Říká se, že velké objevy někdy začaly úplnou maličkostí. Tak třeba velký Archimedes prý objevil základní zákon hydrostatiky, když lezl do vany a pozoroval, jak z ní vytéká voda. Radostí pak zahlaholil "Eureka!" a vyskočil nahý na ulici. O Newtonovi se povídá, že na něj náhodou spadlo jablko, když odpočíval v jabloňovém háji, a to mu posloužilo k objevu zákona všeobecné gravitace. Tak i já jsem zcela náhodou narazil na klíč k pochopení mnoha hádanek v degeneralogii.
Stalo se to takto: Ležel jsem večer v posteli, a před spaním studoval jsem další knihu o homosexualitě. Vedle ospale zívala Kissa, listovala v nějakém časopise, a já jsem červenou tužkou metodicky zdůrazňoval popis techniky homosexuálního milování.
Jak se ukázalo, většina gayů dává přednost nikoliv análnímu sexu, ale orálnímu, totiž že většina z nich neejakuluje do zadnice, ale do úst. Tehdy jako by mne najednou udeřil blesk. Plácl jsem se do čela a zvolal:
– To jsem ale idiot! Kdybych to byl věděl dřív...
V mládí jsem slyšel vtipy o homosexuálech, kteří se používají navzájem do zadnice. Ale nikdo mi neřekl vtip o tom, jak se vzájemně používají pomocí úst. Samozřejmě, že jsem slyšel nadávky "ty cucáku" a "držko pojebaná" ale nikdy mě nenapadlo, že jsou lidi, kteří se tím opravdu zabývají. Prostě sovětská cudnost. Ale aby se o tom ještě psalo???
Přečetl jsem tuto pasáž v knize ještě jednou a znovu plácl rukou po čele:
– No ne! Tady je... zlatý klíč!
Po mnoho let jsem se motal v samém v centru psychologické války a mezinárodní špionáže. Tam bylo plno různých záhad: provalení agentů, zrady, únosy lidí, vraždy a sebevraždy. A téměř vždy tyto záhadné případy zůstaly nevyřešeny.
Nyní, při práci na románu o ruských lidech nového typu, to jest o sovětském člověku, o homo sovieticus, bral jsem epizody z vlastního života a vkládal je do knihy. Nicméně, stala se podivná věc. Všechny tyto epizody, jako střelka kompasu, ukazovaly ve stejném směru, jen mi něco zjevně chybělo.
Uvažoval jsem takto : psychologická válka je zamířena na lidskou psychiku, a otec psychoanalýzy, Freud tvrdil, že lidská psychika je úzce spojena s jeho pohlavím. Nicméně papele Freud zřejmě chytračil a vynechával zde jedno důležité slovíčko. Ne obyčejná psychika, ale nemocná psychika. A spojena ne se sexem, ale s homo sexem. Ano. Nemocná mentalita spojená s nemocným sexem. Normální člověk Freuda nepotřebuje. Na celý ten freudismus se může vykašlat.
Hle, například, já, jako normální člověk jsem prostudoval mnoho knih o homosexualitě, a to elementární jsem stále nechápal. Mimochodem, většinu z těchto knih psali sami homo, a je třeba konstatovat, že oni jsou málo ochotni vzdát se všech svých tajemství. Takže dnes jsem jen náhodou narazil na malou, ale významnou technickou podrobnost. Navíc, ten detail docela legrační je teď klíčkem, který mi otvírá dveře do celého podzemního labyrintu.
* * *
Vzpomněl jsem si totiž na jeden incident. Použil jsem jej ve svém románu "Mé jméno je Legie" (str.357-358). Tam jsem jej samozřejmě značně zkrátil a proto v románu leccos chybí, třebaže to celé bylo vzato ze života. Mimochodem, Dostojevskij také psal "Posedlé" podle skutečného života. Později však, o sto let později, lidi se dlouho dohadovali, kdo vlastně byli ve skutečnosti, ti jeho posedlí běsové. Proto dnes popíšu podrobněji jednu pikantní epizodu, aby mí čtenáři věděli přesně, od koho já kopíruji svoje "běsy".
To bylo v Mnichově. Byl jsem tehdy prezidentem COPE a šéfredaktorem "Svobody". Ve skutečnosti, to byl jeden z prvních speciálních projektů psychologické války. Další takové speciální projekty byly NTS, „Radio Liberty" a „Hlas Ameriky". Později přibyly další časopisy „Kontinent", „YMCA-Press", pařížské noviny „Ruskaja mysl", newyorkská „Chronika-Press" a tak dále a tak dále. Všechny dostávaly peníze od jedněch a těch samých "neznámých" zdrojů. A všichni pracovali na stejných principech.
Ve skutečnosti, ocitl jsem se náhodou být hlavou přísně utajeného speciálního projektu psychologické války. Jak to bývá v takových případech, přidělili ke mně od CIA na kontrolu a na dohled – komisaře se jménem Aljoša Milrood. A, jak se sluší komisařům, Aljoša byl žid, a musím se přiznat, – velmi příjemný člověk. O takových se říká: "Třebaže je žid, je to dobrý člověk". Pochází z dobře známé intelektuální rodiny. Jeho otec pracoval až do války jako redaktor novin "Dnes" v Rize.
Později se ukázalo, že tento dobrý žid Aljoša za války spokojeně pracoval v oddělení propagandy Gestapa v Berlíně. Po válce, nejprve dostal práci v britské tajné službě, ale později přešel k Američanům. To znamená, že Aljoša byl rozvědčík profesionální. V Mnichově, můj komisař Aljoša pracoval v konspirativním bytu. Vlastně pracovali. Se svým sekretářem Slávikem Pečatannym, u kterého na paži bylo tetování SS...
Takže, jeden den v únoru 1955, jsem seděl se Slávikem a předával mu účetní závěrku. Skončili jsme tuto věc v sedm večer. Aljoša tam nebyl. Slávik, na mou žádost, zaběhl do "Pe-Ex" (to je takový obchůdek v americké armádě) a koupil mi tam box šampaňského a krabici s francouzským koňakem. Abych Slávikovi poděkoval za jeho laskavost, vytáhl jsem tu láhev z krabice, abychom si při ní ještě popovídali.
Později vidím, že Slávik, který sedí na gauči, už málem usíná, – je tedy čas, abych jel domů. Slávika nechávám spát, on tady stejně bydlí, jen v patře výš. Vstal jsem a začal zastrkovat do kalhot nylonovou košili, která z nich vyklouzla. Aby to šlo snadněji, rozepnul jsem zip příklopce... a v tom se stalo něco zvláštního. Slávek, který až dosud klidně popíjel na gauči, najednou vstal, přistoupil ke mně a klesl na kolena. Jeho oči byly zavřené, ústa dokořán, přitom protáhl obě ruce prosebně dopředu, složené ve formě misky.
Co se děje? Nechápal jsem, co chce, a rychle jsem vytáhl zip na kalhotách.
– Oh, promiň... Myslím, že jsem udělal chybu, – plaše zamumlal Slávik. – Myslel jsem, že jsi Aljoša...
Vstal s kolenou, svalil se na pohovce a rychle usnul. Zasedl jsem do svého Volkswagenu a jel domů. Druhý den ráno, vzpomněl jsem si na tuto podivnou událost a rozhodl se, že lepší bude o tom nikomu nemluvit. Slávik byl dobrák, docela neškodný, ačkoliv nepatrně výstřední. I tak se mu všichni smějí. Proč mu dělat další ostudu? Předstíral jsem, že se nic nestalo.
* * *
Teď, když jsem si přečetl, že většina homo ejakuluje do úst, měl jsem chybějící článek řetězu, který uzavírá a vysvětluje celou sérii záhadných událostí. Znovu jsem si vzpomněl na incident se Slávikem, a uvědomil si, že můj komisař Aljoša Millrood i jeho sekretář Slávik jsou převlečení homosexuálové.
Vše se mi začalo jasnit, jak na fotografickém papíru, ponořeném do vývojky.
Aljoša, jak se ukázalo, byl typický aktivní homo-šakal: agresivní, energický, drzý, hysterický a nevyvážený. Slávik byl pasivní homo-zajíček: chichotající se bytost s poskakující chůzí, nedůvěřující sám sobě. Typický pár – šakal a zajíček.
Ačkoliv homo-šakal Aljoša byl ženatý, děti neměl. A vztah s jeho manželkou byl jaksi chladný. Vypadalo to spíš na fiktivní manželství, manželství kvůli zamaskování, abych tak řekl, manželství pro pohodlí. Aljoša si jen našel ženu, stejnou jako on sám.
Homo-zajíček Slávik, na druhé straně, nijak se nemohl ženit, a pamatuji si, že ze soucitu, dokonce jsem mu tenkrát pomohl. Seznámil jsem ho s Kristýnou, jelikož jsem nevěděl, jak se jí zbavit. Tak jsem ji strčil Slávikovi. Brzy poté byli oddáni.
Nejprve se Slávik radoval, ale pak si začal stěžovat:
– Koho jsi mi to namluvil ! Vždyť ona je blázen! Jedeme spolu v autě. Ona mi vyčítá další skandál, a pak najednou vyskočí z auta, ale vletí do výlohy obchodu! Rozbije tím tlusté sklo a hlava jí uvízne v pasti. Krev teče jak z nedoříznutého prasete. Zavolal jsem policii a odvezli ji do nemocnice.
Takže, Slávik není spokojen. Kristýna – také ne, přičemž znovu mi leze do postele a vyčítá mi:
– Co jsi mi to podstrčil za impotenta? Teď dělej, musíš mi nahradit manžela!
A komisař Aljoša je také na mne naštvaný, protože jsem mu oženil jeho miňona. Takže čiň lidem dobré skutky – a budeš mít jen problémy.
Avšak hleďte, co je zajímavé. Slávik mi řekl, že Kristýna je židovka. Přede mnou to dobře skrývala. Vykládala mi, že je Češka, jindy Francouzska a Američanka, ale ve skutečnosti byla – beznárodní kosmopolitka.
Jsou to všechno, samozřejmě, hlouposti, jsou to drobnosti běžného života. Ale problém je v tom, že Aljoša a Slávik byli státními agenty CIA, a v té době podle platného zákona pederastům bylo kategoricky zakázáno pracovat v rozvědce, protože by se mohli snadno dát vydírat a převerbovat do KGB.
foto
Zde začíná druhý článek řetězce – věc zabitých NTS-sovských parašutistů. V počátku 50. let pod záštitou NTS bylo vhozeno do Sovětského svazu několik skupin parašutistů. Všichni přistáli přímo na bajonety čekajících NKVD. Takže v KGB museli znát místo a čas jejich výsadky. Znát předem, to znamená – byla jasná zrada. A k těmto parašutistům velmi blízký vztah měl můj komisař Aljoša, který tehdy pracoval ve vojenském zpravodajství G-2 na Galileiplatz. Tento Aljoša připojil k náboru a výcviku spících parašutistů ještě dva svoje agenty – Igora Kronzasa a Bogdana Rusakova, kterým tato úloha nijak neseděla, ale Aljoša je z nevysvětlitelného důvodu postrkoval.
Když se s velkým třeskem provalila třetí skupina NTS-sovských výsadkářů, v tisku, včetně sovětském, šly divoké protesty, takže, na rozkaz z Washingtonu, celý tento zvláštní projekt byl uzavřen. Bogdana Rusakova do 24 hodin posadili do vojenského letadla, a bez ohledu na americké imigrační zákony, pod falešným jménem, dopravili rovnou do Washingtonu. Ale Igora Kronzasa – vyhnali na ulici. Oba byli v podezření, jenže přímé důkazy nebyly. I kdyby byly, soudit je bylo nemožné. To by znamenalo oficiální přiznání, že sovětský tisk obviňoval Američany pravdivě.
Znal jsem všechny ty lidi celých pět let a viděl jsem tehdy hodně divných věcí. Teď začínám chápat, oč vlastně šlo – a po kouskách skládám dohromady tajemný obraz událostí. Teď vidím jasně, že Aljoša byl homosexuál. A oba z jeho chráněnců měli též problém – oba byli bisexuálové. Přesně takové bisexuální prostituty posílá sovětská rozvědka na Západ za účelem náboru agentů a vydírání.
* * *
Nyní pojďme hovořit o třetím článku tohoto tajemného řetězu. Bezprostředně po incidentu se Slávikem, pocítil jsem, že se o mne začali seriozně zajímat v sovětské špionáži. Před tím ty čtyři roky mne jen zneužívali v tisku, nadávali mi, a teď se vážně znepokojili. Jako kdybych najednou je něčím ohrožoval.
Jeden den do mé služební kanceláře zašli Igor Kronzas a plukovník Pozdňakov ze SBONR'u.
Po neúspěchu parašutistů, Kronzas bezcílně se toulal po ulicích a pil. Aljoša, zdánlivě ze soucitu, mne požádal, aby ho vzal na práci do COPE. Ale já věděl, že Kronzas je alkoholik, líný parchant, a rozhodně jsem jej odmítl. Na což můj komisař Aljoša s vážnou tváří řekl: je to rozkaz z Washingtonu. Takže jsem musel souhlasit. Ale styky mé s Kronzasem zůstaly chladné.
Plukovník Pozdňakov se dostal na černou listinu. Nesměl vykonávat práci pro Američany, ale můj komisař Aljoša i jeho přikrmoval, také prý z lítosti. Bral jeho články do našeho magazínu "Svoboda". Pozdňakov podpisoval své články pod pseudonymem, pod ním i bral mzdu. Moje styky s ním se omezovaly na pozdravení, a to ještě.
A najednou Kronzas i Pozdňakov začínají mne přesvědčovat, abych jel s nimi na rybářský výlet.
– Nemám rád rybaření, ani nemám udici, – říkám jim.
– Nevadí, seženeme vám prut, – vtíravě se usmívá plukovník Pozdňakov. – Mám známou baronku, ona má celý zámek a vlastní jezero. Budeme chytat ryby v noci, uvaříme z nich jíchu na táborovém ohni. Při svitu měsíce. Bedýnku vodky vezmeme s sebou.
– A kde je to jezero? – ptám se.
Plukovník Pozdňakov nazývá jméno místa. Dívám se na mapu Německa, která mi visí na zdi, a vidím, že je to dost daleko od Mnichova, zato velmi blízko k hranici sovětské zóny.
Aha, přemýšlím, noc, měsíc, bedýnka vodky – a blízko sovětské hranice. Copak mám pít vodku s kdejakými hajzly? V Mnichově jsem s nimi vodku nepil, a teď, ahoj, pojedu na sovětskou hranici.
– Ne, – říkám jim. – Nemám zájem.
Oba rybáři pohlédnou jeden na druhého a nadále tvrdohlavě se snaží mě přesvědčit, tak jsou nadšeni. K čemu mne tam potřebujou? Podivné...
Nakonec, zavrtěl jsem hlavou negativně a skončil jsem rozhovor:
– Ne. Nepojedu. Kromě toho, že je moc zima na ryby.
O několik dní později, Kronzas a plukovník Pozdňakov se objevují znovu v mé kanceláři. A opět naléhavě se snaží mne přesvědčit, abych šel s nimi na rybářský výlet. Tato naléhavost vypadá pro mne už divně. Doslova, jak by mne opravdu, ale opravdu potřebovali, abych s nimi šel pít vodku. V noci. Na sovětskou hranici.
Přitom dobře vím, že oba nemají ani pfennig v kapse. Tak odkud vzali bedýnku vodky? Kromě toho Kronzas dobře ví, že ho nemůžu vystát. Pozdňakov je pro mě cizinec. A oni dvojhlasně se nadále snaží mne přesvědčit:
– Grigorij Petrovič, tak pojďte s námi lovit ryby!
– Děkuji vám za pozvání, ale já půjdu radši lovit hezké holky. To je blíž, snadnější a zábavnější – a tak jsem skončil s nimi konverzaci.
Co jsem řekl, to jsem udělal. Večer jsem vypil pro náladu skleničku francouzského koňaku z té krabice, kterou přitáhl Slávik, nasedl do svého "Volkswagenu" a šel shánět slečnu. Zastavil jsem u jedné útulné restaurace, kde je víno, tanec a slušné dívky, shánějící manžela.
Rozhlížím se kolem sebe pozorně, jako lovec v lese. Jo, tamhle za stolkem sedí dvě německá děvčata bez kavalírů. Takže, obě vyšly na lov. Jedna z nich je velmi pěkná. Lovci sama zvěř nadbíhá.
Hezoučká Němka si všimne mého pohledu, dívá se na mne a oči neodvrátí. Přicházím k ní, zvu ji k tanci, ale ona, nevím proč, zavrtí hlavou. Přitom nepřestává se usmívat, jako by mě dobře znala. Pak se stejným podivným úsměvem, velmi klidně mi povídá:
– Víte co? Být na vašem místě, radši bych neobtěžovala neznámé dámy.
– Jak víte, jaké je moje místo? – zmateně se ptám a usedám vedle ní.
– Prostě vím... – dál tajemně se usmívá moje neznámá.
Zblízka vypadá ještě lépe, než z daleka. Nejen tvář, ale také postava prostě rozkošná. Velmi dobře oblečená. Stručně řečeno – dívka první třídy. Vlastně ne dívka, ale skutečná elegantní mladá dáma.
– Dobrá, když tedy znáte moje místo, tak mi také řekněte, jak se jmenuji, – dělám vtipy.
Cizinka klidně řekne moje jméno.
– A možná znáte i moji adresu?
– Ano, znám... Loristrasse, 22.
Co je to za čertovinu? Já ji neznám a ona mě zná. A také moji adresu!? Snad jsem ji někdy přivezl domů a potom to zapomněl, kvůli opilosti? To se mi už stalo. Je fakt, že zapomínám jména, ale tváře nikoliv. A takhle hezkou určitě ne. Ne ne, rozhodně vidím ji poprvé.
– No, když tedy znáte moji adresu, – říkám – tak pojedeme rovnou ke mně.
– Ne, – zavrtí hlavou káravě neznámá dáma. – A doporučuji vám být opatrnější.
– Jak to myslíte?
– Jestliže pojedu k vám, vám bude zle...
– Proč?
– Když vám řeknu proč, zle bude mně – už bez úsměvu povídá neznámá. – Good-bye... A změňte svůj lovecký revír.
Nebylo jasné, kdo zde je lovec a kdo zvěř. Tak jsem vzal její teplou ručku, galantně políbil a odešel z tohoto podivného místa.
Tenkrát jsem tomu nepřikládal žádný zvláštní význam. Stávaly se mi případy horší. Koneckonců, byl jsem v popředí psychologické války, v samých tak říkajíc zákopech. A válka je válka...
Ale teď ta scéna vypadá trochu jinak. Sovětská inteligence, jak se zdá, začala mne shánět okamžitě po incidentu se Slávikem. Ale proč?
* * *
Tady je další divný případ. Mým zástupcem na postu předsedy COPE byl Míša Dzjuba. Jeho ženou byla Němka Suzanna. A tato Suzanna, bez zjevného důvodu náhle se pokusila spáchat sebevraždu a zavřeli ji do blázince.
Odtud mi Suzanna začala telefonovat. Rovnou z blázince! Zavolala na moje číslo v kanceláři, vyhrožovala, že se s Míšou rozvede a všem nám ukáže, co je co. V podstatě, šílená žena...
Proseděla v té díře čtyři měsíce. Přitáhli jí tam pár šroubků v hlavě a pustili na svobodu. Brzo k ní přijela na návštěvu její matka, Němka ze sovětské zóny. Zpravidla, sovětské úřady takovým lidem vizum na západ normálně nedávaly. Ale jí z jistého důvodu propustku dali. A to, přestože orgány věděly, že matka jede k dceři, která utekla na západ se sovětským důstojníkem Míšou Dzjubem, který nyní pracuje v COPE, tedy v emigrantské anti-sovětské organizaci.
Pak Míša odjel na pár dní na služební cestu, a ten samý večer v mém bytě zvoní zvonek u dveří. Otvírám – na prahu stojí Suzanna v luxusním kožichu.
– Co se stalo? – zeptal jsem se jí.
– Přišla jsem. K tobě.
– Vidím. Ale proč?
– Potřebuju si promluvit. Je to důležité.
Vešla do bytu a začala se procházet, aniž by sundala kabát. Obyčejně chodí ve starém kabátu, a najednou má takový luxusní kožich.
– Kde jsi to vzala? – zeptal jsem se jí.
– Máma mi přivezla – odpovídá na výzvu. – Líbí se ti? – a točí se jako modelka, otvírá kabát a vidím, že je... úplně nahá. Oblékla kožich na holé tělo. Jak Marika Rekk ve filmu "Žena mých snů".
– Víš co, Suzanno, jdi radši domů, – klidně k ní hovořím.
– Nepůjdu! – prudce mi odpovídá, její oči jsou zlé, velmi zlé. – Ty co, za vlasy mě vytáhneš ven? Tak já budu křičet.
– A co vlastně, upřímně, co chceš?
– Chci s tebou spát...
Co mohu dělat s bláznivou ženskou? Není pochyb, že v hlavě opět nějaký šroubek povolil a ona se rozhodla mne znásilnit.
Naštvalo mne to, nalil jsem si sklenku koňaku, sedím a přemýšlím: „Co dělat s tou nánou? Začnu jí strkat ven, ona skutečně spustí křik. A přitom je nahá. Přiběhnou lidé a já se dostanu do nějaké blbé historie.
A Suzanna naléhá, svádí, provokuje:
– Tak ty co, nemůžeš? – a opět rozevírá svůj kabát, ukazuje všechny své vnady.
Já pomalu ucucávám koňak a přemýšlím – není vyloučeno, že sovětská rozvědka poslala její matku s jistým úkolem? Ale co od ní mohou chtít?
– Dej mi taky napít, – najednou poprosila Suzanna.
– Ty nemůžeš. Ty jsi i tak bláznivá, – odmítl jsem.
– Blázen jsi sám. Já vám všem ukážu, co umím.
Dopil jsem koňak a povídám:
– Tak dobře. Čert s tebou, lehni si. Já ti taky ukážu, co umím.
Zajímavé je, že i v posteli na očích Suzanny nebylo nic jiného, než zlost. Psychické poruchy často rodí zlobu. Jsou to všechno psychosexuální problémy. Taková psychicky nemocná žena nejprve začne hrozit manželovi rozvodem, anebo jej oklame s kterýmkoliv mužem, který se jí namane.
Když k ránu Suzanna odcházela, zeptal jsem se jí:
– Tak co, jak se ti líbilo?
– Ušlo to. Ale čekala jsem něco jiného.
– A co ? – rozpačitě jsem se ptal.
– To je tajemství... Jak se zdá, ty jsi jediný normální člověk v celém tom prokletém COPE.
– A ty co... copak jsi už přeřízla všechny v COPE?
– Ještě ne. Ale, třebaže jsem byla v blázinci, já vidím to, co ty nikdy neuvidíš.
To mi řekla a bouchla dveřmi na rozloučenou.
„Ať už mi sovětská rozvědka poslala Suzannu s jistým úkolem nebo ne, já jsem svoji povinnost před Sovětskou Vlastí splnil”, – pomyslel jsem.
* * *
Od Míši vím, že jeho žena Suzanna je Němka, ale když ji odvezli do blázince, přiznal se mi, že je položidovka a že její sestra je už mnoho let v blázinci.
Tak, tak... Nejprve polobláznivá židovka Kristina. A teď bláznivá položidovka Suzanna. A všechny z nějakého důvodu skrývají, že mají židovskou krev.
Tak to sečtěme. Příhoda se Slávikem se odehrála v únoru. Pak došlo ke třem událostem: s rybolovem, s neznámou dívkou a se Suzannou. Potom poslali mého bývalého šoféra s pokusem o šantáž a tak dále. Hotová ofenzíva na všech frontách.
V září jsem odjel do Ameriky, a hned po mém odjezdu stala se veliká událost: mnichovská policie zatkla skupinu sovětských agentů, kteří byli posláni z Východního Německa s rozkazem chytit tři osoby: mne, plukovníka Pozdňakova a Kronzase.
Byla to veliká aféra a podrobně o tom psaly noviny. Nebyla to obyčejná bombička, jaké NTS si podstrkuje sama kvůli vlastní reklamě. Tentokrát policie zabavila automobil ze sovětské zóny, zbraně a speciální uspávací injekce.
Proč mne sověti chtěli dostat, to konec konců chápu. Ale proč Pozdňakova a Kronzase? Asi chycení obou rybářů byla jenom záminka, jak dostat zpět dva spící sovětské agenty, kteří už jsou stejně na černé listině Američanů.
V Berlíně tehdy byly čtyři okupační sektory a tím pádem i čtyři rozvědky. Ale pouze hloupí agenti pracovali jen pro jednu. Ti chytřejší pracovali pro dvě nebo tři, a ti nejmazanější pro všechny čtyři. Jak listonoši. A všechny čtyři rozvědky to věděly.
Přitom, všechny kompasové ručičky ukazovaly na mého komisaře Aljošu. Zřejmě Slávik, zděšen, že v opilosti si mne spletl s Aljošou, ráno mu vše pověděl. Jelikož oba byli profesionálními agenty, Aljoša pocítil nebezpečí a rozhodl se okamžitě jednat. Protože když já o tom napíšu raport náčelnictvu, tak Aljošu i jeho miňona vyženou z CIA.
A proto sovětská rozvědka se pokusila mne chytit. Chtěla mne odvézt a tím způsobem zachránit Aljošu, který vláčel za sebou historii mrtvých NTS-sovských parašutistů.
Tím se dostávám k tomu, že Aljoša byl nejen pederastem, ale i dvojitým agentem.
* * *
Téměř vše v našem životě je výsledek souhry vlastního jednání a náhody. Tak například moje politická kariéra začala mým jednáním (napsal jsem svoji první knihu Berlínský Kreml) a skončila náhodou.
Povyprávím o tom podrobněji. Úryvky z mé knihy tehdy pravidelně otiskoval emigrantský časopis "Posev" a měly veliký úspěch. Nepochybně proto mne pozvali na sjezd NTS do Frankfurtu. Přijel jsem. Rozkoukal jsem se a vidím, že v řadách pobíhá sympatická dáma, grandiózní, jak arabská kobylka. Jen jedno nechápu, kdo je. Možná host, jako jsem já, možná pozorovatelka od okupačních mocností. Najednou tato arabská kobylka přiskakuje ke mně a zdvořile mi povídá:
– Irina Finkenauer. Četla jsem vaše úryvky v "Posevu". Nechcete, abych přeložila vaši knihu do němčiny?
Zůstal jsem s pusou otevřenou před takovým návrhem a pak zmateně odpověděl:
– Ale madam, vždyť já nemám ani vydavatele, nemám peníze, nemám ani ručitele.
– Nevadí. Pošlete rukopis. Tu máte adresu, – a arabská kobylka opět odhopsala.
„Divná panička, – pomyslel jsem. – Buď překládat neumí, nebo s tím praští na páté stránce.”
Přesto, brzo po odeslání dostávám od Iriny tlustý balík – prvních sto stran překladu! Čtu a jsem omráčen údivem. Nádherný jazyk a vůbec, skvělý překlad! Tak rychle, a tak dobře!
Zjišťuji, že je hlavní překladatelkou "Ost-Probleme", hlavních německo-amerických novin zaměřených na východní záležitosti. Do balíku byl vložen lístek, psaný lehkým subtilním rukopisem: „Pracuji v noci, za svitu luny.”
Jak se zdálo, během překladu se Irina zamilovala do hlavního hrdiny knihy a chtěla se blíže seznámit s autorem. Nebyl jsem proti... Výsledkem našich bližších styků, překlad dopadl na jedničku plus!!! Není tohle šťastná náhoda?
Potom jsem měl štěstí s vydavatelem: Jednoho dne mne poprosili udělat přednášku pro studenty university v Kölnu. Bylo to organizováno v rámci Společnosti Rusko-německého přátelství.
K čemu se mám dřít, pomyslel jsem si, když to nejpodstatnější bylo už řečeno v mojí knize? K tomu jazyk překladu Iriny Finkenauerové byl zatraceně lepší, než můj vlastní hovorový jazyk v němčině. Tak jsem vzal s sebou Irinin překlad a půl druhé hodiny jsem studentům četl úryvky z mojí knihy.
Jenže v prvních řadách, jak vidím, sedí otcové města a jiní vážní strýcové z německé vlády. Po mé přednášce, jeden z nich přichází ke mně a povídá, že je z ministerstva pangermánských záležitostí, které teď nahradilo bývalé ministerstvo propagandy.
– Zde máte adresu vydavatelství. Jeďte tam zítra. Já jim ráno pozvoním a objednám u nich 100 tisíc exemplářů vaší knihy.
Když viděl můj zmatený výraz, tento strýc se rozesmál a dodal: – Nebojte se, oni je určitě vytisknou. To vám ručím.
A tak se i stalo. Musím uznat, že opět jsem měl štěstí. Tehdy emigrantský "Posev" nedokázal umístit do západních vydavatelsví ani jednu svoji knihu. Zato mně německé vydání vychází ještě dříve, než ruský originál v "Posevu"!!
A ještě jednou jsem měl štěstí – s předmluvou k mému "Berlínskému Kremlu". Dobře jsem se znal s úřadujícím starostou Západního Berlína, profesorem Reiterem, čestným předsedou Společnosti Rusko-Německé Družby. Za doby kancléře Adenauera, byl hlavou sociálně-demokratické opozice. To znamenalo, že když Adenauer odejde, nahradí ho Reiter, druhá osoba ve státu.
Jelikož jsem věděl, že je velmi zaneprázdněný, poslal jsem typografický otisk "Kremlu" jeho ženě. Poprosil jsem jej přečíst a zeptat se manžela, jestli by nepřipsal pár svých řádek do předmluvy.
Brzo jsem dostal od Reitera dopis, kde mne povyšuje na "plukovníka", ačkoliv v knize jsem pouze majorem. Němci mají takový zvyk: pohlédnou na člověka a podle svého dojmu, nazvou jej Herr, Doktor, nebo Plukovník. Tak tedy Reiter mne nazval plukovníkem. A k dopisu je přiložena dlouhá a pěkná předmluva. O pěti stranách!
Když můj německý vydavatel, řadový sociální demokrat, uviděl předmluvu za podpisem svého předáka, profesora Reitera, rozhodil ruce:
– Bože můj, jak jen jste to dokázal ?
Německé vydání vyšlo tiráží 130 tisíc exemplářů. Zdálo by se, že to byl super trhák. Bestseller! Ale to se jen zdá. Ve skutečnosti opravdové, komerční, do prodeje postupující vydání bylo jen 5 tisíc a těch 125 tisíc bylo laciné kapesní vydání k bezplatnému šíření po Východním Německu.
Za to kapesní vydání jsem dostával 1 a půl pfenigu za knihu. Když jsem zašel na oběd do laciného automatu, projedl jsem svůj honorář za 300 knih.
Potom vyšlo ruské vydání mojí knihy v "Posevu", za které jsem obdržel okolo 400 marek – to byla měsíční mzda běžného dělníka. Jenomže dělník dostává mzdu hned, zatímco já až za 5 let. A ještě se urazili, že celou tu dobu jsem je upomínal, že mi dluží peníze. Nevím proč si představovali, že jsem pohádkově zbohatnul díky německému vydání.
Mimochodem, to ruské vydání v "Posevu" bylo uděláno hnusně: bez technického redaktora, bez odpovědného redaktora, bez korektora. Nejen že neopravili moje chyby, dokonce přidělali k nim svoje typografické překlepy. A ještě tisk byl příliš drobný, petitem. To kvůli tomu, že to měl být kapesní formát pro zásilky "na Východ". Asi aby tam kazili zrak sovětským vojákům.
Ačkoliv, i když to byla nejvíce lajdácky vydaná kniha, jakou v "Posevu" vytiskli, vyprodala se nejdříve ze všech. A proto, jestli někdo z vás si všimne nedostatků i ve druhém vydání, které vyšlo pod názvem "Křídla chladu" ofsetem, tedy fotograficky, neděkujte za to mně, to udělal "Posev".
Za francouzské vydání jsem obdržel pouze zálohu. Celých 100 marek! A to bylo vše. Vydavatel jednal jako podvodník a víc mi už nezaplatil.
Existovalo ještě jugoslávské vydání. Jednoho večera přišel za mnou nějaký Jugoslávec a řekl, že chtějí vydat moji knihu v Jugoslávii, ale že nemají valuty a že zaplatit mohou pouze... a přitom vytáhl z bachraté aktovky litrovou láhev slivovice a pokračoval: „Platit honorář můžeme pouze slivovicí. Třeba i celé vagony.”
Jenže nikdy více jsem toho Jugoslávce už neuviděl. Kniha v Jugoslávii přece jen vyšla, ale tu také nikdy jsem neviděl. Neposlali ani autorský exemplář. Celý honorář tedy byl jen ta samá láhev slivovice, kterou mi nechal, a která byla horší, než domácí samohon. Pomyslel jsem si tenkrát, sám pro sebe: „A nechtěli mne snad soudruzi otrávit?”
S anglickým a americkým vydáním to nebylo lepší. Potom celosvětový americký magazín "Rider Digest" začal tisknout úryvky z mé knihy a zaplatil mi 3.500 dolarů. A konečně smlouva ke zfilmování mi přinesla dalších 3.500 dolarů. Ačkoliv, podle zákonů té doby, tyto peníze byly zmrazeny v USA.
A proto, jestli někoho z vás svrbí ruce a chtějí psát knihy, tak mu to nedoporučuji. Psal jsem "Kreml" dva roky, a vydělal jsem při veškeré složitosti jako obyčejný pracující za ty samé dva roky. Na rozdíl od dělníka, který dostává plat pravidelně a včas, já jsem dostával peníze celých pět let. Pracující má stabilitu, u spisovatele mnohé závisí od štěstí a od souhry náhod. A kniha může také se nelíbit čtenářům.
Dá se říct, že peněz moje kniha přinesla málo, ale hluku nadělala mnoho. A tento hluk šel na rozum mému komisaři Aljošovi. Každý komisař rád drží své podřízené pod svou kontrolou. Když viděl úspěch mých knih, Aljoša si představil, že z nich mi jdou šílené honoráře. Z toho udělal vývod, že já jsem tajný milionář a že brzo uniknu zpod jeho kontroly. Kromě toho, Aljošu mučila docela obyčejná závist.
Dříve mne neustále ujišťoval: „Gríšo, nezapomeň, že já jsem tvůj nejlepší přítel!”
Ale teď, místo toho, aby jako přítel se radoval z mého úspěchu, který ostatně byl i úspěchem jeho dítěte, totiž COPE, Aljoša začal mne popichovat poznámkami:
– To víš, Gríšo, nikdo není nenahraditelný...
Když se mi to přejedlo, jednoho dne, když mi řekl další takovou jedovatost, neudržel jsem se a odpověděl jsem:
– Máš pravdu, Aljoši. Já stejně musím jet do Paříže, kde mám psát scénář pro film. Tak víš co? Já si beru tvůrčí dovolenou. Od zítřka.
Ale tou dobou jsme připravovali veliký míting v Berlíně, kvůli konferenci Velké Čtyřky, které se zúčastnili ministři zahraničí čtyř velkých mocností. Jelikož předtím v Berlíně bezplatně rozdali 100 tisíc exemplářů mého "Berlínského Kremlu", obyvatelé Berlína mne dobře znali a proto hlavní roli na tomto mítingu svěřili právě mně.
Po mých slovech o tvůrčí dovolené, Aljoša se začal vrtět jak čert na pánvi:
– Počkej, Gríšo, nejdřív uděláme ten míting, pak si vezmi tu dovolenou.
– Ne, Aljoši, vždyť sám říkáš, že nikdo není nenahraditelný. Tak mě nahraď a vystup tam sám.
Druhý den jsem do práce už nepřišel...
* * *
Podle smlouvy s produkcí filmu, měl jsem spolupracovat na scénáři, dělat technického konsultanta a možná i sehrát libovolnou roli. Jakou, to se mělo ukázat při zkouškách. Pak přijel i můj spolu-scénárista, americký žid Victor Vikas – velmi milý mladý člověk. Jenomže, jak se zdá, vštípili mu do mozku, že jsem antimarxista a antisemita, a jelikož tento film dělali židé z Hollywoodu, brzo mne odevšud zdvořile odstrčili a na moje místo vzali žida Borisa Oršanského z radia "Svoboda".
Zde musím doplnit malé vysvětlení. Když se zakládalo COPE, na zahajovací konferenci jsem prohlásil: „My, noví emigranti, jsme ochotni spolupracovat s kýmkoliv, kromě marxistů”. A tím jsem zničil svoji politickou kariéru. Od základu.
Ukazuje se, že v USA, v ruských politických kruzích, hlavní roli hrají marxisté. A jelikož téměř všichni tito marxisté jsou židé (Abramovič, Schwartz atd. atd.), na mne okamžitě přilepili cedulku antisemita.
Vidíte, jak židé sami vyrábějí antisemity. A potom si naříkají na antisemitismus.
Tak tedy, vzal jsem si tvůrčí dovolenou, ale místo, abych vystupoval ve filmu, trávím ji s kouzelnou Němkou Traudel. Opalujeme se na pláži. A můj komisař se zmítá jako ryba v síti. Z Berlína dostává telegramy: „Bez Klimova zbytečno”. Z Washingtonu ho bombardují dálnopisy s otázkami, proč v nejkritičtější moment Klimov stávkuje.
Jenže Aljoša je chytrý žid. Ne pro nic se svého času natolik umoudřil, že šel pracovat do Gestapa. I tentokráte se z kaše vyhrabal a odpověděl do Washingtonu:
– Skutečně, Klimov je uražen, protože ho nepouštějí do Ameriky.
Zní to celkem pravděpodobně. Je fakt, že do Ameriky mne nepouštěli, ačkoliv jsem byl náčelníkem amerického speciálního projektu. U nich tam neustále levá ruka ignoruje, co dělá ta pravá. Idiotství.
Z Washingtonu hned přichází odpověď:
– Řekněte Klimovovi, že může odjet do Ameriky. My vše zařídíme. Jen ať se vrátí do práce.
Já jsem o tom, ovšem, nevěděl, a proto mne velmi udivilo, když můj komisař Aljoša mne našel a radostně mi hlásil:
– Gríšo, gratuluji!
– K čemu?
– K emigraci do Ameriky
– Emigraci kam ???
– Do Ameriky! Džentlemenská dohoda. Všechno ti bude zařízeno. Jen se vrať do práce. A hned po tom mítingu smíš jet do Ameriky. Dostaneš speciální vizum, – potměšile se usmívá se Aljoša.
– A ohledně toho, že nikdo není nenahraditlený?
– Ale Gríšo, přestaň se durdit. Vždyť to já jsem ti emigraci obstaral. Nezapomeň, že jsem tvůj nejlepší přítel.
Nu což, – pomyslel jsem. Mne už stejně přestává bavit opalování na pláži. Proč bych nejel do Berlína? Přestanu strkat hůl do kol Velké Čtyřky...
Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Emigrantský míting proběhl nádherně. Po jeho skončení, můj komisař Aljoša přišel ke mně, potíral si ruce a skoro poskakoval radostí:
– Víš, Gríšo, téměř současně s naším mítingem, Němci organizovali v Berlíně míting, kde vystupoval sám kancléř Adenauer. Ale my jsme shromáždili více lidí, než Adenauer! Němci se urazili a poslali protest americké vojenské správě, že jim překážíme v práci. Ale z Washingtonu nám posílají srdečné pozdravy. Vždyť my...
– My jsme orali, řekla moucha, sedící v uchu vola, – přerušil jsem jej.
Tajemství tohoto úspěchu bylo jednoduché. V Berlíně bezplatně rozdali 100 tisíc mých knih. A lidi byli zvědaví podívat se na autora, přičemž také bezplatně.
Brzo na to jsem odletěl do Ameriky, dostal jsem status emigranta a vrátil jsem se do Mnichova už jako Amerikán. Po roce, když jsem se trvale usadil v Americe, ve Washingoně jsem se dal do řeči s Alexandrem Sergějevičem Alexandrem, který byl Aljošovým šéfem z CIA. Za rozhovoru tento se náhodně prořekl.
– Vzpomeňte si, jak jste stávkoval, když vás nepouštěli do Ameriky...
– Nesmysl ! Kdo vám to řekl?
– Aljoša.
– Tak tedy Aljoša lže. Prostě měli jsme spolu osobní třenice. Například kvůli darmožroutovi a alkoholiku Kronzasu.
– Ale vždyť vy sám jste Kronzasa vzal do práce v COPE...
– J-jáá? Nic takového. Já jsem ho kategoricky odmítl. Ale Aljoša mne donutil, prý to byl rozkaz z Washingtonu.
– Hm, ale nám Aljoša raportoval obráceně.
– To znamená, že Aljoša celé vylhal. Tím způsobem podstrčil Kronzase při verbování parašutistů, kteří všichni zemřeli. Zajímalo by mne, co vám o tom hlásil.
Šéf otevřel ústa... a najednou je opět zavřel. Rozhovor zašel příliš daleko. Jestliže utrpí Aljoša, utrpí i on, jeho šéf. Proto bylo nutno aféru rozmazat.
Z tohoto rozhovoru jsem pochopil, že Aljoša mi říkal jedno, a do Washingtonu hlásil vše obráceně. A neudělal to jen jednou, ale v mnoha vážných případech. Přitom mne ujišťoval:
– Gríšo, nezapomeň, že jsem tvůj nejlepší přítel.
Veškerou práci CIA v nejpřísnější tajnosti bylo těžké nějak prověřovat. Ve Washingtonu říkají: „Jejich práce je tak tajná, že ani sami neví, co vlastně dělají.” Tak tomu bylo i v aféře s Aljošou.
On se ukázal patologický lhář s dvojí tváří. Aljošiny lži hraničily s lehkou schizofrenií, s rozštěpením osobnosti. Odtud pocházela jeho dvojí tvář. Byl rozený vlkodlak. Takoví lžou a sami věří svému lhaní. Zjevně v něm seděli běsi. Ti samí, které vyháněl Kristus z muže, který byl beze snů.
Nu což, udělám z Aljoši hrdinu mého románu. Proč cucat z palce, když mohu kopírovat ze života. Tehdy však musím se podívat na Aljošu trochu bedlivěji.
* * *
Do roku 1941 Aljoša žil v Rize, kde jeho otec Michal Milrood byl redaktorem ruských novin "Segodnja" (Dnešek), které byly tehdy stejně populární, jako je dnes "Nové ruské slovo" v New Yorku. Když r. 1940 sověti okupovali Rigu, poslali Milroodova otce na Sibiř. Prý ho zavřeli kvůli tomu, že byl zednář.
Sověti dobře ví, že zednářství je dědičné a že Aljoša bude stejný běs, jako byl jeho otec. To dávalo sovětské rozvědce možnost, nějak Aljošu chytit na háček.
Sami zednáři si říkají, že jsou humanisté, ale z jakéhosi důvodu církev o nich říká, že jsou satanisté. Vždyť v bibli je psáno, že ďábel je lhář a otec lži. Ale zednáři mají heslo: „Naše pravda je lež. Naše lež je pravda”.
Aljošův otec byl pokřtěný žid. Zdálo by se, byl to dobrý žid. Ale proč tedy tenkrát lezl do zednářství, do syndikátu satanistů-degenerátů? Aljošina matka byla rozená Ivančenko. Anna Stěpanovna. Zdálo by se, ruská. Ale ve skutečnosti byla karaimka, tedy z těch židů staré víry, židů Mojžíšova zákona, kteří čtou Talmud, nikoliv Pět Knih Mojžíšových. To znamená, že jak otec, tak i matka byli židé. Dobří židé.
A co dělal jejich syn? V sovětském časopise „Golos rodiny" (Hlas vlasti) č. 13 (515) se píše: „Kariéra Milrooda začala r. 1941, když fašisti okupovali Rigu. Hned druhý den přišel do Gestapa se seznamem několika set židů, kteří nedokázali včas evakuovat. Tito prozrazení soukmeníci zahynuli do jediného. To byla cena, kterou Milrood koupil svůj život a výnosné místo placeného informátora.”
Nyní je pro nás pochopitelné, kterak žid Aljoša celou válku bezstarostně trávil prací pro berlínské podniky "Zeppelin" a "Wineta", totiž pro oddělení propagandy SD a Gestapa. Opravdový vlkodlak...
* * *
Jak jsem už vysvětlil, homosexuálům bylo kategoricky zakázáno pracovat v CIA. Nejen kvůli možnosti šantáže, ale i z mnoha dalších příčin. Předpokládalo se, že nejsou spolehliví. Všimněte si podivné konstatace: vždycky, když jste se dočetli o důležité zradě či špionáži, brzo se zjistilo, že zrádce byl homosexuál.
Například, velmi známá aféra Burgess-Maclean. Dva důležití angličtí diplomaté, kteří měli přístup k tajným dokumentům nejen Anglie, ale i USA. Po dlouhá léta byli sovětskými špiony a předávali všechna tajemství o vývoji atomových zbraní přímo do Moskvy. Jakmile se ocitli v nebezpečí z prozrazení a zatčení, uprchli do SSSR. A brzo se odhalilo, že oba byli pederasté.
Varoval je před zatčením třetí homo, důležitý pracovník anglické rozvědky Kim Philby, rovněž sovětský agent, který rovněž utekl do Moskvy. Celá tato banda zrádců-pederastů se sčuchla už dávno, když byli ještě studenty university v Cambridge. Tehdy si sami říkali, že jsou "apoštolové" nové víry. O zaverbování těchto apoštolů se postaral zkušený sovětský agent Samuel Kogan (NRS z 14.12.1970).
Ačkoliv Maclean a Burgess byli homo, byli oba ženati a měli děti. To znamená, že oba byli dvoupohlavní vlkodlaci. Přičemž první žena vlkodlaka Philby byla židovka, a jeho druhá žena byla o 10 let starší než on. Komplex matky.
* * *
Nyní se podívejme na velkou aféru špionů Mitchella a Martina. Oba sloužili v supertajném National Security Agency ve Washingtoně, ale byli to sovětští agenti, kteří pak úspěšně uprchli do SSSR s důležitými tajnými dokumenty. Sám prezident Eisenhower to nevydržel a prohlásil, že takové zrádce bylo nutno zastřelit na místě. Později jsme se opět dozvěděli, že byli též homo.
Ve všech těchto případech nebylo nutno je vydírat, stali se z nich zrádci dobrovolně. Jak je to možné? Problém spočívá ve zvláštní psychice některých homo. Homosexualita je často doprovázena sadismem nebo masochismem, odkud prýští komplexy destrukce a sebedestrukce, včetně celé hromady různých komplexů, na kterých si sám čert nohy poláme. Dohromady, jsou lycanthropi, vlkodlaci, dvojité tváře, zrádcové, jidáši.
V knize švýcarského spisovatele a filosofa Denise de Rougemonta "Podíl ďábla – obzor ďábelství v současné společnosti", New York 1956, píše se černé na bílém, že ďábel je pátá kolona každého národa v každém století. Pátá kolona, to jsou zrádci, ale ďábel, to je degenerace a degeneráti, mezi kterými hlavní roli opět hrají homo. Zdá se to jasné. Přesto...
I tato kniha je zašifrovaná. Autor nic nevysvětluje podrobně. Proč? Prostě proto, že sám autor je také "takový". On je též kandidát, nebo jen sympatisant, nebo pouze spolucestující tohoto legionu. Vykročil vpřed, ale honem udělal dva kroky nazad.
Za svého mládí ve Francii, Rougemont byl vůdcem hnutí "personalisté", to jest, také lezl mezi apoštoly. To mi stačí k pochopení, kdo skutečně byl. Ostatně, ruští "solidaristi" jsou vlastně personalisti. Navenek solidaristi, vnitřně personalisti – teorie elity, vůdcovství, vyvolení, zkrátka apoštolové.
Ale proč Rougemont tvrdí, že ďábel je pátá kolona všech věků a všech národů?
Odpověď jsem našel při listování málo známé knihy katolického preláta Montegue Summerse "Historie čarodějnictví a démonologie". V předmluvě k ní, v liturgii pro vypuzení běsů z posedlého člověka, je následující charakteristika ďábla:
„... nepřítel lidského rodu, příčina smrti, zloděj života... ROZVRATNÍK pravosudí... zdroj zla, kořínek zlozvyků, svůdce lidí... ZRÁDCE národů..."
To je ona, ta pátá kolona!
A ještě dále: „...pramen hádek, příčina chamtivosti..." My už víme, co je komplex Lakomého rytíře, tvořící z člověka bankéře. Pokračuji: "...příčina rozvodů, dodavatel zármutků..." Skutečně, mniši-inkvizitoři své řemeslo znali. Lepší definici nenajdete.
Takže, ďábel je pátá kolona, zrádce národa. Hle, i můj vlkodlak Aljoša pochází z té samé legie. On je svého druhu dvoupohlavní. A dvoupohlavní lidé jsou lidé s dvojí tváří. Duševně nevyrovnaní. Aby to zakryl, Aljoša mi tvrdil, že je můj nejlepší přítel. Falešný přítel. Přítel s kamenem v ruce za zády.
Nejsem vyšetřující, který vyšetřovaného praští do zubů. Vyšetřuji Aljošu kulturněji: ptám se na jeho filosofii, náboženství, psychologii.
Ach, pravda, málem jsem na něco zapomněl. Jednou jsme byli s mým komisařem na lékařské prohlídce. Začali jsme se svlékat a najednou jsem uviděl u Aljoši na boku ohromný černý flek. Veliký jako samovar. Začínal v podpaždí a ztrácel se v kalhotách. Celý bok černý! Jako krém na boty!
Za středověku se tomu říkalo ďáblova pečeť a Aljoša by za to mohl jít na hranici svaté Inkvizice. A co je zajímavé, u mojí bývalé ideální nevěsty Nataši Meyerové byla taková značka, jenomže pod bradou, a v dětství ji chirurgicky vyřízli. Aljoša měl značku tak velikou, že ji odstranit nešlo. Přitom Nataša byla položidovka, a on byl žid. Ona byla lesbička, a on byl pederast. Oba nosili pečeť dábla...
Pokračuji v definici: nepřítel lidského rodu, příčina smrti, zloděj života, pramen zla, podpora zlých návyků, dodavatel zármutku...
Další kapitola
Přejít na OBSAH