Ve své době profesor Lombroso způsobil rozruch tím, že vydal knihu "Genius a šílenství," v které analyzoval komplexní otázku vztahu mezi genialitou a duševní nemocí. Ale tato otázka je velmi kontroverzní. Například, kdo byli Lenin, Stalin a Hitler? Někteří budou tvrdit, že to byli geniální muži, kteří přivedli pokrok lidstva. Jiní to popírají a říkají, že byli masovými vrahy, zločinci, jaké je nutno ničit stejně jako vzteklé psy, jako morové krysy, jak tyfové vši. Vidíte, okamžitě začíná spor. A může velmi dobře stát, že vás nazvou bláznem. Protože to jsou svého druhu zakázané otázky, tabu.
Ale profesor Lombroso byl vážný učenec, potomek dlouhé řady rabínů a talmudistsů, ředitel blázinců, kde sbíral svá pozorování. A plným právem je pokládán za otce vědecké kriminalistiky, vědy o příčinách a kořenech zločinu. Takže půjdeme za profesorem Lombroso a uvidíme, kdo jsou géniové, kdo jsou idioti a kdo jsou geniální blázni.
Vztah mezi myslí a šílenstvím lze nejlépe sledovat u umělců. Jen věřte svým vlastním očím a nikomu jinému. Zde mám luxusní album "Umění Ruska", New York 1970, vydal "American Heritage". Na straně 337 jako příklad současného sovětského umění je obraz Vasilije Sitnikova, "Muž na bříze", kde z ptačí perspektivy vidíme nahého muže ležícího na bříze, ta bříza tam představuje ženu. Na můj vkus, obraz je ošklivý a pornografický. Američané však jej ukazují jako poslední úspěch ruského malířství.
Později jsem potkal tohoto umělce v New Yorku. Stařeček malého vzrůstu, v potrhané černé košili, ukazuje mi barevné fotky svých obrazů, svaká zuby kolem mého nosu a povídá:
– Tady vám teď mohu ukousnout nos – a nic se mi nestane. Jen vytáhnu z kapsy certifikát, že jsem blázen a nejsem zodpovědný za své činy.
Z našeho dalšího rozhovoru vyplynulo, že většinu ze svého života Vasilij Jakovlevič trávil v různých blázincích. S trochou hrdosti, říká:
– Z Kazaňského blázince nikdo nevychází. A já jsem tam byl třikrát – a třikrát mne pustili ven.
– A proč jste přijel do Ameriky? – ptám se.
– Pro slávu! – bez rozmýšlení odpovídá bývalý šílenec.
Ale slávy nedosáhl. Brzy Vasilij Jakovlevič zemřel sám ve svém bytě. Sousedé našli jeho tělo až po týdnu, a za tuto dobu mu krysy uhryzaly nos a uši. Pohřbili ho v New Yorku, v masovém hrobu pro tuláky a bezdomovce.
Nyní se pojďme podívat do mého seznamu. Vytahuji sérii kartiček na téma: "Modernismus, nebo degenerace v malířství".
1. "Po shlédnutí první výstavy západního moderního umění v Petrohradě, (Picasso, Matisse, Rousseau, Vlamenk), patriarcha ruského malířství Ilja Repin" napsal v časopise "Biržovye vedomosti" (Novinky z burzy) z 20. října 1910: "Bože, co jsem tady dnes neviděl!!! Pero mi nechce psát, nevím, kde začít". Tak popsal toto umění jako „cynismus západní neschopnosti", "chuligáni, bělouši bez otěží, vyhazující celé barvy na plátno, ďábel, cynicky plivající na podstatu životních krás”. Jsem absolutně přesvědčen, psal Repin, – že dekadentem záměrně může být pouze bezcenný hulvát nebo duševně nemocná osoba. V divoké duši hulváta můžete jasně vidět studeného eunucha v umění.
Dále Repin připisuje ďáblovi tato slova: "Donutím tisk – který má velkou sílu – vytrubovat tomuto umění slávu do celého světa: přijedou miliardáři z Ameriky, budou platit šílené peníze za takové lehce a rychle vyrobené zboží. Zaplníme jím všechna muzea a galerie. Vyhodíme všechna díla, která vám dosud byla drahá – a vy se budete uklánět mým mazaninám řádu oslího ocasu." (L. Kamyšnikov v NRS – 21. února 1960).
2. Podívejte se na velmi zajímavý článek s názvem "Hitler a modernisté", jak Hitler uspořádal speciální výstavu, pro porovnání obrazů modernistů a obrazů bláznů ("New York Times" – 23.4.1972, strana D-21). V mém archivu pod heslem "Moderní umění".
3. Jeden z nejslavnějších moderních amerických umělců – Jackson Pollack (odkapávací metoda). Soudě podle jména, je z polské rodiny, a jeho žena – židovka Lee Krasner je taky "umělkyně". Pollack se stal alkoholikem, a jeho manželka tou dobou chodila k psychiatrovi. V roce 1956 Pollack ve věku 44 let, opilý, s autem narazil do stromu a zemřel.
4. Mark Rothko, průkopník abstraktního expresionismu v malířství, který je v USA považován za "jednoho z největších umělců své generace", spáchal sebevraždu přežíznutím zápěstí. Jeho skutečné jméno bylo Marcus Rothkowitz, původem z Ruska. V malířství byl samouk, ale učil malířství na amerických univerzitách ("The New York Times" – 26.2.1970, s. 1).
5. V roce 1933, na příkaz Josepha Goebbelse, obrazy Marka Chagalla byly nejen vyhozeny z muzea, ale spálili je. V SSSR všechny obrazy Chagallovy byly přeneseny do "rezervy" v suterénu (NRS – 25.9.1977). Ve stejném čísle NRS ve své "Kronice" hlásilo, že na aukci v New Yorku se Chagallovy obrazy prodávají takto: "Zasněžený kostel" – 125000 dolarů, "Milenci a červený kohout" – 155000 dolarů.
6. Slavný modernista malíř Van Gogh na konci života požádal, aby ho vzali do blázince. O rok později, jak seděl v tomto blázinci, spáchal sebevraždu (a před tím, si uřízl ucho).
7. Slavný umělec M.A. Vrubel (1856-1910) namaloval první kostel v Kyjevě, a pak se dal unést představami o ďáblovi (druh mánie), v roce 1902 jej postihlo postupné ochrnutí, slepota, a pak, konečně, šílenství ve věku 54 let.
8. V. Zavališin, v dlouhém článku o výstavě obrazů sovětského modernisty ze třetí vlny Olega Celkova, píše: "Oleg Celkov vystavuje velký obraz "Na památku přítele" a řadu kreseb, které ilustruji sebevraždy v Sovětském svazu. A sebevražd je tam mnoho... Básník Ilja Gabai vyskočil z okna... Filmový dramaturg a básník Gennadij Špalikov se oběsil... Takoví jsou sebevrazi v grafice Olega Celkova. Buď se houpají na oprátce, nebo čekají na oprátku"(NRS 10.11.1979).
9. Alexandr Davydov v NRS – 27.8.1980 píše, že na výstavě umělců-modernistů v sálu Manéže v roce 1962 Nikita Chruščov křičel: "Když se dívám na to, co děláte, chápu, že jste všichni pederasti. Ale u nás za to zavírají. Tak si jděte na Západ!" Jednalo se o reakci na dílo umělce-konceptualisty V. Jankilevského.
10. Slavný francouzský malíř-modernista Henri de Toulouse-Lautrec byl zrůda, trpaslík a alkoholik. Několik let před svou smrtí, se zbláznil a byl v blázinci. Zemřel v roce 1901 ve věku 37 let. Lautrec byl potomek slavného hraběte Lautreca, příbuzného francouzských králů. Lautrecův přítel z Montmartru – Vincent Van Gogh – také zemřel ve věku 37. Nežijí dlouho tihle modernisti.
11. Sovětští nekonformní modernisti se dělí na následujíci kliky: abstraktní umění, fantastický realismus, figurativní expresionismus, metafyzický synthetism, surrealismus a hyperrealismus, conceptualismus, kinetismus (Alexander Glezer v NRS – 23.1.1982). Všichni jsou psychopati všech druhů a odstínů.
12. Před revolucí v Rusku existovala sdružení umělců – modernistů: "Kulový spodek" (David Burliuk, Livčic a spol.) a "Oslí ocas" (Goncharová, Larionov a spol.).
13. Slavný francouzský malíř – modernista Paul Gauguin: opustil svou manželku s pěti dětmi, aby mohl malovat. Pak chytil syfilis, léčil jej a ... oženil se s 13-tiletou Tahiťankou. Pokusil se o sebevraždu, vzal si obrovskou dávku arsenu, ale nezemřel. Ke konci svého života se stal alkoholikem. Po jeho smrti na ostrově Tahiti, mnoho z jeho obrazů bylo zničeno úředně jako "neslušné". Někdo koupil poslední obrázek za půl druhého dolaru (1,50), a nyní tento obrázek visí... v Louvru.
14. Bývalý "modernista" Igor Sinjavin píše: "Modernismus – je to jen degenerativní úšklebek. Punkové, sexuální úchyláci a nosiči AIDS, šílenci – to vše je půda, na které roste modernismus ve všech svých nekonečných variacích. Spojení nemorálnosti a modernismu není náhodné: oba tyto jevy se rozvíjejí na stejném základě – na postulátu obdivu k osobní tyranii: co já chci, to si taky trpím" ("Russkij golos"- 05.12.88).
15. "Nové ruské slovo" 13. listopadu 1988 napsalo, že sovětské "Izvestie" 4. listopadu 1988 publikovaly rozhovor se slavným sovětským výtvarníkem Iljou Glazunovem, kde mluví o modernistech takto:
"Všechno toto umění (avant-gardismus) je komunistické. Malevič byl komisař a Picasso také komisař. I Chagall byl komisař, chodil s revolverem. I Kandinsky byl komisař. Zničili naši kulturu, a klidně si odjeli na západ, kde se stali idoly tzv. moderního umění... Avant-gardismus pro Evropu a Ameriku – to je expanze Kominterny". Dále Glazunov mluví o perestrojce: "Chcete-li změnit základy, je třeba zrušit marxismus, leninismus, a tak dále." – Vedle stojí moje ocenění: 5+ !). Lepší známka být nemůže, bravo, Glazunove!
16. A hle, zde je hlas knížete tmy. Známý sběratel sovětské modernistické malby George Kostakis, řecký občan, který pracoval na kanadském velvyslanectví v Moskvě, a který shromáždil sbírku 5000 modernistických obrazů, řekl: "Obrázky z avantgardy jsou malbou speciální. Často jsem si všiml, že z nich doslova vycházejí zvláštní fluidy. Díky jim, člověk se cítí lépe, ale zbavují vás stresu a melancholie. Dokonce si myslím, že mohou být použity "k léčbě lidí trpících nervovými poruchami." (? – GK).
"Musím říct, – pokračoval sběratel, – že v době Stalina, shromažďování avantgardních obrazů, dokonce jen styky s takovými umělci a jejich příbuznými, zdaleka nebyla bezpečná věc... V Moskvě navštívil tuto sbírku akademik Lev Davidovič Landau (Nobelova cena 1962), senátor Edward Kennedy, multimilionář David Rockefeller, a téměř všichni západní velvyslanci, akreditovaní v Moskvě" ("Golos rodiny", № 3, leden 1989, s. 14).
17. Modernistický umělec, žid Gríša Bruskin řekl v NRS – 20.5.1989 o moderní výstavě v Moskvě: "Na vzpomenuté výstavě byl zajímavý obraz Jankelevského: strašlivý mutant, obrácený zády k divákovi. A z těchto zad trčí hlava." Švýcarský spisovatel Dürrenmatt jej komentoval takto: "Vždycky jsem věděl, že ďábel – to je zadnice, a právě tam že se nachází".
Degenerativní obrazy Gríši Bruškina se prodávaly za šílené peníze – 416000 + 160000 + 140000 dolarů. Potom Gríša vykládal, že po Moskvě chodí pověsti, že jde o "spiknutí mezinárodního sionismu". Gríša sám přiznává, že ho fascinuje kabbala.
18. Jak nacisté viděli modernismus v malířství: "Pozdní impresionisti, fauvisti, kubisti a expresionisti byli podle kánonů nacistů považováni za degeneráty a zžidovělce, tedy "nepředstavují žádnou hodnotu" (NRS – 26.1.1991).
19. Ale není pravidlo, aby nemělo výjimku. Někdy i normální umělci se zblázní. Například, zakladatel kritického realismu v ruském umění 19. století P.A. Fedotov (1815-1852) ve věku 37 let se zbláznil a zemřel v blázinci, kde mu navlékli svěrací kazajku. Jeho slavné obrazy jsou "Námluvy majora", "Nesrozumitelná nevěsta" (moskevské noviny "Deň", № 24, 24 – 30 listopadu 1991, s. 5). Píši to proto, aby Gríša Bruskin se nemusel stydět, až bude počítat své šílené dolary.
Nyní se podívejme na nejznámější umělce modernisty podrobněji a zjistěme, co jejich tvorba vlastně je: geniálnost nebo mazanice duševně chorých schizofrenniků? Vezměme si nejslavnějšího modernistu – Pabla Picassa (1881-1973 = 91 let). To byl španělský žid, který žil v Paříži a nyní je považován za super-génia.
Začněme od konce. Docela seriozní spisovatel ze třetí židovské emigrace Mark Popovsky píše v NRS – 13.12.1991 následující příběh: "Parnach (ruský básník v Paříži) byl homosexuál... a milencem slavného umělce Picassa". Takže, supergénius Picasso byl pederast. Jenomže pederastie – to je základ degenerace, jejíž jedna stezka vede k duševním nemocem, kde bývá takový zmatek, takové bláto, že i psychiatři jsou z toho blbí. Kvůli pořádku, rozebereme naši informaci po pořádku:
1. Picasso vstoupil do francouzské komunistické strany v roce 1944. Ale tehdy Stalin honil své pederasty na Sibiř, do koncentračních táborů. Úspěch Picassův začal až v roce 1917 za pomoci Diaghileva, který jej pověřil namalovat dekorace. Tuto práci dělal s Jeanem Cocteau ("Time", 11.1.1971, str. 78). Ale Diaghilev a Cocteau – to jsou dva známí pederasti.
2. Dědictví po Picassovi se polo-oficiálně odhaduje na 1,1 miliardy dolarů. Mělo být rozděleno mezi šest dědiců: Vdova Jacqueline Roche, dva vnuci – Marina a Bernard – a tři děti narozené mimo manželství – Maya, Claude a Paloma (NRS – 14/12/75).
3. Jediný legitimní syn Paul Picasso zemřel na otravu krve ve věku 54 let. Jeho syn, Pablito, vnuk Picassův, se otrávil alkálií ("Time" – 06/16/75). To je to samé, čemu říkáme degenerace.
4. Třebaže Picasso byl homosexuál, měl spoustu žen. Jeho první spolubydlící družkou byla Fernanda Olivierová, rozvedená, s kterou žil 8 let. Picasso byl "objeven" slavnou lesbičkou Gertrudou Steinovou.
Druhá družka byla Marcela Hyumberová, která po 3 letech zemřela. On pak si vzal Olgu Chochlovou z Ďagilevova baletu, to byla jeho první manželka, měl s ní syna Pavla, ale po pěti letech ji opustil.
Pak během 15 let, jeho spolubydlící a "modelkou" byla Marie-Therese Walterová: On se s ní setkal v roce 1927, když jí bylo 17 let a jemu 46 (rozdíl 29 let), z tohoto svazku je dcera Maya. Pak čtvrtá spolubydlící – Dora Maar (30 let mladší), ale ta se zbláznila – paranoia a náboženské mánie.
V roce 1945, spolubydlící číslo 5 – Francoise Gilot, které bylo 21 a jemu 61 (40 let rozdíl). V knize s velkým ohlasem "Život s Picassem", řekla přímo, že dělala děti s jinými muži, děti Claude a Palomu, a když v roce 1953 odešla do Picassa, děti zabrala.
Číslem 6 byla paní Jacqueline Roche, jí bylo 28, Picassovi 72 (rozdíl 44 let), Picasso se s ní oženil v roce 1961, když mu bylo 79 let. Byla s ním až do konce života (Andreina d'Alba v NRS – 1.6.1980).
5. Když se nemanželské Picassovy dcery Palomy ptali: "Máte děti?" "Ne, ne," – odpověděla stručně a jasně (NRS – 25.3.1981).
6. Pablo Picasso řekl, že jediným umělcem, který ho ovlivnil – byl ruský malíř Vrubel, který zemřel v ústavu pro choromyslné ("Golos naroda", № 12, březen 1981, s.15).
7. Picassův obraz "V kavárně" byl prodán v aukci v New Yorku za 37 milionů dolarů. Před tím zaplatili 54.000.000 dolarů za "Irisy", obraz Van Gogha, který zemřel v blázinci. Picasso ve stáří se přiznal, že maloval podobné obrázky za tři obědy v restauraci (NRS 25.11.1989).
8. V rozhlasové stanici "New York Times" 15.10.1986 vysílají zprávu, že Picassova vdova Jacqueline ve věku 60. let spáchala sebevraždu, zastřelila se. Ona trpěla depresemi. Tak odchází zemská sláva.
Pojďme se podívat na dalšího světově proslulého malíře-modernisty avantgardisty a surrealisty-futuristy jménem Salvador Dalí (1905-1989 = 84).
1. Když Dalího se ptali, kdo je jeho oblíbený umělec, on odpověděl: "JÁ". Dali sám sebe prohlásil za duševně nemocného. Podle jeho slov, ujme se štětce, jen když cítí příchod dalšího útoku duševní choroby (sovětský časopis "Ogoňok" – 10.2.1960).
2. V mládí, coby student v Madridu, Dalí strávil měsíc ve vězení za revoluční činnost... On pak se přesunul k surrealismu, který měl tendenci věnovat zvláštní pozornost nočním můrám ... O umělcích 20. století, řekl: "Dalí, Picasso, pak už tam není nikdo" ("Russkij golos" v New Yorku – 2.2.1989).
3. Dalí se oženil s ruskou židovkou Galjou Diakonovou, která byla o 10 let starší než on. V letech 1907-1908, už jako školačka, Galja byla intimní kamarádkou slavné lesbičky Mariny Cvetajevové. Dalí a Galina byli oddáni v roce 1934 v Paříži. Jak řekl Dalí, Galia "ho zachránila od sebezničení a šílenství".
Do značné míry inspirovala jeho depresivní představivost... Dalího Galja nebyla krásná... Galja měla studené srdce... Ve věku 86 let byla zajata náhlou vášní – láskou k Jeffu Finholtu, hrajicího hlavní roli v muzikálu "Ježíš Kristus – superstar". Odhodila Dalího, třebaže věděla, že rozluka s ní bude pro něho téměř smrt". Ale musíme také říci, že šílenec Dalí dostal od španělského krále titul markýze Pubol (NRS – 1.5.1989).
4. Dalí umíral ve stavu úplného senilního šílenství, ale dlouhá léta předtím se léčil u psychiatrů. Úplně se zbláznil v zimě 1979: objevila se u něho zamračenost, podrážděnost, strašná deprese, úplný marasmus, dostal se do úplného rozkladu, měl nadměrné slinění, matné oči a vrtěl hlavou. Dalí byl výstřední a "strašně chamtivý na dolary" (žil v Americe v letech 1940 až 1970).
Citace: "Dalí nic neví, nic si nemyslí, nikoho nechce vidět, nemůže udržet štětec v ruce, a má časté záchvaty vzteku". Jeden z jeho starých přátel říká: "Dalí byl vždycky blázen. Teď je klinicky šílený, ale být v deliriu – to je jeho normální stav..." U Dalího byla strašná vášeň pro vlastní propagaci. Měl "horečnou chamtivost". Neměl děti ani příbuzné. To vše bylo vytištěno v časopise "L'Europeo" v létě 1980 (NRS – 17.8.1980).
Tím končíme náš obzor modernistických autorů z hlediska génia nebo idiocie. Pohlédněte sami na Picassovy nebo Chagallovy mazanice – a uvidíte zjevný idiotismus, rozpolcení osobnosti, tj. schizofrenii. A ceny jejich obrazů – je to švindl a podvod obchodníků s obrazy. A proto necháme ubohé potrhlé umělce v pokoji a podívejme se na geniální básníky a brilantní spisovatele.
* * *
Začneme s takovým slavným básníkem, jako byl Vladimir Majakovský (1893-1930 = 37 let). Veliký kritik poezie, Josif Stalin, o Majakovském promluvil takto: "Majakovsky byl a stále je nejlepším, nejnadanějšim básníkem naší sovětské epochy". A zde máte příklad takové poezie:
Ohluchni je hvizdem na tři prsty babičku i boha duši mať!
Je to z mého dvousvazkového "Vladimir Majakovskij", Moskva, 1953, str. 269 [z básně Sergěji Jeseninu]. Přiznám se, že jsem si kdysi koupil tuto hloupost, když jsem se ještě nezabýval problémy umu i nerozumu, genialit i idiotů. A nyní rozeberme Majakovského na kousky:
1. Náš laureát Nobelovy ceny Ivan Bunin napsal, že už v gymnáziu zvali Majakovského Idiotem Polyfemivičem. Jednooký Polyfémos, ke kterému se dostal Odyseus při jeho putování, chtěl sežrat Odysea. Na střední škole, Majakovskij se učil tak dobře, že dnes by ho zahnali do školy pro defektní děti (NRS – 6.11.1977).
2. Před revolucí, Majakovskij po veřejné recitaci básní, ve žluté bundě a pomalovaným obličejem, oslovoval publikum takto: "Ti, kteří chtějí dostat přes držku, nechť jsou tak milí a postaví se laskavě do fronty".
V reakci na to, laureát Nobelovy ceny Bunin napsal: "Kdyby na libovolném jarmarku ubohý klaun křičel na dav, aby stál ve frontě, kde dostane po hubě, okamžitě by ho vyvlekli z boudy a zmlátili jeho samého. Přesto ruskou inteligenci hlavního města stále takoví Majakovští dosud baví..."
Na vojnu jej neberou. Majakovskij radil mladým mužům takto žít: "Dělej ji se soudruhem Džeržinským". Ale Dzeržinskij byl masový vrah.
3. Futuristický slogan Majakovského: "Svrhnout Puškina s koráblu modernity". Později napsal: "Po smrti jsme na tom skoro stejně: vy jste na Pé a já jsem na Em" ("Naša strana", Buenos Aires 3.3.1984). Patologická arogance, která je často spojována s chorobnou agresivitou ("rozbít hubu"), což je spojeno s pederastií aktivní, mužského typu.
4. Po sebevraždě, mozek Majakovského vážil 1700 g (u normálního člověka průměr je 1400 g, to je charakteristické pro genioty, tedy směs genia a idiota. Téměř na každé stránce jeho poezie se nachází slovo "blázen". Majakovskij byl totální egomaniak a egocentrik, což je charakteristické pro degeneráty: nemohou milovat nikoho jiného než sami sebe. Jeho částečně autobiografická báseň "Oblak v kalhotách" se původně nazývala "13-tý apoštol", čímž on chápal sám sebe.
5. Literární kritik Alexander Žolkovsky ve svém článku "O géniovi a zlodějství, o ženách a celoruském měřítku. Procházka po Majakovském" píše, že téměř hlavním tématem poezie Majakovského je misogynie... ženy jsou ošklivé... Žena je často vylíčena jako hromada neoduševnělého masa, mající něco ke zvířeti ... Poezie Majakovského oplývá obrazy bití žen. Motivací pro tyto sadistické scény je snaha vystavit na scénu hrůzu manželství podle domostroje" (NRS – 12.10.1990).
6. Patricia Blake napsala knihu o Majakovském, kde uvedla následující příběh. Jedna hloupá dívka si zamilovala verše Majakovského a přišla k básníkovi, aby se s ním vyspala. Ale Majakovskij se jen smál a vyhnal ji. Výsledkem bylo, že ta dívka se oběsila, a Majakovskij ve verších se vysmíval nad sebevraždou.
7. Měl jsem dobrého přítele – byl to stařičký básník Gleb Glinka, bývalý člen Svazu sovětských spisovatelů, na kterého jsem se obracel pro informace o sovětských spisovatelích. O Majakovském mi řekl toto: "Poslední ženou, za kterou Majakovskij běhal, byla žena Janšina. Ale když mu konečně řekla "ano", tak se Majakovskij ukázal být impotentem – a proto se údajně zastřelil. Na každý případ, takové pověsti o něm chodily ve Svazu spisovatelů. Ale já musím říct, že tomu nevěřím.
8. A co ohledně slavné aféry s Lily Brik, do které byl údajně Majakovskij zamilován? Vždyť žili tři v jednom bytě: Lila Brik, její muž Osip Brik – a jako příživník – Majakovskij! Co je to za futuristickou kombinaci?
Lila Brik se narodila v roce 1891 (o 2 roky starší než Majakovskij – mírně mateřský komplex) v bohaté a inteligentní židovské rodině. Její mladší sestra Elsa je francouzská spisovatelka Elsa Trioletová, manželka francouzského spisovatele-komunisty Louise Aragona. Obě byly extravagantní, příznivkyně nejnovějších a volných názorů na lásku, na rodinu a na manželství. Manžel Lily – Osip Brik, syn bohatého obchodníka se starožitnostmi. Lily – náladová, rozmarná, absolutní egoistka. Téměř všechny milostné básně Majakovského jsou jí věnovány. Podle knihy o Majakovském "Láska" od Anny a Samuela Chesterových, můžeme říci, že Lila Majakovského nemilovala, ale používala jej, ona nemilovala nikoho, kromě sebe samé a svého pohodlí. Nelíbily se jí jeho básně. Ale milovala úspěch a slávu. Majakovskij hrál roli "živitele rodiny". Své dopisy Lile Brik, Majakovskij důsledně podpisoval "Ščen" (štěně) a přikresloval ke svému podpisu obrázek malého štěňátka.
V roce 1968, v "Ogoňku" se objevily tři "hrubé" články, kde z Lily Brik zařadili do svinstva. To ničilo pověst o její "lásce" k Majakovskému. Kniha "Láska" – je výsledek autorského interwiev s Lily Brik krátce před její smrtí. Již v pokročilém věku, v roce 1978, když jí bylo 87 let, Lila skončila život sebevraždkou: zlomila si kyčel, a když se dozvěděla, že už nikdy nevstane z postele, vzala prášky na spaní a zemřela. Obraz Lily Brik v této knize je velmi neatraktivní. Jak píše americká novinářka Patricia Blake, "četba této knihy by Lilu Brik nepotěšila" (L. Kafanova v NRS – 09.11.1979).
9. Lila Brik mluví o sebevraždě Majakovského: "Ano, protože jeho charakter byl takový. Vždyť to nebyl první pokus, ale třetí. První byl v Petrohradě v roce 1915, tehdy pistole selhala. Proč se zastřelil? Protože byl nenormální... ("Continent", № 29, 1981).
Je třeba připomenout, co mluvili o básnících staří mudrci. Největší filozof starověkého světa, Aristoteles věřil, že nejlépe je vidět genialita i šílenství u básníků. Filozof Democritos říkal jasně, že věří, že nepokládá za skutečného básníka osobu, která má zdravý rozum. Filozof Platón ve své knize "O státu" napsal, že pro výstavbu komunistické společnosti nezbytnou podmínkou by bylo vyhnat všechny básníky mimo hranice tohoto státu (profesor Lombroso"Génius a šílenství").
Řecký básník Horatius píše o básních, kteří jsou jeho kolegové: "Zdravý člověk nemůže být básníkem, pouze šílenec" (dr Lange Eichbaum "Genialita, šílenství a sláva", Mnichov 1928, str. 299).
Nyní se podívejme na druhého velkého básníka naší doby – Sergěje Jesenina (1895-1925 = 30 let). Dnes, v roce 2003, v Moskvě píšou, že byl zabit agenty Trockého, údajně kvůli antisemitismu. I když lehkomyslně spal s židovkami (a s židy také). Pojďme se podívat, je-li to pravda, nebo ne. Opět se podívám do mé kartotéky:
1. Jesenin měl u žen veliký úspěch, ale on sám, podle Veržbického, k ženám byl chladný a nijak to neskrýval. Čteme u něj: „Kdo pohořel, toho už nezapálíš” nebo „Ty mne líbáš, ale rty jsou jako z cínu”. Jesenin prohlašoval, že už nemá "čím milovat". Mučí jej záchvaty melancholie a halucinace. Zdá se mu, že před ním po celou dobu sedí hrozný šedý pták. Někdy jej pronásleduje "černý člověk": (mánie pronásledování). Jesenin byl velmi krásný. Ale někdy jeho tmavé oči se najednou rozzářily temným ohněm, výraz jeho obličeje budil strach, vypadal jako vlk na lovu (z knihy N. Veržbického" Setkání s Eseninem", NRS – 03.03.1963).
2. Spisovatel Sergej Maksimov napsal, že Jesenin byl pětkrát ženat: 1 – Elena Izrjadnova, neoficiálně, oni měli syna Juru; 2 – Zinaida Reich, měli děti – Kosťu a Ninu; 3 – Isadora Duncan; 4 – Galina Benislavskaja (která se později zastřelila na jeho hrobu); 5 – vnučka Lva Tolstého – Sofia Tolstoj (NRS – 12.09.1962).
3. Jesenin nejen že pil, ale byl i závislý na drogách (z literární kritiky. Zdroj jistý).
4. Jesenin vyzýval "modlit se k Bohu klením" (z článku "O hrubosti" v monarchistické "Naša strana", Buenos Aires – 18/06/74). K dispozici tam je i citát z Majakovského: "Ohluš je hvizdem na tři prsty do babičky i do duše boha mať".
5. Zinaida Šachovskaja, hlavní redaktorka novin "Russkaja mysl" v Paříži, prý podle slov I. Bunina: Jesenin má zvláštní črtu povahy – když odcházel, nabízel umožnit "podívat se", jak dělají mučení u Čeky (Šachovskaja v NRS – 8.6.1975, str. 5).
6. Jesenin s Isadorou Duncan v manželství komunikovali prostřednictvím překladatelů, ona byla o 18 let starší než on, on ji neustále bil. Byla masochistkou a stále chodila s oteklýma očima. Po 9 měsících, on ji odhodil a prohlásil: "já jsem si ji vzal pro její peníze a abych mohl cestovat."
Měl komplex "lásky i nenávisti" ke všem – k mužům, k ženám, k židům a k sobě samému. Nikolaj Kljujev byl otevřený homosexuál, Jesenin byl jeho žákem a miňonem. Ze začátku Jesenin podlézal carskému dvoru a zejména carevně Alexandře, které se chystal věnovat svou sbírku básní, a dva roky později podporoval Lenina. Jeho poezie často byla urážlivá nejen pro křesťany, ale i pro marxisty. U Jesenina byla latentní bisexualita, v němž se už v 17 letech přiznal do něj zamilované Marii Balzamové. Zachovaly se milostné dopisy a básně mezi Jeseninem a Kljujevem. Esenin měl homosexuální vztahy s Gorodeckým, Rurikem Ivnevým, Leonidem Kannegisserem (vrah Urického) a dalšími. Své ženy on bil a vyhazoval. Příkladem jeho homosexuálních veršů je úvod do "Sorokoustu" (modlitba za mrtvé), kde se projevuje básníkova averze k sobě samému v záměrně šokujících obrazech orálního a análního sexu se zvířaty a s objekty. Také jeho slavná předsmrtná báseň, která je vlastně milostným dopisem tomu, s kým on spal několik dní předtím:
Sbohem, můj příteli, sbohem. Můj milý, ty jsi u mne v srdci.
(Vše to je z recenze profesora Simona Karlinského, Berkeley Universita, na knihu Gordona MacWillieho o Jeseninovi z "The New York Times Book Review" z 9.5.1976).
7. Isadora Duncan byla lesbička a psala zamilované dopisy další lesbičce – Mercedes de Acosta ("spisovatelka a básnířka, která neuměla milovat muže" – NRS z 8.10.1978).
8. Jesenin byl epileptik, zdědil to od svého dědečka (R. Gul v NRS – 2.12.1979).
9. Jesenin byl považován za "klasika" v kriminálním světě SSSR. Měl upřímnou sympatii pro zločince; psal: "Kdybych nebyl básníkem, byl bych určitě podvodníkem a zlodějem". Má – stejně jako zločinci – pohrdání pro ženu (homosexuál) a idealizaci matky (mateřský komplex). (V. Šalamov v "Kolymské povídky", YMCA Press, Paříž 1982, str.824-832).
10. Básník Blok psal o Jeseninovi: "Jesenin má talent vulgarity a rouhání." Jesenin psal: "Bohu vyrvu vousy! Modlím se k němu sprostými nadávkami!" Básník a kritik G.V. Adamovič psal o Jeseninovi a o jeho imitaci "vesničanek": "Ale za touto maškarádou je – frenetický kariérismus, nenasytná ctižádost a touha po popularitě, neustálá přípravenost proniknout díky drzosti. Sologub mluvil o něm tak, že to není možné opakovat v tisku... záchvaty mánie velikosti, Isadora Duncan... násilné její bití... nová ženitba, nové skandály, pití – a sebevražda..."
Spisovatel V. Chodasevič napsal, že "Jesenin, mezi mnoha způsoby, jak svádět dívky, bylo i následující: navrhl zvolené dívce jít se podívat, jak Čeka vykonává rozsudky smrti – já vám to mohu snadno zařídit" (vše z knihy Ivan Bunina "Pod srpem a kladivem", Kanada 1975, str. 96-100).
11. Jesenin se setkal s Isadorou Duncanovou v roce 1921, kdy mu bylo 26 let, a jí 44 let. Isadora měla 3 děti, které všechny umřely. Ale ona měla adoptovanou dceru Irma. Její tance lidé popisovali takto: "Je to dovádění a skákání napůl nahé dívky," též se jí říkalo "bosonožka". Reklamu jí dělali zednáři. Zemřela nešťastnou náhodou v roce 1927.
Prominentní sovětský profesor psychiatrie P.B. Gannuškin prohlásil Jesenina za "blázna a degradanta" (z moskevského časopisu "Den" z 7-13. února 1993, str. 7).
12. Krátce před revolucí, básník byl povolán do armády, ale Jesenin odtud dezertuje... dědičný alkoholismus dostává patologický charakter, Jesenin se dostal do psychiatrické léčebny (z předmluvy ke knize "Jesenin", 2. svazek, Regensburg, 1946). Paralela: N. Gumilev si vysloužil dva kříže sv. Jiřího, ale Čeka ho zastřelila.
13. Krátce před smrtí, přišel Jesenin ke Kljujevu. Ale Kljujev jej vyprovodil se slovy: "Jdi, jdi, Serjožo! za tebou smrt stojí, jsi už mrtvola, je mi s tebou zle" ("Naša strana", Buenos Aires – 02.04.1995).
14. Nejbližší Jeseninův přítel Anatolij Mariengof píše, že externí příčinou sebevraždy Jesenina bylo delirium tremens. Před tím Jesenin několikrát se pokusil o sebevraždu: lehnul pod kola místního vlaku, pokusil se vyskočit z pětipatrové budovy, pokusil se přeříznout si cévu kouskem skla, zabodnout sám sebe kuchyňským nožem. Mariengof s Jeseninem prožili 4 roky spolu, psali poezii u jednoho stolu, měli společné peníze, v té době je nikdo neviděl odděleně (z knihy Mariengof "Romance s přáteli" v NRS – 26.9.1989).
Na základě výše uvedeného se domnívám, že Jesenina nezabili Trockého agenti, ale ta matoucí věc, kterou teologové zvou knížetem temnoty, neboť on je vládce tohoto světa. A jednodušší lidé řeknou, že jej zabila jen špatná dědičnost. Proto, abychom prozkoumali dědičnost této rodiny, podívejme se na syna Sergeje Jesenina – Alexandra Jesenina-Volpina, narozeného v roce 1924. Po matce byl položid, po otci polobásník.
Tohoto syna poprvé zatkli v roce 1949, po čemž byl deklarován duševně nemocný a žil v koncentráku v Karagandě. Hle jeho verše: O nic nepřijdu Když se nějak pořežu a umřu... Mně nepohřbí omylem Mezi komunisty na stejný hřbitov! ("Mosty", č.6, Mnichov)
[Ve Škvoreckého "Příběhu inženýra lidských duší" rozebírá Dany před studenty zvukovou stránku jeho skvělé parafráze "Havrana" E. A. Poe. Originál i anglický překlad této básně najdete na Trampské niti].
Příbuzní Jesenina-Volpina oznámili, že už dříve byl nejednou léčen v psychiatrické nemocnici (NRS -15.2.1963)
Nakonec ho vystrčili z SSSR s izraelským vízem. Na tiskové konferenci v Itálii Jesenin-Volpin začal svůj projev poděkováním izraelskému národu, ke kterému on patří po matce, ale do Izraele neodjel, nýbrž do Spojených států.
V Římě vycházející týdenník "Rodžoně" píše, že dříve, než Jesenin-Volpin přijel do Itálie, už byl znovu v nemocnici pro duševně choré. V současné době, léčí se u amerických psychiatrů (hlášení TASSu v "Golose rodiny" číslo 23, 6/1976, str. 12). Zde je příklad z jeho poezie:
Ale já zchytračím – a budu i na svobodě Rvát a šlapat šťastné květiny! A chechtat se nad tím, že kromě bolesti neznám jiné radosti.
Nebo tohle veršotepectví:
Ale zoufale opilý se i zastřelím... A kromě toho, aby z popela mého Rusku nezbylo docela nic! ("Mosty", č 6, Mnichov 1961, str. 105)
Typicky, ve většině případů, talent se nedědí, zato degenerace se předává úplně, někdy dokonce i víc. Přesně to vidíme u Jesenina-Volpina.
* * *
Vzhledem k tomu, že mluvíme o básnících, podíveme se ještě na některé pozoruhodné básníky z mé kolekce:
1. V Svazu sovětských spisovatelů poměrně velkou roli hraje Sergej Michalkov (narozený 1913), autor národní hymny Sovětského svazu, vítěz celé řady literárních ocenění. Obecně lze říci, Velký muž v sovětské literatuře. A jeden z mých čtenářů, Alexej Nekljudov, píše mi z Floridy, že děd Michalkova před revolucí byl milionář a největší statkář v jižním Rusku. Ale ve věku 40 let, tento děd Alexander Vladimirovich Michalkov, přišel o rozum. A sestra toho děda, Elizabeta Vladimirovna Gall, též bohatá statkářka, byla též bláznivá: například, v srpnovém vedru, přichází na návštěvu k sousedům v kožichu, shodí kabát a úplně nahá si sedne na podlaze. To vyprávěl děd Nekljudov, který dělal manažera děda Michalkova. Navzdory tomu, Sergej Michalkov prosperuje, má dva prosperující syny za ředitele. Sergej Michalkov byl později předsedou Svazu sovětských spisovatelů. Takže někdy šílený dědeček pomáhá svému vnukovi, aby udělal kariéru.
2. V roce 1983, v Paříži vyšla kniha básní Ju. Odarčenko, kde se píše:
Tou cestou, kterou jdu, Já určitě do pekla přijdu.
Dobře řečeno. Básník byl hořký alkoholik. V jeho recenzi na tu knihu, můj dobrý přítel Vladimir Rudinsky píše: "Odarčenko často viděl ďábly a někdy se snažil je chytat za ocas. Kromě toho, představoval si bílé slony, chodící po laně. Spáchal sebevraždu, otrávil se plynem..." ("Naša strana" – 31/3/1984).
3. John Hinckley, který udělal atentát na prezidenta Reagana, sedí v ústavu pro choromyslné a prohlašuje: "Já jsem v první řadě básník a teprve potom – neúspěšný prezidentský vrah" ("Kaleidoscope", № 47, New York 26/12/83, str. 6).
4. Slavný italský básník Torquato Tasso (1544 – 1595) se zbláznil a žil v blázinci, zemřel v klášteře (encyklopedie Pavlenkova).
5. Největší ze současných lyrických básníků – Lenau zemřel v nemocnici pro duševně nemocné, po dvou pokusech o sebevraždu (Lombroso).
6. Slavný francouzský básník Baudelaire, autor "Květů zla": jeho rodiče byli idioti. Baudelaire barvil si vlasy nazeleno, liboval si v zápachu, byl homosexuál, sadista, exhibicionista, fetišista, měl epileptické tendence (dr. Lange Eyhbaum "Genius, šílenství a sláva", Mnichov 1956).
7. Slavný ukrajinský básník Taras Ševchenko byl údajně homosexuál (to píše disident L. Pljušč ve své knize "Karneval historie", Londýn 1979, str.487).
8. Básník K.N. Baťuškov (1787-1855), učitel a literární předchůdce Puškina v roce 1822, "byl dlouho nemocný plížící se duševní nemocí" ("Sovětská Literární encyklopedie"). Baťuškov přeložil Tasso, který také přišel o rozum (viz číslo 4 výše). Baťuškov byl synovec decembristy Nikity Muravjova, který byl odsouzen na 20 let nucených prací, Alexander Muravjov – k 12 rokům ve vězení, Sergěj Muravjov-Apostol – pověšen na hradbě Petropavlovské pevnosti, Hippolyte Muravjov-Apoštol se zastřelil, bratři Artamon i Alexander posláni do vyhnanství na Sibiř ("Golos rodiny", № 13, březen 1986, s. 6). Zde vidíte vztah mezi básníky, duševními nemocemi a revolucí.
9. Slavný básník A.A. Fet (1820-1892) spáchal sebevraždu. A málo známý básník V.S. Iljašenko, fanoušek Feta, také spáchal sebevraždu, zastřelil se v New Yorku ve věku 86, on byl téměř kompletně ochrnutý 20. listopadu 1970. V minulosti básník, spisovatel a významný činitel emigrantské komunity, spolupracovník "Vozrožděnie". Jeho mateřský strýc také spáchal sebevraždu ("Vozrožděnie", leden 1971, s.140-144).
10. Americký idiot Allen Ginsburg, otevřený homosexuál, alkoholik, narkoman a hloupý básník, v létě 1986 získal titul "Distinguished Professor" Brooklyn College. Jeho poezie – je kontinuální nepříčetné šílenství (zpráva z rozhlasu – 12.09.1986).
11. Básnířka Anna Achmatovová řekla: "Kdybyste jen věděli, z jakých odpadků rostou verše beze studu..." (NRS – 10.02.87).
12. Básník Ryleev napsal:
První nůž – na bojara, na šlechtice, Druhý nůž – na kněze, na svatoušky!
Básník Blok ve "Dvanácti" napsal:
Už já nožíkem, Zapíchnu, zapíchnu !
Básník Chlebnikov napsal:
Pak pánové Zapíchnu, zapíchnu! Louže krve! V očích se točí!
(Je to z knihy laureáta Nobelovy ceny I. Bunina "Pod srpem a kladivem," Kanada 1975, str.122-123.) Dále Bunin píše, že všichni tyto básníci byli abnormální.
13. Číňané pochopili, že básníci patří do zvláštní kategorie lidí, takže je v bývalé Číně neodsuzují, když jsou opilí. Básník Li Gaibu pil až do němoty, ale císař mu odpouštěl všechno kvůli jeho brilantním básním, které doplňují pokladnici čínské kultury" (z osobního dopisu T.V. Všivkiné z Austrálie z 31/05/87.)
14. "Slavný americký básník Carl Sandburg byl horlivý oponent trestu smrti. Přesto obhajoval trest smrti pro ty, kteří kreslí hákový kříž na synagogy" (noviny "Russkaja mysl", San Francisco, 7. ledna 1966).
15. Velký španělský básník Garcia Lorca (1898-1936 = 38 let) byl homosexuál a byl zastřelen režimem gen. Franco jako revolucionář. V NRS – 21.7.1988 se píše: "Lorca má sympatie k židům, cikánům, negrům, maurům. Psal: "Vždyť v každým z nás je něco od nich".
16. Básnířka Marina Cvetajeva psala někdy divné věci, jako například: "V nejkřesťanštějším světě všichni básníci jsou židé" (NRS – 21/07/1989).
17. Nejsovětštější ze sovětských básníků je Vasilyj Ivanovič Lebedev-Kumač (1898-1949 = 51), ve věku 50 let přišel o rozum. On byl syn ševce. Kumač je pseudonym (jak se lidově říká, blázni rádi rudé – kumačové). Dostal spoustu sovětských vyznamenání, byl členem Nejvyššího sovětu. Ale on byl také notorický plagiátor, ukradl skvělou "Svatou válku" ("Povstaň, veliká zemi!"), za kterou dostal Stalinovu cenu. Poté začal šílet, a téměř nic nepsal, a brzo zemřel (NRS – 8-9.9.1989).
18. V ruské emigraci básníkem č. 1 je Georgij Ivanov v Paříži, který byl všem známý homosexuál, a jeho otec spáchal sebevraždu.
19. V Paříži žil ruský básník Pavel Gorgulov, který napsal tyto nesmrtelné řádky:
Visel Jidáš na osině, Dnes červený, modrý zítra. (Prof. V. Veidle v NRS – 19.9.1976, str. 5)
Pavel Gorgulov také napsal báseň "Adam a Eva":
Prošlo mnoho, mnoho dní, Jak Eva pohřbila jej Ve stepi neznámé, vzdálené , Pod zeleným lopuchem! (Michail Wolin v NRS – 07.10.76)
Básně "pod nulu", "antitalent" píše Wolin. Ale proslavil se básník Gorgulov tím, že zastřelil francouzského prezidenta Paula Doumera, kvůli čemu šel na gilotinu.
20. Lidožrout, oficiálně deklarován jako duševně nemocný, obdržel v Japonsku cenu za literaturu v roce 1983. Isseesi Sagawa v Paříži zabil a snědl svého holandského milovníka Rene Hartevelda. Bylo mu 26 let a seděl 2 roky v šetření a psal dlouhé hymny, velebící kanibalismus. Tato čmáranice byl zveřejněna a stala se okamžitě bestsellerem. Tři francouzští psychiatři prohlásili tohoto lidožrouta za nezodpovědného – a poslali do Japonska (z knihy Juana Mahlera "Když zpíval les", Buenos Aires, 1985, str.396).
Ale tady je celá parta málo známých, ale docela pozoruhodných básníků:
Car Ivan Hrozný psal chvalozpěvy na Pannu Marii a ruské svaté (akademik Vladimir Nikolajev v NRS – 23.10.1977).
Karl Marx, když byl student, psal poezii (z brožury pastora Richarda Wurmbranda "Byl Karl Marx satanista?").
Hlavní terorista francouzské revoluce Robespierre psal špatné verše – a hlavní terorista ruské revoluce Dzeržinskij též (Roman Gul, ve své knize "Dzeržinskij").
Vůdce eserů-teroristů B. Savinkov byl básník velmi prostřední a psal pod pseudonymem V. Ropšin (NRS – 17.1.1960).
Trockij psal verše v mládí (Bertram Wolf: "Tři, kteří udělali revoluci").
Stalin psal verše v mládí (Dora Šturman v NRS – 24.11.1989).
Slavní revoluční vítězové – čínský Mao Ce-tung a vietnamský Ho Chi Minh – také psali poezii.
* * *
A teď se podívejme na kolegy básníků – spisovatele. Opět, podívejme se do mé kartotéky na soubor "Spisovatelé – Zábavná fakta":
1. Autor knihy "Dracula" Bram Stoker byl svobodný zednář – lóže "Zlatá záře", větev Rosenkreuzerů v Londýně, v které byl i básník William Yeats – nositel Nobelovy ceny. (Irene Graham v NRS – 29.5.1981).
2. Nejednou se ukázalo, že spisovatel by měl být posuzován nikoliv po vydání své první knihy, ale po té druhé (Al. Zajac v NRS – 4.1.1981).
3. Je dobře známo, že spisovatelé a básníci zřídka těží z publikace svých deníků – bývá v nich tolik poznámek, které jsou v rozporu s představou, jakou si o něm vytvořil čtenář. Mohou být místy i cynické a někdy až nesnesitelně hrubé, neboť autor je často dělal cestou, pod vlivem nálady a okamžitého podráždění.
Udivuje to, že vzácný spisovatel, který by se dobře obešel bez deníku či bez poznámkové knížky, dobře ví, že dříve nebo později takové poznámky mohou být zveřejněny. Někdy je i píše s myšlenkou na pozdější publikaci. Tehdy nemůžete pochopit, proč stylisté a mistři slova tak nedbale a bezstarostně zachází se slovami? Jako příklad, uveďme deník Puškina, Tolstého (jeho žena tam plno věcí vyškrtala) nebo Bloka (editor "Nového ruského slova" A. Sedych v NRS – 23.11.1980). – Mně k tomuto účelu slouží moje kartotéka – jen kvůli paměti (G.K.).
4. V USA je půl milionu spisovatelů, ale jen 2 tisíce si tím vydělávají na živobytí. Kniha je psána od devíti měsíců do tří let. Do vydavatelství "Atlantis" přijde každý rok okolo 3000 rukopisů knih, ale jen jeden ze sta jde do tisku (z příručky pro spisovatele.)
5. Čechov řekl, že práce spisovatele, stejně jako práce lékaře, není služba, ale otročina (časopis "Otčizna", № 4, Moskva 1979, str. 5).
6. Zkušený spisovatel Roman Gul psal v NRS z 2.12.1979: "Konec konců, mezi tak zvanými lidmi od umění, skutečné přátelství, a vůbec obyčejné lidské vztahy, jsou velmi vzácné. Veřejní lidé jsou donuceni k jakési duševní prostituci".
7. Hlavní špionážní spisovatel John Le Carré ve svém románu "Špion, který přišel z chladu," píše: „Víš, co Chruščov řekl o kontrarevoluci v Maďarsku... Řekl, že nic takového by se nestalo, kdyby tam včas zastřelili pár spisovatelů? "(NRS – 20.9.1981).
8. "Literatura je peklo!" – psal básník a kritik Georgy Adamovič (A. Sedych v NRS – 16.9.1982).
9. Veliký spisovatel Paustovskij napsal: "Často se sám sebe ptám – trpěl jsem dost, abych se stal spisovatelem?" (NRS – 30.04.1983).
10. B. Alexandrovskij ("Vremja i my", č.71) v článku "Odměna za zradu" omezuje svoji studii na hlavní spisovatele, které charakterizuje jako "tragické šílence, kteří zemřeli za svoji bezmeznou oddanost k socialistické vlasti", zmiňujíc se jen tak mimochodem o "přes 600 zavražděných spisovatelů". Jmenuje konkrétně Meyerholda, A. Veselého (sám bývalý čekista ! – GK), M. Kolcova, S. Tretjakova, P. Markiše; podrobněji se zastavuje u osudu B. Jasenského, A. Veselého, G. Bergholze, A. Fadějeva, B. Pilňaka, P. Vasiljeva, P. Romanova a T. Tabidze... Stálo by za to si vzpomenout na "rehabilitované" Viktora Kina a Makara Bujného (!? – GK), které potkal stejný osud. (Vl. Rudinsky v "Naša strana" – 1.10.1983).
Tito byli všichni psychopati, napůl šílení, kteří šli do revoluce – a zemřeli. Byla to jejich cesta! (GK).
11. Někdy v březnu 1984, jsem četl v našem NRS stížnost amerického kritika, že všichni tři největší američtí dramatikové jsou homosexuálové. Ale to je zcela přirozené: bez toho není žádné drama, žádná tragédie ani komedie. Kvůli tomu ani nemusím chodit do divadla – vidím to u svých známých. Musíte jen se dožít 85 let a ohlédnout se do minulosti.
12. Dostojevskij jednou řekl: "Chcete-li dobře psát, musíte mnoho trpět" (V. Prussakov v "Russkij golos"- 22.3.1984). To už říkám podruhé.
13. Georges Simenon, belgický spisovatel detektivek, který napsal 220 románů (z nichž 84 s inspektorem Maigretem), psal knihy za 10 dnů. Jeho dcera Marie-Jo spáchala sebevraždu, zastřelila se ve věku 25 let v roce 1978. On byl ženatý dvakrát – a rozvedený, měl 4 děti. Jeho zastřelená dcera už jako teenagerka konzultovala psychiatry. Simenon řekl: "Spisovatelství – je zaměstnání nešťastných". Ve věku 8 let, jeho dcera prosila otce, aby jí koupil snubní prsten pro zasnoubení se svým otcem a nosila jej celý svůj život. S tímto prstýnkem byla zpopelněna a její popel rozptýlili na zahradě domu, kde žili. Ve svých kriminálních románech Simenon měl často více pochopení pro zločince, než pro jejich oběti; často nechává zločince na svobodě" ("New York Times Magazine" – 22.04.1984).
14. Z Paříže píší o spisovateli Michailu Deminovi, který tam zemřel ve věku 58 let – v chudobě: "...i když jeho romány byly přeloženy do několika desítek jazyků, zdroj výživy je to slabý... není z čeho platit za byt, dluhy jsou vyčerpávající... Kupodivu, jednomu z nejlepších ruských spisovatelů současnosti, disidenti ničím nepomohli" ("Naša strana" – 1.9.1984).
15. Victor Hugo ve svém románu "93. rok" napsal, že "knihy rodí zločiny", a že "dokud budou Voltairové, budou i Marati". Vzhledem k tomu, odpovědnost za Francouzskou revoluci nesou filozofové-osvícenci (B. Bašilov: "Zlatý věk Kateřiny II", str.66).
16. Známý literární kritik D.I. Pisarev byl v blázinci i ve vězení – viz encyklopedie Pavlenkova. Ale ve stejné době byl jedním z propagátorů "Řádu ruské inteligence," totiž zednářství (B. Bašilov: "Puškin a zednářství").
17. Známý revolucionář Krawczynski-Stepniak, anarchista, nihilista, národovolec [Narodnaja Volja = Vůle lidu; chtěli pomocí atentátů zavést demokracii] – (1851-1895), spáchal sebevraždu ve věku 44 skokem pod vlak ("Sovětská Literární encyklopedie").
18. Esejista a literární kritik P.N. Tkačev, revolucionář-národník, poslední tři roky svého života (1844-1885) byl v blázinci v Paříži, kde zemřel. Tkačev byl jedním z prvních ruských marxistů (vše ze "Sovětské Literární encyklopedie").
19. Svého času populární spisovatel-dekadent Leonid Andrejev (1871-1919). Byl ponurý neurotik, jako student se několikrát pokoušel o sebevraždu. Byl závislý na drogách. Poslední hlavní dílo Andrejeva – "Zápisky Satana" (profesor William Harkins: "Slovník ruské literatury").
20. V roce 1906, časopis "Zolotoe runo" (Zlaté rouno) vyhlásil soutěž na téma "Ďábel" (beletrie, poezie, náboženské koncepty). V roce 1907 zvítězily prózy A.M. Remizova a M.A. Kuzmina, básně A.K. Kondratieva. Remizov již jako student byl zatčen v roce 1897 za účast ve studentských nepokojích, strávil šest let ve vězení a vyhnanství (viz "Ceny za literaturu" v Sovětské literární encyklopedii).
21. "Kniha je dílo vytrpené"- říká Michail Šolochov na 2. kongresu spisovatelů" ("Sov. Lit. encyklopedie", Moskva 1975, heslo "Šolochov").
22. Dokonce i Lev Nikolajevič Tolstoj otevřeně přiznal, že pro literaturu jsou nezajímavé zdravé rodiny. Chce-li zaujmout běžného čtenáře, spisovatel musí zobrazovat patologické odchylky od normy. Rozpad rodiny, nemorálnosti, kriminalitu, a tak dále." (I. Sinjavin v "Russkij golos" – 30.4.1987).
23. Bratr a dcera slavného spisovatele Victora Huga se zbláznili ("Encyklopedie umění", New York 1966, str.410).
* * *
Potom jsem se rozhodl udělat pořádek v mé kartotéce a bratry spisovatelů jsem rozdělil do několika kategorií. První kategorie je následující:
Spisovatelé-psychouši (na západě)
1. Kdysi dávno, když jsem byl školákem, můj starší bratr Sergej přitáhnul do domu zamilované romány od Maupassanta, do kterých jsem se také začetl. A Maupassant mi připadal velmi milující a z života se radující osoba.
A teď mám tady záznam o Maupassantovi: "On začal svou literární cestu vzhůru "Kuličkou" (Boule de suif, je to o sympatické prostitutce). Jeho tvůrčí život trval 10 let, a během té doby napsal asi 30 knih. Často se sklonem k psychologickým a dokonce i patologickým problémům. V některých byly prvky "satanismu" (například, příběh "Blázen"). Začal věřit, že je obklopen blázny... V noci v lednu 1892, udělal tři pokusy si přeříznout hrdlo břitvou. Potom prožil ještě půl druhého roku v nemocnici pro duševně nemocné, v strašném fyzickém a duševním utrpení, ztráceje obraz a podobu lidského tvora" (A. Bachrach v NRS – 2.12.79).
Někteří kritici psali, že následkem syfilisu miloval příliš mnoho – a ne, tomu nevěřím. Ukazuje se, že "u Maupassanta byl též bratr a několik příbuzných, kteří zemřeli ve stavu nepříčetnosti" (dr. Lange Eyhbaum: "Genius, šílenství a sláva", Mnichov 1956). Takže, vinen nebyl syfilis, ale špatná dědičnost v rodině. A současně vynikající spisovatel !
2. A hle, prosperující spisovatel-pornograf Henry Miller, autor "Obratníku Raka", který až do roku 1964 byl zakázán ve Spojených státech. Ve věku 33, opustil své zaměstnání a slíbil nikdy na nikoho již nepracovat (to jest stát se darmožroutem, sociálním parazitem – GK). Kritikou byl "Obratník Raka" nadšeně přijat, zato šokovaná společnost odmítla tento román, napsaný Millerem v roce 1934 v Paříži, kde žil v naprosté chudobě, ale v souladu se svým principem nepracovat. Získal uznání až po 1964 (NRS – 10.6.1980).
3. Průkopník kriminálního žánru v literatuře Edgar Poe měl otce psychopata, bratra – poloidiota, sestru – úplnou idiotku, sám byl degenerát-alkoholik. V roce 1836, ve věku 27 let se oženil se svou sestřenicí, která byla dcerou sestry jeho otce a které tehdy bylo sotva 14 let. Byl alkoholik, pokusil se o sebevraždu a zemřel otráven alkoholem ve věku 40 let (1809 – 1849). Nyní jménem Edgar Allan Poe se ovírá akademická "Literární historie Spojených států" (Dr. Lange Eyhbaum: "Genius, šílenství a sláva").
4. Slavný anglický spisovatel James Joyce (1882-1941 = 59 let). O jeho slavném "Ulyssovi" světoznámý psychiatr Jung řekl stručně a jasně: "schizofrenie" (monarchistická "Naša strana" – 8.7.1975). Jeho milovaná dcera se zbláznila a byla poslána do blázince. Byl jedním z průkopníků "modernismu" v literatuře. Jeho knihy se pokládaly za nepochopitelné, nesmyslné, nemorální. Byl ateista, oženil se, ale nebyl s ženou zaregistrován, měl dvě děti. Celý svůj život byl téměř slepý ("Čtenářská encyklopedie Bene", New York 1965).
5. Slavný švédský spisovatel Ju.A. Strindberg (1849-1912): "... Jeho neúspěšná manželství, styky s ženami ... Svatby a ukvapené rozvody, které vyvolaly chorobnou misogynii. Jeho druhou manželku podezíral z úmyslu dát jej zavřít do psychiatrické léčebny, kam se pak skutečně dostal" ("Vozrožděnie", Paris leden 1971, str.137).
Měl zájem o okultismus, buddhismus, učení E. Svedenborga (také psychopat – viz. kartu na něj). Byl ovlivňován myšlenkami Rousseaua, Saint-Simona, Fouriera, Černyševského, Nietzsche. Napsal román "Vyznání šílence". Byl považován za nihilistu, modernistu a dekadenta. V "Sovětské Literární encyklopedii," píší též o "zhoršení duševní nemoci Strindberga".
6. Francouzský klasik Emil Zola. Byl horlivý racionalista a současně byl pověrčivý jako vesničanka. Každou noc, zamykal okna svého domu na speciální zařízení, aby k němu nevlezli duchové a nečistá síla (P. Savelev v "Naša strana" – 13.1.1976).
7. Současný francouzský spisovatel Romain Gary, jméno po matce Kacev, se narodil r. 1914 ve Vilně, syn neznámého otce a židovské matky, pod jménem Emile Ajar získal nejvyšší literární ocenění ve Francii – Goncourtovu cenu. Na konci svého života byl blázen a ve věku 66 let, v roce 1980, spáchal sebevraždu (NRS – 17.4.1989).
8. Jonathan Swift, irský satirik a duchovní, autor "Gullivera", strávil poslední tři roky svého života v ústavu pro choromyslné (NRS – 30.3.1990). Ale to jsem již použil při popisu svého kamarádíčka prof. Lombroso.
9. Amerikánská pisálka a laureátka Nobelovy ceny v roce 1938 Pearl Bucková. Všichni kritici psali, že byla čímkoliv, jen ne velkou spisovatelkou ("Time", 19. března 1973, str.81). Byla dcerou presbyteriánského duchovního a misionáře v Číně. Měla dvě vlastní děti, z nichž její dcera Carol byla defektní. Aby mohla platit za udržování své dcery, začala psát. Kromě toho, měla ještě devět dětí v pěstounské péči, z nichž některé ze smíšené krve. Tak třeba adoptovala sirotka, jehož matka byla Japonka a otec americký černoch. Další byla Henrietta – napůl německá a napůl černošská. Za tuto bandu adoptovaných dětí získala Řád francouzské čestné legie. A já si myslím, že i Nobelovu cenu nedostala za literaturu, ale také za ty děti. Vrána k vráně sedá, rybář rybáře zdaleka vidí.
10. Franz Kafka. Kafkovy romány byly vydány po jeho smrti, navzdory závěti Kafky, aby jeho spisy byly spáleny. Je to vše víceméně nesmysl duševně chorého. Kafka zemřel v roce 1924 ve věku 41 let na tuberkulózu. On byl český žid, který psal v němčině, trpěl neurastenií, impotencí, bolestmi hlavy a nespavostí. Kafka se nikdy neoženil. Soudě podle jeho spisů, byl masochista. Byl slabý a snadno unavený, sám sebe nazýval "červ" ("Time" – 1.10.1973, str. 114).
Rukopis Kafkova románu "Proces" byl koupen na aukci za 2 miliony dolarů, to je rekordní cena za originál díla, napsaného v 20. století. Rok předtím za 605.000 dolarů byly prodány Kafkovy dopisy k jeho milované Felicii Bauerové. Před tím se psalo, že on si s ní jen dopisoval, že se v nich přiznával, že je je impotentní a schizofrennik (NRS – 18.11.1988).
11. Americký spisovatel Jack London (1876-1916 = 40 let). Když jsem byl školák, to byl můj oblíbený spisovatel. A zdálo se mi, že byl velmi veselý a šťastný. A teď vidím, že tento veselý chlapík ve 40 letech spáchal sebevraždu. Proč k tomu došlo?
On byl nemanželský syn potulného astrologa a matky spiritualistky. Jeho nevyvážená budoucí matka předstírala sebevraždu po hádce s otcem kvůli jejich nenarozenému dítěteti. Jeho otec utekl z domu a odmítal svého syna, dokonce ještě, když jeho syn se stal legendou. Chlapečka kojila černá žena Jenny, jelikož spiritistická a hysterická matka neuměla jej ani krmit, ani vychovávat.
Za 16 let, Jack London napsal 50 knih, on byl nejlépe placeným spisovatelem na světě. Těžce pil, kázal sílu a krutost, miloval Nietzsche. Téměř neměl formálního vzdělání, byl tulákem, měl rád socialismus. Dvakrát byl ženat a měl dvě dcery. Ale špatně skončil – otrávený morfinem (z knihy "Američtí spisovatelé", New York 1973).
12. Slavný anglický spisovatel Somerset Maugham. Po smrti zanechal dědictví 6,5 milionů dolarů. Ale tady byl skandál.
Maugham byl totální pederast, který nic neodkázal své dceři, nýbrž svému tajemníkovi. Snažil se dceru vydědit tvrzením, že jeho manželka jej podváděla a že to není jeho dcera. Jeho sekretář byl s ním 30 let, a Maugham chtěl ho adoptovat. Vidíte, k jakým věcem v životě dochází (noviny "Russaja žizň", San Francisco, – 1.2.1966).
13. Slavný francouzský spisovatel Marcel Proust (1871-1922 = 51).
Byl homosexuál, ateista, hypochondr. Jeho teta Elizabeth byla také hypochondr a nevstávala z postele 20 let. Proust psal v noci (a živil se pouhou kávou), ve dne spal (za pomoci Veronalu) a v posledních 15 letech svého života vzácně vstával z postele ve svém pokoji s korkovými stěnami ("Time" – 5.7.1971, str. 30).
Jeho matka pocházela z bohaté židovské rodiny, jeho otec byl lékař a katolík. Celý život trpěl astmatem, žil na drogách a napsal nejdelší román světa o sedmi knihách, které někteří považují za čistou grafomanii [a jistí odborníci za vrchol literatury].
14. Slavný francouzský spisovatel a filozof Jean-Paul Sartre (1905-1980). Je jeden z vůdců existencialismu. Nenávidí "starý" svět a slouží "novému" světu. Věří, že komunismus – je cesta do budoucnosti. Bolševici ho zasypali invektivami a nadávkami, a on je chválí a chválí. Jeho román "Nevolnost" – život je jako něco nechutného, odporného, nechutného. Ujišťuje nás, že zdokonaluje marxismus. On připisuje člověku impotenci ducha a faleš jako neoddělitelnou část. V čísle 184-5 svého časopisu "Les Temps Modernes" (Moderní doba) Sartre prohlašuje: "Antikomunista je pes! Z této pozice neustupuji a nikdy nesejdu!" (Ju. Margolin v NRS – 27.05.1962).
V roce 1943, Sartre napsal hru "Blechy", v které kázal, že každý má právo spáchat nějaký zločin (včetně vraždy vlastní matky). Sartre přišel s různými výmluvami na sovětské čistky a koncentrační tábory: například "komunistické násilí – to nic neznamená, to je dětská nemoc nové éry". ("Naša strana" – 16.5.1980).
Sartre vychvaloval zloděje a prostitutky. Pak navštívil hlavu západoněmeckého terorismu Andrease Baadera (banda Baader-Meinhof), když seděl ve vězení za vraždu, aby mu pomohl vytvořit speciální "Komitét pomoci" pro teroristy (NRS – 21.5.1975).
A přesto... Francouzský prezident Giscard d'Estaing, liberál, který si říká katolík, po smrti Sartra přišel se rozloučit s jeho mrtvolou a řekl, že "Sartre byl jedním z největších myslitelů Francie". Tak z idiota dělají génia. Myslím si, že oba byli bratři zednáříci.
[Slyšel jsem Giscarda vyprávět, že jej zednáři skutečně zvali a že dlouho váhal, ale nakonec ke vstupu prý nedošlo. Ohledně Sartra, jeho hra "Špinavé ruce" má hlubší smysl, dá se chápat antikomunisticky. Giscard byl též jedním z otců Evropské konstituce, která byla zamítnuta francouzským referendem, ale přijata v Lisaboně bez hlasování židem Sarkozym – LP]
* * *
Pak mám v pořadí následující kategorii: spisovatelé-psychouši (ruští)
1. Laureát Nobelovy ceny Ivan Bunin psal o stříbrném věku ruské literatury: "dekadenti se objevili se v ruské literatuře na počátku 20. století." Blok psal ve svém deníku: "literární svět smrdí ... Všichni blízcí jsou na hranici šílenství, nemoci, výstřednictví... večer se opíjejí... Remizov, Geršenson – všichni nemocní... U modernistů je jen víření kolem prázdna"... (str.111). Čechov mluvil o těchto dekadentech (od Gorkého až dо Sologuba) takto: "Žádní dekadenti nejsou a nebyli... jsou to lumpové, žádní dekadenti... Měli by je dát dát do čet arestantů" (str.114).
Potom tito dekadentí začali nazývat sami sebe symbolisti, futuristi, mystičtí anarchisté. Bunin napsal, že síly u dekadentů – Gorkého, Leonida Andrejeva, Arcybaševa, Kuzmina – byli veliké, "ale takové, jakými vládne hysterik, blbeček, Boží blázen, šílenec... Jak úžasné seskupení pacientů, abnormálních v té či oné podobě ... Ne bezdůvodně píšící pod mužským jménem souchotinářka Gippius, posedlý mánií megalomanie Brjusov, opěvatel smrti a ďábla Sologub "(str.115). Maxima Gorkého Bunin nazývá "monstrózní grafomaniak" a píše:. "Takový byl Gorkij. A kolik bylo ještě nenormálních! Cvetajeva s jejím neustálým lijákem divokých slov a zvuků v poezii, skončila ve smyčce ... rozjařený pijan Balmont před smrtí upadnul do divokého erotického šílenství, morfinista a sadistický erotoman Brjusov, opilý tragik Andrejev...
Ohledně nešťastného Bloka – to samé: dědeček ze strany otce zemřel v psychiatrické léčebně, otec "podivín na pokraji šílenství", matka "opakovaně léčená v nemocnici pro duševně choré;" ... u Bloka samého je "těžká psychostenie, a krátce před jeho smrtí, potemnění důvtipu" (str. 116). Mezi abnormální se počítá ještě Chlebnikov... Teď, nejen v Rusku, ale někdy i v exilu se mluví o jeho genialitě... Byl znám jako věhlasný futurista a ke všemu i blázen (str. 120). Chlebnikov zval sám sebe Předsedou Zeměkoule a změnil si jméno z Viktora na Velimíra (vše z knihy I. Bunina "Pod srpem a kladivem", Kanada 1975).
2. Známý spisovatel Čaadajev byl oficiálně deklarován duševně nemocný, a každý měsíc ho navštěvoval psychiatr (píše prof. A.P. Filippov v "Nivě" z listopad 1973, str. 28).
3. Slavný spisovatel-demokrat G.I. Uspenskij (1843-1902), kterého cenili komunisté Lenin, Plechanov a Lunačarskij, strávil posledních 10 let svého života v blázinci.
Když se Uspenskij zbláznil, cítil se jako neprominutý hříšník, bil hlavou proti zdi, probíjel si hlavu svícnem a stále opakoval: "Spisovatel já nejsem spisovatel, otec já nejsem otec, muž já nejsem muž!". Křičel na své okolí, vyháněl ženu a děti, vyhrožoval, že zabije sebe a svou rodinu, sám se zraňoval. Byl schizofrenik, zdálo se mu, že se proměnil v prase. Věřil, že zabil celou svoji rodinu, manželku a děti, že všechny otrávil strychninem. Potom dokonce myslel, že může lítat (z článku "Šílenství spravedlivého" v NRS – 5.8.1975).
Měl bratrance, N.V. Uspenského, syna kněze. To byl drobný spisovatel, který skončil jako vandrák. Zemřel doslova ve škarpě. Druh sebevraždy. Jak vidíte, všechno to je v rodině. ("Sov. Literární encyklopedie").
4. Pozoruhodný spisovatel Vjačeslav Ivanov vychvaloval svaté šílenství (to byl kroužek Bloka, Vjačeslava Ivanova, Merežkovského a Gippius – purpurové světy, fialové satanismy, zde označení za blázna nebyla ostuda). V roce 1905 Brjusov vyzval na souboj Bělého. Souboj se nekonal. V roce 1906 Bělyj vyzval na souboj Bloka – ten se také nekonal. V roce 1907 Blok vyzval na souboj Bělého – se stejným výsledkem (N. Valentinov, přítel Lenina, v NRS – 27/01/1979).
5. Básník-symbolista Balmont byl násilný alkoholik. A spisovatel-realista Oleša byl velký opilec (E. Stein v NRS – 15/5/79).
6. Velimir Chlebnikov byl epileptik a grafoman, má pětisvazkové sebrané spisy (Boris Narcissov v NRS – 03.05.59).
7. Literární kníže Svjatopolk-Mirskij nejdříve se uchýlili od bolševiků do zahraničí. Ale pak vstoupil do britské komunistické strany a vrátil se do SSSR, kde byl zlikvidován během Velké čistky. Také jakýsi svatý blázen.
8. Zde bych chtěl připomenout cenné prohlášení slavného spisovatele-komika Michajla Zoščenko, který byl neurastenikem a sám pokládal své psaní za druh nemoci. Jednomu se svých přátel řekl: "Ale stejně, víš, je to jako nemoc. Obecně platí, že při dobrém životě se člověk nestává spisovatelem. Něco se musí vytrpět, nebo dokonce prodělat jako nemoc..." Zoščenko říká: "Někde jsem četl, že Fonvizin byl již z poloviny paralyzovaný a jezdil v nákupním vozíku před univerzitou a na studenty pokřikoval: "Hle, k čemu vede literatura! Nikdy nebuďte spisovately! Nikdy se nezabývejte literaturou!" (E. Grot – NRS – 18.2.1968).
Mimochodem, moje kniha "Rodinný Album", kterou dnes píšu, je svého druhu napodobenina příběhu "Rodinný Album" Zoščenka, který jsem četl, když jsem byl ještě školák. A jak můžete vidět, za tu dobu jsem přetrpěl řadu podivných věcí, které mohou připravit člověka o rozum. Ale jak se říká, Bůh byl ke mně milosrdný.
9. A teď se podívejme na geniálního proletářského spisovatele Maxima Gorkého (1868-1936 = 68 let):
"Doktor filologie B.A. Bjalik oznámil dosud neznámou, nikdy nevytištěnou báseň Maxima Gorkého, napsanou v roce 1892:
Střílejte! Zde je vyhlášeno bohům Právo priority války. Kdo nesměle k jejich nohám padne Na to odpoví čas! Nechť peklo hoří v mé krvi A srdce pláče vztekle v ní. Nevadí! Stále žijem. A pokud ruce mohou – tak je bij! (NRS – 13.1.1953)
Nebo takový milý úryvek:
Jestli k pravdě svatý svět Cestu najít neumí, Čest šílenci, který vdechne lidstvu zlatý sen. M. Gorkij (NRS – 13.1.1976)
V roce 1929 Gorkij napsal E.D. Kuskové: "Upřímně a vytrvale nenávidím pravdu."
V. Chodasevič, který dobře znal Gorkého, napsal o něm: "Jeho celá literární, stejně jako celá životní činnost, je prodchnutá sentimentální láskou ke všem druhům lží a přetrvávající, konzistentní averzí k pravdě". Nicméně, v životě byl velmi dobrý a hodně pomáhal lidem (Chodasevič: "Nekrolog", YMCA – Press, Paris 1976, str. 253).
Veliký proletářský spisovatel Maxim Gorkij svým původem žádným proletářem nebyl. Ve slovníku Brockhause se říká: "Gorkij – Pěškov Alexej Maximovič. Narodil se v prostředí zcela buržoazním: otec – správa velké paroplavní kanceláře, matka – dcera bohatého kupce-majitele barvírny kůží a tkání..." Jako devatenáctiletý, pokusil se zastřelit. Gorkij byl zrzavý. Bunin to zdůrazňuje dvakrát (Ivan Bunin: "Pod srpem a kladivem", Kanada 1975, str.141-148).
Ve věku 35 let, Gorkij oficiálně adoptoval syna – 19tiletého žida Zinovije Sverdlova, rodného bratra Jakova Sverdlova, což byl druhý muž po Leninovi v Kremlu. Ale to je obvyklý trik homosexuálů. Také, jestliže jeden bratr je buzerant, druhý bratr je zpravidla také nenormální. Jména Gorkij a Jakov Sverdlov, společně s Leninem, nacházíme v seznamu zednářů v slavné knize Svitkova "Zednářství v ruské emigraci", Sao Paulo 1964 (viz moje "Protokoly sovětských mudrců", San Francisco, 1981, str.354-357).
U Gorkého byl francouzský trojúhelník: Gorkij – jeho nevdaná "žena" Maria Fedorovna Andrejeva – a adoptovaný syn. Před revolucí, Zinovij byl revolucionář, ale po revoluci zůstal ve Francii a stal se generálem de Gaullova armády ("Russkaja žizň" – 21.2.1967). Otázka: jak takoví prevíti vylezou až do generálské hodnosti? Odpověď: Po zednářské linii, po blátu.
U Marii Fedorovny Andrejevé, druhé "ženy" Gorkého, bylo také adoptované dítě – dcera Marina Borisovna Andrejeva, která žila v Moskvě na ulici Čkalova № 14/16, Apt. 67. M.F. Andrejeva byla herečka a revolucionářka, kterou Lenin nazýval "soudruh Fenomén" ("Golos rodiny", č. 13, březen 1976, str. 6). A celý fenomén spočíval v tom, že lesbička se motala s pederastem.
Pod redakcí Gorkého vyšla r. 1934 odporná kniha "Bělomořsko-baltský kanál Stalinův" (NRS – 1.9.1989). Mimochodem, jako vězeň při výkopu tohoto kanálu pracoval ještě jeden z mých strýců – Viktor Dubinin, bývalý kapitán dálkové plavby.
Gorkij vedl Komisi o prodeji ruských kulturních pokladů do zahraničí ("Golos rodiny", č. 45, 11/90, str. 2). Je tedy státní zločinec.
„Doufejme, že jednou bude odhaleno tajemství zcela zvláštní smrti spisovatele, který vyslovil ve významný rok 1917 neméně významná slova: "Pracující nesmí dovolit dobrodruhům a šílencům uvalit na hlavu proletariátu ostudné, šílené a krvavé přestupky zákona... ” (to píše NRS – 1.5.1983).
V roce 1990 i židé začali plivat na Gorkého. Dříve se myslelo, že Gorkij byl rusofób, že nenáviděl vše ruské, byl "filo-semit", to jest miloval jen židy. A nyní židé píšou o Gorkém: "sadistický zvrhlík Gorkij vlastně nemiloval nikoho – ani Rusy, ani Židy..." Nyní židé nemohou odpustit Gorkému knihu, kterou on editoval pod názvem "Bělomorkanál" – s portréty GPU-židů [katů] a proto píšou: "To nebyla láska, ale provokace" (NRS – 29.3.1990).
Na tento článek odpověděla monarchistická "Naša strana" z 29.12.1990, když napsala: "že Gorkij údajně miloval židy a nenáviděl ruský lid... ruský spisovatel byl sadista a opěval totalitní násilí... u něj byl "satanský aktivismus". Sám článek se nazývá "Satanista Gorkij".
Ať tak či onak, skončil Gorkij špatně. A jakmile padla sovětská vláda, okamžitě město Gorkij přejmenovali na Nižní Novgorod. Takový byl hlas lidu.
Zde bychom také měli si všimnout zvláštní tendence Gorkého ke všelijakým sociálním parazitům – tuláci, bosáci, lenivci, paraziti a všechny druhy lidského odpadu. Vzpomeňte si na jeho příběhy "Makar Chudra", "Čelkaš" jeho divadelní hru "Na dně". Vždyť jsou to záběry z revoluce, anarchie. A kořenem všeho toho je degenerace Gorkého – pederastie. A není bez důvodu, že on vzal takový "hořký" pseudonym – Maxim Gorkij.
Když končím naši procházku do oblasti géniů, idiotů a geniotů, totiž hybridů mezi génii a idioty, chci si vzpomenout na mého kámoše Sorena Kierkegaarda. To byl čestný filozof, pederast a hrbáč původem z židů – vykrestů, který napsal, že od doby vynálezu knihtisku, ďábel se usadil v tiskařské barvě, a že ve světě, kde vládne tisk, nemůžete kázat křesťanství, protože vás prostě nevytisknou. Velmi dobře řečeno! To je důvod, proč já nemám absolutně žádný překlad do cizích jazyků – brání tomu ďábel tmy [chci to nápravit – LP].
A mám ještě jednoho vážného svědka ohledně géniů a idiotů. Britský lord Charles Snow, slavný anglický spisovatel a fyzik, člen britského parlamentu, řekl, že "devět z deseti autorů je politicky chybný" a že kdyby autoři neměli takový vliv na politický život národů, "svět, možná, neznal by Osvětim" (vyšlo to v almanachu "Mosty", č. 6, Mnichov 1961, str.274). A vydavatel této antologie je též seriozní: CIA. Ano, ano, Central Intelligence Agency. Znám dobře tuto bandu, protože svého času v Mnichově jsem v ní komandoval.
Myslím, že některým čtenářům je již zle z této kaše géniů, idiotů a geniotů. "Touto cestou, kterou jdu, asi spadnu do pekla". Proto tímto končím naši procházku do této smutné oblasti. Amen!
14. listopadu 2003. New York.
P.S. Prosím čtenáře, aby vzali v úvahu, že už jsem doklepal 85 let. Takže pokud bylo něco ne přesně tak, prosím, odpusťte mi velikodušně. Vždyť to byla svého druhu zpověď.
Další kapitola
Přejít na OBSAH