Jak jste si už všimli, vážení a milí čtenáři, hrdinky mých knih, podle pravidla, nejsou tak docela normální, nýbrž podivné, přímo negativní ženy. V "Knížeti tohoto světa" – je to studená krasavice Olga, manželka rudého kardinála Maxima Rudněva, která ho zavedla na druhou stranu dobra a zla. Je to i chladná krasavice Orbeli šlechtična-čekistka, která vykonala trest smrti svých rodičů. V románu "Mé jméno je Legie" – je to nenormální dívka Nina von Miller, která se chovala velmi divně a nakonec se ukázalo, že byla lesbičkou.
Lidé čtou mé knihy a diví se: "Co vlastně Klimova přitahuje k takovým zrůdám?"
Na svou obranu podotýkám, že Ninu von Miller jsem opsal z mého života. Jako model jí posloužila Nataša von Meyer, která byla nejen lesbičkou, ale i sadistkou. Ve skutečném životě to byla ještě horší mrcha, než je uvedeno v románu. Tato lesbo-sadistka byla opravdovým chlapem v sukni a nakonec se stala šéfem ruského oddělení "Hlasu Ameriky" ve Washingtonu.
Jak můžete vidět – moje literatura je úzce spjata s životem. To se některým lidem líbí a druhým NElíbí. Proč? Protože za tím se skrývají mnohá tajemství. Například, tajemství Velké čistky z období 1935-1938, kdy Stalin – některé dával zastřelit a jiné zahnal na Sibiř – celkem asi 13 milionů lidí.
"Ale kromě negativních, znal jste také dobré, pozitivní ženy?" – zeptá se mě zvědavý čtenář. Samozřejmě, že znal. A právě o nich chci psát dnes. Kupodivu, když vzpomínám na dobré ženy, nepřichází mi na paměť moje bývalá manželka Alla, s níž jsem žil 24 let, ale vzpomínám na Lenku, na Zinočku... A ještě na Traudel a mnoho dalších veselých německých kamarádek z mého dalekého mládí. Ale vezměme to popořádku...
O mojí první velké lásce – Lence Berko jsem už vypravoval...
Moje druhá veliká láska byla – Zina Skvorcová, Moskvanka 19 let, studentka 2. ročníku Ústavu cizích jazyků, která bydlela v ulici Metrostrojevské na čísle 38. Tenkrát v moskevských kinech dávali americký válečný film "Lady Hamilton" s půvabnou herečkou Vivien Leigh a mně se zdálo, že moje Zina je přesná kopie Vivian (dokonce ještě krásnější).
To ona sloužila mi modelem k obrazu Ženi v knize "Píseň vítěze". Zde máte pěknou normální holku, ženu mých snů, na kterou ještě dnes vzpomínám s melancholickou radostí. Dokonce jsem se pokoušel ji najít odsud, z Ameriky, ale bezvýsledně. Pokud se jí dostanou do rukou moje knihy, myslím, že se ráda dozví, že její moskevský přítel, kterému tak štědře udělila svou lásku, se stal známým spisovatelem a svoji Zinočku zvěčnil v podobě roztomilé Ženi. Vzpomeň si, drahá, "Maličká vojákova žena nebude plakat", – říkala jsi mi v slzách... Co se stalo s tvým bratrem Levkou? Tenkrát mu bylo 16 let a žili jste v Prvním Průchodu, vedle rozvalin chrámu Krista Spasitele. Jak je tomu dávno... Surové válečné roky...
Alexej Tolstoj jednou, vzpomínaje na svoji marťanskou princeznu Aelitu, dával do radio-vysílačky signály: "Odpověz, Aelito! Anta-Adeli-uta... Aelita !... Anta-Adeli-uta... Aelita! Ozvi se mi!!" Tak i já vzpomínám na svoji Zinočku, lásku mého mládí, která byla pro mne krásnější než první hollywoodská hvězda, vyhlášená krasavice Vivien Leigh a já doufám, že se mi ještě ozve...
* * *
Náš nositel Nobelovy ceny Ivan Bunin už v pozdním věku napsal své "Temné aleje", kde vzpomínal na své hříchy mládí, za což jej potom velmi kárali... Proto já, vzdávaje hold německým ženám, budu velmi taktní a ohleduplný. Faktem je, že nejprve jsem byl jsem důstojníkem sovětské okupační armády v poraženém Německu, a sloužil jsem u sovětské vojenské správy (SVA) v Berlíně. Měl jsem tam i svoje německé přítelkyně, kouzelné dámy, zdravé a s pyšným poprsím Eviných dcer... Až doteď, vzpomínám na ně s velkou láskou a vděčností, a kdyby bylo podle mé vůle, dal bych jim postavit památník s nápisem: "Německým ženám – s láskou a respektem ! – od ruského muže".
Po zkažených a opovrženíhodných postavách mých románů, pro rovnováhu, cítím prostě povinnost popisovat tyto dobré a normální ženy, a pokud Bunin své hříchy mládí nazval "Temnými uličkami", já nazvu své vzpomínky "Jasnými cestami"...
Takže Berlín, září 1945, neděle. V 11 hod. vracím se tramvají do našeho armádního městečka Karlshorstu, kde je hlavní štáb SVA v Německu. Našemu Karlshorstu všichni již začali říkat Berlínský Kreml. Na platformě tramvaje vedle mě stojí mladá německá dívka, velmi pěkná. Červené tváře. Na zastávce vystupuji, ale i ona vyjde. Jdu podél plotu, ona jde vedle mne. Neudržím se a ptám se v chůzi:
– Fraulein, pracuji zde jako tlumočník... Potřeboval bych se vytrénovat v živé hovorové němčině... Dovolte mi, abych Vás pozval k sobě...
– Já už mám tady schůzku se svou přítelkyní – zdvořile mi odpověděla německá dívka. – Ale chcete-li, mohu se s vámi setkat zde za hodinu, – a ukázala mi prstem na chodník.
Usmál jsem se, přikývl a otočil doleva do průchodu mezi domy. Tak šlo projít do mého domu, aniž bych šel přes kontrolní bod, kde trvale stála hlídka a prověřovala všechny dokumenty. Válka právě skončila a my jsme stále byli ve válečném stavu. Oficiálně ještě nebylo známo, zda máme právo se seznamovat s Němkami, či nikoli. Náčelnictvo mlčí – čeká na příkazy z Kremlu, a Kreml rovněž mlčí. Ani ano, ani ne ...
Přesně o hodinu později, přišel jsem na určené místo. Moje německá dívka už mě čeká a lehce se usmívá, předvídá nebezpečné dobrodružství se sovětským důstojníkem. Úspěšně jsme vklouzli do průchodu mezi domy a došli ke mně do bytu.
Vešli jsme do obývacího pokoje, kde jsem váhal, co dělat dál? Ale můj host šel okamžitě do ložnice. Pravděpodobně se podívat – myslel jsem. Sedím v obývacím pokoji, a čekám, až se vrátí. Ale stále se nevrací a nevrací. Nakonec jsem se rozhodl podívat se, co tam dělá. Jdu do ložnice, a moje okouzlující německá dívka leží v posteli, úplně nahá! Jak vám mám, čtenáři, taktně popsat, co bylo dál? V románech zde obvykle kladou tečky...
Mohu říci jen jednu věc – dávám vám čestné slovo ruského, sovětského důstojníka, že jsem byl velmi vděčný této kouzelné německé dívce za její geniální žert, ženy hrající jakousi dívčí bezmoc. Bylo to bezpodmínečná kapitulace Německa v osobě německé ženy a já jsem, coby vítěz, se choval vznešeně a rytířsky. Čest a sláva poražené německé ženě!
Dohodli jsme na setkání následující neděli ve stejnou dobu na stejném místě...
* * *
A život šel dál. Jednoho dne jsem se seznámil na ulici a pozval k sobě další pěknou německou dívku. Také bez všelijakých postranních úmyslů, jen chtěl si pokecat v němčině, v živé hovorové řeči. Ale neměl jsem to štěstí. Místo rozhovoru, mladá a krásná dívka, jak jen jsme vstoupili do bytu, okamžitě se svlékla a lehla si do mojí postele. Je jasné, že u nich je to zvykem, rozhodl jsem tehdy.
Třetí německá dívka, velmi mladá dívka, trochu zlobivá, se ani nesvlékala, jen si lehla na gauč v obývacím pokoji – a zvedla sukni. Není to dojemné? Pokud nesouhlasíte, jste možná fanatik nebo ne zcela normální člověk.
Viktor Suvorov ve svých knihách o GRU (vojenská rozvědka) také uvádí, že v případě, že ulici přechází hezká prsatá paní a proti ní jde muž, který absolutně neobrací na ni pozornost, buď je to úchylák, nebo špion s perfektní sebekontrolou...
Nutno podotknout, že všechny mé německé přítelkyně brzy se docela dobře provdaly. Prostě u Němců si tak zvykly: když jde Němka do vašeho domu, okamžitě skočí do postele. A všechno ostatní: vína, večeře a inteligentní konverzace – to až pak. Podle mého názoru, je to lepší a čestnější než všechny zamotané příběhy Dostojevského, jehož hrdinové byli tak nějak vadní a duševně abnormální. Snažil jsem se číst Dostojevského, ale bylo to příliš, až chorobně smutné. Já nemůžu... Nejde mi to...
* * *
Prožil jsem v Německu 10 let. Dva roky ve východním Německu jako sovětský důstojník, pak 8 let v západním Německu jako uprchlík, nebo jak se tehdy říkalo, di-pi, displeysed person, "bez vlasti". Tam už jsem nebyl okupační důstojník, ne vítěz uprostřed poražených, a tak... Byl jsem nikdo, člověk, který ztratil tvář, vítěz, který zvolil osud poražených. Pouze německé ženy zůstávaly věrné svým pravidlům. Daly mi lásku stejně prostě a krásně, jako ve východním Německu. Čest a sláva Vám, německé Fräulein!
Tehdy, v roce 1948 ve Stuttgartu, mezi uprchlíky, byla absolutní nezaměstnanost. Neměl jsem co dělat, tak jsem začal psát příběhy o Berlínském Kremlu, a večer jsem chodil po okolí, učil jsem se znát město.
Jednoho dne, v blízkosti hlavního vlakového nádraží, který sloužil jako místo setkání všech ruských uprchlíků, u vchodu do parku jsem si všiml mladého děvčátka okolo 17 let. Ukusovala čokoládovou tyčinku, a na ramenou jí visela bunda amerického vojáka.
– Kdo ti dal čokoládu? – zeptal jsem se jí. – Americký voják?
Holčička se usmála a přikývla hlavou. Zdá se, že patřila k německým uprchlíkům, které v celých milionech vyháněli z Polska a dalších východoevropských zemí. V jejích nezbedných očích jsem jasně viděl, jak získala tuto čokoládu.
– A s ruským vojákem jsi už byla? – zeptal jsem se jí žertem. Přešel jsem okamžitě na "ty", protože jsem viděl, že mne s ní váže společný osud. Běženec zůstává běžencem...
Holčička se usmála a zavrtěla hlavou, aby pokračovala svoji hru.
– Chceš to zkusit? – žertoval jsem dále s pěknou německou dívenkou.
Holčička náhle přikývla a přitiskla se ke mně s takovou jistotou, jako bychom byli staří přátelé.
Držel jsem ji za ramena, a společně jsme šli do parku. Malá, hubená, s bundou vojenských rozměrů na ramenou... Teplý jarní večer... Tma... A hle, když jsme usedli na trávu, moje milá kamarádka mi náhle vsunula do pusy čokoládu, tu, kterou si vysloužila u amerického vojáka. Není to dojemné? Ano, takovou německou dívku bych klidně vyměnil za stovku sytých, dobře upravených, ale chladných Amerikánek, které na mne neustále mrkají z televizoru! A nechť se stydí ten, kdo o mně a o ní špatně myslí...
* * *
A tady je další žena mých snů – Edeltraud nebo jen Traudel. Byla svěží a krásná, ale já jsem s ní chtěl jen chodit, trávit čas v příjemné společnosti. Chodím den, dva, tři. A čtvrtý den, náhle mi řekla:
– Poslyš, ty jsi co – nenormální?
– Proč? – divil jsem se.
– Protože mne nezveš do postele – říká mi moje kráska s rozhořčením v hlase, jako bych ji urazil.
Tím skončily s ní naše gentlemanské procházky. Musel jsem svými skutky dokázat, že jsem člověk – normální. Jinak Traudel prostě by šla ode mne pryč, a dalších procházek by více nebylo. Nakonec, krasavici Traudel vylákali do Brazílie, kde se vdala a šla pracovat jako zdravotní sestra. Mám dodnes její fotografie, na kterých hrdě předvádí své půvaby v mojí ložnici.
* * *
Je na čase dělat závěry. Popsal jsem zde několik mých kamarádek, jako protiváhu k těm negativním ženám, které jsem ukázal ve svých románech. Pro rovnováhu, abych tak řekl, sil dobra a sil zla. Ale, bohužel, musím říci, že v reálném životě často převažuje zlo, a to zejména v intelektuálním prostředí. Vzpomeňte si na procenta dr. Vittelse, uveřejněná v jeho monumentálním díle "Sexuální život amerických žen." To je důvod, proč Bible říká, že ďábel je kníže tohoto světa.
A proto náš klasik Ivan Bunin napsal své "Temné aleje" rozpačitě, jakoby se za ně styděl. Podívejte se na biografii Bunina a uvidíte, že má mnoho tmavých skvrn. Jeho otec byl alkoholik – opilec, a to je velmi špatné pro děti. V životě samého Bunina převládala nešťastná, tragická láska k ženám, které on nazýval fatální. A už od počátku 30. let Bunin začíná pociťovat příznaky budoucí duševní krize: časté deprese, hluboký pocit osamělosti, neustálé myšlenky na smrt nedávají mu žít a psát. A to vše jsou následky alkoholismu otce. Odtud jsou jeho "Temné aleje". Tak jsem napsal svoje, "Světlé aleje", a dodnes vzpomínám na své přítelkyně s láskou a s něhou.
21. července 2002. New York.
Další kapitola
Přejít na OBSAH