Volá mi jeden večer čtenář od San Francisca, děkuje za moje knihy, mluví o sobě (je – neurochirurg) a ke konci hovoru se mě ptá:
– Gregory Petrovič, a píšete něco teď?
– Ne, nepíšu nic, – odpověděl jsem.
– Proč ne?
– No, nevím, vypadá to na syndrom chronické únavy.
– To bude asi škaredý pohled, vás uhranuli! – říká mi ten neurochirurg, přičemž takovým jistým tónem.
Třebaže je neurochirurg, to znamená seriozní doktor, já těmhle věcem ohledně zlého oka nevěřím. Zejména proto, že v mém archivu je mnou vystřižená poznámka z novin "Nové ruské slovo", v které je následující informace: „Zaprvé, nikdo z amerických a evropských odborníků v oblasti medicíny až dosud nebral vážně zprávy o objevu nové nemoci, ale výzkum lékařů ze Spojených států ukazuje, že svět se bude muset vypořádat s reálnou epidemií. Toto onemocnění postihuje lidi obou pohlaví v každém věku, a počet diagnostikovaných případů je obrovský. Řeč je o tzv. syndromu chronické únavy, jehož hlavním symptomem je trvalá, ničím nemotivovaná únava. Ta brání lidem zabývat se jakoukoliv každodenní činností...”
„...Nicméně, výzkumem amerických vědců bylo zjištěno, že se jedná o zcela samostatné onemocnění, které je způsobeno poruchou imunitní obrany organismu...”
„Výzkumníci zdůrazňují, že objevená jimi nemoc není nic nového v lékařské praxi. Její popis lze nalézt v životopisech mnoha velkých mužů minulosti. Chronická únava těžkého druhu existovala například u Charlese Darwina..." (NRS – 29.12.1990).
* * *
A zajímavé je, že můj chronický únavový syndrom se vztahuje pouze na moji práci v oblasti degeneralogie. Ve všech ostatních aktivitách unaven nejsem. Ale ohledně další práce na hlavním tématu mého života, je to, jako by mne hypnotizovali – stop, nepiš dál! Každý ví, že hypnóza existuje, ale že by existoval nějaký druh "zlého oka", a dokonce i na dálku? Tomu nevěřím. Ačkoliv noviny psali o "čarodějnici" Džuně, která "léčila rukama" samotného Brežněva, nebo o "kouzelníkovi" Kašpirovském. Po pádu komunismu v Rusku se rozbujelo viditelně-neviditelně plno všelijaké nečistoty. Oblbují národ a promývají mozek.
Mimochodem, jméno Džuna má stejný kořen s Džugašvili. Tam "džu" a tady také "džu". Víme, co to znamená. Jordan, magistr historie na univerzitě v Cambridge, když píše o židovském původu soudruha Stalina, také říká: "Název Stalina – Dzhugashvili – v gruzínštině znamená "syn izraelity", neboť "Džuga"- je Izraelita, "švili "- syn. Rodina Džugašvili, křesťanské víry, pochází z horských židů Kavkazu, kteří konvertují ke křesťanství už od počátku XIX století." Zdroj informace: francouzsky publikovaná kniha Ivana Krylova "Moje kariéra v Sovětském generálním štábu."
V knize "Život Stalina" od J. Ragusa, popisující Stalinovy rodiče na straně 14 – Beth a Kato Dzhugashvili – autor píše: "Otec Kato (Stalinovy matky) byl židovský junkman v horách Kutaisi" (s. 25). To samé nám také říká G.Z. Besedovsky, sovětský diplomat, který uprchl ze sovětského velvyslanectví v Paříži v roce 1929. On sám byl žid, z levého křídla strany eserů a jako žid, on dobře ví, o čem píše, když poukazuje na židovský původ Stalina, ve své knize "Na cestě k Thermidoru", Paříž, 1931. Přičemž Stalinova první žena – Catherine Svanidze – byla též smíšená s židy. Nic překvapivého v tom není. Vždyť na Kavkaze žije více než 250.000 horských židů.
* * *
Od doby, kdy jsem dokončil "Protokoly sovětských mudrců" (září 1975-květen 1981), jsem prakticky už nic nepsal. Další dvě knihy jsem jen namluvil na videokazety v podobě přednášek. Můj dobrý přítel a kolega Nikolaj, když se pohrabal u mne v archivech, mi řekl: "Grigorij Petrovič, máte tu ještě hodně zajímavého materiálu a nic nepíšete. Víte co? Sedněte si k vašemu psacímu stolu a namluvte přednášky do mikrofonu podle vaší archivní kartotéky. Já to zapíšu na videokazety."
V důsledku toho, zapsal jsem s ním 35 videokazet po 2 hodinách každá (únor 1988 – červenec 1990). Později z nich vznikly další dvě knihy – "Rudá Kabala" a "Národ Boží".
Pak jsem začal pracovat na rukopise své nové knihy "Klíče poznání", ale práce mi nešla. Dělo se přesně to, co ruský doktor neurochirurg nazval "zlým okem" a co američtí lékaři nazývají syndrom chronické únavy. Stručně řečeno, práce mi nešla. I když jsem se pustil do psaní svých pamětí, což se zdá být jednodušší, nic se mi nedařilo, doslova někdo brzdil moji práci. Byl to chronický únavový syndrom.
Dopřával jsem si dlouhé přestávky – ani to nepomohlo, takže nakonec jsem nechal práce na rukopisu, napsal na obálku – "nedokončený rukopis", a položil jej na polici.
Nemám sil psát – a tečka!
* * *
Ale začaly pracovat i jakési jiné síly...
Mnoho čtenářů mi velmi dojemně děkovalo za mé knihy a psalo mi, že jim velmi pomohly v životě. Jedna velmi milá dáma dokonce mi poslala galonovou láhev "svěcené vody", vysvěcené v ruském kostele. Vypijte to na vaše zdraví. Já mám sice k "svěcené vodě" stejný postoj, jako k "zlému oku", ale... Vždyť to dostávám z upřímné dobroty věřícího člověka! – Tak jsem tu láhev postupně vypil. Pak přišla druhá taková láhev, a spolu s ní – velmi dobrá láhev likéru. Není to dojemné?
Jiní čtenáři, zejména z Ruska, mi posílali malé ikonky. Dokonce jsem shromáždil celou kolekci ikon. A lidé mi zvoní, říkají, že se za mě modlí a přejí mi dlouhá léta života. Mé srdce není vlčí a vidím, že ne zbytečně jsem krví svého srdce psal své knihy, které mnohého čtenáře vzaly za duši, že jsem v nich vzbudil dobré pocity a proto se modlili za moje zdraví ...
Přestože nevěřím v žádné "uhranutí", v žádnou "svěcenou vodu" a jiné pseudo-zázraky, přesto v důsledku těchto modliteb začaly se dít podivné věci, velmi podobné skutečným zázrakům. Posuďte sami! Více než 10 let mne vázal chronický únavový syndrom, který prostě mi nedovoloval pracovat. Ale pomalu, nepozorovaně odešel tento podivný syndrom. Jak přišel, tak i odešel – klidnými, bezhlučnými kroky, jako zlý duch nečisté síly. Možná, že to je důvod, proč teologové a říkají, že ďábel přichází a ODCHÁZÍ – neslyšnými kroky.
Takže, 4. dubna 2002, když mi bylo už 83, jsem odstrčil stranou počítač, s velkými obtížemi sundal jsem s poličky můj starý psací stroj (který mám ještě z Mnichova od roku 1952), postavil jej na stůl, zkusil klávesnice – a fungovaly! Podíval jsem se na nedokončený rukopis "Klíče poznání" a začal vyklepávat "Rodinný Album" – sbírku autobiografických příběhů. Celkově za tři měsíce jsem naťukal – jedním prstem! – 100 stran. A pomaloučku vyťukávám to, co právě čtete. Není-li to zázrak, je vyloučeno, že tomuto zázraku pomohly modlitby dobrých lidí, kteří se modlili za moje zdraví? Anebo zabrala svěcená voda?
19. července 2002.
Další kapitola
Přejít na OBSAH