V mém rodinném albu je jedna neobvyklá fotografie na tlustém kartonu s adresou fotoateliétu v Oděse. Na fotografii je velmi krásná mladá dáma, oblečená poslední oděskou módou z konce 19. století, s velkým kloboukem s péry na hlavě. Je to krásná Ludmila Berg, rozená Dubinina, rodná sestra mé babičky Capitoliny Pavlovny Popové. Moje babička byla vdaná za Nicephoruse Popova, náčelníka kozácké stráže města Oděsa. Krásná Ludmila si vzala za muže brandmeistera Berga, to byli poruštění Němci, kteří byli vedoucími všech požárníků v Oděse.
Jak mi vyprávěla babička, v případě požáru v Oděse, vpředu se hnal, tažený třemi koňmi, náčelník požární čety Berg a zvonil na všechny zvony, aby lidé utíkali a nedostali se pod kola jeho požární čety. A za ním, se stejným rámusem, hlukem a křikem spěchal celý hasičský sbor. Za tímto divokým hlukem a křikem se hrnuly z celé Oděsy další hasičské sbory chrabrého městkého požárníka Berga.
Krasavice Ludmila měla syna Victora a dceru Žeňu. Když Viktor vyrostl, stal se kapitánem dálkové plavby a změnil své jméno: místo Viktora Berga se stal Viktorem Dubininem, to znamená, že si vzal jméno jeho matky za svobodna. Ale oklamat sovětský režim je obtížné a tato kamufláž mu nepomohla – ke konci 20tých let Victor byl zatčen od GPU ve věci "Modrého psa".
Tento případ spočíval v tom, že několik mladých mužů se setkávalo u jedné známé, která měla bílého pudla. Když toho bílého pudla koupali, přidávali do vody šmolku, takže bílý pudl trochu zmodral. V důsledku toho ve spolku si říkali: "Sejdeme se v sobotu u Modrého psa". Policajti z GPU mysleli, že je to tajný kód spiklenců a uplácali z toho politický případ "Modrý pes", a celou tuto společnost inteligentů poslali kopat kanál vedoucí do Bílého moře. Po dokončení kanálu, první loď průplavu vedl kapitán Viktor Dubinin, dokonce to ukazovaly filmové aktuality. Každopádně, podle vyprávění mojí babičky Kapitoliny Pavlovny.
Jestliže Viktor Dubinin byl po svém otci, jeho sestra Žeňa byla po matce a vyrostla z ní slečna opravdu nádherná. V roce 1919, uprostřed občanské války, ve věku 17 let, studovala v Oděse ve škole pro šlechtické dívky – v "Institutu blahorodných děv". A zde pak kravice Žeňa udělala něco extra. Skočila přes plot Institutu a utekla s revolucionářem, to ještě ne s ledajakým, ale s bývalým námořníkem ze slavného křižníku "Aurora", který střílel na carův Zimní palác.
Sovětští historici psali, že námořníci jsou pýcha a sláva revoluce. A proto, námořníci z historického křižníku "Aurora" jsou téměř andělé, diamanty čisté vody, o kterých bouřlivák revoluce Maxim Gorkij napsal:
„Jestli svatý svět k pravdě Cestu nenajde, Čest šílenci, který inspiruje lidstvu zlatý Sen.”
Pro takový poklad krasavice Žeňa přeskočila plot Institutu blahorodných děv, uprchla s revolucionářem a rudým partyzánem Serjožkou Prudničenkem a později si ho vzala.
Ve skutečnosti to byl mrzutý člověk, chlapík vysoké postavy, s důlky od neštovic na tváři, poďobaný, který se chlubil, že všichni jeho příbuzní zemřeli na bílou horečku, delirium tremens, a tedy je dědičně chronický alkoholik. Není divu, že prostí lidé říkají: "Láska Zla = milovat koZla". A ještě říkají: "Není rodiny bez černé ovce".
Později, v roce 1933, když mi bylo 15 let, Serjožka, když se napil a rozveselil, ukázal mi svůj rodinný poklad. Bylo to velké skupinové foto, na kterém bylo asi 50 lidí v civilních kabátech a bundách, ale s puškami a kulomety. Každý člověk označen číslem, na rubu fotografie byla jména. Serjožka mi vysvětloval:
– To je historická fotografie. Je to první Moskevská partyzánská skupina Rudé armády, z které se později zrodila Rudá armáda. Polovina z těchto lidí zemřela během občanské války. Druhá polovina se dostala do Kremlu, do vlády, mezi velké šéfy. Ale potom se všichni stříleli navzájem: bolševici, menševici, eseři, trockisti, uklonisti, anarchisti, oportunisti, šovinisti, všelijaká pakáž. Bojovali o moc, jeden druhému chtěl zakroutit krkem. Výsledkem je, že živ zůstal jen jeden člověk. To jsem já!
Serjožka dloubne prstem uprostřed obrázku.
– Vidíš tohodle vrahouna? To jsem já za mlada. Jediný, který přežil! A kdo mě zachránil? Zachránilo mne bílé víno, tedy vodka. Moje rodná vodka! Mne totiž odevšad vyhodili kvůli chronickému alkoholismu.
Po revoluci, za vyjímečné zásluhy Serjožku jmenovali šéfem pohraničního přechodu někde na rumunské hranici. Další mi vypravovala teta Žeňa, jak ji nazývali v naší rodině:
– Hranice vedla podél malého potoka a tam, samozřejmě, byla kontrabanda. Z rumunské strany přijíždí rumunský žid s vozíkem francouzského koňaku a na sovětské straně ho s čtyřkolkou očekává sovětský žid. Rumunský žid háže sovětskému židovi přes potok kamínek s provázkem. A pak se po tomto provaze začne pašovat koňak, přivázaný za hrdlo. A Serjožka se svými pohraničníky sedí v křoví a pozoruje to.
Když je všechen koňak přepraven z rumunské do sovětské telegy, Serjožkovi pohraničníci střílí do vzduchu, židé utečou a vozík s francouzským koňakem nechávají v rukou Serjožky, které právě toho má potřebu.
Poté začíná všeobecný chlast. Pije nejen Serjoža, ale i celá jeho pohraniční stráž. Štáb pohraničníků byl ubytován v bohatém domě s klavírem. No, samozřejmě, já jsem hrála na klavír. Opilý Sergej mi povídá: Já také umím hrát na klavír! A střílí ze svého Mausera do kláves klavíru.
Pak Sergej se svými pomocníky organizovali soutěž ve střelbě na cíl. Přímo před domem pohraniční stráže. Jeden za druhým se stávají krabem, ten druhý střílí na prvního z Mausera. Jak psal Majakovský: "Máte slovo, soudruhu Mausere". Díky bohu, byli tak opilí, že stěží stáli na nohou a nikdo se netrefil. – Takové bývaly zábavy u tety Ženi.
Nakonec, Serjožku od pohraničníků vyhodili coby alkoholika. Ale sovětská vláda nezapomínala, že Sergej byl námořník z historického křižníku "Aurora", který vystřelil na Zimní palác, což byla pýcha a sláva revoluce. Tak mu pomáhali. On pracoval kdysi jako instalatér. No, tak ho jmenovali instruktorem zámečnictví ve slavné Butyrské věznici, v dílně, kde pracovali vězňové.
Od poloviny 20tých let teta Žeňa a Serjožka žili v Moskvě, ulice Mišina, č. 27, to je u Petrovského parku a stadionu "Dynamo". Ale občas Sergěj někam úplně mizel. To znamenalo, že začal další flám. Potom jeho kumpáni přinášeli hrdinu revoluce – v bezvědomí, v blátě a krvi – a pokládali jej na prahu tety Ženi. A tak bylo dále, až do příští orgie.
I přes takový život, moje teta měla dva syny. Tehdy skalní komunisti namísto "křtin" organizovali "říjniny" a pojmenovávali své děti na počest nových komunistických svatých. Tímto způsobem, starší syn tety Ženi byl pojmenován na počest Karla Marxe – Karlem. Mladšího syna "poříjnili" na počest Vladimíra Lenina – Voloďkou.
Když Karel Prudničenko vyrůstal, byl hloupý jako špunt, a začal pracovat jako řadový pracovník v 1. moskevské továrně na hodinky. Brzy poté, byl zatčen za krádeže v podniku a poslán do kolonie pro mladistvé delikventy. V prvních dnech války v roce 1941, jmenovec Karla Marxe byl odveden do armády a zmizel v bitvě o Moskvu.
Mladší syn tety Ženi – Voloďa, jmenovec soudruha Lenina, na konci druhé světové války byl poručíkem v Rudé armádě. Někde v Maďarsku jeho vojáci našli sud alkoholu, a v radovánkách jej vypili. Ale ukázalo se, že to byl technický metylalkohol, otrávený. Jako výsledek, někteří vojáci zemřeli, někteří oslepli a Voloďa šel před soud za to, že na ně nedohlédl.
Po válce, Vladimír Prudničenko celý život pracoval jako mechanik, instalatér. Měl dvě dcery – Olga a Lucia. V mém rodinném albu jsou jejich fotografie z roku 1966 v Kyjevě: dvě hezké dívky v plavkách let tak kolem 18-20, sedící společně se synem mého nevlastního bratra Sergěje Olevinského. Syn Sergěje vypadá také na 20 let, vypadá velmi dobře, přímo krasavec. Poslední mně známá adresa z roku 1986 byla: Ludmila Vladimirovna Prudničenko, Losevskaja ulice 22, byt č. 82, Moskva, 129347. Víc o nich nevím.
Sám hrdina revoluce, v roce 1941 přišel na frontu, za obchvatu byl zajat. Ale starý alkoholik byl houževnatý: utekl ze zajetí a během celé války pracoval jako topič v Oděse. Po válce se vrátil domů a zemřel v pokoji ve své posteli.
V posledních letech, teta Žeňa pracovala jako noční hlídačka v nějakém závodě. Nehledě na svůj buržoazní původ, bývalá studentka Institutu šlechetných dívek nikdy si nestěžovala na svého nešťastného manžela-alkoholika, ani na svůj psí život, ani na ďábelský sovětský režim.
* * *
Dnes, v roce 2003, v Rusku je demokracie-lupokracie [také se říká mediokracie], a někteří lidé s nostalgií vzpomínají na bývalý sovětský režim, na doby Chruščova a Brežněva, kdy se jim žilo líp, než teď. Tito lidé se mě mohou zeptat:
– Grigorij Petrovič, řekněte mi, a vás to tam ještě neomrzelo, sedět v Americe a plivat na naši rodnou sovětskou vlast?
Odpovídám: "Ne, ne a ne! Sovětský režim – to byla kriminální nadvláda, která stála Rusko přes 60 milionů životů. Životů ne těch nejhorších, ale těch nejlepších. A abychom v budoucnu neopakovali chyby minulosti, je nutno vzpomínat na chyby, hlouposti a zločiny sovětské vlády.
* * *
A teď se podívejme na boční větve genealogického stromu mé rodiny...
Vezměme si mého strýce Véňu, to byl matčin bratr, Benjamin Nikiforovič Popov, který byl o 12 let starší než já. Když řeknu, jak se tehdy mluvilo, že jsem rodákem Říjnové revoluce, tedy rozený roku 1918, byl strýc Véňa rozený r. 1906, vrstevníkem carského režimu. První věcí, kterou sovětská vláda udělala pro strýce Véňu, bylo to, že v roce 1920, tedy když mu bylo 14 let, ho vyhnala ze školy se škaredým posudkem, to znamená bez práva učit se dál. Jako syna kozáckého plukovníka, jako třídního nepřítele. A 14tiletý chlapec se stal proletářem.
To bylo, spolu s hrozným hladem 21 let, součástí politiky "rozkozáčení", kterou sledovaly sovětské orgány. Když strýc Véňa trochu dospěl, neměl ani středoškolské vzdělání, šel tedy pracovat jako prostý dělník do "Art-skladu". To byly jakési opravny při "Muničních skladech". Když obdržel svoji první výplatu, z radosti vzal mne, malého kluka, do kina. Pamatuju si, že dávali americkou kowbojku „Černý mustang” a biograf se nazýval Pathé – to francouzsky znamená piroh – název ještě z carské epochy.
Pamatuji se ještě, že strýc Véňa náhodně mě zachránil od vážné nehody. Jako kluk jsem našel někde na půdě šikovnou dřevěnou bedýnku se zahraničním nápisem. V bedýnce bylo dvanáct plechovek velikosti krabiček krému na boty, s připájenými kolíky na každé straně. Jednou večer jsem se rozhodl zjistit, co je uvnitř těch tajemných plechovek. Vzal jsem jednu z plechovek, položil na stůl v kuchyni a nastavil nůž s úmyslem, že ji propíchnu. Ale právě v té chvíli můj strýc Váňa vešel do kuchyně. Pohlédl na plechovku v mých rukou a povídá:
– E-é-ej, pozor! Mohlo by to vybouchnout...
– Co je to? – ptám se.
– To je petarda, exploduje jak ruční granát, – vysvětluje mi strýc, – je to výstražná rozbuška železničních pochůzkářů. Jakmile pochůzkář vidí, že kolejnice jsou poškozeny, běží dopředu dát na kolej petardu. Když petarda exploduje, strojvedoucí brzdí, aby zastavil vlak.
Jelikož pracoval v "muničním skladu" se všemi druhy výbušnin, strýc Véňa věděl, co já jsem samozřejmě nevěděl. Kdyby vešel do kuchyně o několik sekund později, je velmi možné, že bych zůstal bez prstů nebo bez očí. Samozřejmě, nikomu jsem o tom nepovídal. Bombičku jsem měl nad hlavou – a nevybuchla. Rozbušku připravenou k explozi jsem chtěl otevřít, a neexplodovala, kvůli strýci. Jak říkávala moje babička-plukovnice: "Ach, ty máš ale štěstí!"
Několik let poté, při opravách našeho domu, dělníci tam našli jednu z mých signalizačních rozbušek. Oni také chtěli vědět, co je uvnitř plechovky a klepli do ní kladívkem. Došlo k výbuchu, bylo hodně krve, a volali povoz "první pomoci".
Strýc Véňa se brzy oženil s prostou a skromnou dívkou Tamarou, brzy se jim narodil syn Guri, pak dcera Mánička. Žili nedaleko naší rodiny. My jsme bydleli na ulici Moskevská číslo 45, oni na ulici Moskevská číslo 28. Nyní strýc Véňa musel živit rodinu, našel si serioznější práci, začal pracovat jako elektrosvářeč na Novočerkaském mechanickém závodě Nikolského, tam pracoval celý svůj život, později se stal mistrem a vedoucím elektrárny. Takže ze syna kozáckého plukovníka udělali skutečného kladného proletáře.
Když v roce 1941 vypukla válka, strýc Véňa byl hned povolán do armády a celou válku čestně bojoval jako obyčejný voják, bránil vlast, která pro něj byla macechou. Příběh jeho syna, Guria Benjaminoviče Popova, jsem již popsal v kapitole "Kozácká krev". A o jeho dceři Máničce, já prostě nic nevím. Vždyť když jsem utekl na Západ, stal jsem se státním zločincem a veškerý kontakt s příbuznými byl přerván.
Další v pořadí muž naší rodiny byl můj starší bratr Sergěj Alexandrovič Olevinský, to byl nevlastní bratr, z prvního manželství mé matky. Ale žili jsme jako rodní bratři. Sergěj říkal, že jeho jméno pochází od drahokamu "olivin". Ověřil jsem si to v encyklopedii, a opravdu tam je. Před revolucí jeho otec byl advokátem, po revoluci byl nějakým účetním v Stavropole.
Sergěj byl o 6 let starší než já, to znamená, že se narodil v roce 1912. Vystudoval střední školu v roce 1930 a chtěl jít do našeho Novočerkasského průmyslového institutu, který byl tady hned vedle. Ale žádné takové štěstí jsme neměli! V té době sovětská vláda sama sebe nazývala vládou dělníků a rolníků, a proto k vyššímu vzdělání pouštěla pouze děti dělníků a rolníků. Tou dobou k moci už přišel drahý soudruh Stalin a začala všeobecná kolektivizace a industrializace. Po jistém rozmyšlení, v Institutu Sergějovi řekli:
– Pokud nejste synem dělníka nebo rolníka, jděte někam do práce, kde získáte pracovní zkušenosti na vlastní kůži. Stačí tři roky. Potom přijďte k nám.
Nejprve pracoval Sergěj jako dělník v přístavu. Nakládal melouny do člunů. Potom se přihlásil do výzkumné geologické expedice na Kavkaz, kde sbírali různé druhy kamenů. Tato práce se mu tolik zalíbila, že se rozhodl stát geologem-prospektorem. Z výpravy přivezl domů pěknou dýku – opravdový kavkazský kinžál, dále krásnou kůži z horského kozla a dřínovou hůl [latinsky cornus], jehož dřevo je tak těžké, že se potopí ve vodě. To vše mi dal.
Poté, co strávil tři roky jako dělník a tím odčinil své hříchy před sovětským režimem, v roce 1933 Sergej byl přijat na hornickou fakultu našeho Průmyslového Institutu. Během následujících pěti let studia jej ještě několikrát vyloučili z Institutu jako třídně méněcenného a on se vždy z toho obtížně dostával. Proto jsem byl velmi udiven, když v roce 1938 Sergěj promoval v našem Institutu "s rudým diplomem", tedy diplomem 1. třídy, tedy s vyznamenáním, což znamenalo známky "výborně" ve všech předmětech během celých pěti let. Jak to, že příslušník nižší třídy, klasově neplnocenný, se ukázal být lepší než ostatní? To proto, že zde se genetika projevila silnější, než marxismus.
Kromě toho, na hrudi Sergěje visí malá sportovní značka GTO-2, totiž "připraven k práce a obraně" 2. stupně. Získat takový diplom bylo dost obtížné: Běh na 5 kilometrů v určitém čase. Běh na lyžích 40 kilometrů s plnou vojenskou výzbrojí také v určitém čase. A různé další závody. Takový diplom měli jen dobří sportovci. Například já jsem měl jen ikonku GTO-1, která byla dána všem, a obvyklý "modrý diplom", který také dávali všem [já v českém gymplu jsem měl Tyršův odznak – LP]. Jako starší bratr, Sergěj tahal domů různé zajímavé knihy, které jsem čítal s radostí.
Jako důlní inženýr, odpracoval si 3 roky v šachtách, v roce 1941 Sergěj byl zaměstnán jako vedoucí studia v nějaké námořní škole v Kerči. Díky tomu, když začala válka, vzali ho do námořní pěchoty. A tak prožil celou obranu Oděsy, kde byly vážné boje. Pak byli evakuováni po moři do Sevastopolu. Tam Sergěj přežil všechnu obranu Sebastopolu, byl těžce zraněn a evakuován letadlem na pevninu. Myslím, že byl povýšen do nějaké hodnosti důstojníka.
Jak bylo zvykem za těch časů, Sergěj se oženil hned po dokončení studia. Jeho žena se jmenovala Nina. A brzo se jim narodila dcera Světlana. Po válce, se jim narodil ještě syn, kterého jsem viděl jen na fotografii, ale jehož jméno neznám. Po válce, Sergej žil v Kyjevě.
Zajímavé je, že jsem použil Sergěje jako prototyp pro hlavní postavu mého románu "Kníže tohoto světa", Maxima Rudněva, který se stal velkým čertem v GPU – NKVD – KGB a rudým kardinálem Stalinovým. Dospívání obou bratří Rudněvů je přesně okopírováno z mého života s Sergějem. I rvačka kvůli biči na psa. I střelba z pušky-frolovky. I střelba z Mausera byla. I fenka-německý ovčák Rex, kterou přejelo auto. V důsledku toho, trochu přihlouplý Sergěj Genebart po přečtení "Knížete", mi povídá s výčitkou:
– Tvůj bratr z KGB zastřelil mého otce ...
– Serjožo, vždyť se tam píše, že to je román, tedy fikce, fantazie.
Ale Sergěj nevěří a trvá na svém. Ačkoliv i takového seriozního čtenáře, jakým je CIA, zainteresoval osud mého bratra: celého půl druhého roku mě prověřovali, platili mi peníze, a to vše jen na to, aby mi nakonec položili následující otázku:
– Mister Klimov, ale řekněte nám, kým vlastně byl váš bratr?
Na to já jsem jim odvětil takto:
– To víte, my bývalí sovětští lidé, neradi hovoříme o našich příbuzných, kteří jsou dosud v SSSR.
CIA se mýlilo, stejně jako ti holubi, kteří klovou vinné hrozny na obrazu malíře. Domnívám se, že mému Sergěji bylo by velmi příjemné vědět, kdyby věděl, že se dostal mezi literární hrdiny a nadělal tolik starostí americkému CIA. Ve skutečnosti on byl obyčejný skromný důlní inženýr, nebyl žádným velkým papalášem v KGB. Bohu díky, v naší rodině k ničemu takovému nedošlo. Nepočítám-li námořníka z křižáku Aurora, hrdost a slávu revoluce.
* * *
Jednoho dne, kdy jsem ještě žil v Riverside, mi telefonovali z FBI a vyzvali mne, abych k nim zašel. Byl jsem zvědav uvidět brloh Federálního kriminálního vyšetřování a současně i kontrarozvědky. Hlavní sídlo new-yorkského oddělení tehdy bylo v šestiposchoďové budově na rohu 3. avenue a 69. ulice.
Uvítali mne tam dva agenti v poloprázdné místnosti s šedými stěnami. Jeden z nich položil na stůl fotografii, udělanou teleobjektivem: jakýsi chlap vychází z jakýchsi dveří na ulici, ale fotografie je zrnitá, rozmazaná, vyfocená zdálky, a ptá se mne:
– Mister Klimov, znáte tohoto člověka?
– Za prvé, ta fotografie je mizerná a nic na ní není vidět. Za druhé, já toho člověka neznám.
Následující otázka se mi nelíbila:
– Vy jste studoval v speciálním institutu cizích jazyků?
– Jakém "speciálním"? To byla stejná armádní škola cizích jazyků jako je váš jazykový institut v Montereile v Kalifornii.
– Jenže lidé, kteří vyšli z vašeho institutu v Moskvě, nyní pracují v sovětských vyslanectvích po celém světě, a proto nás zajímají. Můžete nám jmenovat ty lidi, kteří se učili s vámi?
– Na tu otázku vám odpovím s největším potěšením... Za prvé, v Moskvě jsem studoval roku 1944 a dnes máme rok 1957, to znamená, že od té doby uplynulo 13 let a já doopravdy si nepamatuji na nikoho a na nic. Ale to není hlavní. Nejdůležitější je to, že nemám sebemenší chuť vám pomáhat.
Nestoudně jsem se rozvalil na židli a poučenlivě vyprávěl:
– Já jsem utekl na Západ v roce 1947 jako politický uprchlík. A víte, jak mne Američané uvítali? Posadili do samotky známého koncentráku "Camp King", hlavní sídlo americké kontrarozvědky v Evropě.
– Drželi mne tam 6 měsíců, aniž by mi cokoliv řekli. Tenkrát oni byli povinni klást mi otázky, které mi dáváte dnes, po 13. letech. Jenže tenkrát je to nezajímalo. Je zajímalo něco jiného. Hádejte, sire, co je zajímalo?
V žádosti uslyšet odpověď, pohlédl jsem na agenty FBI, ale oni mlčeli.
– Vaši spolubratři mne okradli od hlavy do paty. Konfiskovali, neboli ukradli mi průkazy totožnosti, že jsem vedoucím inženýrem technické správy sovětské vojenské administrace, sebrali mi propustku přes sovětské hranice na speciálním bankovním papíře i diplom inženýra. To byla pro mne velká ztráta pro moji profesionální činnost.
– Kromě toho ukradli mi 20.000 německých marek a 5.000 sovětských rublů, nových, přímo ze Státní banky, které jsem si vysloužil za ta léta v Rudé armádě. To vše se dělo za zvuků americké hymny, kterou hráli každé jitro, při vztyčování americké vlajky. Vždycky, když slyším americkou hymnu, automaticky vzpomínám na koncentrák "Camp King".
– Vy mne sem do FBI voláte v důsledku udání. A já dobře vím, kdo mne udal. Je to Vladimír Jurasov-Rudolf-Sinelnikov. Je to chvastoun, který vykládá, že v SSSR seděl v lágru za politiku, za anekdotu proti Stalinovi. Víte, co to bylo za anekdotu?
Znovu jsem pohlédl na agenty FBI a usmál jsem se:
– On seděl v koncentráku za pederastii. Co víc, protože byl homosexuální prostitut. Takoví lidé mají speciální psychologii: v sovětském koncentráku byl "donašečem", "práskačem", "bonzákem". Ale v USA pracuje v radiu "Svoboda" a donáší všem na všechny, do FBI i do CIA, chce si vysloužit. A proto i na mne donesl o tom Moskevském institutu cizích jazyků. Mimochodem, tento institut jsem podrobně popsal ve své knize „Berlínský Kreml”, takže nic tajného zde není. Je to prázdný šanón.
– Ale abych vám v něčem pomohl, nabízím vám jednu zajímavou aféru. Psalo se o tom v novinách: CIA v letech 1952-1953 do SSSR poslala tři skupiny agentů, kteří skočili padákem z amerických letadel. Ale všichni skočili přímo na bajonety čekajících NKVD. Byla to zjevná zrada. Já jsem tehdy žil a pracoval v Mnichově a dělo se to vše v mém okolí. Aféra je strašně zamotaná. Mohu však říct jedno: klíčem ke zradě byla homosexualita. Do dneška to není vyjasněné. A mohl by vám v ní pomoci právě Vladimír Jurasov-Rudolf-Sinelnikov, homosexuální prostitut. Na každý případ, on zná všechny účastníky této aféry. Stačí vám jen trošku ho přitisknout ke zdi. Takže, přeju vám úspěch...
– Jo, ještě jedna maličkost. Immigroval jsem do Ameriky na speciální vizum, které dávají pouze zvlášť zasloužilým agentům CIA. Přitom jsem prošel prověrkou na nejmodernějším americkém vynálezu – detektoru lži. Prověřoval mne doktor-psycholog, kapitán americké armády, perfektně hovořící rusky. Pouze dvě otázky byly důležité: nejsem-li špion a nejsem-li pederast? Potom jsem se zeptal sympatického doktora: „Tak co říká vaše mašinka?” Doktor odpovídá: „Mašinka ukazuje, že máte velmi dobré nervy.”
– Proč vám to vyprávím? Gentlemeni, jeden z vás sedí naproti mně, ale druhý sedí s boku a pozoruje mé reakce: nezačínám-li být nervozní, chvějí-li se mé rty nebo ruce, nebudu-li škytat a podobně. Tak já chci vám pomoci: na tak laciné pokusy mne nechytíte.
V únoru 1958 zazvonil u mne telefon:
– Mister Klimov, zde profesor Lorenz Hinkle z projektu Cornell při centru mediciny University Cornell. Četli jsme vaši knihu "Berlínský Kreml" a pokládáme vás za nejlepšího sovětského psychologa na Západě. My dnes analyzujeme skupinu maďarských uprchlíků, kteří se zúčastnili Maďarského povstání v roce 1956, a rádi bychom vás pozvali ke spolupráci, coby konsultanta ze sovětské strany. Nemohli bychom se zítra sejít?
A tak jsem se dostal do projektu Corneille. Samozřejmě, nevěřil jsem jedinému slovu profesora Hinkle. Prostě to opět se hnuli moji bývalí přátelé z CIA, kteří se vždy něčím maskují. Jestliže agenti FBI čestně se přiznávají, kdo jsou, tak agenti CIA si spíš ukousnou jazyk, než by řekli, že jsou z CIA.
Pokaždé, když je v CIA nějaký skandál, proval nebo zrada stylu polo-zapomenuté historky s NTSskými parašutisty, Kongres udělá CIA další výprask a po Washingtonu prodávají směšné nálepky na prsa s nápisem: "CIA – naše práce je tak tajná, že sami nevíme, co děláme!"
Jestli se stáváte státním agentem CIA a podpisujete odpovídající smlouvu, tam stojí, že jste agentem Vlády Spojených Států Ameriky, ale o CIA se tam nikde nepíše. Tento kontrakt, kde se vyskytují barevné pásy, označující extrémní tajnost, podepisujete v 6 (šesti!) exemplářích, ale ani jeden jediný vám nedají, takže nic potom nemůžete dokázat. A tato supertajnost nejčastěji škodí práci CIA.
CIA má nádherné štábní sídlo v okolí Washingtonu, ale mezi sebou se agenti CIA setkávají v restauracích, kavárnách nebo foyer hostinců. Harvardský projekt se konal pod pláštěm vojensko-leteckých sil. Ale jak se zamaskoval nový Corneillův projekt?
Profesor Hinkle se setkal se mnou čestně: v žádné jakési kavárně, ale ve svém služebním kabinetě a v bílé lékařské blůze. Poctivě mi přiznal, že dříve byl lékařem-psychiatrem v americkém letectvu, ale teď je vice-prezidentem projektu Corneille, kde prezidentem je profesor Harold Wolf, který je současně ředitelem psychiatrické kliniky z Cornell Medical Center, s kterým budu seznámen později, během naší společné práce.
Cornell Medical Conter je kolosální nemocnice, krásný komplex moderních mrakodrapů, zabírajích několik kvartálů na newyorkské avenue, mezi 68. a 71. ulicí. Když se díváš na takovou ohromnou nemocnici, nechtěně si řekneš: „Kde Amerikáni berou tolik nemocných, aby zaplnili takovou nemocnici?”
Profesor Hynkle mi poctivě dává brožuru, v které podrobně popisuje práci projektu Cornell i těch, kdo na něm pracují. Sebrali známá jména americké sociologie a psychologie z různých universit a dali jim následující úkol: Prověřit americké válečné zajatce z války v Koreji. Prověřit vliv narkotik stylu LSD a alkoholu v extrémních politických procesech. Prověřit maďarské emigranty, kteří se zúčastnili maďarského povstání r. 1956. Oni se tím už zajímají. Koná se to na požádání vlády USA, za jejímiž zády stojí... A já sám to vím – stojí CIA, které vždy se skrývá a jedná pod maskou.
Poslouchám profesora Hynkle a myslím si: „Zpívej, ptáčku, zpívej... Známe takové písničky... Ale co chce CIA ode mne osobně? Nelíbí se mi ta sebranka psychologů a psychiatrů, kde hned vedle je blázinec. A co ode mne chce CIA uvidím později. Zřejmě agenti FBI na mě donesli do CIA.
První den mé práce organizovali malou schůzi. Na čestném místě v hlavě stolu sedí malinká škaredá stařenka, podobná na čarodějnici. Je to Margareta Meed, profesorka anthropologie Kolumbijské university. Proslavila se tím, že kdysi v mládí, jelikož byla lesbičkou, studovala lesbiánství u domorodců na ostrovech Tichého oceánu a napsala o tom celou vědeckou knihu. Stařenka cosi brebtá.
Po jejím boku sedí šest profesorů, hvězd americké sociologie a psychologie, a já také. Každý profesor něco brebentí ohledně důležitosti takové práce. A já také plácám nějaký žvást.
Potom začnu pracovat. Dají mi na stroji naklepaný materiál: interwiev amerických psychologů s daným maďarským uprchlíkem, jehož jméno je zašifrované speciálním kodem jako N-70M, N-73M nebo N-75M. Potom já do diktafonu diktuji můj úsudek sovětského psychologa. Oni potom můj nadiktovaný text přepisují na stroji a já dostávám jednu kopii.
Pracuji dva dny v týdnu, čtyři hodiny denně, a jsem za to placen stejně, jako mí američtí kolegové. Pracujeme v samostatné části prvního poschodí na 69. ulici, asi 3 kvartály od štábu FBI, kde jsem už byl. Zábavné sousedství. Je to náhoda, nebo nějaký záměr?
Tak si pěkně pracuji a svou prací obohacuji americkou sociologii a hlavně archivy CIA. A potom mne čeká malinké překvapení. Během jedné kávové přestávky přichází ke mně Annie, hezoučká sekretářka, která s námi pracuje. Annie se na mne mile usmívá a povídá:
– Gregory, mám k vám menší prosbu. My s manželem chceme mít děti, ale nedaří se nám to. Tak jsme se rozhodli, že otěhotním od jiného muže. No zkrátka... nemohl byste nám pomoci?
Upřímně, byl jsem trochu ohromen nečekanou prosbou. Kdyby chtěla se mnou Annie spát, to by byla jedna věc. Ale dělat jí dítě, to je něco docela jiného. Proto jsem upadl do rozpaků:
– Nevím, co vám odpovědět... Nutno přemýšlet...
– Dobře, tak přemýšlejte, – usmívá se Annie. – Do příště.
Annie má kouzelnou tvářičku a zcela bílé vlásky, pročež je podobná na islanďanku. Ona říká, že je židovka. Postava trošičku bez forem. Na pohled je jí 20, jejímu muži bude asi 30. Muž je též žid, dobře vypadá, podobný na assyřana minulých tisíciletí. K tomu má sensační auto, sportovní mercedesku.
Když jsem přišel do práce podruhé, už jsem skoro zapomněl na podivnou žádost Annie. Ale ona si pamatuje a přichází s připomínkou:
– Tak, jak jste se rozmyslel?
– Vězte, pro mne je to trochu složité, – odpověděl jsem téměř automaticky. Cítil jsem, že je to věc ošklivá, do které lépe bude se neplést. Kromě toho, měl jsem tehdy trvalou ruskou družku.
Později, když jsem vzpomínal na tento incident, napadlo mne: „Není vyloučené, že pomocí Annie mne chtěli prověřit? Škoda, že jsem jí odřekl!” Od tohoto čertova Cornellova projektu bylo možné očekávat vše.
Vždyť i blázinec, přesněji psychiatrickou kliniku mají hned vedle. Mezi psychiatrem a psychopatem je malý rozdíl, to už vím. Statistika sebevražd říká, že nejvyšší procento sebevražd je mezi doktory-psychiatry.
V polovině léta se objevila v naší kanceláři nová osoba – efektní dívka jménem Kris. Prý je studentka jakéhosi college a rozhodla se u nás o prázdninách trochu pracovat. Vyhlíží jako sexuální bomba a věčně s sebou tahá tlustou knihu s provokačním názvem "Sex v celém světě", jakoby chtěla někoho svést. Trochu jsem s ní pokecal, k další komunikaci už nedošlo. Ale je zjevná svůdkyně. Asi jí poručili prověřit nikoliv mne, ale někoho druhého. Možná ty Maďary, které teď zpracováváme.
Uběhlo několik měsíců a Kris tiše zmizela. Jak přišla, tak i odešla. Jednou v září jsem pracoval do 2 hodin odpoledne, pak jsem šel domů pěšky po 69. ulici. Jdu kolem mně známé budovy FBI a vidím, že proti mně jde krasavice Kris s nějakou kamarádkou. Kris se zatvářila, že mně ráda vidí, pár minut jsme si povídali a rozešli se. Jdu dál, pak se ohlédnu a vidím, že Kris s kamarádkou zacházejí do dveří budovy FBI. A jdou tam jakoby byly doma. Jsem si jist, že tam pracují. Co však dělala Kris v projektu Cornell se mohu pouze dohadovat.
Orgány inteligence, CIA a FBI, velmi často využívají žen pro své cíle. Tak to chodilo v Rusku i v Německu. A v Americe též. Nic nového pod lunou, jak říkával generál Maxim Rudněv, Stalinův rudý kardinál. Teprv později jsem pochopil, kvůli čemu jsem se dostal do toho Cornellova projektu.
Na jaře 1958 profesor Hinkle mi dal nový úkol: požádal mne, abych nadiktoval na magnetofon můj podrobný životopis. Podobný, jako jsme dělali s maďarskými revolucionáři-uprchlíky, ale tentokrát o mně samotném.
„To je blíže k věci, – pomyslel jsem. – Tím jste měli začít, ale vy tím končíte”.
Legrace je, že třebaže jsem v Mnichově pracoval 5 let v oddělení propagandy CIA, nikdy se mnou nedělali žádné prověřování a nechtěli ani můj curriculuum vitae. Spokojili se tím, co jsem psal o sobě v „Berlínském Kremlu”. Ale nevadí, dám jim svoji biografii. Za nic se nestydím a nemám co skrývat.
Když jsem skončil diktování své podrobné biografie, pozval mne k sobě profesor Wolf, prezident projektu a současně ředitel psychiatrické kliniky Centra mediciny university Cornell. Postupně se rozhovor stočil na moji druhou knihu „Kníže tohoto světa”, kterou jsem právě psal, a kde hlavní hrdina Maxim Rudněv se stává velkým zvířetem v KGB a současně rudým kardinálem Stalinovým.
– A tento člověk existuje v SSSR? – ptá se profesor Wolf.
– To já nevím, – odpovídám.
– Ale vždyť o něm píšete.
– To je přece román.
– Známe takové romány, – pohne hlavou profesor psychiatrie. – Podle vaší biografie, vaše matka se vdávala dvakrát. Váš bratr je nevlastní, má tedy jiné jméno. Ale kým on byl?
Vidím, že profesor Wolf podezřívá, že můj bratr Sergěj byl velkým zvířetem z KGB, což je může velmi zajímat. Můj problém je v tom, že mladá léta generála KGB Maxima Rudněva jsem skutečně opsal z vlastního života se Sergějem. Úryvky z mého románu vycházely v tisku a CIA mne začalo podezírat, že mám skutečně bratra, který je největším čertem KGB. A proto CIA zaměřilo na mne pozornost těchto psychiatrů.
– Tak kým vlastně byl váš bratr? – naléhá profesor Wolf.
Nebudu je vyvádět z naděje, – myslím si. – Ať si lámou trochu hlavy.
– Víte, v ruské emigraci se pokládá za nevhodné, mluvit o našich příbuzných, kteří se nachází v SSSR. Mohli by mít seriozní nepříjemnosti. To víte, KGB nežertuje.
Po interview s profesorem Wolfem, ještě nějaký čas jsem analyzoval maďarské revolucionáře. Celkem jsem pracoval na projektu od 13. února 1958 do 29. června 1959, téměř rok a půl. Na rozloučenou mi profesor Wolf dal slušný děkovný dopis, kde vzdával chválu za moji pomoc v jejich vědecké práci. Dodnes mám pořadač s materiály projektu Cornell.
Ale ve skutečnosti prověřovali mne na objednávku od CIA a FBI, protože je nejvíc ze všeho zajímal záhadný a tajemný ďáblův generál Maxim Rudněv, poradce Stalinův v záležitostech nečistých sil, který našel klíče poznání umu a nerozumu, štěstí a neštěstí, života a smrti. Jelikož jsem popisoval tuto osobu podle života, podle mého bratra Sergěje, i analytikové CIA se dali oklamat a lovili přízrak maršála státní bezpečnosti SSSR Maxima Rudněva. Přece, nebudu jim říkat, že Sergěj byl obyčejným minovým inženýrem.
* * *
Některé věci je možné pochopit, pouze když hledíte nazpět. Tak tomu bylo s Harvardským projektem a komplexem Lenina. S projektem Cornell bylo tomu podobně. Když se ohlížím do minulosti, mohu říct, že důležitější a zajímavější nebylo to, co jsem tam říkal, ale to, o čem jsem tam mlčel a to, co tak nebo jinak páchlo blázincem, v němž komandoval profesor Wolf.
Přece nejsem tak hloupý, abych jim vyprávěl zamotanou historii s mojí čertovou nevěstou Natašou Meyer-Clarkson. A přitom vše začalo právě kvůli ní. Chcete-li, prověříme ještě jednou, jak to bylo. Starý pederast Jura Meyer a jeho dcerka-lesbička Nataša. Meyer úsilovně se snažil mne zasnoubit se svou dcerou, ale to bylo pouze kvůli maskování.
Neboť já, zaprvé, chtěl jsem výhradně ruskou nevěstu. Zadruhé, bylo mi tehdy, v létě 1954, už 35 let a začínal jsem být nervozní, že ideální ruskou nevěstu nenajdu. A najednou Nataša Meyerová, které bylo 22 let, začíná se mnou flirtovat. Dříve jenom ohrnovala nos a najednou vzala mne na milost. Dívčí duše je jak vítr v máji.
Jelikož jsem ani netušil, že Nataša je lesbička a že pro ni to jsou jen lesbické hry, požádal jsem ji o ruku a ona můj návrh přijala. Mezitím, jak se sluší ženichovi a nevěstě, jsme se objímali a líbali. Ne každý ví, že mezi prostitutkami je plno lesbiček. Přečtěte si „Jámu” Kuprina, nebo seriozní statistiky. Jenže já tohle všechno nevěděl. Zato Nataša to dobře znala.
Třebaže Nataša vypadala velmi svůdně, obzvlášť na pláži, napůl nahá, vnitřně byla lesbičkou aktivního, mužského typu, což bývá často spojeno se sadismem. A Nataša byla skutečně navíc sadistkou. Na čele to napsáno neměla, ale dalo se to vycítit. Dokonce rodný otec v mojí přítomnosti jí nazval "potvorou". Já to pochopil příliš pozdě, a přitom jsem znal tuto rodinu v Mnichově celých 5 let.
Nevěsta mne natolik zmátla, že kvůli ní jsem ztratil v Německu dobré zaměstnání, prodal s velkou ztrátou vybavený byt a automobil, a v Americe jsem se ocitl jak ryba na písku. Ale potom začala čertova historie. V Americe tenkrát začal Maccartysmus, kdy podle zákona lesbičku Natašu byli by museli vyhnat z "Hlasu Ameriky" a mohli ji i deportovat. Ale vše se dělo obráceně.
Náčelník "Hlasu Ameriky" Barmin rozhodně se postavil na stranu Nataši. Teprve později jsem zjistil, že Barmin byl vždy jaksi nenormální: po setkání s mladou vdovou starého žida, navrhl jí fiktivní manželství; tato fiktivní žena pak při porodu umírá. Nakonec Barmin končí svoji kariéru v blázinci, ale Nataša, chlap v sukni, zasedne do jeho křesla a stává se náčelnicí ruského oddělení "Hlasu Ameriky". Spíše sem by měli poslat profesora Wolfa s jeho blázincem. Ale já jsem tehdy mlčel.
Nebo vezměme mého komisaře Aljoše Milrooda. Z jedné strany, byl to talentovaný organizátor. Ale z druhé strany, byl psychopat, který ničil to, co sám vytvořil. Dokázal vyždímat z Amerikánů finance a založil satirický časopis "Satiricon", kde jsem byl členem redakčního kolegia. Jenomže vše spočívalo na jednom člověku – velmi nadaném karikaturistovi Nikolaji Menčukovi, který se podepisoval jako Olin, Irkolin atd., a kterého Aljoša objevil v nějakém lágru DP. Byl napůl žid a úplný alkoholik, vypili jsme spolu nemálo domácího samohonu.
Náš "Satiricon" měl úspěch a posílal se, coby propaganda, do sovětské zóny Německa. Jenže potom žid Aljoša kvůli nějaké hlouposti, kvůli penězům, se nepohodl s položidem Menčukovem, který díky tomu odešel na flám, upadl do dipsomanie a náš "Satiricon" přestal vycházet. Ubohý Nikolaj Menčukov, jako mnozí talentovaní lidé, zemřel v blázinci v Haare poblíž Mnichova.
Když "Satirocon" zanikl, Aljoša Milrood vymyslel nový trik, jak dojit prachy z Amerikánů neboli z CIA: „Centrální Obec Poválečných Emigrantů z SSSR”, zkráceně COPE, jehož prezidentem jsem se stal já a současně jsem byl hlavním redaktorem našeho věstníku „Svoboda” a potom i časopisu v němčině „Antikomunist”. Mluvilo se o nás po celém Německu a vše se dařilo bezvadně.
Jenže potom historka s Aljošou se zopakovala. Kvůli úplné hlouposti se pohádal se mnou, a já jsem odešel na neplacenou dovolenou. Aby to zdůvodnil před Washingtonem, Aljoša začal fantazírovat a zamotal se do lží. Výsledkem bylo, že jsem se neúmyslně a nečekaně objevil v Americe a platit mi museli v dolarech.
– A jaký budu mít plat? – ptal jsem se Aljoši.
– To si domluvíš ve Washingotoně, – odpověděl můj komisař.
Tak jsem se přeptával po Mnichově u známých Američanů, kolik asi mohu žádat.
– Šestset dolarů, odpověděli Američani.
Později ve Washingtoně, když došlo k podepsání kontraktu a požadavků, jak je zvykem v Americe, ptají se mne:
– A kolik chcete?
– Šest set dolarů, – odpovídám.
Strýc z CIA lehce skřivil rysy, ale nesmlouval.
V Mnichově Slavík Pečatkin byl homosexuálním partnerem Aljoše Milrooda, podacím úředníkem, jakož i pokladníkem Aljošova triku nazvanému COPE, jehož jsem byl prezidentem. A pokladník Slávik se na mne usmívá a povídá mi:
– Víš, teď bereš víc, než Aljoša...
A současně Aljoša byl mým nejbližším náčelníkem! A já mám vyšší plat, než on. Pro Aljoše je to jak rána kudlou do srdce. A to vše je výsledek Aljošových triků a kombinací. Teď Aljoša neví, jak by se mne zbavil. Ale na pomoc mu přichází Nataša Meyerová.
Aljoša je zkušený pederast a profesionální rozvědčík, proto se zná se všemi svými spolubratry v Mnichově, zná i Jurije Meyera a jeho kouzelnou dcerku, která se nyní stala mojí nevěstou a do které jsem vážně zamilován. Pro mne svatba a manželský život jsou to nejvážnější řešení v životě. Pro moji nevěstu je to obyčejná špinavá hra, přechodná maska. A pro Aljošu, je to možnost se mne zbavit. On ví, že Nataša je usmívající se zmije a vše skončí zle. Ale to jsem si uvědomil až hodně později.
Nebudu to však vypravovat profesoru Wolfovi, řediteli blázince. Bylo to příliš zamotané a složité. Ale jako příklad podobné neuvěřitelně zamotané situace, uvedl jsem případ Míši Dzjuby, který byl mým zástupcem, a po mém odjezdu do Ameriky se stal prezidentem COPE...
Kdysi už hodně dávno, v roce 1950, když Aljoša teprv začínal svoji kariéru u americké vojenské rozvědky J-2 na Galileeplatz №2, vzal si k sobě za sekretářku Němku Pia. I zde zapracovaly zákony tajného světa homosexuálů: pederast Aljoša si vzal za sekretářku lesbičku. Ačkoliv vzhledem Pia byla superwomen, ve skutečnosti se milovala se svojí družkou Francis Sand, která byla též mymfomankou a spala se všemi muži, kteří se o ni zajímali, včetně mne.
Potom Aljošova sekretářka Pia, třebaže byla lesbička, se provdala za Fedora Arnolda, reprezentanta COPE v Berlíně, a porodila mu dceru Táňu. Zatímco Fedor reprezentoval COPE v Berlíně, jeho žena Pia Arnold provozovala své lesbické lásky v Mnichově a tímto způsobem svedla Suzanu, ženu Míši Dzjuby. Výsledkem bylo, že Suzana zapsychovala, hrozila muži rozvodem, potom se pokusila o sebevraždu a nakonec ji vzali do blázince, kde prožila 3 nebo 4 měsíce.
Ale Pia Arnold opustila muže Fedora Arnolda, sebrala dcerku Táňu a odjela do Hollyvoodu, kde si vzala jakéhosi žida z filmové branže a dokonce udělala kariéru v americkém filmu. Fedora z toho trefilo a jezdil pak v invalidním křesle do práci v "Deutsche Welle".
Když jsem odjížděl do Ameriky, daroval jsem Míšovi Dzjubovi svůj browning. Jenže, místo toho, aby s ním zabíjel sovětské špiony, Míša jím hrozil Aljoši Milroodu. A proto se rozhodli dopravit Míšu do Ameriky, kde členem COPE a předstvitelem COPE pro Ameriku byl Vladimír Jurasov-Rudolf-Sinělnikov, který tou dobou vystupoval v radio "Svoboda" jako podplukovník Panin. Vladimíra poprosili, aby pomohl Dzjubovi při prvních krocích v Americe. Vláďa se s ním setkal, povídali si o všem, co jen bylo možné a přátelsky spolu popíjeli, ale potom Vláďa na něj donesl do FBI, že u Dzjuby je problém se jménem, že dříve se nejmenoval Dzjuba, ale Ščeglov nebo Krylov nebo nějaké jiné ptačí jméno.
U Vládi Jurasova promluvila duše prostitutky, tedy spíš prostituta-pederasta. On byl bonzákem v sovětském koncentráku, v Americe také donášel všechno na všechny. Kvůli neshodě jmen, Dzjubu začali volat do FBI. Tehdy Dzjuba se obrátil za pomocí k Vládíku Jurasovu.
A tehdy Vládíček udělal následující salto mortale: vlastně on donesl do FBI na mne, ale nyní řekl Dzjubemu, že na něj donesl Klimov. Obyčejný trik kriminálníků. Ubohý Dzjuba byl od takové pomoci zcela zmatený, a ke všemu u něj doma sedí polobláznivá žena Suzana s desetiletou dcerkou.
Výsledkem bylo, že Dzjuba se vykašlal na veškerou oblbující politiku COPE, CIA a FBI, odjel co možná nejdále od New-Yorku, do státu New Jersey, a stal se malířem, maluje domy.
Pravda, je to klinický případ, jak říkají psychiatři. Ani to nebudu vypravovat profesoru Wolfu. Pro ředitele blázince je to příliš složité.
Ohledně Pia Arnold, která přetáhla k lesbiánství ženy druhých spolupracovníků COPE, musím připomenout vážnou věc. Když dochází k rozvodu, obyčejně se mluví o "druhém muži", jako ve skvělém románu hraběte Tolstého "Anna Karenina". Nikoho nenapadne, že by mohla být příčinou rozvodu druhá žena, jak se často stává ve skutečném životě. Vzpomeňte si na 47% vdaných žen doktora Wittelse, které jsou obeznámeny s homosexualitou, ať v latentní, odkryté či potlačené formě.
A jestli to někomu nestačí, připomenu ještě římského papeže Lva XIII, který v r. 1884 vydal encykliku, tedy dopis k světu, kde přímo píše, že polovina lidí žije pod Bohem, ale druhá polovina pod satanem. Mluví o tom i statistika dr Wittelse. Dříve vládla my-stika, dnes platí víc stati-stika.
Podívejme se na moji osobní kolekci žen tohoto typu. Za příklady nemusím chodit daleko. Jednou z nich byla moje vlastní žena Kissa. Pravda, ona byla potlačenou lesbičkou pasivního typu, jako žena Dzjuby. Ale svedla a "zkazila" moji Kissu naše dobrá známá Lila Kudaševá, falešná baronka a skutečná banditka.
Potom žila Kissa s lesbičkou Lenočkou Milčinou, která pracovala gumovým pyjem. Potom Kissa se zapletla s lesbičkou podobnou krávě, Valje Ivanové-Mušinské-Kovalenkové, sterilní idiotce, která ze vsteku mi zvonila a hrozila, že mi urve ptáka a že já... Přitom všechny byly až dosud našimi dobrými známými a všechny byly vdané. Pouze s muži jim cosi neklapalo.
Mladší sestra mé Kissy, Milka, moje švagrová, se nelišila od své starší sestry. Milka, po hnusném rozvodu s mužem, věnovala se svádění k lesbičské lásce další ženy našich společných známých – rozmilou Olgou Bush, které mi bylo velmi líto, jakož i Ninkou Renko. Ale tato Ninka byla takové číslo, že litovat mohu pouze jejího muže George.
Všimněte si, že to vše probíhá v rodinách. Proto za starých dobrých časů Inkvizice pálila čarodějnice s celou rodinou. Ani soudruh Stalin nezůstával pozadu za Inkvizicí: za doby Veliké Čistky let 1935-1938, když likvidovali trockisty a leninovce, muže zastřelili, ženy a děti posílali na Sibiř.
Samozřejmě, svádění cizích žen se provozovalo v hlubokém tajemství. Neboť když ženy chytnou, mohou je ztlouci a někdy i zabít. Dám vám konkrétní příklad: „Vražda Ingy Voroniny (Artomonové), mistryně světa v rychlobruslení (1957-1958). Její muž, Gennadij Voroni, rovněž rychlobruslař, přistihl svoji ženu v náručí s druhou olympijskou mistryní Galinou Čudinou, která byla hermafroditkou nebo lesbičkou, a ženu zabil. Byl odsouzen a ve vězení zemřel (z časopisu ”Sedm dní”, New-York, č.1, 4.11.1983, str. 53).
Je klidně možné, že tento smutný případ jsem vám už citoval. Nevadí, opakování je matkou učení. Je to lepší, než zabít lesbičku. Tím spíš, když jde o nositelku olympijské medaile.
Ale nakonec vraťme se k našemu Cornellskému projektu a proč vlastně jsem tam mlčel. Za celých 5 let mojí práce v americké propagandě, nejostřejší figurou tam byl můj komisař Aljoša Milrood, který tvrdil, že je můj nejlepší přítel. Ale pak se objevilo, že Aljoša je pederast a psychopat, který je na mušce u KGB.
Aféra je to neuvěřitelně zamotaná. Aljoša je ženatý, ale nespí s manželkou, nýbrž se svým pomocníkem Slavíkem Pečatkinem. Žena mu slouží pouze jako paraván. Aljoše krmí CIA a dojí ho KGB. Já jsem uprostřed tohoto zamotaného klubka. Přitom dlouho nic nechápu.
Příliš mnoho různých záhad na mou hlavu. Nejprve historie s mojí nevěstou, která se ukáže být lesbičkou. Potom náčelník "Hlasu Ameriky" Barmin, který se jeví též jaksi nenormální a rozhořčeně se staví na stranu lesbičky Nataši. Potom můj komisař Aljoša se projeví být pederastem, což bylo v CIA přísně zakázáno, jenže pro něj existuje výjimka, on náleží k té podivné kategorii lidí, kterým se říká "nepotopitelní" nebo "nedotknutelní".
Ale život mi předhazuje stále nové záhady.
Jdu po Brodwayi a potkávám plukovníka Pozdňakova, který byl kdysi adjutantem u generála Vlasova, potom pracoval v americké rozvědce, zabýval se tam všelijakými aférami a jako výsledek, ocitl se na černé listině u Amerikánů. A vzpomínám si, jak tento Pozdňakov mne horlivě zval na chytání ryb na sovětské hranici; má jednu známou, povídá, je baronka a má vlastní jezero. Noc, měsíční svit, bedna vodky, rybí jíchu na jezeře budem vařit, a hned vedle sovětská hranice. Trochu moc podezřelé.
Tentokrát na Brodwayi plukovník mne potkává a objímá s neskrývanou radostí:
– Grigorii Petroviči! Jak rád vás vidím! Pojďte ke mně, seznámím vás s mojí novou ženou. Zrovna jsem koupil červený kaviár, ochutnáme jej. Já bydlím tady hned vedle.
V Mnichově měl Pozdňakov mladou a krásnou ženu Ninu, která se proslavila tím, že ve věku 16. let utekla z domu se slavným 60tiletým operním zpěvákem Smirnovým, a potom si vzala 50tiletého Pozdňakova, který byl dvakrát starší, než ona. Později porodila 2 děti, rozvedla se s mužem a stala se alkoholičkou. Děti svěřili babičce.
Nyní plukovník Pozdňakov mne seznamuje se svojí druhou ženou. Je to 50tiletá židovka, která má neobyčejnou specialitu: je instruktorkou v speciální škole pro defektní děti. Vlastní děti nemá.
Dívám se na plukovníka Pozdňakova a vzpomínám, že po mém odjezdu z Mnichova, německá policie zatkla údernou skupinu sovětských agentů-vrahů, poslaných ze sovětské zóny Německa, která měla za úkol dopadnout tři osoby: mne, plukovníka Pozdňakova a mého vice-prezidenta Kronzase, který rovněž mne výmluvně zval na rybolov typu: noc, luna, bedna vodky, a blízko sovětská hranice. Jenže ryba nezabrala.
Tehdy poslali do Mnichova údernou skupinu, tu však zatkla německá policie. Sebrala jim automobil registrovaný v sovětské zóně, pistole, speciální injekční stříkačky pro eutanazii zvířat. Byla to velká aféra, psalo se o tom oficiálně v novinách. Liščí hry mezi KGB a CIA. A uprostřed této pavučiny, jako pavouk sedí můj komisař Aljoša, na kterém visí stará aféra zemřelých NTSovských parašutistů. Jenže Aljošovi podezření vadí jako voda huse.
Bylo to pro mne všechno příliš zamotané, příliš složité a nepochopitelné. Ale měl jsem za sebou už jednu dobrou lekci: střetl jsem se kdysi se sovětským režimem v osobě majora Jeroma, stranického organizátora juristické správy sovětské vojenské administrace v Německu, který mi ukradl motocykl. Důležitý stranický činitel a krade! A já vůl, ano vůl (!!!), udělal jsem pošetile náčelnictvu raport, jak káže zákon. Jenže nepotrestali zloděje-partajního organizátora, nýbrž mne, a poslali mne – jako do vyhnanství – zpátky do sovětského Ruska! Och, jak jsem si dělal výčitky pro svoji hloupost!
Podobnou lekci jsem dostal od amerických zlodějů v koncentráku "Camp King". Když jsem neúmyslně nazval zloděje zloději, tito zloději se urazili a zatkli mne podruhé, a potom odvezli zpět k sovětské hranici, kde jen tak tak, že mne, politického uprchlíka, div nepředali sovětům.
A proto, když se potřetí, v záležitosti s mým komisařem Aljošou, naskytla podobná situace, nechtělo se mi už spořit se s mocnými. Jak se říká, vystrašená vrána se bojí i křoví. A proto jsem profesoru Wolfovi nevyprávěl tu zamotanou historku s parašutisty.
Po mém odjezdu z Mnichova do Ameriky v září 1955, v COPE došlo k různým zmatkům, jejichž výsledkem byla změna názvu "Centrální obec poválečných emigrantů" na "Centrální obec politických emigrantů". Časopis "Antikomunist" v německém jazyce, jehož jsem byl hlavním redaktorem, zlikvidovali, jelikož v aktivu COPE nikdo neuměl německy. A namísto časopisu "Svoboda" začal vycházet jednou ročně literární almanach "Mosty", aby měli co podstrkávat sovětským turistům, umělcům a KGBákům.
Problém byl v tom, že "pováleční emigranti", to jest přeběhlíci, místo toho, aby "hledali svobodu na Západě", najednou začali chodit ze Západu zpět, do SSSR. Major Ronžin... Medvědář, který cvičíval medvědy v sovětském cirkuse... Poručík Ovčinnikov... A přitom takový návrat znamenal 10 let koncentráku nebo zastřelení.
Já osobně velmi lituji poručíka Ovčinnikova. On poctivě pracoval v COPE i v radiu "Svoboda", také psal svoje vzpomínky. Jenomže, vyjádřil se v nich negativně o některých židech, s kterými se setkal v SSSR. Tehdy si ho povolal na kobereček náčelník mnichovského oddělení "Hlasu Ameriky" Charlie Malamut, žid, trockista a překladatel Trockého knih, a povídá mu:
– Vy v tom špatně píšete o židech. To nemůžete psát!
– Proč nemůžu? – trval na svém Ovčinnikov. – Vždyť je to pravda!
– To je antisemitismus, – poučuje ho Malamut. – Vyškrtněte to!
– Vy hlásáte "Hlasem Ameriky", abychom sem přijeli a řekli světu pravdu. A když tady píšu pravdu, říkáte mi "nelze".
Takže se nijak neshodli. Potom s Ovčinnikovem mluví Aljoša Milrood, který v zákulisí komanduje COPE. A znovu Ovčinnikov neustupuje. Tak mu Milrood kamarádsky radí:
– Víte, za to vám mohou v Mnichově zakroutit krkem.
Samozřejmě, byla to jen prázdná hrozba, prostý psychologický nátlak. Ale poručík Ovčinnikov po ní začal přemýšlet. Opustil COPE a pracoval pak v radiu "Svoboda" [oficiálně soukromá stanice, jako Svobodná Evropa, financovaná dary prostých Američanů]. Ale i zde všichni vedoucí byli židé. Ačkoliv Ovčinnikov byl prvotřídní propagátor, přesto nakonec to nevydržel a řekl svým kamarádům:
– Mají-li mi tady zakroutit krkem, ať mě radši zastřelí naši lidé.
A vrátil se do SSSR. Jako obyčejně, nejprve mu slibovali, že "vlast vám odpustila", ale potom mu dali 10 let koncentráku, které si tam odseděl do samého konce.
Mnoho let později, roku 2004, dostal jsem z Moskvy tu knihu, kterou poručík Ovčinnikov se pokoušel psát roku 1956, ale Malamut a Milrood mu nedovolili. Kniha I. V. Ovčinnikova "Zpověď kulakova syna" vyšla v Moskvě r. 2000, má 367 stran, tiráž 3000 výtisků. Při četbě je vám těžko u srdce. A přitom to byl osud milionů rozkulačených sedláků a jejich dětí.
Ale s Charlie Malamutem, náčelníkem mnichovského oddělení "Hlasu Ameriky", brzo se začalo dít něco divného. Najednou začal měnit byty a tajil svou adresu a telefonní číslo přede všemi spolupracovníky. Postupně se vyvinula u něj silná manie pronásledování, takže ho poslali na léčení do blázince v Americe.
Povídalo se, že mánie pronásledování u něj začala právě neshodou s Ovčinnikovem kvůli přízraku antisemitismu. Nejprve byla manie velikáštví pod formou trockismu, a potom manie pronásledování formou antisemitismu. Malamut zemřel 13. června 1965, a kvůli těm třináctkám se povídalo, že byl zednářem-satanistou a že se pověsil schválně třináctého, neboť to je čertova dvanáctka a on se tedy dostane tam, kam patří. Vždyť manie velikášství a manie pronásledování jsou jako rodné sestry.
Podobná událost se odehrála v COPE. Milrood přijal do práce, jako účetního COPE, postaršího Estonce jménem Vanags. A najednou tento Vanags onemocněl nejen mánií pronásledování, ale hned současně i mánií velikášství, a bylo nutno jej odvést do mnichovského blázince. A najednou si vzpomněli, že Vanags s úsměvem vypravoval spolupracovníkům, že v mládí souložil s oslicí i s otcem Aljoši Milrooda, který byl redaktorem novin "Segodnja" (Dnes) v Rize. A proto Aljoša mu ve stáří pomáhal.
Aby firma vypadala solidně, reprezentantem COPE ve Washingtoně udělali starého pederasta Jurije Meyera, mého nezdařeného tchána. V New Yorku reprezentantkou udělali známou lesbičku Ninu Vernerovou, položidovku a poloarménku, která se proslavila tím, že napsala knížku o zednářství v ruské emigraci, kde s potěšení poplivala všechny své osobní nepřátele. Jelikož redaktor "Nového ruského slova" odmítl tisknout její hloupou čmáranici, ona uvedla i členské číslo jeho zednářského listu.
Potom Aljoša Milrood se přestěhoval z Mnichova do Washingtonu. Slyšel jsem, že ujel z Mnichova, protože po mně nastoupivší prezident COPE Míša Dzjuba mu vyhrožoval tím browningem, který jsem mu daroval. A opět to zavinil blázinec, do kterého se dostala žena Dzjuby, Suzana, když ji svedla lesbická sekretářka Milrooda, Pia.
Po přestěhování do Washingtonu, Milrood pokračoval ve své obvyklé činnosti, totiž dojil CIA za své pokusy v oblasti propagandy, čemuž se naučil již svého času v gestapu. Tentokrát Aljoša vymyslel "Mezinárodní literární soudržnost", která bude tisknout sovětské disidenty, ty neuznané génie, které v SSSR zavírají do psychiatrických klinik.
Redakční rada se sestávala ze dvou lidí: Gleb Struve a Boris Filippov. Gleb Struve byl profesorem ruské literatury v Kalifornii a měl sloužit jen jako reklama a zamaskování. Veškerou práci měl dělat Boris Filippov, mizerný pisálek, žijící ve Washingtonu.
Ohledně Filippova, zahlédněme do mojí kartotéky.
1. Kolja Ljaskovskij z "Hlasu Ameriky" tvrdí (30.3.1958), že Boris Filippov si mu stěžoval, že kdosi na něj donášel, že on, Filippov, obcoval s čubou. A proto ho, Filippova, prý nepřijali na práci do "Hlasu Ameriky".
2. B. Filippov píše v "Novém ruském slově" (NRS) z 11.3.1979: „Když mne osvobodili r. 1941 z Ucht-Pěč-lágu NKVD”, to znamená, že byl v koncentráku. Ale za co?
3. Dostat se do USA mu pomohli Boris Nikolajevskij a V.M. Zenzinov (NRS z 17.1.1982). To jsou dva vysocí zednáři. Minus pro něj.
4. Všelijak a mnohokrát vychvaluje básníka Nikolaje Kljujeva, který byl v mládí chovancem Solověckého kláštera, potom oporou sekty, utečencem ze sekty (chybí dokument), potom revolucionářem-socialistou (za což seděl v roce 1905 ve vězení), r. 1919 byl členem strany bolševiků (brzo vyloučen). Pohyboval se mezi básníky-dekadenty a nejraději měl pederasta Vernera, opěvoval sex v jeho úchylkách (B. Filippov v NRS z 21.10.1984). Kljujev byl pedofilem a byl likvidován r. 1937. Také minus.
5. NRS z 11.1.1986: Filippov opět opěvuje a oplakává Kljujeva: Kljujev r. 1905 "se zúčastnil revoluční agitace mezi rolníky... Básník na setkáních rolníků a dělníků vyzýval k neplacení žádostí, k odmítání vojenské povinnosti a přímo k svržení carské vlády". Další minus!
6. NRS z 27.9.86: Filippov vychvaluje román "Podivnosti a příhody Nikodéma-staršího" od A. D. Skaldina (1885-1943). Jenže je to zjevný blábol šílence. Skaldin zemřel v exilu. Při psaní článku Filippovi pomáhá Leonid Natanovič Čertkov.
Soudě z toho všeho, Boris Filippov je v duši zjevný degenerát. I tentokrát Aljoša Milrood vybral si toho, koho potřeboval.
Profesor Gleb Struve je ještě větší vůl, než Filippov. Je to vůl marxistický a zednářský. Zakladatel tohoto rodu, Petr Berngardovič Struve byl vynálezcem "legálního marxismu", které Lenin nazýval "užitečnými idioty". Abych se obeznámil s tímto "užitečným volem" blíže, vzal jsem knížku A. Tyrkové-Williams "Na cestách za svobodou", New York 1952. Autorka svého času byla členkou ústředního komitétu Kadetů a poslankyní Státní Dumy.
Tou dobou se hodně mluvilo o knize M. Norday o degeneraci, která vyvolala spory. Do jednoho takového sporu se vložil marxista Petr Struve a volá:
– Jakto, že degenerace neexistuje? Podívejte se na mne, na moje uši! [str. 40]
Potom se popisuje smrt marxistky Lídy Tugan-Baranovské: „Bylo jí 30 let. Zemřela od vážné anemie. Zoufale chtěla mít děti. Několikráte byla těhotná a pokaždé, v osmém měsíci, rodila mrtvé dítě. Lékaři ji varovali, že těhotenství je pro ni životu nebezpečné. Ještě jednou se pokusila stát se matkou. Opět nedonosila, jenže předchozí potraty vyvolaly silnou anemii. Pomalu umírala...” [str. 44]
Mimochodem, Leninova žena Naděžda Krupská byla také z této líhně degenerátů, byla blízkou kamarádkou z mládí autorky této knížky, Ariadny Tyrkové, jejíž bratr byl ještě za cara odsouzen k doživotnímu exilu na Sibiř coby terorista. Ale syn autorky, paralyzovaný Arkadij Borman, později pracoval ve "Hlasu Ameriky". A všemu tomu vládl Harvardský projekt a komplex Leninovy pederastie, to jest ten samý biblický Kníže tohoto světa. Jestliže nevěrci jako Lenin tvrdí, že Bůh neexistuje, tak bez tohoto knížete tmy se nijak neobejdeš. Jenomže ne všichni jej vidí.
V té knížce madam Tyrková píše, že pravičáci přezdívali kadetům židozednáři, i ji samotnou v tisku povyšovali na židozednářku (str. 302). Přitom sama zamlčuje, že byla provdaná za žida Bormana. Seznámil mne s ní starý pederast Jurij Meyer, monarchista, jehož dcerka později se provdala také za žida.
V této knížce stojí následující autograf: „Vasilu Petroviči Klimovi, se vším nejlepším. Ariana Tyrková-Williams. – 15.10.54. – N.-Y. – Díky za knihu”.
V tomto krátkém nápisu, stará vědma dokázala udělat tři chyby: zpletla si moje křestní jméno, datum, a zatřetí, žádnou knížku jsem jí nedával. Jak by její um jí vlezl za rozum. Příznačně měla manii velikášství: sedala v dřevěném křesle, vyrobeném tak, aby se podobal trůnu, v jehož hlavě byl namalován jakýsi erb. Tato polobláznivá stařenka mi posloužila jako prototyp jedné z hrdinek mého románu ("Jméno mé je Legie", Krasnodar 1994, str. 244-246).
Ale vraťme se k profesoru Glebu Struve, kterého můj komisař Aljoša Milrood používal pro své rozmanité pokusy jako byla "Mezinárodní literární soudržnost". Když se člověk seznámil s jeho marxistickými kořeny, bylo možno směle říci, že to byl člověk bionegativní.
Hle závěrečná nota z časopisu "Niva": „Struve spolupracoval s B. Filippovem, který za peníze CIA vydal knížečku svých veršů, kde lyricky popisuje, jak "skelet líbá zadnici trupu" (Niva, podzim 1985, str. 95). V psychopathologii se to nazývá trupoložstvím, ale v literatuře – prostě dekadencí.
Tím končím popis těch hrdinů psychologické války, jejichž pomocí CIA klínilo a nakonec rozklínilo sovětský režim. Přitom vidíte zde ty hrdiny ruské revoluce, které neznámo proč sověti postříleli v době Veliké Čistky 1935-1938. Ne pro nic bohoslovci píšou, že ďábel má sklon k sebevraždě...
Nedávno mi telefonoval čtenář z Moskvy. Říká, že obhájil disertaci kandidáta kriminalistiky. Podle mých knih. A teď píše doktorát. Z kriminalistiky. Opět vychází z mých knih.
No nic, znamená to, že ne zcela zbytečně sedím a v 85. letech vyťukávám jedním prstem na stroji tuto moji zpověď. Mému stroji už je také 52 let. Je to můj kamarád z doby psychologické války, čili z války psychoušů. A proto jej nechci měnit za počítač. Jsem člověkem konservativním, jak ze seriálu Odnoljuby. Za víru, cara a vlast!
21. ledna 2004.
Další kapitola
Přejít na OBSAH