Za největšího básníka ruské emigrace byl považován Georgi Ivanov z Paříže. Na druhém místě byl Dimitrij Klenovskij, kterého publikovaly "Grany" (NTS). A na třetím místě byl Ivan Jelagin, s nímž jsem byl trochu známý. Věří se, že básníci – lidé jsou zvláštní, nemají obyčejnou duši, ale velmi citlivělou.
Potkali jsme se v New Yorku v roce 1955. Tehdy jsem měl Allu Majkovskou jako družku. A ona zase měla přítelkyni Natašu Kušnýr, do které byl šíleně zamilován Ivan Jelagin. Scházeli se u mne v bytě. Aby udělal dojem na Natašu, Ivan vyvolal divokou diskusi a spor, a pak si stěžoval u mě:
– Nevím, co se to se mnou děje. Chovám se jako poslední blb. Ale Nataša na mě působí, jako had na králíka.
Po hořké hádce s Natašou Kušnýr, jako poslední možnost, Ivan Jelagin náhle vyjekl něco podivného:
– Oh, miluju lízat! Dám za to polovinu svého života!
Byl jsem v těchto věcech úplný ignorant a nevěnoval jim žádnou pozornost. Ale paměť mám dobrou, zejména pro všechny druhy podivností a záhad. Musím říci, že jsou klíčem k sebevraždě takových velkých básníků, jako Jesenin a Majakovskij.
Ivan mi řekl, že jeho otec, básník-futurista Benedikt Mart, byl zastřelen během Velké čistky v roce 1938, kromě toho jeho otec byl závislý na drogách, a jeho matka byla židovka. Takže Ivan se netajil tím, že je položidem. A on byl očividně podivín. Jednoho dne vzrušeně, téměř hystericky na mne křičel:
– Nejsem dělaný prstem, ale opravdovým č...
Jindy jdeme s Ivanem po Broadwayi, a on s chvějícím se hlasem povídá:
– V případě smíšených rusko-židovských manželství, židovská krev je vždycky silnější!
Je vidět, že tento problém jej trápil. Ale on měl pravdu, jenže nedořekl to celé. Ano, židovská krev je silnější – stejně jako kapka jedu je silnější než zdravá krev. Nejlepším příkladem toho je geniální šílenec Adolf Hitler, který byl jen čtvrtinovým židem.
Na podzim roku 1956 byly volby prezidenta Eisenhowera. Ivan mi volá telefonem a zve mne do Times Square, kde budou vyhášeny výsledky hlasování.
– Váňo, na Times Square bude plno tuláků a bezdomovců, – řekl jsem. – Pojďme radši k jedné mojí známé, která má televizi. Už dávno mě zve.
Tak jsem přivedl Ivana Jelagina do domu mé známé, Eleny Dannhauzerové, které nevím proč se říkalo Jeločka, což znamená vánoční jedlička. Byla to nádherná a slušná dívka typu velké dámy. Uvítala nás v plášti bronzové barvy, který zdůrazňoval její vnady. Když uslyšel, že tuto velkou dámu nazýváme stromeček, Ivan okamžitě složil báseň:
Jeločka kouří, hustý les, Ivánek sám je dodnes!
Od toho dne, Ivan dočista zapomenul Natašu Kušnýr a až po uši se zamiloval do Jeločky. Matka Jeločky byla Ruska, otec byl Němec, který zmizel během války. Elena-Jeločka žila se svojí matkou v Hamburku a pracovala pro Brity v emigračním oddělení UNRA, které mělo na starosti přesídlování uprchlíků z Německa do Ameriky. Jeločka se narodila v roce 1927. V roce 1949, ve věku 22 let, se rozhodla přestěhovat se do Ameriky, a za tímto účelem vstoupila do fiktivního manželství se sedmdesátiletým knížetem Volkonským, od kterého v kanceláři v UNRA přijímala formulář k žádosti o emigraci.
V New Yorku, kněžna Volkonskaja se brzy rozvedla. Když jsem seznámil Jeločku s Ivanem, jí bylo 29 let, tedy byla trošičku opozdilou nevěstou, zato bývalou kněžnou. Ivanovi bylo tehdy už 37 let a byl mrňavý, zatímco Jeločka byla opravdu velká dáma. K tomu ještě princezna Volkonskaja. Zavání to "Válkou a mírem" hraběte Tolstého. To stačilo, aby přišel o rozum ubohý básník Ivan Jelagin.
Krátce, Ivan z mého horizontu pak zmizel. O rok později jsem zjistil, že byli s Jeločkou oddáni. Ale nějak v tichosti, nikomu nic neřekli, a jsou registrováni nikoliv v New Yorku, ale z nějakého důvodu ve státě New Jersey. Říkali, že Váňa [Ivan] měl problém dát se rozvést se svou první manželkou, rovněž básnířkou Olgou Anstey, s níž měl 14-tiletou dceru Lilku. Hříchy mládí.
Nepostřehnutelně uplynul další rok, a rozhodl jsem se navštívit svoji starou známou Jeločku a Váňu Jelagina. Vždyť jsem vlastně strůjcem jejich štěstí. Přinesl jsem galon vína "Gallo", jak bylo zvykem mezi ruskými emigranty. Jeločka sedí s matkou Ninou Vasiljevnou v jedné místnosti. A muži – Ivan, jeho přítel Tolja Sapronov a já – jsme společně v druhém pokoji. Povídáme si o tom a o onom.
Jen tak mimochodem se hovor stočil na Věru Alexandrovou, šéfredaktorku "Čechovského nakladatelství", které publikovalo Ivana Jelagina. V roce 1922, Lenin vyslal do zahraničí 300 nejdůležitějších zednářů, včetně zasloužilého menševika Salomona Schwartze a jeho ženu Věru Aleksandrovou. Ta byla dcerou kněze, byla hrbatá, chromá a šilhavá, patřila mezi ty studentky, které kladly bomby v době revoluce. Nicméně nyní byla pokládána za specialistku na sovětskou literaturu a občas napsala nejnudnější přehled ruské literatury do "Nového ruského slova". Typická židovská huspenina. Já nemám rád revolucionáře a proto jsem řekl:
– Oh, ta stará čarodějnice!
– Zato ona je chytrá, a ty jsi vůl – říká můj Váňa.
– Ivane, tito lidé dělali revoluci. Kvůli nim, tvůj otec byl zastřelen. Můj otec strávil 15 let v exilu na Sibiři. A ty teď bráníš ty parchanty? Jaká je v tom logika?
Ale Ivan tvrdohlavě opakuje:
– Zato ona je chytrá, a ty jsi blázen!
A bez ohledu na to, jak se snažím ho přesvědčit, nic nefunguje. Potřetí zarytě trvá na tom s jeho:
– Zato ona je chytrá, a ty jsi blbec!
Tehdy moje trpělivost byla u konce. Opatřil jsem mu štěstí – novou manželku. On mi to splácí zlem. Dokonce ještě sprostě. Proč? Pak jsem si vzpomněl na jeho divoké výkřiky při pohledu na Natašu Kušnýr: „Oh, miluju lízat! Dám za to polovinu svého života!” Ubohý lízač, minetčík. Ale on ví, že Věra Alexandrová a Solomon Schwartz – jsou dvojice stejných minetčíků. Na vyšší úrovni. A proto on je chrání. Ze stranické povinnosti.
Po takové trojnásobné hrubosti jsem vstal a odešel bez rozloučení. Do tohoto domu více nevstoupím. A pak Ivanův přítel Rurik Dudin mne potkává a mluví ke mně nějakými hádankami a radí: "Víš, s Ivanem to... Vážně, s ním to není v pořádku... A vše to skončí špatně... A bude to tvoje vina!" Ale předtím, Rurik se pohádal s Ivanem kvůli Jeločce. Nějaká podivná žárlivost. Později jsem se dozvěděl, že Ivanova první žena Olga Anstey, také básnířka, se s ním rozvedla kvůli tomu, že Ivan někdy praktikoval pederastii.
Abych se dostal ven z tohoto špinavého byznysu, volám matce Jeločky a povídám: "Nino, přivedl jsem do vašeho domu Ivana Jelagina. A on místo vděčnosti mi nadává tak, že už k vám chodit nemohu. Ale musím vás varovat, že Ivan je androgynní: s ženami je, promiňte ten výraz, minetčík, a s muži je buzerant".
– Ano, ale už je příliš pozdě, – říká mi Nina.
Na tom zakončily mé styky s básníkem Ivanem Jelaginem. Později jsem ho pozoroval ze strany. Mimochodem, také první básník ruské emigrace Georgij Ivanov byl všem znám jako homosexuál, ale on byl ženatý s básnířkou Irinou Odojevcevou.
Když Ivanova dcera Lilka dospěla do puberty, stala se z ní hippie, což obvykle označuje latentní nebo potlačovanou homosexualitu. Brzy, jelikož byla ze čtvrtiny židovkou, vzala si polského žida Richarda Janina, člověka tichého, měkkého a nedůvěřujícího sám sobě. Zato Lilka velmi sebevědomě a otevřeně nespala se svým manželem, ale s celou partou dalších lidí, kde hlavní roli hrál jakýsi tuberkulózní černoch. Nakonec Lilka otěhotněla a všem vyzváněla, že doufá, že je to dítě černocha. Ale dítě se narodilo bílé a Lilka si stěžuje, že teď si bude musel lámat hlavu, koho vlastně je z té hromady lidí, s nimiž spala. A Richard Janin to všechno trpěl.
Lilka pracovala jako nemocniční sestra, ale tvrdila, že je básnířka, i když ji dosud nikde nepublikovali. Za básníka se pokládal i Richard Janin, kterého také netisknou.
Mezitím Jeločka porodila Ivanovi syna jménem Serjoža. Olga Anstey říká, že to dítě je epileptické a kymácí se po podlaze v hněvu. Možná, že to říká jen ze závisti na svého ex-manžela. Jiní říkají, že Serjoža je podobný Jeločce, že je urostlý blondýn, zatímco Ivan je malý a černý. V takových případech musíme počkat, časem se to ukáže.
Ze celé Ivanovy poezie si pamatuji tento postřeh:
New Yorkská známá tlupa, odpadu celého světa popelnice. (NRS – 30/1/1983) – Správné pozorování. Mimochodem, je to napsáno na podstavci slavné Sochy svobody.
Ale mám zajímavé informace o otci Ivana, básníku-futuristovi, který byl zastřelen v roce 1938 během Velké čistky: „Mladší bratr básníka-futuristy Benedikta Marta byla "tajemná osoba" – neusmívající se muž, vždy ledabyle oblečený a rozcuchaný. Jmenoval se Non Esma a psal jen záhadné aforismy. Brzy po revoluci, publikoval sbírku imago-futuristických básní pod názvem "Svaz bláznů". Začínala tato sbírka těmito verši bratrů Matvějevých:
"Pojďme a vztyčme jediný na světě, Krásný a mohutný Svaz bláznů jednotný!"
Třetí bratr byl jmenován Bodrý Matvějev. U tohoto třetího bratra je dcera-básnířka Novella Matvějeva. "Ruská mysl" píše o Ivanu Jelaginovi: "Jméno dědečka se stalo pseudonymem dcery Jelagina... Dcera Ivana Jelagina začíná třetí pokolení Matvějevých v literatuře." (Donát Měčík v NRS – 2.9.1982).
V této době básnířka Lilka Jelagina, podle pasu Matvějeva, na zasedání básníků-hippies přednášela své nové básně na téma dne: že jejich rodiče nutno zabít! Ano, byl to svaz bláznů. To byl důvod, proč zastřelili futuristického básníka Benedikta Marta, vlastním jménem Matvějeva, dědečka Lilky. Vždyť podle pasu i Ivan se jmenuje Matvějev, Jelagin je pouze literární pseudonym.
10 roků Ivan Jelagin dělal hloupou práci – seděl v oddělení reklamy v "Novém ruském slovu". Redaktor NRS Andrej Sědyj napsal o něm: "...on seděl a zíral do stropu a pohyboval rty – a z šepotu se rodily jeho básně" (NRS – 10.3.1981).
Potom byznysmenka poloněmka Jeločka Dannhauzerová, bývalá kněžna Volkonskaja, hnala Ivana do studia na doktorát z ruského jazyka a literatury, to bylo v té době v módě. Kromě poezie, Ivan byl dost hloupý a špatně studoval, ale pomohl mu jeho náčelník, profesor Magidov, žid, kterého vyhostili ze Sovětského svazu jako agenta CIA. Místo doktorské práce, dal Magidov Ivanovi přeložit z angličtiny do ruštiny báseň Stephena Bena "Tělo Johna Browna". Takovým podmazem Ivan se stal doktorem a profesorem ruské literatury. Vychvaluje samozřejmě ne Puškina a Lermontova, ale všelijaké idioty.
Ačkoli Lilka Jelagina se chovala jako bludička, vypadala macatě: malé postavy, téměř čtvercová, s obrovskými ňadry. Ale špatnou kvalitu nahrazovala kvantitou a především spala s velkým množstvím všech hippies. V důsledku toho, porodila už podruhé dvojčata. A teď měla tři dcery. Tehdy její oficiální manžel Richard Janin, rovněž svého druhu básník, už to nevydržel a uprchl. Ale Lilka neztratila rozvahu a okamžitě si našla následujícího manžela – toho nejhloupějšího z těch hippies, s kterými spala – a řekla, že dvojčata jsou jeho.
Říkají, že nový manžel Lilky je skutečný hrabě z rodiny Levšinů. Přesněji řečeno, jeho otec byl skutečný hrabě, který pracoval v Tolstého Foundation, ale po smrti manželky šel k mnichům, a dokonce se stal knězem-mnichem. A jeho syn, Theodor Levšin, Lilkin manžel, už není hrabě, ale špinavý hippies, říkají, úplný degenerát. Nikde nepracuje, pokoužel se dělat grooma ve výtahu, též sanitáře, ale odevšad ho vyhnali. Lilka nyní pracuje jako zdravotní sestra a krmí celou rodinu, a bývalý hrabě sedí doma a chová její děti.
Šly roky a roky. Tento poetický příběh začal v roce 1956, a nyní za mým oknem je už rok 2002. Je čas udělat shrnutí.
Můj ex-přítel Ivan Jelagin je už dávno mrtev. Jak se říká, buď pokoj jeho duši. Ale já ho zvěčnil v osobě básníka Serafima Allilujeva v mém románu "Mé jméno je legie".
Jeho vdova Jeločka bere velmi dobrý profesorský důchod – 2.000 dolarů měsíčně. S těmito penězi, ona létá do Ruska a pokouší se tam vydávat Ivanovy básně. Dělá mu následující reklamu: "Mezi předky básníka byl jeden rada císaře Petra Velikého, stejně jako mnoho spisovatelů. To jsou slova básníkovy vdovy" (Z monarchistických novin "Naša strana" v Buenos Aires 01.14.1995).
Šikovná jsi, Jeločko, bývalá kněžno Volkonská! V mém rodinném albu je její fotografie z mládí, má hezounkou tvářičku, a na zadní straně je dojemný nápis „Pokud mne miluješ, tak nezapomeneš".
I její syn Serjoža má u mně ještě biografii: Jelikož jsem pedant, zavedl jsem na Ivana heslo v mé kartotéce. Teď jsem se tam podíval a vidím následující: Jeločka se narodila v roce 1927. Když jsem ji seznámil s Ivanem, bylo jí 29 let. Když se vzali, bylo jí 30. To bylo v roce 1957.
Ale Serjoža se narodil v roce 1967, kdy Jeločce bylo již 40 let. Oh, dlouho si to rozmýšlela kněžna Volkonskaja – celých 10 let! Ve čtyřiceti u mnoha žen končí cyklus fertility, proto uvažují o dětech. A hned vedle je příklad zřejmě defektní Lilky.
Já myslím, že obchodně a účelně založená Jeločka dělala Sergěje ne s minetčíkem Ivanem Jelaginem, ale pomocí umělého oplodnění. Ne pomocí nemanželských styků, jako to dělala Lilka. Proto naši společní přátelé říkají, že Serjoža se vůbec nepodobá Ivanovi.
Pak Serjoža studoval na vysoké škole, ale nechal toho. Žil s ženami, ale také je odhodil. Po dlouhou dobu žil za peníze své matky. Pak znovu žil s nějakou ženou. Dnes, v roce 2002, Sergěji je už 35 let, nakonec dostudoval vysokou školu a stal se architektem. Ale ve věku 35 let není ženatý, což v Americe je docela neobvyklé. Nicméně, všichni lidé jsou různí. A nebudeme se Serjožovi vrtat do jeho věcí.
Ale náhle u Lilky začaly potíže. Její nedodělaný hrabě Fedor Levšin nakonec od ní utekl, a povídá se, že se oženil s židovkou ze Sovětského svazu, z třetí vlny emigrace. A co děti Lilky? Nejstarší dcera se vydala cestou své matky a stala se špinavou hippies a měla nemanželské dítě, neznámo s kým. Dvě další dcery, dvojčata, také ošklivé, jedna z nich byla narkomanka a druhá alkoholička.
K posledním vydáním mých románů "Kníže tohoto světa" a "Mé jméno je Legie," v jednom svazku je přiložen před první stránkou velmi dobře stylizovaný portrét ďábla. A tento ďábel má na hlavě růžky: dospívající dívka, která si píchá drogu, vedle je alkoholické dítě. To vše má blízko do reálného života, když se podíváte na Lilku a její děti.
Mimochodem, tento portrét ďábla pochází z vážného německého časopisu "Das Bild". A poslal mi jej přihlouplý Boris Soloněvič, bratr talentovaného Ivana Soloněviče. Můžete vidět, jak jsem po drobečcích sbíral své znalosti ohledně ďábla a zlých duchů. Svého rodu je to kolektivní práce.
17.září 2002.
Další kapitola
Přejít na OBSAH