Grigorij Klimov «Rodinný album». Kapitola 12

Hlas Ameriky

V květnu roku 1956, když v New Yorku začalo hezké jarní počasí, jsem si řekl, že zajedu do Washingtonu, abych navštívil své staré známé, a spolu s nimi též moji bývalou nevěstu Natašu Meyerovou. Přátelé mi řekli, že stále ještě pracuje ve Washingtonské redakci "Hlasu Ameriky" a byl jsem zvědavý, jak si žije tato krásná lesbička, která mě kdysi tak vášnivě líbala a objímala.

Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Pět hodin rychlé jízdy po bezvadných amerických silnicích a byl jsem ve Washingtonu. Na telefonní číslo, které mi dali známí, jsem zavolal Nataše a navrhl jí, aby šla se mnou na procházku do zoo – bylo krásné počasí, teplé a slunečné. Ideální k procházce na čerstvém vzduchu. Má bývalá milovaná ochotně souhlasila.

Přijeli jsme s ní do zoo. Chodíme po čistých cestičkáh. Koukáme se na různá zvířátka... Já, to je fakt, více koukám na moji bývalou snoubenku než na obyvatele zoo a vzpomínám, jak mne kdysi líbala... Má elegantní zelené, kostkované kalhoty a bílou halenku, která ji svírá hruď. Vypadá stále po čertech sexy. Ale současně, tato svůdná čertice je neobyčejně sadistická. To je obvykle napojeno na homosexualitu aktivního, tedy mužského typu. Tato okouzlující bytost je v duši chlap v sukni.

Ano... Teď už vím, že lesbičky se laskají s mužem jen proto, že jim může dát dobrou pozici, moc nebo peníze. Jako prostitutky, mezi kterými, mimochodem, je také většina lesbiček. Ženy tohoto typu nemohou milovat muže doopravdy, můžou pouze napodobovat lásku. Jako herečky na jevišti. Vše to velmi dobře popsal náš klasik Kuprin v pověsti "Jáma"...

Ke konci naší procházky, Nataša mne požádala, abych ji zavezl do centru města. Dorazili jsme tam. Při výstupu z auta, na rozloučenou, ukazujíc na velkou administrativní budovu, sarkasticky mi oznámila: „Tady pracuje můj snoubenec!” Jak vidím, opět se snaží mne bodnout, udělat mi bolest.

– Jaký snoubenec? Ten pilot s modrýma očima? – zaironizoval jsem.

– Ne, ten druhý!

– Ty pořád jen lžeš. Opět jsi se dala dohromady s ženskou. Mně tady už všechno řekli. S Lekou Boldyrevou. Taková protiva plná pupínků. Já bych s ní nešel do postele ani za nic, ani noviny bych nechtěl vedle ní číst, a ty jí všechno olizuješ. Fuj!

Po těchto slovech krasavice Nataša jak opařená odprýskla od auta a utekla, aniž by se ohlédla...

Moudří teologové říkají, že ďábel je bytost strašně sarkastická a ironická, ale sám nesnese ironii a výsměch. Ďábel je nebezpečný pouze tehdy, když jej nemůžeme vidět. Ale když jej vidíme – stává se ubohým a směšným.

* * *

O několik let později, když Nataša měla za sebou 25. narozeniny, provdala se za žida Harry Clarksona, ale ona jej před každým z nějakého důvodu vydávala jen za položida. Jakoby to nebyl problém, ale jen poloproblém. Nicméně, v časopise "Ruská nezávislost" č.20 z ledna 1963, na straně 45 je psáno černé na bílém: "Jurij Meyer provdal svou dceru za žida".

No a co má být? Opět podle pravidla. Ne zbůhdarma, slavný náboženský filozof Nikolaj Berďajev předpovídal spojení Satana a Antikrista, jehož výsledkem bude světovláda knížete tohoto světa. Přeložím to do srozumitelného jazyka: Satan – to jsou degeneráti, a Antikrist – jsou židé. To znamená, že Berďajev předpovídal smíšené sňatky degenerátů s židy. Za to jej židé udělali slavným, a carský Svatý synod jej odsoudil k doživotnímu vyhnanství na Sibiři.

Nataša Meyer-Clarkson sňatkem s židem uvedla tuto berďajevovu formuli do života. Jelikož byla lesbičkou aktivního, to jest mužského typu, ona dobře věděla, že snese život pouze s pederastem pasivního, to jest ženského typu. Potřebovala ženě podobného androgyna, který cucá muže a líže ženy. Stejně jako její matka, dlouho hledala sobě vhodného muže, a když jej našla, sama jej požádala o ruku, neboli oženila se s ním. Přičemž zasnoubila se s tím americkým židem zde ve Washingtonu, v pravoslavném chrámu Jana Křtitele. Všechna jí čest – zamaskovala to tak, že by člověka ani ve snu nenapadlo...

A co je zajímavé – všechny lesbické přítelkyně Nataši taky byly nějakým způsobem spojené s židy. Její první lesbická láska v Mnichově byla položidovka Luska Černová. Její druhá láska – Leka Boldyreva byla sice Ruska, ale vdaná za žida. Další její lesbická přítelkyně, Alla Žuková také měla manžela žida. A teď, sama Nataša se vdala. A také s židem. Vidíte, celý řetězec bizarních manželství, v němž ruské lesbičky si berou za muže židy. Jakási zákonitost...

Jakmile jsem si to uvědomil, snáze jsem pochopil některé podivné epizody z mého života.

Například jednou, ještě v Mnichově, přišla ke mně Luska Černová a takovým vychytralým hlasem mi říká: "Zajeďme Gríšo s tvým autem k Nataše, tam posedíme, vypijeme drink... ztrávíme příjemně pár chvil".

Souhlasil jsem. Přijeli jsme, ale místo slibovaného večera se mne obě dívky dosti neformálně rychle zbavily a poslali mne domů. Luska zůstala u Nataši přes noc. V jedné posteli... Teď chápu, že mne použily jen jako dopravní prostředek. Lusce se nechtělo vláčet se ke své milence tramvají, když já jsem měl auto.

Vzpomněl jsem si na další zvlášní příhodu. Když položidovka Luska si brala za muže k ničemu dobrého pederasta, knížete Obolenského, a tím způsobem se stávala "ruskou kněžnou Obolenskou", tak ještě před svatbou mi zavolala:

”Gríšo, dovez mě do kostela ve svém autě. My za to po svatbě pojedeme k tobě a ty budeš mít právo první noci." Tím vlastně chtěla mne znovu upotřebit. Ale tentokrát ne pouze jako dopravní prostředek, ale jako normálního, zdravého chlapa. Prostě chtěla, abych jí udělal dítě. Namísto muže pederasta. V lidovém rčení se tomu říká: na cizím č...u přijet do ráje. Já jsem tehdy takové věci neznal a mnohé ani nechápal, ale instinktivně jsem cítil v tom jakousi špínu a odmítl jsem.

Nebo ještě jeden takový trik. Jednou v New Yorku jdeme s Kissou na ruský bál. Když jsme usedli ke stolku, všiml jsem si, že u stejného stolu sedí kněžna Luska se svým mužem pederastem, který tou dobou už byl kompletní narkoman a alkoholik, ale přesto ještě pracoval v "Radio Svoboda". Jako obvykle, stoly byly pro 10 osob. Takže, když šli všichni tancovat a já jsem zůstal u stolu společně Luskou, tato kněžna najednou vezme ubrousek a shrne velkou louži rozlitého nápoje se stolu přímo mně na klín. Tak rychle, že jsem měl sotva čas odskočit. A já jsem byl ve fraku, a rozzlobený na tuto psychopatku, vybuchl jsem:

– Zatracená lesbičko! Ty děvko jsi šoustala s mojí Natašou, a teď se skrýváš za svýho manžela pederasta. Cucáš ho v noci, ty zmije! Co ode mne vlastně chceš, mám ti dát po hubě?!!

Jakmile jsem to dořekl, hudba byla u konce a lidé se vrátili k našemu stolu. Vyděšená Luska náhle začala hladit svého manžela-buzeranta, ale tak úsilovně, jako by chtěla dokázat všem, že je do něj strašně zamilovaná. Zbytek večera seděla vedle mě pokorně, tišeji než voda a níže, než posečená tráva.

Další den, šli jsme, já, moje žena a Naďa Merzljáková večer do kina. Když představení začalo, pocítil jsem něco divného: Obraz na plátně se náhle rozplýval na neostré barevné skvrny, které okamžitě začaly stékat dolů a já docela přestával vidět. Zpočátku jsem si myslel, že mne klamou oči. Co je to? Nějaká čertovina. Sedím, držím se rukami židle a pokouším se dívat na plátno, ale před mým zrakem pokračuje jakási vřava... Vedle mne se klidně baví moje dvě dámy... Jak je dovezu domů, autem, když mé oči nefungují?

Tenkrát bylo zvykem dávat dva filmy za sebou, to znamená, že celá seance trvala tři hodiny, tak celé ty tři hodiny jsem seděl a trpěl a nevěděl, co mám dělat. Protivná situace... Ale jak se říká, trp kozáče, budeš atamanem! Ke konci druhého filmu všechny tyto halucinace postupně přešly, a moje oči začaly vidět opět normálně. Když jsme opouštěli kino, dokonce jsem se nepozorovaně pokřižoval – díky Bohu, že mě to přešlo!

Druhý den jsem po probuzení jsem začal analyzovat, co se stalo. Vzpomněl jsem si, že něco takového se mnou už bylo, když jsem pil s jednookým Rusakovem-Sagatovým a rozbíral jsem případ zabitých NTS-sovských parašutistů. Tehdy mi Bogdan nasypal do sklenice drogu LSD, a druhý den jsem měl zvláštní a velmi nepřijemný záchvat. Tentokrát, stejně jako tehdy s Bogdanem, zpoždění v halucinacích bylo 24 hodin. Je fakt, že tehdy to bylo mnohem horší, a záchvat trval přibližně čtyři hodiny, tentokrát pouze tři. Zdá se, že tentokrát bylo narkotikum slabší.

Jak je zřejmé, tato čertova kněžna Luska, uražena mými slovy, sebrala manželovi drogu LSD, kterou používal, a tiše nasypala do mojí sklenice. Velmi jednoduché. Ale dělat to, k tomu musíte být kompletní sadistkou a psychopatkou.

Takovéhle věci jsou nedůležité drobnosti z mého životopisu, řeknete si a budete mít pravdu. Jenomže... Problém je v tom, že po celý svůj psí život, tato kněžna Luska pracovala na "Hlasu Ameriky". Takže sovětští lidé, přituleni ke svým radiopřijimačům, poslouchali "Hlas Ameriky" a mysleli, že k nim mluví nejlepší lidé národa, reprezentanti starých knížecích rodin, kteří jim zajistí lepší život ve svůdném kapitalismu.

A ve skutečnosti, troubily jim do uší dvě lesbičanky, kněžna Luska Obolenská-Schwartz a Nataša von Meyer-Clarksonová, které CIA ocejchovalo a začlenilo do této práce, když podle Harvardského projektu našlo u nich komplex latentní pederastie Lenina. Jinak řečeno, když obě byly židovské višně.

Nelekejte se, nelekejte... To není antisemitismus, nýbrž lidová moudrost. Vždyť podle Pavlenkova encyklopedického slovníku, St Petersburg 1913: "Židovská višeň – rostl., jinak lilek ospalý, tráva, obsahující tropanové alkaloidy..." Podobně jako datura, blín, rulík zlomocný, belladonna, vrahova bobule, bláznivá třešeň, čarodějova třešinka, ďáblova bobule, jsou tedy jedovaté. To je ošklivé. Ale protože Luska byl napůl židovka a Nataša se provdala za žida, v doslovném i přeneseném slova smyslu máme právo nazvat tyto lesbičky encyklopedickým termínem – "židovské třešničky".

Když přišel čas Lusce rodit, porod byl tak obtížný, že málem zemřela. Měla jakousi shnilou krev, kterou jí několikrát měnili, a nakonec ji varovali, že není ani pomyšlení zkusit rodit podruhé. Proto druhé dítě, adoptivní dceru, Luska si vzala od nějaké nezvěstné německé služky, ale vše to pečlivě skrývala a vydávala ji za vlastní dítě.

Stejně tak tomu bylo u Lusčiny matky. Sestra Lusky je též adoptované dítě, a proto není taková potvora, jako Luska, která ostatně s adoptovanou dcerou měla smůlu. Dcerka byla velmi zlá, neustále každého kousala. A prvního syna Aljošu, vlastní dítě Lusky, už v 7. letech vodili k psychiatrovi. Problém s takovými knížaty...

Kvůli tomu všemu ubohý kníže Valerián Obolenský byl věčně opilý a ve věku 45 let, v záchvatu deliria tremens spáchal sebevraždu. Zařízl se v suterénu svého domu. A to tak, že stěny sklepa byly polité krví...

Avšak kněžna Luska nevyšla z rovnováhy a brzo brzoučko oženila se se starým židem jménem Flamm, který teď se vytahuje jako páv před kamarády: „Víte, moje žena je skutečná ruská kněžna!”

Krátce, lesbička Nataša i lesbička Luska pracovaly v "Hlasu Ameriky", který byl úzce spojený s Harvardským projektem a s komplexem pederastie soudruha Lenina. Tam podle Harvardských doporučení dosadili "nové leninovce", kteří přišli na řadu, aby začali balamutit a burcovat k nové revoluci všechnu nečistotu v SSSR.

Tato psychologická válka trvala 40 let a skončila krachem Sovětského svazu. Šmejd triumfoval. Nezrušitelný svaz svobodných republik se rozsypal jako domeček z karet, a nemalou roli v tom sehrál jeden ze zvláštních projektů psychologické války s názvem "Hlas Ameriky". Proto dovolte, dnes se podíváme blíže na ty, kteří se toho zúčastnili a kteří prostřednictvím rádiových vln nabíjeli destruktivní energií ty dissidenty čili odpůrce, lidi myslící jinak.

* * *

Lidská paměť není dokonalá, ale přistupoval jsem k této záležitosti vážně. Analyzoval, třídil a systematizoval jsem informace z mnoha primárních zdrojů, které jsem používal k napsání svých knih. A proto v mé kartotéce se objevil nový oddíl s názvem "Hlas Ameriky", do kterého jsem ukládal všechny druhy zajímavých faktů.

Cyril Fotiev

V "Hlasu Ameriky" už mnoho let působí velebný pán Kirill Fotiev, ale věděli jste, že jeho teta, tj. sestra jeho matky, byla hlavní sekretářkou Lenina... Není to zajímavé?

V mládí otec Kirill žil v Paříži, byl členem NTS a nepříliš skrýval svou homosexuální orientaci. To znamená, že jeho matka také byla jaksi prohnilá, protože homosexualita – je dědičná. Mně mohou namítat, že Kirill ji mohl dostat od svého otce, ale i v takovém případě, otec by si mohl vybrat za ženu pouze lesbičku. Jakou vlastně – skrytou, otevřenou nebo potlačenou – to v podstatě nemění situaci.

A pokud jedna sestra byla infikována homosexualitou, druhá sestra prostě nemohla být normální člověk. Je možné, že také je lesbička. A fakta jsou toho důkazem. Za prvé, právě takové ženy šly do revoluce. Za druhé, lesbičku jako sekretářku si berou zpravidla jen pederasti. Jako sociálně blízký element. Harvardští mudrci přímo tvrdí, že soudruh Lenin byl gay a to byl důvod, proč do expedice do Mnichova posílali budoucí možné revolucionáře na základě komplexu latentní homosexuality Lenina. A já, ve své analýze jdu jen v jejich stopách...

O tom, že tetička otce Kirilla byla sekretářkou Vladimíra Iljiče Lenina píše dvousvazkový Encyklopedický slovník, Moskva 1964. Tam stojí černé na bílém: „Fotieva, Lydia Alexandrovna (roz. 1881), sovětský stranický činovník. Člen kom. strany od r. 1904. Účast v revolučním hnutí od r. 1901. Vícekrát zatčená a vězněná... Účast v revoluci 1905 a 1917. V letech 1918-24 sekretářkou V.I. Lenina...”

To znamená, byla skutečná čarodějnice, a její synoveček otec Kirill se stal pravoslavným knězem. Není to legrační kombinace?

Alexandr Barmin

Nyní pojďme zkontrolovat šéfa "Hlasu Ameriky" ve Washingtonu Alexandra Barmina. On byl ženatý třikrát... Třetí ženou byla Galja, jeho pra-neteř... Když Barmin si ji vzal, bylo mu 53 a jí 30... Přičemž ona byla hrozně nechutná žena, tlustá jako míč. Lenivá coura, která byt neuklízela, nevařila... Dvě její dcery od svého muže-strýce, se narodily císařským řezem. Když vyrostly, obě byly nějak nenormální: jedna strašně tlustá, druhá děsivě vysoká. Obě, mimochodem, také pracovaly v "Hlasu Ameriky" a přinesly svůj vklad ke zhroucení Svazu.

Já mám na poličce knihu od Barmina v němčině pod názvem "Ten, který uprchl" s nápisem: "Grigory Petroviči Klimovu na památku prvního setkání – přátelsky Alexander Barmin. Mnichov, 27. října 1951." Já bych nazval tuto knihu "Pláč trockistův". Dnes, dokonce i po pádu komunismu, někteří idioti toužebně vzpomínají na "komisaře v prašných přilbách", romantiku revoluce. Právě takovým komisařem byl Barmin. Již ve věku 18. let byl politickým komisařem praporu, a později komisařem pluku.

V této knize Barmin nám vypravuje o svém prvním manželství, jak se setkal ve vlaku s mladou vdovou starého žida a nabídl jí... fiktivní manželství (?!). Potom tato údajně fiktivní manželka porodí mu dvě nedonošené děti, načež sama zemře. A on se stává osamoceným otcem, protože tyto nedonošené děti přežily... A proč vlastně, potřeboval on toho? Jak to napsal slavný náboženský filozof Berďajev: "Život androgyna – je záhada"? My známe tyto záhady... Božských androgynů...

V roce 1988 v izraelském časopise "Aleph" z 5. ledna na viditelném místě, bezprostředně za informacemi o Gorbačovovi, se smutkem informují o smrti "generála Alexandra Barmina ve věku 83 let." Ve skutečnosti, generálem nikdy nebyl. Byl velitel brigády Rudé armády, který utekl před smrtí zastřelením za doby Velké čistky, a sloužil jako řadový voják v americké armádě... Ale židé věděli, že on byl "z našich lidí", v roce 1948 ho udělali náčelníkem ruského oddělení "Hlasu Ameriky", kde proseděl celých 16 let, a pak, až do roku 1972, byl starším poradcem informační agentury USA v sovětských otázkách.

V "Alephu" nicméně zamlčeli, že svoji kariéru Barmin skončil v blázinci. Měl mánii pronásledování akutní formy. Stále si představoval, že nepřátelé chtějí mu uříznout jazyk a genitálie... Tak periodicky utíkal z domova a schovával se v křoví ve Washingtonu, ale jeho žena Haločka telefonovala kam nutno, takže na Barmina vždy byl uspořádán lov. Když ho našli, zdravotníci mu navlékali svěrací kazajku a vozili jej do blázince. Mnohokrát.

Charlie Malamut

Náčelník "Hlasu Ameriky" v Mnichově Charlie Lvovič Malamut se též zbláznil a nakonec přistál v psychiatrické léčebně v Los Angeles. Vzpomínám si, když v Mnichově se zhoršila jeho mánie pronásledování, nečekaně měnil byty. A neřekl nikomu svou novou adresu a nový telefon. No ale, jak se dá s takovým náčelníkem pracovatí? Nakonec jej odvezli do Ameriky, kde zemřel 13. července 1965. Oh, ne bez dobrého důvodu, zemřel právě v tento den... Třináctého – je čertova třináctka. Je možné, že v důsledku komplexu pronásledování, spáchal sebevraždu. Proslýchalo se, že se oběsil.

A to vše zavinil komplex Lenina. Mimochodem, Malamut v hebrejštině znamená "učitel". A čím se zabýval tento učitel? Překládal knihy Trockého z ruštiny do angličtiny, byl bouřlivý a přesvědčený trockista. A právě jeho, ostrého příznivce permanentní revoluce, jmenovali náčelníkem "Hlasu Ameriky" v Mnichově. Dost podrobně jsem popsal Malamuta v románě "Jméno mé je Legie" pod jménem Balamut, který neustále balamutí lidi. Aby literární hrdinové žili, je přece nutno je kopírovat ze života...

Tamara Stěblicová

Nyní se pojďme podívat na běžné pracovníky "Hlasu Ameriky"; vezměme sekretářku Tamaru Stěblic, která tam pracovala mnoho let. Poprvé jsem ji potkal v létě roku 1956 – okouzlující mladá dáma. A její muž Juraj je také velmi sympatický. Ale své dvě děti Tamara nějak neukazuje. Později se vyjasní, že první syn je nějaký "divný", a nikdo nechápe, co to s ním je. Druhý syn je hotový mrzák: má jednu nohu o 20 cm kratší než druhou, a tak nosí speciální gumovou protézu. Také na jedné ruce mu chybí několik prstů.

Tamara mě ujistila, že tento chlapec jako dítě (1958) byl mimořádně talentovaný, ale když vyrostl, nedokončil ani střední školu (propadnul). Změna proběhla v období puberty. Potom, stal se velmi zlý, praštil svou matku Tamaru protézou své nohy a křičel: "Proč jsi mě ty potvoro přivedla na svět?". A ten první, "divný" syn, když vyrostl, oženil se s nějakou divnou položidovkou. A svou matku nechce ani vidět.

Za co vlastně Pán Bůh potrestal Tamaru? Společní přátelé říkají, že v mládí, Tamara byla lesbička, a pak se vdala a stala se minetčicí. Její manžel Juraj byl nejen minetčíkem, ale též těžkým alkoholikem. Nakonec to Tamara nevydržela a s Jurajem se rozvedla. Tehdy on si vzal Irinu, také minetčici a také alkoholičku. Teď pili spolu a žili v domě rodičů Iriny, která se netají tím, že její první manžel, před Jurajem, byl také minetčíkem.

Jako výsledek, Juraj je skutečný opilec, nemá práci a žije z wellfare, sociální pomoci pro chudáky. A přitom kdysi Juraj a Tamara Stěblic byli mladí a krásní lidé, rodem ze Sevastopolu, z města ruské slávy. Proč takový hořký osud? Oh, to je důvod, proč odborníci říkají, že minet – to je 69 způsobů, jak být nešťastný. Nicméně, Tamara pracovala celý svůj život v "Hlasu Ameriky".

Štěpán Avanesjan

A tady je ještě jeden manželský pár – Stěpočka Avanesjan a jeho žena Raja. V mládí Raja se zpřátelila s Tamarou Stěblic a jejich známí říkají, že to bylo lesbičské přátelství. Stěpočka sám se smíchem říká, že Raja má na svém boku velký černý flek, kterému ve středověku říkali "vědmí značka" nebo "pečeť ďábla". „Rájo, ukaž nám!” – směje se Stěpočka, který pracuje jako vedoucí arménského oddělení "Hlasu Ameriky".

Mají spolu 15-letou dceru, velmi tlustou a ošklivou polo-arménku. Když té bylo 20 let, vzala si 50-tiletého žida, který se vydává za maďarského hraběte a říká, že uprchl židům během maďarského povstání v roce 1956, a nyní pracuje na "Hlasu Ameriky". A tady taky to zavání komplexem Lenina.

Alexej Grigorovič-Barsky

Na "Hlasu Ameriky" pracoval Alex Grigorovič-Barsky. Když odešel do důchodu, odjel do Paříže. A z Paříže mi známí píšou: "Grigorovič-Barsky – je notoricky známý homosexuál a velký bastard, byl dvakrát ženatý a má hromadu dětí. V tisku se píše, že je hlava ruských skautů v Evropě, což je velmi podezřelé". Takže, ještě jeden androgyn. Takhle Američané osvobozují Rusko od bolševiků.

Iraida Vandelos

Korespondentka "Hlasu Ameriky" v New Yorku Iraida Vandelos je dcerou kněze, otce Ioanna Měhkého, ale lidé, kteří ji znají, ji nazývají ji Iraida Těžká, protože její charakter je hnusný. Někdy v mládí si přiženila Portorikánce, porodila mu dvě děti a vyhnala muže, kterého potřebovala jen pro početí dětí. Pak lesbianila 20 let a nazývala sama sebe básnířkou, ačkoli její verše nikdo neviděl. Když jí bylo přes 40, ona požádala za muže Borise Puškareva. To nebyl špatný člověk, ale celý svůj život byl přitahován k femme fatale, tedy k potvorám. Takže ve stáří našli jeden druhého. Opět komplex Lenina. CIA prachy jen tak do větru nevyhazuje.

Sergěj Levický

Měli v "Hlasu Ameriky" i svého filozofa Sergěje Levického. Vám toto jméno nic neříká? Ale mně říká: Levin, Levinson, Levitin, Levicky. Celé křoví židovských příjmení. I tento filozof pocházel z Božího lidu. Předtím byl solidaristou (NTS) a napsal celou knihu "Tragédie svobody", kde filosofuje, že s dobrými mravy na Západě je to špatné a slabé, že Západ svobodu zneužívá. Přitom operuje s různými nesrozumitelnými termíny: gnoseologie a metafyzika, dichotomie a antinomie. Důvod duchovní nemoci Západu spočívá v absolutizaci svobody, avšak zbožštění svobody podkopává jeho základy.

V zásadě, Levicky předělává Nikolaje Berďajeva a Pitirima Sorokina, kteří také skřehotali na toto téma. A mně moji agenti hlásí, že Levicky odešel nebo byl odešen z "Hlasu Ameriky" v roce 1973, neboť se málem zbláznil. Dříve měl deprese a masochismus, ale pak se stal jaksi agresivní, zkrátka zbláznil se náš filosof ve věku 60 let. To je v "Hlasu Ameriky" ​​nemoc z povolání.

Táňa S.

Znal jsem jednu nenormální dámu Táňu S. Její bratr pracuje v "Hlasu Ameriky". A znal jsem ještě jednoho nenormálního mladého muže Sergěje R. A on má bratra, který rovněž pracuje v "Hlasu Ameriky".

Ale jestliže jeden bratr nebo sestra nejsou normální, tak i druzí bratři a sestry budou též abnormální. Pouze to bude v různých formách. A všimnout si toho mohou pouze odborníci. Tak já sedím a jako účetní, počítám všechny psychotiky, psychouše a psychopaty této psychologické války. Jsem tak nějak historiograf psychovojny.

Kolja Ljaskovsky

Byl však v "Hlasu Ameriky" i jeden spravedlivý muž – to je můj dobrý přítel Kolja Ljaskovsky. Byl zcela na mé straně a svěřil se mi se vším, co se dělo kolem něj. Pracoval pro "Voice of America" ​​jako komentátor na sovětskou ekonomiku, a tvrdil, že v SSSR byl profesorem ekonomie. Tak či onak, Kolja byl dobrý člověk, a to je hlavní věc. Kolja byl legrační křesťan: často se křižoval, dokonce i když vynášel dveřmi koš s odpadky. Pak jsem objevil, že to bylo proto, že nad dveřmi visela nějaká ikona. Ale do kostela nechodil.

Soukromý život mého přítele Kolji byl také v pořádku: jeho manželka Nina Palna a 20-tiletá dcera Milka. Ale v roce 1958 Kolja přijel ke mně a stěžoval si, že se bude muset s ženou rozvádět, že mu žena dělá, povídá, hanbu, a jelikož on je ve státní službě, nemůže si to dovolit. Tehdy Koljovi bylo 50 let, jeho Nině Palně také okolo 50 a já vidím, že pro Kolju je to velmi frustrující.

A z hořkosti od srdce, Kolja mi dokonce odhalil rodinné tajemství. Dozvídám se, že ještě předtím, než si vzal Ninu Palnu, měl jinou ženu, která ho opustila a dokonce mu nechala malou dceru Milku. On se oženil s Ninou Palnou, která vlastně vychovala Milku. Milka dokonce ani neví, že Nina Palna není její matka, ale macecha.

A já sedím a přemýšlím, "Můj Bože, Bože, kolik jen je v životě všelijakých podivných kombinací?".

Tak tedy Kolja říká, že jeho Palna Nina ve svých 50-ti letech se zamilovala do 80-letého muže a jezdí k němu na návštěvy přes 500 mil daleko, čert ví kam a čert ví proč, ale na veřejnosti, jakoby schválně, dělá mu ostudu. Ale Nina Palna tvrdí, že její přítel je osoba neobyčejná: že byl kdysi carským námořním důstojníkem, který objevil v Severním ledovém oceánu dva neobydlené ostrovy, které byly i po něm pojmenovány – ostrovy de Tranze.

Kolja uvedl podrobnosti: tento námořník pracoval celý svůj život v zpravodajské službě USA, oženil se s židovkou, která zemřela, ale zůstala po ní dospělá dcera – položidovka. Tento stařík koupil si lacino pozemek v nejvzdálenějším státu Maine a tam si postavil luxusní dům. A Nina Palna si teď koupila pozemek vedle něho a staví tam sama nějakou chatrč – kalabudku v naději, že bohatý soused si ji vezme. Ale ženich nevěnuje jí pozornost. U tohoto vznešeného de Transe je ještě jeho mladší bratr, přiblblý Stepočka de Transe, starý mládenec, žádná manželka, žádné děti. Krátce, Kolja z toho má jen ostudu.

– Nemyslíš, že u Niny je klimakterické šílenství? – říkám.

– Nu-u-u, co si nemyslíš! – rozvíjel Kolja. – Zamilovala se...

Psychické nemoce – jsou nemoce ostudné, a lidé je skrývají. Takže Kolja nechce přiznat, že jeho manželka zapsychovala, že celý její směšný příběh s 80-letým milencem je duševní nemoc. Tak či onak, skončilo to skutečně rozvodem.

O tři roky později – to bylo již v roce 1961 – jsem se svou ženou jel do Kanady. A projížděli jsme státem Maine. Pak jsem si vzpomněl, že někde poblíž žije Nina Palna a rozhodl jsem se ji zkontrolovat. Vždyť jsou to stále moji staří přátelé. Sedíme v její ubohé kadibudce. Nina Palna mne hostí nějakým doma vyrobeným likérem, a pak povídá:

– Jednou jste povídal Koljovi, že Nataša Meyerová je lesbička. Ale ona není lesbička...

– Nino Palno, a vy jste Natašu někdy viděla?

– Ne.

– Znáte ji osobně?

– Ne.

– Nino Palno, když jste Natašu nikdy neviděla, jak víte, že není lesba?

Nina Palna mlčí, ale hledí na mne jasně nepřátelsky. A já už znám odpověď: jeden za všechny a všichni za jednoho.

Kdysi ve velmi mladém věku Nina Palna maličko lesbianila. A proto chrání Natašu. Proto její manželství skončilo hloupým rozvodem. Proto nemá dceru ani nevlastní dceru. Odborníci tvrdí, že je 69 způsobů, jak být nešťastný.

Takový je zde zákon. Statistiky ukazují, že každá druhá žena je minetčice. A téměř každá druhá minetčice končí duševní nemocí. Chcete-li, přesně: 40%. Proto, papež Lev XIII v roce 1884 vydal encykliku, dopis světu, v které říká, že polovina lidí žije pod Bohem, a druhá polovina – pod Satanem. Totéž opakuje slavný americký lékař Kinsey v naší době.

Krátce po rozvodu s Ninou Palnou, můj spravedlivý Kolja si vzal Valečku. Taková obyčejná ženská z Kijevského předměstí. Její první muž byl armén, který ji ze začátku tloukl, ale potom zmizel, ale nechal jí svého syna Borise. Když Borisovi bylo 16 let, rozhodl se poznat svého otce a přijel k němu do San Franciska. Ale táta ho vidět nechtěl a ani mu neotevřel dveře. Valečka říkala, že Boris je nadaný na matematiku, ale když mu bylo 18 let a byl povolán do americké armády, aby jel bojovat do Vietnamu, bylo zjištěno, že je jaksi nenormální neboli defektní. Do armády ho nevzali.

O svém druhém muži Valečka říkala, že je impotent. A třetím manželem byl profesor Kolja. Nechápu, proč si vzal Kolja takovou primitivní ženskou, dokonce ještě s vadným nevlastním synem. Zde doopravdy platí pořekadlo, že Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Kromě toho, primitivní Valečce byly zjevně proti srsti naše rozhovory s Koljou o různých degenerátech z "Hlasu Ameriky". Ach, těžko je najít spravedlivému muži spravedlivou ženu! Ale musím říct, že Kolja byl v "Hlasu Ameriky" příjemnou výjimkou.

Táňa Kosinska

Mezitím Nataša Clarkson, bývalá Meyerová, si vzala v "Hlasu Ameriky" ​​neplacenou dovolenou, koupila si farmu v oblasti Washingtonu a začala provozovat poněkud neobvyklé zemědělství – umělé oplodňování. Někteří říkali, že inseminuje prasata, jiní říkali, že inseminuje krávy, ale někteří kroutili hlavami a říkali, že až se vytrenuje na zvířatech, inseminuje současně i sama sebe.

Je zajímavé, když tato lesbička byla mojí snoubenkou a předložila mi své podivné podmínky ke vstupu do manželství, už tehdy mě varovala, že chce se zabývat... umělým oplodňováním. A když jsem byl překvapen, dodala: umělým oplodňováním... zvířat. Samozřejmě, nic jsem tehdy nepochopil. Ale teď je to jiné.

Ano, a ještě je tady taková maličkost. Tenkrát jsme seděli na posteli v pokoji u Táni Kosinské, která žila v bytě Meyerových jako podnájemnice. Tehdy Nataša a Táňa, dvě mladé dívky, pracovaly v nadaci Tolstého. Později Táňa Kosinská, jak bylo zvykem, se provdala a porodila dvě děti. Ale obě děti byly strašní mongoloidní idioti, které nebylo možné držet doma a které se umisťují do speciálních ústavů pro defektní lidi. Jako výsledek, Táňa se opíjela a zemřela ve věku 40 let na otravu alkoholu.

Lze to pochopit jen při ohlédnutí zpět až mnoho let později. Táňa Kosinská nebyla jen podnájemnicí, ale další lesbičankou Nataši von Meyer. Proto takový podivný zájem o umělé oplodňování. Ať plivnete kamkoliv, všude stejný příběh. Proto už v Bibli ďábel říká: "Množství jméno mé jest, nebo jest nás mnoho" (Marek 5:9).

Každopádně, spolu s umělým oplodněním zvířat, Natasha von Meyer-Clarkson porodila, jako z kulometu, čtyři syny. Rozeberme to popořádku. Obvykle lidé dělají dvě děti, a tady hned po sobě čtyři děti. To obyčejně dělají lidé, kteří se snaží nahradit nedostatečnou kvalitu kvantitou. Dále, proč čtyři kluci, ale žádná holka? To vypadá na nějaké triky s genetikou. Výsledky uvidíme pouze tehdy, až tyto děti vyrostou. Je jasné, že lupička Nataša inseminovala nejen prasata, ale i sebe.

Přistoupím k věci efektivněji. Dovolte mi, abych vytáhl ze své kartotéky články o "umělém oplodnění". Tak tady je první zajímavá informace: 22. října 2000, 2.televizní kanál, 19.00 hodin: v USA existuje "Banka spermie nositelů Nobelovy ceny", díky které za poslední rok se zrodilo 60.000 dětí. A celkově umělou inseminací v Americe v posledních letech bylo počato 1 milion dětí. Včetně Natašiných dětí. Nic zvláštního.

Nicméně, většina gynekologů se zdráhá přijmout umělou inseminaci, je to svého druhu nečistá věc. Oni vědí, že se k němu uchylují všelijaké psychopatky, že taková žena má velkou šanci, že dítě bude nenormální, a matka-psychopatka se potom začne soudit s doktorem. V důsledku toho, zabývají se tím obvykle židovští lékaři.

A tady je konkrétní příklad. V našich židovských novinách "Nové ruské slovo" z 6. března 1992 je zpráva o případu židovského doktora Jacobsona. Je mu 35 let a je považován za velkého znalce ve svém oboru. Má ženu a osm dětí. Ale jeho soudí za to, že naplodil ještě 75 dětí. Provozoval totiž umělé oplodňování, ale inseminoval své pacientky nikoliv spermem laureátů Nobelovy ceny, ale svým vlastním. [též M. Kundera: Valčík na rozloučenou – LP] Nakonec byl chycen díky analyze DNA. Dostal pět let ve vězení a 115.000 dolarů na pokutách.

Byl souzen v Alexandrii, to je předměstí Washingtonu. Někde poblíž žije lupička Nataša. Snažila se, aby děti nebyly od jejího židovského manžela, ale od někoho jiného. Ale tvrdit nemohu, že nebyly od dr. Jacobsona nebo od někoho jako on. Je to vše špinavá záležitost. Pamatujete si, jak to nazýval slavný náboženský filozof Berďajev? Svaz Satana a Antikrista, který bude mít za následek vládu knížete tohoto světa, jinými slovy světovládu ďábla. Zde je nejlepší se pokřižovat a plivnout přes levé rameno.

Zde je další zajímavá informace. V novinách se píše, že manžel holandské královny Juliany, princ Bernhard, byl zřejmě počat ne od zákonného manžela, německého prince Bernharda von Lippe, ale od ruského emigranta, plukovníka od bílých, A. E. Pančulidzeva, temperamentního kavaleristy, který sloužil u nich jako štolba (NRS – 09.7.1976).

V královských rodinách je to běžné. V Rusku Kateřina Veliká – stejný příběh: všechny její děti nebyly Romanovci, a Saltykovci. Ona sama to napsala ve svých pamětech.

Nová emigrantka z třetí vlny, spisovatelka (ne špatná) Ludmila Štern popisuje, jak židovka Fania Neeson žádá známého muže, aby jí udělal dítě – a ráno ho vyžene, a potom ho k děcku vůbec nepustí. Fania je zrůda, psychopatka, ale i lékařka pediatrie. A nejen Fania, ale i její syn jsou zrzaví. Podobá se to pravdivému příběhu (povídka "Chrpové pole" časopis "Continent" № 34, 1982, str.145). Mimochodem, editor tohoto časopisu Maximov – totální alkoholik, alkaš. Jsou to samé jahody z vasilkového pole, [česky by se řeklo vrána k vráně sedá].

A hle, co píše izraelský časopis "Aleph" z 13.10.1987. V roce 1985, William Nikash, žid, vrah – recidivista, utekl z Francie do Izraele, kde byl poslán do vězení za pokus o ozbrojenou loupež. A jeho žena Rina požaduje, aby ho nevydali francouzské justici, protože je od něj těhotná. Doslova: "Pokud se ptáte, kdo je dnes nejznámější žena v Izraeli, odpověď je jasná: Rina Nikash... Jak se podařilo otěhotnět paní Rině Nikash, aniž by měla intimní kontakt s manželem, ukrytým za mřížemi: Vynášeli ve zkumavkách spermum manžela z vězení a pak dělali umělou inseminaci: Po této operaci, nezákonné samé o sobě, ona vyzvala celý národ k soucitu: „ach, chtějí zbavit budoucí dítě otce!!” Zde máte Boží lid. Je to vážnější případ než naše lupička Nataša.

Poté, co jsme odbočili do historie, vraťme se k našemu rodnému "Hlasu Ameriky". Po narození čtyř synů, Madam Clarkson prodala svou farmu a vrátila se do "Hlasu Ameriky". Ale můj spravedlivý muž Kolja Ljaskovskij čestně dokládá, že "Hlas Ameriky" je teď plný sovětských židů, a že dvě čertovy lesbičky Nataša Clarkson a Luska Obolenská se teď staly velikými náčelnicemi: jedna komanduje politickému, a ta druhá kulturnímu oddělení. Ano, jim pomáhá komplex vládnutí, komplex moci, komplex pederastie Lenina.

Legrační je, že jsou obě lesbičky aktivního mužského typu. V praxi jsou to chlapi v sukních. Ale lezou k moci. Vždyť komplex moci – to je nemoc. Duševní nemoc. To je důvod, proč Barmin i Malamut ukončili svou kariéru v blázinci.

Pojďme zjistit, je-li to pravda, nebo ne. Podívejme se do mojí kartotéky ohledně "komplexu moci". Okamžitě v ní nacházím našeho starého známého – profesora Pitirima Sorokina. Vzpomínáte si, důležitý zednář, v roce 1922 s dalšími 300 zednáři byl vyloučen ze sovětského Ruska. Potom byl vedoucí katedry sociologie na Harvardově univerzitě. Ve své knize "Moc a morálka" profesor Sorokin píše: „Ve většině případů, do vlády se dostávají tyto tři kategorie:

1. Ambiciózní lidé, usilují o slávu a věhlas. 2. Psychopati, kteří nacházejí potěšení, když mohou poroučet jiným. 3. Morálně zkažené typy.

Tam se také píše, že vládcové mají tendenci pracovat ve shodě s gangstery (časopis "Ruská nezávislost" č. 16, II, 1961, str.70).

A tady je dobrý příklad komplexu moci u žen. Byzantská císařovna Irena se považovala za svatou a kvůli obnovení úcty k ikonám (psal se rok 787), nechtěla předat moc svému synovi Konstantinu VI. Syna se jí podařilo přelstít, nařídila mu vypíchnout oči a zavřít jej do vězení (797). Chystala se provdat za Karla Velikého a sjednotit východní církev se západní. Ale r. 802 byla sesazena a poslána do vyhnanství na ostrov Lesbos (NRS – 23.09.61). Jenomže – jestliže byla vyhoštěna na ostrov Lesbos, pak soudce věděl, že je lesbička.

Americký prezident Reagan, když mluvil o komunismu, poznamenal: "Šíření totalitarismu je dílo malinké skupiny revolucionářů, vedených zdaleka ne ideálem, ale nahou touhou po moci" (NRS – 21.07.1982).

Vice-prezident Jugoslávie Milovan Djilas ve své knize "Tito – můj přítel a můj nepřítel", Paris 1982, říká, že Tito byl přesnou kopií Stalina. Hlavním rozlišovacím znakem obou, a když se na to přijde – všech diktátorů světa, je neuhasitelná, rafinovaná a neodolatelná vůle k moci (NRS – 5.5.1983).

Čestný profesor klinické medicíny Stanfordské University (USA) dr. Russell Lee klasifikuje jako abnormální nebo "duševně nemocné" všechny představitele 20. století, kteří začali válku nebo kampaň masového teroru, nebo obojí. Hitler, říká dr. Lee, by klidně mohl sloužit jako klasický příklad paranoie. Stalin byl sociální psychopat a morální kretén. Dr. Lee definuje Hitlera a Stalina jako šílené teroristy (kniha prof. Albert Parry, "Terorismus", New York 1976, s. 31).

Žid z třetí EVmigracie [židovské emigrace z SSSR] M. Voslensky ve své knize "Nomenklatura" [díky jeho knize, toto slovo na západě zdomácnělo], Londýn 1985, popisující stranickou sovětskou byrokracii, často se odkazuje na komplex moci: "smyslné potěšení z moci u Lenina" (str. 55), "chamtivci, vládnoucí kvůli sadistickému potěšení nadvlády nad ostatními" (str.496).

Ale náš známý profesor Pitirim Sorokin skřehotá znovu: „Láska k moci je nejnebezpečnější lidská slabost. Je škodlivější než sivucha [sivý nápoj alkoholický] a rozvrat." (To je ze sovětského časopisu "Otčizna", březen 1990, str. 45). Mimochodem, Pitirim byl tajemníkem Kerenského, také šplhal k moci, ale nepodařilo se.

V úvodu k první přednášce v Institutu Rudé profesury v Moskvě, stará židovka-marxistka Axelrod citovala následující maximu Nietzscheho: „Existují vyvolení a tlupa, existuje šlechta a otroci. Vyvolení jsou vyvoleni dělat historii. Tlupa je hnůj historie. Vůle k moci je hnací silou lidského vývoje. Tu vlastní pouze vyvolení!” (magazín "Kubáň" č. 1, 1991, str.79). Mimochodem, Nietzsche také dokončil svou filozofii v blázinci.

Svého času, Roosevelt a Churchill nenáviděli generála de Gaulle kvůli jeho chorobnému komplexu moci. Ale v roce 1940, de Gaulle měl pětiletou dceru s Downovým syndromem, to byla mongoloidní idiotka. Tak či onak, de Gaulle se stal prezidentem Francie.

Vedoucí lékař vládního sanatoria "Sosny" u Moskvy Benjamin Najdenov, lékař-neuropatolog, říká: „Člověk, který dosáhl moci, už je nemocný – je nemocný mocí..." Pokládá za hlavní neduh ischemickou chorobu mozku (NRS – 31.07.1992).

O komplexu moci také psal vrchní psychiatr hlavní psychiatrické léčebny ve Washingtonu dr. Benjamin Karpman v knize "Sexuální pachatel a jeho trestné činy", New York 1954, str. 11 a 100. Také píše, že socialismus, komunismus, bolševismus – je zvrhlost (str.378). Ale o tom psal i náš Dostojevskij ve svých "Posedlých".

V USA žil nějaký biskup Tomlinson, hlava tzv. "církve Boží", která čítá 75.000 "svatých", 600 kněží atd. On čtyřikrát kandidoval na prezidenta Spojených států za "teokratickou stranu", navštívil 101 zemí a sám sebe korunoval na krále každého toho státu. Dokonce tvrdil, jak je uvedeno v "International Herald Tribune", že on sám sebe korunoval na Rudém náměstí v Moskvě dne 12. července 1958 a od té doby se pokládá za krále Ruska. ("Golos rodiny" № 1266, leden 1969). Explicitní manie velikášství.

Profesor historie na univerzitě v Tel Avivu Michael Gersgor říká: „Myslím, že politici jsou předmětem jedné a téže choroby: mánie velikášství. Přičemž toto onemocnění neotřásá těmi, kteří neuspěli – ale zachvacuje velice úspěšné politiky... Kromě hříchu megalomanie, politikové mají ještě jednu vlastnost: slast z vládnutí, touha po moci”. (NRS – 8.4.1994, str. 9).

Zde je konkrétní příklad: první izraelský premiér Ben-Gurion, v hebrejštině to jméno znamená "syn lva". Před tím se jmenoval David Green, tedy "zelenáč". Zde máte velikášství. A moje bývalá sympaťačka Nataša si sama přilepila "von" Meyer, že je šlechtičanka. Ale nebyla šlechtičanka, ale lesbičanka.

Skupina psychiatrů psala o pacientech azylů takto: „Mnoho pacientů si myslelo, že jsou Napoleonem, hrabětem, princem, králem či královnou... nebo dokonce, že jsou samotným Pánembohem. Mnozí si mysleli, že jsou poslední inkarnací Ježíše Krista." (Sbírka "Analitical trilogii", 2. mezinárodní sympozium, č. 15, New York 1984, str.212, dr. Norberto Keppe).

Náš laureát Nobelovy ceny I. Bunin píše o sovětských vůdcích: „... tyto kreténi, jejichž jména zůstanou navždy v dějinách světa – tito "největší géniové lidstva", kteří ničili celá království, vyhubili milióny životů” (Ivan Bunin "Pod srpem a kladivem", Kanada 1975, s. 92).

Zde mám dobrou ilustraci: slavná revolucionářka Zemljačka-Zalkind, Rosalia Samojlovna (1876-1947). V roce 1921 utvrzovala sovětský režim na Krymu tak, že Černé moře zčervenalo od krve. Tato židovská Rosa zastřelila 100.000 bílých vojáků a důstojníků, kteří nemohli být evakuováni z Krymu. V revolučním hnutí byla už v 90. letech 19. století, když jí bylo 14 let. V letech 1939 až 1943 byla místopředsedkyní Rady lidových komisařů SSSR. Ano, udělala kariéru. Ale jak? Prolitou krví! Za starých dobrých časů, osoby jí podobné byly nazývány čarodějnicemi a upálené.

Mám v kartotéce ještě plno zajímavého materiálu o "komplexu moci". To je důvod, proč už v Bibli, ďábla degenerace nazvali knížetem tohoto světa (Jan 14:30 a 16:11) a bohem tohoto světa (2 Kor. 4: 4). A ještě princem tmy, protože tahle věc se vždycky skrývá.

Jdou roky rok za rokem, psychologická válka USA proti SSSR pokračuje. Zatímco Nataša Clarkson dělá kariéru v "Hlasu Ameriky", její otec Jurij Meyer dělá kariéru v "Novém ruském slově". Tiskne tam své paměti, v kterých píše, že před revolucí se učil v pážecím sboru. Doslova:

„Pážecí sbor byla privilegovaná instituce. V době míru, mohli být přijati synové a vnuci tajného rady a generál-nadporučíka. Pro zrychlené kurzy byla úleva: brali syny a vnuky státního rady ve funkci, jakož i generál-majora" (NRS – 14.01.1981). Pak papele Meyer píše, že během občanské války, on byl "kornetem gardového pluku kyrysníků Jeho Veličenstva." To je z monarchistických novin "Naša strana" v Argentině z 18.2.1984.

A to vše je zaznamenáno na jeho kartě v mé kartotéce. Skutečnost je, že můj nezdařený tchán nestydatě lže. Pokud jeho dcera Nataša je skutečnou lesbičkou, znamená to, že její otec je starý pederast a minetčík pasivního typu. Typu PL. A to rodí komplex méněcennosti, z něhož vzniká, jako náhrada, malinká manie velikáštví. Tak on fantazíruje, vymýšlí si, lže.

Nejprve, on podrobně popisoval v "Novém ruském slově", že jeho otec byl manažer jakéhosi "carského jmění v Turkestánu". O několik let později, když už zapomněl, co psal dříve, táta Meyer hlásí, že jeho otec byl guvernérem města. Ale lidé, kteří ho znali, mi říkají něco zcela jiného, to, co opakovat se nesluší.

V NRS z 5.9.1982 Meyer píše o svém životě v exilu v Jugoslávii: „Svou činností patřil jsem k speciální korporaci "Bratrstvo obchodních zástupců". 75% mých partnerů byli židé...”

V NRS z 2.7.1981 Meyer píše: „...v záležitosti destrukce iráckého atomového reaktoru pravda je na straně Izraele... můžeme jen se sklonit před hlavou státu, jako je Begin”. To píše v době, kdy OSN odsoudilo izraelské bombardování jako agresi a jako akci mezinárodního terorizmu. Není divu, že Nataša si vzala žida. Jablko nepadá daleko od stromu.

V NRS z 1.8.1982 Meyer stěžuje na svůj život v Jugoslávii: „Dominantním pocitem všech těchto 20 let byla u mě duševní úzkost. Věc velmi nepříjemná, zvláště v noci, a která mne vyčerpávala více než únava fyzická...” – Tomu se říká deprese. Přeřekl se papele Meyer, že u něj s psychikou něco bylo v nepořádku. Proto bolestivé chvástání.

V NRS z 2.4.1982 Meyer vyzvání na vše strany, že již oslavili se svou ženou zlatou svatbu.

O měsíc později (NRS z 19.5.1982) už oznamuje, že slaví své diamantové jubileum, šedesátileté výročí dne svatby. A při této příležitosti, on dokonce dostal blahopřání z Bílého domu od prezidenta Reagana a jeho manželky Nancy (V "Kronice" NRS – 3.6.1082). A ještě říká, že čestným otcem na svatbě byl vrchní velitel, baron a generál P.N. Wrangel, jehož dcera je nyní baronkou Meyendorff (NRS – 1.8.1982). Chorobná samochvála starého idiota.

Tou dobou (20.7.1982) mi volá z Los Angeles jeden z mých agentů, totiž jeden z mých čtenářů, kteří dobře znali Meyera a jeho rodinu v Mnichově v roce 1945 – 1950. On mi říká, že tehdy Meyer měl bratra-mnicha, který zemřel v blázinci.

Ve věku 90. let, J. Meyer napsal hlavní pochvalný článek k 85. jubileu editora "Nového ruského slova" Andreje Sědycha, v němž vyzývá "ruskou komunitu", sklonit se před Jakovem Mojseevičem Cvibakom-Sědychem (NRS – 14.8.1987).

Jakov Mojseevič nezůstal mu nic dlužen a okamžitě napsal nadšený článek o 90. výročí Jurie K. Meyera. Viz NRS – 2.10.1987 v mém archivu čtvrtá složka pod heslem "Meyer". Tam také oznámil, že jeho dcera Nataša Meyer-Clarkson" zaujímá odpovědný post hlavy ruského oddělení "Hlasu Ameriky". Kukačka chválí kohouta, pokud ten chválí kukačku.

Brzy po tom přijel ke mně z jeden z pracovníků "Hlasu Ameriky" z Washingtonu, který pracuje pod velením Nataši Clarkson. Ten říká, že ona je sofistikovaná fena strašně prolhaná, podlá, nepříjemná, sadistická, s jasným komplexem vlády. Svého manžela a děti nikomu neukázala. Spolupracovníci ji nemohou vystát a hovoří přímo, že je lesbička a že dokonce manžel od ní utekl.

Ukazuje se, že její manžel utekl od ní v roce 1984. Ale kolik jí bylo tehdy let? Narodila se v roce 1932. Takže, v roce 1984, jí bylo 52 let. To je jasné: věk menopauzy – a klimakterického šílenství! Tak tomu bylo u Niny Palny, první manželky mého spravedlivého Kolji Laskovského. A pak s mojí ženou byl stejný problém. A teď i s madam Clarkson. Přišel čas zaplatit za komplex Lenina. Kníže tohoto světa vyžaduje proplacení směnek.

Ale papele Meyer se neunavuje a pokračuje bombardovat redakci NRS svým chvastounstvím. Jako výsledek, NRS z 18.10.1988 objeví rozrušený "dopis do redakce" od Jurie Vasiljeva pod názvem "Neodpustitelný zmatek" o článku George Meyera v NRS z 15.10.88, který je "plný nepřesností a vážnějších chyb". Autor článku "Dopisy redakci" nazývá Meyera "zkreslujícím zrcadlem" a "myslím, že zveřejnění podobných článků může jen ublížit novinám". Viz můj archiv, 5. složka na "Meyera". Meyerovi tehdy bylo 91 let, a zdá se, že v hlavě se to nějak popletlo.

Mark Popovski, novinář z třetí židovské immigrační vlny, nabruslil do NRS z 22.11.1991 monumentální článek "Aristokraté". A kdo je zcela první aristokrat? Opět tento starý buzerant Jurij Meyer, kterého trápí komplex méněcennosti, a stále vypráví pohádky o svém šlechtickém původu. Je mu už 95 let, ale tento starý idiot plahočí se za ním pěšky a metrem do hotelu Popovski, aby mu dal interview, kde znovu lže, lže a lže.

Mark Popovsky se také stručně zmiňuje o knížeti Obolenském. Oh, kdyby se mě zeptal, řekl bych mu zajímavý příběh o princezně Lusce Obolenské. Také aristokratka. Čistokrevná kurva.

Sovětský korespondent Iona Andronov píše článek o zašifrovaných programech CIA prostřednictvím "Hlasu Ameriky". Potom dodává: "A mimochodem, podle mého názoru, jen málokdy bez zvláštního podtextu mluví rusky z Washingtonu hlava ruského oddělení Hlasu Ameriky, Nataša von Meyer Clarkson..." ("Literaturnaja gazeta" Moskva 12.8.1987, str. 9). Současně píšou, že Andronov je plukovník KGB.

Gruzínský žid z Sovětského svazu Nodar Džindžigašvili, který pracoval v "Hlasu Ameriky", ale byl vyhozen, dělá taxikáře. Tento nevydařený Stalin také hlásí, že "Hlas Ameriky" přenáší signály pro rozvědku ("Golos rodiny" – Hlas vlasti № 51, Moskva prosinec 1988).

To je zcela přirozené – je to hra na lišku mezi CIA a KGB. Mne zajímá něco jiného, myslím, že KGB dobře ví, že Nataša je lesbička a její papele starý pederast. Jakmile to bude nutné, KGB bude je dojit. Takže, CIA je krmí a KGB je dojí. Vždyť homosexualita, to je zlatý fond špionáže a vydírání. A proto bohoslovci říkají, že ďábel je zrádce národů. A filozofové dodávají, že ďábel je pátá kolona všech dob a všech národů. Není divu, že CIA začala studovat komplex pederastie u Lenina.

Čtyřicet let eroduje "Hlas Ameriky" ​​sovětské Rusko pomocí komplexu Lenina. Nakonec se tam objevil vůdce Gorbačov, který má na lysině jakési podivné tmavé mateřské znaménko, které za starých dobrých časů nazývali "pečeť ďábla". Ale i teď někteří ignoranti kvílí, že Gorbačov je "ocejchovaný". A pak je tu ještě jeho roztomilá dceruška, která z nějakého důvodu si vzala žida, což někteří černokněžníci nazývají svazem Satana a Antikrista. A strýcové z CIA si mnou ruce.

Potom na sovětské obloze se objevila nová hvězda – drzý blbec a alkoholik Jelcyn, který odstrčil Gorbačova. Tento opilec měl za ženu židovku Nainu Josifovnu, opět svaz Satana a Antikrista, který má mít za následek světovládu Knížete tohoto světa, což své doby napsal slavný náboženský filozof Nikolaj Berďajev. A strýcové z CIA již poskakují nadšením: "To je náš bratr!"

Kdysi dávno cílem Kremlu byla světová revoluce. Lidé měli strach ze třetí světové války, která měla být jadernou válkou. Místo toho se zhroutil komunismus sám. A sovětská moc zmizela, jako moc zlých duchů při prvním zazpívání kohouta. Velmi málo lidí ví, že zlatý klíč k tomuto vítězství byl komplex pederastie Lenina. Komplex vlády. Tato věc je příliš špinavá.

V první polovině 90. let moje knížky začaly být publikovány v Rusku, v Moskvě jsem získal přátele, kteří vědí, koho jsem popsal ve svých románech. A moji moskevští přátelé hlásí, že v roce 1992 se v Moskvě objevila hrdinka mého románu, "Mé jméno je Legie" Nataša Clarkson, která nakupuje vysílací čas pro "Hlas Ameriky". Současně lupička Nataša se chlubí před každým, že by ráda navštívila bývalý majetek svého dědečka, který byl mocným statkářem, neboť ona je ze "vznešeného" rodu. Tehdy moje trpělivost byla u konce... To stačí, takhle mást ruský národ... Brzy po svém návratu do Washingtonu, Madame Clarkson začala dostávat poštou takovéhle pohlednice:

Ms. Hatashka Clarkson, Lsb. Russian section "Voice of America" ​​330 Independance Ave., SW Washington, D.C. 20547

Hubou jeb... Nataška, lesbička, sadistka a minetčice, v Moskvě jsi si se chlubila, že tvůj dědeček byl statkář. Ale ve skutečnosti, tvůj dědeček byl žid-vykrest a homosexuální prostitut. Č... statkářům cucal. Tím způsobem se dostal do dobré společnosti a oženil se s ruskou lesbičkou. Ale tato lesbička také nebyla blbá a nedělala děti s manželem-pederastem, ale s celou partou důstojníků kavalérie. Takže, tvůj otec si jen myslí, že je napůl žid. A ty myslíš, že jsi ze čtvrtiny židovka. Ale ve skutečnosti, ani kapka židovské krve v tobě není. Ale degenerací jsi přeplněná. Vidíš, ďábel – to je hrozný zmatkář a podvodník. Hrabě Monte Cristo

Četli jste Dumasův román "Hrabě Monte Cristo"? Jedná se o klasický román o zradě a lásce, o zločinu a trestu, o zasloužené odplatě. O týden později, Madame Clarkson dostává druhou kartu:

Lesbická čubo Nataško, podívejme se na tvůj rodokmen. Jeden bratr tvého otce v letech 1945-50 žil v Mnichově v ruském klášteře. Jednoho dne šel do kostela a tam sral přímo na podlahu. Nakonec, dali ho do ústavu pro choromyslné v Haaren, kde zemřel. Druhý bratr tvého otce byl od narození strašně chromý, ani ženu ani děti neměl, učil ruský jazyk v Kanadě. To znamená, že oba dva strýcové byli kompletní degeneráti. Třebaže jejich matka lesbička je měla ne od muže-pederasta, ale od gardového jezdectva, jak vidíte, nijak to nepomohlo. Stejně tak umělé oplodnění nepomůže vašim dětem. Hrabě Monte Cristo

Než se dostanou na stůl náčelnice, tyto karty prošly rukama obsluhujícího personálu, který nemohl svoji náčelnici ani vystát. Dělali si fotokopie těchto pohlednic a rozdávali je všem spolupracovníkům, kteří je četli a chechtali se v naději, že přijde další pohlednice:

Čertova minetčice Nataško, zkontroluj si své příbuzné ze strany matky. Jedna sestra tvojí matky byla dokonalý mrzák: měla koňskou nohu a velmi zakřivenou páteř, takže stěží chodila. Manžela neměla, ale měla 20-tiletou dceru. Jak udělala tuto dceru – není známo. Opět "prstem dělaná" jak se lidově říká. V důsledku toho dcera byla úplně šilhavá. Styděla jsi se za ní a dělala jí nejrůznější ohavnosti. Druhá sestra tvé matky byla vdaná, ale sama jsi povídala, že měla velmi nešťastné manželství a žádné děti. Jak vidíš, ďábel degenerace má mnoho alibí a inkognit, ale konec je vždy špatný. Hrabě Monte Cristo

Bylo mi řečeno, že můj román, "Mé jméno je Legie" chodí z ruky do ruky po "Hlasu Ameriky". Skrze to, co jsem popisoval, lidé viděli "Hlas Ameriky" a už to jelo. Někteří chytráci kopírovali celou knihu na úředním kopírovací stroji tak, až se z mašiny jen kouřilo. Jednu paní dokonce kvůli tomu vyhodili. Madame Clarkson obdržela následující pohlednici:

Lesbičská feno Natašo, víš ty, jaký je první smrtelný hřích? – Pýcha! A ty stále strkáš do popředí to tvoje "von" Meyer. Tvůj dědeček byl žid Meyerowitz, pak se nechal pokřtít a stal se Meyerem. Toto je skutečný rodopis vaší rodiny. A více nikoho neoblbuj.

Mimochodem, narodila jsi se 10 let po svatbě rodičů a jsi jedináček. Říkala jsi, že "máma nechtěla děti, ale tatík se rozplakal, pak matka souhlasila". To znamená, že tvoje matka-lesbička nedělala tě s taťkou-pederastem, nýbrž někde v křoví s nějakým Jugoslávcem. Proto nejsi otci vůbec podobná. Tolik k tvému "von". Hrabě Monte Cristo

Madame Clarkson čte tyto karty, vidí, že lidé kolem se smějí, a bezmocným vstekem kouše si prsty. Dokonce sama sebe pokousala, až jí tekla krev. A spolupracovníci, kterým dříve dělala ošklivé věci, vrtí hlavou: "Kočka utírá myší slzy".

Ty čertova Natašo, kdybys byla jen lesba, dalo by se tě pochopit a politovat. Ale ty jsi navíc sadistka a raduješ se, když děláš lidem něco zlého. Ve středověku takovým lidem říkali čarodějnice a pálili je na hranici.

U tebe rovněž na tváři je "pečeť ďábla": z pravé strany pod bradou máš bílou skvrnu mrtvé kůže, která je snížena jako nad vakuem. Povídala jsi, že v dětství tam byla černá skvrna, kterou později vyoperovali, ale zůstala jizva. Ve středověku tomu říkali "znak čarodějnice" nebo "pečeť ďábla." To znamená, že máš smlouvu s ďáblem. A toho je si dobře vědoma jak CIA tak i KGB. Hrabě Monte Cristo

Stará kurvo Natašo, už je ti přes 60 let a je čas udělat shrnutí. Tvůj bývalý šéf "Hlasu Ameriky" v Mnichově Charlie Malamut na stará kolena šel do ústavu pro choromyslné a oběsil se. Tvůj šéf "Hlasu Ameriky" ve Washingtonu Barmin také ukončil svou kariéru v blázinci. U tebe je klimakterická porucha – a tvůj ubohý manžel od tebe v hrůze uprchl. Mučí tě záchvaty horka jakoby tě čerti v pekle smažili. Proto musíš brát hormonální tabletky estrogenů, které zvyšují možnost vzniku rakoviny. Klimakterické šílenství někdy také končí v blázinci. Mimochodem, ve starobinci nadace Tolstého bloudí šílená žena křičí: "Kde je můj manžel Jurij Meyer?" To tvoje matka slaví diamantovou svatbu. Tak i ty budeš kukat v blázinci... Ku-ku... Ku-ku. Hrabě Monte Cristo

V 90-tých letech "Hlas Ameriky" začal vysílat přímo z Moskvy. V Rusku, namísto komunismu se objevila jakási podivná demokracie, kterou nazvali tunelodemokracií, kradodemokracií, v níž vládli zloději-oligarchové, ale národ nic nechápal: "Co je to za čertovinu?" Ve Washingtonu Madame Clarkson čeká další korespondenční lístek od hraběte Monte Cristo a kouše si prsty.

Čertova kurvo Natašo, ty jsi zločinec: Jako úplná degenerátka, porodila jsi další čtyři syny degeneráty. I když jsou "prstem dělaní", i když ses snažila "na cizím č... přijít do nebe" ale Pána Boha ty, vědma, neoklameš. Zamaskovala jsi se třemi dětmi, ale jen do jejich puberty: stejně to budou prevíti, polupederasti, impotenti, minetčíci, narkomani, alkoholici, zločinci a duševně nemocní všech druhů a barev, které by ti měli plivnout do obličeje. Proto, podle litery zákona takové lesbičky, jak jsi ty, nesmí emigrovat do USA. Například, "V roce 1967, americký nejvyšší soud rozhodl, že homosexuální cizinci žijící v USA mohou být vyhoštěni "jako psychopatické osoby" ("Newsday", 5. listopadu 1985, s. 13), takže i ty můžeš být deportována, jak zákon káže. Hrabě Monte Cristo

Věděli jste, že ve Washingtonu žije přes 70% černochů? Ano, ano, a všichni bílí žijí kolem Washingtonu. A kde jsou negři, tam je i černošské čarodějnictví "vůdů". Překvapivě, Nataša Clarkson se zajímala o "vůdů". Položila si na stůl Dumasův román "Hrabě Monte Cristo" a nějaké staré fotografie z dob svého mládí. Potom ze zásuvky stolu vytáhla dlouhé jehlice s barevnými hadříky a za skřípání zubů, snažila se prorazit knížku Dumase a starou fotografii. Tímto způsobem se negři vypořádávají se svými nepřátely za pomoci "vůdů". Ale její kolegové vrtí hlavou: Naší Nataši, zdá se, ulétla střecha.

Víte, jaká filosofie klení a nadávek? Pokud otevřete sovětský filosofický slovník, uvidíte, že Marx a Engels – jsou největší filozofové světa. Ale byli to jen dva pederasti, a oni se zabývali tím, od čeho pochází samá nejneotisknutelnější zaklení. A ukázalo se, že filozofie nadávek je silnější, než marxismus. Zabývali se tím nejen Marx a Engels, ale i lesbička Clarkson. Proto musím vynechat několik pohlednic hraběte Monte Cristo: on jen kryl sadistku Natašku netisknutelnými slovy, která si bohatě zasluhovala a která hřála srdce jejích kolegů.

Čertova lesbičko Nataško, zákon amerického Senátu č. 241 z roku 1951 zakazuje držet homosexuály ve veřejné správě, tj. i na "Hlasu Ameriky". A co více, nedávno, v roce 1991, z americké armády bylo uvolněno 360 gayů a lesbiček ("Nové ruské slovo", 21. května 1992).

A tady je další: v roce 1988, lesbičky nesmí emigrovat do USA. Dotazníky se ptají žen-immigrantek: Neseděla jste ve vězení, nejste lesbička? Tohle píše židovka z třetí vlny B. Ansbah v časopise "Russkij golos" (Ruský hlas) v New Yorku z 12.1.1989.

V časopisu "Time" z 6. července 1992, tedy téměř nedávno, na stránce 62, se píše, že z americké armády s třeskem vykopli plukovnici-lesbičku (po 26 letech služby v armádě!), když veřejně prohlásila, že byla lesbička. Ale... má čtyři děti, přesně jak ty, lesbičská potvoro. Takže se připrav na vyhazov nebo do blázince. Hrabě Monte Cristo

Tady přede mnou leží noviny "Nové ruské slovo" z 23. května 1997. Celá desátá stránka je věnovaná mimořádným událostem v "Hlasu Ameriky": Tam, v ruském oddělení proběhlo divoké hašteření, hrozné výčitky a kletby. V principu, nejprve sovětští židovští disidenti, které pustili z blázinců, zabrali ruské oddělení "Hlasu Ameriky", ale pak se kousali mezi sebou. Handrkování o moc. Zapracoval Leninův komplex.

Doslova: "...před pár lety v ruské službě Hlasu Ameriky také došlo ke vzpouře. Sedm zaměstnanců si stěžovalo u vyššího managera, v důsledku čehož uvolnili hlavu ruského oddělení Natalii Clarksonovou... a ruskou službu dali pod vedení Barbary Cummingsové, pravé ruky Clarksonové."

Takže, Madame Clarkson byla vykopnuta z "Hlasu Ameriky" před několika lety, dejme tomu v roce 1994, v důsledku své odporné povahy a stížnostem svých spolupracovníků. Svou práci "Hlas Ameriky" udělal: rozkloval 40 let komunismu a sovětské moci prostřednictvím komplexu Leninovy pederastie. Na tom bych mohl zakončit letopis psychologické války mezi USA a SSSR.

Zajímavá je jediná věc: Co se stalo se čtyřmi syny Madame Clarkson, které ona dělala za pomoci umělé inseminace? Na tuto otázku by mohla být odpovědět její pravá ruka a asistentka Barbara Cummings. Ale mě ona těžko odpoví. Ale pokud někoho tato otázka velmi zajímá, napište přímo na adresu "Hlasu Ameriky".

Jelikož náčelníkem ruského oddělení "Hlasu Ameriky" byla lesbička a sadistka Nataša Clarkson, pojďme se podívat podrobněji, co jsou takové sadistické ženy a co s nimi dělat. Tak já beru knihu V. Gitina "Ta pokorná tvář ženy", Moskva 2002, str.186-7:

"Takový zlověstný charakter ruských dějin, jako Daria Saltyková (1730-1801), přezdívaná Saltyčicha, umučivší na svém jmění nedaleko Moskvy 138 poddaných..."

"Jak se ukázalo při vyšetřování, vlastnoručně je bila bičem, polenem, kamenem, polévala vroucí vodou, pálila rozžhavenými kleštěmi, vystavovala nahé na mrazu, nebo posazovala do rozhrabaného mraveniště."

"Ohromena tímto vyšetřováním, Kateřina II odsoudila tuto furii k doživotnímu vězení do podzemí kláštera Ivanovo".

A tady ještě máte slavné revolucionářky z knihy L. Vasiljevé "Kremelské ženy": "V osmnáctém roce v Oděsse" řádila rudá popravčí Věra Grebeňuková ("Dora"). S. P. Melgunov vypráví: "Ona doslova trhala na kusy své oběti: Rvala vlasy, usekávala končetiny, uřezávala uši, lámala líční kosti... Během dvou a půl měsíce její služby u Čeky v Oděsse, bylo zastřeleno přes 700 osob..."

Ale hle zpráva o revoluční činnosti Rebeky Plastelíny-Meisel-Kedrové, která "vlastnoručně zastřelila 87 důstojníků, 33 obyvatel, potopila bárku s 500 uprchlíky a vojáky Millerovy armády.

"Nebo nejdůležitější z těchto zmijí, doklad beru ze Sovětského encyklopedického slovníku, Moskva 1963: "Zemlaška (Samojlova), Rozalia Samoilovna (1876-1947), od roku 1939 členem Ústředního výboru KSSS (b)." Rodné (dívčí) příjmení Zalkind. Zabila 100.000 "bílých" důstojníků a vojáků na Krymu, kteří nemohli evakuovat. Takže Černé moře zčervenalo od krve.

Pokud pro někoho to není dost, je zde více z knihy "Kremelské ženy": "V Kyjevě v lednu 1922 byla zatčena vyšetřovatelka-čekistka, Maďarka Remover. Byla obviněna z neoprávněného zastřelení 80 vězňů, převážně mladých lidí. Removerku shledali duševně nemocnou na základě sexuální psychopatie. Šetření ukázalo, že Remover zastřelila nejen podezřelé, ale i svědky, vyzvané do Čeky, kteří měli tu smůlu, že vzbudili její nemocnou smyslnost."

Je třeba poznamenat, že většina z těchto sadistek, dříve nebo později, špatně končily. Obvykle samy se dostaly pod popravčí četu.

Zde je další taková revolucionářka: "Komisařka Nestěrenko poručila Rudé armádě znásilňovat v její přítomnosti bezbranné ženy, dívky, včetně nezletilých..."

Za starých dobrých časů, říkalo se těmto ženám vědma, a svatá inkvizice je posílala na hranici. Tehdy se věřilo, že čarodějnice létají na pometle jak na koni. Ale teď "Hlas Ameriky" pouští takové čarodějnice po rádiu. S požehnáním CIA, založené Harvardským projektem na komplexu pederastie Lenina. Pracuje komplex vlády, přímo svázaný s homosexualitou.

Po tom všem, rozhodl jsem se, coby vyšetřovatel zvláště důležitých případů u atamana Vševelikého Vojska Donského, dovést šetření do konce a vyjasnit, jak žije naše stará známá Madame Clarkson. Vždyť dnes na jejím místě sedí její pravá ruka Barbara Cummings, pravděpodobně ještě jedna stará lesba. Napíšu jí příslušné písmeno psaní. Našel jsem si zábavu ve stáří – hecovat čarodějnice, placené od CIA.

Možná, že z podobných motivů náš slavný spisovatel Kuprin, aby si zablbnul, šel do cirkusu a vlezl do klece s tygrem, kouřit tam cigaretu. Každopádně, tady je můj dopis Barbaře Cummingsové:

20.června 2002.

Ms. Barbara Cummins Russian branch "Voice of America" 330 Independence Ave, AW Washington. D.C. 20547

Vážená Barbara!

Dovolte, abych se představil: jsem svého rodu historiograf psychologické války mezi USA a SSSR, kde "Hlas Ameriky" hrál hlavní roli. Napsal jsem několik knih na toto téma. Samozřejmě, vy nejste blbá nána a tak nebo jinak jste obeznámena s těmito knihami.

Dlouholetý náčelník "Voice of America" ​​Barmin ukončil svou kariéru v blázinci. A první šéf Hlasu Ameriky v Mnichově Charlie Malamut také ukončil svou kariéru v blázinci, a říká se, že se oběsil. Proč?

Mám tu číslo "Nového ruského slova" ze dne 23. května 1997. Ukazuje se, že Clarksonová dostala padáka kvůli stížnostem svých kolegů, že Vy jste byla její pravá ruka a teď sedíte na jejím místě. Takže prosím, neodmítejte mi odpovědět na pár otázek. Prostě pro informaci.

Možná, že budou vás zajímat některé základní věci. Všechna psycho-vojna USA proti SSSR byla postavena na základě komplexu pederastie Lenina, komplexu vlády, komplexu vůdce. Prostě do Hlasu Ameriky a Radio Svoboda posadili pederasty a lesbičky, aby masturbovali rozhlasem své bratry v SSSR. Ale KGB na to odpovědělo sázením do blázinců. To je důvod, proč Barmin a Malamut přistáli v blázinci. To byla teorie, a nyní bude praxe.

Zaslechl jsem, že N. Clarkson, když dostihla věku menopauzy a onemocněla klimakterickou poruchou, stala se z ní taková mrcha, že její manžel uprchl v děsu. Vaše odpověď?

Coby lesbička a sadistka, Nataša Clarkson porodila čtyři syny – s pomocí umělého oplodnění. Vy, jako její pravá ruka, samozřejmě znáte výsledky lépe, než kdo jiný. Možností je dost: pederasti, polupederasti, impotenti, minetčíci, narkomani nebo alkoholíci, duševní nemoci a tak dále. Vaše informace, please!

Dvě dcery Barmina pracovaly v Hlasu Ameriky, obě byly abnormální, jedna příliš obézní, druhá příliš vysoká. Otázka: Jak jsou na tom teď?

V NRS z 15. dubna 2000 je nekrolog o Alíku Batčanovi. V fotografii je velmi mladý. Na co zemřel – ne na AIDS?

Mimochodem, ten komplex pederastie Lenina vpustil do běhu ředitel CIA Allen Dulles. A jeho syn seděl doživotně v blázinci ve Švýcarsku, a ani nepoznával svého otce. Allen měl bratra Fostera, státního sekretáře, jehož syn plivnul na hrob svého otce, stal se mnichem v klášteře a dokonce byl povýšen na kardinála v Římě.

Jak žije Nataša Clarkson? Vždyť já jí musím poděkovat za to, že jsem se zajímal o degeneraci a sehnal celou řadu knih na toto téma. Ona je hrdinkou mého románu, "Mé jméno je legie". Ale v reálném životě je potvora, sadistka, jaká do žádného románu nepasuje. Ale dopadlo to podle principu: není zla bez dobra. Říká se, že samohon je možné vařit i z hnoje.

Barbara, nestyďte se mne. Nyní v internetu ruské lesbičky, poté, co pobývaly v blázinci, mi píšou dojemné dopisy a prosí o radu, jako u dr. Freuda.

V očekávání vaší odpovědi – Gregory Klimov.

Přílohy: 1. Kopie členského průkazu Svazu spisovatelů. 2. Seznam publikací.

Jak se dalo očekávat, odpověď od Barbary Cumminsové jsem nedostal. A je to docela pochopitelné. Koneckonců, celý tento příběh – i projekt Harvard i komplex pederastie Lenina – to vše bylo přísně tajné. Koneckonců, pokud budete kopat hlouběji, dostanete tu samou záhadnou věc, kterou židožrouti nazývají židozednářstvím – a nikdo neví, co to je.

Například, vezměme jméno Barbary: Cummins. Vám to asi absolutně nic neříká. Ale mně to něco říká: když jsem byl redaktorem časopisu "Svoboda" v Mnichově, u mně se tiskl nějaký Eugene Cumming – a to byl židovský vykrest. Vzhledem k anglické transliteraci, znamená to, že Barbara Cummings je také židovka. Buď zdráva, holubičko!

A nyní počítejme. Nejprve u 18-leté lesbičky Nataši Meyerové byla lesbická kamarádka Luska Černova-Schwartz, kněžna Obolenská, položidovka, provdaná za homosexuála knížete Obolenského. Pak Nataša lesbianila s Lekou Boldyrevou, která si pak vzala žida. Pak lesbička Nataša si vzala žida Clarkson. Nakonec, pravou rukou Natašky je židovka Barbara Cummings, pravděpodobně také stará lesba. A oni drží navzájem, jak bledé spirochéty Treponema pallidum, mikroby syfilisu. Slavný filozof Berďajev, kterého židé vydávají za nejlepšího ruského filozofa 20. století, nazývá to svazem Satana a Antikrista, který bude mít za následek světovládu knížete tohoto světa, tedy ďábla.

Vidíte, jak to všechno je prosté? To je důvod, proč mlčí Barbara Cummings. Koneckonců, je to biologický klíč k té hádance nazvané židozednářství. Ale hloupí židožrouti štěkají a štěkají o židovsko-zednářské mafii, ale nic nemohou doopravdy vysvětlit.

Mohlo by se zdát, že v "Hlasu Ameriky" by měli pracovat ti nejlepší, křišťálově čistí lidé. A ve skutečnosti, díky Harvardskému projektu (protože to byl nejlepší mozkový trust Ameriky) a díky komplexu Lenina, kterého teď chtějí vyhodit z mauzolea, "Hlas Ameriky" vybral lidi typu HC, typu PL nebo typu VRE. Pokud nevíte, co to je, pak je to zkratka netisknutelného zaklení.

A na samém vrcholu všemu tomu komanduje prezident "Hlasu Ameriky" ve všech jazycích – židovka Evelyn Liebermanová. To ona jmenovala do funkce vedoucího ruského oddělení nejprve lesbičku sadistku Clarksonovou, a potom Cummingsovou. Ruka ruku myje. Ale končívá to v blázinci, jako v případě Barmina a Malamuta. Ostatně i o Clarksonové se povídá, že má klimakterické šílenství, které často končí na psychiatrické klinice. Proto mlčí její pravá ruka – Barbara Cummings.

Není divu, že teologové říkají, že ďábel – je strana stran a svaz svazů.

Vydáte-li se nadále cestou Hardvardského projektu a komplexu pederastie Lenina, komplexu vlády, komplexu vůdce, dojdete nevyhnutelně do Veliké Čistky období 1935-1938, kdy Stalin zastřelil 1 milion lidí a zahnal 12 miliónů do sibiřských lágrů, hlavně ty, kteří dělali tu komunistickou revoluci. Podívejte se na nejlepší zdroj na toto téma – tlustou knihu britského zpravodajského zaměstnance Roberta Conquesta "The Great Terror", New York 1969, str.633. Výsledky této čistky str.532.

Proto, teologové říkají, že ďábel je náchylný k sebezničení. To je patrné i na příkladu "Hlasu Ameriky". A proto mlčí Barbara Cummins, to mluví její špatné svědomí.

Raději si budu hrát s mravenci a beruškami, které vlétají do mého okna a lezou po mém stole. Okouzlující boží stvoření: nikomu neubližují, jsou lepší než někteří lidé. Bohužel, to vidím teprve na stará kolena.

25. července 2003, New York.


Další kapitola
Přejít na OBSAH