Jednou jsem četl noviny "Nové ruské slovo" a vidím tam první stránce článek "V Izraeli zatčen špion – emigrant z SSSR". Jak bezvýznamný sovětský žid Š. Kalmanovič emigroval do Izraele a stal se milionářem, a potom byl odhalen jako špion. Natolik velký špion, že o něm speciálně hovoří v rádiu ministr obrany Izhak Rabín.
A na konci článku stojí: "...ne bez jeho účasti, americký občan Allen Van Norman, který byl zatčen ve východním Berlíně, byl osvobozen a vyměněn za sovětského špiona jménem Thompson, který byl odsouzen ve Spojených státech" (NRS – 12. ledna 1988).
Tato informace mě zaujala. Thompson? Uh, jak se zdá, mého kamarádíčka konečně chytli. Proč u Allena Van Normana uvedli křestní jméno, a u Thompsona nikoliv?
Když Aljošu Millrooda napadali v sovětském tisku, tam byl vždy pod synonymem Millrood-Thompson, kde Thompson – je jeho pseudonym, pod kterým pracoval pro CIA. Žádné jméno u Thompsona nebylo. Ano, zdá se, že Aljoša se provalil.
Skutečnost je taková, že Aljoša Millrood-Thompson po dobu 5 let byl můj bezprostřední náčelník, když jsem pracoval v oblasti americké psychologické války. A musím říct, že Alexej Michajlovič Millrood byl originální muž. Například, během druhé světové války, on, byť žid, moudře se rozhodl sloužit v oddělení propagandy SS a Gestapa, nazvané "Wineta". Po válce, dělal totéž pro Američany. Muž, bezpochyby, vychytralý, který ví, co dělá.
Vzpomínám na Mnichov v roce 1950, na dvě vily na Galileo Platz č.1 a č.2, zabavené bývalým nacistům. V čísle 2 byla americká vojenská rozvědka G-2, kde sloužil Aljoša Millrood. A číslo jedna byl svého druhu "dům zázraků", kde Aljoša dělal své hokusy-pokusy v oblasti antisovětské propagandy. Nejprve Aljoša založil satirický časopis "Satyricon", který byl určen pro distribuci u sovětských okupačních sil v sovětské zóně Německa. V zásadě, Aljoša prodával Američanům své myšlenky, které se naučil od SS a od Gestapa, a dostával za ně slušné financování.
Tehdy jsem se seznámil s Aljošou, který mi nabídl místo člena redakční rady časopisu "Satyricon". Celý tento časopis se držel na jediné osobě – Nikolaji Menčukově, který kreslil pod jmény Olin, Irkolin, atd. Byl to opravdu velmi talentovaný kreslíř a totální alkoholik. V Sovětském svazu to byl nejlepší karikaturista! Ale v Mnichově, on byl jen opilec. Oh, mnoho domácí vodky jsem vypil s Nikolajem, kterého jsem později zvěčnil ve svém románu, "Mé jméno je Legie" jako karikaturistu Cucaracha.
"Satyricon" šťastně vzkvétal dva roky. Ale pak se Aljoša Millrood pohádal kvůli nějaké hlouposti se svým kreslířem – a Nikolaj odešel flámovat. V důsledku toho, "Satyricon" byl uzavřen. Později ubohý Nikolaj Menčukov zemřel v ústavu pro choromyslné v Haar u Mnichova.
Mezitím, Aljoša prodal Američanům svoji další myšlenku. Byl to časopis "Centrálního svazu poválečných přistěhovalců ze Sovětského svazu", kde já budu redaktorem.
– Gríšo, jak budeme říkat tvému časopisu? – ptá se Aljoša.
– "Vlast", – odpovídám.
– Ne, bude to "Svoboda", – uzavírá Aljoša.
Tak se zrodil časopis "Svoboda", orgán Ústředního svazu poválečných přistěhovalců ze SSSR (COPE), kde hlavní role připadla mně. Byl jsem v COPE prezidentem, a současně šéfredaktorem "Svobody". Ale Aljošu Millrooda jsem měl jako politického komisaře. Na jedné straně vedla se psychologická válka mezi USA a Sovětským svazem, na druhé straně byla to hra na lišku mezi CIA a KGB, kde bylo plno všelijakých tajností, které lze pochopit pouze když se člověk podívá po létech zpět.
Například, sovětský režim založil soudruh Lenin. Američané zničili sovětský režim za pomoci komplexu pederastie Lenina. Ale jen velmi málo lidí chápe, co to vlastně je. V tomto bodě mlčí jak CIA, tak i KGB. Jsou to věci velmi komplexní a velmi matoucí.
Připomenu vám životopis Aljoši. Kdysi jeho otec byl redaktorem deníku "Dnes" v lotyšské Rize. Otec byl konvertovaný žid, který přešel k luteránství. Aljošova matka, rozená Anna Stepanovna Ivančenko, byla karajimka, to bylo něco jako židé-starověrci. Když v roce 1940 Sovětský svaz se zmocnil Lotyšska, byl Aljošův otec poslán do vyhnanství na Sibiř, kde zemřel. Samozřejmě, že Aljoša nemiloval sovětský režim a ochotně se zabýval anti-sovětskou propagandou, nejprve s Němci, a později s Američany.
Pracoval jsem s Aljošou pět let – a vše bylo v pořádku. Aljoša rád říkal, že je můj nejlepší přítel. Ale skončilo to špatně. Jako obvykle, vážné komplikace začaly kvůli maličkosti. Aljoša měl za asistenta Slávika Pečatkina, a jednou Slávik si mne zpletl s Aljošou.
Prostě jsem popíjel se Slávikem, potom Slávik usnul na gauči a já jsem se rozhodl, že je čas jít domů. Abych zastrčil košili, rozevřel jsem zip u kalhot. V tom se Slávik najednou probudil a padl na kolena přede mnou, s očima zavřenýma, otevřenými ústy a rukama složenýma tak, jak by něco držel. Musím se přiznat, že zpočátku jsem nechápal, co dělá. Tehdy jsem nevěděl, že homosexuálové ve většině případů ejakulují ne do zadnice, ale do úst.
Nicméně, Slávik byl neškodný tvor, a abych mu nedělal ostudu, o tomto podivném incidentu jsem nikomu neřekl. Ale, zdá se, že Slávik, zkušený rozvědčík z CIA, se přiznal Aljošovi, že usnul a že tedy teď vím, že Aljoša a Slávik jsou dva buzeranti, což tehdy CIA kategoricky zakazovalo. Aljoša se tedy obrátil na KGB, aby mu pomohlo, a KGB udělalo několik pokusů dostat mě z Mnichova na východ. Logicky dostáváme, že můj nejlepší přítel byl dvojným agentem: CIA ho krmilo a KGB ho dojilo.
Já jsem nevěděl, že můj komisař Aljoša byl homosexuál, zato KGB to dobře vědělo a vydíralo Aljošu. Pravda, Aljoša byl dobře zamaskovaný, měl sympatickou ženu Lotyšku Hellu, ale to bylo fiktivní manželství, a děti oni neměli. Nebylo to nic zvláštního, stejné fiktivní manželství z rozumu bylo u největšího, převevelikého soudruha Lenina. A proto Harvardský Projekt, nejlepší americký think tank, postavil všechnu práci "Hlasu Ameriky" na komplexu pederastie Lenina. A tímto způsobem Amerika rozklovala Sovětský svaz.
Aljoša mi řekl, že jeho manželka Hella během války pomáhala partyzánům, byla přitom zraněna při a proto nemůže mít děti. Přesněji, že by těhotenství mohlo ohrožit její život, a on, coby milující manžel, toho nechce. Dobrá lež je nejčastěji krásnější, než pravda.
Myslím, když se dívám zpět, že Aljoša padnul pod tzv. norimberské zákony o čistotě rasy. Podle těchto barbarských zákonů židé byli ničeni, ale položidy pouze sterilizovali, takže nemohli mít děti. Aljoša se vydával za položida a byl sterilizován. Tento program řídil hitlerovec Reinhardt Heydrich, který sám byl ze tří čtvrtin žid, neboť jeho otec byl žid jménem Süss, a jeho matka byla položidovkou. V psychopatologii se tomu říká komplex ničení a sebezničení.
Pod rámec tohoto programu sterilizace se dostal také Nikolaj Menčukov, velmi talentovaný kreslíř, který byl napůl žid. Možná, že je to důvod, proč se stal alkoholikem. A jeho žena Mánička dělala děti se sousedem.
Já myslím, že pod rámec tohoto programu sterilizace se dostal i můj dobrý známý Vitaly Komarov, také skrytý položid, který kdysi skřípal zuby a pronášel takový přípitek: "Všichni židé by měli být zabiti!" Později ubohý Vitaly, horlivý monarchista a duchovní, i jeho manželka Mila, rozená Waldmanová, adoptovali dvě děti, které obě se ukázaly abnormálními.
Ach Bože můj, co se to děje na tom světě?!
Takže, můj komisař Aljoša byl nejen homosexuál, ale i psychopat – jedno je spojeno s druhým. Když se zapletl do lží, Aljoša se rozhodl se mě zbavit prostřednictvím KGB. Potom KGB dělalo několik neúspěšných pokusů o mé odstranění z Mnichova. Ale co se nedařilo KGB, dokázala moje ideální nevěsta Nataša "von" Meyer: vylákala mne z Mnichova do Ameriky. Homosexuál Aljoša dobře věděl, že Nataša je lesbička, ale neřekl nic. Hrála zde roli láska, podvod a zrada.
To bylo dávno – v roce 1955. A nyní, v roce 1988, 33 let poté, jsem četl v "Novém ruském slovu", jak zakončil svou kariéru můj komisař a bývalý můj nejlepší přítel Aljoša Millrood-Thompson. Nakonec byl zatčen ve Spojených státech jako sovětský špion. Ale informace jsou velmi stručné, Aljoša vždy se skrývá. Rovněž i CIA o něm mlčí.
Je příznačné, s Aljošou to dopadlo jako s dědečkem z Krylovovy bajky: "štiku vhodili do řeky". To znamená, že ho vyměnili za jiného špiona. Chcete-li to provést, v Berlíně je na to speciální "most špionů", kde se provádí výměna. Takže ve vězení si Aljoša dlouho neposeděl.
Pojďme se podívat zpět na liščí hry CIA s KGB. Po mém odchodu do Ameriky, časopis "Svoboda" byl uzavřen. Ale Aljošu to neodradilo, prodal Američanům svoji další myšlenku – tříměsíční almanach "Mosty", který publikoval různé disidenty. Aljoša se potom odstěhoval do Washingtonu a organizoval tam "Mezinárodní literární komunitu", kde pracovali Boris Filippov a profesor Struve, ale centrum bylo v Londýně. Tiskli opět ty sovětské disidenty, které sověti umisťovali do blázinců. A všechny ty roky Aljoša byl závislý na KGB. Vydírali jej, protože byl gay, což v CIA bylo přísně zakázáno.
Já jsem se přestěhoval do Ameriky, plivl na celou psycho-válku, umyl si ruce a šel pracovat jako inženýr. Je pravda, že moje procházka po frontách psychologické války se potom odrazila v mých románech.
V roce 1998 jsem mluvil telefonicky s mým známým, knížetem Alexejem Pavlovičem Ščerbatovem. A čistě náhodou, kníže mi povídá, že v roce 1993 byl v Petrohradě a setkal se tam Aljošou Millroodem, který tam byl kvůli "byznysu". Možná, že Aljoša má důchod od KGB.
4. prosince 2002.
[Poznámka LP:]
Alexej Millrood – skutečné jméno prý Linkwood (1916-2006) – vychodil německé gymnázium v lotyšské Rize, znal tedy rusky, lotyšsky a německy. Navzdory pokusům svého otce udělat ze syna bankéře (1. rok fakulty), Aljoša se zajímal spíše o tisk, nejprve u otce, editora časopisu "Segodnia" (Dnešek).
Po sovětské okupaci (1940), Dnešek byl zastaven, jeho redaktoři Boris Osipovič Harington a Michail Semenovič Millrood deportováni na Sibiř – otec Aljoši prý kvůli tomu, že byl zednář. Aljoša pracoval poté v "Padomiu Latvia" (Sovětská Litva). Rok později, podle německo-sovětského paktu, nastoupila okupace německá.
Klimov čerpal informaci o spolupráci Aljoši s gestapem ze sovětského časopisu, ale i kdyby byla falešná, životopis Aljoši klade více nevysvětlených otázek. Mne udivuje, jak v každé situaci, v každé zemi a v každém režimu rychle objevil nějakého známého, který mu dopomohl k vedoucí pozici. Dává to dojem, jakoby existovala nějaká síť lidí, kteří si pomáhají.
Už to, že tento žid, namísto deportace do lágru, se stává editorem německého propagandistického časopisu, je udivující. V pětidílné Korespondenci redakce časopisu "Dnešek" s jeho koautory, vysvětluje L. Fleischmann (opět jeden z jeho příznivců) tuto podivnou část životopisu nikoliv kolaborací s gestapem, ale nedostatkem lidí znajících rusky a německy. O jeho práci v Berlíně nemluví.
Citujme Fleischmanna: "Za německé okupace, Aljoša Millrood zůstal v Rize sám s matkou a byl nucen se skrývat. Neměl v úmyslu pracovat v novinách, to by byla sebevražda, jak později vzpomínal. Jeho přítel, inženýr Oleg Pastuchov, mu dal fiktivní zaměstnání v malé chemické továrně. Mezitím vojenská vláda v Rize, která potřebovala rozšířit informační činnost, určenou jednak ustupující Rudé armádě, jednak k rychle rostoucímu počtu válečných zajatců, včetně obrovského počtu ruského obyvatelstva na okupovaných územích, těžko sháněla ruské novináře. Vždyť tolik kvalifikovaných pracovníků novin zmizelo během sovětských represí.
"Instituce, obsluhující propagační materiály Severní vojenské skupiny německé armády (Propaganda Abteilung der Heeresgruppe Nord) pověřila lotyšského novináře Aloise Klišanse nabrat pracovníky pro ruský tisk, zejména překladatele. Když se obrátil na Alexeje Michajloviče, který vlastnil tři jazyky dokonale a perfektně, do detailů ovládal práci pro tisk – tento kategoricky odmítl s odvoláním na službu, kterou mu dal Pastuchov. Krátce nato Alexej Millrood obdržel předvolání s oznámením o mobilizaci a vyslání do dvou týdnů do Běloruska".
Jakmile však přijal nabídku Klišanse, za dva dny byl osvobozen od vojenské služby v Bělorusku a povolán nastoupit ke službě do novin "Pravda", kde měl povinnosti technického redaktora. Jakmile tuto práci naučil dalšího muže, byl jmenován tlumočníkem v časopise "Novyj puť" (Nová cesta), kde zůstal až do chvíle založení časopisu "Za rodinu" (Za vlast). V tomto časopise Aljoša původně měl osobně vykonávat všechny povinnosti před odesláním nového čísla do tiskárny.
O tom prohlásil Millrood: "Redaktorem Za vlast v Rize byl Anatol Stenros, žid, který tvrdil, že je Švéd. On také psal hnusné antisemitské články. Obvinil jsem ho za to, ale odpověděl, že to vyžaduje sonderfuhrer Schmidt. Tehdy jsem přesvědčil cenzory, že takové anti-semitské články z hlediska německé propagandy jsou při nejmenším nežádoucí. Stenros ale pokračoval je dávat do tisku. Pohrozil jsem mu vyhozením, a tehdy mi dal pochopit, že on je žid."
Psát do těchto novin, podle Millrooda, nebylo povinné, a ani nebylo třeba, protože číslo bylo obvykle naplněné články a poznámkami, přicházejícími z Berlína, z oddělení "Wineta". Podle jeho vzpomínek, on sám napsal během války pouze dva články: jeden o básníku Rilke a jeden u příležitosti výročí novin. Napsal je pod pseudonymem, který měli společný s redaktorem Stenrosem. Po čase došlo ke konfliktu se Stenrosem, který se vyjadřoval pohrdavě o ruské kultuře. Ale místní Němci podpořili Millrooda a Stenros z novin odešel.
To se liší od prohlášení Věry Pirožkové: "Ten časopis měl spíše ubohou existenci, teprv v posledních letech se rychle vylepšil. Redaktorem udělali Anatola Grigorjeviče Stenrosa, profesionálního umělce-ilustrátora, talentovaného novináře z povolání, který za sovětského režimu, samozřejmě nemohl využít svého novinářského talentu".
Posílali nám čas od času články z Berlína, ale kromě oficiálních zpráv, které jsme byli nuceni publikovat v té formě, v jaké přišly k nám, my jsme je netiskli. Já jsem je skládala úhledně do stolu a ani jediný z nich nedala do tisku. Dokonce i ty, které neobsahovaly sebemenší element nacismu či antisemitismu.
Millrood měl též možnost pracovat v časopise "Ruskij věstník" (Ruské zprávy), jehož redakce byla umístěna v budově "Dneška", bývalém časopise jeho otce. I zaměstnanci byli stejní. Třebaže všichni věděli, že jeho rodiče byli židé, nemluvilo se o tom. Po čase prý začala chodit udání, ale předvídaje kolaps nacistického režimu, Aljoša začal přemýšlet o útěku do Švédska, jen nechtěl nechávat matku samotnou.
Když matku poslal do Břeclavi k příbuzným, Millrood byl poslán do Tallinu zastupovat šéfredaktora novin "Severní slovo". Přijel tam, když Rudá armáda byla již blízko a všichni začali utíkat. V přístavu byl člun pobřežní služby, který odvezl nejen jeho, ale i mladičkou sekretářku "Severního slova" Hellu i její finskou matku do dnešního polského Gdansku. Odtud byl dopraven do Berlína.
V Berlíně, díky své známosti s Edwardem Dellingskhausenem, Millrood byl přidělen ke školení propagandistů. Vrátil lotyšský cestovní pas i vojenskou uniformu, namísto kterých dostal "Fremdenpas" a akreditaci jako zahraniční novinář. Na konferencích zastupoval Vlasovský časopis "Volja naroda" (Vůle lidu), v kterém pracoval až do jeho zániku, poté ještě vydal pár čísel časopisu "Za vlast", kterým nahradil berlínský časopis "Zarja" (Úsvit).
Z Berlína odjel posledním vlakem 12. dubna 1945 i s Hellou do Mariánských Lázní. Narozdíl od Karlových Varů, které zabrali sověti, zde byli Američani. Millrood se zde setkal se svou matkou a potom společně s nevěstou Hellou odjeli do Bavorska. Millrood nabídl své služby Američanům a byl přijat do CIA.
Že ve službě novým pánům měl značné úspěchy, to víme z knih Klimova. Že byl později kontaktován sovětskou rozvědkou, která na něj něco věděla, je též pravděpodobné. Že sověti věděli o Aljošově homosexualitě, je jen Klimovova hypotéza, kterou jiné prameny nepotvrzují.
Konec konců, zda byl homosexuál, bisexuál či hetero, a z jakého důvodu byl zaverbován do služby sovětům, je celkem nedůležité. Mnohem důležitější je aféra NTS-sovských parašutistů, ale blog NTS o nich moc nepíše.
Podle Wikipedie, v červnu 1953 bylo shozeno do SSSR 8 agentů, každý měl vysílačku, šifrovací bloček a zbraň; jeden z nich přežil. Mluví se pouze o jedné skupině, ale tomu je těžko věřit. Zcela jinak o tom psal svého času V. Belocerkovskij:
"V počátku 50-tých let NTS shazovalo z letadel na území Sovětského svazu parašutisty s úkolem bojovat proti "komunistickému režimu. Bylo spuštěno několik skupin, s více než 20 osobami, a všichni byli rychle pochytáni od KGB a zastřeleni. Psalo se o tom hodně v západním tisku."
"V Německu dodnes ještě žijí vdovy těchto nešťastných výsadkářů. Za toto trestuhodné dobrodružství nikdo z vedení NTS nenesl trestní odpovědnost. Jak se to mohlo stát, já nerozumím. Nechápu ani, jak mohli vylétat z Německa letadla s parašutisty s cílem území SSSR! To je, podle mého názoru, zahanbující skutečnost pro německé a americké orgány".
Parašutisti NTS byli hrdinové, kteří chtěli bojovat za svobodu své vlasti, jako většina členů armády generála Vlasova. Je pravda, že na západě vlastně žili jen "v odkladu", neboť Američané po válce Vlasovce vydávali Stalinovi, který je dával odstřelit.
Podle Ivana Ovčinnikova, o kterém se píše v kapitole 44, Millrood byl též jedním z vedoucích spolupracovníků hnutí Vlasovců. Ale když po válce americké a britské židovské autority Vlasovce vydávali sovětům, Millrood se vyhnul nepříjemné situaci.
Bylo mu 40 let, dostal slušný plat, americký pas, americké auto, luxusní vilu u Mnichova s četnými, hezky vybavenými pokoji, s dobrým vinným sklepem, měl hezkou mladou ženu, dobře mluvící německy.
V šedesátých letech epocha Maccarthysmu v Americe končila, financování COPE se zmenšilo, přesto Millrood prosadil reklamu Pasternakova "Doktora Živago". Pomáhal i při založení vydavatelství Interlanguage Literary Associates, které za peníze CIA vydávalo Achmatovou a Mandelstamma, o kterých psala Alla Klimovová doktorát a zde je též zmínka v kapitole 44.
V případě parašutistů NTS došlo ke zradě, usoudil Klimov. Těžko říct – do archivů KGB není snadný přístup. Když napsal Klimov do Washingtonu raport o homosexualitě Millrooda, která by mohla vést k vysvětlení tohoto případu, z práce propuštěn nebyl Millrood, ale on sám.
Ohledně výměny Millrooda za amerického špiona, moc se o tom nemluví. Pokud nešlo o novinářskou kachnu, lze předpokládat, že po čase se Millrood směl vrátit na západ, do svého domu. Nikdo jej nesoudil, nic se mu nestalo, zemřel v Mnichově v březnu roku 2006 ve věku 90 let. (Zdroj – z diskusí a blogů na internetu.)
4.12.2002
Další kapitola
Přejít na OBSAH