Když už píšu svůj "Rodinný album", nemůžu se nezmínil o Vítu Komárovu a jeho ženě Míle. Celých 15 let byli naši nejlepší přátelé, všechny víkendy jsme trávili společně, v létě jsme jezdili na pláž do Sea Cliffu, a v zimě jsme jezdili jeden k druhému.
Vít byl hezký muž vysoké postavy, o deset let mladší než já, a jeho manželka Míla – sympatická blondýnka odpovídajícího věku. V politice, Vít byl extrémní pravičák, vášnivý monarchista, nábožensky založený. Míla se narodila v ruské emigraci ve Francii a také měla pravicové názory. Vít se narodil v Charkově, ale vyrůstal v Argentině, vzděláním a povoláním byl architekt, Mila pracovala v bance. Výboný přátelský pár.
Ale Vít měl jeden sen: chtěl být sedlák. A proto koupil za 18.000 dolarů, samozřejmě, ve splátkách, malou farmu v Argentině, kde chtěl pěstovat a prodávat chmel. Představoval si, že půl roku bude pracovat na své farmě, a druhou polovinu roku bude pít šampaňské v Paříži. Mezitím pracoval jako architekt v New Yorku.
Jednou jsme seděli na pláži, a Vít náhle řekl:
– Miluji ženy v puse!
Zachytnuv můj výraz překvapení, dodal:
– S muži to nejde, ale s ženami ano. To není hřích!
A jeho manželka Míla sedí vedle a oblizuje se. Vlastně, je to pár poctivých minetčíků. Moje žena sedí také vedle něj a žvýká kuřecí stehno. A samozřejmě, jsem zticha. Každý je jiný, a neměli bychom se vměšovat do záležitostí druhých.
Později, v roce 1975, moje neplodná manželka Kissa zapsychovala a nutně chtěla adoptovat dítě, proto za 5000 dolarů koupila v libanonském Bejrútu 5-timěsíčního arabáčka Andrušku. Dále se dělo jak v ruských pohádkách, kde blázni nutně k štěstí přijdou...
Zde je příklad z nádherné pohádky "Koníček hrbáček" od Eršova, svého druhu klasika:
Babička měla tři syny: Nejstarší byl chytrý chlapík, prostřední nebyl ani takový ani makový, ale ten nejmladší byl úplný hlupák. Ale právě tento blázen chytil ptáka Ohniváka a vzal si princeznu. Stejně tak štěstí přálo mojí bláznivé Kisse: arabátko bylo nádherné dítě, mimochodem velmi podobné na mě, a které jsem si velmi zamiloval. Roste arabáček Andruška k radosti táty i mámy a už mumlá rusky. „Ech, – myslím si, – uděláme z arabáčka ruského člověka”.
Ale Komárovi také nemají žádné děti, a při pohledu na Andrušku, seriozně se zamyslili a vážně se rozhodli si také vzít adoptované dítě. Letěli do Argentiny a přinesli odtud čtyřletého chlapce Jurika. Klučík byl jaksi hubený a utrápený.
– Nevadí, my ho vykrmíme, – říká Vít.
Když ho vykrmili, zjistilo se, že chlapec je jaksi nenormální, lékaři říkají, že je hyperaktivní, to znamená vyšinutý, příliš hravý, pořád všude běhá a všechno láme nebo ničí. V důsledku toho, všichni známí je přestali pouštět do domu v obavě, že malý Jurik rozbije okna, nebo zapálí dům, nebo někomu vypíchne oko.
Vít říká, že Jurikova matka je alkoholička a žena lehké ctnosti, které chlapec překážel, takže ho vyhnala na ulici, kde ho Komarov sebral. Zde máte výsledek: abnormální dítě. Komarovi se přihodilo to, čeho jsem se sám bál, protože jsem věděl, že adoptivní děti – to je velké riziko, kdy jen zřídka dostaneš dobré dítě.
Nastoupil čas pro Jurika chodit do školy. Učitelé si stěžují, že hyperaktivní Jurik se neučí a ostatním jen překáží. Tak před odchodem do školy Vít musí Jurika krmit speciálními uklidňujícími tabletkami – sedativy, které Jurik nemá rád.
– Sevřu ho nohama a láduji do něj tyhle tabletky, – vypráví Vít. – Ale kouše jako pes. Už mi celé nohy pokousal!
Cpe do Jurika pilulky trankilizátorů, ale ty obsahují narkotika a jako výsledek, u Jurika se objevila narkotická otrava. Teď je třeba ho léčit opačným způsobem, aby byl aktivnější. Výsledkem je začarovaný kruh, jehož konec je v nedohlednu. Dítě je jasně defektní.
Ale Komarovi se rozhodli se zkusit štěstí ještě jednou a přivezli z Argentiny druhé adoptivní dítě opět z ulice. Tentokrát našli 5-měsíční holčičku, kterou pojmenovali Klavočka. A, samozřejmě, pozvali mne s ženou, abychom se potěšili jejich dcerou.
Malinká Klavočka sedí jako princezna v luxusním postýlce, celá v krajkoví. Poučený svými zkušenostmi s Andruškou, natahuji Klavočce prst, pohybuji jím nalevo a napravo. Andruška vždy sledoval očima prst, pak ho chytil a smál se. Ale Klavočka na můj prst nereaguje, očima jej nesleduje a ručku nenatahuje. "Uh, – myslím, – je to špatné, něco není v pořádku." A měl jsem pravdu. Brzy bylo jasné, že Klavočka je úplná idiotka, kreténka, která nechodí, nemluví a vůbec na nic nereaguje. Živá mrtvola.
Pro Komarova a jeho ženu Milu to bylo, samozřejmě, hrozná rána. Vrátit tyto děti zpět nelze. Ale co s nimi? Jen trpět! Je možné, že v důsledku všech těchto frustrací a zklamání Míla dostala rakovinu. Rakovina prý je nemoc ze smutku. A doktoři říkají, že Míla má už metastázy po celém těle a brzy zemře.
A Vít si uvědomil, že bude brzy vdovec se dvěma vadnými dětmi, a že s takovými dětmi druhou manželku nenajde. A vedle mne moje manželka pomalu ztrácí rozum a vytrubuje všem, že chce ne jednoho, ale tři adoptované děti, a se mnou se chce rozvést.
Pod tlakem všech mimořádných okolností Vít Komarov, monarchista a zbožný, téměř svatý muž se náhle hrubě se mnou rozešel, to jest zapsal se do seznamu degenerátů, když uvěřil mé šílené ženě, která všem řekla, "On si myslí, že jsem degenerátkou – A TY TAKY!" Potom Vít postrkoval moji ženu, aby se dala rozvést, v naději, že zabere moje místo. Zde máte svatého Víta.
Ale dopadlo to jinak. Moje šílená manželka zavařila takovou kaši, že sám čert se v ní nevyzná: pokračovala v lesbismu s baronkou-bordeldámou Lilou Kudaševou, která nejprve ji svedla k lesbismu, potom ji přemluvila se odstěhovat do Sea Cliffu, tedy do Sodomkina. Pánbůh se nespletl, když potrestal Lilu dvěmi defektními dětmi. Ubohá Míla Komarová zemřela na rakovinu ve věku 40 let. Vít na stará kolena zůstal sám s dvěma nemocnými dětmi. V pozici, nutno uznat, nezáviděníhodné. Pod ranami osudu, Vít zešedl, zestárnul, shrbil se. A takový to byl hezký muž. Ale osud si s člověkem hraje jak chce.
Dá se říct, že Vít měl život poměrně komplikovaný. Především, jeho matka byla židovka, během německé okupace Charkova byla deportována a zemřela, a Víta, coby položida, sterilizovali. Existoval takový barbarský "Program čistoty rasy", podle kterého chtěli prý židy vyhubit, ale položidy jen sterilizovali. To byl důvod, proč Vít nemohl mít děti. Jeho manželka Míla navrhla, že otěhotní od jiného muže, ale Vít dal přednost adopci.
Ale otec Víta byl polo-armén. Takže Vít sám byl poloviční Žid, čtvrtinový Armén, čtvrtinový Rus. Poměrně složitá kombinace. Nicméně Vít, monarchista a duchovní, byl skutečný židožrout. Jednou u něj doma sedělo u stolu 12 lidí, on vstal se sklenkou vína v ruce a pronesl přípitek: "Všichni židé by měli být zabiti!" Ale tehdy jsem nevěnoval žádnou pozornost jeho výstřednosti.
Hledal Vít a našel si odpovídající manželku. Jeho žena Míla byla čistokrevná židovka, a také antisemitka. Samozřejmě, svoje židovské kořeny oba pečlivě ukrývali. Teprve po smrti Míly dal Vít inzerát do "Nového ruského slova", kde uvedl i její jméno za svobodna – Waldman (NRS – 17.6.1980). Nehledě na tyto výstřednosti, byli to milí a dobří lidé, a během více než 15 let byli naši nejlepší přátelé. A je mi velmi líto, že to skončilo špatně.
Dostal jsem následující informaci: "Během 10 let, jedna z amerických univerzit testovala hyperaktivní děti a zjistila, že mezi hyperaktivními dětmi a dospívajícími je 20-krát vyšší zločinnost, než u ostatních dětí" (přenos v televizi 25.2.1985, kanál 2, 22.30).
Od našich společných přátel jsem se dozvěděl, že Jurik Komarov málem utopil dívku. Odehrálo se to ve skautském táboře, holčička stála u hlubokého plavacího bazénu, a Jurik ji šťouchnul do zad. Nastal divoký zmatek. Když Komarov s Jurikem přijíždí do nějakého tábora, matky vzdalují své děti od Jurika. Nakonec Jurika Komarova odmítly brát všechny dětské tábory, i NORR, i ORUR.
Komarov se snažil dát Jurika a Klavočku do speciálních domovů pro zdravotně postižené, ale nějak se mu to nedařilo, možná proto, že on byl oficiálně občanem Argentiny, třebaže prožil v USA 21 let. Kromě toho, idiotce Klavočce ve věku 5 let dělali operaci srdce.
V říjnu 1983 nešťastný Komarov pořádá rozlučkový večírek a vrací se do Argentiny, kde na něj čeká jeho jmění, a kde bude žít jako statkář. Mezitím, v jeho bytě v New Yorku hyperaktivní Jurik udělal naprostou katastrofu: rozlámal veškerý nábytek, roztrhal na kousky všechny koberce, dokonce i tapety se zdí serval. Ale Vít doufá, že v Argentině mu bude lépe: půl roku bude pěstovat a prodávat prestižní chmel, za ten dostane peníze, takže druhou polovinu roku bude pít šampaňské v Paříži.
V roce 1995 se mi ozvali čtenáři v Argentině, kteří mne informovali o dalším osudu Víta Komarova. Stále byl žhavý monarchista a téměř svatý muž, ale statkářem se nestal. Materiálně žil dost špatně, místo šampaňského a černého kaviáru, přežíval o chlebu a vodě. Jen zřídka vařil ze svého chmelu pivo.
Děti zůstaly s ním. Abnormální Jurik vyrostl, oženil se a dokonce udělal z Víta dědečka. I idiotka Klavočka vyrostla a žila s Vítem. Jak znám Víta, připouštím, že Vít ji používal namísto ženy. Zde máte všechny hříchy svatého Víta.
6.9.2002
Další kapitola
Přejít na OBSAH