Chcete-li nabýt skutečné moudrosti, nejprve musíte pobýti v oslí kůži.
Apuleius, «Zlatý osel»
Na jaře roku 1957, na moji New Yorkskou adresu přišlo z Washingtonu pozvání k letu do Evropy na haagský kongres solidaristů Národně-pracovní Unie (NTS). Okamžitě jsem si uvědomil, že je to další propagandistická kampaň CIA. Zřejmě mé staré známosti si na mne vzpomněly a opět se rozhodly pokusit se nalákat mě do svých služeb.
No já jsem ostřílený vrabec a na kdejakou plevu neskočím, povídám si. Podíval jsem se na pozvánku – letenka do Evropy a všechny výdaje jsou hrazeny, rozmyslel si to a rozhodl – proč vlastně bych neletěl? Z Haagu si vyrazim na cestu do Mnichova, navštívím své bývalé spoluhráče v COPE, prověřím si omyl nebo správnost svých dohadů. Nechť strýček Sam se plácne přes kapsu, abych tak řekl – a kompenzuje, co mi ukradl v King Campu. A jak jsem řekl, tak jsem udělal...
* * *
V letadle si ke mně přisedl Koka Boldyrev, reprezentant NTS ve Washingtonu. S jeho dcerou Lekou nyní lesbičuje moje bývalá snoubenka Nataša Meyer. Co je on pro mne – dobrý známý, téměř příbuzný. Koka mluví neúnavně o jednom i o druhém, ale já pozorně naslouchám a pamatuji si.
– Byl jsem nedávno od NTS služebně v Itálii – přiznal se Koka – tak jsme si zajeli do Pompejí. To je město, které bylo zničeno erupcí Vesuvu, prý za některé hříchy. Je tam muzeum, a v něm speciální místnost, kam pouštějí pouze dospělé. Podíval se dovnitř, vidím – sbírku velmi zajímavých sošek různých hříchů... Vy jste tam nebyl?
– Ne.
– To je škoda. Je to velmi zajímavé. Sodomie všech druhů. I malí kluci, i malé holky, i zepředu, i zezadu. A se zvířaty též. Velmi bohatá kolekce. Doporučuji se podívat, – zasmál se Koka.
„Radši tvoji dceru lesbičku tam zaveď, – pomyslel jsem. – Třeba se tam něčemu novému přiučí.”
* * *
Haagský kongres se konal v levném hotelíku blízko čtvrti červených fontán – čtvrti legální prostituce. Večer jsem šel ven na procházku a najednou vidím, jak z vrátek vyskakují Koka Boldyrev a Vladimir Samarin, bývalý redaktor NTS-sovského časopisu "Grani". Oba chichotají a přidržují si kalhoty. Uviděli mne a zakřičeli najednou.
– Byli jsme prostitutek, a ptali jsme se: "Máte tu taky chlapečky?" – Říká Koka.
– Chlapečky, povídají, nelze, – šklebí se Samarin. – Ale my vám uděláme minet líp než chlapečci.
„Bože, – pomyslel jsem, – i Samarin je takový.”
V sále, kde se konal Kongres NTS, jsem se setkal s Igorem Kronzasem, mým bývalým viceprezidentem COPE, který poslal na smrt NTS-sovské parašutisty. Muž, který, spolu s plukovníkem Pozdňakovem mne vytrvale zval na ryby, v noci... u sovětské hranice. Táborák zapálíme, i box vodky bude...Tak mě přemlouvali, tak přesvědčovali, že to vypadalo divně a nepřirozeně. Takže rybka nesedla na mušku...
Ale brzo potom německá policie zatkla v Mnichově agenty ze sovětské zóny, kteří byli posláni, aby mně unesli, současně i s Kronzasem a Pozdňakovem.
Ale nyní Kronzas radostně mi potřásá rukou, jako by potkal bohatého amerického strýce, a na jeho tváři, jakoby přilepen, je malý úsměv. Falešný...
V zasedací místnosti kongresu visí na zdech portréty NTS-sovských výsadkářů, kteří spí navěky v SSSR. Vše v smutečních rámech. A pod nimi se prochází s falešným úsměvem muž, který je poslal na smrt – Igor Kronzas.
Nad stolem prezidia kongresu NTS visí portrét hlavního hrdiny NTS dr. Trušnoviče. Také v smutečním rámu. A pod tímto portrétem čte projev hlava NTS, homosexuál Romanov. Před svou smrtí, dr. Trušnovič bojoval ani ne tak se sovětskými orgány, jako s tím pederastem Romanovem. Ale neodstranili Romanova, nýbrž dr. Trušnoviče. Jak je to všechno podivné! Jsou to jen jakési lišácké hry mezi CIA a KGB.
Dívám se na to všechno a cítím se v pozici člověka, který ví příliš mnoho. "Zde je lepší držet vaše oči a uši otevřené, a hubu zavřenou" – pomyslel jsem si.
Jurij Kosin v "Novém ruském slově" správně řekl: "Hlavní, někdy jediná zbraň kontrarozvědky, je zvířecí instinkt vycítit všechny podezřelosti a vytrvalý pohled, zaměřený na nicotné detaily a nesrovnalosti." Tak jsem i já cítil kolem příliš mnoho podivností a nesrovnalostí.
* * *
Po skončení haagského kongresu jsem sedl na letadlo a letěl do Mnichova, abych ještě jednou na místě analyzoval chování svých kolegů z COPE.
Někdy v raném dětství, jako pětiletý chlapec, jsme s klukama lovili tarantule, takové velké chlupaté jedovaté pavouky, kteří žijí v zemi v hlubokých vertikálních norkách. Brali jsme silnou hrubou nit, na konec jsme přivázali černou smůlu ve formě dehtové kuličky, pouštěli do nory a pak škubli za nit. Smůla šťouchala tarantuli do zad a zlobila ji. Pavouk ze zlosti ji kousl svými jedovatými zuby, které okamžitě uvízly v dehtu a my jsme ji opatrně vytáhli.
Chytali jsme jen naboso, v krátkých kalhotách a přitom jsme se cítili jako hrdinové. S roztaženýma nohama, směle jsme vytahovali jedovatou potvoru. Někdy však se tarantule odlepila a my ji museli klackem postrkovat do sklenice a zavřít rychle víčkem. Když jsme jich chytli 20, nosili jsme je do lékárny. Tam z tarantule dělají nějakou protilátku.
Nyní jsem podobným způsobem testoval mé bývalé spolupracovníky. Metoda lovu je stejná: je nutno je vydráždit, pak je vytáhnete z nory.
* * *
První večer, a to byla sobota, jsem strávil s Míšou Dzjubou, který nyní zabírá místo prezidenta COPE. Míša byl jediný člověk, kterého jsem najal do práce já. Zbytek gangu nasbíral Aljoša Millrood. Zdálo by se, že Míša mi musí být vděčný, ale... provádí to zvláštním způsobem. Depresivně mlčel, jako by měl spoustu problémů. Ani do očí se nedívá. A vedle se točí jeho manželka Susanna, která – pamatujte, seděla 4 měsíce v blázinci. Teď nám přináší čaj, ale v očích – nenávist. I k svému manželovi i ke mně.
Abych dal nějaký směr rozhovoru, vyprávím, jako anekdotu, příběh o Sláviku Pečatkinu, Aljošovu sekretáři. Jak se ožral a opilýma očima mě zaměnil s Aljošou, padl na kolena přede mnou a prosil dát zacucat.
– Vypadá to, že Aljoša a Slávik byli dva maskovaní prevíti – říkám. – A v naší práci je to přísně zakázáno. Ty o tom něco víš?
Míša chtěl otevřít ústa, když rozzlobeně ho přerušila pološílená Suzanna:
– Ne, Míša neví nic!
Tak jsem od něho nedosáhnul ničeho, ale cítil jsem, že tam něco není v pořádku.
Další den, to už byla neděle, rozhodl jsem se promluvit s vice-prezidentem COPE Igorem Kronzasem. Abych mu rozvázal jazyk, přinesl jsem alkohol. Pili jsme s ním od 2 hodin odpoledne do 2 hodin ráno. Podobně jsem kdysi popíjel v New Yorku a při tom vyptával se jeho partnera v organizaci smrti NTS-sovských parašutistů Bogdana Rusakova-Sagatova, jednookého diverzanta, na kterého bylo v Mnichově otevřeno vyšetřování z vraždy. A tím způsobem se lecos od něho dozvěděl.
V rozhovoru s Kronzasem, stejně jako s Dziubou, jsem začal s vtipem o Slávikovi Pečatkinu, který si mne zpletl s Aljošou. Pak jsem hodil návnadu:
– Zdá se, že Aljoša a Slávik jsou dva pederasti, – řekl jsem, záměrně s nejistým tónem.
– Slávik je chlap nevinný, pasivní idiot. Takoví vždy usnou a jiné uvedou do maléru, – tónem specialisty mi odpověděl Kronzas.
Takže zabral. Navíc, řekl totéž, co mi jednou řekl jeho partner Bogdan. A ohledně Aljoši, Kronzas neříká ano ani ne, jen se chechtá.
O hlavním, o výsadkářích, samozřejmě, jsem zticha. Pak opatrně zavádím rozhovor na lesbičky a vyprávím příběh o mé zvrácené nevěstě, Nataše Meyerové, která mě ujistila, že je šlechtična, ale byla jen lesbična, pardon, lesbička.
– Hmm, to je zajímavé, – Kronzas se šklebí. – A víš, proč Suzanna šla do ústavu pro choromyslné? Pia ji zkazila... Po lesbičské lince...
– Ale vždyť Pia je vdaná s Arnoldem? – Divím se a přilévám do sklenic.
– To nic neznamená – s pohledem superiority usmívá se Kronzas. – Pia už od svých 16 let spí s Francis Sandovou.
– Fuj ty vole! Vždyť Francis spala se mnou, – říkám. – To není ženská, ale sex-mašina. Nikdy mi neodmítla.
– No právě. Francis je nejen lesba, ale taky nymfomanka. Proto ona s žádným mužem se nemůže spokojit.
– Přesně tak, přesně tak, – vzpomněl jsem si. – Když jsme se v Hamburku rozmlátili s autem a byl jsem v nemocnici, ležel jsem na posteli sotva naživu, celý v sádře, v obvazech, na tváři šest stehů. Tak Francis přišla jako sympatizovat, ale pak skočila ke mně do postele a nech si hrát. To je lesbička? Ano, ale...
A pro sebe jsem přemýšlel: – Pia Arnold byla sekretářkou u Aljoši Millrooda. Takže, pederast si vzal za sekretářku lesbičku. Proč? Protože normální žena vycítí zamaskovaného pederasta, zato lesbička je sociálně blízký element. Ta ho neprozradí. Myslím stále pro sebe, a nadále nalévám vodku do sklenic:
– A co dělá Míša Dzjuba?
– Míša? Pracuje velmi špatně. Když Suzanu pustili z ústavu, lékaři varovali Míšu, že pokud se k nim dostane podruhé, už se odtud nedostane. Její sestra už deset let sedí v azylu pro choré. A Míša má se Suzanou desetiletou dceru. Pamatuješ si, když jsi odlétal do Ameriky, dal jsi Míšovi svůj brownig. Víš, co on s tím revolverem dělá? Hrozí, že zastřelí Aljošu, který zavedl zde celý ten bordel. Aljoša se před ním schovává.
Už je pozdě v noci. Kronzas sotva přikývl a zamumlal:
– Potom ta samá Pia stejným způsobem zkazila ženu Herta Bushmana a ta chtěla se s ním rozvést. Bushman z toho měl infarkt, při kterém málem zemřel.
Poslouchám to a vzpomínám: – Gert Bushman byl blízký spolupracovník Aljoši v americké zpravodajské vojenské rozvědce G-2, která je na Galileiplatz. Je to ruský Němec z Pobaltí. On byl vojenský pilot, ale postřelila ho, jak se zdá, jeho vlastní žena. A vinu za to všechno má Aljoša Millrood, který se obklopil pederasty a lesbičkami všech druhů všech barev.
Dvě hodiny ráno. Při loučení, prosím Kronzase:
– Jen ty nikomu neříkej o našem rozhovoru. Ať to zůstane mezi námi.
– Ano, samozřejmě, jaký rozhovor? – odpovídá mi a třese rukou přátelsky.
Druhý den jsem jel do COPE. Vidím – tam je zmatek, doslova jak by liška vlezla do kurníku. Vrátný Zahar mi pošeptal, že můj bývalý manažer Fedor Tarasovič Lebeděv hned poránu se opil, shromáždil všechny zaměstnance a řekl jim, že Klimov unikl z blázince v New Yorku a tak vše, co tu bude mluvit... bude jen výplod chorého mozku. Pak se zavřel na klíč do své kanceláře a už se odtud ani nehnul.
Zdá se, že jakmile jsem odešel, Kronzas ve 2 hodiny v noci okamžitě zavolal Aljošovi Millroodu a dal mu celou naši konverzaci. Millrood vycítil nebezpečí a ve spěchu připravil protiakce. Zavolal Lebeděvu, a oni se rozhodli mě neutralizovat – rozšířit pověst, že jsem utekl z blázince.
Výsledkem bylo, že tím Kronzas sám sebe vydal. Věděl, že Aljoša je teplouš, ale stál po jeho boku – včas ho varoval. Zdá se, že KGB také vědělo, že Millrood je homo, a proto podstrčilo mu tuhle bisexuální mrchu s komplexem Dona Juana. Není náhodou, Francis Zandová mě jednou varovala: "Jak můžeš pracovat s tím typem? Protože jakmile Kronzas se opije, začne brečet pro svou matku, která zůstala v Moskvě. On je pro tebe nebezpečný člověk."
Uvážil jsem všechno, co jsem se dozvěděl a rozhodl se ještě jednou setkat s Francis. Pozval jsem ji do svého hotelu. Ona s radostí přišla, a jako obvykle, okamžitě vskočila do postele, ale já jsem ji zastavil a zeptal se jí přímo do očí: "Je to pravda, že jsi lesbičila s Pia Arnoldovou?" Než jsem stačil to dopovědět, Francis vyskočila, popadla kabelku a vyběhla ke dveřím. Snažil jsem se ji zastavit, ale ona se vytrhla a doslova utekla ode mne... Známá reakce. Tak zběsile utekli jak Barmin, tak Aljoša Millrood, když jsem se snažil promluvit s nimi o lesbismu Nataši Meyerové.
Tím sbírka mých informací na mé bývalé kolegy z psychiologické války skončila a já jsem se vrátil domů do New Yorku, abych pokračoval v práci nad rukopisem, který později se stal mou druhou knihou, "Kníže tohoto světa".
foto
Abych to shrnul. Syndikát degenerátů je velmi silný. Je – jako tvrz, proto žid Aljoša záměrně postavil kolem ní homosexuální citadely. Takové pevnosti jsou vždy postaveny na stejných principech: Jestliže náčelník je homosexuál nebo žid, vždy vytvoří kolem sebe několik chránících kruhů. Vnitřní kroužek – židé, střední kroužek – smíšená židovská krev, vnější kroužek, bašta – kanónenfutr, degeneráti z okolního prostředí.
Stavební materiály pro tyto pevnosti jsou vždy stejné – polopederasti, staří pederasti, bývalí pederasti, potlačení pederasti, latentní pederasti, atd. atd. To je taková kaše, že pro normálního člověka to bude naprosto nepochopitelné.
Kdo není expert, si prostě ničeho nevšimne. Nemá Klíče Poznání. Proto já vám dávám do rukou tyto klíče – Klíče Poznání Dobra i Zla, jejichž pomocí můžete otvírat hradní brány, které vedou do horních vrstev moci.
Pamatujte si následující pravidlo po celý život:
Židé, kteří se dostanou k moci, nejprve se obklopují jinými židy; za druhé, obklopí se lidmi se smíšenou židovskou krví; za třetí, obklopí se degeneráty z okolního prostředí, zpravidla ženatých s židovkou.
A všichni kolem budou o tom mlčet. Vždyť přiznat se ke své degeneraci, to by byla občanská smrt. Proto to všichni skrývají.
Skrývat to je velmi snadné. Vždyť oni jsou rodilí herci, od dětství zvyklí nosit masku a předstírat, že jsou normální lidé. Degenerátům stačí se naučit držet jazyk za zubami a dobře ukrýt klíč poznání, aby normální lidé se ničeho nedovtípili. A hlavně, aby se neopíjeli, aby to nedopadlo stejně jako se Slávikem Pečatkinem... Ruské lidové rčení říká: "Co má chytrý v hlavě, má opilec na jazyce".
21. dubna 2002
Další kapitola
Přejít na OBSAH