40 roků mezi USA a Sovětským svazem probíhala psychologická válka. Každý ví, že válku vyhráli Američani, ale jen málo lidí ví, že klíčem k tomuto vítězství byla tajná věc, která v Bibli je nazývána Ďáblem neboli Knížetem tohoto světa.
Pojďme proanalyzovat, jak se jim podařilo to udělat.
V roce 1949 se Amerika přesvědčila, že vařit kaši se Stalinem nepůjde, a že je tedy čas na zničení komunistického systému. Případ přidělili nově vytvořené Ústřední zpravodajské službě CIA a ta požádala o pomoc nejlepší mozkový trust Ameriky – Harvardskou univerzitu, fakultu sociologie, k USraelskému profesorovi Nathanu Leitesovi.
Je třeba poznamenat, že katedra sociologie na Harvardské univerzitě byla založena ve dvacátých letech ruským vědcem Pitirimem Sorokinem. To byl docela zajímavý člověk. Studoval v psycho-neurologickém ústavu v Petrohradě, tj. chtěl se stát doktorem psychiatrie, a to znamená, že ho přitahovali duševně nemocní lidé. V roce 1916 obhájil diplomovou práci na téma trestní právo, což značí, že ho taktéž přitahovali zločinci. Přidal se ke straně eserů, třikrát byl zatčen carskou vládou, nejednou byl ve vězení. Po Únorové revoluci byl tajemníkem Kerenského. Dvakrát byl zatčen od bolševiků a roku 1918 byl odsouzen k smrti, ale dostal milost. Sám Lenin 21.listopadu 1918 v novinách "Pravda" napsal o něm celý článek pod názvem "Cenná poselství Pitirima Sorokina".
V roce 1922 Sorokin se stává doktorem sociologie a... je vyhoštěn ze sovětského Ruska! To je důležité. Faktem je, že v roce 1922 z Ruska vyslali 300 nejdůležitějších svobodných zednářů. Vždyť ještě v roce 1920, na druhém sjezdu Kominterny, "Italové... doporučili vyloučit z komunistických stran všechny zednáře", – píše Louis Fischer na straně 764 své knihy "Lenin", Londýn 1970. On je seriozní svědek. Byl velký trockista a autor Leninova životopisu.
Jen tak mimochodem, s jeho synem Georgem jsem pracoval v Mnichovské expedici Harvardského projektu. Tento George byl tenkrát mladým obtlouslým židáčkem, na kterého pořád syčela jeho žena Gloria, která rovněž pracovala s námi.
Takže, v roce 1922, tedy jen dva roky po doporučení italských soudruhů, rozhodnutím 4. kongresu Kominterny bylo z SSSR vysláno 300 hlavních zednářů, včetně našeho nerozumného inteligenta Pitirima Sorokina. Ale zednáři, to jsou členové tajných společnosti degenerátů, svého druhu odborový svaz degenerátů všech druhů a všech barev. Většinou pederastů, latentních, odkrytých i potlačených, u kterých pohlavní zvrácenosti se doplňují s duševními nemocemi v nejneuvěřenějších kombinacích. Až k geniálnosti.
Celá ta kropice 300 vyhnaných zednářů měla v čele náboženského filozofa-čertahledače Nikolaje Berďajeva. Takže pojďme dát tohoto náboženského vůdce ke světlu, aby bylo jasné, co tyto androgeny pojilo skutečně.
"Androgynismus je konečný svaz mužského a ženského ve vyšší bohupodobné bytosti, konečné překonání kolapsu a rozdělení, obnovení obrazu a podobenství Boží v člověku", – říká Berďajev. Na androgynu je prý "odraz božské přirozenosti", "být hermafroditní je tajemství, které nikdy nebude zcela vyřešeno v rámci tohoto světa" (Berďajev, "Význam kreativity: zkušenosti odůvodnění člověka", Moskva 1916).
Jste-li normální člověk, pak z této mnohomluvnosti vůbec nic nepochopíte. Tak se pojďme podívat do Encyklopedického slovníku Webstera, kde je černě na bílém napsáno:
"Androgen je 1) hermafrodit, 2) eunuch, muž podobný na ženu, 3) na muže podobná žena. Androgynní je sjednocující obě pohlaví v jednom, nebo mající charakteristiky obou pohlaví, mužského i ženského, hermafroditní".
Vidíme tedy, že celá filozofie Berďajeva je filozofické 69. On nahrazuje Boha ďáblem a vede nás k satanismu. Za to carský Nejsvětější synod odsoudil Berďajeva k věčnému vyhnanství na Sibiř, ale Lenin vyhodil tohoto jedovatého pavouka do zahraničí. Malé zednáře zahnali do koncentračních táborů. "Ve dvacátých letech v SSSR dávali zednářům 10 let lágru" (V. Šalamov "Kolymské pověsti", YMCA Press, Paříž 1982, str.692). Jako svědek je Šalamov velmi seriozní. Sám strávil v táborech více než 20 let. A YMCA-Press je též seriozní zednářské vydavatelství.
V podstatě můžeme říct, že Berďajev je talentovaný satanista a degenerát. Ale jako dva střevíce tvoří pár, tak jdou dohromady Berďajev s jeho zednářským spolubratrem Pitirimem, a proto satanáš pomohl Pitirimu udělat skvělou kariéru. Od roku 1930, profesor Sorokin po dobu 25 let vedl katedru sociologie na Harvardské univerzitě. V letech 1936 a 1937 byl zvolen prezidentem Mezinárodního institutu sociologie. Dostal čestný doktorát od mnoha zahraničních akademií a univerzit. Na Západě Sorokin je dodnes považován za jednoho z předních sociologů XX století.
Tady přede mnou leží hlavní kniha P. Sorokina "Krize našeho věku", New York 1957, v které on vyjádřil podstatu celé své sociologie. Pitirim v ní kráká, jak černá vrána, o smrtelné agonii kultury a západní společnosti, o zločinech, o válkách a revolucích, o sebevraždách a duševních nemocech. Uvádí statistiky, grafy, diagramy. To jest, on správně popisuje všechny skládající prvky degenerace, ale... na všech 336 stránkách knihy ani jednou nenajdete slovo "degenerace". Jeho kniha je jako zámek bez klíče. Jelikož je sám degenerátem, on degeneraci dobře zná, ale nemá sil pronést toto zakázané slovo. Jenže bez tohoto slova nic nepochopíte.
* * *
Nyní dovolte, vrátíme se do Mnichova, kde v Lamontschtrasse let 1949-50, v průběhu Harvardského projektu, Američané hledali nové Berďajevy a Sorokiny, kontrolujíc stovky ruských uprchlíků, tzv. dýpí (DP, Displaced Persons). Platili jim 20 marek a snažili se najít nové Leniny, Trocké, Sverdlovy a další spodinu pro práci na Radio "Svoboda" a "Hlas Ameriky", aby pomocí rozhlasu podněcovali k "revoluci psychopatů" v Sovětském svazu.
Je příznačné, že téměř všechen personál Harvardského projektu v Mnichově se skládal z mladých židů, jejichž otcové svého času dělali revoluci v Rusku. Například, profesor Alexander Dallin, jehož otec byl spolužák Lenina. George Fischer, jehož otec byl spolužák Trockého. Dr. Jean Sosin, který se později stal vedoucím oddělení speciálního projektu na Radio "Svoboda". Dr. Berliner, dr. Incles, profesor Barghoorn, prof. Raymond Bauer – ředitel mnichovského oddělení. Celé této kropicí partě poroučel profesor Nathan Leites, žák a pokračovatel uznaného zednáře Pitirima Sorokina.
Zajímavé je, že projekt Harvard byl v rozporu se zákony Spojených států. V Americe tehdy bujel McCarthysmus a FBI ze všech sil lovila homíky. CIA naopak teplouše milovala a plně je využívala k tomu, aby dělali ošklivé věci Stalinovi. A sovětská inteligence to vše bedlivě sledovala.
Projekt Harvard měl pouze dva Rusy – mne a Vadima Šeloputina. Dostal jsem se tam do kategorie intelektuálů, protože jsem měl za sebou dvě university a napsal jsem knihu "Berlínský Kreml", která zřejmě velmi zaujala Američany. Ale Vadim Šeloputin se dostal do projektu z jiné kategorie. On byl sovětský poručík dobře znalý anglicky, který sloužil jako překladatel v Praze a přeběhl k Američanům. Přičemž upřímně jim řekl, že je homosexuál a že v SSSR takové lidi dávají do vězení a proto žádá u demokratických Američanů politický azyl.
V lágru "Camp King" americká kontrarozvědka Vadima uvítala s otevřenou náručí, dala k němu druhého buzeranta, který byl americkým důstojníkem, důkladně ho očichali a poslali k nám do Mnichova, kde jeho rukama prošly veškeré materiály Harvardského projektu.
A co bylo zajímavé, i jeho příjmení zní jako vtip. Vypadá jako přezdívka, jakou dávají před odesláním na Západ. ŠaloPutin, Šalný, Šalopaj, Ošálený, Šílenec, Trumbera. Ke mně se choval se zjevnou antipatií, doslova jak by jej jeho páni upozornili: „Klimov není náš člověk. Buď s ním opatrný!” Zato on se s potěšením setkával a pochechtával se s postarším Jurijem Meyerem, sekretářem nejvyšší monarchistické rady, otcem mojí vrtošivé nevěsty. Co mohli mít oba společného? Pederastii? Zřejmě KGB vše dobře znalo a včas informovalo Vadima o lidech v Mnichově.
Po uzavření Harvardského projektu Vadim Šeloputin beze stop zmizel a agenti FBI ještě celé roky ke mně chodili i s druhými kolegy z projektu a hledali po něm stopy.
Brzo začalo vysílat Radio "Svoboda" a "Hlas Ameriky", do kterých posadili "leninovce" všech druhů a odstínů, latentních, odkrytých, potlačených. Důsledkem jejich práce, v SSSR se objevili dissidenti, nesouhlasící či jinakomyslící, které KGB začalo zavírat do blázinců, totiž speciálních psychiatrických nemocnic, s diagnózou stagnující schizofrenie a mánie reformátorství. Američtí psychiatři spustili povyk, že žádná taková nemoc neexistuje. To není pravda. Němečtí psychiatři už dávno popsali "Weltferbesserungswan", neboli "mánii zlepšení světa" a dávali tuto diagnózu jak Karlu Marxovi, tak i Ježíši Kristu.
Ředitelem CIA v té době byl Allen Dulles, a zatímco tento Dulles komandoval psychologickou válku, jeho vlastní syn byl v blázinci ve Švýcarsku, zavřený pevně, jako chronicky nemocný. Tati Dulles, náčelník rozvědky, věděl všechno o všech na světě, a jeho syn nepoznával svého otce. Náhoda? Nikoliv, zákon. Allen Dulles měl bratra Fostera Dullesa, ministra zahraničních věcí. Tak vězte, že syn Fostera Dullesa se nevím proč stal katolickýcm mnichem a odjel do Říma, a když jeho otec zemřel, nepřijel ani na pohřeb otce, dá se říci, plivnul na jeho hrob...
Za vysoké posty, kníže tohoto světa žádá vysokou cenu – duši vašich dětí. Mnozí lidé, toužící po moci, ji přijmou. Zde máte výsledky. Mimochodem, Allen a Foster Dulles byli synové protestantského kněze.
Ale v "Hlasu Ameriky" troubí na plné trouby, burcují sovětské psychouše a brzy na ruském nebi se objevuje nová hvězda – ušlechtilý disident Valery Tarsis, jehož příbuzní byli blízcí společníci Lenina a byli zastřeleni během Velké čistky 1935-38. Tarsis sám byl 20 roků členem komunistické strany, pak se dostal do sovětského blázince, z kterého jej vyhodili na Západ. Na Západě za peníze CIA rychle vytisknuli šest dílů jeho knihy, napsané v sovětské díře, a západní recenzenti okamžitě začali jej vydávat za nového Dostojevského... s Gogolem dohromady. Možno říct, že z dalšího šíleného žida začali dělat genia.
Pak nastoupila hrobová tišina. Ukázalo se, že Tarsis je opět v blázinci, ale tentokrát ve Švýcarsku, hned vedle syna ředitele CIA – pana Dullese, který vyvolal v Rusku ten nepořádek.
Krasnov-Levitin, další náboženský androgyn stylu Berďajeva, pokračuje chválou: "Jméno Tarsise je dobře známo. Najednou zahřmělo, noviny po celém světě skloňovaly toto jméno ve všech jazycích, rozhlasové stanice po celé Evropě, Asii, Americe, Africe, Austrálii každodenně o něm mluvili. Když se objevil v roce 1966 na Západě, parlamenty všech zemí se cítily poctěny, že ho měly jako hosta. Bankety, uvítací projevy, slavností recepce... "
Takto androgyn Levitin, pološílený položid vychvaloval Tarsise, který mezitím byl zavřen ve švýcarském azylu. Ale pro Levitina, Tarsis je přímo zjevení Krista lidu... Levitin dále pokračuje: "On byl první disident v Sovětském svazu. Zakladatel tohoto hnutí... A Západní svět se točil kolem v roce 1966 vyhoštěného spisovatele a pak na něho zapomněl... Ale spisovatel pracuje ve dne v noci. Každý den vstává za úsvitu a píše. Občas se dívá toužebně na 11 (jedenáct! – GK) svazků svých NEpublikovaných sebraných spisů."
Tak se ukazuje, že 6 svazků Tarsis zaplnil v sovětském blázinci a 11 svazků ve Švýcarsku. Klasický pisálek, grafoman.
Ale přesto Levitin pokračuje svoji písničku: "Tímto vyzývám čtenáře... aby pomohli slavnému spisovateli... Prosím výrazně přispět..." – Tato výzva byla podepsána dalšími významnými androgyny: Irina Ilovajskaja-Alberti (redaktorka časopisu "Russkaja Mysl" v Paříži), Alexander Ginzburg (spolupracovník Solženicyna), Vladimir Maximov (redaktor časopisu "Kontinent" v Paříži) a publikována byla v "Kontinentu" č.29, 1981, na str.416-17. Copak nevědí, že v této době Tarsis sedí v blázinci ve Švýcarsku? Velmi dobře vědí. A právě to je spojuje. Maximov UŽ seděl v blázinci (v SSSR), a další androgyni – na to ČEKAJÍ. Jejich jméno je Legie.
Zlatý klíček pederasta Iljiče nám pomáhá řešit mnoho hádanek ruských dějin. Židožrouti syčí, že ruskou revoluci dělali židé, a židofilové to schvalují tvrzením, že židé bojovali na svoji rovprávnost. V tom jim protiřečí profesor Lombroso, potomek moudrých rabínů a talmudistů, když tvrdí, že do revoluce v první řadě jdou blázni a všelijací psychopati, a jelikož bláznů je mezi židy 6 krát více než u nežidů, jsou proto hnací silou jakékoli revoluce.
Dobrým příkladem toho je Valeryj Tarsis, slavný spisovatel, který postrádá pouze Nobelovu cenu. Ale spíš se zdá, že jediný čtenář jeho posledních 11 svazků – je syn Allena Dullese, který sedí ve vedlejší místnosti v tom samém blázinci ve Švýcarsku.
Všichni příbuzní Tarsise byli horoucí, plamenní revolucionáři a během Velké čistky 1935-38 byli zastřeleni. A to není náhoda, ale pravidlo. Nejlepším zdrojem informací o Velké čistce je kniha Roberta Conquesta, "The Great Terror", Londýn 1968, 633 stránek. To je seriozní historická kniha napsaná podle materiálů z britského archivu. Čte se jako krvavý román. Na stránce 532 je uveden počet obětí Velké čistky: za tři roky zastřelili jeden milion, dvanáct milionů bylo deportováno do koncentračních táborů. Celkem 13 milionů (třináct !) obětí.
Autor této knihy Robert Conquest pracoval pro britskou tajnou službu, a v roce 1988 se stal hlavním vědeckým pracovníkem Hooverova Institutu v záležitostech Války, Revoluce a Míru v Kalifornii. A vedle něj v tomto inteligentním institutu pracoval můj bývalý kolega z Harvardského projektu dr. Alexander Dallin, jehož otec byl Leninovým spolužákem. Co tam dělají pod sluncem Kalifornie? Pokračovali rozvíjet Leninovu formuli, kvůli které během Velké čistky bylo postiženo 13 milionů osob.
* * *
"Co je největší tajemství naší doby? ... Procesy třicátých let". To řekl Šalamovi bývalý čekista, který s ním byl zavřen ve stejném táboře (V. Šalamov "Povídky z Kolymy", YMCA Press, Paříž 1982, str.851). Koho soudili v těchto procesech?
"Špína", "Páchnoucí mršina", "Lidský hnůj" – tak nazýval bývalé členy politbyra, organizátory a vůdce říjnové revoluce, zahnané na lavici obžalovaných, státní zástupce Vyšinskij a pokračoval – "páchnoucí hromada lidského smetí", "nejzjevnější a nejvášnivější elementy rozkladu", "ničemná banda dobrodruhů", "vsteklí psi", "zběsilí psi", "proklaté hnízdo zmijí", "kříženci lišky a svině", "tyfové vši", "krvežíznivé opice".
Jak se vám to líbí? Аle vždyť se to shoduje s Harvardským projektem.
Vyšinskij likvidoval organizátory a vůdce Říjnové revoluce, ale v Hooverově Institutu v záležitostech Války, Míru a Revoluce urychleně hledali jejich náhradu novými lidmi. A stejně jako Pitirim Sorokin, tito čarodějové vám pravdu nikdy neřeknou, jen se zhluboka nadechnou a... pak mlčí. Jinak oni sami přijdou o hlavu. Taková je jejich práce. Zatracený život... Nemohou vám říct, že už Jiřík Washington byl stejný pederast, jako byl náš Lenin.
* * *
Dovolte mi proanalyzovat ty, které státní zástupce Vyšinskij nazval "Hnusem", "Smrdutým odpadem", "šílenými psy" atd... Začněme u jeho zástupce.
Vyšetřující obzvláště vážných záležitostí Lev Šejnin
Byl to takový šikovný židáček. Kdysi jsem s potěšením četl jeho "Zápisky vyšetřujícího soudce". Za doby Veliké čistky, tento vyšetřovatel vážných záležitostí pomáhal samotnému Vyšinskému. Roku 1934 vyšetřoval vraždu Kirova a spolu s Vyšinským psali obžalovací spis. Roku 1935 společně s Vyšinským podepsali rozsudek smrti Kameněvu, Zinověvu a ještě 17 s nimi souzených. Roku 1936 sám byl zatčen, poslán do lágru, ale za pár měsíců se z toho dostal a znovu se ocitl ve svém křesle v Moskvě. Roku 1945 v Norimberském procese, spolu s Josifom Davidovičem Hofmanem pomáhal státnímu žalobci spílat Němcům jménem SSSR za nacionálně-socialistické koncentráky, stydlivě zamlčujíc o sovětských, internacionálně-socialistických koncentrácích. Roku 1949 obdržel Cenu Stalinovu za scénář k filmu "Setkání na Labi". Roku 1951 byl znovu zatčen a obviněn ve špionáži. Doznal se, že je agentem všech cizích rozvědek. Také uznal všechny své přátele a známé jako své kolaboranty ve špionáži. Podepsal dr juristických věd Anatolij Bezuglov.
Rudý komandant Kovtjuk
Hrdina revoluce. Můj soused. Já jsem žil na adrese Moskevská ulice č.45, on byl hned blízko na Moskevské č.49, v nejhezčím panském sídle města. Celá fasáda byla vyložena kouzelně svítícími kachlíky. A v tomto zámečku žil hrdina revoluce, rudý komandant Kovtjuk.
Jeho zahrada byla ohražena zdí z červených cihel. Jako kluk, ležel jsem často na této palisádě a pozoroval, jak se v sadu procházejí jeho děti, chlapec a dívka asi 6 a 8 let. Jejich oblek byl z křiklavě červeného sametu barvy revolučního praporu – zřejmě otec jim zdůrazňoval svou osobní oddannost dílu komunismu.
Tak hle, na stará kolena jsem se rozhodl zjistit, co se stalo s mým význačným sousedem. Otevřel jsem dvoudílný "Encyklopedický slovník", Moskva 1963, a našel jsem tam následující: „Kovtjuk, Epifan Jovič (1890-1943), hrdina občanské války, komandant armádního sboru. Člen komunistické strany od 1918. V sovětské armádě od 1918. Vyznačil se v Tamanském pochodu r. 1918, jakož i v desantní operaci rozdrcení Ulagajevského desantu na Kubáni. Po válce náčelníkem pěší divize, r. 1936-38 inspektorem Běloruského vojenského okruhu".
Takže vše v pořádku. Hrdina jako hrdina. Ale já jsem přivykl nevěřit sovětské moci, tak je ona prolhaná. Proto jsem začal prověřovat kariéru soudruha Kovtjucha v západních zdrojích, jinak řečeno obdržet o něm raport od anglické rozvědky. A hle, co jsem našel v knize Konkvista "Veliký teror": „Veliká jatka těchto a dalších vojenských vůdců nastoupila 27-29. června 1938: admirál Orlov, komandant armády Bělov, Dubovoj (Charkovský vojenský okruh), Dybenko, Vacetis, Velikanov (Bajkalský vojenský okruh). Sem lze zařadit i komandanta korpusu Graznova z Středoazijského vojenského okruhu a komandanta korpusu Kovtjuka, který byl posledním, legendárním hrdinou Občanské války a kterého vykreslil A. O. Serafimovič pod jménem Kožuch ve svém románě "Železný potok". Co je zajímavé, tento román se prodával bez sebemenší změny i po smrti hrdiny."
Takže, mého význačného souseda odpráskli v roce 1938. Anglická rozvědka se ukazuje pravdomluvnější, než sovětský "Encyklopedický slovník". Dne 7. listopadu 1937 na sváteční veřeři u příležitosti 20. let sovětského státu, Stalin prohlásil, že každý, kdo si dovolí škodit našemu státu, bude vyhuben "i s rodinou, s celým rodem". Takže likvidovali mého význačného souseda současně i s ženou a dětmi. Nepomohly jim sametové kostýmky barvy rudě svítící, jak prapor revoluce. Však taky lidově se říká: Blbec má rád červené, blbec rudé miluje. Hlas lidu je hlas boží.
Hrdina Perekopa
Ještě jeden hrdina revoluce. Pamatuji si, jak za doby mého dětství procházel se po ulicích Novočerkassku člověk divného vzezření, který vždy měl zavěšen po boku ohromný mauzer se zlatou plaketkou – čestná zbraň Revoluční rady. Všichni mu říkali hrdina Perekopa. Za vyjímečné zásluhy pro sovětský režim mu darovali soukromé panské sídlo, v kterém žil sám v 25 pokojích. V jednom z nich držel svého starého kamaráda z války – totiž bílou kobylu. Nosil fantastickou uniformu: jasně červené jezdecké kalhoty s koženým vnitřkem, jasně modrá vojenská blůza s parádním kavkazským pásem z černého stříbra, zkříženou na hrudi koženými řemeny. Čas od času střílel po vrabcích ze svého mauzera nebo honil kluky s obnaženým mečem. Když hrdinovi zdechla jeho kamarádka z vojny – bílá kobyla, zorganizoval jí slavnostní vojenský pohřeb i s dechovou kapelou, pohřbil ji ve svém sadu a postavil jí mramorový náhrobník, na kterém byl vavřínový věnec a vlajky do půli žerdi. Během Veliké čistky i tohoto hrdinu sebrali.
Popsal jsem jej podrobně v knížce "Kníže tohoto světa" a proto se nebudu zdržovat s podrobnostmi.
První sekretář oblastního výboru Boris Šabaldajev
Během Veliké čistky jsem byl studentem v Novočerkassku, bývalém hlavním městě Vševelikého Vojska Donského, zatímco prvním sekretářem rostovského oblastního výboru strany, tedy v roli donského atamana, byl jakýsi Boris Šabaldajev. Roku 1937 tohoto důležitého straníka též zatkli a zastřelili coby vraha národa.
Jméno Šabaldajev vám nic neříká? Mám knihu Lva Miljaněnkova "Na druhé straně zákona. Encyklopedie podsvětí", St Petersburg 1992. V této knize si otevřme "Slovník zlodějského žargonu" u písmena "Š": Šabalda – dříve souzená žena; tulák; drobný zloděj. Tady máte sociální původ Borise Šabaldajeva, prvního tajemníka a donského atamana nového formátu.
Měl pravdu staříček Lombroso, když říkal, že do revoluce jde všelijaká sociální spodina. To byl důvod, proč Vyšinskij tak nadával hrubými slovy organizátorům revoluce a vůdcům Říjnové revoluce.
Když už mluvíme o "Encyklopedii podsvětí". V této knize mám svoji poznámku: "Obdržená od profesora Jurjeva 2.10.1993". Profesor Jurjev byl hlavou katedry politické psychologie na univerzitě v Sankt-Peterburku. On byl u mně se svým kolegou Cycarevým, profesorem kriminalistiky a abnormálního chování. Velmi milí lidé. Přičemž profesor Jurjev mi řekl s důvěrou: „Grigorij Petrovič, vaše knihy v Moskvě čtou vysoce postavení lidé, a potom se mně ptají, co si o tom myslím. A já nevím, co mám na to říct. A proto jsme přijeli si s vámi promluvit."
* * *
Tak jsme zkoumali na konkrétních případech lidi, které státní prokurátor Vyšinský nazval "smrdutá hromada lidského odpadu", "nejjasnější, nejzatvrzelejší, rozkládající se hanebné prvky", "zběsilí psi" a "proklatá havěď". Ale vždyť čistili nejen členy strany. Dokonce už Platon doporučoval pečlivě sledovat umělce a vyhazovat ze země ty, kteří zaseli duchovní jed, protože jimi začíná bezzákonnost a rozklad státu. Josif Vissarionovič také dbal rady Platona a posvítil si na umění.
V hudbě Čistka začala 26.ledna 1936 v "Pravdě" článkem Davida Zaslavského "Kotrmelce místo muziky," o opeře D. Šostakoviče "Lady Macbeth okresu Mcensk". Balet začali čistit dne 6.2.1936 článkem v "Pravdě" nazvaný "Baletní lež". A potom, 2.3.1936 se objevil článek o "Umělcích-mazalech" – proti modernismu v malířství. Tón, styl a slovník připomínající obviňující řeč Vyšinského na demonstračních politických procesech, které rovněž začaly ve stejném roce. Řikalo se tomu boj s "buržoazním formalismem" a "levicovými deformacemi". A skončilo to tím, že zastřelili 20.000 čekistů, tedy bezpečnostních pracovníků. Teologové už dlouho poukazují na to, že ďábel je náchylný k sebezničení, ale nikdo jim nevěřil...
V čem spočívá tajemství Velké čistky? V komplexu Lenina, s kterým si pohrávali na Harvardském projektu, v komplexu vlády, v komplexu vůdce. To vše je svého druhu psychická nemoc, která pramení ze sadismu, který je svázán s homosexualitou. Jako výsledek, dostáváme pathologickou agresivitu. Někdy je to jen přehnaná nestydatost, neobyčejná drzost, což je jednou formou agresivity. Můžete si toho všimnout i mezi vašimi známými.
Solženicyn píše, že revoluce stála ruský národ víc jak 60 milionů lidských životů, včetně 13 milionů během Veliké čistky. Ale kdo to zavinil? Zavinili to nejen Lenin a Stalin, ale i car Nikolaj Druhý, čertův samoděržavec všeruský, protože svého času nezničil všechny ty revolucionáře, včetně Lenina a Stalina, jak šílené psy, jak morové krysy, jak tyfové vši, což později za něj dělal věrný leninovec – soudruh Stalin.
Po revoluci r. 1905, náčelník četnictva ujišťoval cara, že za sto let v Rusku nebude ani jeden revolucionář, jestliže on dovolí zatknout 50.000 lidí. Imperátor s úžasem a nevolí odmítl tento požadavek. Tuto informaci přebírám z knihy S. Rožděstvěnského "Historie Vlasti", 25. vydání, vydav. klášer v Geordanville USA 1972, str.438.
Velkou roli v pádu ruského státu sehrála také nemoc následníka trůnu, careviče Alexeje – hemofila. Onemocní jí pouze muži, ale předává se přes ženy. V daném případě nositelkami této strašné nemoci byla carevna a její všechny čtyři dcery. Ale který normální muž by se chtěl ženit s takovými ženami? Pouze sebevrah... nebo poslední následník ruského trůnu.
Od koho přišla ta strašná dědičná nemoc hemofilie, kde krev se nesráží a i malé zranění může hrozit smrti?
Vše to začalo za časů anglického krále George Třetího (1738-1820), který v mládí byl homosexuál (zamilován do lorda Boota), ale nehledě na to, naplodil 14 dětí, včetně George IV, který se proslavil svým nezřízeným životem a skandálním rozvodem. Vládl George IV šedesát let (1760-1820) a během této doby, vícekrát periodicky se pomátl, a posledních 9 let byl úplným šílencem.
Dcerka bláznivého krále George IV, skvělá královna Viktorie (1819-1901), rovněž naplodila fůru dětí a tím nakazila hemofilií všechny královské dvory Evropy, včetně ženu ruského cara Nikolaje II Proklatého, matku careviče Alexeje. Tady vidíte, jakým způsobem pracuje ďábel degenerace, kníže tohoto světa.
* * *
Shrneme to. 40 let trvala psychologická válka mezi SSSR a USA. A nakonec, Amerikáni za pomoci komplexu pederastie soudruha Lenina roztesali sovětské Rusko použitím degenerátů hlásajících v "Hlasu Ameriky" a "Radio Svoboda". Přitom náčelník Hlasu Ameriky v Mnichově, pracující pro ďábla degenerace, skončil svou kariéru v blázinci, jakož i náčelník "Hlasu Ameriky" v Mnichově, který rovněž skončil kariéru v blázinci.
Ale oficiálně se o tom mlčí. Dodnes.
A proto mne velmi zaujal článek, který se objevil v "Novém ruském slově" 23. září 1958, v kterém autor psal, že Američané jsou natolik hloupí, že utrácí zbytečně miliony dolarů na jakýsi Harvardský projekt, kde jako základ boje proti bolševizmu vzali komplex latentní pederastie soudruha Lenina. Jaký nesmysl, jaké idiotství...
Jako zdroj pod článkem byl uveden německý časopis "Der Monat" č.107, srpen 1957, str.19. Nelenil jsem a vyhledal tento časopis v knihovně Kolumbijské university. Článek se nazýval "Dopis z Oxfordu" a byl od hlavního redaktora Melvina Lasky. A Melvin Laski je můj bývalý kolega z psychologické války v Berlíně.
Podruhé ve veřejném tisku psal o Hardvarském projektu zástupce šéfredaktora "Nového ruského slova" Jurij Strečinskij v čísle z 3. srpna 1975. Ale ani ten nic nepochopil a kladl otázku, co má zde co dělat homosexualita soudruha Lenina, to spíš ukazuje na další hloupost Američanů, kteří nic nechápou v ruských záležitostech...
Z toho vidíte, nakolik tento krám byl utajen.
A vždyť, celé to tajemství je prosté. Prozradil nám jej profesor Lombroso, moudrý potomek rabínů a talmudistů, který už v minulém století tvrdil, že do revoluce jdou především šílenci a všelijací psychopati, a jelikož mezi židy je 6 krát víc šílených než mezi nežidy, jsou to oni, kteří jsou vedoucí silou libovolné revoluce.
11. máje 2002.
Další kapitola
Přejít na OBSAH