Profesionální psychologové říkají, že komplex vlády, komplex vůdce – je druh onemocnění, duševní choroby, spojené s mánií velikášství. Nad tímto problémem si lámal hlavu i náš veliký hledač pravdy Lev Tolstoj, který ve svém deníku ze dne 12. června 1900 napsal: "Jsem vážně přesvědčen, že svět je řízen úplnými blázny" (Kompletní soubor díla, Gosizdat, díl 54, str. 31).
Už jsem psal, co o tom píšou seriozní historici. Ale chci přidat trochu víc, co se může zdát směšné, ale co je ve skutečnosti velmi smutné. Za tím účelem se znovu podívám do své kartotéky.
Hle, dobrý příklad komplexu moci s mánií velikášství – prezident Zairu, bývalého belgického Konga. Jmenoval se Mobutu. V letech 1965 – 1996 sám sebe častoval takovými tituly: "Všemohoucí bojovník, který díky vytrvalosti a nezkrotné vůli jde od vítězství k vítězství, zanechávaje za sebou ohnivou stopu." Lidu sám sebe vykresloval jako božský – Messiáš, osvoboditel, kormidelník, vůdce" (NRS – 18.11.1996, str.18).
Stejný případ je s prezidentem-diktátorem Indonézie – Sukarno. Řekl, že ve světě existují pouze tři velcí vůdcové: Mao Ce-tung, Ho Či Min a Sukarno. Sám si dával takové tituly: "Veliký rybář", "největší vůdce revoluce", "božský kormidelník", a tak dále ("Russkaja žizň" – 10.12.1965).
Psychologové také říkají, že komplex vlády, komplex vůdce, je obvykle spojen se sadismem, a sadismus je zase spojen s homosexualitou aktivního, neboli mužského typu. A tady máte příklady tohoto zákeřného zákonu přírody.
Zanzibarský revolucionář, samozvaný maršál John Okello pokládal sebe za osvoboditele Zanzibaru od vlády sultána. Ale po revoluci ho vyslali ze Zanzibaru do země svého narození – do Ugandy, kde předtím seděl 2 roky ve vězení za... pederastii (od roku 1956). (M. Abaza, Nairobi, Keňa. NRS – 13.7.1965).
Slavný zulský král Čaka, kterého nazývali černý Napoleon. Ohněm a kopím založil největší černošskou říši a dělal spoustu problémů Angličanům. Hollywood natočil o něm skvělý film. Ale ve skutečnosti, černý Napoleon byl blázen, sadista a homosexuál, kterého nakonec zabili jeho lidi.
Ale i z ruské minulosti. "Historik Soloviev píše, že moc kyjevských knížat byla udržována "mečem". A opravdu, Kyjevská knížata byla v neustálém pohybu, podnikala častá tažení, nekonečné vojenské konflikty o vládu bratra s bratrem (Vladimír Veliký a Jaropolk), otce se synem (Vladimír Veliký a Jaroslav). ("Svobodnoje slovo Rusi", № 9-10, 1983, s. 4). Takže to nebyli jen černoši v Africe. To je zákon univerzální.
Nebo tady máte celkem čerstvý materiál: sovětský diktátor Afghánistánu Nadžibullah byl sadista a teplouš. Jeho bratr Sidikulla říká: "Nadžibullah ještě jako výrostek znásilnil chlapečka ze sousedství, čímž uvrhl na rodinu hněv Alláha a opovržení sousedů." Nadžibullah byl nejprve šéfem afghánského KGB a pak diktátorem Afghánistánu. (NRS – 12.7.1988).
Slavný balerun Nižinskyj, když zešílel, si představoval, že je Bohem. Ale předtím byl homosexuálním milovníkem knížete Lvova, který byl prvním vůdcem Prozatímní vlády Ruska, čímž začala zlá, osudná ruská revoluce.
Komplex moci a mánii velikášství lze často vysledovat i podle jmen. Například, černošský vůdce ve Spojených státech – Martin Luther King. Nejen že je "Martin Luther" – známý reformátor, ale to mu nedostačuje, on je ještě "King", neboli "král." Ale svého se dobil: v Americe se dnes oficiálně slaví den Martina Luthera Kinga. A pochovali ho podle zednářských rituálů, kde je celá hromada různých sekretů, záhad a tajemství.
Premiérka Indie, Indira Gandhi, dcera premiéra Nehru. Co je to za jméno – Indira? Zvláštní jméno. Co znamená? Ztělesnění Indie? Zavání mánií velikášství. Kromě toho, ženy, které vylezou tak vysoko, to jsou obvykle muži v sukních. Je to jako pravidlo. Nezapomeňte ani takovou maličkost, jako hlavu ruského oddělení "Hlasu Ameriky" Natašu Clarkson, lesbičku a sadistku, moji bývalou vrtošivou snoubenku.
Připomíná mi to mého starého známého Barmina, dlouholetého šéfa ruského "Hlasu Ameriky". Koneckonců, jeho přezdívka Barmin pochází od slova "barmy", což byly carské ramenní šperky. Před tím on operoval pod pseudonymem Graff. Explicitní mánie velikášství. Je z těch "komisařů s přilbou", jací dělali revoluci. Ale on ukončil svou kariéru v blázinci: akutní mánie pronásledování. Zábavné je, že se domníval, že jeho imaginární nepřátelé mu chtějí uříznout buď jazyk, nebo pohlavní orgány. Tehdy vybíhal z domu a schovával se v křoví po Washingtonu.
A to není náhoda. Můj druhý známý, Charlie Lvovič Malamut-Balamut, hlava "Hlasu Ameriky" v Mnichově, vášnivý trockista a překladatel knih Trockého, také se zbláznil, také mánie paranoidní v akutní formě. Tento výtržník-balamut se skrýval po Mnichovu, byl deportován do Ameriky a nakonec, říkají, pověsil se dne třináctého (13/07/1965) v Los Angeles. A to vše byla vina komplexu pederastie Lenina, na kterém byla postavena veškerá činnost "Hlasu Ameriky".
A tady je větší leader: libyjský diktátor Muammar Kaddáfí, který se proslavil svými teroristickými aktivitami. Noviny "Washington Post" hlásí, podle slov egyptského ministra zahraničních věcí Butrus Butrus Ghaliho, že kdysi Kaddáfí byl několikrát léčen v psychiatrické nemocnici v Káhiře, ale neúspěšně, neboť trpí mánií pronásledování (NRS – 05/29/1984).
Chorobnou touhu po moci v Sovětském svazu nazývali "mánie reformismu," a takové reformátory-disidenty dávali do blázince. Tu samou mentální abnormalitu v Německu nazývají "Weltferbesserungosvaan", tedy "mánií zlepšit svět", a také je strkají do blázince. Ale do této kategorie úplně patří dva prominentní homosexuálové – Karl Marx s Engelsem. Jelikož buržuj Engels utratil na svého milovaného Karla Marxe přibližně 6 milionů zlatých franků, tak vynálezce komunismu Karl Marx byl ve skutečnosti homosexuální prostitut, za co podle sovětského práva měl jít do vězení.
Zde je další zajímavý postřeh o moci: "Ve všech případech, ve volbách kandidátů do vlády bylo by třeba se řídit starodávnou ruskou moudrostí, jakou používali naši předkové, a kterou dodnes široce používají starověrci: Není hoden vlády ten, kdo sám touží po moci, neb vláda jeho nebude od Boha" (D. Inozemov v monarchistické gazetě "Naša strana" z 19.02.1983). – Správně!
Hle další jasný příklad mánie velikášství: přítel Majakovského, básník-futurista Velimir Chlebnikov napsal: "Když ti řeknou: ty jsi bůh, / Zlostně odpověď: Pomluva, / On mi sotva dosáhne na kotníky!" (Věstník "Otčizna" – únor 1989, str.60). On také sebe prohlásil za "prezidenta zeměkoule" ("Otčizna" č. 6, červen 1990). Ale tento idiot se dostal do všech literárních encyklopedií.
Teď vám povím o jednom podobném výstředníku, se kterým jsem pracoval 5 let ve psychologické válce, neboli ve válce cvoků. On byl předsedou CPRE, tj., "Centrálního představitelstva ruské emigrace v Německu" – Fjodor Tarasovič Lebeděv, něco jako vůdce všech Rusů v poválečném Německu v Mnichově.
Vzpomínám na Mnichov v roce 1950 a na "Dům zázraků" na Galileoplatz č.1, kde Aljoša Millrood dělá své triky, a kde tehdy byl umístěn časopis "Satyricon". Fedor Tarasovič byl hlavní redaktor, a já byl členem redakční rady. A jednoho dne se stalo, že Fedor Tarasovič navštívil sousední dům, kde byla americká vojenská rozvědka G-2, trochu víc tam vypil, pak se vrátil do "Domu zázraků" a tam udělal randál, nařídil svolat všechny lidi, kteří tam žili, mužů celkem šest, včetně mě, a obrátil se na nás s následujícím projevem:
– Víte, co jste? Nejste nic! Vy žijete všichni jen díky mé dobré vůli. Ano, ano, vy jste hnůj, vy smradi – a já mohu s vámi dělat, co chci. Já jsem tady šéf! Dneska Američané slíbili mému "Satyriconu" velkou budoucnost. A vy všichni jste nic – hovno, hovno, zdechlina. Já jsem váš car a Bůh. Co chci – to udělám! Došlo vám to?
Po poslechu tohoto nepříjemného nesmyslu opilce, tiše jsem vstal a odešel, zabouchl jsem dveře. Lebedev vyskočil za mnou a povídá:
– Vy co tu třískáte dveřmi?
– Fedor Tarasyč, víte vůbec, co říkáte? Vždyť mě urážíte! Kdybyste byl mladší, tak bych vás ztloukl za takové prohlášení. Ale je mi nepříjemné tlouct starší osobu.
Lebedev tehdy vypadal na nějakých 55 let, a mně bylo 32.
– A zítra jdu z domu – řekl jsem a šel jsem spát, protože bylo již po půlnoci. Měl jsem útulný pokoj v "Domě zázraků" a Lebeděv žil ve známém ruském táboře Schleisheim.
Druhý den ráno jsem byl ještě v posteli, Fedor Tarasovič, čerstvě oholený a v naškrobené košili, přišel se omluvit:
– Grigorij Petrovič, promiňte, proboha. To víte, čert mi to byl dlužen. Pil jsem příliš mnoho, no a... Je mi to strašně nepříjemné... Buďte tak dobrý... a omluvte mne! Já mám tohle, víte, druh nervového záchvatu...
– Jsem rád, že jste čerstvější po včerejšku, Fedor Tarasyč, – říkám. – Dobře, zapomeňme na to všechno! – a potřásl jsem nabízenou rukou, a smířili jsme se.
Pak jsme společně pracovali další 3 roky. Ale naše role se změnily. Stal jsem se předsedou "Ústředního svazu poválečných přistěhovalců ze SSSR" (COPE) a šéfredaktorem "Svobody" a "Antikommunist" (v němčině), Lebeděv byl můj... něco jako obchodní manažer.
Jednou jsme měli schůzi "pracovní skupiny", kde Lebeděv se opět opil. Pak jsem ho dovezl ve svém "Volkswagenu" domů. Přijeli jsme k jeho domu, ale můj obchodní ředitel sedí a nevystupuje. Dívám se a vidím, že Fedor Tarasovich pláče. Ano, a pláče tak, že to vypadá na plačtivou hysterii: tekou nejen slzy, ale i sliny z úst. Vidím, že starci je nepochybně zle. Mokrý opilý starý muž vzlyká, rozmazává po tváří slzy i sliny, ale vyjít z auta nechce.
– Fedor Tarasovič, proč pláčete? – říkám.
– Oh Grigorij Petrovič, jak mohu neplakat? Vy jste mladý a já jsem starý, a veškerá moc je u vás...
– Fedor Tarasovich co je to za moc? Maličkost. Já jsem s vámi spokojen a doufám, že i vy jste se mnou spokojen.
– Oh, Grigorij Petrovič, vy nechápete... Vždyť moc – je sladká, velmi sladká... A nikdy nepochopíte, že moc je tak sla-a-dká! To je důvod, proč pláču – pláču pro moc... A všechna moc je u vás.
Ano, tehdy jsem to opravdu nepochopil. Správně někteří lidé říkají: u střízlivce na rozumu, u opilce na jazyce. Opilý Fedor Tarasovich vyblábolil mi svůj bolestivý komplex vlády.
Teprve mnohem později jsem si uvědomil, co to bylo. Dovolte, abych se podívat do své kartotéky: Zde je informace z pravicového časopisu "Rossijskaja nezavisimost" č. 20, leden 1963, strana 46: "...F.T. Lebeděv sloužil jako ředitel školy v Rize. Za příliš "laskavý" postoj ke svým žákům, většinou k chlapcům, byl svého času zbaven svého postu... Od veřejného skandálu a soudu jej zachránil vydavatel časopisu "Segodňa", otec notoricky známého v amerických kruzích Alexeje Millrooda. Lebedev je osobnost zcela bez vlastní vůle, trpící strašným neduhem, bezcharakterní sobec s zjevnou mánií velikášství... "
Pak je tam dále: "Jen malý kruh ruských přistěhovalců ví, že... podle vypracovaného plánu velikých amerických psychologů a sociologů, studená válka je vedena podle pitvy a podle obsahu Dostojevského románu "Posedlí", tj. v podstatě, američtí propagandisté v ruské otázce sází na degeneráty, psychopaty, kariéristy, tajné sovětské agenty, tvářící se jako přátelé Ameriky... na nestabilní prvek a na lidi s kriminální minulostí... "
Ano, je to o Harvardském projektu, kde nejlepší mozkový trust americký postavil celou americkou psychologickou válku proti Sovětskému svazu na komplexu pederastie Lenina. A z tohoto kořene vyrůstá komplex vlády, který hnal Lenina k nejvyšší moci v Rusku. Pro mě, zjevným příkladem tohoto bolestivého komplexu moci je můj Fedor Tarasovič, pro kterého moc byla tak sla-a-adká. A homosexualita byla také zjevná.
Lebedev byl ženatý, ale neměl žádné děti. Manželství pro pohodlí nebo maskování. Stejně jako u soudruha Lenina. Lenin měl ještě pět bratrů a sestru, ale u všech šesti žádné děti nebyly. To je pro nás nejpozoruhodnější příklad degenerace rodiny.
Je velmi pravděpodobné, že v mládí byl Lebeděv pederastickým partnerem Millroodova otce. A můj komisař Aljoša Millrood jen převzal a krmil tu bandu, kterou sebral jeho otec. Celý ten gang jsem později popsal ve svém románu "Mé jméno je Legie." Aby románové postavy žily, musím je kopírovat ze života. Z palce si je nevycucám.
Musím říct, že jako manažer, starý prevít Lebedev mi dělal všechny druhy špinavých triků a zabýval se intrikami, jak se mu chtělo, v boji o moc nebo o zdání moci. Tak kvůli jeho intrikám jsem dostal otravu krve, div že mi neuřízli ruku. Proto, Stalin v boji o moc dával odstřelovat všechny leninisty a trockisty. Všichni revolucionáři – jsou strašní lidé, pro které moc je sla-a-adká.
Když Lebedev byl prezidentem ruské emigrace pod značkou CPRE, jeho soupeřem a protivníkem byl prezident NAC-PRE Eugene Deržavin, alias Arcjuk, vydavatel ultra-nacionalistické gazetky "Nabat" [Alarm]. Je charakteristické, že tento vůdce také byl všem známý homosexuál. Nyní srovnejte "Děržavin" a "Barmin" – u obou byla mánie velikášství [děržava = impérie]. Pro více informací, Deržavina-Arcjuka jsem popsal ve svém eseji, kapitola 5 "Komplex Jidáše".
Když už mluvíme o podivínech, posedlých komplexem moci, vzpomínám si ještě na vůdce "kozákistů" a vynálezce "nezávislé Kozákie" – inženýra Glazkova, který se chlubil, že "se mnou si Hitler ruku podával". [Dosud existuje Všekozácký svaz Českých zemí a Slovenska, www kazaki.cz – ataman Mikhail A. Dzyuba neboli Míša Dzjuba.] Po válce žil v New Yorku, kde pracoval jako noční uklizeč kanceláří – horší práci je těžko najít.
Ve skutečnosti V. G. Glazkov (1907-1987) byl nedoučený student z Československa. Ačkoli se chlubil, že "s ním Hitler si ruku tiskl", oženil se s německou židovkou. Jeho dcera-položidovka pak dlouho pracovala pro Radio "Svoboda" v redakci ukrajinských separatistů.
Když se vyspal po noci čistění v úřadech, Glazkov přes den se snažil psát do "Nového ruského slova". V stáří, sám sebe přejmenoval z "inženýra" na "doktora věd". Ale i to mu bylo málo. U příležitosti výročí na památku zabitých kozáků v Lienzi, Glazkov sám o sobě napsal: "... promluvil Nejvyšší ataman-prezident dr. V. G. Glazkov" (NRS – 17.6.1980).
Když Glazkov žil v Československu, v roce 1943, v okolí Prahy působila banda, kterou jako ataman vedla Glazkova sestra ("Rossijskaja nezavisimost" № 19, srpen 1962, str. 43). Takže, u sestry-lupičky byla také megalomanská mánie.
Časopis anarchistů-Machnovců "Sejatěl" [Rozsévač] v květnu 1981, str. 4, uvádí, že "Nejvyšší ataman-prezident dr. V.G. Glazkov posílá poselství britské premiérce Margaret Thatcherové, jakož i rádiostanici "Svobodná Evropa" a "Svoboda".
V "Novém ruském slovu" z 23.5.1987 se znovu popisuje hlavní role "Nejvyššího atamana-prezidenta dr. V.G. Glazkova při "Slavnostní vzpomínce na vydání kozáků v Lienzi v roce 1945. Za účasti guvernéra Tyrolska, starosty města Lienze, člena rakouského parlamentu a dalších starostů. Uvádí se, že Glazkov byl prohlášen za čestného občana Lienze-Tristaha.
Po 6 měsících, čestný občan Lienz oddal svou duši těm čertům, které ho trápili po celý jeho život.
[Poznámka překladatele: Nejlepší titul je ten, který si "vysoká osobnost" udělila sama. Nejen Napoleon, ale i středoafrický lidožrout Jean-Bedel Bocassa se slavnostně, za přítomnosti evropských diplomatů, korunoval na císaře (1977). V těchto dnech (7.4.2013) Gilles Bernheim, Grand Rabbin de France (morální autorita nad všemi rabíny a hlava církve ve Francii), musel přiznat, že jeho knihy, za které mu prezident Sarkozy udělil řád Čestné legie (nejvyšší francouzské vyznamenání), jsou plagiát, psaný negrem. Co víc, titul "Agrégé de l'Université" (nejvyšší diplom univerzity), kterým se honosil, mu nebyl nikdy udělen. Moc se o tom nemluví, dostalo se to do disku jen proto, že senát hlasuje o manželství homosexuálů a rabín se vyjádřil proti. To mu sám čert poradil !!]
Záměrně jsem ukázal několik podivínů, nemocných komplexem vlády. Tehdy pochopíte, proč Stalin a Hitler tak nemilosrdně stříleli své soupeře v boji o moc. Vzhledem k tomu, bohoslovci říkají, že ďábel je náchylný k sebezničení.
8.12.2002.
Další kapitola
Přejít na OBSAH