Grigorij Klimov «Rodinný album». Kapitola 26

Grigorij Klimov

(Moje autobiografie)

Jmenuji se Gregory Klimov, alias Igor Borisovič Kalmykov, alias Ralph Werner, rozený 26.září 1918 v Rusku ve městě Novočerkassku, Písečná ulice číslo 38. Nyní tato ulice je přejmenovaná na ulici Grekova na počest donského malíře batalisty, tedy zobrazujícího bitvy. Tento dům patřil mému dědečkovi, kozáckému plukovníkovi Nicephorusu Popovu, který byl ženat s Kapitolinou Pavlovnou Popovou, rozenou Dubininou.

Babička Kapa byla rodem z Oděsy. Její první manžel byl jistý Ivan Puškin, který podle slov babičky byl cirkusácký podnikatel. Z tohoto manželství se narodila moje matka Anna Puškinová. V roce 1895, v době zlaté horečky na Aljašce, dědeček cirkusák se nalodil na velrybářskou loď a odplul hledat zlato do Ameriky, kde zmizel beze stopy. Na každý případ tvrdí to rodinná legenda.

Podruhé se babička Kapa vdala za kozáckého důstojníka Nicephorusa Popova, šéfa kozácké ochranné stráže v Oděse. Během revoluce roku 1905, kdy židé organizovali anti-carské demonstrace a házeli na lid bomby, Nicephorus se svými kozáky udržoval veřejný pořádek a rozháněl židy. A když Rusové na odplatu začali napadat židy, Nicephorus a jeho bezpečnostní stráž opět udržovali pořádek, rozháněli Rusy a ochraňovali židy.

Když jsem byl malý kluk, mluvit o minulosti bylo nebezpečné, proto můj otec a matka o tom spíše pomlčovali. Nejhovornější v naší rodině byla babička Kapa. Byla bojovného rázu a o minulosti vlastní rodiny jsem se dozvídal právě od ní. Často mi zpívala pochodové kozácké písničky a vyprávěla všelijaké příběhy.

Od ní jsem se dozvěděl, že během celé první světové války můj dědeček Nicephorus, s hodností plukovníka, bojoval na frontě, a babička-plukovnice byla s ním v blízkém týlu.

Na konci války byl Nicephorus vážně zraněný granátem a poslán domů umírat v Novočerkassku. Zemřel před revolucí. Před svou smrtí, za ta léta služby byl povýšen do hodnosti generála a dostal generálský kabát s červenou podšívkou. Z tohoto kabátu po revoluci vytrhli podšívku na výrobu červených vlajek, a sám plášť sloužil po tři generace: mému strýci Benjaminovi (strejda Véňa, syn Nicefora), mému staršímu bratrovi Serjožkovi a nakonec mě.

Babička mi vyprávěla pozoruhodný příběh – když jsem se narodil, na Donu již naplno zuřila Občanská válka a během jedné přestřelky prorazila střechu našeho domu artilerijská střela, která uvízla ve zdi těsně nad mou postýlkou. Ale... nevybuchla! "Máš štěstí!" – řekla mi pak babička.

Když jsem byl v 5. třídě, naše učitelka, Eugenie Platonovna, jednou nám dala za úkol: "Popište nejpamátnější události svého života" a já jsem popsal příběh této střely a zakončil to takhle: "Jen nevím, jestli projektil byl – od rudých nebo od bílých". Za tuto práci jsem dostal od Eugenie Platonovny svoji první "jedničku" z literatury.

Když mi byly 3 roky, aby mne zachránila před hladem, moje rodina se přestěhovala do města Millerovo, kde se věnovala chalupnictví: ženy si zavedly kuřata, kozy a prasata. Můj otec pracoval jako lékař a já jsem pásl naše kozy, s kamarády chytal tarantule a pijavice, které jsme pak předávali do lékárny. Ještě si pamatuji, jak naše kozy žraly nějaké trní, které nikdo jiný nežere, a lezly po strmé stráni, kam nikdo jiný nevyleze.

Po 5 letech, v roce 1926, naše rodina se vrátila do Novočerkassku, bývalého hlavního města Vševelikého Vojska Donského neboli VVD, jak se psalo až do revoluce. Ubytovali jsme se na Moskevské ulici č. 45, v křídle domu, stojícím ve dvoře. Toto křídlo i starý ořech u balkonu jsem popsal v "Knížeti tohoto světa" jako dům, kde v mládí žili bratři Rudněvovi. Žil jsem v tomto domě 15 let, až do roku 1941, moje matka a babička žily zde až do své smrti. Dnes v tomto domě žije důchodce jménem Šiloh, který si dobře pamatuje mé rodiče. Napsal mi, že nedaleko od vchodu do Novočerkasského hřbitova dosud stojí velký památník z černého mramoru mému dědovi ze strany otce, Vasiliji Kalmykovu, a vedle se uchýlily opuštěné hroby mého otce, matky a babičky.

* * *

V roce 1936 jsem ukončil naši školu, která se nachází na rohu Moskevské a Komitétské, a coby žák s vyznamenáním, byl jsem bez zkoušky přijat na Novočerkasský průmyslový institut.

Tehdy v zemi probíhala lustrace, tzv. Veliká čistka let 1935-1938, na kterou dnes jen málo lidí vzpomíná. Několikrát ve městě zatkli a zastřelili všechny sovětské a stranické vůdce. Po nich následovalo zatýkání profesorů na našem ústavu. Chytali všechny a všude. Země zledovatěla ve strachu, v čekání na noční zatýkání. Byla to hrozná doba.

V srpnu 1938 byl zatčen můj otec, dr. Boris Vasiljevič Kalmykov. Tato událost změnila celý můj život. Otec byl doktor a léčil lidi. Během první světové války byl lékařem kozáckého pluku. Myslím, že otce zatkli právě proto, že byl člověk "bývalý", tj. pro jeho minulost, kvůli jeho otci a bratru.

Mladší bratr mého otce, můj strýc Víťa, během první světové války byl vojenským právníkem, ale po revoluci se stal vyšetřovatelem "Osvaga", to jest zpravodajské agentury – kontrarozvědky Dobrovolnické armády. Strýc Víťa bojoval až do konce Občanské války a poté byl evakuován do zahraničí. Žil v Bulharsku v Sofii.

Starší bratr mého otce, můj strýc Vasja, před revolucí byl vyšetřovatel pro zvláště důležité případy u atamana Vševelikého Vojska Donského. V roce 1926, strýc Vasja byl zatčen a odsouzen k 10 letům na Solovkách, kde brzy zemřel, nebo možná, že ho jen zabili bez soudu a beze stop. Tenkrát se to dělalo... V tříposchoďovém domu, patřícím strýčkovi Vasjovi, jako na smích, se ubytovala první novocherkasská Čeka [mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí]. Později, v 30-tých letech, v tom domě – na rohu ulice Děkabristů a sestupu Stěnky Razina – byl Pedagogický institut. Dnes, v roce 2002, je v domě potravinářská průmyslovka.

Vzpomínám si také, jak moje babička Kapa mi řekla, že i Novočerkasský zemědělský institut v Persijanovce (vesnice nedaleko Novočerkasska) je bývalý majetek mého pradědečka. On studoval na Vojenské akademii v Petrohradě, znal arabštinu, bojoval na Kavkaze. Za dobré služby dali mu majetek v Persijanovce. Takže, po mých předcích zůstaly v Novočerkasku dvě dobré vzdělávací instituce.

V mé krvi jsou tedy geny dvou carských vyšetřovatelů. Možná dost, že je to důvod, proč se snažím dostat se na kloub různým složitým věcem: včetně biblického ďábla, a tajemného "čísla šelmy", které, podle slov svatého Jana Bohoslovce, obsahuje všechnu moudrost. Ale tento úkol je velmi obtížný a důležitý.

Po jeho zatčení, drželi otce ve vazbě dva roky, ale trest byl vyhlášen na tu dobu velmi "milostivý" – 5 let. Během Velké čistky obyčejně člověka zastřelili, nebo dostal 10 let koncentráku. Otci dali všeho všudy "jen" 5 let volné deportace na Sibiř.

Takové tresty dávali málokomu. Jenže v roce 1941 vypukla válka, a výsledek byl, že otec proseděl na Sibiři ne 5 let, nýbrž 15 let, až do smrti Stalina.

* * *

Na začátku války, jelikož můj otec byl zatčen, mne na vojnu nebrali – byl jsem "politicky nespolehlivý." Proto jsem první dva roky války pracoval jako inženýr v malé opravářské loděnici jménem Uljanova v městě Gorkij. Žil jsem tam na ulici Universitská v domě 15, později tato ulice byla přejmenována na ulici Kuzmy Minina. Zároveň jsem se začal připravovat k aspirantuře na Průmyslovém Institutu jménem Ždanova a když jsem prošel všechny přijímací zkoušky, šel jsem do kanceláře továrny požádat o uvolnění.

„K opuštění továrny jsou jen dvě možnosti – buď do armády nebo do vězení” – odpovědělo mi náčelnictvo továrny. Do vězení se mi nechtělo a do armády, jak jsem věděl z předchozích zkušeností, mne stejně nevezmou. Proto, abych se dostal z továrny a mohl být přijat do postgraduálního studia, musel jsem chytračit: "Dobrá, tak mne pošlete do armády".

Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Ostříhal jsem si vlasy mašinkou, zastrčil dřevěnou lžíci do holinky a šel k vojenské komisi. Ale coby politicky nespolehlivého, armáda mne opět nevzala. A tak jsem se objevil v postgraduálním studiu v městě Gorkij v Průmyslovém Institutu jménem Ždanova. Bylo to velmi blízko – na té samé Universitské ulici. Zároveň jsem se zapsal na Pedagogickém institutu cizích jazyků – na Fakultu německého jazyka. Tehdy už jsem slušně četl v němčině, pilně jsem tedy navštěvoval jen praktické cvičení v konverzační němčině a za jeden rok jsem udělal všechny zkoušky jako externí student. Pedagogický institut, mimochodem, byl také na Universitské ulici.

Během mých studií, abych neumřel hladem, jsem pracoval jako nádeník v lihovaru. Vykládali jsme čluny vína, které pluly po Volze od Kaspického moře.

Učení mi šlo snadno a rozhodl jsem se požádat o přeložení do Moskevského energetického institutu jménem Molotova. To byl nejlepší ústav v mojí specialitě. Uspěl jsem, a v září 1943 jsem se přestěhoval z Gorkého do Moskvy, přešel do Moskevské aspirantury a současně jsem se zapsal na dálkové studium Moskevského ústavu cizích jazyků, který byl na ulici Metrostrojevskaja č. 38. Tady jsem byl přijat rovnou do čtvrtého ročníku a dal se do dalšího studia německého jazyka. Je fakt, že jsem opět chodil jen na konverzační praxi.

Válka zuřila všude kolem... Lidi s vyšším vzděláním zabírali do vojenských škol a dělali z nich důstojníky, ale jelikož jsem měl profil ne moc extra, v listopadu 1943 mne shrábli do armády jako řadového vojína, i přes mojí dřívější "nespolehlivost". Na obdržení obyčejné "Vojenské knížky" žádné kádrování už nepotřebovali a sociální původ moc nevyšetřovali.

Shrnuto, lezl jsem nahoru jako mravenec, ale spadl jsem na samé dno, stal se vojínem. Nevadí, sloužím věrně a poctivě své sovětské vlasti, která byla mně nikoliv matkou, ale macechou, a nakonec, v červnu 1944, se dostávám z pěchotních zákopů na personální oddělení Leningradské fronty. Tam vidím, že hledají studenty do nějakého vojenského učiliště, kde se vyžaduje znalost cizích jazyků, zejména německého. A v mé kapse u vojenské košile je stále průkaz studenta 4. ročníku Moskevského institutu cizích jazyků.

Zaradovali se – "Výborný kandidát!" – a dávají mi vyplnit dotazník, a v dotazníku znovu takovéto otázky: Máte někoho z rodiny pronásledovaného? Máte příbuzné v zahraničí? A s boku upozornění, "Za nesprávné údaje budete zodpovědný podle válečného práva". Otázečky známé... Celý můj život mne pronásledují...

Dobře, sedám si a píšu poctivě, jeden strýc zmizel na Solovkách, druhý strýc – v zahraničí, můj otec – je na Sibiři. S mým studentským průkazem a s dotazníkem mne vedou k náčelníku Kádrového oddělení Lenfrontu. Plukovník čte můj profil a povídá: "Proč tu píšete tyhle hlouposti?" – a ukazuje na poznámku o příbuzných. Odpověděl jsem: "Ale vidíte, tady s boku – za nesprávné údaje... atd."

– Ale vždyť to jsou staré dotazníky! Teď se všechno změnilo, – říká plukovník, a otcovským tónem pokračuje: – Dovolte, vysvětlím vám situaci. Moskva vyžaduje od nás kandidáty. My jim posíláme všelijaké nedouky. Ti v Moskvě hloupě propadají a oni nám je pak vrací a nadávají nám. Chápete?

– Vy jste výborný kandidát, ale pokud budete psát tyhle nesmysly – plukovník znovu strká prst do dotazníku – my bychom mohli chápat věci tak, že vlastně nechcete sloužit v armádě. Víte, co to znamená, v době války? Tribunál! To znamená zastřelení!"

A opět přechod do důvěrného tónu: – Zde máte čistý dotazník – vyplňte jej, ale proboha, nepište do něj ty nesmysly. A na starou anketu zapomeňte. To je rozkaz! Chápete? Ostatní je naše starost."

Tak jsem se dostal do Moskvy, do vojenského Ústavu cizích jazyků Rudé armády – VIIJAKA, které se neformálně říkalo Vojensko-diplomatická akademie. Studoval jsem tam od července 1944 do července 1945. Za každý rok školy studenti dostávali jednu hvězdičku a vycházeli s šarží kapitána. Ale, protože mne hned vzali do 4. ročníku a studoval jsem tam jen jeden poslední rok, dali mi pouze jednu hvězdičku a udělali ze mne jen podporučíka.

Pro další službu mě odlifrovali do Berlína, do generálního štábu sovětské vojenské správy – SVA. Začal jsem jako překladatel u generála Šabalina, který velel celé ekonomice sovětské zóny Německa. Pak jsem se stal vedoucím inženýrem Správy průmyslu SVA. Nazývali nás "vedoucími" proto, že každý z nás "vedl" určitou část německého průmyslu.

Podle pravidel, vedoucí inženýr měl být majorem nebo podplukovníkem. Prakticky ale pracovali všichni, kdo měl inženýrský diplom. Například, v našem oddělení elektrotechnického průmyslu, ze 7 vedoucích inženýrů, jeden byl podplukovník, jeden major, jeden poručík, dva civilisté z Moskvy a jeden podporučík – to jsem byl já. Ale navzdory tomu, že jsem byl nejmladší – bylo mi jen 27 let – kolegové často žádali mě o pomoc, protože jsem byl jediný, kdo plynule mluvil v němčině. Dávalo mi to velkou výhodu.

Musím říci, že sovětští důstojníci SVA byli ve velmi privilegovaném postavení. Kdyby nic jiného, už jen kvůli platům. Když jsem pracoval jako inženýr v továrně v Gorkém, můj plat byl 600 rublů měsíčně. V Berlíně, jen můj plat byl 2000 rublů, ale jelikož jsme byli v zahraničí, platili nám dvakrát tolik, to jest 4000 rublů, přičemž vypláceli to v markách, to bylo nějakých 8000 německých marek. A to je vše čistého platu! Byt – zdarma. Uniformy – zdarma. Jídlo – pár halířů. Vzpomínám si, v důstojnické jídelně sklenka vodky (skvělé, 100g) stála pouze jednu marku!

Aby nedošlo ke ztrátě tváře před západními spojenci, nechodili jsme v pláštích z amerického sukna, ale všem důstojníkům ze SVA dávali tuzemské uniformy ze starého materiálu, to jest lepší kvality. Přitom nám dávali jen "základ" – tj. materiál, a šili všechno Němci: kabáty šil německý krejčí, boty dělal německý švec, čepici – německý kloboučník. Sovětští důstojníci často byli léčeni ne v sovětské vojenské nemocnici, ale u německých lékařů. Dá se říct, že jsme si žili jako králův kmotr. I rozbité a poražené Německo žilo a pracovalo lépe než naše vítězná země, a jelikož jsem mluvil plynně německy, cítil jsem se v Německu jako ryba ve vodě. A kdyby mne nechali, s radostí bych prosloužil, jako sovětský důstojník v Německu, celý svůj život. Mnoho mých kolegů se snažilo zůstat v Německu tak dlouho, jak jen bylo možné. Ostatně, i dnešní prezident Ruska – Vladimir Putin, také dlouhou dobu sloužil v Německu, přičemž prý také dobře umí německy.

* * *

Jenomže... stal se hloupý příběh s motocyklem, který měl pro mne velmi vážné následky.

Celý náš život se skládá z náhod. První vojenský velitel Berlína byl generálplukovník Nikolaj Erastovič Berzarin, velitel páté útočné armády, která dobyla Berlín. Generálplukovníkovi bylo 41 let. Statečný generál. Hrdina Sovětského svazu, ale zemřel kvůli pošetilé a hloupé nehodě. Miloval jezdit na motorce a zemřel při srážce s kamionem. A já kvůli motocyklu jsem se srazil se sovětskými orgány.

Měl jsem v Berlíně motorku, tak krásnou, že mi ji ukradli přímo vedle Hlavního štábu SVA, Sovětské Vojenské Správy. Došel jsem na nejbližší policejní stanici, vzal německého policistu s vycvičeným psem. On dal psovi očichat klíč k mojí motorce, a chytrý pes hned našel zloděje. Jenže zlodějem byl partajní organizátor právního oddělení SVA major Eroma, přičemž on byl major juridistické služby!!!

Byl jsem tehdy mladý hlupák, špatně jsem znal sovětský režim, a proto, jak se sluší a patří v armádě v takových případech, podal jsem zprávu vyšším orgánům, tedy náčelníku štábu SVA, generálu Dratvinu, který v pořadí předal můj raport náčelníkovi politické správy, generálu Makarovi. Major Eroma byl majorem právní služby, tj. během války sloužil v Zvláštním oddílu, byl zvláštní osoba, která rozhodovala o zastřelení vojáka. Na takových lidech se držel celý sovětský režim. Kromě toho, jako člena strany bylo nemožné ho soudit. Členové strany byli nedostupni. Nejprve by museli být vyloučeni ze strany, aby soud měl pravomoc. K tomu všemu, on byl organizátor večírku!

Tomu všemu jsem nerozuměl, ale to dobře to chápal náčelník politické správy. Došlo k skandální historce, kterou náčelnictvo potřebovalo ututlat, a kvůli tomu se náčelnictvo rozhodlo mne odvolat. Jako úder blesku z čistého jasného nebe, dostal jsem rozkaz demobilizace a vyslání do Sovětského svazu. Pro mě to byla hrozná a nečekaná rána. Vždyť jsem se ideálně hodil na službu v okupovaném Německu. Vždyť mne k tomu konkrétně cvičili ve škole VIIJAKA.

Bylo o čem vážně uvažovat. Všichni důstojníci a inženýři v oddíle byli členové strany. Já jsem byl jsem jediný nestranník, to bylo evidentní. Byl jsem trnem, černou ovcí. Do strany mne nikdy nepřijmou, i kdybych chtěl. Protože přitom pečlivě kontrolují sociální původ, a opět – ten prokletý dotazník. Ale být bezpartajním důstojníkem, kromě toho ještě vedoucím inženýrem, to vypadá jako anti-sovětská demonstrace, která špatně může končit. Koneckonců, v zemi řádil stalinismus a dříve nebo později, stejně jako můj otec, půjdu na Sibiř.

V důsledku těchto bolestivých, nepříjemných a těžce řešitelných úvah, zvolil jsem hořké, ale jediné správné rozhodnutí – jít na západ. Podrobně to všechno popisuji ve své knize "Píseň vítěze". Takže se nebudu opakovat.

Pro objektivitu chci dodat, že po útěku od sovětského zloděje Eromy padl jsem do rukou amerických zlodějů, kteří mě okradli ještě víc, než major Eroma, a můj případ není výjimkou. Zde jsou některé další podobné příklady:

V sovětské okupační zóně byl bod příjmu německého zlata a drahokamů výměnou za zboží, něco jako byl v Rusku "Torgsin". Vedl jej sovětský poručík, litevský žid Leonid Olschvang. Brzy potom s pytlem zlata a drahokamů uprchl na Západ v naději, že si tam otevře klenotnictví. Ale přišel do slavného amerického tábora Camp King, kde ho Američané také zcela okradli.

Další sovětský uprchlík, Voloďa Rudolf-Jurasov, imitující slavného žida Süsse, před útěkem na Západ ukryl v zadnici několik diamantů. Ale američtí kontrarozvědčíci i tam tyto brilliantíky našli a vykradli. Pak tento "syn Ostapa Bendera" dlouhá léta vystupoval v americké radiostanici "Svoboda" jako falešný rádiopodplukovník Panin.

První tři roky na západě jsem žil ve Stuttgartu. Tehdy v poraženém Německu byla absolutní nezaměstnanost. Jelikož jsem neměl co dělat, napsal jsem několik esejů o svém životě v berlínském Kremlu, a poslal jsem je do ruského emigrantského časopisu "Posev". Romanov, redaktor "Posevu", po přečtení mých povídek začal se vyptávat: "Řekněte mi, kde jste pracoval předtím – v "Pravdě" nebo v "Izvěstijích"? – A nevěřil mi, že jsem nikdy nic nepsal. Takhle za dva roky později vznikla z těchto povídek moje první kniha "Berlínský Kreml".

V té knížce jsem chtěl ukázat život průměrného sovětského občana, který jde životem jako by šel vedle mne. V redakci mi nabídli, abych si radši vzal literární pseudonym, neboť tenkrát jsem žil pod jménem Ralph Werner s dokumenty, které jsem koupil na bleším trhu.

Bez dlouhého váhání jsem přijal jméno Klimov. Fakt byl, že celá ruská komunita ve Stuttgartu mluvila tenkrát o Kolkovi Klimovu, který z nudy, v záchvatu deliria tremens, vyskočil z pátého patra okna a zemřel. Příjmení bylo dobré, ruské – Klimov. Jaké si vybrat jméno? Můj oblíbený literární hrdina byl vždy Grigorij Melechov z románu "Tichý Don". A proto to bylo i jméno hrdiny "Berlínského Kremlu". Tak se narodil Grigorij Klimov – autor a hlavní postava mé první knihy.

A jakou mu dát hodnost? Podporučík – to zní příliš nízko. Dobrá, udělám z něj majora. Tak bude v prostředku, ani nahoře, ani dole. Koneckonců, popisuji průměrného důstojníka.

A pokud někdo bude mě kritizovat za to, že jsem ve skutečnosti jen podporučík, odkážu jej na Lva Tolstoje. Koneckonců, když hrabě Tolstoj psal své "Sevastopolské povídky", také byl jen podporučíkem. Takže neotravujte, pánové, s podporučíky.

Na Stuttgart té doby mám ještě velmi hezké vzpomínky. Hotelík "Bílý Jelen" na okraji města, kde jsem žil více než rok. Mladičká družka Ellen Reinhardtová... Život v chátrajícím polorozvaleném Německu v té době byl lepší, než v komunistickém Rusku. A nejdůležitější bylo, jsem mohl psát, co si myslím.

V lednu 1950 jsem se přestěhoval z Stuttgartu do Mnichova, kde byl centr ruské emigrace v Německu a začal jsem pracovat v tzv. Harvardském Projektu, který pracoval na plánech začínající psychologické války proti SSSR. Byl jsem tehdy členem redakční rady časopisu "Satyricon", v které všechno dělal Alexej Millrood – značně originální osoba. Pro mě to byl jen Aljoša.

Aljoša tehdy sloužil v americké zpravodajské vojenské rozvědce G-2 na Galileo-Platz číslo 2. Tam seděli dva američtí majoři, kteří, stejně jako většina Američanů, neuměli ani německy ani rusky. Pili whisky a vzpomínali na svůj rodný Texas – dá se mluvit o nějaké práci? Zachraňoval věc Aljoša Millrood, který mohl mluvit v ruštině, němčině, trochu v angličtině a samozřejmě, ve své rodné estonštině, které nikdo nerozuměl, což bylo pro něj velké plus. Celou válku Aljoša, jako žid, pracoval u Němců, kteří dělali anti-sovětskou propagandu v Gestapácké instituci zvané "Wineta".

Nyní Aljoša využíval svých gestapáckých zkušeností a prodával své antisovětské myšlenky už novému, americkému vedení, za což dostával solidní finance. Vcelku, byl to vychytralý muž. Dva americké majory vlastně krmil, a dalším lidem dával práci, a to zejména těm, kteří ztělesňovali jeho myšlenky. Pro tyto účely, sloužil mu sousední dům na Galileo Platz číslo 1, kterému tehdy říkali "Dům zázraků". Zde realizoval Aljoša Millrood své triky.

Jedním z jeho projektů byl satirický časopis "Satyricon", který stál i ležel na jedné osobě, polovičním židovi a úplném alkoholikovi – Nicolaji Menčukově. Nevím, odkud ho Aljoša vyhrabal, ale Nicholaj byl velmi talentovaný karikaturista. Všechno šlo dobře, časopis vzkvétal a byl posílán k distribuci do sovětské zóny Německa. Ale žid Aljoša, kvůli nějaké bezvýznamné hlouposti se pohádal s položidem Nikolajem, v důsledku čehož Nikolaj zabouchl dveře a šel se ožrat do němoty, a časopis "Satyricon" nakonec zanikl. Popsal jsem tohoto chudáka ve své druhé knize – "Jméno mé je legie", jako karikaturistu Kukarača. Chudák Nikolaj zemřel v blázinci v Haaru u Mnichova. Velmi jsem litoval Kolku Menčukova, ale takový je osud mnoha talentovaných lidí.

Po "Satyriconu" jsem byl jmenován předsedou Ústřední Asociace poválečných přistěhovalců ze Sovětského svazu COPE – a hlavním redaktorem časopisu "Svoboda". Epigrafem časopisu jsem zvolil slogan: "Svobodu a vlast nestačí milovat – nutno je bránit". Stejný slogan jsem použil i pro svůj "Berlínský Kreml". Později jsem byl také jmenován šéfredaktorem časopisu německého jazyka "Antikomunist". Všechno to byly projekty, které vymyslel Aljoša Millrood. Zabývali jsme se v nich protisovětskou propagandou, přičemž jsme měli vliv na celé Německo, neboť jsme dodávali materiály pro "Hlas Ameriky" a "Radio Svoboda." Vše to samozřejmě šlo do sovětské zóny Německa.

Moje kniha "Berlinský Kreml" byla brzy přeložena do němčiny, angličtiny, francouzštiny a další jazyky. Hollywood vyrobil podle této knihy film "Cesta bez návratu", který na mezinárodním filmovém festival v Berlíně v roce 1953 získal první cenu za "nejlepší německý film roku". Nejlepší britský film roku byl pak celovečerní film "Korunovace Elizabeth II," a nejlepší francouzský film roku byl jmenován film "Gigi" s půvabnou francouzskou herečkou Leslie Caron. Takže při udělování cen na pódiu měl jsem dobré sousedy.

Výsledkem bylo, že jméno Grigorij Klimov se stalo známé veřejnosti, což nezapomněl využít pro své další kombinace Aljoša Millrood. U mě on tehdy hrál roli na mne dohlížejícího politického komisaře od CIA.

* * *

To trvalo po dobu pěti let, 1950 – 1955. Všechno šlo dobře. Aljoša byl příjemný náčelník, který mi vždycky říkal: "Gríšo, měj na mysli, že jsem tvůj nejlepší přítel!" Ale pak, opět kvůli hloupé nehodě, znovu se všechno přervalo a nečekaně jsem se ocitl v Americe.

Stalo se to tak, že pomocník Aljoši, Slávik Pečatkin, jednou ve stavu opilosti si mne zpletl s Aljošou a lezl ke mně s homosexuálním, orálním sexem. Ani jsem si tehdy neuvědomil, co ode mě chce a jen jsem myslel, že je pouze opilý. Ale Slávik zřejmě řekl Aljošovi, jak usnul, a Aljoša si myslel, že jsem uhádl, že jsou oba homosexuálové. Tehdy to bylo v americké rozvědce přísně zakázáno. V důsledku toho, Aljoša vyhlásil poplach a rozhodl se mě odstranit jako nebezpečného svědka. Přičemž pro pomoc se obrátil... na sovětský KGB, a brzy jsem si uvědomil, že KGB se snaží mne dopadnout.

I když já i tak jsem z toho nepochopil, že můj Aljoša je pederast, KGB to zřejmě dobře vědělo a vydíralo ho, udělalo z něho dvojitého agenta. Vlastně, CIA jej platila a KGB jej dojilo. Byly komplikované liščí hry mezi CIA a KGB, kde sám čert je z toho zmatený, ale já jsem to zjistil až mnohem později, dodatečně.

Vždycky jsem chtěl si najít ruskou manželku, i v Německu jsem měl ruskou nevěstu, která mezitím se přestěhovala do Ameriky a všemi pravdami i nepravdami mne lákala k sobě. Jenže když jsem přiletěl, řekla mi, že si to rozmyslela, že miluje jiného a tak dále. Teprve později jsem zjistil, ze ona je – čertova lesbička-sadistka, která mne využívala, aby zakryla svůj lesbismus.

Zatímco moje snoubenka, Nataša Meyer, mne lákala do Ameriky, můj komisař Ajoša Millrood mne vystrkoval z Německa. Kromě toho, Aljoša, coby homosexuál, věděl, že Nataša je lesbička. Pokud od Nataši to byl špinavý trik, od Aljoši to byla zrada. Tak nebo tak, co se nepodvedlo udělat KGB, to se povedlo Nataši Meyer, samozřejmě s pomocí Aljoši, který mne neustále ujišťoval, že je můj nejlepší přítel.

Tak, v roce 1955, ve věku 37 jsem se ocitl v Americe, ale ne díky vlastnímu přání, ale výsledkem intrik, podlosti a zrady.

Opět díky pouhé náhodě... Ale pro mě to bylo docela bolestivé. Kromě toho, tehdy jsem sotva četl a vůbec nemluvil anglicky, a začínat nový život v Novém světě ve věku 37 let, a to ještě bez řeči – na to bylo dost pozdě. Zatímco v Německu jsem se cítil jako ryba ve vodě, v Americe jsem si připadal jako ryba vyhozená na písek.

* * *

Čas plynul, a když jsem si zvykl na pobyt v nové zemi, rozhodl jsem se pokračovat v literárním cvičení a napsat druhou knihu – román ze sovětského života. Začal jsem to psát, ale opět – další náhoda. Čtu nějak v "Novém ruském slovu", že Harvardský projekt, v kterém jsem kdysi pracoval, je postaven na "latentní komplexu pederastie Lenina". A tenhle malý novinový článek byl klíčem k mnohým z mých hádanek – od mojí nerozhodné nevěsty, která byla lesbičkou, a přesto pracovala klidně (ač to bylo takovým minoritám zakázané) v "Hlasu Ameriky", až k mému komisaři Aljošovi, který byl zamaskovaný homosexuál, ale také pracoval klidně v americké zpravodajské službě.

Ukázalo se, že Američané postavili celou psychologickou válku proti Sovětskému svazu na komplexu pederastie soudruha Lenina.

Celá tato čertovina mne zaujala, a začal jsem prohlubovat vědomosti. Postupně jsem přešel na téma – homosexuality a degenerace a naleznete zde původ a kořeny obou ruských revolucí i Velké čistky. A tím způsobem jsem došel až na samotného ďábla...

Píšu knihu rok, píšu dva, píšu tři, a nakonec ďábel mne tak zamotal, že jsem pochopil, že můj rukopis nebude k ničemu. Zveřejnit jeho první variantu – nelze. Výsledkem byla jakási zamotanina. Jak bylo vidět, zvolil jsem neuchopitelné téma, o kterém jsem nevěděl téměř nic a v kterém bylo plno lží a lstivé jednoduchosti. Není divu, že tuto věc nazývají ďáblem... Moje finance se blížily k nule a já musel vše dát stranou a znovu jít pracovat.

Tak v roce 1958 jsem šel pracovat ve své sovětské profesi inženýra-energetika, oženil jsem se, obdržel americké občanství a začal život typického průměrného Američana, takže zde není o čem psát.

Ale téma ďábla degenerace mne už zaujala, a já jsem cítil, že jsem na správné cestě. Svůj nešťastný, nepovedený rukopis jsem znovu přepracoval a přepisoval třikrát. Stále mám v kufru 50 sešitů poznámkových bloků po 50 stránkách každý – moje první verze. Zkušení lidé po pravdě říkají, že psaní – to je 10% inspirace a 90% dřiny.

Proto pro další přepravování tématu jsem musel přeorat hodně speciální literatury, Biblí začínaje a dr. Freudem konče. Četl jsem hlavně v metru, když jsem jel do práce a vracel se domů. V kapse jsem měl špačka červené tužky, kterým jsem zdůrazňoval zajímavá místa. Tak jsem sbíral po drobečcích tajné znalosti Boha a ďábla, jak to dělal v mých knihách rudý kardinál Maxim Rudněv. Nejzajímavější poznámky jsem umístil jako přílohu k mým knihám – "Částečná bibliografie použité literatury". Tam je mnoho zajímavých knih, a každá z nich má moje hodnocení na pětibodové stupnici.

A ještě jedna zajímavá náhoda – když Američané bojovali ve Vietnamu, tak projekční kancelář, v které jsem pracoval na Manhattanu, vyvinula napájecí energetický systém pro kuchyni a bázu všeho personálu a neodkladně potřebovala poslat do Vietnamu pozorovatele-příjemce z naší projekční kanceláře. Nikdo z mých kolegů Američanů nechtěl tam jet, takže to nabídli mně. Také jsem ze začátku protestoval, ale když mi slíbili dvojnásobný plat během služební cesty, souhlasil jsem a nějaký čas jsem tam pracoval jako přijímací inženýr na stavbě vojenského letiště. Polovina letiště byla již dokončena a bojovala, přičemž letecký pluk byl ubytován v běžných plátěných stanech, zatímco ti, kteří stavěli, žili v pohodlných přívěsech s klimatizací a veškerým vybavením.

Pro mě to byla exotická služební cesta – zajímavá práce, tropy, koupání a opalování na písečných plážích se zlatým pískem. Přičemž, musím uznat, že mne nikdy tak dobře nekrmili, jako v kantině naší stavební firmy. Och, jak bohatá země je tahle Amerika! Dokonce i piloti chodili do naší jídelny, protože jsme měli jídlo lepší než piloti, ale já jsem často chyběl, místo oběda jsem se chodil koupat do smaragdového Jihočínského moře.

* * *

V roce 1970, poté, co jsem odpracoval jako inženýr 12 let a oslavil své 52. narozeniny, jsem odešel z práce a šel žít z peněz, které jsem výhodně investoval do akcií a dluhopisů. Žil jsem skromně, a to mi dovolilo věnovat všechen svůj čas literární práci.

Ačkoliv byl začatý roku 1955, teprv v roce 1970 jsem zakončil a vydal román "Kníže tohoto světa", a potom, v roce 1975, "Mé jméno je legie." Byla to vlastně třetí verze toho samého rukopisu, který jsem prostě rozřízl na dva kusy.

Moji další knihu "Protokoly sovětských mudrců" jsem psal bez přestávky pět a půl let, od září 1975 do května 1981. V těchto "Protokolech" jsem použil všechny ty zajímavé články, které jsem shromáždil k napsání "Knížete" a "Legie". Toto téma bylo v pravdě nevyčerpatelné.

Nicméně, jak jsem škubnul v mých knihách ďábla za ocas, on nezůstal pasivně sedět – a pustil se do mé ženy. Jako výsledek, v roce 1975 moje manželka onemocněla klimakterickou poruchou a začala šílet, pomalu a nepostřehnutelně.

A já sedím a píšu své "Protokoly", ale žena je stále v blízkosti a syčí: "Přestaň, Gríšo, psát ty své hlouposti. Dělej něco produktivnějšího". A proto bohoslovci říkají, že ďábel přichází neslyšnými kroky. To je velmi správné pozorování, a já s ním zcela souhlasím, jelikož jsem jej prožil na vlastní kůži.

Šel jsem hledat pomoc u otce Mitrofana z kostela "Spása od hříchů", který kdysi řekl, že se doslova sklání přede mnou za mého "Knížete tohoto světa". Ale otec Mitrofan mi nedokázal pomoci, i když jeho vlastní sestra se zbláznila právě díky klimakterické poruše a už dávno sedí v blázinci, neboť tato věc je nevyléčitelná. A moji ženu, jak se zdá, čekají stejné vyhlídky.

Pro příklady nemusím chodit daleko. Moje tchyně po mnoho let žila s Arménem Aramem, jehož manželka, položidovka Ljuba také už dávno sedí ve stejném blázinci jako sestra otce Mitrofana. I u mého přítele z "Hlasu Ameriky" Kolju Ljaskovského byl stejný příběh, ačkoli, tam to do blázince nedošlo, ale skončilo to bolestivým rozvodem. A co je zajímavé – v Americe více než polovina nemocničních lůžek je obsazena duševně nemocnými pacienty, a přitom šílených žen je 3 (tři!) krát více, než bláznivých mužů.

Moje žena probláznila celé 3 roky a nakonec, v roce 1978, protáhla mě zkrz hnusný rozvod, lhala u soudu, že jsem ji chtěl zabít a vyprosila si u soudce "ochranný příkaz." A to už je mánie pronásledování. Jako výsledek, po 24 letech manželství, ve věku 60 let, jsem se ocitl sám. Sedím jako starý mládenec a píšu své "Protokoly". A příběh s mou ženou je jako živá ilustrace mého výzkumu.

Dokončil jsem psát "Protokoly" v roce 1981 a pak jsem se rozhodl toto téma uzavřít. V současné době žiju tiše, jako americký důchodce, opatřil jsem si kočku a hraju si s ní v kuchyni. Život jde dál.

Nicméně, i zde zasáhla paní náhoda. Kdysi, v pozdních 70. letech, jsem se seznámil s Nikolajem, který se od té doby se stal mým dobrým přítelem a spojencem. Takže, v roce 1988, Nikolaj se prohrabával mými archivy, to jest 5 velkých šanonů jako tahací harmonika, plus skříň-kartotéka, kam jsem ukládal sbírky nejvýznamnějších zajímavých materiálů, najednou mi navrhl: "Grigorij Petrovič, máte ještě mnoho zajímavého materiálu, a nechcete psát. Víte co? Sedněte si ke svému pracovnímu stolu a přednášejte ty vaše archivní dokumenty a karty, a já budu to všechno zapisovat kamerou na videokazety".

Zkusili jsme to, nevypadalo to na špatný nápad, tehdy bylo to něco nového, jako film, a rozhodli jsme se pokračovat. Začali jsme natáčet tyto videolekce v únoru 1988 a pokračovali jsme každý víkend přes dva roky, až do července 1990. Celkem vzniklo 35 kaset po 2 hodinách.

Později, tato videa přišla do Ruska, kde u vlády byl již Jelcin. Tam z těchto videokaset udělali zvukovou kopii, a z ní na psacím stroji vytiskli rukopis na nečisto, který mi poslali k opravám a vysvětlení. Pustili jsme se s Nicholajem do těch návrhů a nakonec, z té série videokaset vznikly dvě knihy – "Rudá kabbala" a "Boží národ". Upřímně, sám jsem to nečekal, vyšlo to vlastně náhodou a velkou zásluhu má na tom Nikolaj, který dlouho zlepšoval mé texty nanečisto a doplňoval je novými materiály z mého archivu. Tím se prakticky stal mým spoluautorem. Na můj návrh uvést jeho jméno jak ko-autora mých knih on skromně odmítl.

Nyní tyto dvě moje knihy chodí po Rusku společně s druhými mými knihami, jejichž celková tiráž už překročila milion exemplářů a já doufám, že pomohou lidem pochopit složité problémy, které už celá staletí se nazývají Bohem a ďáblem.

Koneckonců, tak trochu jsem vynalezl novou vědu, kterou jsem konvenčně nazval VYŠŠÍ Sociologií, ale všechno to začalo jako chorobné delirium rudého kardinála Maxima Rudněva, které postupně nabývalo logický obsah a stalo se průvodcem v boji s ďáblem degenerace.

Dnes, v dopisech a na internetu, moji čtenáři upřímně děkují mi za moji vysokou sociologii, která jim pomáhá jít životem vědomě, s otevřenýma očima. Vždyť bez vysoké sociologie lidé jdou životem jako slepí po minovém poli. Vzpomeňte si na osudná procenta dr. Kinseye, a jaká za nimi se skrývají bolesti a utrpení?

Podle reakce čtenářů, vidím, že moje práce nebyla zbytečná a že moje knihy dělají dobrou věc – a to mne hřeje u srdce.

1. září 2002.


Další kapitola
Přejít na OBSAH