Myslím, že moji čtenáři jsou již otráveni popisem všelijakých negativních lidí, vrahů a sebevrahů. Ano, upřímně řečeno, i já jsem tím příliš unaven. Tak se snažím porozhlédnout se v mém okolí a najít nějaké dobré lidi pro můj rodinný album.
O Marině Fjodorovské chodily celé legendy. Byla nejen krásná, ale k tomu ještě chytrá. Přijela do Ameriky, stejně jako většina ruských VIP (very important person) počátkem 50. let, a brzy si otevřela restauraci a noční klub, kde byla nejen šéfkou, ale i zpěvačkou. Měla dobrý hlas a zpívala cikánské písně.
Samozřejmě, že u takové svůdné nevěsty byla fůra ženichů. Marina zpívala písně o lásce, ale nevdávala se. Na nápadníky se jen zdvořile usmívala. Chovala se jako jeptiška ve světě, a její pověst byla bezúhonná. Nikdo nepochopil, proč mladá, krásná a chytrá holka odmítá všechny nápadníky.
Jak roky plynuly, nápadníci se rozběhli, Marina prodala svou restauraci a koupila jazykovou školu, kde ona sama učila rusky. Pragmatická žena, klidně mi vysvětlila své problémy, proč se nevdává. Dozvěděl jsem se, že její sestra sedí doživotně v blázinci. Je prý "chronička", tedy chronicky nemocná.
Abychom to pochopili, musíme se podívat na statistiky, které se mění každý rok. Kdysi se tvrdilo, že šílenců je v USA 18,5%. Pak to bylo asi 20%. A co to znamená "šílenec"? Obvykle ponechají takového člověka v psychiatrické nemocnici tři nebo čtyři měsíce, přitáhnou mu pár koleček v hlavě a pošlou jej domů. Chronicky nemocných je pouze 8 až 10%. Tedy ze 100 duševně nemocných jen 8-10 lidí je drženo v blázinci celý život, jen jeden z deseti. To není tak špatné pro statistiku. Ale to je velmi děsivé pro příbuzné, protože tyto nemoci jsou dědičné – a které se obvykle musí skrývat, neboť je to onemocnění ostudné.
Po válce, v letech 1945-50, Marina a její sestra žila v západním Německu. Sestra Mariny se vdala za Američana, což bylo považováno za velké štěstí, měla dítě – a brzy zešílela. Muž se s ní, samozřejmě, rozvedl. A sestra sedí doživotně v blázinci nedaleko od New Yorku. Marina si vzala do vychování to dítě, svého synovce. Slyšel jsem, že je nějaký "divný", ale pracuje s Marinou v její škole cizích jazyků.
A Marina, doslova svatý člověk, každou sobotu vaří pro svou sestru všelijaké sladké kašičky a dobroty. Každou neděli, Marina jede do blázince a lžičkou krmí svou nemocnou sestru.
A neříkejte mi, že v naší tvrdé době, a zejména v Americe, svatí lidé neexistují. Takovým, jako je Marina, je nutno ruku políbit.
Ale mějte na paměti, že čestnost je různého druhu. Proto vám ukážu poctivce jiného druhu.
Tím jsou moji staří známí Igor a Zina Sobínů. Stejně jako většina mých přátel, jsou z druhé vlny emigrace. Igor je inženýr, Zina je v kanceláři. Mají vilku a 17-letého syna Vadima. Byl jsem trochu překvapen, když Zina mi upřímně řekla, že jejich Vadim spí nahoře v posteli s přítelem:
– To je lepší doma, než provozovat tyhle věci někde v křoví.
Zina vesele cvrliká, že v jejích žilách proudí krev tří carů.
– A také židovská krev – od krále Davida – souhlasí s tím Igor.
Nejen, že Zina sama, ale i její přítelkyně Ljuba Ljagina, která žije poblíž, čestně přiznávají, že syn Vadim je homosexuál. Když byla pěkně opilá, Ljuba Ljagina vyprávěla. že když Vadim dospíval, Zina se sprchovala s ním společně a nabízela mu: "Vadime, jen si pohraj s mými hračkami..." Podobá se to komplexu mateřství, z kterého vzniklo to zaklení "job tvoju mať".
Ale Ljuba Ljagina má také v rodině problémy. Její manžel pracuje v knihovně radia "Svoboda", které je též postaveno Harvadským Projektem na komplexu pederastie soudruha Lenina. A do práce tam neberou žádnou obyčejnou osobu z ulice, ale jedině "leninisty". A tato harvardská čertovina se odrazila na dcerce Ljuby, která má jméno Bagheera. Muž Bagheery záhadně kamsi zmizel: nepověsil se, nezastřelil se, prostě jen utekl. Tak či onak, Ljuba ve stáří zůstala sama s dcerou-jedináčkem a s malinkou vnučkou. Jak říkají odborníci, je to 69 způsobů, jak být nešťastný. A vinen je tím soudruh Lenin.
Mimochodem, nepřipomíná vám něco jméno Bagheera? Když jsem byl školák, četl jsem Kiplingovu "Knihu džunglí", o chlapci Mauglim a jeho přítelkyní černé pantéře jménem Baghíra. Ale teď někteří chytráci tak jmenují své děti.
Igor Sobín vyprávěl, že jeho syn Vadim, aby nemusel jít na vojnu, hodně pil, stal se alkoholikem a u odvodu byl odmítnut. Pak Vadim studoval na New School for Social Research na 14. ulici, kde vyučují levicoví židé, kteří uprchli před Hitlerem. Jako výsledek, Vadim měl velký zájem o marxismus a o židy, vlastně abych byl přesný – o židovky. Jeho první manželka-židovka, podle Igora, buď přerušila třikrát těhotenství, nebo měla tři potraty. Podle táty Igora, Vadim chodil s ještě dvěma židovkami, po kterých vždy šel do psychiatrické léčebny. Ale zřejmě jen na kratší dobu.
Pak, v 60. letech, jsem potřetí přepisoval svůj román, "Mé jméno je Legie" na tému degenerace a přesně jsem zaznamenával do mé kartotéky vše, co poctivě vyprávěl Igor. Mimo jiné Igor říkal, že sovětská vláda zničila 18 členů jeho rodiny, včetně jeho čtyř starších bratrů. K tomu Zina dodala, že po jednom z nich zůstal syn, který vyrostl, oženil se a měl syna – úplného kreténa, idiota! – slavnostně uzavírá Zina.
Pak Zina říká, že když v její rodině rozebírali archiv, narazili na spoustu velkých zednářských medajlí a řádů. Většina její rodiny zůstala v Polsku, zatímco v Sovětském svazu byly pouze matka a strýc. Strýc byl zastřelen během Velké čistky 1935-38 období, a matka se oběsila před otevřenou knihou "Kurs historie VKSS/b", jak říká Zina. A přitom jsou, oba dva – jak Igor, tak i Zina – zcela pro sověty.
Byl jsem na návštěvě u Sobínů v zimě 1975. Zina mi ukazuje fotku své neteře, kterou dostala ze Sovětského svazu, a nadšeně mi vysvětluje: "Krásná dívka se zelenýma očima". Potom dodává: "Ale této krasavici se narodil syn – mongoloidní idiot!" Nejsou to pravdomluvní, čestní lidé?
Ale vidím, že mojí ženě Kisse se nelíbí taková poctivost. Kissa je přesvědčena, že o takových věcech by se mělo mlčet. A proto, ona o svých sestrách mlčí, jakoby neexistovaly.
Když Igor a Zina odešli do penze, prodali svůj dům v New Yorku a koupili dva domečky na Floridě, někde v lese, kde kolem dokola jsou krokodýli. Ten druhý dům byl pro Vadima a jeho rodinu. Ale naši společní přátele oznámili, že Vadima odhodily už tři židovky, že Vadim chlastá a rozmlátil tátův nový vůz, že utrácí $ 700 měsíčně na telefon, mluví se svými uprchlými manželkami. Nakonec, Vadim kouřil v noci opilý a zapálil svůj domov. Při pohledu na to všechno, naši přátelé říkají, že děti je lépe nemít.
Mezitím, Igor a Zina už počtvrté letěli do SSSR. Přes veškeré úsilí sovětských úřadů zničit jejich rodinu, ještě tam zůstali nějací příbuzní. Později čtu nadšený článek Igora Sobína v novinách v sovětském časopise "Golos Rodiny", № 20, květen 1987, strana 10. Záznam v mé kartotéce: „Viz výstřižek na "Sobín" ve složce 4. mého archivu.”
V dnešní době Vadim propíjí, nebo možná již propil dva domy, které mu zůstaly po rodičích. A Igor a Zina jsou už na onom světě, mezi spravedlivými lidmi. Proto nebude hřích vzpomenout dobrým slovem na tyto dobré a čestné lidi.
03.06.2003.
Další kapitola
Přejít na OBSAH