Stojím u okna a zasněně pozoruji, jak po alejích Riverside Parku se toulají holubi, vrkají a flirtují mezi sebou. V akváriu na mém psacím stole pomaloučku vrtí ocásky zlaté rybičky, a já plním dýmku aromatickým tabákem a pokračuji v analyze událostí z nedávné minulosti.
Vzpomínám si, jak jednou, když jsem se chystal znovu letět do Berlína, můj komisař Aljoša mi řekl s úsměvem:
– Víš, Gríšo, když Míšovi Korjakovu a Volodi Jurasovu naši strejci z Washingtonu nabídli zaletět do Berlína, protože jsou také členy COPE, oni se podělali strachem a odmítli.
Samozřejmě ... Lepší je kecat do rádia nebo psát do emigračního časopisu. Koneckonců, Západní Berlin byl malý ostrůvek v sovětské zóně. Letělo se tam po dobu dvou hodin. Nad sovětskými vojenskými jednotkami. A jestliže z nějakého důvodu letadlo by muselo přistát, pro lidi, jako jsem já, by to znamenalo jistou smrt. A já tam létal poměrně často, a proto chápu lépe než kdokoli jiný, co museli cítit NTS-sovští parašutisti, když se spouštěli přímo na bajonety čekajících NKVD. Vždyť při každém letu do Berlína mohl jsem se ocitnout v podobné situaci.
Jenže nitky tohoto trestného činu, této významné zrady nedávné historie poválečné imigrace, byly zamotané a složité a v samém středu této pavučiny, jako pavouk, seděl můj komisař Aljoša.
Podle zákona, pokud jsem se dozvěděl něco o trestné činnosti a skryl informace, stávám se společníkem zločinu. Aféra byla velmi závažná, a proto dříve než jsem začal jednat, musel jsem sám pečlivě zkontrolovat všechny mé dohady. Začal jsem tím nejjednodušším, nejzřetelnějším, se Slávikem. Teprv když CIA uzná tuto skutečnost, půjdu dále.
Jak jsem si řekl, tak jsem udělal. Zavolal jsem do Washingtonu svému bývalému šéfovi Alexandru a krátce mu řekl o podivném jednání Slávika, který si mne v opilosti spletl s Aljošou. Co nejkorektnějším způsobem jsem mu řekl, že podle mého názoru, Aljoša a Slávik jsou dva skrytí homosexuálové, což pro CIA v té době byl pádný důvod pro propuštění. A jelikož Aljoša byl úzce spojen s případem zahynutých výsadkářů, bylo by vhodné, aby pečlivě zkontrolovali jeho roli v tomto případu.
– OK, – stručně řekl Alexander, ale bez valného nadšení, jak se mi zdálo.
Brzy ke mně z Washingtonu přijeli dva agenti z CIA, aby udělali oficiální záznam. Na magnetickou pásku. Takoví ošklivci, kteří společně s průkazem totožnosti mi nevím proč strkali pod nos i fotografie svých manželek s dětmi, jakoby chtěli dokázat, že oni sami nejsou pederasti. Přičemž velmi je zajímalo, byl-li u nás se Slávikem fyzický kontakt.
– Ne, nebyl, – odpovídal jsem. – Nebudu mu ho strkat do huby, jen abych vám dokázal, že on je homo. Dost je na tom, že padl na kolena přede mnou, otevřel ústa a prosil... A pak se mi omluvil, že si mě zpletl s Aljošou Millroodem.
– OK, – agenti horlivě mi odpověděli kliknutím na tlačítko magnetofonu.
– Mám další závažné informace o případu mrtvých parašutistů. Ale myslím, že nemá smysl hovořit o dalším, pokud nebude vyšetřen tento první, klíčový fakt.
– OK, – opět kývnuli souhlasně úředníci CIA.
Zdálo se, že je to dokonce potěšilo. O případu parašutistů tihle kluci se bojí i škytnout. Ze zásady, CIA nerada nechává za sebou stopy. Proto žádnou odezvu, ani ústně, na svou zprávu jsem nedostal. Ale výsledky byly: Slávika z CIA vyrazili, ale můj komisař Aljoša zcela v pokoji zůstal na svém místě.
Je to opět nějaká záhada, a k jejímu vyjasnění je nutno pochopit, že na Západě, degeneráti z legie podle dr. Kinsey z 37% jsou v tajných společnostech a hrají stejnou roli, jakou hrála v SSSR komunistická strana.
Vyhnat z CIA všechny tyto homo, polohomo, exhomo a další nečistoty je stejné, jako vyhnat ze sovětské rozvědky všechny členy komunistické strany. No, a kdo tam zbyde?
Zdá se, že Slávik byl vyhozen z CIA ne proto, že by byl homosexuál, ale pro to, že usnul. Nenarušuj, bratříčku, stranickou disciplínu. Zato Aljoša unikl jen s lehkým napomenutím podle stranické linie. Pro ně je nejdůležitější, že je členem strany, a na zabité výsadkáře oni se mohou vykašlat.
Ukázal jsem CIA jen jednu kartu – sluhu Aljošu, který se projevil být sluhou špatné barvy. Jenže v případě, že nechtějí připustit zjevný fakt, že Aljoša je homo, a dokonce se brání podrobnější diskusi na toto téma, jaký má smysl odhalovat jim další? Budu tedy muset dělat další vyšetřování na vlastní pěst. Deduktivní metodou. Jak Sherlock Holmes. A dokonce i bez doktora Watsona.
Mimochodem, Conan Doyle, otec Sherlocka Holmese, též muž s švábem na mozku, byl předsedou Světové unie duchů, a jeho dcera, Jeanne Conan Doyle, byla velitelkou ženského praporu vzdušných sil Anglie, tedy byla to chlap v sukni.
Takže dává to dojem, že šéf Aljoši – Alexander Sergějevič Alexander, je jimi chráněn. Ale proč?
Nu což, musím na něho dohlédnout pečlivěji.
Vzpomínám si, jak Aljoša mluvil o svém šéfovi:
– To je tedy gentleman! Skutečný ruský šlechtic! Z Petrohradu!
Poptal jsem se v okolí lidí, kteří dobře znali Alexandra a zjistil, že "skutečný ruský gentleman" byl vlastně pokřtěný žid. Jak Aljoša. Nyní Alexander se snaží ututlat případ Aljoši. Proč?
A co je to za příjmení "ruského šlechtice" – Alexander? V Anglii, například, byl slavný Angličan – polní maršál Alexander. A v rádiu "Svoboda" jsem znal dva židy, také Alexandry. A ten třetí Alexander, můj šéf Aljoša, je také žid. Zdá se, že i v Anglii židé měnili svá jména. Na "skutečné angličany". Je to jen mimikra.
Přestože se narodil náš Alexander v Petrohradě, vyrůstal v emigraci, v Československu. A to je... špatné znamení.
* * *
Když Hitler zachvátil Československo, téměř všechny ruské přistěhovalce hned zahnal do koncentračních táborů, což Němci, je třeba poznamenat, nedělali v Jugoslávii ani v jiných okupovaných zemích. Když Stalin osvobodil Československo, ruští emigranti se z nacistických koncentračních táborů sotva vrátili domů, znovu je zahnali zpátky do koncentračních táborů, ale už stalinistických, i když opět je třeba poznamenat, že v jiných, osvobozených od Hitlera zemích, zabírali zdaleka ne všechny.
Z jakého důvodu se tak dělo?
Jak Hitlerovo Gestapo, tak i Stalinova NKVD věděly, že ruská emigrace v Československu se výrazně lišila od ruské emigrace v jiných zemích. Skutečnost byla taková, že Češi nepouštěli si do země pravičácké bílé emigranty. Oni si vybírali pouze levé. To proto, že jejich prezident Masaryk byl chromý na levou nohu.
Tento Masaryk, po rozpadu rakousko-uherské monarchie, rychle se stal prvním prezidentem Československé republiky. Díky zednářským kanálům. Před tím se schoval v exilu v Americe. Ženil se s americkou židovkou Garrigue a čekal na svou příležitost. Během občanské války v Rusku, v roce 1918, zednář Masaryk byl jedním z iniciátorů anti-sovětského československého povstání. Bojoval s rudými, ale brzy zradil i bílé. Dvojitý zrádce.
Vládl v Československu od 1918 do 1935 a během této doby do vlády bral jen zednáře. Široká veřejnost to mohla nevědět, ale kdo to vše dobře věděl, byli Hitler a Stalin. A proto, jak Hitlerovo Gestapo tak i Stalinovo NKVD svorně honili ruské emigranty ČSR do koncentráků. I s českými zednáři. Jak Hitler, tak Stalin věděli, že tito degeneráti budou se bouřit tak dlouho, dokud nedostanou vládu do svých rukou. A proto je zatýkali preventivně. Jako pátou kolonu všech dob a všech národů. Jako trvalý zdroj nihilismu, anarchie, revoluce, zmatku a zrady. A Stalin navíc připomenul českým bratřím-slovanům dvojí zradu během ruské revoluce.
Při pohledu na ruské emigranty z Československa a na jejich děti, přesvědčil jsem se, že Hitler a Stalin se nemýlili. Téměř všichni z těchto lidí, slušně řečeno, měli problémy. Mnozí z nich měli buď fingované manželství, kde žena dělá děti od jiného strýce, nebo manželství s rozvedenou ženou, která měla děti z prvního manželství. Ale ani to nepomohlo. Ženy ke stáří se dostávaly do blázince. Z dětí se stávali narkomani, alkoholici nebo hippies. Ale abyste si toho všeho všimli, na to potřebujete je sledovat po dlouhou dobu a... mít na čele třetí oko profesora degeneralogie.
Takže, proti mému Alexandru existují dvě vážné námitky. Za prvé, on je odnárodněný pokřtěný žid, který to skrývá. To jest, je tajný, zamaskovaný žid. Zadruhé, jelikož ho přijali do Československa, je možné, že byl zednář. V každém případě, k takovému závěru došla sovětská špionáž. Oni vědí o Alexandrovi mnohem víc než já. Od toho samého Aljoši.
Takže zde Alexander přikryl Aljošu. Instinktivně. Jako žid žida. Jak zednář zednáře. Dost možná, že Alexander neví, že Aljoša sloužil kdysi Gestapu? Neví, za co Aljoša dostal to lukrativní místo? Jak jim dal několik stovek svých bratří, židů z Rigy?
Jenže sověti určitě tam mají ještě nějaké svědky a dokumenty, které zabavili v Rize v archivu gestapa.
Alexandru bylo 65 let. Proto jeho blízcí lidé mu říkali – starý Alex. Na rozdíl od mladého Alexe – Aljoši, kterému tehdy bylo pod 40.
Starý Alex měl celkově dvě manželky. První – ruská šiksa, s kterou měl dospělého syna – umělce. Velmi slušná a půvabná dáma v určitém věku, žijící v New Yorku, jenomže... starý Alex žil ve Washingtonu!... a s 30tiletou Němkou!... Jemu je 65 a jí 30... Fiktivní vztah? Starý Alex práší lidem do očí? Demonstruje komplex Dona Juana, charakteristický pro některé homo, propojený s komplexem méněcennosti?
Když starý Alexander pracoval ve Frankfurtu, jeho sekretářem nebyl nikdo jiný, než nám již známý Slávik Pečatkin. Když starý Alex přešel do Washingtonu, dal Slávika mladému Alexovi (mému Aljošovi), ale ve Washingtonu si opatřil mladou lesbičku, aby vypadal jako Don Juan.
Tyto fígle-mígle známe. Komplex Dona Juana byl také u zdravotníka Victora Maevy, jakož i u bisexuálního Igora Kronzasa. Každý z nich demonstrativně běhal za ženskýma, aby skryl svoji pederastii.
Se svou první, starou ženou, stařec Alex se nerozvedl, ale jezdí k ní na návštěvu, jako starý přítel. A s tou druhou, mladou Němkou, není zaregistrován, i když ona žije v jeho domě. První žena se dívá na všechny ty triky zkrz prsty. Ona ví, že je to fikce. Tito lidé se setkávají bez lásky, rozvádí se bez smutku. Ačkoliv někdy, to je pravda, se stává, že ty dvě fiktivní manželky se dají dohromady v lesbické lásce – a vyženou muže. A on ke všemu jim musí platit alimenty...
* * *
Vzpomínám si, že starý Alex mě varoval:
– Grigorij Petrovič, já vím, že mnozí Rusové obdivují senátora McCarthyho. Ale vy osobně, jako prezident COPE, buďte opatrný s McCarthismem. On nakonec stejně prohraje.
Takže Alexander byl proti McCarthymu. Ale senátor McCarthy tehdy honil rudé a levičáky, přičemž jedni jako druzí byli buď gay, nebo židé. Ale proč "skutečnému ruskému gentlemanu" se nelíbí, když někdo honí rudé, homosexuály a židy?
Americká politika osciluje jako kyvadlo. McCartismus počátku 50. let byl na extémní pravici, ale celoamerický bordel v polovině 60. let byl na extrémní levici. Přičemž McCartismus trval krátce, 2-3 roky, ale bordel trval dlouho, 15-20 let a plus.
Začal McCartisms hlasitými soudy nad špiony, kteří vydali sovětům tajemství americké atomové bomby, a kteří byli všichni s příměsí židovské krve.
Ale Komise pro atomovou energii USA, atomový mozkový trust země, byla taky plná židů. Předseda Komise – David Lilienthal, členové výboru – Louis Strauss, V. Veymak, R. Baher. Pokud čtyři z pěti členů komise byli židé, jako pátý mezi ně se vecpal zednář Pike. Jmenováni do této komise byli prezidentem Trumanem, který sám byl zednář 33. stupně zasvěcení, který otevřeně přiznal, že zednáři přinesli mu vítězství nad svým rivalem, senátorem Davisem.
Takže, z 10 atomových špionů 8 byli výlučně židé: Harry Gold, Miriam Moskowitz, Julius a Ethel Rosenbergovi, David Grynglas, Sidney Weinbaum (nezaměňujte s editorem "Nového ruského slova" Weinbaumem), Morton Sobel a Abraham Brotman. Do desítky zbývající dva byli položidé: Klaus Fuchs a Alfred Slyak.
Když je soudili, obhájce se snažil je hájit tím, že všichni byli mentálně abnormální. Dokonce i obžalovaní také ukazovat prstem jeden na druhého, že on je údajně psychopat, a ten druhý, napůl šílený.
Výsledek – Julia a Ethel Rosenbergovou posadili na elektrické křeslo. Ale kdo je soudil? Soudcem byl žid Kaufman, kterého levý židovský tisk potom nazval vrahem. Tak se vyznejte v této židovské šlamastyce, kdo tam byl inteligentní a kdo byl bláznivý či jen slabomyslný.
Za otce americké vodíkové bomby, který všelijak odporoval jejímu zrození, se pokládá dr. Oppenheimer. V jeho mládí, on byl zamilovaný do komunismu a... do mladé židovské komunistky, jménem Kaufmanová. Ale brzy komunistku Kaufmanovou komunismus zklamal, ne Oppenheimer, a nápodobně starověkým Římanům, sedla si do vany a otevřela si žíly – spáchala sebevraždu.
Och, ti židovští extrémisté... Na jedné straně soudce-vrah antikomunista Kaufman, na druhé straně sebevražedkyně-komunistka, také Kaufmanová.
Nejdůležitější špion v první desítce byl Klaus Fuchs, což v němčině znamená "liška". Tato liška, zdá se, zavčas utekla z Německa před Hitlerem... aby později škodila Američanům – svým zachráncům.
A přitom jsem si vzpomněl na jinou lišku jménem Fuchs. V roce 1945, když jsem byl okupačním důstojníkem v Berlíně, naši řidiči si někde opatřili pár tlustých knih, a obrázky z nich začali ukazovat naším sekretářkám. Ty nejprve vyprskly smíchy, ale pak se začervenaly, utekly a cestou si odplivovaly.
Ukázalo se, že to byly věhlasné "Dějiny mravů" od Fuchse. Luxusní vydání v několika svazcích. Vazba z prasečí kůže. Nádherný papír s množstvím ilustrací. Vydáno pod rouškou historie mravů, ve skutečnosti pornografie. Nejšpinavější a nejnemorálnější kniha v Německu. Takže vězte, její autor – pornograf Fuchs – byl rovněž jedním z vůdců německých socialistů.
Je možné, že vedoucí atomových špionů Fuchs byl příbuzným sociál-pornografa Fuchse? Zeptáte se, – jaký může být vztah mezi špionáží, pornografií, a socialismem? Myslíte si, že žádný? Tak proč ušlechtilý disident Anatolij Kuzněcov, autor uznávané knihy "Babi Yar", nejprve byl souzen ne za politiku, ale za pornografii?
Tak či onak, výsledkem vyšetřování atomové špionáže ve Spojených státech začal McCartismus. A protože atomoví špioni, rudí, levicoví, souputníci i sympatizanti, byli židé, okamžitě začalo obviňování McCarthyho v antisemitismu. Vinni nejsou, říkali, vyzvědači, nýbrž McCarthy.
Zároveň jaksi zapomněli, že hlavní poradci senátora McCarthyho, jeho levá a pravá ruka byli dva židé – David Schein a Roy Cohen. Opět stejný příběh: někteří židé požírají jiné židy. Ale kdo je tím vinen? Senátor McCarthy!
Americký tisk přirovnával McCarthysmus na středověký hon na čarodějnice, a McCarthy byl zobrazován jako Grand Inquisitor Torquemada. Pojďme se tedy podívat do senátora McCarthyho trochu blíž. Kdo byl ten muž?
Oženil se pozdě, ve věku 45 let. Brzy on a jeho manželka adoptovali dítě. To znamená, že inkvizitor McCarthy měl něco společného s čarodějnicemi a čarodějníky, které lovil. Jediný rozdíl, senátor McCarthy byl čestný muž, neboť nezanechal potomstvo. To je pravidlo. Koneckonců, středověká inkvizice se také sestávala z mnichů – františkánů a dominikánů.
Legendární hlava FBI – Edgar Hoover, který vedl tuto organizaci po 47 roků, také celý život zůstal starý mládenec, to jest, byl mnichem ve světě. Když zemřel, odkázal celý svůj majetek, 550.000 dolarů, svému nejbližšímu příteli, Clyde Tolsonu, který následoval Hoovera na postu ředitele FBI. Clyde i do domu se nastěhoval, který mu nechal Edgar. Celý svůj život držel u sebe vlajku z jeho rakve a byl pohřben vedle něj. Rodný bratr Clyde – Hillary Tolson svědčil u soudu pod přísahou, že Clyde byl duševně nemocný člověk.
Odborníci tvrdí, že většinu těžkých přestupů jak trestních a politických, dělají podivíni, lidé s abnormální psychologií. Ale šéf FBI J. Edgar Hoover, šéf-lovec zločinců, jak jsme viděli, byl též velký podivín. Ale – čestný podivín. A jeho "blízký přítel", který jej následoval jako ředitel FBI, Clyde Tolson, jak vidíme, též nebyl úplně normální.
V roce 1953, emisaři McCarthyho – jeho archandělé David Schein a Roy Cohen odletěli do Německa, aby udělali čistku v americké vojenské správě. Čistili podle seznamu, a hlavy létaly až na samotném vrcholu. Mimo jiné, vyčistili i amerického generálního konzula v Mnichově, totiž nejdůležitějšího Američana v Bavorsku.
Tou dobou jsem byl prezidentem COPE, a jednou mi na stole zazvonil telefon:
– Mister Klimov? Mluví Mister Sh., bývalý americký generální konzul v Mnichově. Mně vás doporučili naši společní přátelé...
"Znám já tyto přátele, – pomyslel jsem si tehdy. – Buď CIA nebo FBI."
– Pane Klimov, faktem je, že teď mám spoustu volného času, a rozhodl jsem se napsat knihu o Berlíně v roce 1945...
„Já jsem také napsal svůj Berlínský Kreml, když jsem neměl do čeho píchnout, – zavzpomínal jsem v duchu. – Byl jsem nezaměstnaný. Do žádné země světa mě takoví konsulové nepouštěli.”
– Pane Klimov, byl jsem kdysi americký důstojník, vy jste byl sovětský důstojník, tedy spojenecký důstojník. A proto bych rád si s vámi pohovořil...
„Když ty jsi byl, strejdo, generálním konsulem, – pomyslel jsem, – ty jsi mne nepouštěl ani na práh konsulátu. A najednou si vzpomínáš, že jsem "spojenecký" důstojník.”
– Takže můžete mne přijmout, Mister Klimov? – ozvalo se žádostivě v telefonu.
– Ovšem, samozřejmě, – suše jsem odpověděl. – Rád se s vámi seznámím.
Bývalý generální konsul USA přijel ke mně do kanceláře v jakési staré-přestaré herce s děravou střechou z nepromokavé plachtoviny. Ve dvoře sněhová břečka, zima, a on je bez dlouhého kabátu, bez klobouku, v jakémsi těsném, chatrném kabátku. A třese se zimou.
Co tak blbne? – pomyslel jsem. Vždyť má v Bavorsku několik baronských zámků. A tváří se, že je ubožák. Takový maličký, scvrklý človíček, ale chytrý a rychlý, jako šváb. Ovšem, jestli ho přitiskli McCartyho archandělové, tak to znamená, že je buď rudý, nebo homo, nebo žid. Nebo možná i to první, i druhé, i třetí.
„Prostě McCarthy je honí jako šváby”, – opět jsem pomyslel.
Podruhé si mne připomenul generální konsul ve Vietnamu v roce 1967. Tehdy byla Vietnamská válka. Já jsem tam pracoval jako příjemce elektrického vybavení polní kuchyně při stavbě vojenského letiště a čirou náhodou jsem našel v knihovně knížku mistera Sh., o které on mi tenkrát povídal.
Napsal něco tak mezi románem a memoáry. Hrdina románu je mladý americký diplomat, který pracuje v Berlíně v 30tých létech minulého století a šíleně se zamiluje do okouzlující židovky z vyšší německé společnosti. Kromě tohoto diplomata, dvoří se jí i sám Hitler, ale nakonec diplomat se s ní ožení, čímž ji vlastně zachrání...
„To znamená, že on byl ženatý s židovkou. To od ní má ty baronské zámky”, analyzuji. Hitler jí ty zámky zkonfiskoval, vyhnal ji do Ameriky, ale za pomoci generálního konsula tato chytrá židovka dostala své zámky zpět. Přičemž autor všelijak židům podlézá a mlčí o tom, jak mu dva židé-MacCarthysté, Schein a Cohen, dali na frak.
Tak se vyznejte v takové židovské huspenině.
Opět, je to zmije, která kouše vlastní ocas. Bohoslovci už dávno pozorovali, že ďábel má sklon k sebedestrukci. Satanisti zde se opičí: "V ďáblu je Bůh!" Ti, kdo nevěří ani v Boha, ani v čerta, mohou si vzpomenout na první zákon marxistické dialektiky o jednotě a boji protikladů, coby hybné páce dějin.
Pro všechny ostatní skeptiky, nevěřící ani v Boha, ani v čerta, ani v Marxe, ani v Engelse, vězte, že i otec psychoanalyzy papele Freud populárně rozebral komplexy destrukce a sebedestrukce, které se vzájemně doplňují, jako rodní bratři.
* * *
Brzo jsem pocítil, že starý Alex prostřednictvím CIA po všech kanálech rozeslal upozornění:
– Vystříhejte se Klimova, to není náš člověk! On je příznivec senátora MacCarthyho!
A já vidím, že některé lidi začínám plašit, zaregistruji to, ale mně je to jedno. Proč se mi začínají vyhýbat? Vždyť jsem pouze vyplnil svoji služební povinnost a chci dojít až do konce v aféře zabitých parašutistů. Chci vědět, kdo je poslal na jistou smrt? Ale CIA nechce budit nebožtíky. Ani za nic nechtějí, abych strkal svůj nos do této aféry.
Po revoluci zavedl Trockij do Rudé armády institut komisařů, nebo jak je nazývali bílí, žido-zednářských komisařů. Tento institut vedl žid Trockij, ale brzo, během Veliké Čistky, gruzínský polo-žid Stalin poručil zastřelit všechny ty trockisty a komisaře, které jmenovali. A ještě o málo později čtvrtinový žid Hitler a polo-žid Himmler vydali známý "Příkaz o komisařích", podle kterého němečtí vojáci měli rozkaz nebrat komisaře do zajetí, ale zastřelit na místě.
Opět satan a antikrist jeden druhého koušou za ocas. Jako soudce Kaufman, který poslal na elektrické křeslo své pokrevní bratry, manžele Rosenbergovi. A náš význačný filosof Berďaev doslova nic z toho nevidí, jako slepec ze všech sil předpovídá svaz satana a antikrista, jehož výsledkem nastoupí světovláda knížete tohoto světa, tedy biblického ďábla. A proto na Západě pokládají Berďaeva za největšího ruského filosofa 20. století.
Ale vraťme se od teorie k praxi. Takovým typickým, promiňte ten výraz, židozednářským komisařem byl můj komisař Aljoša. V mládí studoval pouze jeden rok na finanční fakultě univerzity v Rize. Zřejmě se chystal stát bankéřem, jenže byl povolán do lotyšské armády. Jako řadový voják. Tím jeho vzdělání skončilo. Potom celý jeho život, bez vzdělání a bez povolání, točil se, vrtěl se, krátce... dělal komisaře...
Aljoša byl pohledný muž, středního růstu a příjemného zevnějšku. Ačkoliv, když člověk přihlédnul blízko, byl jaksi slaďounký. Miloval dobře pojíst, měkce pospat. Gurmán a sibarit, sklonný ke tloušťce. Kůži měl bez jediného chlupu, jako žena, a jako žena často byl hysterický.
Žid Aljoša začínal tím, že pomáhal Němcům osvobozovat Rigu od židů. Potom pracoval v CIA a tvářil se, že pomáhá Američanům bojovat s komunismem, ale pomáhal sovětské rozvědce osvobozovat se od amerických parašutistů.
Pamatuji se, když se zakládalo COPE, navrhnul jsem nazvat náš časopis "Vlast", abych potvrdil naši lásku k vlasti. Vždyť jen ta (a tupost německé politiky vzhledem k ruskému národu) zachránila SSSR za doby války. Ale komisař Aljoša trval na jiném názvu: "Svoboda". Svoboda je prý důležitější, než vlast. A proto v našem časopise neustále vytrubovali o těch, kteří "zvolili svobodu”. Ale ve skutečnosti většina uprchlíků, obzvlášť mezi důstojníky, utekli na Západ kvůli Němkám. Například můj vice-prezident major Dzjuba a jeho bláznivá žena Suzanna.
Můj druhý viceprezident byl Igor Kronzas, dívčí jméno matky Michejeva, přezdívka Matrosov. Vnutil mi jej můj komisař Aljoša tvrzením, že je to příkaz z Washingtonu. Kronzas rovněž "zvolil svobodu" současně s Němkou. S jediným rozdílem, že jeho Němka se brzo vrátila do sovětské zóny, kde pracovala jako herečka ve filmovém městečku Babelsberg poblíž Berlína. Prostě sehrála svoji roli a pak se vrátila. Zdá se, že Kronzas neuprchl, nýbrž že byl vyslán.
V sovětské zóně Kronzas pracoval v sovětském informačním byró, které bylo těsně propojeno se sovětskou rozvědkou. Nyní Kronzas pracuje v americké rozvědce G-2, spolu s Aljošou. Přičemž Aljoša je homo a Kronzas je polo-homo, a byl to Aljoša, kdo poslal Kronzase na výběr parašutistů, které Kronzas vlastně zahubil.
Aljoša rád hrál roli dobráka, liberála a humanisty. Jenže jeho dobrota se jaksi orientovala na špatné lidi. Přesně jak u těch zatracených liberálů v Nejvyšším soudu USA, kteří vždy se více starají o zločince, než o jejich oběti.
Pamatuji si, že po aféře s parašutisty, Kronzas byl velmi nervózní a strašně pil. Výsledkem bylo, že v opilosti se služebním automobilem srazil jezdce na kole, silně jej poranil a šel do vězení na 3 měsíce. Ale komisař Aljoša na schůzi aktivu COPE mu opět projevil svoji hnusnou dobrotu:
– Je třeba pomoci Kronzasu. Musíme mu ukázat svůj kamarádský vztah k němu. Víte co, uděláme podpisovou akci se sbírkou peněz a budeme Igorovi nosit do vězení...
Mám-li říct pravdu, piják a flákač Kronzas se už přejedl celému COPE víc než bylo zdrávo. Proto jsem se neudržel a kategoricky jsem prohlásil:
– Poslyš, Aljošo, a proč bys nemohl politovat toho cyklistu, kterého Igor zmrzačil? Tvoje dobrota je nějak falešná. A jestli chceš nosit Igorovi sbírky peněz, choď si tam sám. A po návratu Kronzase z vězení, já ho zpátky do práce vezmu jen s jedinou podmínkou...
– Jakou podmínkou? – zneklidněl Aljoša.
– Že se Kronzas ožení. Má teď další nevěstu, které nasliboval manželství a vypůjčil si u ní fůru peněz. My už teď z jeho platu musíme strhávat na dluhy dvěma jeho předchozím nevěstám a z platu mu nic nezbývá. Jediná možnost, jak jej přivézt k rozumu, je ho oženit.
Akční výbor COPE jednohlasně schválil můj návrh. Tak nebohého Dona Juana ženili z úředního příkazu. Podrobněji je to popsáno v mém románě „Mé jméno je Legie”. A vše je opsáno ze života. Na chlup. Ech, veselou jsem měl práci v COPE!
Ale komisař Aljoša je na mne naštvaný. Nejprve jsem mu oženil jeho prvního miňóna, Slávika Pečatkina. A teď mu žením i jeho druhého miňona, Igora Kronzase.
Nikdy se nepokoušejte udělat někoho šťastným proti jeho vůli. Z toho budete mít jen nepříjemnosti. Vzpomínám, jak jsem jednou šel na procházku po Riverside. Kolem mne poskakovaly veverky, žebrající u kolemjdoucích burské oříšky. Jedna z nich byla natolik drzá, že mi je žrala přímo z rukou. Dostal jsem nápad, hodil na veverku klobouk, zabalil do něj a přinesl domů. Rozhodl jsem, nechť žije nějaký čas u mne jako kočka.
Ale veverka nechtěla být kočkou. Nevrle na mne syčela, demostrativně odmítala žrát oříšky, brzo se úplně schovala do lesa pružin mojí ohromné dvoulůžkové postele. Pár dní u mne prožila, ale tvrdohlavě nechtěla se stát kočkou. Syčela na mne, i zuby použila, takže jsem musel ji pustit oknem ven. Takže ještě jednou opakuji, nikdy nedělejte nikoho šťastným násilím. Z toho budete mít jen nepříjemnosti.
Takže Kronzas jezdil po lágrech DP, opíjel se tam s uprchlíky a verboval je ke shození do SSSR. Oni potom postupovali do speciálního lágru, kde je trénoval a učil skákat s padákem Bogdan Rusakov. Za každý den, který ztráví v Sovětském svazu, parašutistům slibovali 100 dolarů, což tenkrát bylo dost velká suma.
Po smrti parašutistů, Bogdana ve spěchu odvezli do Washingtonu a Kronzase vyhodili na ulici. Kronzas se tehdy tak opil, že jej dokonce dovezli na speciální lékařský výzkum. Měli totiž podezření, že používá narkotika.
Kronzas věděl, že ve Washingtoně běží vyšetřování. Bál se, že bude odhalen, znervozněl a topil svůj strach v alkoholu. Velmi se mu chtělo utéci zpět do sovětské zóny, ke svým pánům. Jenže ven se dostat nemohl, tak se opět obrátil na svého náčelníka Aljošu.
Dále, jak to vypadá, sověti se pokusili najít východ ze situace a pod záminkou, že potřebují chytit mne, odvezou i jeho. Jenomže já jsem na špek neskočil.
V podstatě, mladý Aljoša kryje Kronzase, a starý Alex kryje Aljošu. Tak se drželi jeden druhého, jako bledé spirochéty. Podobná historie jako s Natašou Meyer, jenže to byla spirochéta ženského rodu.
Nyní dovolte, abychom vzali pod mikroskop Bogdana Rusakova, jméno matky Sagato.
Po válce, když vlasovci prováděli mezi sebou jakési zúčtování, Bogdan zabil člověka. A proto ho hledala mnichovská kriminální policie. Dokonce i do COPE přišel policejní komisař Kasten-Huber ve věci této vraždy a vyptával se mne na Bogdana. To samo už dělalo z Bogdana předmět vydírání od sovětské rozvědky, která dobře věděla vše, co se dělo v Mnichově.
Po smrti parašutistů, Bogdan ve Washingtonu se dal na pití stejně, jako Kronzas v Mnichově. Jestliže Kronzas se opil natolik, že autem vrazil do cyklisty a šel do vězení, tak Bogdan, rovněž za volantem a opilý, velkou rychlostí přejel na červenou, vrazil do jiného auta, byl zatčen a zbaven řidičských práv.
Proč oba byli tolik nervozní? Nečisté svědomí jim nedalo pokoje?
* * *
Když v září 1957 na konferenci amerického oddělení COPE v New Yorku pozvali Bogdana Rusakova, on přijel o den dřív a večer zaskočil ke mně. Jelikož jsem nikoho nečekal, postavil jsem na stůl to, co bylo pod rukou: láhev vodky a sklenici uzených rybiček v oleji. Bogdan, hladový jak šakal, okamžitě shltnul všechny šproty, zapil to olejem ze sklenice a spokojeně se olíznul.
„Pije olej, – povídám si pro sebe. – To znamená, že má strach, že se opije. Známý trik.
Mluvili jsme o různých věcech a brzo rozhovor se stočil na Aljošu. Jako bych vyprávěl anekdotu, pověděl jsem Bogdanovi, jak si mne Slávik zpletl s Aljošou, jak padl na kolena a modlil se před mým rozepnutým příklopcem.
Jenomže Bogdan se vůbec nezasmál a hned začal se mnou spor. Navzdory faktům, všemi možnými způsoby se mne snažil přesvědčit, že jsem vše špatně pochopil. A přitom jsem si všiml, že má vysoké znalosti ohledně homosexuality. Odkud je vzal?
Venku je vedro. My pijeme vodku s ledem. Stavím druhou sklenici šprotů a Bogdan shltne její obsah, včetně oleje. Já piju bez zákusků a myslím si:
– Olej mu nepomáhá. Začíná povídat, co chtěl utajit.
Já zkoumám Bogdana, a on se pokouší mne odvést od mojí stopy. Přitom znovu se přeřekne, že Slávik k němu také lezl stejným způsobem, jenže to bylo zcela z jiného důvodu. Potom mne oslňuje znalostmi, že pasivní pederasti jsou, prý, skuteční pederasti, ale aktivní, to jsou normální muži, kteří se jen přesytili ženami.
Typická lež aktivních pederastů. Ve skutečnosti je to tak: Ti pasivní mají duši ženskou a proto je to někdy táhne k ženám jako kamarádkám. Ale... ty je nevzrušují už proto, že ženy mohou, stejně jako impotenti, pouze lízat. Zato aktivní pederasti souložit s ženami mohou, jenže... jsou jim protivné. To je kořen toho, čemu se říká manželské peklo.
Podle statistiky dr Kinsey 37% mužů je více nebo méně obeznámeno s homosexem. Mezi těmito 37% jsou pouze 4% čestní, zjevní homo, ale zbývajících 33% se tím zabývá částečně, příležitostně. Shrnuto, každý třetí muž není opravdový muž. Takoví se žení bez lásky, rozvádí se bez hoře.
Postupně z našeho rozhovoru vyplývá, že třebaže Bogdan je zapsán jako zaměstnaný v CIA, ve skutečnosti sedí doma a dělá, že se zabývá nějakými překlady. Jak ale může překládat, když neumí dobře anglicky? Zdá se, že lže. Nejspíš sedí doma, protože má domácí vězení.
Ale Bogdan pokračuje kecat dál, vypráví mi o své svatbě. Se smíchem povídá, že někteří muži jdou s ženou do postele aniž by věděli, jak se jmenuje. Ale on se ženil, aniž by znal svoji ženu vůbec. Prostě uviděl v kanceláři hezkou mašinistku a navrhl jí svatbu.
Jeho žena Iročka je skutečně velmi hezká dáma. Mají dva roztomilé kluky věku 5 a 7 let. Ale žije se jim špatně. Bogdan si naříká, že Iročka je špatná hospodyně, a Iročka si naříká, že Bogdan příliš pije.
Hle, to je zajímavé. Sklon k alkoholismu je nejčastěji symptómem různých psychických problémů, například potlačené homosexuality, neboť lidé se snaží utopit své problémy v alkoholu.
Žena si naříká u Bogdana na pohlavní slabost. On dokonce bere na to jakési tabletky. Potom se dozvídám, že ji klame. Ale zde vzniká freudovská otázečka: „Klame ji s kým? S jinými ženami... nebo s muži?” Vždyť každý třetí muž je takový.
Vypili jsme jednu láhev vodky, přinesl jsem druhou.
Rozhovor neustále se stáčí k Aljošovi. Občas jdu stranou, měním námět, ale Bogdan neustále se k němu vrací, úsilovně se pokouší mne přesvědčit v tom, že Aljoša není pederast. Je už zcela opilý a těžko se kontroluje, stále jede "na červenou". Je zřejmé, že Aljošova věc jej velmi znepokojuje. A moje intuice mi našeptává, že Aljošovo tajemství je klíčem k pochopení všeho ostatního.
O zabitých parašutistech samozřejmě se nezmiňuji, ale Bogdan rovněž o nich ani slova neřekne. Je jasné, že se mu nechce budit nebožtíky. V tomto ohledu si rozumíme.
– Ty chlastáš jako kobyla a nic k tomu nejíš. Tebe v tom speciálně cvičili? – najednou se rozzlobil Bogdan.
– Samozřejmě. Zato tobě, jak vidím, ani olej nepomáhá, – vtipkuji já.
Ale Bogdan už přebral a se zlostí v hlase, najednou to vzdává.
– Víš, takoví pasivní pedouši, jako Slávik, jsou totální impotenti. On, ten skunk, jen zadnici nastavovat umí. Buď cucá u mužů, nebo líže u žen. Takoví skunkové nesmí pít. Ženské taky ne. Jak on se napije, hned ztrácí sebevládu. A potom kvůli němu druzí musí na kobereček, odpovídat na otázky...
– Máš pravdu, i Aljoša si dává pozor na alkohol, – zadumaně souhlasím. Když se někdo bojí alkoholu, je to podezřelé. Něco musí skrývat.
Tak sedíme, klábosíme, popíjíme. „Veteráni vzpomínají na minulé bitvy, kde společně bojovali”... Začali jsme pít v 9 hodin večer, teď už jsou 4 ráno. Ale Bogdan, jak to vypadá, se nechystá k odchodu. Hrajeme hru, kdo koho přepije.
Přilévám do sklenek a přemýšlím – Bogdan pro mne není ničím, ke mně přišel poprvé. Proč přišel? Nebo ho poslali? Ale kdo? Aljoša? Nebo někdo jiný? – Tato idiotská situace mi připomněla ty dva rybáře, kteří mne zvali zalovit si rybku na sovětské hranici.
Hledím pozorně na Bogdana a všímám si, že výraz jeho tváře je trochu divný. Buď je to tím, že od poranění má jedno oko skleněné, nebo proto, že nosí masku zvýrazněné sebedůvěry, která chvilkami přechází v drzost. To je ochranná maska lidí, kteří ve skutečnosti si nedůvěřují.
Bogdan sedí na židli za mým psacím stolem, já jsem se rozvalil v křesle u okna. Na stole leží tlustá vrstva přečtených časopisů, vedle je těžký bronzový nůž na otvírání dopisů. Má držadlo ve formě filina sedícího na knize za sedmi pečetěmi – symbol moudrosti.
Najednou Bogdan se chápe nože a začíná jím bodat balík časopisů. Dokonce s takovou zlostí, že nůž projíždí celou vrstrou a zabodává se do stolu. A dělá to ještě několik minut. Je jasné, že od zlosti zešílel. Něco se mu zřejmě nedaří.
Ale já vím, že má za sebou vraždu a proto se v duchu rozhoduji, že přiblíží-li se s nožem ke mně, musím jednat rychle. Vytáhnul jsem z kapsy tlusté černé plnící pero a povídám mu jen tak:
Víš, co to je? To je plnící pero, ale ne obyčejné. Speciální pro agenty CIA. Lze jej plnit i plynovým zásobníkem, i patronou do revolveru. S kulí.
– A co v ní máš teď? – zpozornil Bogdan.
– Už si nepamatuju. Možná plyn. Možná kulka, – klidně odpovídám. – Nevadí, jak v ruské ruletě. Nejprv plynem do nosu, pak kulí do břicha.
– A už jsi zkoušel s ní střílet?
– Jasně. Přišel jednou ke mně do COPE Žeňka Kapitán. Můj bývalý kamarád, který se stal sovětským agentem, a drze se uvelebil, nechtěl jít pryč. No tak jsem mu vystřelil plynem pod nos. Ten ti vyletěl jak raketa.
– Šikovné! – s nadšením poznamenal Bogdan.
– Ano. Ale blbé bylo to, že jsem potom nemohl sedět v místnosti. Každý, kdo přišel, se rozplakal. Tak potom té místnosti říkali komnata slz.
Bogdan se viditelně uklidňuje. Dopíjíme s ním druhou láhev. Za oknem už svítá. Bogdan zívne, protáhne se a líně se mne táže:
– Četl jsi, Gríšo, povídku Hemigwaye "Vrahové"?
– Ne.
– Radím přečíst.
– O čem to je?
– To je o jednom gangsterovi, Velkém Jo. Který se porval se svojí bandou. Jo byl veliký a silný a gangsteři malí a chabí. Ale nakonec oni zabili Velkého Jo. Morálka tohoto příběhu je prostá: jeden člověk, byť i nejsilnější, nemůže se střetnout s organizovanou bandou. Zabijí ho určitě. Chápeš?
„Tak tak, to už je přímo výhrůžka”, – uvažoval jsem. – „Ale z které strany? Která banda jej poslala: KGB nebo CIA?”
– Když ty tam něco popisuješ, – nejistým jazykem brebtal Bogdan, – tak ti neuškodí se poučit u toho... Hemingwaye.
Venku se zcela rozednilo. Dívám se na Bogdana a už nejsem schopen rozeznat, které jeho oko je skleněné a které je skutečné. Pitku jsme začali v 9 večer, skončili ji v 9 ráno. Takže, vyšetřování trvalo 12 hodin.
Ode mne Bogdan odjel rovnou na konferenci COPE, ale do sálu už nedošel, protože se svalil pod parádním schodištěm a usnul. Našli ho tam až po skončení konference. V prachu a pavučinách.
A já, ačkoliv jsem byl ex-prezident COPE, na tu konferenci jsem vůbec nešel. Měl jsem vážnější věci na starosti. Slíbil jsem Kisse dovézt do letního tábora věci pro Galku, její mladší sestru, a co jsem slíbil, to musím splnit.
Celý den potom jsem musel jezdit ve svém bílém Linkolnu. Bylo to těžké. Vždyť celou předchozí noc jsem propil se zkušeným diverzantem a vrahem. Nespal jsem, nejedl, neoholil jsem se, neumyl. Krátce, docela jak na frontě. Na frontě psychologické války. A Kissa bezstarostně seděla vedle mne se zvednutýma holýma nožkama. Tak, aby bylo vidět její bílé kalhotky.
– Povídej mi cokoliv, jinak usnu za volantem, – poprosil jsem.
– To je tvoje vina. Nemusel jsi celou noc pít, – odsekla Kissa.
* * *
Do postele jsem se dostal až před půlnocí. A najednou začalo cosi divného. Ležím v posteli, velmi se mi chce spát, ale usnout nemohu. To se stává, když se člověk přepije černé kávy. Jenže já ten den kafe vůbec nepil.
Po celém těle mám jakýsi protivný pocit. Vstal jsem, ve spodkách prošel se po pokoji, zakouřil. Cigareta měla nějakou jinou, nepříjemnou chuť.
Usedám do křesla, zkouším zapnout radio. Ruka mne neposlouchá, ani nepadá na knoflíky aparátu, a když se mi nakonec podařilo jej zapnout, z radia se ozval divný zvuk, jakýsi kovový, třesoucí se, přicházející odněkud z daleka. Co je to za čertovinu?
Vzal jsem noviny. Pokusil se číst. Oči klouzají po řádkách, ale já nic nechápu. Doslova je narušeno spojení mezi očima a mozkem.
Položil jsem ruku na holé koleno, ale vlastní tělo dává pocit cizího těla. Štípnul jsem se, ale nic necítím. Co to znamená?
V nohách cítím slabost. Dýchat je mi těžko. Jakoby bylo málo vzduchu. A slyším, jak hlasitě tluče moje srdce.
Opět si lehám do postele a pokouším se usnout. Po celém těle vlnami probíhá lehké třesení. Prostěradlo, poduška i pokrývka jsou nějakými jinými.
Třebaže jsem po čertech unaven, namísto sna ve mně se objevuje něco nedobrého. Jakási nepochopitelná a nepříjemná úzkost. Dokonce vlastně ne úzkost, ale něco mnohem horšího. Možná, že jsem onemocněl? Ale tohle je podivná nemoc.
Z velkého otevřeného okna od Hudsonu táhne chlad. Mněl jsem chuť přiblížit se k oknu, abych se nadýchal svěžího vzduchu. Ale současně se z neznámého důvodu bojím, že vypadnu z okna – ze čtvrtého poschodí. Mám dojem, jakoby mne někdo postrkoval zezadu. Jakoby ve mně bojovaly dvě bytosti: moje vlastní "já" a jakési cizí, druhé "já".
Usedám do křesla. Nepochopitelná vnitřní úzkost roste a roste. Potom najednou mne zachvacuje vlna horoucího strachu. Tak horoucího, že jsem celý pokryt potem. Odkud se bere ten proklatý strach? Jako nějaký nervový záchvat.
Tak uběhla hodina. Klepám zubami, buď se třesu chladem, nebo se polévám potem, sedím v křesle, mučený záhadným strachem a přemáhám se. Nikdy v životě jsem se necítil tak špatně.
Ale možná že to je jen horečný sen, košmár? Štípnul jsem se do boku, ale bolest jsem necítil. Štípnul jsem silněji. Ještě silněji. Ze všech sil. Ne, necítím zcela nic.
Vzpomněl jsem si, že jsem někde četl, že šílení lidé necítí bolest. Já také nic necítím. Ztrátím snad rozum? Opět mne zavalila vlna záhadného strachu.
Existují klam zraku, klam sluchu. Ale u mne došlo ke klamu všech pěti smyslů. Zraku, sluchu, hmatu, chuti i myšlení. Co je to za posedlost?
Najednou se mi strašně zachtělo jít k sousedům. Abych nebyl sám. Jenže už bylo daleko přes půlnoc. Což zajít do blízkého baru? Tam vždycky bývá plno lidí. Tam mne opustí ten proklatý strach. Ale i tam mohou si všimnout, že se mnou cosi není v pořádku. Mohli by vyzvat policii a odvézt mne do nemocnice. Ne, na ulici také chodit nemohu.
Šílení prý nevědí, že jsou šílení. Najednou přijdeš o rozum a neuvědomíš si to. Ale o tomto záchvatu nikdo se vůbec nedozví, jestliže teď tady umřu. Docela sám.
Najednou jsem si vzpomněl, že někteří vědci, když dělali pokusy sami na sobě s různými nebezpečnými léky, zapisovali své pocity. Vzal jsem tedy list papíru, tužku a začínám zapisovat. Tento lístek se u mně zachoval až dodnes. Takže dále opisuji z originálu:
"Čas 01.20 noci. Zdá se, že mozek změkl a rozdělil se na dvě poloviny. A jaksi leniví. I mozeček vzadu leniví. Zkusil jsem zátylek. Vypadá dlouhý, jak na egyptských freskách."
"Psát je těžké. Jako bych nepsal už několik let. Rukopis se změnil, je jaksi zimničný. Zdá se, že dělám chyby. Ale opravit nemohu. Stále jen strach, horko, chlad, pot. Vzal jsem teploměr. Vypil jsem dvě tabletky aspirinu."
"Co je to? Snad jsem včera příliš pil? Nebo příliš kouřil? Otrava alkoholem a nikotinem? Ale proč se zpožděním dvanácti hodin? Nebo je to kvůli probdělé noci? Ne, probdělé noci jsem zažil už dříve a nic mi nebylo."
"01.50. Vytáhl jsem teploměr. Nevidím. Vím, kde je čárka pro normál. Ale rtuť nikde nevidím. Kde je, nechápu. Asi pod normálem. To se mi nikdy nestalo. Opatrně, aby se nesetřesl, kladu teploměr stranou. Podívám se zítra."
"Hledím na svou ruku. Vidím póry tak veliké, jako zkrz lupu. Co to mám s očima? Zkrátila se mi čočková vzdálenost, nebo je něco se sklivcem? Beru zrcadlo. Otvírám a zavírám oči. Zornice nereaguje na světlo, nezužuje se. To prý bývá u narkomanů. Beru ještě tabletku aspirinu."
"Takový případ se mi v životě nestal. Ani otec, ani matka, ani příbuzní neměli žádné nervové nebo psychické onemocnění. Co se to se mnou děje?"
"02.40. Zdá se, že to přechází. Začínám cítit únavu. Nejdůležitější je usnout. Dnes jsem najezdil veliké vzdálenosti autem. Ještě štěstí, že se mi to nestalo za volantem."
"Únava stále větší. Zebou mne končetiny. Třesou se, ale už jaksi normálněji. Och, jak je to nepříjemné. Och, všivá situace".
"Už je to lepší. Doslova, vyšel jsem ze své kůže a teď pomalu zalézám do ní zpět. Je skvělé být sám sebou".
"Strašně zívám. Křečovitě. Strašně se mi chce spát. Čas 03.18 v noci. Bohudíky, že mne to přešlo. Jdu spát."
Když jsem se ráno probudil, bylo už 10 hodin. Nejprve jsem ležel v posteli a bál jsem se vstávat. A co když "ten případ" neskončil? Ne, hlava je zřejmě jasná. Jen trošku těžká.
Vstal jsem a opatrně se prošel po pokoji. Ruce i nohy byly v pořádku. Zapnul jsem rádio, zvuk byl normální. Opatrně jsem se štípnul a cítil jsem bolest. Tedy pocit bolesti je na svém místě. Zamrkal jsem před zrcadlem, zřítelnice se zužuje normálně.
Na stole leží teploměr. Rtuť ukazuje značně níže, než je norma. Seklepnu jej a znovu měřím, teď ukazuje normálně. Zapaluji cigaretu, chuť má obyčejnou. Vše je tedy víceméně v pořádku.
Když jsem definitivně přišel k sobě a přesvědčil se, že jsem znovu stejný, jako dříve, začal jsem uvažovat, co to se mnou bylo. Je možné, že mi Bogdan nasypal do šálku nějaké svinstvo? Vzpomněl jsem si na jeho hrozbu ohledně "Vrahů" Hemingwaye.
Večer při procházce po Riverside, potkávám Rurika Dudina ze SBONRu, kterého znám ještě z Mnichova. Tento klučina rád se tváří, že každého zná, protože jeho bratr Levka Dudin pracuje v radiu "Svoboda" a píše v "Novém ruském slově" pod pseudonymem Gradobojev. Jeden čas Rurik chodil za Kissou, ale ona jej opustila a namluvila si mne.
– Zítra ke mně přijede Bogdan, – mnohoznačně povídá Rurik, jakoby šlo o bůhvíjak důležitou osobnost. – Ty se s ním znáš?
– Trochu, – povídám, neboť vím, že Rurik vše předá Bogdanovi. – Včera se mne na něj vyptávala mnichovská policie ohledně vraždy v SBONRu.
– A to je vše, co o něm víš?
– Taky vím, že je zamotán ve věci provalených NTS-sovských parašutistů. Kromě toho, říká se o něm, že sype lidem do vodky všelijaké svinstvo. Tak jestli budeš s ním pít, vyměň si s ním skleničku. A ty o něm víš něco?
– Já?... Ano... Totiž ne... Já nic nevím... A Bogdan vůbec ke mně nejede, – najednou Rurik obrátil o 180 stupňů a utíkal ode mne, jen se mu od pat zaprášilo.
Je legrace vidět, když dospělý muž utíká jako splašený zajíc. O Rurikovi se říká: „Maličký pejsek je vždycky štěně”. Ale proč se toto štěňátko tak splašilo? Připusťme, že Bogdan mi cosi přisypal do pití. Ale kdo mu to poručil? A o které organizované bandě on mluvil: o KGB nebo o CIA?
Nějaký čas poté se s Bogdanem Rusakovem začalo dít cosi podivného. Nejprve z ničeho nic se objevila chronická obezita, nafoukl se jako koule. Dokonce musel měnit všechno své oblečení. Potom stejně rychle zhubnul a tento nový oděv na něm visel jak na kostlivci.
CIA platila Bogdana ještě 3 roky jen pro to, aby seděl doma, v domácím vězení, ale nakonec ho vyhnala a on šel pracovat coby na černo pracující pomocník v prodejně gazolinu. Jenže hned první den práce Bogdan zvednul něco těžkého, padl a zemřel. Prý měl srdeční slabost. Přitom zemřel ve věku 37 let. To je brzo. Vypadá to, jakoby mu kamarádi z CIA pomohli zemřít. Je jisté, že pokud jim v CIA konečně došlo, že byl dvojný agent, k normálnímu soudu jej poslat nemohli.
Na památku po Bogdanovi mi zůstala jen jeho humoristická knížka "Telegram z Moskvy", psaná pod jeho pseudonymem Leonid Bogdanov a vydaná za peníze COPE. Tuto knížku Bogdan napsal už když seděl v domácím vězení.
* * *
Zjevná inaktivita starého Alexe ve věci Aljoši mne dosti popletla, přesto jsem se s tím nesmířil a rozhodl jsem se dovést ji až do konce. Sedl jsem tedy a napsal doklad, adresovaný samotnému řediteli CIA Allenu Dullesovi.
Ale i zde jsem žádnou odpověď nedostal. Vlastně, odpověď mi přišla... prostřednictvím nyní již zemřelého Bogdana. Vždyť on byl ještě tehdy oficiálně pracovníkem CIA. Tak mu poručili mne postrašit, abych nadále nestrkal svůj nos tam, kde je nutno nerušit nebožtíky.
Nyní, po jeho nečekaném konci, jsem si uvědomil, že ta organizovaná banda gangsterů, o které tenkrát mi povídal Bogdan, to je CIA.
A vysvětlení toho, co mi nasypal Bogdan, jsem našel později, když kongres USA se pustil do dalšího výprasku této supertajné organizace.
V časopise "Times" z 21. června 1975 na stránce 15 se psalo o velkém skandálu. Doktor chemie Frank Olson, který pracoval v CIA nad nějakými tajnými projekty, spáchal sebevraždu. Jeho kamarádíci, též agenti CIA, během společné pitky s Olsenem, mu podstrčili kokteil silných narkotik LSD.
Následně u dr. Olsena se objevil "záhadný strach", od kterého se spasil skokem z okna z 10. poschodí a zabil se. Všechny symptomy této otravy LSD se shodovaly s tím, co jsem zažil po svém chlastu s Bogdanem. Jen jsem byl trochu silnější a vydržel jsem tu zkoušku strachem.
Rodina dr. Olsena, jeho žena a děti, podala žalobu k soudu, vyžadující od vlády USA odškodnění několika milionů dolarů. Aby záležitost ututlali, strčili každému tajně pod nos nějakých sto tisíc, jen aby mlčeli.
A co kdybych i já se soudil se strýčkem Samem? Vzít si, jak se to dělá v Americe, nějakého sviňáckého advokáta a vyžadovat milion dolarů, z nichž on by dostal polovinu. Ale jak bych to mohl dokazovat? Kromě toho, nejsem člověk hašteřivý.
– Ať jdou všichni k čertu? – rozhodl jsem se. – Svoji povinnost vůči nebožtíkům jsem vyplnil. Dokonce jsem přitom málem sám zahynul. Je fakt, že jsem mohl být cenným svědkem ve věci zahynulých parašutistů, ale CIA úporně odmítá rušit nebožtíky. A já nyní už dobře vím, proč...
Další kapitola
Přejít na OBSAH