Jede muž v moskevském metru a nadává hlasitě: „Ech, mať tvoju peremať!” Nepřekládám to, protože česky by to byla sprosťárna stylu „Jdi do Prčic” nebo „Neházej drahokamy svini” a ještě hůř. Přičemž za svini nepokládám manželku ani tchýni, ale skutečnou svini.
Tak mu lidé domlouvají: „Občane, buďte slušný, jsou tu ženy a děti!” Muž tedy chvíli mlčí, ale pak znovu: „Ech, mať tvoju peremať!”
Tehdy pozvou milicionáře. Muž kývne na policistu prstem a pak mu šeptá něco do ucha. Ten se obrátí na celý vagon a řekne: „Ech, mať tvoju peremať!”
– Soudruhu milicionáři, co je s vámi... zbláznil jste se? – bouří se cestující.
– A vy víte co? – říká policista. – Žena mu porodila černouška!
V tu chvíli se ozve celý vagon chórem: „Ech, mať tvoju peremať!”
* * *
Něco podobného se stalo s mou ženou. Nahradila mne arabátkem. Ale v tom by nebyl problém: arabátko byl okouzlující arabáček. Ale to, co bylo potom... Ech, kurva mať peremať!
Jako obvykle, to všechno začalo hloupostí. Kuchyně je v našem bytě nejlepší místnost, největší, nejsvětlejší a nejteplejší. Takže moje žena Kissa píše doktorskou disertační práci ne jen tak někde, ale v kuchyni. Obložila se kolkolem knihami všech druhů a prokusuje se žulou věd. Svoji disertaci píše takto: jednu větu z jedné knihy, druhou větu z druhé knihy a třetí větu z třetí knihy. Opisovat cizí myšlenky v celku se bojí, tak je opisuje po kousíčkách. Je to práce pekelná. Dostáváme cosi jako americkou deku, patchwork.
Zašel jsem tak nějak do kuchyně, ale moje Kissa položila hlavu na své knihy a povídá: "Gríšo, já už nemůžu... Vykašlu se na to..."
– Kisso, vždyť jsi se s tím dřela už deset let. A 90% práce je hotovo. Zbývá jen 10%. Zaber ještě trochu! Nevzdávej to! – A pohladil jsem ji po hlavě, jak povzbuzují dítě.
Tématem její diplomové práce byli "Akmeisté: Achmatovová, Gumilev, Mandelstam."
– Kisso, ty bys měla psát podle mé linie – říkám. Jenže moje linie, to je psychopatologie. A po mojí linii moje Kissa nikdy nepůjde. Jenže bez psychopatologie nelze pochopit ty akmeisty a je zbytečné psát o nich diplomovou práci. Přesto Kissa několik měsíců ještě funěla a psala.
Tři měsíce později zacházím do kuchyně a vidím následující obrázek: Kissa znovu položila hlavu na své knihy a povídá:
– Gríšo, já nemůžu ... Praštím s tím...
– Kisso, vždyť už jsi napsala 95%. Už jen 5%! Nechat toho teď – to by byl zločin!
– Nemůžu – trvá na svém, bez pěti minut doktorka ruského jazyka a literatury.
Co dělat? Už jsme spolu prožili 20 let – a svoji ženu znám. Je to těžká masochistka. Masochisté hledají štěstí v neštěstí. Jak ji povzbudit, aby dotáhla do konce těch 5%? Více než cokoliv jiného, chce mít dítě. Ať se děje co se děje, nutno pomoci člověku...
– Kisso, dokonči disertaci – a já ti udělám dítě – mluvím k ní. A cítím se jako kozák, kterému říkají: "Trp kozáče – atamanem budeš!".
A tento recept proti masochismu zabral. Kissa napjala svaly a obdržela diplom amerického PhD, což je americký doktor filosofie, ale rusky to je odborný učitel ruského jazyka prvních tříd americké college [universita či vyšší škola]. Práce nijak úmorná.
Tou dobou, v roce 1970, vyšla moje knížka "Kníže tohoto světa" o ďáblu a jeho nohsledech.
– Grigorij Petrovič, jak jste se to všechno uhodl? – Ptají se mě čtenáři.
– Tak dobrá, já se vám přiznám, – odpovídám. – Moje žena je doktor ruského jazyka a literatury. Tak víte, to ona napsala tuto knížku. A já jen tak po straně jsem se přihřál.
Avšak vtipy stranou, slib jsem musel zaplatit. A začal jsem jí dělat dítě, které jsem předtím nechtěl, ze strachu ze špatné dědičnosti v její rodině. Takové věci jsou vždy skryté, dozvídáš se o nich až hodně později. Teologové píšou o tom, že ďábel přichází nehlučnými kroky.
Zkrátka, dělám své manželce dítě, ale po celý rok se nic nedaří. Nakonec, ona připouští, že jak se zdá, začala menopauza, kdy menstruace postupně přestává. Jenomže u ní už před 18 lety byla nepravidelná menstruace, což přede mnou skrývala. A skrývala ještě mnoho dalších věcí. Jenže muži neradi strkají nos do těchto záležitostí.
Normální menopauza je u žen ve věku mezi 45 a 55 let. Pouze 4% žen má menopauzu před 40. rokem. U mojí Kissy to začalo v 38! Nakonec, o rok později s velkými obtížemi přece jen otěhotněla. Šli jsme do nemocnice, říkají – těhotenství. Jenže ji bolí břicho. Šla do jiné nemocnice – a oni říkají, že je to těhotenství. Měla by skákat radostí. Ale břicho bolí víc a víc. A ukázalo se, že měla nějaký druh špatného těhotenství a hnisavý zánět dělohy. Tady ani čert ví, co s ní je.
Díky Bohu, naši dobří známí Kudaševi přišli a vzali Kissu k nim. Žili v Sea-Cliff, to je taková "ruská vesnice" 25 mil od New-Yorku. Už 20 let jsme jezdívali na víkend zaplavat si do Sea-Cliff, a večer jsme často zajeli se podívat ke Kudaševým. Milí lidé. Půl roku Kissa ležela v posteli u Kudaševých, kde ji léčil dr. Istok, který žil nedaleko. Lila Kudaševá jí vařila rýžový vývar a nosila Kisse do postele. Samozřejmě, že jsem byl velmi vděčný Kudaševým.
V každém domě mají své problémy. Kudaševi měli 17-letou dceru Tomočku, hippies a narkomanku-heroinistku, a 15-letého syna Nicka, který byl trochu blbec, debil, chodil do speciální školy pro mentálně postižené. A to navzdory skutečnosti, že Aljoša Kudašev je skutečný kníže Kudašev.
Kissa se vrátila domů hubená a zlá: lékaři řekli, že už nemůže mít děti. Jiná žena by se smířila se svým osudem. Ale Kissa nezpacifikovala. Kromě toho, vymývali jí mozek různí dobří přátelé. A moje tchýně ji učila, jak žít.
Jednou Kissa připravila dobrou večeři ze smažené ryby, a pak prohlásila:
– Chci adoptovat dítě. A toho já se nikdy nevzdám!
Co dělat? Vidím, že záležitost je vážná a přemlouvat ji nepovede k ničemu. Zkusme si o tom klidně promluvit. Pro mě je to něco nového a zcela neznámého. Nikdy mi nic podobného do hlavy nepřišlo. Vzít si cizí dítě? Proč ne, je zoufalá, ale nutno si to rozmyslet...
– Kisso, normální dítě najdeš pouze v době velké války nebo hladomoru, když je mnoho sirotků. A v normálních časech? Kdo se zbavuje dítěte? Dostaneš syna zloděje a prostitutky, alkoholika a narkomana, nebo něco takového. Takže, pokud opravdu chceš... dobrá... Hledej, ale buď opatrná...
Brzy nato jsem četl v časopise následující případ dítěte z agentury pro adoptivní děti: Matka dítěte už 25 roků sedí v blázinci. Ve 40 se stala těhotná. Kdo je otec – není neznámo. Zřejmě pacient z psychiatrické léčebny. Ale dítě je – na první pohled – normální. V takovém případě, podle zákona, adoptivním rodičům neřeknou, kdo jsou skuteční rodiče dítěte. Dělá se to kvůli ochraně "práv dítěte." (Článek z "New York Times Store" z 23.08.1964, s.48)
Ukazuji to Kisse a povídám: "Dej pozor, aby ti nepodstrčili takové dítě."
– Zkrátka ty nechceš děti, – syčí americká PhD.
Abych mohl přistoupit k problému racionálně, zavedl jsem ve své kartotéce speciální položku o adopci dětí, do které přináším všelijaké informace k tomuto tématu. No, například: "Ve Spojených státech, je od 3 do 5 milionů adoptovaných dětí. Z celkem 45 milionů dětí, to je okolo 10%" (Time z 24.6.1974).
A tady je další: "V roce 1962 ve Spojených státech za rok bylo k dispozici 121.000 dětí k adoptování, ale 4 krát více lidí, kteří chtěli adoptovat. Jenomže většina kandidátů k adopci jsou černé děti, které nikdo nechce."
Mezitím, Kissa kontaktovala matku Julianu, která vede dětský útulek v Chile. Matka Juliana poslala Kisse celou hromadu fotek svých dětí, aby bylo z čeho vybírat. Děti, samozřejmě, jsou čilské. Já ukazuji prstem na hezounkou pětiletou holčičku a povídám: "No, tak si vezmi tuhle." Ale Kissa schovává za zády průvodní dopis. V něm se píše, že její otec zabil její matku a je ve vězení. Je možné, že táta je lupič a máma prostitutka. Jinak, proč jí podřízl krk?
Z mé kartotéky: "V USA 3,5 milionu lidí nemůže mít děti, z nichž 1 milion se pokouší dostat děti do pěstounské péče. Existuje 125.000 postižených dětí, které nikdo nechce. Darebáci, lékaři a právníci berou 10.000 dolarů za bílé adoptivní dítě... V oficiální státní agentuře je čekací doba 5-7 let!!" (TV kanál 13, od 9 do 10:00 večer, 26.11.1980).
Ve dvacátých létech minulého století, mně bylo asi 10 let a v Sovětském svazu dávali v kinech americké filmy s účastí velikých hvězd filmového plátna – Fairbanks Douglas a Mary Pickfordová. Pro fanoušky to byli ideální mužové a ženy, jako Adam a Eva, modlili se za ně. A víte, co říká moje kartotéka? Božská Mary Pickford byla neplodná a měla dvě adoptované děti. Zemřela ve věku 86, a zůstalo po ní 9 milionů dolarů. Ale na své dvě adoptované děti hodila pár grošů – 50 tisíc dolarů každému. ("Naša strana", 27.7.1979). Zdá se, že děti byly takové, že matka na ně plivla.
Kissa a Lily Kudaševá šly do sirotčince Sv. Kryštofa v Sea Cliff, ale tam byla jen směs černochů s židy, a většina z nich má různé vady. Na pláži v Sea Cliff běhá takový polo-černoušek se jménem Davídek, který také byl defektní.
A pokud vás nebaví číst o černoušcích, zde máte příklad z klasické literatury. Vezměte slavný román Victora Huga, "Notre Dame de Paris", tedy Chrám matky boží v Paříži. Hlavní postava – Quasimodo – hrbáč a hrozné monstrum, vždyť to bylo nalezené dítě. Také adoptovaný.
Nebo tady je obrázek našeho rodného New-Yorku. Masový vrah David Berkowitz, nebo "syn Sama", který zabil více než 10 žen. On také byl adoptovaný. V roce 1976 jej soud prohlásil za nezodpovědného, tedy za blázna.
V Rusku to není o nic lepší. Poručík Viktor Iljin, který v roce 1969 střílel na generálního tajemníka Brežněva, byl adoptované dítě. Měl mánii reformismu, a potom 18 let seděl v blázinci (NRS z 05.11.90).
Rychleji se to řekne, než se dílo podaří. Po hledání po celé Americe, a ne a ne najít něco vhodného, moje Kissa začala hledat po celém širém světě – hledá pro mne synečka. A hle, co si nevymyslela:
– Gríšo, ty jsi žil v Německu, ty znáš Němce. Sleť do Německa a udělej dítě nějaké Němce. A já to dítě adoptuju.
– Ne, – řekl jsem. – Tato kombinace mi nesvědčí.
Nakonec, po mnoha obtížích, problémech a skandálech, na které nechci vzpomínat, Kissa koupila za 5.000 dolarů 5 měsíčního arabáčka z Bejrútu, hlavního města Libanonu. Podle amerického a libanonského práva nákup a prodej dětí je přísně zakázán. Ale zákony existují k tomu, aby se obcházely. A dokonce i přede mnou Kissa jasně skrývala, že toho klučinu koupila.
Dělá se to takto: Přichází matka s dítětem v náručí, dále otec a místní kněz. Chlapci jsou od 3 do 10 tisíc, ale holčičku lze koupit levněji, za 500 dolarů. Pak dohoda o předání se sepíše legálně v kostele, samozřejmě bez zmínky o penězích. Se všemi nutnými dokumenty a pečetěmi.
* * *
Kissa pokládá zabalené 5timěsíční dítě na moji postel a říká: – Podívej se!
– Co mohu vidět? – Říkám. – To uvidím pouze tehdy, až vyroste.
Arabáček má dokumentů víc než já. Nádherný libanonský pas s krásným libanonským cedrem na obálce. Od narození se jmenoval Ibrahim Dalun. Ale jeho rodiče jsou, zaprvé, nezvěstní, zadruhé, již zemřeli.
To se provádí za tím účelem, aby se předešlo komplikacím v budoucnu, pokud matka změní svůj názor a chce dítě zpět. A teď maličký Ibrahimka podle amerických dokumentů se jmenuje Andrei Klimov. Tak jsem dostal chlapečka jménem Andrej.
Kissa postavila do naší ložnice speciální dětskou postýlku s vysokými stěnami. No, teď nebude v noci odpočinku, myslím si, dítě bude brečet a mně nezbude nic jiného, než se přestěhovat na gauč do obývacího pokoje. Uplyne týden, uplyne druhý, ale Andrei v noci ani nepípnul. Plakat on nehodlá, jen samé úsměvy. A tak celý měsíc.
Jednou ráno jsem se podíval na arabáčka a arabáček se podíval na mě a přátelsky se usmál. Podal jsem mu prst, ale on mě uchopil za prst a směje se. Natahuji k němu druhý prst a vidím, že chce si se mnou hrát. A směje se, jsem pro něj skutečný táta. Takový malý klíček a už leccos chápe!
Externí zaměstnání Kissy jsou 2 dny v týdnu po dobu 4 hodin. Tyto dva dny zastupuji mámu: krmím Andrušku, přebaluji ho a měním plínky. Jeho jídlo je: za prvé – teplé mléko z láhve s cucáčkem, za druhé "formula", to je jakási americká kaše pro děti. Potom se Andruška oblízne a usměje se na mě, jako by byl vděčný za jídlo.
Jeho kůže je světlejší než moje. Hlavinka dobré formy – a opět, jako moje. Tělíčko čisté. Dá se říct, že dítě vypadá zdravé. A stále nádherný úsměv. Zdroj světla. Kissa mi vyprávěla: "On se na mne tak usmál a natáhl ke mně ruku... a proto jsem si ho vzala". Nu dobrá, uvidíme, co z něho bude. Trp kozáče, atamanem budeš!
Uplynuly tři měsíce. Musel jsem Andruškovi převléct prostěradlo. Vytáhl jsem ho z postele s vysokou ohradou a položil vedle na naší velkou postel. Zatímco jsem byl zaneprázdněn s povlakem, uslyšel jsem za sebou: bu-u-m! Otočím se, vidím, Andruša leží na podlaze – a nehýbe se. Spadl z postele! Můj Bože, myslím, kluk se zabil – srdce se mi snad zastavilo. Vzal jsem mrtvé dítě, přitiskl k hrudi, chodil po bytě a nevěděl, co mám dělat.
A najednou "mrtvé" dítě přišlo k životu a začalo plakat. Bože, jak jsem byl rád: byl jen omráčen pádem. Ale Andruška už nepláče, znovu se usmívá, jako by se nic nestalo. Byl jsem tak šťastný, že jsem ho políbil na obě tváře. Tak malinký arabáček si vybojoval srdce svého nového táty.
Myslel jsem, že tím, že dostala dítě, Kissa se uklidní bude mi trochu vděčná, že jsem souhlasil s adopcí dítěte, a dokonce s adopcí arabátka. Jako v arabské pohádce! Ale místo toho, byl to začátek takových podivností, že se ani nedá pochopit, o co jde.
Vozíme Andrušku v kočárku na procházku. Nějaká americká dáma se podívala do kočáru, a řekla: "O-o, to je celý tatínek". A tady moje Kissa jednala podivně: místo toho, aby jí poděkovala za kompliment, vykřikla vzrušeně: "To není jeho dítě, to je moje dítě." Američanka bázlivě pohlédla na Kissu jak na blázna a pospíchala pryč.
Nepostřehnutelně začaly i všelijaké jiné zvláštnosti. Jednou Kissa se se mnou přela o některé hloupé věci, a pak začala hystericky na mě řvát:
– Oh ty prokletý chlape...
– Kisso, utiš se, – řekl jsem. – To nejsem já, kdo tě proklel. Tebe proklel tvůj otec předtím, než zemřel. Veřejně. Proklel tvou matku a všechny její děti. Mně to potom lidi vyprávěli. Myslíš, že z toho mám velké potěšení?
Ale Andruška se na nás dívá a usmívá se.
V létě roku 1976 odjela Kissa s dítětem do Sea-Cliff k moři na chatu, a já tam jezdil o víkendech. Narodil se Andruška 15. května 1975. Ve věku 13 měsíců začal chodit: pevně se držel mého prstu a učinil první kroky. Další měsíc začal mluvit, nejprve "máma", o něco později i "pápa". Sleduji, jak děcko roste rychle, a jsem velmi potěšen a šťastný.
Díky bohu, mé obavy byly zbytečné. Dítě se zdá být normální a hodné. Ale zato s Kissou začínají komplikace. Nyní pracuje nejen svých 8 hodin v University Kolumbia, ale ještě trošku v Revlonu. To je veliká kosmetická firma, která se snaží obchodovat s Moskvou, a Kissa tam jezdí jako překladatelka. Točí se tam mezi všelijakými papaláši. Jednoho dne jdeme všichni tři po Sea-Cliffu, Kissa o něčem přemýšlí a přemýšlí, a pak zasněně povídá:
– Johnova žena se rozvedla s Johnem a vzala si milionáře...
– Oh, tak o takových věcech sníš, – řekl jsem. – Andruško, tvoje máma je hloupá.
Ale Kissa nejen mluví, ale také dělá hlouposti. Najednou začala mi odpírat sex a předstírala, že je jí to nepříjemné. A nepochopíte, co s ní je. Jakoby kobyle spadly otěže pod ocas. Ale vždyť 20 let byla velmi dobrou ženou.
K dispozici je anekdota. Jeden Gruzínec prosí svého zkušeného přítele, "Poslyš, najdi mi takovou ženu, aby na ulici vypadala jako šlechtična, doma aby byla šetrná hospodyně, ale v posteli – jako prostitutka." Pak se setkají po roce, a Gruzínec povídá: "Kaco, ty jsi vše popletl. Moje žena se na ulici chová jako prostitutka. Doma jako šlechtična – nedělá nic. A v posteli je jako hospodyně – když chce, dá, když nechce, nedá".
Vyprávěl jsem tuto anekdotu Kisse a zeptal se:
– Poslyš, co se s tebou děje?
Kissa se rozvalila v křesle jako šlechtična a povídá:
– Já chci adoptovat tři děti!
– Proč jsi mi to neřekla dříve, když jsi prosila jen jedno dítě?
– Chuť přichází s jídlem, – říká drze.
To bylo v srpnu. V září, Kissa se vrátila domů do New Yorku. Brzy vozíme Andrušku na vozíčku, a Kissa si stěžuje:
– Už celý měsíc nemůžu v noci spát.
– Čím to je?
– Ale chci Andrušku dát...
– Dát komu?
– Nějakým Arabům. Je jich tu plno v okolí.
– A proč?
– Protože vyroste, a bude vypadat jako Arab nebo Portorikán.
– Na co jsi myslila, když jsi brala arabáčka? Že bude vypadat jako Eskymák? Ostatně, on vypadá jako já. A já ho nebudu nikomu dávat. Takže, na takový nápad zapomeň.
Dívám se na dítě ve vozíku a říkám, „Andruško, tvoji mámu někomu dáme a budeme žít spolu. Chceš?”
Andruška se usmívá, jako by se mnou souhlasil.
Zpočátku jsem se bál, že pětiměsíční Andruška nenechá mě spát. Ale teď ne dítě, ale Kissa mě nenechává spát. Několikrát za noc mě budí: "Gríšo, ty chrápeš! Otoč se na druhý bok!". A celou noc se točím ve všech směrech. 20 let nic takového se nedělo. A teď, novinka... Opět ničemu nerozumím.
Kissa křtila Andrušku v kostele otce Mitrofana v Sea Cliff. Za křestní matku Andruškovi zvolila Lily Kudaševou, která je tedy i mojí kmotrou. Jenomže tato kmotra na mne jaksi divně hledí. Jakmile začaly hádky s mojí manželkou, Lila se okamžitě stavěla na stranu Kissy. Ale nebudeme se vzdalovat od naší arabské pohádky.
Andruška roste a roste, již běhá po celém našem bytě, není s ním žádný problém. Ale s Kissou je plno nových problémů: najednou mi povídá, že mne už 10 roků nenávidí a chce se rozvést. A to jí radí kmotra Lila.
– Kisso, podívej se na kalendář, – říkám. – Vidíš, dnes je 31. října, svátek Halloween, to je svátek všech zlých sil! – a obracím se na malého chlapce: – Andruško, naše máma se zbláznila!
Nejprve kmotra Lila radila Kisse se mnou se rozvést a žít v jejím domě. Potom kmotra Lila přesvědčila Kissu koupit dům v Sea Cliffu. A Kissa mi ohlašuje, že se bude stěhovat do Sea Cliffu.
– Stěhovat se můžeš, ale já zůstanu tady – říkám. – Ty dobře víš, jak končívají rozvody v Americe: muže vyhazují z domu na ulici. Podle amerických zákonů muž je vždycky okraden. Nechci na stará kolena se ocitnout na ulici s kufrem v ruce.
Kissa jedná velmi zvláštně. Jednou chce tři adoptované děti, jindy chce vydat Andrušku, kterého sehnala s takovými obtížemi. A nyní také mi vyhrožuje rozvodem. Zdá se, že musím být opatrný. Jak se říká, jeď potichu, dojedeš dál.
Na počátku roku 1977 řekla Kissa, že dítě potřebuje čerstvý vzduch, vzala Andrušku a odstěhovala se do Sea Cliffu, blízko ke kmotře Lile. Zůstal jsem v našem rodném New Yorku, a píšu si své "Protokoly sovětských mudrců".
Literární kritici říkají, že kreativita vyžaduje zažít nějaké dráždící chvíle. Podobně, jako když do obyčejné ústřice vnikne zrnko písku a dráždí ji, výsledkem je perla. Mohu-li věřit těmto "vědátorům", já mám za sebou tolik nepříjemných dráždidel, že bych mohl být rýžovištěm literárních pokladů.
Když Kissa celých 10 let dělala svůj doktorát z ruské literatury, také jsem se podíval do jejích knih. Literatura zná takový speciální trik – proud vědomí. Například, střelili vojáka a ten, když umírá, před ním probíhá celý jeho život. Ale mně takový trik udělala moje vlastní žena.
Volá mi z Sea Cliffu a oznamuje:
– Všem říkám: „S Gríšou nemohu žít, protože on každého pokládá za degeneráta. I mne pokládá za degenerátku – A TEBE TAKY!”
Výsledkem bylo, že znepřátelila mne se všemi našimi známými, v čemž hlavní roli hrála kmotra Lila, která má dvě defektní děti. A Kissa mi volá a raduje se:
– Vidíš, celý Sea Cliff ti vyhlásil bojkot! Mira Jodko říká, že ti oči vyškrábe. Tak radši do Sea Cliffu víc už nejezdi!
Nicméně, o měsíc později zvoní, – musím jet do práce, a nemám komu svěřit Andrušku... Tak přijeď na pár dní...
Přijel jsem. Kissa se na mě dívá jako vlk, ale Andruška mne poznal a raduje se.
Všechno jde obráceně: Arabátko mne miluje, žena mne nenávidí. A proto bohoslovci říkají, že ďábel dělá vše ve tmě, zezadu a obráceně. Večer, když jsem uložil dítě spát, říkám:
– Kisso, co je s tebou? Vždyť jsi 20 let byla velmi milý člověk!
– Dřív jsem byla blbá, – odpovídá mi americká doktorka filozofie. – A teď už nejsem hloupá.
– Tak v čem je problém?
– Ty jsi nemocný nebo hnusný – říká Kissa. A hned na to celá sprcha obvinění:
– Dárky jsi mi nedával!
– Kisso, vždyť máš zlatých šperků víc, než kterákoliv z našich známých.
– Nevodil jsi mne do restaurací!
– To není pravda!
– Kytky jsi mi nenosil!
– To také není pravda.
Ale obvinění pršely na mě jako z kulometu. Hlava a jazyk jí fungují rychle a sebejistě. Ale jednostranně. Tu máte PhD, doktorku filosofie. Hoře z rozumu.
Od té doby jsme žili, jak se říká, ve dvou domech. Každý měsíc, Kissa mi volá a žádá, abych k ní přijel na dva nebo tři dny dělat baby-sitting, dohlížet na Andrušku. Koupila mu spoustu hraček, které v kostele levně vyprodávají – 10-15 centů za hračku. A Andruška si hraje sám. A já sedím u něj a čtu. Hotové rodinné štěstí. Dokud se nevrátí Kissa domů. Pak spustí nadávky. Ale já žiju podle principu: trp kozáče, budeš atamanem.
15. května 1977 Andruškovi byly dva roky a on už brebentí v ruštině. A já se na něj dívám a myslím: „Oh, uděláme z arabáčka ruského člověka.”
Žijeme takto: Kissa má velikou o 50% širší postel, do rohu pokoje postavila Andruščinu postýlku s vysokými čely i bočnicemi. A na vrcholu zařídila celou ikonostásu... Já jsem si postavil normální postel do vedlejší místnosti. Ale pak zábavné věci začaly.
V noci Andruška vylézá ze své postele s vysokými stěnami. Ale nejde spát do postele k mámě, která spí hned vedle, ve velké posteli. On potmě tápe po chodbě do vedlejší místnosti a leze k tátovi pod deku. Ráno se probouzím a hřeje mne synáček, mezi zdí a mnou. A tak každou noc. Instinkt chlapce táhne jej ne k mámě, ale k tátovi. Pozorně sleduji duši dítěte: je to dobrý chlapec.
Kissa si opatřila kočku. Kočka je dobrá, laskavá. Ale spát nechodí kočka ke Kisse, která ji krmí, a ke mně. Ráno se budím, vpravo leží Andruška, a v levo na dece spí kočka.
Nakonec to Kissa nevydržela a povídá:
– A já u tebe mohu spát?
„Ale pak mi budeš celý den říkat nepříjemnosti,” – myslím si a říkám:
– Kde budeš spát? Napravo mám Andrušku, nalevo kočku.
– Ano, budu ležet na koberci, na podlaze...
– Abys nastydla. To za to nestojí.
Někdy do Sea Cliff přijede tchýně. Tehdy celý den slyším jediné: „Andruško, dej babičce pusinku!” nebo „Andruško, dej mamince pusinku!”. Namísto toho, aby políbily dítě, chtějí, aby je dítě líbalo. Samy nejsou schopny milovat, chtějí lásku od dítěte. Mezitím do dvora přibíhá sousedův pes. Pes zvedl ocas a Andruška líbá psa pod chvost.
Kissa stojí vedle. Povídám jí: „Vy jste kluka tak zblbly vašimi polibky, že on teď líbá psí zadek. Podobnost s babiččinými rty čistě náhodná.”
Nakonec jsem zavolal Aramovi. To je docela upřímný a příjemný Armén, s nímž tchýně žila na hromádce nějakých 20 let, zatímco jeho manželka seděla 20 let v blázinci. Takže Aram v těchto záležitostech musí být specialistou. Rozhodl jsem se s ním poradit:
– Aram Michajlovič, řekněte mi, jak vaše manželka přišla o rozum – najednou nebo postupně?
– Postupně – odpovědnost Aram. – Během 7 let. Bylo to zřejmá klimakterická porucha.
A já beru tužku a zapisuji si to. Začalo to v jejích 50 let, po menopauze. V roce 1949 a velmi nepozorovaně. A teprve 7 let později, v roce 1956, Aram ji dal do blázince.
– Aram Michajlovič, a jaké jsou příznaky?
– Hlavním příznakem – chorobné nepřátelství vůči manželovi. Manžel se stává nepřítelem číslo jedna. A před tím jsme žili 30 letech velmi dobře.
Slyšel jsem totéž od ostatních. Klimakterická psychóza, nebo mánie, je vždy namířena proti manželovi. První věcí, co taková bláznivá žena dělá – uteče od manžela. V lepším případě. V horším případě manžel cítí takovou hanbu a potupu, že někdy dochází ke rvačce, a někdy až k vraždě nebo sebevraždě.
Aram vypráví, jak jeho manželka ztrácela rozum. Jednou spal a zdálo se mu, že prší. Budí se a vidí, že nad ním stojí jeho žena a posypává ho solí z velkého balíku. "Ljubočko, co to děláš?" – ptá se Aram. "Chci tě zaříznout a abys nesmrděl, tak tě napřed solím", – vysvětluje Ljuba.
Nebo koupila Ljubočka najednou 5 párů drahých dámských střevíčků značky "Adler", přinesla je domů, dala je do velkého kastrolu a začala je vařit. "Ljubočko, proč to děláš?" – ptá se Aram. "Vždyť smrdí, tak je musím nejdřív vyvařit", – odpovídá Ljuba.
Aram usmažil vejce, dal na talíře na stůl. A Ljuba okamžitě popadla talíře, vyměnila jejich místa a řekla: "Já vím, že chceš mě otrávit! Ale já nejsem takový hlupák."
Aram čistí byt vysavačem. Ale Ljuba vytrhne šňůru ze zásuvky a povídá s úsměvem: "Já vím, že mne chceš vcucnout do vysavače! Ale já nejsem tak blbá".
Aram koupil budík. Ale Ljuba vyhodila budík oknem a směje se: "Přinesl jsi bombu, abys mě vyhodil do povětří. Ale já nejsem takový blázen".
Nakonec jedné noci Ljuba přišla do ložnice s břitvou a oznámila Aramovi, že mu uřízne penis. Tehdy Aram dostal skutečně strach a předal Ljubu blázinci.
Potom Aram vypravuje, že jeho manželka sedí, nebo spíš nyní už leží v blázinci Kridmor. Je mu přes 80 a jí 77. Ona je nejen úplně šílená, ale úplně paralyzovaná. Leží v posteli a podělává se. Manžela nepoznává. Nemůže sama ani jíst, Aram ji krmí lžící. Ale Aramovi je samotnému smutno a téměř každý den se trmácí autobusem – 4 hodiny tam a zpět – za svou Ljubočkou. Šťastná rodina!
Takže, mám atraktivní vyhlídky. Aramova manželka se zbláznila během 7 let, a moje jde po této cestě už 3 roky. Jestliže nakonec moje Kissa přijde rovněž do blázince, zůstanu na stará kolena s malým dítětem. Jenže chlapeček je to okouzlující. A já ho nikomu nedám. Však to nějak společně přežijem. Jako ten kozák v Lakewoodu...
U mé tchýně žila v podnájmu jedna mazaná stařenka, která ve stáří se provdala za starého kozáka v Lakewoodu. Ten kozák měl pěkný dům a desetiletého adoptovaného syna. První den prožili dobře, ale druhý den nalovil kozák ryby a povídá své ženě: "Očisti je!" Ale ta ze sebe dělá velkou dámu a prohlašuje:
– Já nemám své vzdělání na to, abych škrabala ryby. Sám si je lovil, tak si je sám čisti.
– Tak si seber svoje drobné mince a jdi, odkud jsi přišla, – řekl kozák.
Ale nevěsta zná americké zákony a zvolá:
– Já od tebe dům vysoudím. Tvůj dům bude můj dům!
– Ach tak, – řekl kozák. – Můj barák je zapsán na mého syna. A ty, stará děvko, buď sama vypadni, nebo tě popadnu za vlasy a vyhodím.
A tak se rafinovaná nevěsta vrátila do své díry u mé tchýně. Ostatně, u mé tchýně, která pronajímala 3 pokoje, pouze takoví lidé žili. Vrána k vráně sedá.
Kissa mi oznamuje, že Aram a tchýně se rozešli. Ale ve skutečnosti to bylo takto: Aramovu ženu z azylu poslali pokusně domů k Aramovi. Tehdy Aram řekl mé tchýni: "Teď, Eugenia Palna, se starejte o moji ženu".
„Já se mám starat o bláznivou ženskou?!” – zaúpěla moje tchýně. Nevydržela to a uprchla. Ale je možné, že ji Aram jen vyhnal.
Tak či onak, po mém telefonátu Aramovi, Aram okamžitě volal mé tchýni, která okamžitě volala své dceři. Tahle banda degenerátů drží pohromadě jako mafia, jako odborový svaz. Od té doby moje Kissa šílí ještě více. Já jí chci pomoci, ale ona už učí Andrušku: "Táta je zlý. Táta je špatný!"
Příští číslo cirkusového programu: moje Kissa řekla, že mne tak nenávidí, že nechce více nosit moje jméno a vezme si své dívčí jméno – Majkovskaja. A tchýně syčí, že to já jsem její dcerku připravil o rozum, že je to všechno moje vina. Vlastně se ozývá její nečisté svědomí, a proto svaluje veškerou vinu na ostatní.
V roce 1970, když vyšla v ruštině moje knížka "Kníže tohoto světa", tchýně okamžitě volá mojí Kisse:
– Co je to? Všichni známí mluví o Gríšově knize, jen já sedím jako blbá a nic nevím. Ať mi Gríša dá tu knihu. A s pěkným věnováním!
Gogol napsal, že v Kyjevě každá prodavačka na trhu je čarodějnice. A moje tchýně je také z Kyjeva a také je čarodějnice. Bohužel jsem to zjistil až příliš pozdě.
A moje Kissa prosí: "Gríšo, dej mámě knížku!" Ale já už vím, že moje tchýně je čarodějnice, tak říkám: "Ta knížka se jí nebude líbit. Tak proč bych jí dával knížku, navíc s věnováním, aby pak na ni plivala? Ne!"
Tchýně stále zvoní a zvoní. Přímo telefonní saturace. Manželka stále prosí a prosí. Tak jsem jí řekl:
– Když chceš, tak ji daruj knížku sama. Sama ji podepiš. Vždyť jsi teď doktorka ruské literatury.
Nakonec to žena udělala. Pak přišla dlouhá odmlka. Dělám si z ženy legraci:
– Jak to, že máma dříve telefon málem zablokovala a teď je zticha, jako ryba?
Manželce to bylo nepříjemné, došlápla si na matku, ta mi volá a říká: – Gríšo, musím se přiznat, že vaše knížka se mi strašně nelíbila. Ach, jak se mi nelíbila! Dokonce jsem šla speciálně za knězem Nikolajem Subbotinem, abychom si společně zanadávali. Ale on mi řekl: "Ne, moje milá, všechno to je pravda, jak je psáno!" No, když je to tak, s knězem se nemohu hádat.
Reakce mé tchyně je docela typická. Tak reagují na moje knihy lidé s nečistým svědomím. Odtud pochází ruské podstatné jméno "nečisť", tedy zlý duch.
15. května 1978 Andruškovi byly 3 roky, všude už běhá, hraje s míčem a brebentí rusky. Rozhodl jsem se udělat u Kissy zahrádku. Vzal jsem lopatu a zrýpal místo pro zahradu. Andruška okamžitě vběhl do domu, přinesl malou lopatičku a začal rýt zem vedle mě. Bože, jak to dítě napodobuje tátu! Skvělej kluk!
Abych očistil pozemek pro zahradu, nosím dost těžké kameny stranou. A maličký Andruša také tahá balvany. Chlapík, radost se podívat!
V ruských pohádkách, nevím proč, hloupému se vždy tak nějak daří. Napadá mě úryvek: "Babička měla tři syny, starší byl chytrý, ten prostřední byl obyčejný, ten nejmladší byl hloupý Janek..."
Ale právě tento hlupák, snad i blázen, měl štěstí: chytil ptáka Ohniváka a vzal si za ženu princeznu. Tak to dopadlo i s mojí Kissou: této psychicky choré hlupačce přidělili krásné dítě. Ale co bude dál? Vždyť ona připravila dítě o otce, který přichází jen jednou za měsíc. Ech, trp kozáče, budeš atamanem.
Vedle zahrádky je veliký nepoužívaný záhon, obložený rozbitými cihlami, porostlý nějakým plevelem. Rozhodl jsem se dát to do pořádku a nahradit rozbité cihly kamením, které bylo navršeno na hromadě vedle garáže. Pracujeme s Andruškou. Ze všech sil pomáhá tátovi a vláčí balvany, veliké jako jeho hlava. Pracuje seriózně. Potom přijíždí máma, podívá se na naši práci a povídá:
– Nelíbí se mi to. Předělejte to, jak to bylo dřív. My Andruškou pracujeme a klimakterická psychopatka, kandidátka do cvokárny, nás komanduje. A co je nejzajímavější, ona 20 let byla jako slunéčko sedmitečné, tichá, klidná, krotká. Nyní chce opak: když já chci něco tak, ona chce jinak. Proto teologové a říkají, že ďábel, v tomto případě, duševní onemocnění, přichází bezhlučnými kroky.
Hádejte, jaká nemoc zabírá většinu nemocničních lůžek v Americe? Srdeční onemocnění? Rakovina? Senilita? Obyčejný člověk neuhádne: V první řadě jsou to duševní nemoce! Celé mrakodrapy žluté barvy! Hromady mrakodrapů! Podívejte se vedle Triborough Bridge jsou jich haldy. Poznáte je podle speciálních oken, ze kterých nelze vyskočit. Já jsem nyní v těchto věcech hotový expert.
Zde je několik příkladů z blázince. Když Kissa připravovala doktorát z ruské literatury, přednášela jí docentka Zoja Jurjeva, odbornice na Dostojevského. Tak tahle Zoja už několikrát seděla v blázinci, nebo, jestli to chcete kulturněji, pobývala v psychiatrické léčebně. Jednou, zcela náhle a bez zjevného důvodu, vyskakovala z koupelny nahá na ulici. Poseděla si pak 2-4 měsíce v blázince, pak šla opět učit Dostojevského, jako by se nic nestalo.
Mimochodem, tato Zoja Jurjeva byla sekretářkou redakce v "Novom Žurnale" u Romana Gula, který pracoval pro radio "Svoboda", kde vládl komplex pederastie Lenina. Roman Gul uznal ve svých pamětech, že jeho matka přišla o rozum ("Koň ryžij" str.275-6). A manželka zakladatele a prvního editora "Nového Žurnálu" profesora Karpoviče, důležitého esera [člen strany sociální revolucionáři], také přišla o rozum a dokonce zemřela v blázinci.
Stejně jako v románech Dostojevského. Říká se, že žena zakladatele "Nového Ruského Slova" Marka Efimoviče Zeynbauma byla napůl šílená, s kterou bylo těžké žít pod jednou střechou. Takže Mark Efimovič, i po dosažení věku pro důchod, místo aby trávil čas doma s manželkou, raději si jej odseděl v redakci, až do své smrti. Zdá se, že duševní nemoce jsou svého druhu nemoce z povolání mezi literáty. A teď i v hlavě mojí Kissy je zjevný nepořádek.
Jediný vnější příznak klimakterického šílenství – to jsou závažné návaly horka. Dokonce takového horka, jakoby tě ďáblové v pekle dali na rožeň. Za hříchy mládí.
Sedím s Kissou večer v Sea Cliff. Příjemné ochlazení z horkého počasí. Je slyšet zpěv cikád. A Kissa se najednou ptá:
– Není ti horko?
– Ne. Proč?
– Ale mně je nějak horko...
Přejel jsem dlaní její ruku, holá ramena, druhou ruku. Vše pokryté lepkavým potem, což nikdy předtím nemívala. I za nejvíce horkých a vlhkých dnů byla vždy suchá. V takových dnech jsem chodil spát do obývacího pokoje pod klimatizaci, ale ona klidně spala v dusné ložnici.
A teď je tomu naopak. Jasně, její návaly horka v chladném počasí – je to příznak klimakterického šílenství, nebo, jak se prostě říká, menopauzy. Druhý den jsem jí řekl, jemně, jak jen je možné: – Kisso, poslyš... Je to podobné jako u manželky Arama... Zajdi k psychiatrovi... Řekni mu, že tvůj manžel si myslí, že by mohlo jít o klimakterickou poruchu...
– To ty jsi blázen! – zlostně křičí moje Kissa, bývalé Sluníčko sedmitečné. – Zavřou tě do blázince, a já abych za tebe ještě platila!
20 roků jsme s Kissou jezdili se koupat do Sea Cliffu. Nyní Kissa žije v Sea Cliffu, ale na pláž nechodí, protože ďáblové ji mučí záchvaty horečky, a na pláži je ještě větší horko. Proto chodíme na pláž s Andruškou sami dva.
Tak jednoho dne sedím s ním na pláži. On si hraje v písku a z radosti háže písek do vzduchu. V důsledku toho najednou mu padl písek do očí, tře si ručkami oči a žalostně kňourá.
"Bože, on si tím pískem poškrabe oči, – myslím si. – Co dělat?"
Rychle jsem ho chytil levou rukou, jdu do vody až po pás, pravou rukou mu ucpu ústa i nos, aby nepil vodu, a potopím se s ním do vody, abych mu vymyl oči. Vstanu, dám mu nadechnout se – a opět do vody. Tak několikrát, dokud nevidím, že Andruška už nekňučí, ale znovu šťastně se usmívá. Což znamená, že oči jsou v pořádku! Sláva Bohu!
Zpočátku jsem byl vyděšený, ale teď jsem rád, a dokonce i trochu na sebe hrdý, že jsem dobrý otec, který zachránil chlapci oči. A také chlapec je dobrý – opět přátelsky se usmívá na tátu. Jakoby si byl vědom, že v průšvihu otec jej neopustí.
Andruška – to je zábava pro celý Sea Cliff. Zamilované do něj jsou všechna děvčátka ve věku od 3 do 8 let. Jdu s ním po ulici, seběhnou se dvě malé holčičky: "Andruško, pojď si s námi hrát!" – A už všichni tři se válí v hromadě spadaného listí. Nebo sedím s ním doma, přichází osmiletá Kátěnka Jordánová a prosí: "Strýčku Gríšo, můžeme si hrát s vaším Andruškou!?" A okamžitě se baví uprostřed hromady hraček. Děti rostou rychle, a Američané darují hračky kostelu, kde je Kissa kupuje za pár haléřů a přináší domů plné velké kartonové krabice.
Celý obytný pokoj je zavalen hračkami, takže můžete zakopnout, upadnout a zlomit si vaz. K večeru říkám: "Andruško, ulož všechny hračky do krabic!" A to dítě poslechne a dává všechny hračky do tří obrovských kartonových krabic. Matce se líbí vše naopak, když v domě je bordel... Jakoby chtěla, abych si v něm zlámal vaz.
Šel jsem s Andruškou na dětské hřiště. Ani jsem se nerozhlédl, on se už skamarádil s nějakou tříletou Američankou a živě s ní si povídá. Americká matka se na mne usměje: "Vás syn tak snadno se seznamuje! Ten bude mít úspěch u žen." A já si myslím: "Na jakém jazyku si povídá s malou Američankou? Musí tedy už umět anglicky! Ve třech létech!!"
Ale takový život ve dvou domech mi postupně jde na nervy. Konstantní výčitky mojí manželky a poznání vlastní bezmoci. A pak je tu dítě, které mám rád. Probudil jsem se jednoho dne ve svém domě v New Yorku, chodím ráno po bytě a najednou si všimnu, že nějak divně poskakuji a nemohu se toho zbavit. Cítím se jako kobylka, čertík z krabičky. Nepříjemný pocit. Nikdy v životě se mi nic takového nestalo. Vyšel jsem ven se provětrat, ale na ulici také poskakuji. Musím mít něco s nervy v nepořádku.
Šel jsem do nejbližší lékárny a koupil si nějaké uklidňující tablety. Spolkl jsem dvě, a to pomohlo, skákání jak by vítr odvál. Zbývající tablety tu mám někde dodnes. Už nikdy více se to neopakovalo. Někdy stejné peklo – moje žena přinesla!
Ve Spojených státech, adopce dítěte probíhá ve dvou fázích. První fáze – předběžné přijetí na 6 měsíců, něco jako zkušební období, abyste se na dítě podívali a rozmysleli si vše. Po 6 měsících, budete mít právo podat konečné přijetí. A můžete také nepodat. Tehdy předběžné přijetí zůstává v platnosti třeba i 20 let.
Tak jsme normálně udělali předchozí adopci. Ale brzy začaly různé podivnosti. Lila Kudaševa poradila Kissa se se mnou rozvést a žít v jejím domě. A Kissa mi začala hrozit rozvodem. Tak jsem přibrzdil proces s definitivní adopcí. K čemu by mi byla, když Kissa chce dítě zabrat a jít k Lile? Jaké jsou to podivné kombinace!
Jednou sedím tak s Andruškou v Sea Cliffu. Kissa je v práci. Andruška sedí v rohu gauče a něčím se zabývá. A já sedím v druhém rohu gauče a čtu knihu básní Sergěje Jesenina. A tam na konci je speciální část, nazvaná "Cyklus předsmrtný": on je silný básník, ale texty jsou tmavé, mračné – jak jej sleduje "černý muž", alkoholismus a halucinace, vše to, co jej brzo dovede k sebevraždě. Ale moje nervy jsou rozdrásané, a básně Jesenina mají na mne tlumivý účinek: sedím tiše, ale cítím, že po mých tvářích nedobrovolně stékají slzy. Je mi líto Jesenina, a možná je mi líto i sebe samého.
Najednou slyším po gauči top-top-top, Andruška za svého rohu přichází ke mně, bere mne kolem krku, líbá mne na tvář a povídá: "Tati, neplač! Tati, neplač!"
Oči má mladé, ostré, a z jeho koutu si všiml, že s tátou něco není v pořádku, že nutno jít tátovi pomoci. Dívám se na něj přes slzy, dokonce i trochu omráčený, a on opět objímá můj krk a líbá na tvář a přesvědčuje: "Tati, neplač! Nesmíš!" V tom jsem si vzpomenul, že jsem zpomalil konečnou adopci, a řekl jsem:
– No, Andruško, když je to tak, já tě adoptuji! Chceš?
Dítě, samozřejmě, nechápe, o co jde ve hře táty s mámou, ale sebevědomě přikývl: – Ano, tati!
Večer přišla Kissa domů z práce a já jsem jí řekl: "Dnes jsem měl s Andruškou vážný rozhovor. A slíbil jsem mu definitivní adopci. Chci mu dát dobrý start do života".
Další den zavolala ohledně adopce svému advokátu, starému židovi Robertovi Silversteinu, který sám má dvě adoptované děti, takže je její spojenec. Jenže ona tak zamotala tohoto právníka svými hrozbami rozvodu se mnou, že jí odpověděl: "Ne. Nejprve musíte se smířit a žít spolu". Takže z toho startu do života sešlo.
V posledním období svého života, hrabě Tolstoj, skvělý spisovatel Země Ruské, velmi se zajímal o duševní nemoci a ve svém deníku 27.června 1910 napsal: "Blázni vždy dosahují svých cílů snáze, než zdraví lidé. Je to tím, že nemají morální bariéry: ani ostuda, ani pravda, ani svědomí, ani strach je nezastaví."
Stejně jako s mojí Kissou. Jednou večer jsme seděli v Sea Cliff, a ona vyprávěla o místních falešných baronkách a hraběnkách, s kterými nyní se stýká v kostele. Pak se náhodně uřekla:
– Já taky jsem hrabě... – a zaváhala.
– Co – hrabě nebo hraběnka? – ptám se. – Vždyť tvoje matka říkala, že je kolchoznice.
Kissa se na mě kouká naštvaně, jako když hraběnka se podívá na pasačku skotu, která neumí se chovat ve vévodském domě. A Andruška sedí na podlaze, tiskne kočku a směje se.
– Podívej se, – řekl jsem. – I dítě se směje. Ale Kissa vyčítavě třese hlavou:
– Ach jo, dvacet let jsem se snažila udělat z tebe člověka, ale marná práce, – řekla takovým tónem, jako hraběnka kočímu.
Jednou jsem seděl v křesle a četl Andruškovi "Pohádku o rybáři a zlaté rybce". Andrej zalezl do kouta mně na klín a popískává blahem. Pohádka je moudrá, a já ji čtu pomalu: s citem, s vysvětlivkami, s rozvahou. Když na konci, výstřední stařena se ocitne u rozbitého koryta, povídám chlapci:
– Tak to bude s naší mámou... Ona zůstane u rozbitého koryta...
– Co to učíš dítě za hlouposti, – zasyčelo moje bývalé slunéčko, které se pomátlo a vydává se za hraběnku. Stejně jako v "Pohádce o rybáři a rybce".
V zahradě, kterou jsem vykopal s Andruškou, vyrostla překrásná rajčata. Příští týden bude možné otrhat první sklizeň, myslím si. Přijel jsem příští týden – rajčata žádná. Někdo je otrhal!
– Kisso, kde jsou rajčata? – ptám se.
– Rozdala jsem je.
– Komu?
– Všem známým.
Nejprve mne připravila o všechny své známé tvrzením, že je všechny pokládám za degeneráty, a teď jim rozdává moje rajčata, aby oni mysleli, jak ona je dobrá. Tady je – logika blázna! A nic proti tomu nezmůžete.
Táhnout ji za vlasy k psychiatrovi nemohu. A dát ji do blázince také nemohu, co bych pak dělal s tříletým děckem, které potřebuje především matku. A sama k psychiatrovi nepůjde. Šílenci zpravidla si neuvědomují, že jsou šílenci. Lze jen doufat, že "tato věc" sama časem přejde. Trp kozáče, atamanem budeš.
Je zajímavé, že kromě chorobného nepřátelství vůči manželovi, Kissa funguje téměř normálně. Vyučuje svých 8 hodin v Kolumbii. Pak ještě létá s Revlonem do Moskvy jako tlumočnice. Občas též dělá tlumočnici pro ministerstvo zahraničí ve Washingtonu. Já pozorně sleduji, jak řeší křížovky – normálně. A potom hledí na mne zlýma očima a syčí: "Nedotýkej se mě." Poškozena je pouze jistá část mozku.
Diskrétně přichází nový rok 1979. Andruškovi je 3,5 let. A už 2 roky já a moje žena žijeme ve dvou domech. Rozhodli jsme se oslavit Nový rok ve společnosti Olega Salnikova. Má velký dům, hodnou ženu a dvě děti. Předchozí Nový rok jsme slavili taky u něj, a všechno bylo velmi pěkné. Těmto lidem Kissa ještě neměla čas nakapat do uší své jedovaté lži, že pokládám je všechny za degeneráty, že ji též pokládám za degenerátku – A JE TAKY! Prostě neznala číslo jejich telefonu. A proto tito lidé se nepohádali se mnou, jako většina našich bývalých přátel.
Na Silvestra přijíždím do Sea Cliff, abych odvezl Kissu k Salnikovým. Kissa na mě hledí kalnýma očima, úplně zapomněla na Nový rok, není oblečená a nepřipravila salát, jak bylo dohodnuto. Stěží jsem ji vybičoval k tomu, že se oblékla jak je třeba a převlékla i Andrušku.
Mezitím, v roce 1975, vyšel můj román, "Mé jméno je Legie," o 13. oddělení KGB a různých čertovinách. U Salnikových byla přepychová tabule, hora svátečního jídla, a mne se znovu ptají: "Grigorij Petrovič, a jak jste se toho všeho dovtípil?"
Přece jim nebudu vykládat, že práce na tomto materiálu mi zabrala 10 let, že jsem to všechno třikrát přepracoval a přepsal, že za tuto dobu jsem se prokousal spoustou různé literatury, od Bible až do Freuda.
– Řeknu vám tajemství, – říkám. – Tato kniha nebyla napsána mnou, ale mojí ženou. Koneckonců, ona je můj PhD, doktor americké filozofie. K tomu ještě i doktor ruského jazyka a literatury. To ona psala tento "Legion". Já knížce jen dal své jméno.
Oslavili jsme Nový rok skvěle a vesele. Když byl čas jít domů, jdeme s Kissou do ložnice Salnikových, kde Andruška spal na posteli. Ale on se svalil s postele, ale neprobudil se spal dál na podlaze.
– To je zdravý kluk! – beru ho do náručí. – Pašák!
Když jedeme v noci domů, Kissa obvykle spí v autě. Ale tentokrát okamžitě začala být hysterická. Před třemi lety, jeden z přátel jí sdělil, že já jsem ji prý označil za "děvku". Od té doby, pokaždé, když začíná psychovat, křičí na mě: "Proč jsi mě nazval děvkou?". Tak a teď, místo aby spala, ona na mně křičí:
– Proč jsi mě nazval děvkou?
– Kisso, uklidni se. Andruška spí za sebou. Taky si zdřímni, jako obvykle.
Jenže neměl jsem takové štěstí. Zdá se, že před Novým rokem říkala lidem sprosté pomluvy a oni jí odpověděli taky sprostě. V důsledku toho je vzrušená a naštvaná do krajnosti. Jsou tři ráno. Musím jet daleko – dvě hodiny. Plískanice a mlha, nízká viditelnost. A vedle šílená žena, která celou tu dobu znovu a znovu opakuje: "Proč jsi řekl, že jsem děvka?" Vzteká se do takové míry, že se mohu nadít všeho – buď mne praští do očí, nebo trhne volantem... Přesto nějak jsme dorazili až domů.
Příští den začala dělat skandál od samého rána.
– Kisso, je taková pověra, – řekl jsem. – Jak jsi uvítala Nový rok, takový bude celý rok. Nedělej skandály, jinak po celý rok ze skandálů nevyjdeš. Tato pověra je otestována.
Všichni tři jsme šli na procházku. Po vyčerpání celé své zásoby špíny, Kissa nakonec povídá:
– Ty žárlíš na Rurika Dudina...
To byla její první láska, na kterou ona 20 let se styděla vzpomínat. Teď najednou si vzpomněla.
– Tvůj Rurik je minetčík s ženami, ale s muži je pederast. A schizofrennik, – říkám. – Našla sis poklad. Rurik je schizo. Fuj!
Kissa Andrušku rychle popadla za paži, přetáhla ho na druhou stranu ulice a rychle kráčela k domu. A já jdu sám a cítím se velmi hloupě. Když jsem vstoupil do domu, ona hrubě nařizuje:
– A teď vypadni z mého domu!
Sedí v křesle a celá se třese hněvem. Nějaký druh záchvatu. Bez ohledu na to, jak usilovně jsem se snažil, abych ji utěšil, nic nepomáhá. Andruška sedí vedle u nízkého stolu, kývá nohama, a pak hlasitě a jasně řekne: "Máma je hloupá! Máma je hloupá!"
– Kisso, poslechni, co ti dítě říká, – snažím se ji uklidnit, ale nic nepomáhá.
Pak odchází do kuchyně – a vleče za sebou Andrušku. Snažil jsem se číst noviny, ale pak jsem se podíval do kuchyně, abych viděl, co tam dělá. Stojím u dveří, a Kissa má velký kuchyňský nůž a vyhrožuje mi: "Nepřibližuj se ke mně!"
– Kisso, nedávno jsem tyto nože nabrousil. Polož ten nůž! Pořežeš se!
Položila nůž a bere další, ještě větší, než ten první. A opět mi hrozí. Ale kvůli takové věci Aram dal zavřít svou manželku do blázince.
Šel jsem do obývacího pokoje a čtu noviny. Pak slyším, že v kuchyni bouchly dveře, což znamená, že Kissa někam odvlékla Andrušku. Pak jsem se dozvěděl, že běžela k sousedům Polákům, kteří mají dvě děti v pěstounské péči, takže jsou to její spojenci – a odtud zavolala policii.
Na to jí rozum stačil. Když jsem uviděl policejní auto, vzal jsem svůj kufr, dal jej do auta, pak došel k policajtovi a řekl, že jsem pan Klimov a že odjíždím. Vedle Kissa se třese jak v záchvatu a stěžuje si na mně policistovi, který jí radí, jak se rozvést s manželem. Kissa je v bílé halence, na dvoře je chladno, ale od ní jde pára – opět ve svém vyvrcholení tepla, znovu ji démoni podpékají.
Vykašlal jsem se na to všechno a odjel domů. Díky Bohu, že jsem zůstal žít v našem starém bytě. Jinak by mne vyhodila policie s jedním kufrem na ulici. Manželka Voloďky Juchněviče také zavolala policii. Na Voloďku nasadili pouta a převezli ho na noc do policejní stanice.
Po skandálu Nového roku všechno se odehrálo přesně podle pověry, že celý rok bude v skandálech. Kissa konečně se mnou přervala styky, ani po ní nepáchlo. A já sedím a píšu svoje "Protokoly sovětských mudrců". Napsal jsem je od září 1975 do května 1981.
A Kissa přivezla Andrušku v říjnu 1975. Takže tato arabská pohádka časově se shoduje s "Protokoly". Psal jsem je, když Kissa pomalu ztrácela rozum. Představte si, co to bylo za rodinné štěstí.
60 let – to je svého druhu jubileum v životě člověka. Když mi bylo 60, Kissa mi dala jako dar – chaotický rozvod, obvinila mě, že jsem ji chtěl zabít. To už je komplex pronásledování. A to po 24 letech manželství. Tak jednají pouze duševně nemocní lidé.
Ale Andrušku, mého krásného arabáčka, který lezl pod moji pokrývku, po tom nešťastném Novém roce jsem více neviděl. On zůstal v rukou duševně nemocné nevlastní matky. Opět, jako v pohádce, která říká, že blázni mají štěstí. Takže tu arabskou pohádku musím končit. Dnes, když je za oknem rok 2002, Andruškovi je 27 let a, údajně, je s ním vše v pořádku. Je to už ne dítě, ale dospělý muž. A já o něm nic nevím.
Ale s jeho matkou Kissou to dopadlo stejně jako v "Pohádce o rybáři a rybce" – ve stáří odešla s prázdnou. Kvůli různým duševním poruchám, z university ji propustili. A z toho Revlonu ji s třeskem vyrazili. Nakonec šla pracovat jako servírka, kde jednou začínala už ve věku 16 let.
A potom úplně někam zmizela. Někteří říkají, že odjela do Evropy, ale jiní říkají, že sedí v blázinci. Ohledně Evropy, je to ošemetná věc. Otec Mitrofan v Sea Cliff, který je pokládán za svatého muže, také říká, že jeho sestra odjela do Evropy. Ale každý ví, že jeho sestra sedí v blázinci nedaleko. My známe tuhle Evropu.
Každá dobrá pohádka musí mít nějakou varovnou morálku či poučení, které pomáhá lidem žít a nechodit životem slepě. Proto uvedu další příklad klimakterického šílenství. Koneckonců, jsem teď svého druhu specialistou v této oblasti.
Přede mnou leží moskevské noviny "Slovo" ze dne 10. září 1999, kde se popisuje vražda generála Rochlina, kterého zastřelila jeho žena Tamara. Generál si lehl do postele, ale žena vzala pistoli a zabila muže. Beze všech skandálů, bez hysterie, tiše a klidně.
Šetření vraždy generála Rochlina vedl náčelník vyšetřovací skupiny Státní prokuratury, starší vyšetřovatel pro zvláště závažné případy Indjukov. Tamara Rochlina byla poslána do Centra pro sociální diagnózu a psychiatrické expertizy jm. Srbského, kde psychiatři ji uznali za normální. O klimakterickém šílenství se nikdo slovem nezmínil. Výsledkem bylo, že vdově po generálovi dali 8 let vězení.
Nyní předpokládejme, že vyšetřování vedu já. Obraťte pozornost na tři příznaky:
1. V době vraždy Tamaře Rochlině bylo 49 let – věk menopauzy, kdy mnoho žen blázní.
2. Generál Rochlin byl žid. Takže bylo to smíšené rusko-židovské manželství. Ale moje zkušenost ukazuje, že do takových manželství zpravidla vstupují lesbičky a minetčice. Příklad: Moje bývalá nádherná Nataša "von" Meyer-Clarkson, která se chlubila, že je šlechtičnou, ale byla lesbičkou, která se provdala za žida. Takových existuje v mé kolekci velmi mnoho. Takže to není náhoda, nýbrž pravidlo.
3. V důsledku toho, u Rochlinů byl 14-letý defektní syn Igor, totální invalida, kompletní degenerát. Ve svém podvědomí Tamara vinila z toho muže-žida, proto ho zastřelila. Přestože vinu měli oba. Proto já jsem nechtěl mít děti od mé manželky Kissy.
Takže, tyto tři symptomy říkají Tamara Rochlina zastřelila manžela při vyvrcholení klimakterické psychózy. Vyšetřovatel Indjukov a psychiatři z Ústavu soudního lékařství tohle nevěděli? Myslím si, že dobře věděli. Ale pokud je Tamara duševně nemocná, šílená, nezodpovědná za své akce, pak nemůže být souzena, ale léčena. Tehdy si posedí nějaké 3-4 měsíce v blázinci, tam ji nakrmí všelijakou chemií, a pošlou ven jako tichého blázna. A vražda zůstane nepotrestána. Vzhledem k tomu, psychiatři radši ztichli.
Dívám se na portrét generála Rochlina v novinách, a můj kamarádíček profesor Lombroso, potomek dlouhé řady rabínů a talmudistů, šeptá mi do ucha, "Grigorij Petrovič, pohleďte na tuto tvář! Je to typický hrdelní zločinec z mé tabulky Lombroso. A všimněte si, jak se snaží Rochlin odstrčit prezidenta Jelcina, aby zasedl na jeho místo. Komplex vlády, to je také nemoc."
A Solženicyn mi píská do druhého ucha: "Podívejte se na to jméno – Rochlin! Koneckonců, podle slovníku "rochle" je špatný člověk. Ale už Balzac řekl, že někdy jméno ovlivňuje osud člověka."
Oh, ne zbytečně se říká, žij 100 let, uč se 100 let, hlupákem umřeš.
Jelikož jsem také druh odborníka na adoptivní děti, chci pomoci těm lidem, kteří pomýšlí na adopci. Jen se kouknu znovu do mé kartotéky na téma "Děti – adoptivní". Podíváme se, co je tam zajímavé, co je užitečné vědět adoptujícím matkám a otcům.
První příklad. Kandidátka přichází k vedoucí všech dětských domovů v Leningradu s žádostí o adopci dítěte.
– Vy jste normální? – ptá se vedoucí. – Přineste si certifikát duševního zdraví.
– Proč mne urážíte? – ptá se pobouřená matka.
– K čemu je normálnímu člověku adopce? – říká soudružka vedoucí. – Proč by si bral normální člověk na krk dítě čert ví od koho? To nejsou děti, ale odpad. Oni... chlemtají polévku jako psi z vesnického dvora. Přímo z talířku. Z deseti je devět cvoků a osm budoucích zločinců. Normální člověk si nevybírá dítě v sirotčinci (NRS – 02.11.1990).
Druhý příklad. Zde je to, co píší o ruských sirotčincích v moskevském měsíčníku "Chozjajin" [Šéf] č. 9/41 za březen 1992, str. 6: "Mnoha rodičům byla soudem odepřena rodičovská práva z důvodu nemorálního způsobu života"... "Většina bývalých chovanců dětských domovů se snaží skrýt před ostatními, že přichází ze sirotčince. Mají pocit, že u jejich dospělých vrstevníků to vyvolává nedůvěru, podezření"... "Vychovatelé vždycky říkají dětem: "Vyjdete odsud, půjdete do vězení"... "Znepokojující je, že mnoho jich je posíláno do psychiatrické léčebny na 2-3 měsíce. Odtamtud se vrací tiší, poslušní, s oteklými tvářemi"... "Nejčastěji se špatně učí a špatně pracují". To píše Irina Jakovleva, socioložka z Institutu sociologie při Akademii věd SSSR.
A hle co řekla vychovatelka, která pracovala v dětských domovech více než 30 let: "Já osobně nikdy v životě jsem nebyla pro adopci dítěte... Dovolte, budeme mluvit upřímně a čestně. Které děti přicházejí k nám? Z 99%, ne-li úplných 100%, jsou to děti alkoholiků a prostitutek... A geny, které nevyhnutelně mají, dříve či později se určitě projeví... Dědičnost ve všech případech je mnohem silnější, než vliv (výchovy a prostředí)... Fakticky my vychováváme budoucí odpad společnosti. Každý více či méně zkušený vychovatel dětského domova to ví... Stávalo se nám běžně, že když tyto děti vyrůstaly, vykrádaly naše apartmány a šly do vězení." (Z deníku Kurier, New York 9/22/94, str. 8).
Nebo toto: "Podle bývalého Ministerstva pro sociální ochranu (Rusko), z 15.000 absolventů dětských domovů ročně 5000 během roku přichází na lavici obžalovaných (33%), 3000 jsou bezdomovci (20%), 1500 končí život sebevraždou (10%)." (NRS 17.12.1997, s. 16).
A ještě z docela čerstvého materiálu – z časopisu "Sovětskaja Rossija" z 15. února 2001, str. 6: "O dětech-sirotcích. Z celkové masy těchto dětí pouze 5% je úplných sirotků, jejichž rodiče zemřeli, a zbývajících 95% jsou děti, které jsou sociální sirotci, jejichž rodiče nemají rodičovská práva, nebo osoby se zdravotním postižením, nebo ve vězení..." – "Statistiku o odchodu dětí z dětských domovů je velmi obtížné získat. Deset procent dětí končí život sebevraždou. 60% jsou tzv. kriminální děti: Prostituce, drogy, usvědčení z krádeže, a tak dále. Zbývajících 30% obyčejně jsou děti nemocné. Dobrý odchod ze sirotčince je dost vzácný. "
Po přečtení této smutné statistiky, můžeme říci, že pouze masochisté hledají štěstí v neštěstí a budou brát děti z dětských domovů. Mimochodem, takovou masochistkou byla moje bývalá žena Kissa.
Abych zakončil tuto smutnou arabskou pohádku nějakou životní moudrostí, musím říct následující. Jen o mnoho let později jsem se dozvěděl to, co Kissa pečlivě skrývala celý svůj život. Dozvěděl jsem se, že její otec George Majkovsky byl položid a pološílený. A Kissa byla tedy ze čtvrtiny židovka. A ve věku 40 let přijala dědictví po svém otci: duševní nemoc formou klimakterické poruchy.
Vývod: Dokonce čtvrtina židovské krve může zbavit člověka rozumu. Podle principu – stejně jako jed, špatná krev je silnější než zdravá krev. Dobrým příkladem toho byl čtvrtinový žid Adolf Hitler, brilantní šílenec, který obrátil svět nohama vzhůru.
To je důvod, proč můj kamarádíček profesor Lombroso, potomek dlouhé linie rabínů a talmudistů, řekl, že mezi židy je mnoho vzdělaných a talentovaných lidí, ale i bláznů a všelijakých psychopatů je mezi židy v průměru šestkrát více než u jiných národů. Chytrý to byl stařeček.
A já vzpomínám na svého milovaného synka, kouzelného arabáčka, který byl pro mne dražší než rodný syn, a namísto všech možných mudrosloví chce se mi zaklít, jako ten občan v metru: "Ech, mať tvoju peremať !"
27. června 2002, New York.
Další kapitola
Přejít na OBSAH