Grigorij Klimov «Rodinný album». Kapitola 9

Kozácká krev

Narodil jsem se v domě svého dědečka, kozáckého plukovníka Nikofora Popova a proto jak pokrevně, tak i místem narození jsem skutečný kozák, přesněji – potomek Vševelikého Vojska Donského. Tak dovolte, pohovoříme si dnes o osudu kozáků.

Po pádu komunismu v Rusku, kozáci se stal módou. Existují lidé, kteří často nemají nic společného s kozáky, kteří nosí kozácké kalhoty s červenými lampasy, kozácké čepice s červeným pruhem, a proto, samozřejmě, začali si říkat kozáci. Dnes nebudu mluvit o nich, a o skutečných kozácích a o tom, co se stalo s jejich potomky.

Můj dědeček Nikifor měl syna Benjamina, strejdu Véňu, který byl o 12 let starší než já. Mstivá sovětská vláda nedovolila mu ani dokončit střední školu. Jako syn kozáckého plukovníka, byl vyhozen ze školy a začal pracovat jako dělník.

Pak si vzal Tamaru, také obyčejná kozačka, a brzy se jim narodil syn Gurij, já mu říkal Gurka. V roce 1941, když začala válka, jsem odešel z domova a od té doby jsme se s Gurkou nikdy neviděli. Tak zůstal v mé paměti jako blonďatý kluk.

Osud mě honil po celém světě: dělal jsem inženýra v loděnicích v Gorkém, bojoval jsem pod Leningradem, studoval jsem na VIIYAKA v Moskvě, byl jsem důstojníkem sovětské okupační armády v Berlíně, uprchlíkem ve Stuttgartu, předsedou COPE v Mnichově, opět inženýrem v New Yorku...

A najednou, v roce 1961, jsem obdržel dopis z Ruska. Psal mi... můj bratranec Gurij Veniaminovič Popov, bývalý Gurka! Uplynulo 20 let a Gurka je nyní dospělý muž. Psal mi, že dokončil ten samý Novochčerkasský Industriální Institut (N.I.I.), který i já jsem kdysi vystudoval, a že pracuje v tomto N.I.I jako vědecký pracovník. S hrdostí mi též oznámil, že je ženatý a má dva syny – Alexe a Igora. Přiloženy rodinné fotografie, on a jeho synové, chlapci let 7 a 10, jakož i krásný německý ovčák. Vcelku – hezká a příjemná rodina.

Odpověděl jsem mu, a tak jsme navázali korespondenci, která trvala dvanáct let... V roce 1973, jsem obdržel balíček z Bostonu. Jakási stará dáma, soudě podle jména – asi židovka, nedávno přiletěla k svému synovci do Rostova na Donu, a tam se fotografovali s Gurijem a jeho manželkou. Tak mi posílá tyto fotky...

Podíval jsem se na fotky Gurijovy manželky a měl jsem mlhavé podezření... V dalším dopise jsem jen tak, mimochodem, zeptal se ho: "Poslyš, tvoje žena není náhodou židovka z Rostova?" Odpověď na tuto otázku už jsem nedostal a moje korespondence s Gurijem se tím přerušila.

Později, několikrát jsem pozorně přečetl poslední Gurijův dopis, datovaný v r. 1973. V tomto dopise mi oznamoval, že byl vážně nemocný a jako výsledek musel zanechat práce v ústavu a vzít místo učitele. Dobrý a inteligentní rukopis, ale melancholický a smutný dopis. A vůbec – on z nějakého důvodu se pokládá za nešťastníka a zkrachovance, i když příčinu toho neuvádí. Ještě několik let jsem zkusil mu psát, ale žádnou odpověď už jsem neobdržel. Nějaké tajemství ...

* * *

Nepozorovaně uteklo dalších 20 let. Během této doby jsem se stal profesorem degeneralogie a moje knihy začaly vycházet v Rusku. A hle, v roce 1994 přišel mi dopis, od jednoho z mých čtenářů z Novočerkasska. Byl to mladý inženýr a spisovatel kriminálních příběhů Vadim K. Rozhodl jsem se tedy využít příležitosti a požádal jej, aby zašel na adresu, kde žil můj bratranec Gurij Veniaminovič Popov – ulice Prosvědčenije, 89 – a zjistit od sousedů, proč Gurij už tolik letech mi neodpovídá.

Vadim splnil mou žádost. Našel nejmladšího syna Gurije – Alexeje. Zde je výňatek z Vadimova dopisu: "Je mi líto vás informovat, že Alexej Gurjevič je člověk ztracený, úplný narkoman a alkoholik. Pracoval jako zdravotník u První pomoci a kradl tam tabletky – narkotika, proto ho propustili a on se dal na pití. Později pracoval jako nádeník v nějakém velkoobchodě se zeleninou. Jeho starší bratr Igor slouží v armádě někde na Sibiři, ale Alexej s ním styky neudržuje. Dal jsem Alexeji vaši adresu, ale psát vám pravděpodobně nebude. Jeho otec, Gurij Veniaminovič, jak mi řekla Alexejova spolubydlící, skončil život sebevraždou – napil se vodky, spolkl velkou dávku prášků na spaní a nikdy se neprobudil. Taková je hořká pravda."

O Gurjevově manželce, Vadim mne informoval, že její jméno bylo Eleanora, či zkráceně El, dívčí příjmení Belgova. Zdá se, že moje intuice mne nezklamala. Známé triky. Židovky milují exotická jména – Eleanora, Aida. A zde i jméno otce nějak nezní rusky.

Ozvala se ve mně krev strýčka Vasji, vyšetřovatele zvláště důležitých případů Vševelikého Vojska Donského. Vytáhl jsem složku, v které byly shromážděny dopisy od Gurija Popova a začal vyšetřovací spis o jeho sebevraždě. Zjistit to, nebo co, nebo kdo dovedl Gurija k sebevraždě? Prověřit to kvůli pořádku.

Tady je ten dopis z roku 1973 od Raisy Lazarevny Beysman, té židovky z Bostonu. A zde je poslední melancholické psaní od Gurije, v kterém píše, že už je mu přes 40 let, také z roku 1973. Zde je dopis od mého čtenáře Vadima z roku 1994, v kterém oznamuje, že Gurja zemřel před 2 lety, to znamená r. 1992, bylo mu tedy skoro 60. A zde je kopie mého dopisu Gurijovi z 11.7.1973, kde červenou tužkou je zatrženo: „Řekni mi, a tvoje žena, není náhodou židovka z Rostova? Věř mi, tvoje odpověď bude pro mne velmi důležitá, abych ti mohl pomoci dobrou radou.” Byla to tato otázka, na kterou mi už neodpověděl a přestal mi psát.

Takže, v čem vlastně byl problém?

Výborně jsem znal otce a matku Gurije. Oni byli naprosto zdraví lidé. Takže, geneticky Gurij byl také zdravý. Kde se u něj vzal defektní syn, alkoholik a narkoman? Od židovské matky? Po zlaté formuli židovského profesora Lombroso, židé mají 6 krát více šílenců, než nežidé. To je důvod, proč Gurij mlčel tolik tolik let.

Zřejmě, kozácká krev Gurije se poprala s židovskou krví Eleanory. Avšak v případě takových smíšených manželství, židovská krev je vždy silnější a jako jed otráví zdravý organizmus. A proto i Hitler ve své poslední vůli nazval židy "traviči všech národů světa".

Myslím, že když jejich syn Alexej prošel pubertou a zjistilo se, že je degenerát, v rodině začalo obviňování, skandály. Eleanora utekla, a jako výsledek, na sklonku života se ocitl Gurij sám. Obvyklý příběh. Nastoupila deprese, melancholie, a nakonec vnuk kozáckého plukovníka nechtěl dále žít. Nevydržela kozácká krev Gurije Popova hanbu a potupu za degenerativního a defektního syna, narkomana a alkoholika. Někdy osud může dovézt do krajnosti i normálního člověka.

Stal se další sociální zločin, ještě jeden kozácký rod zahynul, a kdo je vinen?

29. dubna 2002.


Další kapitola
Přejít na OBSAH