexuálů, který je nyní zrušen.
Po Brodském v mojí kartotéce, v živém pořádku, jak se říká na frontě, jde důležitý básník stříbrné epochy:
Brjusov, Valerij(1873-1924 = 53). Zde je to, co o něm říkají kritici:
1. Byl otcem ruské dekadence, napodoboval francouzské psychouše Verlaina, Mallarmé, Rimbauda. V roce 1920 vstoupil do komunistické strany a v roce 1921 se stal profesorem na Moskevské univerzitě. Napsal pověst "Ohnivý anděl" (podle encyklopedie).
2. Byl narkoman morfia, sadista a satanista. Provozoval evokaci duchů se spisovatelem Miropolským, který si stěžoval, že jej pronásleduje démon succubus, který mění muže v ženu. Společně s Ninou Petrovskou, s kterou měl "román", miloval spiritualismus. Později Nina začala hrozit sebevraždou a Brjusov v reakci na to jí daroval revolver, z něhož se snažila střílet ne na sebe, ale na Brjusova. Později, pod vlivem drog a psychických chorob, Nina Petrovskaja přece jen spáchala sebevraždu otravou plynem ve Francii (Lydia Ryndina v NRS – 4.9.1957).
3. Poté byl u Brjusova druhý podobný "románek" se začínající básnířkou Naděždou Lvovou. Brjusov systematicky ji přivykal k myšlenkám na smrt, na sebevraždu, dal jí pistoli, ze které se později zastřelila. Byl antisemita, ale jedna z jeho sester se vdala za žida Samuela Kissina (v roce 1909), on ani na svatbu nepřišel. Od roku 1908 byl chronický narkoman morfia. Byl ženatý, neustále a demonstrativně podváděl svou ženu, děti neměl. Když stárnul, vzal do výchovy malinkého synovce manželky. Prototypem hysterky Renaty v "Ohnivém andělu" byla hysterická Nina Petrovská. Všude kolem byly "šišlaví, kulhaví mystici". Nina Petrovská měla defektní, uměle retardovanou mladší sestru. Brjusov ve své knize "Všechny melodie" napsal cyklus básní o všech metodách sebevraždy (to přebírám z knihy Chodaševiče "Necropolis", YMCA Press, Paříž 1976). Manžel Brjusovy sestry – Lydie Jakovlevny Bryusové – žid Samuel Kissin také spáchal sebevraždu (ibid, str.117).
4. Brjusov: "I Boha, i ďábla velebím stejně" (S. Levicky v článku "Démonismus a satanismus" v NRS – 10.8.1980).
5. Podle laureáta Nobelovy ceny Ivana Bunina, Brjusov byl vždy pyšný, ne méně než Kozma Prutkov, vydávaje se za démona, mága, nemilosrdného "mistra", kormidelníka.
"Hned vedle tu mám dalšího známého spisováka, který se proslavil hlavně svou "Rudou jízdou":
Babel, Isaac Emmanuelovič (1894-1941 = 47 let).
1. Vezměme autobiografii Isaaca Babela z knihy "Vybraná díla", Moskva, 1966. A tam stojí, že v roce 1916 byl Babel souzen za pornografii (příběhy, které publikoval Maxim Gorkij v časopise "Letopisy"). Potom bylo oznámeno, že Babel pracoval u Čeky (str. 24 autobiografie). Na str. 454 Babel si stěžuje na únavu – přetažení mozku a říká, že už od dětství byl neurastenik. Krátkou dobu, v předvečer revoluce, Babel se učil v psychoneurologickém institutu, současně s Michajlem Kolcovem (str.486). Oba byli zabiti během Velké čistky. V jiné podobné knize se říká, že v dětství (11-12 let), matka jej vodila na neurologii kvůli nervovým nemocem.
2. Babelova kniha "Rudá jízda" se nezalíbila veliteli armády kavalérie Buďonnému. Hle, co napsal Buďonnyj Maximu Gorkému, který hájil Babela. Tento dopis byl zveřejněn v "Pravdě" k 26. říjnu 1928: "Babel ...fantazíruje a prostě lže. Fabule jeho esejů, prošpikovaných hojnými dojmy erotomanského autora, vychází z blouznění šíleného žida".
3. A tady je to, co o Babelovi píše profesor ruského jazyka v americkém college Jurij Ivask: "Copak politický instruktor Babel, inteligent, vydávající se za komunistu, něco vytvořil ve své sadisticko-hysterické Rudé jízdě? Literární kritici nachází u něho formu, nebo – jak je v módě říkat – strukturu. Ale na můj vkus – jeho příběhy vyzývají pouze antiuměleckou nevolnost" (NRS – 15.6.1975, str. 5).
4. Babel měl údajně "intimní vztah" s ženou lidového komisaře NKVD Ježova, oděskou židovkou, která byla redaktorkou časopisu "SSSR ve stavebnictví". Také zde čteme, že Babel pracoval u Čeky, že Babel řekl Furmanovu: "Naši čekisti – jsou prostě svatí lidé!" (Arkadij Lvov v NRS – 18.09.1982). [Takhle charakterizovat ty masové vrahy? – LP].
5. Po zatčení Ježova a Babela, žena Ježova Eugenia Solomonovna spáchala sebevraždu. O této sebevraždě píšou bratři Medveděvi ve svém "Politickém deníku", № 2, Amsterdam 1975. Bratr Ježova byl také zatčen a zlikvidován (Boris Souvarin v "Kontinentu", № 23, 1980). Souvarin, ačkoli jméno vypadalo jaksi ruské, ve skutečnosti byl francouzský žid a komunista, který byl zcela na straně Babela.
6. Nicméně, laureát Nobelovy ceny Ivan Bunin měl o Babelovi poněkud odlišný názor: "Mezi největšími hnusnými rouhači byl ještě Babel. Například, v příběhu" Saška-Kristus" a "Ježíšův hřích" (Ivan Bunin "Pod srpem a kladivem", Kanada, 1975, strana 119).
7. V roce 1922 Babel byl vydáván pod jeho krycím jménem z koňské armády – "Liutov" (což znamená "hořký", které zavání sadismem). Z dopisu Galiny Franko, Švédsko, duben 1987.
8. V "Oděských povídkách" Babelův hlavní hrdina – je Beňa Krik. V NRS z 26.10.1990 napsali: "Je dobře známo, že prototypem tohoto literárního hrdiny byl legendární loupežník z občanské války Miška Japončík".
9. Babel má ještě nechutný příběh "Sůl": jak Rudá armáda zavřela do vagonu tři ženy, dvě znásilnili, ale třetí se nedotkli, protože se zakrývala balíkem s dítětem. Ale později se ukázalo, že to není dítě, a pytel soli. Potom tato žena "ještě soudruhy Lenina a Trockého židům připomínala. Voják Balmashev prásknul kontrarevolucionářku "vintovkou" a pokračoval statečně cestou k vítězství revoluce po celém světě" (sovětský časopis "Molodaja gvardia" № 6, červen 1991, str. 107).
Potom v mé kartotéce je laureát Nobelovy ceny a čestný akademik Bunin, Ivan Alexejevič (1870 Voroněž – 1953 Paříž = 83 let).
1. Buninův otec byl alkoholik – opilec (a to se velmi špatně odráží na dětech – GK). Veškeré Buninovo vzdělání bylo 3. třídy gymnasia. Starší bratr, Julius, byl revolucionářem-narodovolcem. V životě Bunina převládal neúspěch, tragická láska k ženám (V.V. Pashchenková a Tsakni). Tsakni, která byla řeckou židovkou, si Bunin vzal za ženu, ale rychle se rozvedli. Měli syna, který zemřel v raném dětství (viz román Gul "Odvukoň" str.303).
2. Kronikou degenerace majetné šlechty byl příběh "Suchodol" (1911). Bunin se narodil ve zchudlé šlechtické rodině. V roce 1909 Akademie věd zvolila Bunina čestným členem. Povídka "Zaoblené uši" pod vlivem profesora Lombroso o vrahovi-degenerátovi. Téma fatální lásky-vášně ("Mitina láska", "Temné aleje"). Bunin je představitel kritického realismu ("Golos rodiny", № 49, prosinec 1983).
3. V roce 1898 v Oděse se Bunin se oženil s dcerou vydavatele a redaktora "Južnogo obozrenia", Annou Nikolajevnou Tsakni. Manželství bylo neúspěšné a způsobilo Buninovi mnoho potíží. Syn, který se narodil z tohoto manželství, zemřel ve věku čtyř let a zanechal v srdci I.A. Bunina otevřenou ránu až do samého konce (Bella Ezerskaja v NRS – 31.12.1987).
4. Bunin řekl A. Sedychovi: "Mně nelze antisemitismus nijak vytýkat: první manželka byla židovka, a sekretářem je – žid Cvibak!" (A. Sedych-Cvibak v NRS – 16.09.1982).
5. Bunin získal Nobelovu cenu ve výši 715.000 franků v roce 1933, ale všechny peníze rychle promarnil nebo rozdal během dvou let ("Golos rodiny" № 48, listopad 1988, str. 9). Kdyby Bunin normálně investoval ty peníze v bance, jen z procent mohl by si žít jako král. Ale Bunin se přátelil s židy, a podle toho, co jsem slyšel, židé mu poradili investovat veškerý kapitál do spekulativních židovských obchodů, které potom shořely. Jako výsledek, nositel Nobelovy ceny prožil pozdější život v chudobě.
6. Bunin měl druhou manželku Věru Nikolajevnu Muromcevou, oni byli oddáni r. 1906. V letech 1941-1945 namísto dětí měli "hosty v podnájmu": dvě lesbičky – Galina Kuznetsová a Margo Stepunová, psychopata Leonid Zurova a žida Alexandra Bachracha. Buninova manželka, Věra Nikolajevna svých dětí neměla. Buninova žena píše o Galině Kuzněcové, do které se na stará kolena údajně zamiloval Bunin, a o druhé lesbičce Margot Stepun: "S Galinou u ní je víc než přátelství... Galina, stačí pohled a uletí. Její zbožňování Margot je nějaké divné... Slívají svůj život... Přebývání Gali v našem domě bylo od čerta" (NRS – 7.8.1982).
7. Editor NRS A. Sedykh píše v NRS z 10.7.1979, že Bunin "na sklonku let" měl "vážný a bolestný román s nyní už zemřelou talentovanou spisovatelkou Galinou Kuzněcovou, čímž trpěla Buninova žena Věra Nikolajevna. Nakonec se Věra Nikolajevna i Galina spřátelily". – Jak se říká, francouzský trojúhelník.
8. Leonid Zurov, další domácí host, který žil s rodinou Bunina od r. 1929 až do jejich smrtí, byl duševně nemocný. Byl "začínající spisovatel" a psychopat, který se vrhal na Bunina s holí. Získal cenný archiv Buninův, který odmítl prodat do SSSR, ale později jej prodal do Anglie" ("Golos rodiny" № 29, červenec 1984, str.11).
9. Lesbička Galina Kuzněcová prožila v rodině Bunina asi 15 let. Od počátku 30. let Bunin začíná cítit příznaky budoucí duševní krize: částečná deprese, hluboký pocit osamělosti, neustálé myšlenky na smrt, které mu nedávají možnost žít a psát (NRS 19.10.1990).
Současně s Buninem žil v Paříži další skvělý ruský spisovatel emigrant – Kuprin. Proto, vytahuji jej mimo pořadí:
Kuprin, Alexandr Ivanovič (1870-1938=68 let).
1. Předky Kuprina zničil alkoholismus (všimněte si, že s předky Bunina je podobný příběh, který se odráží špatně na potomstvu – GK). U Kuprina byla šílená sebeúcta. Ve svém autobiografickém příběhu "Na přelomu" Kuprin popisuje, jak byl ve svém sboru kadetů za přestupek odsouzen k 10 úderům prutem. Zde Kuprin úmyslně zveřejnil skutečné jméno vychovatele, díky jehož stížnosti byl odsouzen. Tento příběh se objevil v "Nivě" v roce 1906 ("Golos rodiny" № 69, srpen 1970, s. 6). Ale můj přítel Vitalij Komarov (viz příběh "Hříchy sv. Víta) mi řekl, že podle slov svého dědečka, který studoval s Kuprinem, Kuprin byl dopaden a potrestán kvůli homosexualitě, neboť obtěžoval ostatní kadety. Ale ve svém příběhu Kuprin o tom samozřejmě mlčí. To je běžný důsledek alkoholismu předků.
2. Na konci 20-tých a na začátku 30-tých let knihy Dostojevského i Kuprina oficiálně podléhaly nařízení vyřazení z knihoven a spálení. To vedla zástupkyně lidového komisaře osvěty pro knihovnictví Naděžda Krupskaja, Leninova manželka. Když Kuprin v roce 1937 se vrátil do SSSR, všechny jeho knihy opět začali vydávat. Před odjezdem do SSSR Kuprin byl vážně nemocný sklerózou a rakovinou. Skleróza přešla do senilní demence. Vrátil se do Sovětského svazu ve věku 67 let. Po návratu nenapsal jediný řádek.
Kuprin byl člověk podrážděný, popudlivý... neudržel se ani slovem i činem. V přítomnosti hostů, bez vážného důvodu hodil zápalku pod šaty své první ženy. Naštěstí ženu zachránili. Od druhé manželky měl dítě, když ještě nebyl rozveden s tou první. Hříšník, velmi rád uváděl hrdinky svého románu "Jáma", tedy prostitutky, do slušné společnosti... Dokonce i za války a za revoluce začal Kuprin ze smutku pít... Po mnoho let trpěl Kuprin touto naší nešťastnou ruskou nemocí, oživoval pouze, když se napil. Kuprin chodil s cigaretou v ústech do klece tygra – zakouřit si, aby pochopil, co je riziko a strach. Ale na frontu nešel (GK).
Před revolucí, Leninovi agenti Lunačarský a Borovský vysoce cenili Kuprina, neboť odhaloval zlořády současné společnosti – v "Souboji", "Jámě", "Molochu" a "Anatémě". Ale před smrtí, než zemřel v leningradské nemocnici, Kuprin si vyžádal kněze...
Jak se říká, o mrtvých jen dobře. Vše to čerpám z NRS – 24.2.1989.
3. Vdova Kuprinova, Elizabeta Mavrikievna, spáchala sebevraždu, pověsila se v Němci okupované Gatčině v roce 1942. Kuprinova dcera Xenie byla krásná filmová herečka, ve Francii natočila více než 30 filmů. Po návratu zpět do SSSR, byla herečkou Moskevského dramatického divadla. Ale krasavice Xénie nějak se nevdávala a zůstala starou pannou. Místo přátel měla 5 angorských koček. Ve stáří, její jedinou oblíbenou osobou byla stará židovka Faina Raněvskaja, známá herečka a stejně známá lesbička. Zdá se, že i krasavice Xénie také byla lesbička. A proto alkoholismus předků a sebevražda matky. Zdá se, že dědeček mého přítele Vitalij Komarov se nezpletl, když vyprávěl, že sbor kadetů Kuprina bičoval kvůli pederastii.
Současně s tím, Kuprin byl vynikající spisovatel. Bože, Bože, jaký jen je to zmatek, co se děje ve světě! Smutný zmatek. Něco, co by rozplakalo i krále Šalomouna. Není divu, že filozof Kierkegaard řekl, že od vynálezu tiskárny, ďábel se zabydlil v tiskařské černi.
* * *
Můj archiv jsem začal sbírat bez určitého úmyslu. Prostě jsem dával stranou všechny informace, které se zdály pro mě být zajímavé. Ale poté, co jsem se spálil na své ideální nevěstě, která byla lesbička a sadistka, mé zájmy se zaměřily na jedno konkrétní téma: Homosexualita a všechny druhy vymírání a degenerace. Ale to bylo husté a neprůchodné bláto. Byl to vlastně biblický ďábel, kníže tohoto světa a bůh tohoto světa, jehož jméno jsou Legie. A současně, je to téma zakázané. Ale velmi vzrušující. Ne zbytečně někteří říkají, že zakázané ovoce je sladké.
Každopádně, pomaloučku jsem shromážďoval archív okolo 50 let, od roku 1955, kdy jsem se usadil v Americe, až do dnešního dne, kdy máme rok 2004. Dnes můj archiv – má 5 složek velkého formátu, které se roztahují jako tahací harmonika a jsou organizované abecedně. Ale postupně jsem se přesvědčil v praxi, že to nejdůležitější je třeba organizovat jinak a opatřil jsem si kartotéku, do které jsem ukládal vše "zvláště významné".
Tak vznikla moje kartotéka, kovový box, kde stojí v abecedním pořadí okolo tisíce karet. Tam je k dispozici karta na krále Šalamouna. A dokonce i na mne samého existuje karta, kde jsou různé drobnosti k zapamatování. Například, jedna básnířka napsala "Klimov je chlap od pluhu" s podpisem "bljadera", něco jako bajadérka [baletní scéna A. Minkuse – LP].
Lidská paměť není dokonalá. A zde přichází na pomoc archiv a soubory z kartotéky. Samozřejmě, během těchto 50 let jsem skutečně lecos pozapomněl.
Proto poslední dva měsíce jsem se dal do systematického čtení a prohlížení celé kartotéky. Mnohé materiály už byly použity při psaní mých knih. Ty jsem označil červenou tužkou. Ale zbylo nemálo informací, které se mi zdály zajímavé a hodné pozornosti čtenářů.
To mi připomíná legendu o Lakomém Rytíři, který ve svém stáří sestupuje do sklepa, otvírá své truhly a kontroluje jejich poklady. Právě tak prověřuji svůj archiv, svoji kartotéku, která obsahuje klíče k vědě všech věd – k nejvyšší sociologii. Jsou to klíče k poznání rozumu a šílenství, štěstí a neštěstí, života a smrti, kterým od věka věkův jednoduše říkají Bůh a ďábel. Síly tvořivé a síly destruktivní.
Ze začátku, pojem "vyšší sociologie" jsem používal jako vtip, ironicky – brebtal to opilý Maxim Rudněv, rudý kardinál Stalinův, maršál státní bezpečnosti SSSR, lovící ďábla v mém románu. Ale postupně, vyšší sociologie ze vtipu opilce, se stávala trpkou realitou našeho života, biblickým knížetem tohoto světa.
Takže, pojďme to shrnout. Před tím jsem došel k písmenu "H" a odložil stranou kartu na slovo "Hřích". Pojďme se podívat podrobněji, co to je.
Hle, co praví Bible (41:8-12)
8. Děti hříšníků bývají odporné a stýkají se bezbožnými. 9. Dědictví dětí hříšníků zahyne, a společně s plemenem bude šířit ostudu. 10. Otec bude pokárán za zlé děti, protože oni dali mu ostudu. 12. Když se narodí, narodí se prokletí; když zemře, prokletí se dědí...
A zde je to, co hlásá neuznaná biblická Kniha moudrosti (Sírachovec):
3:16 Ale děti cizoložníků se nevydaří, símě nezákonného lože zajde. 3:19 Hrozný konec čeká nevěrné pokolení. 4:1 Lepší je bezdětnost při ctnostném žití; památka na ctnost je nesmrtelná a dochází uznání u Boha i u lidí. 4:3 Zato množství potomstva svévolníků není k ničemu...
To jasně odkazuje na degeneraci a degeneráty.
V mé kartotéce následuje legendární ředitel FBI, J. Edgar Hoover, velký Inquisitor a strážce demokracie v Americe:
Hoover, Edgar(1895-1972 = 77 let). Následuje, co o něm píší lidé z jeho doby:
1. Shelley Ross, ve své knize "The Fall", New York 1988, jasně napsal, že Hoover byl homosexuál (str.215-220). Hoover byl ředitelem FBI po dobu 48 let a sloužil osmi prezidentům. Měl tajné kádrové materiály na všechny prezidenty a členy Kongresu. Jeho homo-partnerem po více než 40 let byl muž číslo 2 v FBI, tedy jeho zástupce, Clyde Tolson, oba se nikdy neoženili. Clyde byl významně mladší než Hoover. Celý svůj majetek v ceně půl milionu dolarů Hoover zanechal Tolsonu – a nic svým příbuzným, čtyřem neteřím a dvěma synovcům. Ve stejný den, kdy Hoover zemřel, Tolson odstoupil.
Hoovera velmi zajímala homosexualita a libovolné sexuální nenormálnosti u politiků. O hlavním černošském vůdci Martinu Lutheru Kingovi Hoover napsal, že King má "neudržitelné degenerativní sexuální touhy" a že je "lhář, demagog a morální darebák". Hoover posílal do tisku usvědčující materiál na Kinga, ale tisk je odmítl zveřejnit. Tisk byl proti Hooverovi a pro Kinga.
2. A zde je, co se píše o Clyde Tolsonu. Jeho bratr, Hillary A. Tolson, řekl u soudu, že Clyde "byl duševně nemocný po mnoho let, až do své smrti" ("New York Post", ze dne 11. července 1975, str. 5). Zde máte muže číslo 2 v FBI!
3. V oficiálním průvodci pavilonem na světové zednářské výstavě v 1963-1964 stojí přímo, že ředitel FBI J. Edgar Hoover byl zednář. Stejně jako polovina kongresu. Zde účinkuje komplex moci, komplex vládnutí. Pro ně, moc je sla-a-adká. Znovu Kníže tohoto světa, převlečený za demokrata.
4. V prosinci 1989, na americkém televizním kanálu 9, byl mnohadílný seriál s názvem "Tajný svazek Edgara Hoovera", který popisuje, jak Hoover pronásledoval homosexuály. A tam se podrobně popisovalo, že on sám byl homo. A proto bohoslovci říkají, že ďábel má tendenci k sebezničení. To je jedna z důležitých formulí ďábla. Stejná formule platí pro ztělesnění ďábla, jakými byli Stalin a Hitler.
5. Dne 25. února 1993 v rádiu "New York Times" opět vysílají, že vyšla nová kniha, která popisuje, že Hoover byl homosexuál.
V principu, stejná věc se odehrávala se středověkou inkvizicí. Koneckonců, do inkvizice přijímali prakticky pouze dva přísné klášterní řády – Františkány a Dominikány. Mniši lépe znali problémy hříšníků.
Dále v mé kolekci jde smutná karta na jednoho z nejlepších ruských básníků:
Gumilev, Nikolaj (1886-1921 = 35 let). Byl zastřelen od Čeky.
1. Básník Mandelstam jednou řekl ctižádostivé básnířce Odojevcevé o tehdy již známém básníku Gumilevovi toto: "Ne bez kretenismu je váš mistr, ne bez kretenismu" (Irina Odojevceva ve své knize vzpomínek "Na břehu řeky Něvy", str. 106, vydání Kamkina).
2. Doslova: "Mladý Gumilev, tehdy sympatizant socialismu (1904) a čtenář Marxe, agitoval mezi mlynáři, a to způsobilo komplikace s guvernérem (z knihy profesora Gleba Struve "O čtyřech básnících", Londýn 1980, vydavatelství OPI nebo "Oversize publication" (Struve + Filippov + Millrood, a citace též v NRS – 28.09.1986). To zapracoval můj bývalý komisař z CIA Aljoša Millrood, opět prodal Američanům jeden ze svých chytrých nápadů v oblasti psychologické války.
3. Ačkoli Gumilev byl dobrý básník, ve škole se učil špatně. Gymnázium ukončil teprve ve 20 letech ("Golos rodiny", № 44, listopad 1989, str. 8). Tam též: "Podle svědectví současníků, Gumilev byl ošklivý: podlouhlá hlava, bezbarvé vlasy, volné obličejové rysy, kromě toho koktal". – Ale na frontě, obdržel dva kříže Jiřího za odvahu.
4. Gumileva dovedl k zastřelení vyšetřovatel Čeky Jacobson (Georgi Ivanov: "Peterburské zimy", New York 1950, Čechov Publishing, str.214).
5. Gumilev byl zastřelen v roce 1921 podle příkazu žida-čekisty Jakova Sauloviče Agranova (Simon Čertok v "Kontinentu" № 29, 1981, str.342). Tento Agranov byl popraven v roce 1938, během Velké čistky, a jeho manželka spáchala sebevraždu (Konkvist: "Velký teror").
6. Žena Gumileva Anna Achmatovová, také známá básnířka, napsala následující verše:
Jsem z města Kyjeva, Jsem z města draků, Nejsem žena, jsem čarodějnice.
A také napsala: Manžel v hrobě, Syn ve vězení Modlete se za mě.
Básně Achmatovové jsou velmi masochistické. Například, ona napsala svému třetímu muži N. Puninu v roce 1927 tohle:
Připíjím na zříceninu domu Na můj hrozný život. Na osamělost ve dvou I na tebe připíjím Za lež rtů, které mne zradily, Za mrtvý chlad očí, Za to, že svět je krutý a hrubý, Za to, že Bůh nás nezachránil.
N. Punin, historik umění a výtvarný kritik, zemřel v lágru nedaleko Vorkuty v roce 1953. V roce 1925 vyšlo tiché nařízení nevydávat básně Achmatovové – a skutečně ji netiskli 14 let, až do roku 1939 ("Golos rodiny" № 29, červenec 1989, s.15).
7. Bratr Anny Achmatovové, Andrej, spáchal sebevraždu (Naděžda Mandelstam: "Druhá kniha", str. 253).
8. Básnířka Marina Cvetajevová prorokovala synovi Gumileva a Anny Achmatovové, v roce 1916, když Lev Gumilev měl jen 4 roky: "Lvíče ryšavé / Oko zelené / Strašné dědictví budeš nést". Lev Gumilev seděl ve věznicích a koncentračních táborech 14 let. Nejprve ve 30. létech kvůli otci (na Bělomořském kanálu a v Norilsku), a potom, na konci 40. let, během "ždanovštiny", kvůli své matce. Ale později se stal doktorem historických věd a doktorem geografických věd, napsal několik zajímavých knih a byl totálně "rehabilitován" ("Izvěstii" – 13.4.1988).
Několik karet vynechávám. Pak přichází série karet o dětech. Někdy statistika pomáhá pochopit některé složité otázky rodinného života, pomáhá lidem žít.
Děti – zábavná fakta.
1. V USA v roce 1970 rodiny s dětmi tvořily 40,3% všech amerických domácností, a v roce 1980 – 32,4%. Podíl bezdětných rodin: v roce 1970 – 30,3%, v roce 1980 – 29,9%. Rodiny s jedním z rodičů v rozvodu nebo na útěku: 1970 – 5%, 1980 – 7,3% ... 3/4 dospívajících ve Spojených státech občas pije alkohol, 1/3 zkouší drogy... Za posledních 10 let za každých 10 sňatků bylo 4 rozvodů... K většině rozvodů dochází v prvních 3 letech manželství... A v SSSR ročně po rozvodu okolo 500.000 dětí zůstává bez otce, to značí trauma pro psychiku dítěte (Ivanov v NRS – 30.4.1982).
2. Jako výsledek občanské války v SSSR v roce 1922 bylo do 7,000.000 bezprizorných dětí. To je podle oficiálních odhadů Sovětské encyklopedie (1. vydání, díl 5, str.786) (NRS – 1.8.1982). Je třeba připomenout, že občanská válka, rozpoutaná bolševiky, stála více životů, než světová válka. Důsledek byl – miliony dětí bez domova. A kdo říkal: "Děti – to jsou květy života"?
3. Slavný tenorista Enrico Caruso byl jedním z 18 dětí. Všichni, kromě Enrica, zemřeli v dětství (Věstník důchodců "Modern majority", červen-červenec 1983, str.MA1).
4. "Vadné dítě se rodí každých 5 minut" (plakát v metru "Sdružení pro pomoc defektním dětem" – 30.10.1963).
5. Ve Spojených státech v současnosti (1984) mizí z domovů 1,8 milionu dětí ročně. 300.000 z nich jsou obětmi únosu. Z tohoto počtu, 50.000 mizí beze stop. Proto, ve všech školách dělají otisky prstů ("Modern majority", srpen-září 1984, s. 16).
6. Při soudně-lékařské expertize rozborem krve na otcovství platí: "Popření otcovství je vždy absolutní". Právník věří: "Tito lidé nejsou otec a syn!" (Akademik lékařských věd SSSR Rem Petrov, ředitel Ústavu imunologie v knize "Já nebo ne já", Moskva 1983, str. 123).
7. Ve Spojených státech se krade nebo vyláká 20 až 50 tisíc dětí ročně – to hlásí Národní centrum pro pohřešované a zneužívané děti ("Queens Chronicle" – 18.7.1985, s. 25). A zbytek ze "zmizelých" jsou děti, které samy utekly.
8. V USA, asi 1 milion nezletilých dívek otěhotní (TV kanál 9, 19.10.1988, 23.00).
9. V USA, aktuálně 2,5 milionu dětí je předáno na výchovu. Tyto děti byly odebrány od skutečných rodičů, protože ti jsou špatní, alkoholici či narkomani, takže jsou svěřeni jiným lidem (TV, kanál 2, 15.7.1986,19.00). Ale obvykle, tyto děti jsou stejně špatné, jako jejich rodiče.
10. V USA je nyní až 1,5 milionu dětí bezpriozorných, kteří jsou na útěku z domova. Pouze v samotném městě New Yorku je na ulici 20.000 "uličníků" – bezprizorných dětí do věku 15 let (Prospekt přístřeší pro děti, "Covenant House", 1986).
11. V rozhovoru s novinami "Komsomolskaja Pravda" sovětský spisovatel Albert Lichanov hlásil v září 1987, že "jeden milion sovětských dětí, částečně sirotků, částečně rodičemi ponechaných svému osudu, žije v současné době v dětských domovech nebo v péči přátel a příbuzných" (Izraelský časopis "Aleph" – 6.10.1987, s. 23).
12. Hitler se rozhodl dát do pořádku dětskou otázku a svěřil ji šéfovi SS Himmlerovi. Vytvořili speciální projekt "Lebensbrunne" (tj. "Jaro života"), kde spárovali vybrané německé ženy, které byly testovány na "čistotu krve" až do čtvrtého kolena, s vojáky SS. Takových dětí v západním Německu bylo více než 50.000. Některé děti s blond vlasy a modrýma očima, brali od jejich slovanských rodičů. Každý muž SS měl nařízeno mít nejméně 4 vlastní děti (ale Himmler měl jen jednu dceru Gudrunn). Okolo 10.000 dětí německých vojáků v okupovaných zemích – Belgie, Nizozemsko, Dánsko a Norsko – bylo také v programu. Ve Francii takových dětí bylo okolo 50 tisíc – ze vztahu německých vojáků s Francouzkami. Celkově díky programu "Lebensbrunne" se narodilo nebo bylo odebráno od rodičů okolo půl milionu dětí. Některé adoptovali rodiny esesáků.
Ale Norimberské procesy o tom mlčí. Veškerá dokumentace o těchto dětech byla zničena americkými vojáky. Mnohé z těchto dětí po roce 1945 poslali do USA (izraelský časopis "Aleph" – 12.1.1987, str.33-37). Ale v tisku americké opozice se psalo, že tyto děti byly zaslány do Izraele.
13. V městě New Yorku v roce 1988 bylo registrováno 5000 případů nelidského bití rodičů od jejich vyrostlých dětí. Noviny "Daily News" hlásily, že také se zvýšil počet krutého bití dětí od otce či matky. Hlavní důvody – alkoholismus, drogová závislost, stejně jako hojnost sadistických scén v televizi ("Russkij golos" – 30.3.1989). Nic naplat, dluhy se něčím musí splatit.
14. Dotisk sovětského časopisu "Rodina", № 11, 1989, který obsahuje údaje pouze na jednu okresní porodnici (Volgograd). V roce 1987 se tam narodilo 2732 dětí, včetně 244 se zjevnými příznaky onemocnění, předčasně narozených dětí, a včetně 41 s vrozenými vadami: tříkomorovým, a dokonce i dvoukomorovým srdcem, absence konečníku, jícnu, lebeční kosti, ruky nebo nohy. Vyskytla se i "vlčí past" – rozštěp patra, spinální kýla, infantilní paralýza. A masově nejvíce vrozená vada – jazyk-tie: jedno z deseti, ne-li jedno z pěti dětí. Z 2732 novorozenců, jen 15 bylo zcela zdravých. To je v důsledku znečištění pesticidy v zemědělství [některé termíny možná špatně překládám do češtiny, nejsem odborník na medicinu]. Dále stojí: "Sovětští novináři vypráví, jak matka odmítla kojit novorozeného netvora..." (přetištěno v NRS – 17.6.1989).
15. V USA je 1,5 milionu osamocených otců vychovávajících děti bez manželky. Ve většině případů rozhodnutím soudů. Ale svobodných matek je 7 krát více (TV, kanál 2, 21.6.1992, 18:15).
16. Televizní zprávy hlásí, že podle policejních statistik, sexuální obtěžování nezletilých a incest se vyskytuje v 10% amerických rodinách. Jako ilustrace, vystupovaly tři dcery, které zneužíval jejich vlastní otec. Všechny tři dcery mají v anamnéze výskyt duševní nemoci. Ony říkají, že otec hrozil je zabít, pokud mu odmítnou nebo si budou někomu stěžovat. Když mluví, všechny mají silné křeče obličeje (TV, kanál 2, 18.11.1980, 23:10). – Mimochodem, podobný příběh se odehrával v rodině známého psychiatra Freuda.
17. Brilantní chemik Dimitrij Mendělejev byl 17. dítě v rodině (z knihy "Slavné ženy" v knihovně Elmhurst).
18. V rámci Velké čistky 1935-1938 období, vyhláška ze dne 7. dubna 1935 v SSSR zavedla trest smrti pro děti ve věku od 12 let (V. Rybakov NRS – 19.4.1979).
19. TV hlásí, že většina lidí, kteří sedí v amerických věznicích, jako dítě byla obětí "zneužívání dětí", a že to se dědí (15.1.1981 v 02:30 v noci).
20. Senátor Alfonse Damato ve svém bulletinu z listopadu 1984 oznamuje, že dvě třetiny amerických studentů zkusilo drogy, že 1,5 milionu studentů ve věku 12-17 použilo kokain, jednu z nejničivějších drog...
Každý rok od 65.000 do 93.000 dětí je sexuálně obtěžováno... Každoročně 150.000 dětí v USA mizí ... Mnohé z nich odvleče jeden z rozvedených rodičů. Od 20.000 do 50.000 dětí bylo uchváceno cizinci a zmizelo beze stopy. Některé děti se dají odvést cizinci, pak jsou vystaveny pohlavnímu zneužívání, nuceni k prostituci a dětské pornografii, nebo jsou zabiti (viz můj archiv, třetí složka).
21. Zprávy: 25% amerických dětí je vystaveno "Child abuze", totiž sexuálnímu obtěžování dětí. 85% dospělých pachatelů v jejich dětství sami byli obětmi pohlavního zneužívání ze strany bratra nebo sestry, otce nebo matky, dědečka nebo babičky, takže už je to v rodinách. Ale podle litery zákona, za to se dává vězení od 25 let až po doživotí. Ovšem zákony jsou na to, aby se obcházely (TV, kanál 9, 27.4.1989, 23:30, Morton Downey Show).
22. Jen v posledních dvou nebo třech letech člověku před očima se mění rovnováha americké trestné činnosti: zvýšeně prominentní místo v celkovém obrazu začíná zaujímat to, co se v angličtině nazývá "child abuse", v slabém překladu – týrání dětí. Vlastně stupnice tohoto týrání jde od únosu (únosci je připravují k použití v porno průmyslu nebo k prostituci dospívajících) až k vraždě. Každoročně mizí sto tisíc (100.000!) dětí; druhá, o nic méně působivá cifra – každé desáté dítě v USA se stává obětí sexuálního zneužívání (Vladimir Paramonov v "Kontinentu" № 37, 1983, str.291-292).
Chcete-li ještě více zamotat tuhle dětskou otázku, podívejme se ještě na jakýsi doplněk k tomuto tématu o "Květech života", jak jej nazval dědeček Lenin.
Děti – vadné, slabomyslné.
1. Tohle je údajně z dokladu Akademie věd SSSR: Na semináři společnosti "Poznání" o problémech s alkoholem, docent pedagogického institutu Mejerovič hlásil následující fakta: V roce 1982 z počtu narozených dětí 3,5% mělo vážné abnormality v oblasti duševního a tělesného vývoje, zatímco 13% mělo odchylku průměrné váhy. Takže 16,5% dětí narozených v roce 1982, – mělo vadu, a to znamená – každé šesté dítě. A to vše je výsledek konzumace alkoholu.
Akademik Uglov poskytl následující údaje: v roce 1960, kdy šílenství z opilosti teprve začínalo pokrývat zemi... v oblasti Vologda byly jen dvě školy pro debilní děti, nyní (1985) – 18 škol. V Doněcké oblasti takové školy byly 4, nyní – 38 (NRS – 18.4.1985).
2. V USA je 21 milionů dospělých dětí od alkoholických rodičů (z "Psychologia segodnja", leden 1987, str. 62).
3. Mozková obrna – DMO: dítě nemůže sedět, chodit, zvednout hlavu, je téměř odsouzeno k nehybnosti. Často je nemoc doprovázena retardací mentální a vývoje řeči. Američtí vědci zjistili 400 příčin dětské mozkové obrny... Z každého tisíce dětí ve světě, čtyři mají mozkovou obrnu nebo epilepsií. A v SSSR 185.000 tisíc dětí trpí poruchami neuro-psychiatrickými. Invalidů s neuropsychiatrickými poruchami (dětská mozková obrna, poruchy řeči, epilepsie) se rodí 48 z 1000, tj. téměř každé 20 dítě (sovětský časopis "Otčizna", leden 1991, str. 64).
4. "Sovětská statistika říká, že milion sirotků má živé rodiče, a že 20% ze všech dětí se rodí s mentální retardací, to jest jsou defektní (převzato ze sovětského pravicového časopisu "Golos Rossii" №1 1991).
5. V SSSR roku 1992 bylo 7 milionů defektních dětí. Sovětští defektologové rozdělují postižené děti na poučitelné a nepoučitelné. Na ty poslední staví křížek. – Tohle je opsáno z časopisu "Defektologie" № 3, rok 1989:
Oligofrenie je rozdělena do tří stupňů:
1. Debilita (poučitelní).
2. Nepoučitelní, neboli hluboká mentální retardace. To jsou imbecilové.
3. Nejhorší ze všech – idioti.
Vadné děti stojí stát SSSR 2 miliardy rublů. To píše sovětský otec postiženého dítěte v Petrohradu. A zde se píše, že jeden z těchto postižených dětí byl slavný jaderný vědec Niels Bohr a též Albert Einstein, z kterého později udělali poloboha (NRS – 18.3.1992). Tady, i přemoudrý král Šalomoun bude zmatený a nebude vědět co má dělat – plakat nebo se smát. A profesor Lombroso napsal na toto téma celou knihu "Géniálnost a šílenství".
6. Zhruba dva miliony amerických dětí jsou těžko vychovatelné děti. Tyto dětí ve věku od 4 až do 18 let, kteří se nemohou učit číst, psát a počítat. Nejsou mentálně retardované nebo duševně nemocné. Naopak, oni jsou chytří, dokonce i nadaní. Mezi nimi brilantní vynálezce Thomas Edison a slavný spisovatel Scott Fitzgerald (AARP Bulletin amerických důchodců, duben 1993, s.20).
A tady je něco o "Květech života", jak nazval děti geniální Lenin, sám bezdětný, to jest také vadný.
Děti – od jiného strýce.
1. Holandská královna Juliana. Děti této královny nezplodil zákonný manžel, německý princ Bernhard von Lippe, ale ruský bílý plukovník emigrant A.E. Pančulidzev, který u nich sloužil jako podkoní (NRS – 7.9.1976). – Ale to jim nepomohlo. Dočetl jsem se v německém tisku, že obě dcery královny Juliany byly nějaké abnormální. Zde máte princezny!
2. Disident L. Pljušč, ve své knize "Na karnevalu historie", London 1979, na str.323 píše o degeneraci mezi Čukši, Kamčadaly, Nenci a Jakuty. "...spojuje je problém fyzického vymírání: pijí příliš mnoho, roste počet dětí – zrůd... U Jakutů se objevil následující zvyk: ženy, se souhlasem muže, prosí bílého muže, aby jim "udělal" dítě. Dokonce vznikl i speciální termín pro takové dítě – sachaljar.
Ministerstvo školství RSFSR zkoumalo soukromou záležitost učitele, kteří "rozvracel" celý tábor Něnců. Učitel vysvětlil, že manželé žádali jej, bílého, aby střídavě spal s jejich manželkami. Ženy také o to prosily.
Jdeme dále. "Říká se, že karaitští kněží zakázali sňatky mezi Karaiti ze stejného důvodu – fyzická degenerace" (str.323). Pokud si vzpomínám, autor, L. Pljušč, měl celou hromadu nějakých vrozených nemocí. Včetně toho, že byl horlivý komunista a ukrajinský nacista.
3. A tady je tajemství Železné masky: V roce 1841 v tisku se objevil článek Alexandra Dumase-otce o slavném muži Železná maska... Prý mladý hrabě D. R. měl (ne bez pomoci kardinála Richelieu) takové úspěchy u dvora Anny Rakouské, že Francie mu byla poplatná Ludvíkem XIV, ale Ludvík XIII mu za to udělil doživotní vězení a dokonce mu udělil znak vyjímečnosti – železnou masku. Byl uvězněn od roku 1680 a zemřel v Bastille v roce 1708 (NRS – 18.10.1985).
4. Něco podobného se píše i o našem careviči Alexeji v knize dvorního klenotníka Simanoviče "Rasputin a židé." Ale Simonovič je považován za svědka nespolehlivého. Proto ušetřme ubohého careviče Alexeje. Amen! Koneckonců, byl popraven na rozkaz téhož soudruha Lenina.
5. "V USA víc jak polovina otců má pochyby o svém otcovství." Tomu je těžké uvěřit, ale zdroj je vážný – viz výstřižek z "Psychologie dneška", leden 1987, s. 39, 4. složka v mém archívu na "Děti".
6. A zde je dobrý příklad: "Důležitý divadelní činitel USA Lee Strasberg (Israel Strassberg 1901-1982) ve věku 67 si vzal herečku, která byla 40 let mladší než on, totiž ona měla 27 let a porodila mu dvě děti" (NRS – 29.1.1993). O takových dětech se říká – prstem udělaný. A lze předpokládat, že tyto děti těžko budou normální, protože matka je zjevně nenormální, když přistupuje na takové kombinace.
7. Podle číslel Byró pro sčítání lidu, téměř 25% amerických žen rodí za svobodna, což podle statistik je o 60% více než v minulém desetiletí. Počet nemanželských porodů u bílých studentek vysokých škol se zdvojnásobil, a pro ženy v řídících pozicích se ztrojnásobil. (NRS – 15.7.1993). Fantastika!
Zde můžeme připomenout naši starou známou Natašu Clarkson, moji bývalou perfektní nevěstu, ženu typu "vipéry", která se stala šéfkou ruského oddělení "Hlasu Ameriky". Ale tato zmije, lesbička a sadistka, byla mazanější než 25% amerických žen, které rodí bez manžela. Nataša jen opakovala to, co dělali její rodiče. Jako lesba aktivního, mužského typu, přiženila si pederasta pasivního, ženského typu – a potom úspěšně rodila 4 (čtyři!) syny. Za pomoci umělého oplodnění. A za pomoci komplexu vlády šplhala výš na manažerských pozicích.
A tady je zajímavá maličkost. Ještě jako moje snoubenka, ona povídala nějaké nesmysly o umělém oplodnění... údajně zvířat! Ale později jsem se dozvěděl, že Nataša koupila opuštěnou farmu v oblasti Washingtonu a zabývala se tam umělým oplodněním zvířat, a její manžel prodával vypěstovaná telata. Podivné zaměstnání pro hlavu ruského oddělení "Hlasu Ameriky".
Ale pak jsem si vzpomněl ještě na jednu maličkost. Jako moje snoubenka, Nataša nějak vyhrkla, že "miluje psy více než muže". Není divu, že se říká, že láska je slepá. Tehdy jsem si myslel, že jsou to jen hloupé řeči. Ale později bych se už nedivil, kdyby ona experimentovala se psy. Patřila k té podivné kategorii žen sadistek, které svého času se zabývaly mučením a popravami v sovětské ČK a které ve středověku upalovali na hranici jako čarodějnice. Od takových se můžete dočkat všeho. O takových ženách Lermontov napsal:
– Překrásná, jako anděl z nebe, Jak démon, zákeřný a zlý.
Není tedy divu, že jsem se spálil na této potvoře. Ale ona skončila špatně: "Hlas Ameriky" ji vykopl a její manžel od ní utekl. Jak se říká, Bůh vidí pravdu, ale nespěchá ji odhalit.
8. V divadelní hře slavného amerického dramatika Eugena O'Neilla "Divná historie", hlavní hrdinka Nina Leeds, dcera profesora, vdá se bez lásky, aby se usadila a měla děti. Ale brzy po svatbě, matka muže řekne Nině, že v jejich rodině je dědičné šílenství. Tehdy Nina dělá dítě od milence, ale manželovi říká, že je jeho (z knihy Crosvella Bowena "Kletba degenerátů", str.169).
9. Pederasti doporučují lesbiankám umělé oplodnění – od velmi chytrých lidí (z knihy dr. Masterse "Homosexuální revoluce," str. 88).
10. Hle, co píše senátor Hatch ve svém článku "Co je základem plánů Mezinárodního roku dítěte v roce 1979?" Tam je takový zajímavý puntík: Legalizace homosexuálních manželství, včetně "výroby" dětí prostřednictvím umělé inseminace (noviny" Russkaja žizň" – 2.11.1978). [35 let poté: Už to máme... Manifestace s miliony protestujících ve Francii, přesto zákon odhlasován. Mýlil se ten senátor?]
11. Psychiatři A. Roebuck a T. Kiernan, ve své knize "Dějiny psychologie a psychiatrie", New York 1969, Filosofická knihovna, napsali, že už dávno ve středověku, někteří se zabývali umělým oplodněním – to dělaly čarodějnice ve spolupráci s ďáblem (str.170-71). Podle slov Stalinova rudého kardinála Maxima Rudněva, "nic nového pod lunou".
12. Lesbičky nejsou jediné ženy, které praktikují umělé oplodnění za účelem vytvořit potomstvo. Svobodné ženy, které mají pocit, že období jejich plodnosti se blíží ke konci a ideálního partnera nenalezly, též se uchylují k této metodě. (NRS – 22.12.1989, přetisk z "Newsweeku").
V mé kartotéce následuje řada karet na téma "Děti – adoptované". Ale soudě podle mých označení červenou tužkou, tento materiál již byl použit dříve. Takže se nebudu opakovat. Chci jen připomenout podstatu tohoto složitého problému. Spisovatelé-pisálci milují vymýšlet dojemné příběhy o adoptovaných dětech ze sirotčinců, z kterých se později stávají skvělí lidé. Ale studená statistika je zcela odlišná:
Učitelka, která pracovala v sirotčinci přes 30 let, řekla: "Já sama osobně bych ani za nic nikdy neadoptovala dítě... Buďme upřímní a mluvme přímo. Které děti přicházejí k nám? 99 procent, ne-li celých 100, to jsou děti alkoholiků a prostitutek ... A geny, které u nich nevyhnutelně jsou, dříve nebo později se projeví... Dědičnost je obecně mnohem silnější (než vzdělávání a prostředí)... Ve skutečnosti my vychováváme v dětských domovech budoucí mláto společnosti. Každý více či méně zkušený vychovatel to ví... V důsledku toho, když tyto děti dorůstaly, plenily naše byty a šly do vězení" (z novin "Kurier" – 22.9.1994, s. 8).
Ale slavný sovětský pedagog Makarenko psal velmi, velmi odlišně. Lidová moudrost – přísloví říká: "Jaké sémě, takové plémě" a "Nerodí sova sokola".
New-York, 30. května 2004.
Další kapitola
Přejít na OBSAH