Ďábel – je pátá kolona všech dob a všech národů.
filozof Denis de Rougemont: «Ďáblův podíl»
Filozofové již dávno nás varovali : ďábel je nebezpečný ne tehdy, když se nám objeví a děsí nás, ale když ho nevidíme. Sociologové nám vysvětlují význam tohoto varování: nejsou tak nebezpečná ta 4% upřímných a viditelných homosexuálů, jako 33% latentních, tvářících se jako normální lidé.
Za prvé, skrytý homo je prostě nemocný člověk. Číselně nebezpečný. Je jich desetkrát víc.
Za druhé, u latentních homo je mnohonásobně více duševních nemocí, než u homosexuálů neskrytých. A právě tito psychouši se stávají masovými vrahy, revolucionáři či prezidenty západních demokracií. Připomeňme si statistiky – ne všichni pederasti jsou zločinci, ale většina zločinců jsou pederasti.
Dříve mne to absolutně nezajímalo. Mnohé jsem nechápal a šel životem jako slepec přes minové pole. Teď, když se dívám zpět a mám v rukou zlatý klíček Iljičův, dávám nový smysl těm podivnostem, kterým jsem dříve nevěnoval pozornost.
* * *
V letech 1945-55 v Mnichově žil jakýsi Eugene Artsjuk, samozvaný předseda "Národní Mise ruské emigrace (NACPRE)". Vydával chvastounský oběžník "Nabat" (Alarm), krajně pravičáckého směru – za tatíčka Cara, za matičku Rus a za senátora McCarthyho. Samozřejmě – proti židům a zednářům. A současně proti Solidaristům NTC, které nazýval sovětskými agenty.
Ve svém "Alarmu" Artsjuk také bojoval s mým COPE, nazývaje mne sovětským agentem, a jako důkaz přikládal moji starou fotografii v sovětské vojenské uniformě. Byl to takový malý obrázek. Z mého občanského průkazu v sídle sovětského Vojenské správy (NEA) v Berlíně.
Za svého mládí, Artsjuk byl tanečníkem baletu a žil v Paříži, ale z Francie byl vyhoštěn. Kvůli pederastii. Po válce se usadil v Mnichově a začal dělat politiku.
Eugene byl reprezentativní muž asi 45 let. Miloval procházky kolem Mnichova v černém koženém kabátě. Gestapáci také se rádi vytahovali v černém koženém kabátě, ale i čekisti – bezpečnostní důstojníci po revoluci – rovněž velmi rádi nosili černé kožené bundy. Sadisti všech dob milovali černé kožené oblečení. To vše – je spojeno s homosexualitou. Podívejte se do libovolného pornomagazinu New-Yorku do oddělení "sadismus a masochismus" a přesvědčíte se sami.
Artsjuk měl ženu a tři děti. Nicméně, lidé se smáli a říkali, že jeho manželku, s požehnáním Artsjuka, používají všichni jeho kolegové z "Alarmu". Všichni, kteří nejsou leniví. A od koho měla děti – to je velká otázka. Po židovské šlechtičně-lesbičce Nataše Meyerové a kněžně-lesbičce Lusce Obolenské-Schwartz už mne ničím neudivíte. Známé triky...
Ve svém "Alarmu" Artsjuk publikoval pod pseudonymem Eugene Deržavin. Ničeho jste si nevšimli? Vzpomeňte si na sovětského generála a později náčelníka "Hlasu Ameriky" Barmina, bývalého Graffa. Tento sovětský generál, zdá se, podvědomě chtěl být hrabětem, ale přitom byl zamilovaný do trockismu, což je rudé zednářství, takže výsledkem bylo, že jej málem zastřelili během Velké čistky. Uprchl na Západ a vzal si nové jméno, Barmin – od slova "barmy", což byly carské korunovační regálie, a ... skončil život v ústavu pro choromyslné.
Plebejec Artsjuk také si vzal carský pseudonym – Deržavin, od slova "država", tj. carská regálie – koule s křížem. Typická mánie velikosti neboli megalomanie, jaká bývá u homosexuálů aktivního typu. A právě tato mánie je dává do pohybu. Říkáme tomu psychodynamika.
Později, v 60. letech, monarchista-Artsjuk Deržavin jel jako turista do Sovětského svazu, měsíc tam odpočíval v sovětském sanatoriu. Pak se vrátil do západního Německa a usadil se ve Frankfurtu, v blízkosti NTS a začal se otevřeně angažovat do pro-sovětské propagandy. Okatě jezdil v sovětském autě, které si přivezl ze Sovětského svazu, a hrdě všem říkal: "Vlast nezapomíná na své věrné syny!" Nakonec havaroval na svém stroji. A umřel.
Když Artsjuk ukazoval všem moji fotografii v sovětské uniformě, řekl jsem Aljošovi, že Artsjuk mohl dostat tento obrázek pouze z jednoho zdroje – od sovětské rozvědky. Aljoša, jako můj kurátor od americké rozvědky, byl povinen oznámit tuto skutečnost svým náčelníkům. Ale Aljoša nic takového neudělal. Proč? Jeden teplouš přikrývá druhého? Nebo oba byli... sovětskými dvojitými agenty?
Takže, monarchista-Artsjuk Deržavin asi byl sovětský agent provokatér. To jest, u něj byl komplex Jidáše, charakteristický pro určité typy homosexuálů. Platí zde tento vzorec: ne všichni homosexuálové jsou Jidáši, ale všichni Jidáši zásadně jsou homosexuálové.
* * *
Jednoho dne mi zavolal profesor Ivan Davidovič London, ředitel Institutu politické psychologie Brooklynského College, New York University.
– Pamatujete si Vadima Šeloputina, který pracoval s vámi na projektu Harvard?
– Ano, vzpomínám si.
– Víte, kde je?
– Ne, nevím. Říká se, že v Londýně ...
– Věděli jste, že je gay?
– Ano, on to neskrýval. Dokonce se chlubil, že ...
Profesor London si povzdechl a zavěsil.
Takže, jdou za Vadimem Šeloputinem. Zdá se, že to byl sovětský agent, kterého poslali do Mnichova, aby se podíval, jakou kaši tam vaří Harvardští mudrci.
V té době, šéfem všech protisovětských operací anglo-americké inteligence byl Kim Philby, muž číslo dvě v britské rozvědce, který po dobu 34 let byl sovětským agentem. Kromě toho, že byl gay.
Tímto způsobem můžete logicky dojít k závěru, že teplouš Kim Philby obrátil zájem sovětské rozvědky na Harvardský projekt, založený na komplexu latentní homosexuality soudruha Lenina, a sověti poslali na prověření informace specialistu, homouše Vadima Šeloputina.
Vadim nijak neskrýval, že je gay a že působil jako překladatel v sovětské zpravodajské službě v Praze – dokonce mu to přidávalo zvláštní kouzlo v očích americké špionážní služby. Když uprchl na Západ, byl poslán na testování do slavného King Camp poblíž Frankfurtu, kde bylo hlavní sídlo americké kontrašpionáže v Evropě.
Kdysi dávno i mne očichávali američtí kontrarozvědčíci v tom samém lágru, ale mne drželi na samotce. Jako zločince. Půl roku. Jelikož za těch 6 měsíců nenašli nikoho, koho by za mě mohli vyměnit, tito gentlemani prohrabali moje kapsy a vzali mi vše, co v nich našli, včetně zapalovače, a vyhodili mne na ulici.
Zato Vadima Šeloputina uvítali s otevřenou náručí: dokonce k němu vklouzli druhého homosexuála, vybraného mezi americkými zpravodajskými důstojníky – nějakého Alfreda, a když se přesvědčili, že Vadim je skutečný pederast, dali mu práci na Harvardském projektu.
Skutečnost je, že homosexuálové se mohou snadno rozpoznat navzájem. Podle různých, pro normální lidi málo viditelných příznaků. Proto teplouš Vadim Šeloputin si mohl všimnout v Harvardském projektu to, čeho si ostatní lidé nevšímají. A jak se zdá, dokud profesoři z Harvardovy university obrazně řečeno koukali pod ocas soudruhu Leninovi, Vadim Šeloputin koukal skutečně pod ocas těchto profesorů.
V americké rozvědce byl Vadim Šeloputin klasifikován jako typický zástupce sovětské zlaté mládeže a opatrovali se s tím zlatým chlapcem, jako „blbec s psanou torou” (někteří říkají torNou, též torBou – náhubek pro koně nebo námořnický pytel).
Každou sobotu za Vadimem jezdil jeho minion z americké ingeligence – Alfred, který, mimochodem, na tváři měl velký černý flek velikosti švestky. To znamená, že ve středověku byl by dobrý kandidát na hranici inkvizice. A ruka Alfreda byla měkká jak u ženské, při podání pravice se stočila do trubky. Stejně jako u papele Meyera. Stejně jak u generála Barmina. Navíc, byla stále jaksi vlhká... Podle podobných maličkostí homosexuálové se mezi sebou poznají.
Po skončení Harvardského projektu, Vadim Šeloputin zmizel z Mnichova. Beze stop. Jako když se vypaří. Později, ke mně do COPE chodili američtí kontrarozvědčíci a ptali se, jestli nevím, kam zmizel. Po Mnichově se povídalo, že se dal dohromady s nějakým agentem britské tajné služby a odjel ke břehům Albionu.
Takže se zdá, že sovětská "inteligence" od začátku věděla, čím se zabývá Hardvardský projekt. Koneckonců, tam byly vypracovány plány pro různé budoucí psychologické války a vybírala se jejich jeviště. To byli oni, kteří burcovali ve vysílání "Hlasu Ameriky", "Svobody" a "Svobodné Evropy" své sovětské spolumyslící bratry. Nabíjeli energií všechnu tu nečistotu, která později přemohla mohutný Sovětský svaz, se všemi jeho tanky, zbraněmi, raketami a ponorkami. A to vše se dělalo za použití "komplexu Lenina".
Vždyť "komplex Lenina," neboli potlačovaná čili latentní homosexualita, je kořenem všech duševních chorob. Proto "profesionální revolucionáři" Lenina a "permanentní revolucionáři" Trockého byli z klinického hlediska jen psychicky nenormální lidé. To byl důvod, proč Stalin během Velké čistky střílel tyto komunisty a trockisty, nazývaje je šílení psi [tak nazývali i čeští prokurátoři Slánského, Londona a spol.].
Takže se zdá, že sovětská výzvědná služba od začátku věděla, čím se zabývá Harvarský projekt. Vždyť se v něm vypracovávaly plány pro budoucí psychologické války a vybírala se bojiště. Oni pak přes vysílání "Hlasu Ameriky", "Svoboda" a "Free Europe" burcovali do boje své sovětské spojence. Oni pak nabíjeli energií všechnu tu spodinu, která později přemohla mocný Sovětský svaz, se všemi svými tanky, zbraněmi, raketami a ponorkami. A to vše bylo děláno za pomoci "komplexu Lenina".
Koneckonců, "komplex Lenina", to je potlačovaná nebo latentní homosexualita – je to i kořen všech duševních chorob. Proto "profesionální revolucionáři" Lenina a "permanentní revolucionáři" Trockého byli z klinického hlediska jen psychicky nenormální lidé. To byl důvod, proč Stalin během Velké čistky střílel všechny tyto komunisty a trockisty, nazývaje je vsteklí psi.
A proto i hlava "Hlasu Ameriky" ve Washingtonu, trockista Barmin nakonec přistál v blázinci. Podobný příběh byl s náčelníkem "Hlasu Ameriky" v Mnichově, starým trockistou Charlie Malamutem. A proto v "Hlasu Ameriky" pracovaly mladé lesbičky Nataša Meyerová a Luska Obolenská. To je důvod, proč za moje záda mi posadili, jako mého politického komisaře, zasloužilého pederastu Aljošu Millrooda.
Když máte v ruce zlatý klíček Iljičův, všechno se stává jednoduché, jako dvě a dvě jsou čtyři. Ale bez klíče nepochopíte nic, protože tahle věc je – špinavá, zamotaná a velmi tajná. Vždyť nikdo se vám o svém sklonu k homosexualitě svěřovat nebude...
foto
Jednoho dne na počátku roku 1954, ke mně, jako prezidentovi COPE přišla delegace z NTS, složená ze dvou lidí, členů Nejvyšší rady a Čestného soudu NTS, totiž profesora Jakova Vasiljeviče Budanova a Andreje Tensona-Metnera.
Profesor Budanov dlouho rozpačitě pokašlával a začal jako první:
– Grigorij Petrovič, víte, že máme v NTS rozkol?
– Schizmu? Rozštěpili jste se na bolševiky a menševiky?
– Nám není do smíchu... Řekněte mi, věděl jste, že Romanov je pederast?
– Ano, něco jsem o tom slyšel, – odpověděl jsem diplomaticky (Romanov totiž byl vedoucí NTS a šéfredaktor vydavatelství "Posev").
– Ale nejen že je homosexuál, – smutně potřásl hlavou profesor Budanov, – přivezl celý gang německých kluků-pederastů, kteří celé noci, vedeni Romanovem, se flákali po střechách a vykrádali německé byty. Už několikrát je zatýkala německá policie! Za banditismus!
– Nu a co má být, Stalin v mládí se též banditismem zabýval, – namítl jsem diplomaticky.
– Och, opět vtipujete. Ale co je zajímavé – Romanov při rozdělování nakradeného přítomen nebyl. On prostě měl jen psychologickou potřebu krást...
– Jako Robin Hood, – neubránil jsem se úsměvu. – Ochránce chudých, tak zvaný...
– Ale co máme dělat?! Už ho několikrát zatkla německá policie, potom jeho případ byl posuzován na naší Nejvyšší radě a u Čestného soudu NTS, ale na doporučení Američanů, vždy jsme ho pustili na kauci...
– A to ještě není vše, – vpadl do rozhovoru Andrej Tenson. – V posledním případě Romanov a jeho gang přepadli dům důstojníka americké okupace, a tentokrát byl chycen už ne německou, ale americkou vojenskou policií. Tentokrát jsme už nemohli jinak a rozhodli jsme se vyloučit Romanova z NTS...
– A víte, co řekli Američané? – přerušil Tensona profesor Budanov. – Můžete si vystoupit z NTS třeba všichni, řekli nám, ale Romanov zůstane! A teď se dozvídáme, že veškerý majetek NTS je zapsán od nich na Romanova – nákup domů, typografie, stroje, smlouvy o dotacích od Američanů, absolutně všechno!
– A tady došlo k roztržce, – slavnostně prohlásil Tenson. – Z NTS odešla většina z předních členů, v čele s zakladatelem NTS Bajdalákem. A já s Jakovem Vasiljevičem taky. Jak vidíte, příčina roztržky nebyla politická, ale čert ví jaká... Lupičsko-pederastická! A proč jsou na něj Američani tak upoutáni? To je pro nás nevyřešené tajemství...
Schismatici poseděli, povzdychali a brzo odešli.
Po nějakém čase, profesor Budanov pozval mě k sobě domů. Na boršč. Zatímco jeho žena se točila v kuchyni, profesor pokračoval v rozhovoru:
– Víte, co ještě nám Romanov nadělal? Jak se ukázalo, v noci, on lákal chlapce do redakce "Posev", kde pod hrozbou revolveru je přivazoval a znásilňoval přímo na redakčním stole. Vždyť je to prznění nedospělých! A na to přece je – vězení! Jenže, když jsme se vzbouřili a chtěli ho vykopnout, Američané se znovu postavili na stranu Romanova. Víte, čím to smrdí? To smrdí "Protokoly sionských mudrců".
– Co, co? – zeptal jsem se užasle.
– Ano! Já sám jsem to četl. Tam je zjevně uvedeno: budeme jmenovat gójům na vedoucí místa takové lidi, na které známe různé trestní činy. Tím si zaručíme, že budou poslouchat naše tajné rozkazy s vědomím, že v případě neposlušnosti, vždy je můžeme odhalit a posadit do vězení. Chápete?
– Ne tak docela ...
– No, to je přece jasné! – profesor Budanov roztáhl ruce. – Jestli my solidaristi, uděláme revoluci v Rusku, tak náš Romanov se stane prezidentem Ruska. Americká rozvědka zná všechny jeho špinavé skutky, bude mu tedy poroučet. Víte, čím to zavání?
– Čím? – Byl jsem překvapen.
– To zavání zednářstvím, – slavnostně pronesl profesor Budanov.
V ten okamžik manželka Budanova přinesla nám vonnou polévku a my jsme začali jíst. Tenkrát jsem věděl o zednářích pouze to, že jsou to nějaké tajné společnosti, které nikdo skutečně nezná. A slova Budanova zněla ke mně jako fantastický román.
Na levé ruce měl jsem starý zlatý pečetní prsten s modrým kamenem, vybroušeným do formy erbu. Jen tak pro legraci, položil jsem ruku před Budanova a řekl šeptem:
– Víte, co to je? To je zednářský prsten. 35. stupně!
Chudák profesor měl málem infarkt. Rozkašlal se, div se neudusil, poprskal borščem a pak se bál pozdvihnout oči ke mně. Jelikož jsem jej nepřesvědčoval, že jsem dělal vtip, on jen zavrtěl hlavou, a další hovor o zednářích už nespustil.
Brzy po tom, 6. dubna 1954, v Západním Berlíně, jsem uspořádal velkou schůzi "Společnosti rusko-německého přátelství", jehož jsem byl členem představenstva. Den před zasedáním jsem zajel ke stálému zástupci NTS v Berlíně, dr. Alexandru R. Trušnoviči, který byl také členem představenstva.
* * *
Ještě než jsem dokázal vejít dovnitř, dr. Trušnovič mě ohromil zprávou o skandálu:
– Grigorij Petrovič, určitě jste slyšel o tom, že ve Frankfurtu nad Mohanem došlo k roztržce NTS kvůli pederastovi Romanovu, ale to, co se děje v Berlíně!!!
– Co se tady děje?
– V Berlíně ve "Společnosti rusko-německého přátelství", došlo k další roztržce! Kvůli pederastovi Hildebrandtu. Přesněji, kvůli jeho bílému psu. Ostatně, vy tu čubu znáte. Pamatujete si, taková ohromná, velikosti bílého medvěda...
– Ano, vzpomínám si. Ale co ta s tím má co společného?
– Vlastně, nejdříve Hildebrandt používal svého sekretáře Kirsteina, ale potom se přesunul na svého psa. No, samozřejmě Kirstein se urazil, a nyní chodí a vyzvání po celém Berlíně, že Hildebrandt jej podvádí! Se svým psem!!! Ale kolem se dějí vraždy, únosy, hemží se to sovětskými agenty. Jak v těchto podmínkách se můžeme zapojit do vážné politické práce?
Reiner Hildebrandt, hlava "Společnosti rusko-německého přátelství" a zároveň vedoucí "Bojové skupiny proti nelidskosti", byl doktor politických věd. Položid. Velmi milý, pěkný muž, let 36, s pletí mandlovovou a cituplnými manýry. Jeho sekretář Kirstein byl synem protestantského pastora. Také velmi okouzlující. O tom, že jsou homosexuálové, jsem slyšel už dřív, ale teď do jejich pederastické idyly vlezla bílá čuba...
Poslouchám Trušnoviče a vzpomínám si, jak jednou jsme s Hildebrandtem dělali zprávu o hanzovním městě Brémy. Ve velkém sále radnice se sešli téměř všichni otcové města. Po naší přednášce nám nabídli parádní banket v "Rathausskelleru" – nejlepší restauraci města. Veliký sál s vysokým stropem pro stovku lidí, postavený ještě v XVI. století. Kdysi zde hodovali bohatí hanzovní kupci. Stěny, strop, nábytek, vše ze starého mořeného dubu.
Hildebrandt přivedl ke mně tenkrát vysokého pohledného Němce s charakteristickými šrámy na tváři – čestné stopy studentských soubojů s šavlemi.
– Seznamte se, to je hlavní psychiatr města Brémy. Po dobu války byl generálem a hlavním psychiatrem německé armády. Tento člověk mi zachránil život.
– Ja, – uctivě se na mne usmál generál-psychiatr. – Za války Reiner, jako pacifista, odmítl sloužit v německé armádě. Za to tenkrát dávali zastřelit, ale já jsem ho prohlásil za chorého a celou válku proseděl v blázinci. Ale nyní, jak vidíte, je živ a zdráv.
Bývalý blázen a bývalý generál-psychiatr se vesele rozesmáli.
Nyní tento bývalý blázen dělá vysokou politiku a ... šuká se svým bílým psem.
Ale dr. Trušnovič dále běhá po své kanceláři, rozčileně mává rukama a dost silně usuzuje nahlas:
– Kdo vytáhl Hildebrandta nahoru? Úřadující starosta Berlína, profesor Reiter... Mimochodem, také položid. Mezi Němci málokdo o tom ví, ale my v NTS to víme. My máme své kontakty všude. Co z toho vychází? Vychází z toho, že jeden položid jmenoval na vrchol druhého položida. A kdo jmenoval profesora Reitera? Jmenoval jej americký vojenský gubernátor západního Německa generál Lucius D. Clay. Ale Clay je americký bankéř, ženatý s židovkou. Je z toho samého plemena, které svého času financovalo revoluci v Rusku. Ale generála Claye jmenoval prezident Truman, též zednář. To je ono – židozednářství! Jak teď je možné pracovat v "Spolku rusko-německé družby"? Jak bojovat proti komunismu?
Berlínský reprezentant NTS rozhořčeně rozepjal ruce:
– Chápete teď, proč americká rozvědka se postavila na stranu Romanova? Vše to přichází zeshora. A naše smůla je v tom, že to sovětská rozvědka dobře ví. Nemůže to nevědět! Vždyť o tom už štěbetají vrabci na střechách Berlína. Senátor McCarthy dělá správně, že vyhání odsud pederasty. Vždyť jsou psychicky nevyrovnaní, a proto nespolehliví a lehce podléhající šantáži.
– Vždyť Kirstein, milovník Hildebrandta, žárlil na bílou čubu... Řeklo by se, je to anekdota, jenže Kirstein má seznamy celé naší agentury v sovětské zóně... A kvůli té bílé čubě mohou být zatčeni a popraveni stovky lidí, kteří nám stoprocentně důvěřují a zapojili se do našeho boje.
– Vždyť ty mítingy, které vy, Grigorij Petrovič, organizujete, jsou jen viditelná část, propaganda, jenže je tu i neviditelná, skrytá činnost, tou je úmorná agenturní práce. A tato práce je teď v nebezpečí. Vždyť zde v Berlíně je také sovětská agentura. Každou chvíli je někdo zabit nebo chycen.
Pochopil jsem, že v daný moment dr. Trušnovič bojuje už méně se sovětskou vládou než s pederasty ve Frankfurtě a Berlíně. A s hloupým bílým psem Hildebrandta.
Několik dní po tomto rozhovoru dr. Trušnoviče chytili a zabili...
* * *
To se stalo v Berlíně r. 1954. Ale dnes v New-Yorku, já jako Sherlock Holmes, zakuřuji svoji dýmku a pomalu vytahuji z poličky tlustou knihu vázanou ve vepřovici. Na vazbě je zlatem vyryt polospuštěný prapor, na něm vavřínový věneček s iniciály "G P K". O něco níž nadpis "G.P. Klimov. Kompletní soubor díla. Mnichov, 1955". Je to sada listů časopisu "Svoboda", jehož jsem byl šéfredaktorem. Dárek na rozloučenou od mých spolupracovníků z COPE.
Nacházím výtisk "Svobody" č.23 za duben-květen 1954 a listuji stránkami minulosti.
Píše se v něm, jak nás vítají na letišti v Berlíně. S úsměvem vzpomínám, jak po tomto setkání můj vice-prezident Igor Kronzas si najal berlínskou prostitutku, která mu nasypala do vodky prostředek pro spaní, vyčistila a ukradla jeho kalhoty. A můj vice-prezident se ocitl ráno v ulicích Berlína bez kalhot. Jen tak tak, že nezmeškal kvůli tomu letadlo. Díky policajtům, kteří ho sebrali a přivezli.
Další hlášení: "Berlínské policejní prezidium přidělilo nám speciální službu – tělesnou ochranu, dokonce s radiotelefonem v autě. Legrace je, když někdo z nás jde ven na ulici koupit cigarety a policejní ochránce pár kroků za ním..."
"Veškerá ochranná četa je podřízena našemu prezidentovi G.P. Klimovu. On rozhodl po svém: Nositeli řádu Gríšovi Danilovu policajta div nepoložil vedle do postele, ač sám chodí bez ochrany. Poněkud k zbláznění..."
To byla zpráva o mém vice-prezidentovi Igoru Kronzasovi. Tentokrát, aby neběhal k prostitutkám, zamkl jsem ho do jedné místnosti s policajtem. Jemu na vztek.
Dále: "V noci na 4. dubna nad Východním Berlínem bylo svrženo z letadel 250 tisíc letáků s prohlášením... V sále bylo přes 4000 lidí... Mezi prapory se objevil transparent: Svobodu a vlast nutno milovat a za ně bojovat!"
To vzali epitaf z mojí knihy "Berlínsky Kreml", který se stal heslem časopisu "Svoboda".
"Grigorij Klimov ve svém expozé přinesl podrobnou analyzu Berlínské konference čtyř ministrů a učinil vývody, formující názor na Ženevskou konferenci..."
Listuji dále. "Plenární zasedání v Mnichově o bojové práci na tu stranu – šíření letáků, jejichž tiráž kolísá od 25 tisíc do 10 milionů a t.d. – Ohledně těchto "t.d", letáky do SSSR jsme posílali pomocí velikých balonů se složitou automatikou, takže dolétaly až k Moskvě. Nakonec to sovětské úřady nevydržely a poslali americké vládě oficiální diplomatický protest, že vadíme vzdušné navigaci nad SSSR."
O kus dále: "Ten samý den Politický Manifest COPE byl vyslán do éteru "na tu stranu" díky evropské radiostanici "Hlas Ameriky". Převzala jej rovněž radiostanice "Osvobození".
Konečně, nacházím to, co jsem hledal. Tučným tiskem je zde hlášení o únosu dr. Trušnoviče:
"Hnusná činnost komunistických vraždících lovců, kteří zorganizovali, včetně mnohých zločinů, únos předsedy Berlínského ruského výboru dr. A.R. Trušnoviče, vyzvala vlnu rozhořčení doslova po celém svobodném světě".
"Představitelé tří západních držav vyjevili sovětskému představiteli ostrý protest..."
"V New-Yorku byl založen Komitét boje se sovětskými únosy pod předsednictvím hraběnky A.L. Tolsté..."
"Komitét odeslal telegramy Generálnímu sekretáři OSN Hammarschieldu, prezidentovi USA Eisenhowerovi, francouzskému prezidentu Coty, britskému premiérovi Churchillu jakož i na další adresy a vyžadoval rozhodné kroky k osvobození dr. Trušnoviče a ukončení komunistického banditismu".
"V případě nutnosti, otázka musí být vnesena na forum OSN..."
Shrnuji, Trušnoviče chytili 13. dubna, a já jsem s ním mluvil 5. dubna, v jeho kanceláři, to byl vlastně maličký pokoj v jeho bytě. Byt byl konspirativní. Byla v něm speciální bezpečnostní signalizace. Stačilo stisknout na knoflík a za 3 minuty s vytím sirén přiřítily se policejní vozy se sousedního účastku.
Kromě toho, Trušnovič měl revolver, a na dveřích speciální kukátko, aby mohl dobře vidět své návštěvníky. To znamená, že otevřel dveře tomu, koho znal a... komu důvěřoval.
Policie našla v kanceláři na podlaze četné stopy krve, chyběl však veliký koberec. Bylo jasné, že Trušnoviči asi rozbili hlavu, zabalili jej do koberce, po schodech vynesli z třetího poschodí, strčili do čekajícího auta a odvezli. To vše bylo možné udělat za 5 minut. K hranici sovětského sektoru bylo nějakých 15 minut klidné jízdy.
Podobnou činností se obyčejně zabývali v Berlíně němečtí kriminálníci, jednající na rozkaz sovětské rozvědky. Ale někdy, když bylo nutno udělat něčemu rázný konec, dělaly to i západní rozvědky.
Tak kdo tedy unesl a zabil dr. Trušnoviče?
K vyšetřování libovolného přestupku je nutno především zjistit motivy, tedy zjistit, pro koho to bylo nutné nebo výhodné, užitečné. Z mého posledního rozhovoru s Trušnovičem bylo jasné, že poslední dobou bojoval ne už se sovětským režimem, ale s pederasty ve vedení NTC a "Společnosti rusko-německého přátelství". Trušnovič udělal tehdy po Berlíně takový kravál kvůli tomu sakramentskému bílému psovi, že Hildebrandt nakonec musel podat demisi.
Jenže... tito pederasti byli oporou americké rozvědky, které Trušnovič svými protesty začal velmi překážet. Tou dobou Američané naplno rozvili svůj Harvardský projekt, podle kterého psychologická válka byla osnována na tajném "komplexu latentní pederastie Lenina". Trušnovič jim měnil karty v této hře, do které na nejvyšší úrovni byli zapleteni jak úřadující starosta Západního Berlína, tak i americký vojenský gubernátor Západního Německa generál Clay.
Maličký detail. Trušnoviče chytili a zabili v dubnu 13. Třináct je čertova dvanáctka. Možná, že je to jen náhoda, ale možná i tajný znak: Nekřiv vlásku našim, jinak...
To mystické číslo používají tajnůstkáři od věků věkův – Jidáš byl 13. apoštolem kruhu kolem Krista, středověké čarodějnice se scházely na své kroužky po 13. členech. V naší době všelijaké tajné společnosti pokračují v tomto díle. Pohleďte jen na americký dolar a počítejte, kolik je drápů na spár orla, kolik je lístků na olivové větvičce v jeho druhé noze, kolik je hvězdiček nad jeho hlavou, kolik pásů na štítě na jeho hrudi, kolik je stupínků v pyramidě s okem nad ní. A přitom, z kolika písmen je nápis nad tím okem, z kolika písmen je nápis na pásku nad pyramidou...
Hlavní mnichovské noviny "Suddeutsche Zeitung" z 15. dubna 1954, tj. dva dny po vraždě Trušnoviče psaly: "Členové západoberlínské Společnosti rusko-německého přátelství ", mezi jehož představiteli byl i dr. Trušnovič, hlásí, že dr. Trušnovič měl strach ze špionů a cítil, že je sledován od západních tajných služeb." Suddeutsche Zeitung jsou noviny seriozní a oficiálně oznamují, že před smrtí Trušnovič se bál méně agentů sovětských, než západních.
Americká jurisprudence soudí podle precedentu, podle analogie s podobnými případy. Ve věci Trušnoviče je mnoho paralel s případem senátora McCarthyho, který také lovil pederasty. Koneckonců, senátor McCarthy zemřel v nejlepších letech života, ve státní nemocnici ve Washingtonu, a pravičácký americký tisk psal rovnou, že ho tam zabili.
Ve věci Trušnoviče je také mnoho podobností s mým střetem s Aljošou Millroodem a jeho protektory. Aljoša, žid, pederast, propracoval celou válku pod křídly gestapa. Kvůli tomu, byl závislý na dobré vůli sovětské rozvědky. Ale současně pracoval pro CIA, která jej chránila, stejně jako chránila pederasty Romanova a Hildebrandta.
Ostatně i Bogdan, zkušený špión a vrah, mi řekl přímo:
– Jeden muž, dokonce i ten nejsilnější, nemůže bojovat proti gangu. Stejně bude zabit. Chápeš?
A abych to ještě lépe pochopil, vhodil mi do sklenice drogu LSD, po které lidé vyskakují z okna. Ale nakonec – zmáčkli jeho samotného.
Jak to vypadá, Trušnoviče zabili na příkaz americké rozvědky, pak ho odvezli a zakopali někde v lesíku v okolí Západního Berlína.
Samozřejmě je i možnost, ne příliš velká, že Trušnoviče odvezli na rozkaz sovětské rozvědky. Ale v tom případě je věc ještě pikantnější. To znamená, že pro sovětskou rozvědku bylo výhodné, aby v americké rozvědce pracovali takoví pederasti, jako Romanov a Hildebrandt.
Proč? Inu proto, že mezi homosexuály je mnoho psychicky nevyrovnaných lidí s komplexem Jidáše, které je pomocí šantáže snazší donutit ke zradě, než normální lidi. Je to obvyklá praxe mezinárodní špionáže na nejvyšší úrovni.
V hlavní místnosti štábu NTS ve Frankfurtě pověsili portrét Trušnoviče ve smutečním kádru vedle portrétů zabitých NTS-sovských parašutistů. A syn Trušnoviče pokračoval v práci pro NTS, aniž by si mohl představit, co se ve skutečnosti stalo s jeho otcem...
Další kapitola
Přejít na OBSAH