Helenka Berko se líbila nejen mě. Vzpomínám si, jak jednou přistupuje ke mně na ulici zcela neznámý mladý muž, usmívá se a říká: "Vy mne bezpochyby neznáte, ale já vás znám. Proč vás znám?" Protože chodíte s nejkrásnější dívkou v našem městě – Helenkou Berko. Ona je z Průmyslového institutu, vy také, a já chodím do Vodního institutu.
Helenka byla opravdu krásná, přičemž velmi světlé, ohnivé krásy jižního typu. Jednou jsem se jí zeptal, po kom je taková, a ona bezstarostně mi zaštěbetala: "Ano. Mám mámu z Řecka, ale táta je Ukrajinec".
Byla to moje první velká láska. Chodili jsme spolu 3 roky a v květnu 1941 jsem jí udělal vyznání. Řekla mi "ano", čímž se stala mojí nevěstou...
Ale 22. června, "přesně ve čtyři hodiny, Kiev byl bombardován, a nám bylo řečeno, že začala válka". V průběhu války Helena žila se svou matkou a babičkou, coby moje oficiální nevěsta, ale ta prokletá válka nás přece jen rozloučila.
Roky ubíhaly – Berlín, Stuttgart, Mnichov, New York. V Americe, v roce 1956, již během doby oteplení vztahů za Chruščova, jsem se rozhodl napsat jí dopis a poslal jej na starou adresu Helenčinu – SSSR, Armavir, Chalturina 32. K mému překvapení jsem nedostal žádnou odpověď z Armaviru, ale z Rostova, od její starší sestry Iriny Konstantinové, rozené Berko. Irina mi napsala, že moje Helenka se vdala, porodila dvě děti, ale brzo potom, 4. prosince 1948, zemřela...
Oh můj bože! Moje Helenka – zemřela! Ale vždyť jí bylo jen 28 let! Krásná, chytrá – absolventka Fakulty chemie téhož Institutu, který já jsem skončil v roce 1941. Byl jsem opravdu hluboce dotčen. Bolestně mi bylo líto mojí ubohé Helenky.
Ale čas hojí všechny rány... Po několika letech, v roce 1958 jsem se oženil s Allou Majkovskou, která byla fascinující stvoření: sladká, zbožná a poslušná. Doma jsem ji vždycky láskyplně nazýval Kissou [Pusinkou]. Prožili jsme spolu 24 let a všichni nás pokládali za ideální pár. Ale ve věku 40, moje Kissa pomaloučku začínala ztrácet rozum a skončilo to tím, že mi vyhrožovala s velkým kuchyňským nožem...
Lékaři to nazývají klimakterickou poruchou. Hlavním příznakem bývá nenávist ke svému manželovi. Manžel se stává nepřítelem číslo jedna. Jako obvykle v takových případech, skončilo to rozvodem. A pak jsem začal zjišťovat – jak a proč se moje Kissa přeměnila v prskající pološílenou pantéru.
Začal jsem se vyptávat jejích přátel a známých a brzy jsem se dozvěděl, že otec Kissy byl také pološílený, přičemž, jak se ukázalo, byl rovněž položidem. Po něm, zdá se, zdědila svou duševní nemoc.
A léta běží a běží. Už i komunismus v Rusku se zhroutil, na jeho místo přišla demokracie, přesněji lumpokracie. A tak, v roce 1990, jsem se rozhodl zjistit nějaké další informace a znovu napsal dopis – SSSR, Armavir, ulice Chalturina, ale ne 32, nýbrž na 38, kde žil se svou manželkou mladší bratr Helenky – Gennadyj.
Odpověděla mi Genadijeho žena, a dozvěděl jsem se, že Helena neumřela, ale po narození druhého dítěte měla postnatální depresi, v důsledku čehož spáchala sebevraždu. Oběsila se! Poté manžel Heleny, Sjoma Saratikov, byl ve velmi obtížné situaci – osamělý muž s dvěma malými dětmi – s jedním novorozencem a tomu druhému bylo půl druhého roku. Tyto děti naléhavě potřebovaly matku, tak se Sjoma rychle oženil a brzy přerušili veškeré styky s rodinou Berko.
Pro mě to je další záhada. Proč starší sestra Heleny – Irina skryla, že Helena spáchala sebevraždu? Proč moje tchýně rovněž skrývala, že její manžel byl pološílený položid? Jakoby duševní nemoc nebo židovské kořeny byla ostudná věc, kterou každý se snaží skrýt...
To mě udivuje víc. Vždyť jsem Helenku znal 3 roky, a ona byla úplně normální. Celou válku žila bok po boku s mojí matkou a babičkou, a ty také o ní měly to nejlepši mínění, a kdyby nedošlo ke skandálu s motocyklem v Karlshorstu, vzal bych si Helenu, a mohl bych být v obtížné situaci, jako ubohý manžel Sjoma. Kromě toho, teď už vím, že sebevražda matky často ovlivňuje její děti. To vše vyjde najevo dříve nebo později, ale nikdo neví, čím to skončí.
Celkem lze říci, že zde jsem měl prostě štěstí. Bůh, jak se říká, mi ji vzal. Je to velmi, velmi smutné. Koneckonců, 10% žen mívá postporodní depresi, která může vést až k sebevraždě či vraždě manžela, nebo ke vraždě dětí.
* * *
Četl jsem jednou v květnu 1994 v místních novinách "Nové ruské slovo", že v klubu sionistů "B'nai Zion" vystupuje nějaký autor-kompositor-zpěvák Victor Borkowski, o něco dál ve stejném časopise se zableskla židovská jména Berkov a Berkowitz a současně v americké televizi vystupují David Berke a Michael Burke – oba židové.
Pak mě ozářil nápad – a vytáhl jsem z poličky "Literární encyklopedii", Moskva, 1962, otevřel na jméno "Berko" a vidím tam následující spisovatele:
1) Paul Burke Naumovich 2) Yitzhak Dov Berkowitz, židovský spisovatel (Izrael) 3) Berkovsky Naum Jakovlevič
Všichni tři, jak se v lidu říká, z prožidů.
Také jsem si vzpomněl, že otec Helenky – Semen Berko, byl hlavním účetním Armavirtorga, to jest celé obchodní sítě města Armavir. Aktivita typicky židovská – účetnictví, obchod. A ozvala se ve mně krev strýce Vasji, vyšetřovatele zvláště důležitých případů u Vševelikého Atamana Donských Vojsk.
Vypadá to, že Sam Berko, Helenin otec, byl také buď žid nebo položid, a podle zlaté formule profesora Lombroso, slavného židovského psychiatra, potomka z dlouhé řady rabínů a talmudistů, u židů je duševních chorob 6 krát víc, než u jiných národů.
To, zdá se, bylo příčinou duševní nemoci Heleny Berko, která vedla k její tragické smrti. Nic nepomohlo, že skrývala židovské kořeny svého otce, když ho vydávala za Ukrajince.
Také jsem si vzpomněl, jak v březnu 1944 jsem přijel do Armaviru a poprvé se setkal s rodiči Helenky. Vzhledem, její matka nebyla Řekyně, ale typická stará Arménka. Vždyť v Armaviru v té době žilo přes 60% Arménů. A opět mám hádanku. Proč Helenka vydávala svoji matku za Řekyni?
S Armény byla téměř stejná historie jako s židy. Ze všech etnických skupin na Kavkaze, Arméni jsou nejinteligentnější, ale mají špatnou pověst, nejvíce ve smyslu pohlavních abnormalit, které ruský lid populárně nazval – arménské hříčky. Chudák Helenka se stala toho obětí.
Vždyť, jak se zdá, ona byla arméno-židovka, a to je ta nejvýbušnější genetická směs. Dobrým příkladem toho je mistr světa v šachu Garri Kasparov, jehož otec byl žid – Weinstein, a jeho matka arménka – Kasparová. Jeho mnohá vítězství v šachovém mistrovství mluví o něm, že jeho hlava je dobrá, ale to, že mu utekla už šestá žena mluví o tom, že v kalhotách u něj není něco v pořádku. Tedy podle zlaté formule profesora Lombroso.
Pak jsem se zajímal o boční větev Helenina rodokmenu. Její starší sestra, Irina byla stavební inženýrka, s manželem se rozvedla a zůstala u ní dcera Helena, která také se stala stavební inženýrkou, ta měla dvě děti – syna Romana a dceru Natašu. Nyní jsou všichni dospělí, všichni s vyšším vzděláním. Irina s vnukem Romanem žijí v Rostově na Donu, a s potěšením čtou moje knihy. Zdá se, že zde je vše v pořádku.
Mladší bratr Helenky – Gennadyj. Má manželku a dceru, také Helenku. Jakoby tam v rodině byl kult mojí Helenky. Později Gennadyj měl syna Viktora. Tři generace potomků, všechny měly po dvou dětech. Zdálo by se, že je vše v pořádku. Všichni potomci s vysokoškolským vzděláním, všichni dobří inteligentní lidé.
Proč tedy problém zasáhl jen moji Helenku? Zdá se, že každá rodina má svou genetickou soupravu, abych tak řekl, genetickou loterii. Před narozením genetický kotel se promíchá a každé dítě obdrží svoji sadu genů. A v této selekci, na Helenku padla černá karta. Jak se říká, osud...
* * *
Vzpomínám, jak kdysi v mládí, my jsme byli s Helenkou tak šťastni, že z mých očí vytrysknou slzy. Ale vždyť starý voják by neměl plakat...!
Nebeské království budiž pro tebe, moje první lásko, Helenko Berko!
26.dubna 2002.
Další kapitola
Přejít na OBSAH