Lenin zemřel, ale jeho dílo žije.
Stalin
Ráno 23. září 1958 v New Yorku bylo slunečné a chladné. Jako obvykle, po snídani, šel jsem dolů do přízemí, vyšel na ulici a koupil si v nejbližším stánku poslední číslo novin "Nové Ruské slovo" – nejpopulárnější židovský časopis v ruském jazyce z New Yorku, a zběžně jej přelétl "úhlopříčkou". Tak, tak ... Běžné emigrantské spory, kriminálka, židovská analýza politického vývoje ve světě...
Najednou narážím na zmínku o "skrytých (latentních) homosexuálních podnětech" a o jakémsi "komplexu Lenina". Znovu pečlivě čtu celý článek a vidím, že v něm kritizují komplex Lenina a zároveň všechny americké odborníky na ruské záležitosti:
"Neexistují odborníci na ruské záležitosti, existuje jen větší nebo menší stupeň ignorance... Ledaže by to byli ti "experti", kteří v honbě za teoriemi ležícími na skryté straně logiky, povzbudili orgány US Air Force financovat gigantickou studii o bolševismu, svěřenou Nathanu Leitesovi, vycházející z předpokladu, že komplex Lenina ve smyslu psychoanalytiky... pocházel ze strachu ze smrti a ze skrytých (latentních) homosexuálních impulsů..."
Pod článkem je odkaz na původní zdroj, článek "Dopis z Oxfordu" od Melvina Lasky z časopisu "Der Monat" č. 107.
Bah! Staří známí! "Der Monat" – to byl velmi seriozní časopis, který vydávala v Západním Berlíně americká vojenská správa. Vydávala jej v úmyslu převychovat Němce v demokratickém duchu. Hlavním redaktorem Monatu byl Melvin Lasky. Znal jsem se s ním velmi dobře, jelikož to byl můj bývalý spolubojovník v psychologické válce. Takový mladičký anglický židáček, který kvůli serioznosti si nechal růst vousy. Pocházel se staré zednářské rodiny levých laboristů, kteří už odedávna sedávali v anglickém parlamentu. A právě tyto rodinné vztahy, zřejmě, jej udělaly redaktorem Monata. Avšak oženil se Melvin s hezkou německou prostitutkou z chudinské čtvrti Weddingu. Opět jedna záhada...
Proč si nevybral za manželku normální ženu z jeho prostředí, a proč, po čtvrtinovém židovi Hitlerovi a položidu Himmlerovi Amerikáni k převýchově Němců nenašli nikoho jiného, než dalšího představitele vyvoleného národa – Melvina Laski?
Zašel jsem hned do knihovny Columbia University, naštěstí jsem žil hned vedle, a našel jsem tam časopis "Der Monat" č. 107, srpen 1957. Našel jsem v něm stať Melvina Lasky "Dopis z Oxfordu" a na stránce 19 jsem narazil na popis pětidenní konference západních odborníků o komunismu, která se konala na univerzitě v Oxfordu.
Melvin Lasky si v tom článku stěžoval, že: "Za celých 5 dnů ani jednou se nepřipomenulo téma homosexuality, ačkoli taková vlivná organizace jako US AirForce, financovala gigantickou studii o bolševismu (za pomoci Nathana Leites), která vycházela z předpokladu, že "komplex Lenina v psychoanalytickém smyslu probíhá jako reakce na strach ze smrti a latentní homosexuální podněty..."
Wow! Vypadá to, že Melvin Lasky vyžvanil něco o Harvardském projektu, ačkoliv byl to projekt přísně tajný. I já, jednu dobu jsem v něm pracoval, ale mnohé jsem nevěděl, mnohé nechápal a mnohé jsem neuhádl. Dnes však již mám zlatý klíček k tajným pracím projektu Harvard – komplexu latentní homosexuality soudruha Lenina, a tento klíček mi otvírá tajemství nejen Harvardského projektu, ale také mnoha dalších: od tajemství lesbičky Nataši Meyerové až k tajemství pederasta Aljoši Millrooda.
Udělal jsem si v knihovně kopii článku z časopisu "Monat", vrátil se domů, vzal červenou tužku a podtrhoval všechno, co se týkalo "komplexu Lenina". Jak v poznámce Melvina Lasky, tak i v "Novém ruském slově". Pak zařadil jsem obě poznámky do abecední složky formy harmoniky pod písmenem "L", tj. udělal jsem z toho Vyšetřování na samotného soudruha Lenina.
Melvin Lasky se pouze omylem přeřekl, jenže všechny tyto drobné časopisy a gazetky jsem četl bedlivě nejen já, ale i KGB. Problém byl v tom, že když Američani se rozhodli začít psychologickou válku proti SSSR, poručili to centrální rozvědce; jenže CIA – skrývaje se za zády AirForce USA – se obrátilo s radou na nejlepší mozkový trust Ameriky – Hardvardskou universitu. A tak se zrodil Harvardský projekt, který pracoval v létech 1949-50 v USA i v Mnichově, a který vedl profesor sociologie Nathan Leites.
Tou dobou jsem žil ve Stutgartě. Můj "Berlínský Kreml" se už tiskl v "Posevu". Zřejmě proto obrátili na mne pozornost a jako na pokusného králíka mne pozvali na vyšetření do mnichovské expedice Harvardského projektu.
Dlouho jsem vyplňoval velmi dlouhé a rozsáhlé dotazníky. Prošel jsem všechny ústní pohovory a psychologické testy, včetně testů s inkoustovými fleky (Rorschachův test), jejichž pomocí kontrolují vědomí i podvědomí člověka.
Po kontrole všeho možného a ne a ne najít moje "homosexuální impulsy", Hardvarští sionští mudrci si těžce povzdechli, ale vzhledem k tomu, že mám dvě vysoké školy, což bylo raritou mezi poválečnými přistěhovalci – byl jsem pozván k práci na Harvardském projektu.
Tak jsem se přestěhoval ze Stuttgartu do Mnichova, a ocitl se v sympatické vile v Lamontstrasse, kde se tehdy ubytovala Mnichovská expedice Harvardského projektu.
Když jsem se okoukal, s údivem jsem zpozoroval, že celý americký vědecký personál se sestával z židů. A nejen z židů, ale z levých židů, jejichž otcové byli blízcí spojenci Lenina.
Například, tam pracoval Georges Fischer a jeho manželka, Gloria. Otec George Fishera, Louis Fischer, byl hlavní trockista a napsal spoustu knih o historii revolučního hnutí. Manželka Louise – Markuscha Fisher také byla zapojena kolem Harvardova projektu. Rodinná četa.
Tento Louis Fischer, který právě vydal knihu, "13, kteří uprchli", New York 1949, překlad Gloria a Victor Fischer. To bylo 13 příběhů 13 DP, kteří utekli od Stalina a skončili v rukou trockistů Fisherových.
Číslem 3 tam byl náš už dobrý známý Bogdan Rusakov-Sagatov, hrobník NTS-sovských parašutistů. A hned po něm, pod č. 4, byl Anatolij Kružin-Bublík – kamarád Bogdana. V chaosu poválečného Německa, Bogdan s Kružinem zabili nějakého třetího vlasovce, a tehdy po nich pátrala mnichovská kriminální policie, ale zároveň... je všelijak chránila a upřednostňovala je trockistická rodina židů Fischerů.
Trockisté často verbují své nižší kádry mezi zločinci.
Na projektu také pracoval žid Alexander Dallin, syn slavného menševika Davida Dalina. Později profesor A. Dalin byl ředitelem ruského institutu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, a pak – vědeckým spolupracovníkem pro otázky války, míru a revolucí v Hooverově institutu při Stanfordově univerzitě v Kalifornii. Pták vysokého rozletu...
Ředitelem mnichovské expedice Harvardského projektu byl profesor Raymond Bauer. Mezi jeho spolupracovníky byli dr. Berliner (žid), dr. Inkeles (žid), dr. Jean Sosin (žid), který později působil po mnoho let ve vysílání na "Radiu Svoboda" v New Yorku.
V Harvardském projektu také pracoval profesor Frederick Barghoorn. Ten se tenkrát pokoušel chodit za mojí překladatelkou Irinou Finkenauer, na což si mi Irina neustále stěžovala a znechuceně mi řekla, že tento její uchazeč má vždycky potrhané kalhoty a nezapnutý příklopec.
Později, v roce 1963, Barghoorn se proslavil svým zatčením v Moskvě, kde ho dlouho vyslýchalo KGB ohledně tajemného projektu "Harvard" a ne méně tajemného komplexu Leninova. K osvobození ubohého profesora bylo třeba dokonce osobního zásahu prezidenta Kennedyho. Jak se zdálo, Američané byli velmi znepokojeni, že Barghoorn dlouho neudrží jazyk za zuby a odhalí nakonec tajemství Harvardských mudrců.
Vynálezce této zbraně psychologické války – profesor Nathan Leites také by si spíše ukousnul svůj jazyk, než by vám prozradil toto tajemství. Koneckonců, v projektu spočívá tajemství něčeho, čemu se říká židozednářství, a čehož existenci všichni židé vehementně popírají už více než sto let. To je důvod, proč v Harvardském projektu se to hemží židy, jejichž otcové dělali ruskou revoluci. Zdá se, že Američané chtějí zbavit Rusko od bolševiků za pomoci menševiků a trockistů...
* * *
Často dostávám e-maily s prosbou pomoci svým čtenářům a poslat odkazy na ten či onen historický fakt nebo na některé zvláštnosti historické osobnosti. Zpočátku, když dopisů bylo ještě málo, vlezl jsem vždy do svého archivu a vyhledal v něm ten nebo jiný odkaz, ale postupně mi to začalo brát tolik času, že jsem to přestal dělat. Tím spíš, že v mých knihách uvádím seznam prvních 200 knih, které jsem použil jako zdroj.
Moje dlouholeté zkušenosti s bionegativy ukazují, že přesvědčit bionegativního člověka je téměř nemožné. Sám Syn Boží, Ježíš Kristus, je nepřesvědčil, a vy, můj čtenáři – to také nedokážete. Jako nepřesvědčíte buzeranta, že milovat ženu není nechutné, není to špatné, a že nebude zvracet...
Kniha V. Salamova "Kolymské povídky" přináší zajímavou diskusi nových zatčených se starými zkušenými vězni, kteří prošli Kolymou a vypráví o lágrech smrti. Nehádají se s nimi, na nedůvěřivé protesty zelenáčů jen unaveně odpovídají: "Když nevěříš, tak to ber jako pohádku..."
A tak i vy, milí čtenáři. Pokud váš partner, nedůvěřivě přijímá vaše povídání o vyšší sociologii, vytiskněte z internetu "Podstatu problému" a dejte mu ji přečíst. Jestliže i potom bude se s vámi hádat, následujte příkladu starých, zkušených kolymáků. Nehádejte se s ním, řekněte jen tiše, "Nevěříš mi – ber to jako pohádku"... Život sám vše rozestaví na svá místa a ukáže, kdo měl pravdu.
Nepotřebujete se hádat s bionegativem, stačí založit normální rodinu a vychovávat normální děti. O nečistotu se postará Hospodin (matička příroda). Nezapomínejte, že ďábel má sklon k sebedestrukci. Oni sami se likvidují přes své schizoidní potomstvo. Nakonec ani všechno jejich nakradené bohatství jim nepomůže. Vždyť zůstávají jen lidmi...
Já vám dám, konečně, velmi zajímavý postřeh Adolfa Alojzoviče, obzvláště cenný tím, že on své příbuzné znal lépe než já i vy. Našel jsem tento text na konci druhé kapitoly jeho jediné knihy:
"... V tuto dobu jsem byl ještě tolik naivní, že jsem se snažil jim dokázat vše bláznovství jejich učení. Ve svém malém kruhu jsem se dohadoval s nimi až do ochraptění, do mozolů na jazyce v plné důvěře, že je dokážu přesvědčit o škodlivosti jejich neřestí. Výsledek byl zcela opačný...
Čím více jsem se dohadoval s nimi, tím více jsem poznával jejich dialektiku. Ze začátku, považují každého soupeře za blbce. Když se ujistí, že tomu tak není, sami začnou ze sebe dělat blázny. Pokud tohle všechno nefunguje, předstírají, že nechápou, co se děje, nebo přeskakují do zcela jiné oblasti.
Nebo dychtivě začínají trvat na tom, co je evidentní, a jakmile budete s nimi v tom souhlasit, oni okamžitě to aplikují na docela jinou otázku. Když však jste je přitom chytli, oni opět uniknou od podstaty sporu, a ani nechtějí dále slyšet, o čem skutečně jde řeč.
Pokusíte-li se chytit tohoto apoštola, je to, jako by vaše ruka hmátla do bláta. Tato špína proklouzne mezi prsty, ale opět vrátí se do vaší ruky. Ale dejme tomu, vám se podařilo, i když s obtížemi, porazit jednoho z takových lidí tak fantasticky, že mu nezbývá, než s vámi souhlasit. Myslíte si, že jste dokázali udělat alespoň jeden krok vpřed.
Ale jaké je vaše překvapení druhý den! Do zítřka tento žid zapomene všechno, co se stalo včera, on pokračuje vyprávět své příběhy, jako by se nic nestalo. Pokud jste pobouřen touto nestydatostí, ukazujete na tuto skutečnost, on se tváří jako skutečně užaslý muž; on si nepamatuje nic z včerejší debaty, kromě toho, že včera, jakože dvě a dvě jsou čtyři, dokázal vám svou pravdu.
Někdy mě to úplně odzbrojilo. Jen jsem nevěděl, čemu se divit: dobře přivěšenému jazyku nebo umění lhát.
Postupně jsem je začal nenávidět..."
Další kapitola
Přejít na OBSAH