Kdož se líbí Bohu, zachován bývá od ní, ale hříšník bývá od ní jat.
Král Šalomoun, Ecclesiastes 7:26
Odedávna, učenci virologové, ve snaze pomoci celému lidstvu, dělali první pokusy sami na sobě. Tak i já, vůlí osudu, ocitl jsem se účastníkem podobného experimentu, a naučil jsem se přitom několika velmi zajímavým věcem, s kterými se chci teď podělit se svými čtenáři.
Jelikož chování nosičů degenerativní infekce bylo opravdu velmi, velmi neobvyklé, "vzal jsem mikroskop" a začal zblízka a ze všech stran pozorovat ty bizarní spirochéty degenerace. A nejprve – moji bývalou "ideální nevěstu" lesbo-sadistku Natašu von Meyer. Koneckonců, právě ta historie s Natašou mi umožnila pochopit mnoho podivných věcí, kterých jsem si předtím sice všiml, ale nepřidával jim významu.
Tak tedy, sedím ve svém studiu na Riverside, pokuřuji dýmku a vzpomínám...
V létě roku 1945, když jsem byl ještě sovětský důstojník v Berlíně, můj šéf, generál Šabalin, mě jednou požádal, abych okamžitě vypátral a přivedl do štábu překladatelku Lízu Stěninu (viz kniha "Berlínský teror", Píseň Vítěze", str.283-291). Bylo to večer, po práci. Tak jsem dojel k Líze do bytu a náhodou našel ji v poněkud neobvyklé společnosti... Byl u ní mladičký Němec.
V té době měli sovětští důstojníci přísně zakázáno mít nějaký kontakt s místním obyvatelstvem, a tato Líza ke všemu byla také židovka. Třebaže měla řád pouze tlumočníka ze štábu generála Šabalina, nosila, jako my všichni, důstojnický dlouhý kabát. Později, jako členka sovětské delegace, účastnila se dokonce Norimberského procesu.
Takže, Líza je židovka, a já jsem u ní našel na návštěvě mladého Němce-fašistu... A navíc – v uzavřené zóně, kde na každém kroku byly hlídky a hlídky.
"Podivné..." – pomyslel jsem tehdy. Ale ze všeho nejvíc mne udivilo to, že tomuto "fašistovi" na pohled bylo asi 15 let, tj. nebyl to Němec dospělý, ale pozoruhodně hezký teenager. Modrooký andílek, blondýn, s tenkou průsvitnou dívčí kůží. Když mne spatřil, ubohý chlapec upadl do rozpaků a začervenal se jako panna. Zato Líza Stěnina se nezačervenala, ale drzý, hubatý hlas mi řekl:
– Nic strašného jsme nedělali. Zabývala jsem se s ním německým jazykem.
Andělu podobný chlapec se na mě podíval vyděšenýma očima, doslova jako by se něčím silně provinil. Podivné... Ve štábu měla Líza pověst drzé a sebevědomé dívky, která tehdy demonstrativně se vyhýbala všem mužům, a najednou u ní nacházím jakéhosi vyděšeného andělíčka... Mimochodem, stejným cherubínem byl ve své době a papá Meyer.
Tehdy jsem stejně ničeho nepochopil, jen pomyslel v duchu: "Co dělá s holobrádkem, kterému teče mléko po bradě, sama v noci ve svém bytě?"
Ale Líza zřejmě mi nelhala. Opravdu s ním se zabývala jazykem. Německým jazykem. Jenže v jiném smyslu.
Vzpomněl jsem si také, že v roce 1952, kdy už jsem žil na Západě, létal jsem občas do západního Berlína a dělal tam raport coby člen prezidia "Společnosti rusko-německého přátelství". Aby mi tam nebylo smutno a aby mě ochránili od sovětských agentek, obezřetně mne seznámili s dvěma německými mayby-girls, okouzlujícími studentkami, žijící ve stejném bytě.
Zpočátku se mi líbila brunetka Annush Riehl, ale dopadlo to tak, že jsem se ocitl v posteli s její kamarádkou – blondýnkou Margaret Nehring. Úplně podle německého přísloví: „Blondýnky dávají to, co brunetky jen slibují.”
Kromě toho se ukázalo, že tato blondýna Margit měla zcela zvláštní techniku lásky. Jen se na ní rozjedu řádně po našem, náhle vyklouzává zezpod a hbitě a bez řečí přechází na francouzské milování. Co dělat? Když mi ženská dá tak, jak já chci, nebudu jí odmítat to, co chce ona...
Ale já taková francouzská kouzla necením, a abych zachránil situaci, přecházel jsem k normálnímu milování. Ale jakmile jsem se rozběhl, Margita opět jako zmije vyklouzla a opět hledala svoje. Pro spravedlivost nutno přiznat, že jako žena mne uspokojovala ve všech ohledech, nepočítaje ten podivný "francouzský akcent".
Podruhé však Margita doma nebyla a tak jsem zašel na pokec" do vedlejšího pokoje k její kamarádce Anušce, která mi předtím tvrdila, že její matka byla... ruská kněžna. Tato kněžna Anuška byla také velmi atraktivní dáma, taková větší brunetka s tváří bohyně a zadkem čistokrevné klisny.
Ale tentokrát, v pokoji této "bohyně lásky" jsem narazil na neobvyklou konkurenci. Seděl tam u ní 15letý chlapec, přičemž velmi hezký, jako krásná dívka. Takový slaďounký cherubínek, přesně jak u Lízy Stěniny. Jenomže svým jednáním Němka Annuš, na rozdíl od židovky Lízy, jasně dávala mi pochopit, že to byl její milenec.
„K čemu potřebuje taková šlechtěná kobyla 15letého chlapečka!?” – znovu jsem pomyslel. Ale ani tentokrát jsem nepochopil tu podivnou kombinaci.
Řešení této kombinace spočívá v tom, že jak Annuš, tak i Margit, jak často bývá u kněžek "svobodné lásky", byly ve skutečnosti párou lesbiček, a u takových žen hlavní technikou je orální sex, t.j. orálně-genitální kontakty, a chcete-li to vědecky, fellatio a cunilingus. Tak se ty zbytečnosti nazývají v medicině, jenže v překladu by to byly netisknutelné sprosťárny.
Proto pasivní Margit vedla si jako žena, a se mnou se stále uchylovala k felaci, zatímco její aktivní partnerka Annuš vedla si po mužsky a proto, v nepřítomnosti Margit, hledala si ženám podobné chlapce, zpravidla typu homo-pasivního, a nechala je dělat sobě cunilingus.
Bohužel, takoví lidé nejsou řídkou výjimkou, jak se zdá podle francouzských anekdot, ale velmi velmi rozšířený jev. Statistika dr. Kinsey tvrdí, že v USA dokonce mezi manžely se tím zabývá 52% žen a 54% mužů, tedy prakticky každý druhý ženatý Amerikán. To vysvětluje, že každý druhý sňatek v USA končí rozvodem. Jelikož to mnozí normální lidé neví, chodí celý život po světě poslepu, jak po minovém poli, a často přečasto padnou na chytře zamaskované degenerativní překvapení.
Přesně k takovému typu žen patřily jak Líza Stěpina a Annuš Rillová, tak i moje ideální nevěsta Nataša Meyer-Mejerovič, která mimochodem ve věku 20 let vodila za sebou takového 15letého cherubínka. A její otec Meyer-Mejerovič v mládí také byl podobným andělíčkem. A proto se oženil na tlusté a ctižádostivé babě, starší než on sám.
Za všemi takovými, na první pohled nevinnými francouzskými pokusy nejčastěji se skrývají mnohem vážnější věci...
Mezitím moje dýmka už vyhasla... Vyklepal jsem z ní popel, nabil novou porcí aromatického tabáku, a potěšiv se z odlesků slunce na mohutném Hudsonu, znovu hroužím se do vzpomínek...
Takového slunného letního dne jsme leželi s mojí "ideální nevěstou" na teplém písku na pláži Sea-Cliff a polohlasně uvažovali, jak budeme spolu žít, dělali jsme plány do budoucnosti... Najednou Nataša nečekaně mi prohlásila, že s dětmi chvátat nebudeme, že bychom měli radši počkat. Pět – šest let... Na moji rozpačitou otázku, se sehranou bezstarostností odpověděla:
– Moje mamka také nechtěla mít děti, ale potom táta si naříkal, naříkal, až mamka nakonec souhlasila.
Tehdy jsem se pozvedl na loket, pozorně na ni pohlédl a řekl jsem:
– Své mámě se trochu podobáš, ale svému otci ani za mák.
– Ne, ne, ne! Jsem podobná tátovi! – uraženě vykřikla moje nevěsta a dokonce nadula své rty. – A už se o tom se mnou více nehádej!
Bylo zřejmé, že jsem čistě náhodou se dotkl bolestivého místa. V čem to spočívalo? Nataše tehdy bylo 22 let, jejímu otci 55, a matce něco pod 65. Nataša byla jejich jediné dítě. Narodila se, když bylo otci 33, matce 43. Trochu pozdě... Sama Nataša mi říká, že mamka nechtěla mít děti, a tatík si naříkal, naříkal, jen tak tak že ji uprosil.
Proč? Proč mamka oddalovala narození dětí až do 43 let? Proč Nataša tak citlivě reaguje na to, že se vůbec nepodobá svému otci, a proč zaváděla se mnou rozhovory na umělé oplodňování?
Jelikož jsem se dozvěděl, že otec Meyera, t.j. Meyer-Mejerovič starší byl žid, rozhodl jsem k rozhodnutí těch záhad pozvat na pomoc zkušené rabíny-talmudisty.
Rabíni dlouho pročesávali své dlouhé a dávno nemyté ryšavé brady a nakonec autoritativně prohlásili: „Nám je vše jasné. A právě proto, v případě smíšených sňatků mezi hebrejci a nehebrejci, uznáváme hebrejcem pouze dítě od matky-hebrejky, nikoliv od otce-hebrejce.”
Za mnohá staletí životní praxe, sionští mudrci už dávno věděli, že ve většině případů do smíšeného sňatku s židy vstupují degeneráti. Tito degeneráti chápou, že jejich děti budou rovněž degeneráti jako oni sami, nebo možná ještě více.
A proto, aby se tomu nějak vyhnuli, často se uchylují k různým trikům, hokusům-pokusům, které snižují šanci špatné dědičnosti u dětí: buď přistupují k umělému oplodňování, nebo jednoduše dělají děcko od jiného chlapa. Je jasné, že podstrčit jinou mámu je těžké, podstrčit jiného otce je velmi lehké.
Odtud vznikla i lidová rčení jako „na cizím čuráku přijet do ráje” nebo „prstem dělaný”. Ruský lid dávno už si všiml takových lidí a vyjádřil svůj vztah k nim v průpovídkách na první pohled nepochopitelných. Ale hlas národa, jak známo, je hlas Boží.
Rabíni rovněž už dávno si takových věcí všimli a tento problém vyřešili následovně: „Když otec je goj a mamele hebrejka, tehdy, i když udělala děcko pomocí druhého goje, tak v nejhorším případě dítě bude polohebrejcem, to jest memzerem. Nevadí, budem ho počítat za hebrejce".
„Avšak je-li papele hebrejec, ale máma gojka, to jest šiksa [nežidovka, svině], a navíc jestli tato šiksa udělala děcko od druhého goje, tehdy její memzer nebude memzerem, nýbrž čistokrevným gojem!! Nic takového! Takové šiksy nás neoklamou. Děti šiksy za hebrejce pokládat nebudem !”
Zde máte vysvětlení podivného rabínského zákona ohledně hebrejských mamele a jejich memzerů. Tento starý zákon je stroze dodržován i v současném Izraeli.
Názorným příkladem tomu je rodina Nataši Meyer-Mejerovič. Jako lesbička, ona věděla, že její degenerativnost není náhoda, ale zdědila ji po rodičích. Všimla si, že její otec i matka tvoří divný pár, a třebaže sama byla trochu podobná své matce, nebylo u ní absolutně nic shodného s otcem. Podezřívala už dávno, že zde něco neklape, a proto tak citlivě reagovala, když jsem v rozhovoru se náhodou toho dotkl.
Měla před sebou hamletovskou otázku být či nebýt, přesněji vdát se nebo nevdát, a má-li pro ni vůbec význam, mít vlastní děti? A proto postavila přede mne tehdy tak divné podmínky pro naše manželství. A proto také pro jistotu sondovala mne ohledně umělého oplodňování. Možná, že si představovala, že jsem také degenerát? Ačkoliv, při spatření mého údivu, přešla okamžitě na mně srozumitelné téma – "umělé oplodňování zvířat". Divný rozhovor pro budoucí nevěstu.
Podmínky našeho manželství jsme spolu posuzovali v pokoji, kterou Meyerovi pronajímali tehdy podnájemnici Táně Kosinské, pracující tehdy s Natašou v newyorkské filiálce Fondu Tolstého. Potom se Táňa vdala a porodila dvě defektní děti – dva kretény, tak slabomyslné, že bylo prostě nemožné je držet u sebe doma. Američané takové děti obvykle dávají do speciálních útulků pro debilní děti.
Ze zármutku se ubohá Táňa dala na pití. Doslova od toho shořela a umřela otravou alkoholem ještě za mlada. Zřejmě Táňa nevěděla, že lze dělat děti od cizího chlapa. Ruska Táňa neznala, co dobře znala její chytrá přítelkyně, položidovka Nataša Meyerová.
„Zajímavé by bylo vědět, – pomyslel jsem, – jestli ta Táňa byla pouze podnájemnicí, nebo možná byla tenkrát Natašinou milenkou?”
* * *
Dvě další degenerátky, vedoucí Tolstého fondu Alexandra Tolstá (13. dítě knížete Lva Tolstého) a její vousatá hebrejská družka Taťana Schauffus-Rappoport, postoupily chytřeji. Obě si vzaly adoptované děti.
Vzpomínám si, jednou jsem zašel do Tolstého fondu a samotná madam Schauffus šla mi představovat své spolupracovníky. Přicházíme společně k hubenému 30tiletému muži a ona mi hlásí:
– Seznamte se. To je můj adoptivní syn. Jmenuje se Kim.
„Kim?” – pomyslel jsem. „V SSSR taková jména dávají na počest Komunistické Internacionály Mládeže!?”
A její družka, Alexandra Tolstá, adoptovala dcerku, Helenu Mělnikovou, s kterou potom byly velké nepříjemnosti. Vdala se tato "dcerka" za jakéhosi nedodělaného podivína a potom od něj utíkala oknem k jiným mužům. Výsledkem byl nakonec rozvod se skandálem.
Zajel jsem i na farmu Tolstého fondu, kde sama Alexandra Tolstá mne všude laskavě vodila. Vzala mne za ruku, přivedla k jakési malinké zasloužilé stařence v šátku a povídá:
– Seznamte se. To je naše správkyně, hraběnka Panina.
„Hraběnka Panina?!” – odpověděl jsem tenkrát. „Vždyť to byla jedna z družek Leninových! Kam jsem to spadl?!!”
Po prohlídce farmy, hraběnka Tolstá mi vyprávěla, jak za ní neustále chodí sovětští agenti. Jednou byla takhle v hotelu, zalehla do vany a najednou slyší, jak někdo v sousedním pokoji otvírá dveře. Okamžitě pochopila, že to jsou sovětští agenti, a ze strachu vyběhla nahá do chodby. Jako Archiméd!
Aby ji sovětští agenti neukradli a nevyvezli z Ameriky, hraběnka Tolstá si opatřila ohromného psa. Velikosti medvěda. Od té doby žila s ním ve svém domě uvnitř farmy...
Zjevná mánie pronásledování. Jak u svobodofila Barmina z "Hlasu Ameriky". Jak u mnichovského balamutila Malamuta. Jak u sebevraha Kravčenka, který "zvolil svobodu". Jmen takových jsou celé Legie.
Připomínám čtenářům, že ve svém deníku z 29. listopadu 1851 hrabě Tolstoj zapsal toto: „Nikdy jsem nemiloval ženu... ale často jsem se zamiloval do mužů... Zamiloval jsem se do muže ještě nevěda, co to je pederastie... Například, Djakov, chtěl jsem ho udusit polibky a plakat”.
Ačkoliv, nehledě na toto upřímné přiznání ke své pederastii, hrabě Tolstoj naplodil 13 dětí. Doslova aby vyrobil čertovu dvanáctku! Už Marx ve svých dílech citoval zákon o přechodu kvantity na kvalitu. A hrabě Tolstoj se zřejmě pokoušel nahradit svoji "špatnou kvalitu" velkou kvantitou a naplodil pro čerta dvanáctku potomků!
Na rozloučenou mi hraběnka Tolstá darovala své vzpomínky na Lva Nikolajeviče, dvoudílného „Otce” s věnováním:
”Drahému Grigorii Petroviči Klimovu! Dej Vám Bůh sil, zdraví, živosti ducha k pokračování boje se silami zla, které přemohly fyzicky, ne však duševně, naši nešťastnou, ale milovanou naši Vlast. Alexandra Tolstaja, 10. září 1954. Farma fondu Tolstého”.
Ještě jednou jsem bedlivě pročetl text těchto dvou dílů, ale výše převzatý zápis z deníku hraběte Tolstého jsem v něm nenašel. A přitom ten zápis je klíčem ke všem záhadám nejen v díle Tolstého, ale i v díle jeho dcery Alexandry.
Vždyť tím, že založily fond Tolstého, Alexandra Tolstá i Schauffus-Rappoportová udělaly velkou a užitečnou práci, na jakou se kdejaký muž nezmůže. Chci tím říct, že to byly ženy s duší opravdového muže, i když nosily sukně.
Mimochodem, moje Nataša Meyer-Mejerovič také začala svoji kariéru ve fondu Tolstého, v jeho mnichovské filiálce. Vrána k vráně sedá. Vždyť když se to tak vezme, fond Tolstého, to je ženský klášter, v kterém Alexandra Tolstá vykupovala hříchy svého otce, o kterém sám soudruh Lenin říkal, že byl zrcadlem ruské revoluce. A dnes Alexandr Solženicyn si stěžuje, že ta revoluce stála ruský národ 60 milionů lidských životů...
Jako filmové aktuality dávno uplynulých let, promítám si v paměti kroniku mé známosti s Natašou von Meyerovou, s tou bledou spirochétou degenerace, která si pohrála s mým osudem a málem zničila můj život...
Bedlivá prohlídka genealogického stromu Meyerů ukazuje, že Natašin otec i matka měly zahnívající kořeny. Nyní však prozkoumejme i boční větve stromu.
Několikrát jsem se setkal se sestrou Natašiny matky a s její dcerou. Teta Nataši byla úplný mrzák, koňská noha a křivá páteř, chodila s velkými obtížemi, kývajíc se přitom jak kachna z boku na bok. O jejím muži se u Meyerů nemluvilo, jakoby neexistoval. Ostatně, kdo by si takovou invalidku bral za ženu? Ale odkud se tedy vzala její dcera? Prstem vyrobená?
Přičemž její dcerka, tedy Natašina sestřenice, šilhala, což je jedním z příznaků degenerace... Odtud pochází i pověra o "škaredém oku”, které prý přináší lidem neštěstí. Ocenili to už takové autority antického světa, jako Herodot, Vergilius, Horác, Ovidius, Plinius, Plutarch. Zajímavá kniha na tento námět je i od starého zednáře Frederica Elvorti s názvem "Zlé oko" (New York, 1957).
Odedávna se předpokládalo, že uhranout mohou mrzáci, hrbáči, chromí, lidi se suchou rukou, se zaječím rtem, koňskou nohou, vlčí pastí a dalšími vrozenými fyzickými nedostatky. Ale především se to týkalo šilhavých, protože pohled je zrcadlem lidské duše. Současně se však myslelo, že uhranout mohou také někteří výjimečně krásní lidé... A právě k této kategorii náležel, zdá se, i otec Nataši, cherubín Jurij.
Zednář Elvorti dále nám tvrdí, že "škaredé oko” mají i... katoličtí mniši a duchovní. Přitom tento starý zednář "zapomněl" připsat do této kategorie i své spolubratry zednáře. Takže do seznamu nosičů škaredého pohledu patří jak zjevní čarodějové a vědmy, tak i mniši a duchovní, což jest v plném souladu s marxistickým zákonem o jednotě a boji protikladů.
Vzpomněl jsem si na jednu příhodu: Jednou začala Nataša mně na rameni kňourat a naříkat si, že se bojí se vdávat, protože „u mamky je ještě jedna sestra, která pracuje v "Hlasu Ameriky" a která se velmi nešťastně provdala, ale bohudíky neměla děti”. Ještě jedna degenerátka?
A u otce Meyera je bratr chromý od narození, starý mládenec. Nikdy nebyl ženatý, děti neměl. Tak tedy jakýsi vyrozenec, ale čestný vyrozenec.
Tvoří se nám tím dosti charakteristický obrázek degenerativního, usychajícího rodinného stromu.
Tehdy, v zápalu lásky, neobracel jsem pozornost na všechny tyto věci. Jak se říká, láska je slepá. Neříká se lidově: líbali se – veselili, počítali – zaplakali?
Kdysi jsem houževnatě studoval knihy z elektrotechniky, ale nyní s nemenší houževnatostí jsem seděl nad traktátem katolického preláta Montegue Summersa „Historie magie a démonologie”.
Ta kniha byla napsána obtížným a pro obyčejného smrtelníka málo pochopitelným jazykem, svého druhu středověkou šifrou, kterou církev používá při bohoslužbě dodnes. Ale mně, po studiu vyšší matematiky, integrálech a diferenciálech, podařilo se mi rozšifrovat skoro celou středověkou šifru.
Prostě stačí namísto slova "ďábel" použít slovo "vyrození", které se skládá z pohlavních nenormálností, z psychických chorob a některých vrozených deformací lidského organizmu. A proto, všichni démoni, běsové, čerti a další nečistá síla bývají nejčastěji lidé, u kterých jsou všemožné kombinace nervových, psychických a duševních chorob. Nejčastěji tyto vědmy a vědmáci, čarodějové a čarodějnice jsou jen obyčejní vyrozenci a psychopaté se zjevnými nebo starostlivě skrývanými pohlavními nenormálnostmi.
Pokračuji pomalu v listování protokolů středověké inkvizice, v kterých svatí otcové i učení medikové předávají mi podrobná hlášení o paktech s ďáblem. Při čemž tyto pakty, jak se ukázalo, nejčastěji byly podepsány krví individua, který oddával svoji duši ďáblu. Z toho lze pochopit, že degenerace, to jest "pakt s ďáblem", byla vždy jaksi spjata s krví daného člověka. To vše je pravda. Vždyť tenkrát ještě nic nevěděli o genech... Degenerativní kontaminace, to je genetická záležitost.
Čtu dál a dozvídám se, že po podpisu takového paktu, ďábel často nechával na těle lidí, kteří mu prodali duši, speciální znak, který se nazýval "znak vědmy" nebo také "pečeť ďábla".
Vzal jsem do ruky červenou tužku a začal to vše podtrhovat. "Pečeť ďábla" nebo "znak čarodějnice" se pokládalo za nejdůležitější příznak na těle jeho sluhů. Myslelo se, že člověk, který měl takovou pečeť, je ve službě ďábla nebo je s ním ve spojení. Tato pečeť, podle pravidla, byla vždy necitlivá k bolesti a při píchnutí i značně hluboko netekla krev. Znak čarodějnice obyčejně byl podobný mateřskému znaménku tmavého nebo červeného zbarvení různé formy i velikosti. Někdy tato skvrna má obrys žáby nebo netopýra, říká Delrio, nebo se podobá stopě zajíce či žáby, pavoukovi, štěňátku nebo myši.
Bylo to vše potvrzeno podrobnými důkazy četných svědků ve středověkých procesech.
Neobyčejně erudovaný páter františkánů Ludovico Sinistrari ve své učené práci „O démonologii” psal: „Ďábel umisťuje svoji pečeť na těch čarodějích a vědmách, u kterých očekává trvalou spolupráci... Pečeť klade na nejskrytější části těla – u mužů pod víčka, v podpaží, pod rty, na záda nebo jiné zadní místo, ale u žen obyčejně na prsa nebo na pohlavní orgány".
Středověcí medikové, zpravidla, pečlivě zkoumali vědmy obviněné z čarodějství a pokud našli nějakou pečeť ďábla, propichovali tyto skvrny speciálními stříbrnými jehlami. Vědmám přitom zavazovali oči, aby nevěděly, kdy je píchnou. Skutečné vědmy při takové proceduře necítily bolest a netekla jim krev, i když medikové píchali až 3 palce hluboko.
Dále jsem se setkal s následujícím zajímavém pozorování: „Někdy v tom místě kůže se snižuje, jako by bylo tělo prázdné". Totiž, když středověké vědmy-krasavice se pokoušely zbavit se ďáblova pečeti, vyřezávaly si ji samy, ale zůstávalo prázdné místo. Mnichové-inkvizitoři, jak je vidět, tyto triky dobře znali...
Při čtení jsem si vzpomněl, že když Nataša Meyer-Mejerovič mi postavila své podivné podmínky k našemu sňatku, ukázala mi prstíkem svůj podbradek a ostražitě se mne ptala: „Víš, co to je?”
Podíval jsem se zblízka a viděl jsem, že z levé strany má malinkou jizvu – bělejší skvrna lehce vrásčité, jakoby mrtvé kůže velikosti třešničky a tělo pod ní jakoby bylo prázdné!
„Když jsem byla malá”, – vysvětlila mi Nataša, – „měla jsem zde velké mateřské znamínko. Jako černý suk. V mých osmi letech tatínek myslel, že by to kazilo moji krásu a dovedl mne k doktorovi, který mi to vyřízl. Ale zjistilo se, že ten krám má velmi hluboké kořeny a bylo nutno řezat až ke kosti a potom ještě vypalovat nitrátem stříbra (pekelným kamenem). Proto mi zůstal takový šrám.”
Při tom se na mne zblízka soustředěně podívala, jakoby prověřovala, znám-li to nebo ne. Nepochopiv moji reakci, po chvilce dodala: „Já mám ještě jednu takovou skvrnu... Na prsou...”
Takže, Nataša měla pod bradou i na prsou to, co ve středověku se nazývalo "pečeť ďábla". Tedy dobré staré časy by Natašu ocejchovaly za vědmu, za člověka, který je ve spojení s ďáblem. V tom, mniši-inkvizitoři měli pravdu. Vždyť Nataša skutečně byla lesbo-sadistkou. Zjevně ji těšilo, když škodila jiným lidem. Dovolte mi otázku: Kdyby Natašu včas lidi rozpoznali a všem to oznámili, že je čarodějnice, udělali by tím druhým lidem, včetně mně, škodu nebo užitek?
Mnichové prohlašovali, že pakt s ďáblem se zpravidla uzavírá na celý život; i když ze začátku může být jen na jistou dobu, ale vždy se potom obnovuje.
I u Nataši to platí... Nejprve byl "dočasný" lesbijský románek s Luskou Černovou-Schwartz, potom se pokusila stát normální ženou a vzít si mne za muže (ale přitom se bála, že znovu ji to potáhne k lesbičské lásce), ale potom se spolek s dáblem obnovil láskou k prašivé Leke Boldyrevové.
Nastoupil večer, za oknem se už ztemnilo, a já zapínám stolní lampu a s rostoucím zájmem a se sevřeným srdcem čtu dál „Historii čarodějnictví a démonologie”...
„Roku 1222 diakon, kterého soudil arcibiskup Landton, byl spálen v Oxfordu za provinění ze zoofilie. Aby se mohl ženit s hebrejkou, dokonce přestoupil na judaismus.” – Profesor E. R. Evans vysvětluje: „Zdá se poněkud podivným, že křesťanští zákonodárci přijali hebrejské zákony o trestu za obcování s dobytkem [s gojem], ale použili je proti samotným hebrejcům.”
Juristé té doby seriózně diskutovali o tom, je-li sodomií obcování křesťana s židovkou nebo žida s křesťankou. Například Damhowder to pokládal za zoofilii. Nicola Boor za tím účelem cituje jakéhosi Johanna Alardusa, který ve svém domě v Paříži žil s židovkou a měl s ní několik dětí. Kvůli společnému životu jej obvinili v sodomii a spálili současně s jeho židovskou konkubínou, "protože obcování s židovkou je totéž, jakoby muž obcoval s čubou" (str. 106).
Dalo by se říci, že citují Šulchan Aruch, tento krátký konspekt židovského Talmudu [pouze prohodili slova nežidovka a židovka]. Má to svoji logiku. Nic nového pod lunou. Zdá se, že mnichové svoji věc dobře znali.
Znovu jsem přečetl toto místo a opět jsem si vzpomněl, jak mi Nataša povídala: „Víš, Gríšo, já miluji psy víc jak muže". A vzpomněl jsem si přitom, že vlastně byla polo-židovka a lesbo-sadistka, a homosexualita je někdy spojena se zoofilií... Středověká inkvizice to znala dost dobře. Také Nataša to znala, a teď to znám i já. Za starých dobrých časů papele Meyer-Mejerovič, jeho žena-šiksa i jejich dcerka Nataša byli by věhlasně prohlášeny za čaroděje a možná i přivedeny na hranici inkvizice... Bylo by to dobře nebo špatně?
* * *
Pamatuji si, že jsem četl čerstvý výtisk novin „Nové ruské slovo” a tam v rubrice „Kronika” jsem čistě náhodou spatřil následující ohlášku: „28. října v pravoslavné církvi sv. Jana Křtitele se konal sňatek dcery našeho spolupracovníka Jurije Meyera – Nataši J. Meyerové s Harry Clarksonem". Mimochodem, to byl kostel, v kterém chytrácký papele Meyer-Mejerovič hrál roli kvestora (pokladníka) a sbíral peníze na jeho rekonstrukci. Udělali kozla zahradníkem...
Začal jsem sbírat zprávy o manželovi Nataši a brzo jsem se dozvěděl, že Harry je žid. Takže vědmu Natašu oženili s židem – za starých dobrých časů by ji namísto oltáře dovedli na hranici s obviněním hříchu zoofilie...
Nataša se rozhodla vdát se po vzoru své lesbičské milenky Lusky Černové, která, jak si pamatujete, si také vzala degeneráta (pederasta). I Nataša si našla třídně blízký element – degeneráta stylu básníka Váni Jelagina, který mimochodem též byl položidem a který, hledě na ni, výmluvně vzdychal – „Och, miluji lízat!”, na což Nataša odpovídala – „Tenhle by mi vyhovoval"...
Jak už víte, podle znamenité statistiky dr Kinsey mezi manželskými páry v USA, 52% žen a 54% mužů praktikují "orální sex", což podle pravidla označuje homosexuální orientaci individua. Tak i nově-objevená Mrs Clarkson se svým mužem Henrym nejpravděpodobněji budou zkoušet minet, jako ve francouzských anekdotách. Ona ho bude cucat, on ji bude lízat. Občas, je fakt, Nataša se uchýlí na otevřené lesbičení, a Harry na pederastii. Vzpomeňte si na svaté otce, podle jejichž názoru smlouva s ďáblem se vždy obnovuje... Zato v takové čarodějnické rodině zavládne jakási vnitřní harmonie, neboť dvě boty tvoří vždycky pár.
Takže čarodějnice Nataša s židem Harry našli jeden druhého, u oltáře pravoslavné církve se úspěšně zamaskovali jako normální lidé. Člověk by mávnul rukou, čert je vem, ať si žijou, jak se jim líbí... kdyby ovšem nedělali jiným lidem všivárny a kdyby nerodili děti-degeneráty.
Vzpomínám si, jak jsem viděl jako 15letý kluk na Rudém náměstí v Moskvě vyletět z brány Kremlu sled vládních automobilů, lincolnů s honicím psem jako ozdobou na radiátoru. Nejen prezidenti USA rádi jezdí v lincolnech, já též letím na svém lincolnu s odkrývající se střechou, jedu do hlavního města Kaščejeva císařství – Washingtonu. [Nesmrtelný Kaščej je pohádková opera Rimského-Korsakova, začínající v unylém a mračném carství – viz Golovinova skizza k baletu Stravinského Pták Ohnivák]. Jedu tam dělat výslech podle všech pravidel Nové Inkvizice ke šťastným novomanželům.
Dojel jsem do Washingtonu, zastavil svůj lincoln u vchodu do budovy, vyjel do druhého poschodí a tam brzo našel svoji bývalou "ideální nevěstu" – vědmu Natašu, která v tu chvíli zuřivě mlátila na stroji další výzvu ke svým bratrům a sestrám v SSSR.
– Jak se vede, paní Clarsonová? Slyšel jsem, že jste se vdala za žida? – zdvořile jsem se jí zeptal.
– Ne, ne, kdepak! – koketně se na mě usmála. – On není žid, ale poloviční žid.
Tehdy jsem zadal čistě rabínskou otázku:
– A kdopak z jeho rodičů je žid – papele nebo mamele?
– Jeho máma je židovka, – skloniv pohled, vysvětlila Nataša.
– Což podle rabínských zákonů znamená, že je žid, – prohlásil jsem rezolutně. – U tebe je to co – hlas krve?
Jako odpověď, Nataša jen nevolně svraštila obličej.
– A kdo je papele tvého muže? – pokračuji ve výslechu.
– Nevím. Oni s jeho mamele už dávno nežijí spolu...
Z boku pohlédnul jsem na vyříznutou ďáblovu pečeť na bradě mojí čarodějnice Nataši a poznamenal sám pro sebe – „Rodiče jejího muže jsou rozvedeni”.
Tou dobou jsem už věděl, že hlavní příčinou rozvodů jsou pohlavní a psychické anomálie – výsledek degenerace daného rodu. Buď u mámy, nebo u táty, a nejčastěji u obou. Proto děti z rozvedených rodin zpravidla mívají také problémy. Ne vždy, ale ve většině případů. Je zřejmé, že proto Harry a Nataša se našli – vrána k vráně sedá.
– Vždyť i tvůj papele je žid, – uvažuji nahlas, jak zkušený rabín. – Proč vlastně jsi to přede mnou tajila?
Odpovědí bylo – mlčení.
Skončiv svůj výslech, vyšel jsem z šedé budovy "Hlasu Ameriky", sedl za volant a jel zpátky do New-Yorku, pokračovat v práci nad svojí novou knihou.
* * *
Brzy začala řetězová reakce. V pořadí za vědmou Natašou vrhla se do manželství také její uhrovitá milenka Leka Boldyrevá, kterou Nataša svého času vášnivě líbala a přitom mne ujišťovala, že se zamilovala do pohledného pilota, blondýna s modrýma očima. Leka byla opravdu blondýna, i když ne s modrýma, ale s vodnatýma a studenýma rybíma očima.
Zajímavostí je, že při výběru ženicha u této Leky vkus byl stejný jako u Nataši – Leka také si vzala žida. A papá Leky, hlava NTS ve Washingtonu, Koka Boldyrev, stejně jako Nataša, se v rozpacích hájil před známými a tvrdil, že jeho zeť není opravdový žid, jen žid z poloviny.
O solidaristech z NTS se dlouho říkalo že všechna jejich solidarita spočívá ve svobodném zednářství, a teď dcera hlavního NTS-sovského vůdce náhle si bere žida. Co se tu děje? Je to proto, že antisemité neustále tvrdí, že svobodné zednářství je vždy žido-zednářství?
Pokuřuji svoji dýmku a přemýšlím o tom, co jsem viděl a slyšel ve Washingtonu, občas se kouknu na zlaté rybky, pokojně vrtící ocáskem v akváriu na mém psacím stole, ale život sám mi pomáhá psát můj román o "HOMO-sověticus". Já sotva držím tempo, když analyzuji a zaznamenávám, co se děje kolem mne.
Takže položidovka Nataša "von" Meyer Meyerowitz, v mládí žhavě lesbičila s Luskou Černovou... A tato Luska také byla položidovkou jako Nataša, což ona, pravda, na rozdíl od Nataši, nijak zvlášť neskrývala. Otec Lusky byl pokřtěný žid a svého času jednoduše změnil jméno a stal se ze Schwarze Černovem.
Nicméně, moji rudovousí rabíni zde nesouhlasně vrtěli hlavou a znovu mi namítali:
– Ech, když pouze Lusčin papele je hebrej, avšak mamele je gojka, tj. šiksa, my ji za hebrejku považovat nebudem. Ona je nejspíš – prstem udělaná. Nás tyto šiksy neoklamou. Tato Luska se pouze domnívá, že je polohebrejka.
Na každý případ, rozhodl jsem se prověřit své poradce-rabíny a... co se stalo?! Znovu se ukázalo, že rabíni měli pravdu – Luska absolutně nebyla podobná na svého otce! Stejně tak, jako Nataša na svého! Otec Lusky byl typický černovlasý žid, a Luska byla slaměná blondýnka s šedýma očima, u které absolutně nic hebrejského nebylo (jen charakter měla sviňský – hysterička a psychopatka jako její matka).
Mimochodem, Luska měla ještě mladší sestru, jenže každý věděl, že její sestra je adoptované dítě, a ta byla povahou – ne taková mrcha, jako Luska. Dá se usoudit, že porodit druhé dítě Lusčina matka nedokázala. Proč?
Podobný příběh se odehrál s Luskou samotnou. První porod měla velmi těžký – několik měsíců před porodem ji dali do nemocnice a prodělávali tam s ní nejrůznější složité machinace, než došlo k porodu. Její dítě, syn Aljoša, nebyl zcela normální... V takových případech, další porod zpravidla se nedoporučuje.
Ale brzy potom se objevila u Lusky dcera... Zdá se, že zvolila řešení své matky a vzala do výchovy dítě, které představila jako své vlastní. Chcete-li si ověřit původ druhého Lusčina dítěte, stačí provést srovnávací analýzu krve otce, matky a dítěte. Tyto testy se obvykle dělají na základě rozhodnutí soudu, když se jedná o placení alimentů v případě sporného otcovství.
Pro příklady nemusím chodit daleko. V roce 1940, takovou expertýzu požadoval můj přítel Jurij Melnikov – a vyhrál. On už skoro rok platil alimenty, a pak zjistil, že dítě není jeho. A takové triky se vyskytují v životě častěji, než si myslíme.
Arkadyj Lvov má dobrý příběh na toto téma – žena leží v nemocnici, čeká druhé dítě, a současně vážně onemocněl její osmiletý syn a naléhavě potřeboval transfuzi krve. Vzhledem k tomu, že otec a syn zpravidla mají stejnou krev, lékaři ve spěchu, dělají transfuzi z otce na syna – bez kontroly. Po transfuzi syn upadne do kómatu a umírá. On a jeho otec byli odlišné krevní skupiny... To znamená, že matka měla syna ne od manžela, ale od někoho jiného a otec, nevěda o tom, zabil "svého" syna. Co myslel tento oklamaný manžel o své ženě, která v ten moment ležela a rodila mu druhé dítě?
Přečetl jsem tento příběh a pomyslel: „Dost možná, že autor-žid vzal tenhle příběh ze života? Píše o své manželce nebo o některém ze svých přátel?”
A tak, sedím za svým stolem, analyzuji shromážděné materiály, a pod mým "mikroskopem" bledé spirochéty degenerace vážou se jedna k druhé, tvoříce už celé míče nebo řetězy. Ale pod objektivem mikroskopu plazí se další taková spirochéta a kolem sebe shromažďuje další degenerativní řetěz...
Nazývali tuto spirochétu Musa a žila tato Musa v jednom bytě se svou přítelkyní... Luskou Černovou. Nicméně, jestliže Luska byla lesbičkou aktivního typu, Musa byla pasivní lesbo-kočičkou. Ani ryba ani rak, a celá v akné, jako by měla shnilou krev...
Později si tato shnilá Musa vzala žida Maeva, který pracoval na "Hlasu Ameriky" v Mnichově. Stejný příběh, typický pro šiksy-degenerátky. Zprvu se "kamarádila" s lesbičkou položidovkou Luskou, potom si vzala za muže žida.
Mimochodem, podobný postup byl v rodině Alexandra Solženicyna. Ve své knize "August XIV", popisuje podrobně rodinu svého otce – Isaaca Laženicyna. Při tom Solženicyn nám oznamuje, že jeho matka nejprve se přátelila s židovkou, a pak – se provdala za židovského vykresta Loženicyna který při křtu se stal z Isaaka Isajem. Z tohoto manželství přišel na svět Alexandr Isajevič Solženicyn. Teta Solženicyna, Irina Ščerbak, hlásí další zajímavý detail – otec Alexandra Solženicyna skončil život sebevraždou (a to ve chvíli, kdy jeho manželka byla na 3. měsíci těhotenství). Mohlo by se zdát, že by měl být šťastný, že jeho žena mu rodí dědice, ale on, místo toho střílí sebe. Proč? Možná i on si uvědomil, že jeho manželka otěhotněla ne od něj, ale od jiného strýce?
Manžela Musy – žida Victora Maevu jsem také docela dobře znal. Před svým útěkem na západ Maev sloužil jako paramedik (felčar) v sovětské armádě ve východním Německu a současně – dělal ženám ilegálně potraty. Jedna z jeho pacientek zemřela po takovém potratu, a Maev, aby se vyhnul soudu, okamžitě uprchl na Západ, kde prohlásil, že "zvolil svobodu" z lásky k demokratickým hodnotám západního světa. Je fakt, že je lepší chodit svobodně na Západě, než sedět ve vězení na Východě...
Jako předseda COPE, měl jsem tehdy právo na první rozhovor s čerstvými přeběhlíky, abych – pokud jsem je potřeboval – vzal je na práci do COPE. Když jsem je nebral, tak šli do NTS, na rádio "Hlas Ameriky" nebo do "Radio Osvobození".
Tak jsem se podíval na Maeva – kluzký typ, slintající rty, nedívá se do očí – a odmítl jej. Potom Charlie Malamut – můj kolega z psychologické války, coby žid žida vzal jej do "Hlasu Ameriky" a nabral si tím nepříjemnosti na svou lysou hlavu.
V té době, jsem zařídil další setkání rusko-německého přátelství v Západním Berlíně a rozhodl se vzít tam Maeva, jako zástupce čerstvého představitele těch, kteří "zvolili svobodu". Tento míting tentokrát byl pod heslem – "Pro vaši a naši svobodu!" Celý západní Berlín byl polepen plakáty, a nad východním Berlínem z letadla začali dokonce rozhazovat letáky, pozvánky... dokud se neobjevily sovětské stíhačky.
Takže – jedeme v autě s Maevem na toto setkání, zastavíme se u křižovatky na červenou, a ulici přechází zatraceně pěkná Němka. Najednou Maev vyskočí z auta a utíká za ní, jemu zcela neznámou ženou v Berlíně. Tou dobou se Berlín doslova hemžil sovětskými agenty, kteří běžně unášeli a vraždili Stalinovi nevyhovující lidi.
Jen tak tak, že jsem chytil tohoto Maeva. Popadl ho za límec, silou zatlačil zpátky do auta a najednou jsem si všiml, že z jeho rtů tekou sliny a on se chvěje vzrušením – jako sexuální maniak.
Och, veselou jsem měl práci v COPE. Je na co vzpomínat.
Potom tento sexuální maniak Maev se ženil s Musou. Nicméně, on brzy z Mnichova zcela zmizel, jako vítr v květnu, a ubohá Musa zůstala jak slaměná vdova. A balamut Malamut přitom jen pokrčil rameny a všem odpovídal:
– Nevím... Nic nevím...
* * *
Hippokrates, otec moderní medicíny, napsal: „nejdůležitější vědou je umění pozorovat”. Tak i já, jako pilný student, teď sedím u svého "mikroskopu" a pozoruji řetězec bledých spirochét degenerace, které jsou mnohem nebezpečnější než obvyklé bledé spirochéty.
Zamyslel jsem se nad svým objevem, a v tu chvíli k pozorované spirochétě přilezla ještě jedna spirochéta – Alla Žuková, ještě jedna "blízká" kamarádka Nataši. Alla mi připadala jako sněhulačka s knoflíkem namísto nosu. Pokaždé, když mne uviděla s Natašou, okamžitě začala být na mne hrubá a vrhla se na mne se štěkotem, doslova jak věrný pes, žárlivý vůči své paní.
Když přijela do Ameriky, Alla Žuková se usadila v Greenwich Village, kde byl naprostý ráj pro lesbičky a gaye, a brzy jsem ji náhodou potkal na pláži v Sea-Cliff. Alla se mi tehdy pochlubila, že už je vdaná, i když to pro ni bylo "velmi, velmi obtížné udělat, protože ona je dobrá, zato všichni muži jsou lháři a darebáci". Její manžel byl žid a jeho jméno bylo David Gutov. Seděl tenkrát vedle ní, jako dítě hrál si v písku, přičemž výraz jeho tváře při tom byl jaksi divný, jakoby ani nebyl z tohoto světa.
Alla mi něco povídala, a náhle se obrátila k němu a řekla s úšklebkem:
– Davide, ty jsi můj blbeček?
David tehdy se k ní otočil bázlivě a pokýval hlavou, s dobrým a jakýmsi žalostným úsměvem, jenomže tak bezmocně, že mi ho bylo líto.
"To je ale mrcha!" – Pomyslel jsem si.
Ačkoli tento David vystudoval konzervatoř a univerzitu, byl jaksi nějaký nedokončený, defektní, podivný... Ale zato nyní Alla má muže a dokonce dcerku jménem Tata!
Mí poradci-rabíni při tom opět začali kroutit hlavami nesouhlasně:
– E-e-eh, papele je náš, ale mamele je šiksa. Ne, tyto šiksy nechť klamou své manžely, nás však neoklamou. Tatu za židovku pokládat nebudeme...
A opravdu, na svou matku byla ještě nějak Tata podobná, ale na otce Davida nebyla ani kapánek. Stejná věc jako u Nataši Meyer-Meyerowitz, jako u Lusky Černové-Schwartz. Opět se uplatňuje jakási zákonitost...
Rabíni si toho již dávno všimli, ale já – teprve teď jsem prohlédl a konečně pochopil, o co vlastně šlo – ještě jednou jsem přikývl rabínům, jako opravdový šábes-gój.
Matka čarodějnice Ally žila zde v Cliff-Sea, v chaloupce na muřích nohách. Žila v ní i sestra matky Ally – bláznivá stará panna, kterou ony neustále se snažily vystrčit ze svého domu z obavy, že někdy jej zapálí. Ale ona vzdoruje, nehýbá se, a v současné době žije jako v bavlnce z dávek státní výpomoci pro práce neschopné.
Ve stejném baráku na kuřecích nohách žila i sestra Ally – Nataša Žuková, která svým charakterem byla velmi podobná Davidovi – také byla velmi hodná, velmi dobrá a velmi podivná. Takže její matka se neustále snažila jí strčit na krk svou bláznivou sestru – její tetu, předpokládala, že si budou vzájemně rozumět, protože „mají mnoho společného.”
Tato Nataša Žuková žila jako jeptiška ve společnosti, a místo manžela si opatřila velkého psa, který jednal jako žárlivý manžel, a proto již pokousal všechny sousedy. Nakonec, sousedé podali stížnost u soudu a chtěli psa přiotrávit, ale Nataša mi zavolala a celá v pláči pokusila se mne přemluvit:
– Gríšo, vystup u soudu na ochranu mého psa!
– Cože, jak to myslíš?
– Jako svědek! Řekni jim, že můj pes je hodný. Vždyť tebe ještě nepokousal.
Jen tak tak, že jsem se jí zbavil.
Vzpomněl jsem si také, že když jsme s Kissou zašli k Nataše, sotva si Kissa sedla, Natašin pes drze začal Kisse lézt čenichem pod sukni a potom na ni skákal, jakoby ji chtěl znásilnit.
Nataša v panice se pokoušela odtáhnout svého psa od Kissy, zrudla a křičela:
– Tubo, chováš se neslušně!
A-ano, pes vyzradil tajemství své majitelky. Vypadá to, že pes již dávno přivykl k smilnění s ženami a jiné zacházení s něžným pohlavím prostě nezná.
Takže, jedna sestra je vdaná za žida, druhá si opatřila psa. Ale vždyť i položidovka Nataša Meyerová mi také řekla, že miluje psy více než muže a pak šla a vzala si žida.
Konečně vidím důvod, proč středověká inkvizice si myslela, že obcování s židovkou je totéž, jako obcování s čubou. Oni všichni to věděli. A teď to už vím i já.
Teologická otázka – kdo zde je svatý a kdo je hříšník?
Je to první sestra (ta šílená teta Ally, která zůstala starou pannou), nebo je to druhá sestra (matka Ally, která porodila dvě invalidní dcery)?
Je to první dcera (Alla, který se vdala za defektního žida), nebo je to druhá dcera (Nataša, která se stala jakousi jeptiškou, a místo muže, opatřila si psa)?
Kdo je lepší, kdo je horší?
Na tuto otázku vám stěží odpoví i sám otec Mitrofan z kostela v Sea-Cliff. Vždyť může se klidně stát, že mezi svaté půjde Nataša Žuková se svým psiskem a svou bláznivou tetou... Takže někdy teologie je věda poměrně komplikovaná, zvláště pokud ji používáte k analýze chování vyrozenců, všech těch bledých spirochet degenerace.
Další kapitola
Přejít na OBSAH