Žena je nástroj, který ďábel používá k tomu, aby se zmocnil našich duší.
St. Cyprian (svatý Ciprián)
Odedávna platilo ve světě, že v ideálním případě nevěsta měla být panna. Myslelo se, že to přináší štěstí a blaho klidného rodinného života...
Nicméně, moje osobní zkušenost ukazuje, že to, že nevěsta je panna, není zdaleka dostačující podmínkou k založení normální a zdravé rodiny. Před mnoha lety jsem měl ideální nevěstu, která mi řekla: "Gríšo, technicky jsem holka..." – A po kratším odmlčení dodala – "...Ale za všechno ostatní neručím..."
Poprvé jsem se setkal s Natašou Meyerovou ještě v Německu, v Mnichově. Bylo to v roce 1950. Tehdy jí bylo 19 let, a byla to krásná mladá dívka "z dobré ruské rodiny". Já už byl zralý, 32letý muž a pracoval jsem jako prezident nově vzniklé COPE (Asociace poválečných přistěhovalců – to byl jeden z prvních speciálních projektů, startujících tehdy psychologickou válku proti komunismu).
Otec Nataši, Jurij Konstantinovič Meyer, vždy byl monarchistou, ale ne obyčejným monarchistou, nýbrž tajemníkem "Nejvyšší monarchistické rady". A i Nataša mi neustále zdůrazňovala, že ona není prostá Nataša, a že je – Nataša von Meyer, tj. s modrou krví a pochází z poruštěných německých šlechticů.
Od samého počátku naší známosti, otec Meyer vytrvale namlouval mi svoji dceru a neustále ode mne bral pro mou nevěstu peníze (jak se později ukázalo – aniž by jí je dal). Nataša jen odfrkla, při pohledu na všechno jeho úsilí, a dala mi na srozuměnou, že je šíleně zamilovaná do jiné osoby a jako důkaz, s roztomilým úsměvem, recitovala mi verše, věnované tomuto záhadnému milenci. Trvalo to nějaký čas, nakonec rodina Meyerů se odstěhovala do Ameriky, tím téma námluv tak nějak samo o sobě padlo.
V létě roku 1954 jsem letěl na několik měsíců do Ameriky na služební cestu, a v New Yorku jsem znovu potkal Natašu. Tentokrát v nás vypukla láska jak Černobyl před výbuchem, a po měsících vášnivých objetí a polibků, jsem udělal Nataše nabídku k sňatku, na kterou okamžitě odpověděla souhlasem. Rychle jsme se zasnoubili a jak zde je zvykem, vyměnili si prsteny.
Po skončení služební cesty, odletěl jsem do Mnichova, a Nataša, odvolávaje se na "rodinné důvody", zůstala v New Yorku, ale slíbila, že za mnou přiletí později. Nicméně týden šel za týdnem, měsíc po měsíci, a ona nepřilétala, ale velmi mile mi v dopisech vysvětlovala své zpoždění ze stejných "rodinných důvodů".
O rok později jsem se vrátil do Ameriky. Přiletěl jsem do Washingtonu a okamžitě jsem se rozhodl zajít na návštěvu ke své snoubence, která nedávno dostala práci ve washingtonském oddělení "Hlasu Ameriky", Našel jsem dům, kde nyní žili Meyerovi, našel správný byt a tiše zaklepal. Dveře otevřela Nataša...
Podívala se na mě divně, jako na cizince, který se omylem dostal do špatného bytu, a mlčky mne pustila dovnitř. V pokoji byl její otec a matka, kteří měli velmi zmatený pohled.
– Co se děje? Proč jsi za mnou nepřijela? – naráz zeptal jsem se Nataši.
– Rozmyslela jsem si to... – Váhavě odvětila moje ideální nevěsta.
– Ale proč jsi mi o tom nenapsala?
– No, byla jsem velmi zaneprázdněná... Kromě toho... Kromě toho...
– Co?
– Zamilovala jsem se do jiného...
– Ale vždyť jsem se tě na to ptal v dopisech, a ty jsi mi o tom nic nenapsala?
– Stalo se to tak náhle... Právě k době tvého příjezdu... A vůbec – já jsem tě upřímně upozorňovala, že i když technicky jsem holka, vlastně já jsem e-e-e...
– On je kdo?
Technická holka vyvalila udivené oči:
– Je pilotem... Blondýn s modrýma očima... Vysoký... Zamilovala jsem se až po uši...
A já koukám na ni a vidím, že moje ideální nevěsta lže a přitom lže bezostyšně. Ale proč, to nemohu pochopit. Co je jasné, je to, že nyní mne nechce ani vidět.
* * *
Můj služební úvazek v Americe se blížil ke konci, a já začal pomalu předávat práci. Nicméně, brzo ke mně začaly docházet řeči, že Nataša se otevřeně a bezostyšně přede všemi chvástá, že já, jako vůl, kvůli ní jsem všechno opustil a přijel za ní do Ameriky, jenže ona mne nechce...
Obvykle v takových případech, dívky se snaží zmírnit bolest z rozloučení, ale s mojí ideální nevěstou tomu bylo naopak. Zřejmě se snažila, aby mě to co nejvíc bolelo. Kvůli pořádku, poprosil jsem Natašu, aby mi vrátila zásnubní prsten, ale moje ex-snoubenka přitiskla se k němu tak pevně, jako by to byla trofej z války, a nedala mi jej.
Pamatuji si, jak jsem frustrovaný chodil Washingtonem a náhodně zastavil se u kiosku, který prodává levné knihy do kapsy, jaké Amerika vydává v masové tiráži. Mechanicky jsem prohlížel reklamu na obálkách a najednou si všiml, že v tomto stánku bylo mnoho knih pro pederasty.
Zdálo se mi to divné. V Německu nic takového nebylo. Tam Hitler 20-tých let honil homosexuály do koncentračních táborů a nahnal jim tolik strachu, že ani v poválečném období, tj. v letech 1945-1955, žádné časopisy, žádné knihy na toto téma v Německu v otevřeném trhu nebyly. Pederasti seděli tišeji než voda a níže než tráva, a vystrašené lesbičky kvůli zamaskování všechny spaly s nemilovanými muži.
"Zdá se, že v tomto ohledu Amerika je země nevystrašených degenerátů", – pomyslel jsem si a začal pečlivě prohlížet celou kolekci. Po knihách o pederastii, narazil jsem na knihu s nahými ženami na obálce. Se zájmem jsem otevřel první, která mi padla do rukou a ... téměř plival – fuj fuj čerte, to je přece čtení pro lesbičky!
Přečetl jsem krátký souhrn a uvědomil si, že v těchto knihách se dosti podrobně popisují všechny jejich triky. Ukazuje se, že lesbiček je mnohem víc, než jsme očekávali, ale je těžké je rozpoznat. Ukázalo se stejným způsobem, že lesbičky bývají dvou typů – aktivní a pasivní. Aktivní lesbičky mají tendenci hrát roli mužů, a lesby pasivní – hrají roli žen. Následoval popis sadismu a masochismu.
Kniha tvrdila, že aktivní lesbičky jsou často sadistické povahy a rády přináší různé druhy neštěstí, zejména mužům, a přitom se vyznačují zvláštním, nevyrovnaným chováním. V angličtině se jim říká "queer", to znamená "divné"...
Tehdy se u mne objevilo první podezření o mé bývalé "ideální" nevěstě. Koupil jsem si tuto knihu a brzy, za pouhých 35 centů, pochopil všechna Natašina tajemství. Doslova mi spadla clona s očí...
"Sakra, vždyť já jsem se málem oženil s nejproklatější lesbičkou aktivního typu... Ona je vlastně – typický muž v sukni!" – pomyslel jsem, a začal vzpomínat a analyzovat všechny Natašiny podivnosti, na které jsem dříve neobracel pozornost.
Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou šel s ní na procházku v blízkosti jejího domova, který se nacházel v předměstí Mnichova. V té době jsem měl seriózně poraněnou pravou ruku, která visela na krku v šátku. Tak, při chůzi, náhodou jsem se Nataši dotkl loktem této ruky a ona náhle, nečekaně, ze všech sil mne praštila svým loktem. Přímo do rány. Od bolesti se mi zatmělo v očích. Od jejího úderu rána se otevřela a obvaz mokval krví, ale Nataša se dívá na krev, olizuje si rty, a vztekle na mne syčí: "Kolikrát jsem ti říkala, aby ses mě nedotýkal rukama". Na její tváři přitom bylo něco velmi škodolibého a dokonce i jakýsi ničemný výraz.
"Ano, zdá se, že byla jednoduše sadistka,"- pomyslel jsem si, připomínaje tuto epizodu. A vzpomněl jsem si také, že její vlastní otec, za mé přítomnosti, několikrát nazval Natašu potvorou.
Také jsem si vzpomněl, že Nataša, jak se zdá, měla v Mnichově utajený román s lesbičkou Luskou Černovou. Její přítelkyně Luska byla pozoruhodně sebevědomá a drzá blondýna. Obě tenkrát pracovaly v oddělení mnichovského "Hlasu Ameriky" a jejich románek zamaskovaly nevinným "dívčím kamarádstvím". Přičemž Luska často zůstávala na noc u Nataši, a obě spaly na jedné posteli. Na muže byly vždy hrubé, ale pro svou milovanou, Nataša tehdy psala milostné básně: "Ze všech nemožně-možných možností, Ty jsi ze všech nejnemožnější, Ty mně milejší ze všech".
To byly ty samé básně, které mi recitovala Nataša a tvrdila při tom, že byly psány pro jiného muže. To vše se dělo po dlouhou dobu pod mým nosem v Mnichově a já nic neviděl a nic nepodezříval. Jak se píše v Bibli: "Mající oči – nevidí, mající uši – neslyší",
Prošlo několik let. Luska oslavila 25. narozeniny a ze strachu, že zůstane starou pannou, rychle se vdala, nebo spíš ženila, s mladým princem Obolenským, který pracoval pro "Radio Svoboda" a jak všichni věděli, byl neskrytý homosexuál. Dvě boty tvoří pár... Ale byla to jen "maska lásky". Nataša zůstala samotná, smutná a rozhodla se, že i pro ni nadešel čas, aby se vdala.
To právě byla chvíle, když se rozehrála naše neočekávaná romance v New Yorku, abych byl přesný – na mořské pláži v Sea-Cliffu. Je to taková chatová osada nedaleko New Yorku, kde žije mnoho ruských rodin, takže to byla svého druhu "ruská vesnice".
Při vzpomínce na podrobnosti našeho románu a po prostudování ve stánku zakoupené knihy o lesbičkách, obrátil jsem pozornost na několik dalších podivností v chování Nataši. Třebaže souhlasila, že si mě vezme, zdá se, že v hloubi srdce celou tu dobu váhala, říkala mi, že měla "velmi velkou lásku," a že se obává, že tato láska může se k ní vrátit. Když jsem se jí zeptal, o tom mluví, tak trochu dělala narážky na Kazanceva, který byl jejím náčelníkem v "Hlasu Ameriky" v Mnichově.
Tohoto Kazanceva jsem docela dobře znal. Byl to škaredý typ, který věkem hodil by se tak na jejího otce. Tehdy jsem nic nemohl pochopit, ale dnes vím, že moje vzorná nevěsta měla jen strach, že se odhalí její lesbismus a aby odvedla pozornost, nejprve lhala Kazancevu, že miluje mne a potom lhala mně, že je zamilovaná do Kazanceva...
A to bylo sehráno tak, aby se zamaskovala její lesbická aféra s Luskou Černovou. Ach, ty prokleté "masky lásky"... Mimochodem, tento Kazancev, starý NTS-sovec a autor knihy "Třetí síla", byl také jedním z podivínů. Vypadal jako křivonohý čert, ale ženu měl krasavici jak obrázek. Proč taková krasavice se provdala za starého muže, podobného čertovi? Je ale možné, že i ona měla nějakou vnitřní vadu...
[NTS je zkratka "Lidově-dělnického svazu ruských Solidaristů"- organizace vzniklé r. 1943 přejmenováním spojených mládežnických skupin emigrantů (v Bělehradě, v Praze,...). Za války pronásledovaná gestapem, po válce sověty. Posílala do SSSR antisovětskou literaturu pomocí balónů s množstvím letáků (i v Čechách jsme je sbírali). Nakonec komunisti protestovali, že balóny ohrožují leteckou dopravu, což byla pravda. Dnes je NTS legální: http://nts-rs.ru/]
Kazantsev žil se svou ženou špatně. Neměli žádné děti a nakonec adoptovali dítě, které zůstalo po sestře jeho manželky, když ji odvezli do blázince. Mimochodem, NTS-ovci sami o sobě tvrdí, že jsou revolucionáři, a u revolucionářů podobný příběh je běžná věc.
A ještě jsem si vzpomněl na to, jak jednou, když ještě Nataša nosila můj snubní prsten, pozvala na návštěvu známého básníka-emigranta Ivana Jelagina, který byl tehdy do ní bláznivě zamilovaný. A tento básník, hledě na Natašu, ten večer neustále se olizoval a ječel "Ach, miluji lízat".
Když začal číst v obývacím pokoji jejího otce a matky své básně o "čisté lásce", moje ideální nevěsta odtáhla mě do kuchyně a objala, pověsila se mi na krk a řekla: "Ach, Gríšo, obávám se, že s tebou nám to nepůjde. My dva jsme třídně cizí element... Váňa Jelagin by mi vyhovoval, ale on je příliš malý. Aby mne dokázal políbit, potřebuje vylézt na lavičku a v posteli by byl jak vrabec na kobyle..."
Ačkoliv Nataša vždy zdůrazňovala, že pochází s dvorní šlechty, že je – Nataša „von” Meyer, občas se vyjadřovala jako vulgární kramářka. Mimochodem – je to dost typické pro aktivní typ lesbiček. Vždyť v duši nejsou ženami, ale muži.
Tenkrát jsem si myslel, že ten její vtip o Jelaginovi byl bez významu, ale teď jsem se podrbal na hlavě zmateně: „Jak vlastně tyto zrůdy se navzájem rozpoznají? Já jsem tenkrát nic neviděl, ale oni se hned poznali. Jak to dělají?”
Nebo, další zvláštnost – jdeme tak trochu s mojí dokonalou nevěstou po Sea-Cliffu a přes silnici přebíhá pes. Moje mladá nevěsta se na něj podívala a s hezkým úsměvem mi zašeptala mi do ucha: "Víš, Gríšo, já mám ráda psy, více než muže..." Já jsem si myslel, že to všechno jsou jen dívčí vtipy, ale teď – nedivil bych se, kdyby Nataša se psy také experimentovala...
No, mnoho bylo takových podivností, kterých jsem si tehdy všiml, ale nechápal je.
A ještě jedna zvláštnost – před mým odletem zpět do Mnichova, Nataša začala vážný rozhovor o naší svatbě a při tom představila mi následující základní podmínky:
1. Vstoupím-li s ní do manželství, musím být vždy připraven k rozvodu.
2. Nebudou žádné manželské postele. Spíme v různých místnostech.
3. Nechce mít děti brzy, s tím musíme počkat 6 let.
4. Chce změnit své povolání.
Místo práce jako sekretářka rozhlasové stanice "Hlas Ameriky", jak se zdá, chce dělat... umělé oplodňování. Na můj zmatený pohled, Nataša vysvětlila: "Umělé oplodňování... zvířat". Při těchto slovech jako vichr do pokoje vtrhl otec Meyer, vytlačil svou dceru ven, obrátil se ke mně a snažil se mě přesvědčit, abych se s ní neženil, protože se k sobě nehodíme, a vůbec, že to vše skončí špatně.
Byl jsem z toho jako blázen a ničemu nerozuměl. V první době mi dlouho a houževnatě podsouval svoji dceru jak starý pasák prostitutek, a teď najednou sám mě odrazuje. Úplně obráceně! Ale měl jsem oči zaslepené představou mladého a pružného dívčího těla... Není divu, že se říká, že láska je slepá...
V předvečer mého příjezdu do Washingtonu, neschopný snášet její nekonečné a neurčité omluvy, napsal jsem Nataše v jednom z posledních dopisů následující větu: "Chováš se jako by u tebe bylo něco v nepořádku, jak bys měla tuberkulózu nebo byla lesbičkou, která to nemůže přiznat ani sama sobě".
Tehdy jsem vůbec nemyslel, že je lesbička. Napsal jsem to jen tak, ze zlosti, unáhleně. Ale jak se ukázalo – tímto dopisem jsem se jí dotkl na nejcitlivějším místě. Maska s ní byla shozena a proto, zřejmě, přivítala mne jak úhlavního nepřítele.
A jak to bylo s její novou láskou, ptáte se? Kdo že byl, ten pilot? S modrýma očima...
Ale, neměla žádného pilota. Jen se znovu dala dohromady s ženskou. Tohoto "pilota" jsem docela dobře znal. Byla to její přítelkyně Leka Boldyrevá, dcera hlavy NTS ve Washingtonu. Leka byla plná pupínků, arogantní a dost nechutná osoba, s kterou, mám-li být upřímný, žádný muž do postele by nešel. Ale moje ideální nevěsta, moje šlechtična Nataša von Meyer, vášnivě líbala tuto ženu, a mně vyprávěla pohádky o pilotovi s modrýma očima.
* * *
Ve Washingtonu jsem zůstal měsíc a dost často jsem se setkával se svými starými známostmi z Mnichova. Ti se už Americe trochu přizpůsobili a rádi se mnou se podělili se svými zkušenostmi: „Gríšo, snad všichni Rusové, žijící ve Washingtonu, pracují v "orgánech inteligence". No, v těch... o třech písmenech... Jiná práce zde prakticky není. Přitom každý musí pravidelně podávat raport o všech, kdo k němu chodí do domu. A proto, pokud nelžeš, že jsi inženýr-energetik, poslechni dobré rady a jdi radši pracovat do svého oboru...”
Další můj známý mi radil: „Jestli se, Gríšo, neoženíš, tak se ve Washingtonu brzo uchlastáš. Amerika je pro tebe něco jiného, než Německo. Dej svůj "svobodný sex" do chladničky, někam k ledu... Vzpomínáš na Kolju Kozlova? V Německu spal s každou ženskou, kromě té svojí, ale jakmile přijel do Ameriky, musel chudák spát pouze s vlastní manželkou”.
Poslechl jsem dobrých rad a odjel jsem z Washingtonu do New Yorku a tam jsem se brzo setkal s mojí budoucí manželkou. Historie s Natašou von Meyer postupně přešla do pozadí a pomaloučku jsem začal zapomínat. I jiní vytloukají klín klínem.
Do Ameriky jsem přijel dosti dobře finančně zajištěn (v bance jsem měl 10.000 dolarů jako honorář za moji první knihu a za filmy, které podle ní natočili), takže spěchat s hledáním zaměstnání jsem moc nemusel. Navíc, byl jsem odhodlán začít nový život v Novém Světě tím, že napíšu novou knihu, román ze sovětského života o zrození nového člověka Homo sovieticus, tedy o "sovětském člověku".
Tehdy za 10.000 dolarů v New-Yorku bylo možné koupit krásný dvoupatrový dům, jako ten, v kterém nyní žiju. V dnešní době tento dům stojí 250.000 dolarů. V polovině 50-tých let v Americe 10 tisíc bylo hodně peněz.
Přesto dům jsem tenkrát nekoupil, začal jsem svůj pobyt v New-Yorku tím, že jsem si koupil luxusní automobil "Lincoln" s odkrývající střechou, kabriolet barvy slonové kosti. Taková auta bohatí Amerikáni kupovali za 6 tisíc dolarů nové, a každé dva roky je měnili. Já jsem koupil dva roky starého Lincolna za pouhé 2 tisíce a jezdil v něm po Americe bez jediného problému 10 let.
Po zakoupení auta, zasedl jsem ke psaní své nové knihy. Pro spisovatele existuje neúprosný zákon: aby jeho hrdinové žili, nutno je opisovat ze života, nutno dobře znát to, o čem autor píše. Proto jsem se rozhodl dát do románu svůj příběh s Natašou von Meyer, kdy "ideální nevěsta" se najednou projevila lesbo-sadistkou. Copak to není zajímavé? Avšak k pochopení příčin jejího divného jednání musel jsem studovat knihy o homosexualitě.
Ten příběh s Natašou byl pro mne tenkrát velkým šokem. Ve věku 35 let poprvé v životě jsem se setkal s homosexualitou, k tomu ještě v osobě vlastní nevěsty. V SSSR se o tom nikde nemluvilo ani nepsalo, zato v Americe, málem polovina vydávaných knih byla tehdy věnována tomuto tématu. Tak i já jsem se rozhodl psát o "HOMO sovieticus", tj. sovětských lidech pro mne nového typu.
Neměl jsem tehdy nejmenší představy, že to bude – proklatý námět. Kdybych byl tenkrát věděl, co se za tím vším skrývá, za Boha nikdy bych se do toho nepustil. Z jedné strany, pro spisovatele je to zlatá žíla, klíče poznání Štěstí a Neštěstí, Umu a Nerozumu, Života a Smrti, ale z druhé strany, je to téma neprůchodné jako husté bláto. Na každém kroku narážíte na záhady, tajemství a věčné lži. Jak v pohádce o Ivanu Careviči a ptáku Ohniváku : jdi napravo, přijdeš o koně, jdi nalevo, přijdeš o hlavu, jdi rovně, ztratíš i koně i hlavu.
foto
Tak sedím a píšu svůj román a život mi předhazuje nové a nové materiály. Zajel jsem jednou do Washingtonu a náhodou setkal se tam s Barminem, náčelníkem washingtonského oddělení "Hlasu Ameriky". Barmin, zřejmě v úmyslu uslyšet poslední newyorkské novinky, mne pozval na lunč. Sedíme spolu, povídáme si, a najednou se mne pohrdavě zeptal: „Tak Nataša vás co – odmítla?” – a zkoumavě se na mne podíval, jak budu reagovat.
„Ale, Bohu dík, že odmítla”, – jsem mu odpověděl. „Vždyť vaše Nataša je prostě lesbička”, – a podtrhl jsem při tom slovo "vaše".
„Žádná lesbička !” – zlostně a dokonce jaksi nepřátelsky vykřikl Barmin. „Prostě vás odmítla, protože jí nevyhovujete!”
Vzteky se poprskal smaženými vejci se špenátem. On měl tenkrát žaludeční vřed a držel speciální dietu. A já se na něj dívám a myslím si: ”Pantáto, kvůli čemu se tak rozčiluješ?”
Tehdy už jsem věděl, že Barmin byl tak trochu sadista a rád se vysmíval svým podřízeným. Také měl rád, když mu pochlebují a zvou ho "generálem", což ukazuje na příznak komplexu méněcennosti a lehké mánie velikášství, tedy příznak komplexu vlády, který je spojen s homosexualitou. Vzpomínám si také, že při stisku ruky jeho dlaň byla měkká, jak u ženy, a svírala se jako trubka. Stejně, jak u papá Meyera.
Ve Washingtonu tou dobou se rozběhla vlna McCarthysmu, a ze státního departamentu vyháněli hromadu homosexuálů. Tisk byl plný nářků a sténání, že jde hotový hon na čarodějnice. Za takových podmínek bylo pro Barmina těžké držet v zaměstnání lesbičku. Zřejmě proto se na mne rozzlobil.
Vzpomněl jsem si, že Barmin je ženat už potřetí, přičemž jeho druhá žena byla... vnučkou prezidenta Theodora Roosevelta, která Barminovi porodila dcerku a brzo poté se s ním rozvedla. Tak jsem se ho zeptal: „Alexandře Grigorjeviči, nedávno v novinách psali, že jedna z vnuček prezidenta Roosevelta zde ve Washingtoně skončila sebevraždou. Není to náhodou vaše bývalá žena?”
Namísto odpovědi, Barmin se opět poprskal špenátem, rozkašlal se a jako střela vyskočil od stolu. Uprchl tenkrát z restaurace tak rychle, že na stole zůstal jeho nedojedený lunč.
„Zas se vztekáš”, pomyslel jsem. „Nad druhými se povyšuješ, ale sám to nesneseš. Možná proto máš žaludeční vřed”.
Ještě v Mnichově, Barmin mi daroval svoji knížku „Ten, který uprchl”, v které vypráví o tom, jak uprchl na Západ roku 1937, za doby Veliké Čistky, kdy se bál, že ho také prolustrují. Nyní, vyzbrojen novými poznatky, rozhodl jsem se znovu prolistovat jeho knihu.
A hle, při novém čtení jsem si všiml několika podivných věcí v jeho osobním životě, které jsem dříve přehlédl. Například, historii jeho svatby. Jel tenkrát vlakem do Buchary a v tom samém vagoně jela mladá a krásná vdova sovětského vyslance v Buchaře, soudruha Aprelejeva. Vzpomínám si, že hlava menševiků – Martov, měl dívčí jméno [tj. po matce] Cederbaum. Čím byl asi za svobodna Aprelejev?
Jak se zdá, tato mladá vdova byla ženou jakéhosi starého žida-revolucionáře... O něco dále, Barmin píše, že této krasavici šli na nervy všichni muži, kteří se pokusili za ní chodit. Barmin píše, že on tehdy si k ní přisedl a navrhl jí šikovné řešení – fiktivní manželství. S ním... Ano, ano, fiktivní manželství. A plachá krasavice, která všechny muže odmítala, najednou souhlasila a uzavřela s ním fiktivní manželství...
Svoji svatební noc šťastní novomanželé strávili následovně: žena spala v pokoji a Barmin na balkoně. Následující noci podobně: ona v ložnici, on na balkoně. Téměř jak Romeo a Julie, jenže brzo poté fiktivní manželka zapsychovala a utekla od Barmina, brzo nato důsledně žádala rozvod. Začali tedy žít každý jinde. Ale potom se opět sešli...
Nakonec tato fiktivní žena od něho otěhotněla, předčasně porodila dvě nedonošené děti a při porodu zemřela. Nedonošené děti málem zemřely, ale lékaři je zachránili. Když jsem vše uvážil, stalo se mi jasné, že měla zřejmě dost příčin bát se normálního manželství. Vypadá to, že fiktivní Barminova žena byla stejnou čarodějnicí, jako moje Nataša. Až na to, že Barmin ji odhalil od prvního vzhledu. Stejně okamžitě Nataša odhalila básníka Ivana Jelagina. A proto Barmin hájí Natašu... coby třídně blízký element.
Takoví lidé žijí jak bledé spirochéty, podle principu: jeden za všechny a všichni za jednoho! Jestliže si myslíte, že zde pro vás opisuji heslo Tří mušketýrů nebo heslo sovětských pionýrů, tak se hluboce mýlíte. Je to velmi staré heslo svobodných zednářů. Je to heslo těch tajných spolků, které sami sebe nazývají humanisté, ale církev je nazývá satanisté.
Druhé manželství Barminovo bylo neméně podivné. Jakým kouzlem se nicotný uprchlík z SSSR, včerejší komunista, najednou žení s... vnučkou prezidenta Theodora Roosevelta? Byl velký krasavec? Byl bohatý kupec, byl úspěšný mladík? Ne ne, spíš naopak. Takoví mají vše obráceně...
Nedaleko od Sea-Cliffu je muzeum Theodora Roosevelta, v kterém se nachází celá kolekce zednářských diplomů bývalého prezidenta USA. Jsou to takové mystické diplomy různých tajných společností. Co že v nich je za tajemství? Jak to vypadá, komunista Barmin znal tyto tajnosti dost dobře a proto se tak velmi jednoduše oženil s vnučkou samotného pana prezidenta.
Ale i druhá jeho žena se projevila jako kouzelnice. Porodila Barminovi děcko a momentálně vyhodila Barmina na ulici. Barmin tedy chodil ke svým známým a u všech si naříkal: „Já musím vozit železo na káře a ona chce alimenty, 500 dolarů měsíčně – a já nemám v kapse ani 5 dolarů..."
Brzo poté noviny psaly, že Rooseveltova vnučka, žurnalistka z Washingtonu, skončila život sebevraždou. Vidíte, čím se končívají taková tajemství a taková kouzla.
Vzpomínám si, jeli jsme jednou s Barminem v mém otevřeném Lincolnu po Washingtonu a zastavil nás semafor u pochmurného a ospalého zednářského chrámu. Nečekaně Barmin kývl hlavou směrem k chrámu a poučil mne: „Hle, kde se nachází skutečná vláda Ameriky. Ne v Bílém Domě, ale v tomto domě". Tehdy jsem si pomyslil" „Moc toho bratříčku, moc jen znáš. Možná proto jsi se stal náčelníkem "Hlasu Ameriky". A možná i proto tě chtěli přistřelit za doby Veliké Lustrace v SSSR".
Potřetí se Barmin ženil ve věku 53 let. S 25letou holčičkou z ukrajinské sekce "Hlasu Ameriky", tedy hodil se jí za tatínka. Rovnou Mazeppa a Maria. Supermuž! Superman! A ve skutečnosti, opět je vše opačně. Chceme-li to pochopit, je nutno znát jejich tajemství, nutno vědět, že některé ženy pouze vypadají jako ženy. Ve skutečnosti jsou to dvoupohlavní rusalky, ale k tomu, abyste viděli tyto rusalky, nutno být vodníkem, to jest mužem, který pouze vypadá jako muž.
Zpravidla tyto ženy jsou chladné a frigidní rusalky, u kterých je nejčastěji ženská impotence, totiž frigidita. Nemohou milovat skutečně, lidsky, žensky. Ani duší, ani tělem. Mívají alibidomii a nejčastěji anorganismus, tedy absenci orgasmu, jinak řečeno, nezakončívají.
U některých rusalek nefungují "rajská vrata", nevlhčí se kvůli defektním Bartolinovým žlázám. Takové rusalky chytračí a v skrytu před mužem (pokud je normální) se tam mažou vaselinou. Nejčastěji na radu své matky, staré a zkušené tchýně-rusalky.
Konec konců, tato rajská vrata se pro muže převrací v skutečná vrata do pekel. Každá rusalka chce vypadat normálně, chce se vdát, mít děti a žít jako normální ženská. Ale co může dělat? Tak si najde nějakého kouzelníka-vodníka, který jí nabídne vychytralé manželství. Nabídne jí zamaskovat se fiktivním svazkem z vypočítavosti, který rusalka obvykle s radostí přijme. Nechce se jí prosedět celý život jako stará panna.
Všechna tato kouzla překrásně zná americká rozvědka CIA, a všechny tyto hokusy-pokusy překrásně zná sovětská rozvědka KGB. S jediným rozdílem, že v Americe takové lidi dělají náčelníkem "Hlasu Ameriky", aby sobě podobné lidi povzbuzovali k nové revoluci, zatímco v SSSR takové typy lidí dříve odstřelovali a dnes je zavírají do blázince nebo vyhosťují do ciziny jako bio-negativní jed.
Mimochodem, tento Barmin nebyl vůbec Barmin. V 30-tých letech ve službě sovětů, v Paříži byl znám jako Graff. Teprv, když utekl na Západ, Graff se stal Barminem. Jméno Barmin pochází od výrazu "carské barmy" [řád, diadém]. Volba těchto dvou pseudonymů ukazuje na lehkou mánii velikášství. Kvůli této mánii Graff-Barmin zakončil svoji kariéru celkem nezvykle.
25 let hlásal Barmin zprávy "Hlasu Ameriky", vychvaloval sovětským rusalkám a vědmákům americkou svobodu a lidská práva, kde pod slovem "lidé" se zpravidla rozuměli jeho čarodějní spolubratři. Jenže ke konci své kariéry se pomátl. Mánie pronásledování, přičemž v akutní fázi. Vždyť mánie velikášství a mánie pronásledování jsou rodné sestry. Psychologové to nazývají komplexem viny, a lidé zjednodušeně říkají, že člověku jeho nečisté svědomí nedá pokoje.
Svobodomil Barmin začal periodicky utíkat z domu a skrýval se v křoví washingtonských parků, a Galočka, jeho třetí žena, ve většině případů zvonila kam nutno a na Barmina organizovali opravdový hon. Našli ho, chytli ho, ale on, vytrhával se sanitářům, kteří se snažili mu navléknout svěrací kazajku, zoufalým hlasem řval na celý Washington: „Jaká je zde svoboda!? Kde jsou lidská práva!?”
Ano, bráško... Za co jsi se bral, to máš. Barminu vlezlo do hlavy, že ho chtějí zavraždit. Myslel, že mu chtějí uříznout jazyk a pohlavní orgány. Myslel, že mu to chtějí udělat noví emigranti z SSSR, které on úsilovně lákal do Ameriky.
Barmin se toho tolik bál, že dokonce nepouštěl do domu ani svého kamaráda Voloďku Jurasova, který pracoval tehdy v "Radiu Svoboda" [ruská stanice podobná Svobodné Evropě]. Tento Voloďka byl mnohostrannou osobností. Napsal zajímavou knížku "Paralaxa" a trvale mluvíval v radiu. Někdy jako Rudolf, jindy jako plukovník Panin. Byl známý i jako nejbližší spolupracovník maršála Žukova. V mém románě "Jméno mé je Legie" je podrobně popsán pod jménem Ostap Ostapovič Oglojedov, syn Ostapa Bendera.
Barmin pokládal kamaráda Voloďku za konfidenta KGB a proto nechtěl s ním mluvit ani po telefonu. Nutno se přiznat, že v tom měl částečně recht. Barmin dobře věděl, že hlavní zásluha Voloďky pro "Radio Svoboda" spočívala v tom, že donášel. Jak do FBI, tak do CIA. Donášel na všechny a všechno. A proto Barmin předpokládal, že kamarád Voloďka donášel i do KGB.
Je zábavné, že i náčelník "Hlasu Ameriky" v Mnichově, Charlie Lvovič Malamut, který dlouhá léta balamutil své sovětské spolubratry, ke konci své kariéry také se pomátl. Měl také mánii pronásledování, také běhal a skrýval se po Mnichově, jako Barmin po Washingtonu.
Tento Malamut byl ženat, ale neměl děti. Přičemž, když Nataša Meyerová pracovala u něj v Mnichově, všem vyprávěla, že on pro ni byl jak "adoptivní otec".
Později, při svém setkání tohoto "adoptivního otce", řekl jsem mu: „Víte, vaše adoptivní dcera se ukázala být lesbičkou. Lidi ji viděli, jak se s Luskou Černovou na záchodě líbaly".
„Pomluva!” – zlostně vykřikl adoptivní tatíček. „Za to by vás měli zavřít do vězení!”
A já na něj se dívám a přemýšlím: „Nedivím se, strejdo, že nemáš děti. Dokonce i reakce tvoje je stejná, jak u Barmina. Správně se o vás mluví – jeden za všechny, všichni za jednoho".
Ještě k tomu jménu, Malamut v hebrejštině označuje učitel náboženství, to znamená, že on zřejmě pochází z nějakého rodu rabínů. K tomu Charlie byl starým, zasloužilým trockistou, dokonce přeložil knihy Trockého do angličtiny. Pochvalnou předmluvu ke knize Barmina "Ten, který uprchl" napsal Max Istman, rovněž starý trockista, ženatý s Jelenou Krylenko, rodnou sestrou znamenitého lidového komisaře ministra justice N. V. Krylenko, na kterého přišla řada v Moskvě během likvidace všech těch trockistů a byl rovněž zastřelen.
Tvoří se nám přímo jakési hnízdo zmijí, kde všechny zmije koušou jedna druhou za ocas – přesně podle prvního zákona marxismu o jednotě a boji protikladů.
Rozhodl jsem znovu číst knihu Bertrama Wolfa "Tři muži, kteří udělali revoluci". To byla kniha o Leninovi, Trockém a Stalinovi. Autor byl žid-trockista, velký historik a sociolog, jeden za zakladatelů americké komunistické strany, člen výkonného výboru Kominterny a později poradce Státního Departmentu USA a "Hlasu Ameriky", profesor Hooverova "Institutu ve věcích Války, Míru a Revoluce"... To znamená, že to byl člověk s velikou autoritou.
A tento autoritativní trockista píše ve své knize, že Trockij už ve věku 20 let, sedící v četnickém vězení v Oděsse, dělal si speciální výpisy, studoval a dělal konspekce knih o zednářství, dokonce měl na toto téma solidní konspekty – sešity v černých obálkách, celkový objem ani mnoho ani málo – víc jak 1000 stran. Tyto černé konspekty potom někam beze stop zmizely a do Sebraných Spisů Trockého se nedostaly.
V jiných, také seriozních knihách přímo píšou, že plamenný vůdce proletariátu Leon Trockij byl zednářem. Z toho vychází, že trockismus je zednářství v komunistické straně, tedy bylo to jakési levé křídlo zednářství.
Kromě knihy profesora Wolfa prostudoval jsem tehdy mnoho jiných seriozních knih na toto téma. Včetně knih z druhého tábora, totiž knihy náboženské (ponejvíce katolické). Z těchto knih jsem se dozvěděl, že zednáři jsou tajné společnosti lidí, kterým za středověku říkali čarodějníci, věďmáci a vědmy. Středověká inkvizice je vinila z paktu s ďáblem a někdy i pálila na hranici, zatímco 500 let později sovětská inkvizice jim říkala trockisti a střílela je ve sklepích NKVD.
Dobrým příkladem je nám trockista Barmin, trockista Malamut a mladičká vědma-lesbička Nataša von Meyer, moje bývalá "ideální nevěsta". Barmin utekl z SSSR v době Veliké Čistky, když ho už chtěli zastřelit. Stejně tak trockista Malamut, kdyby žil v SSSR, skončil by zastřelením. Vždyť Vyšinskyj tehdy žádal nahlas, aby to všichni slyšeli, nemilosrdně postřílet jako vzteklé psy všechny tyto "vrahy národa".
A později se ukázalo, že jak Barmin, tak i Malamut, byli duševně nemocné osoby. To znamená, že Vyšinskij měl pravdu, když mluvil o vzteklých psech. Oni dobře věděli, koho střílejí.
Balzac pravil, že jméno člověka často ovlivňuje jeho osud. Jméno profesora Wolfa, který napsal tu zajímavou knihu, v němčině znamená "vlk". Je možné, že to byl jeho pseudonym, totiž partajní přezdívka, kterou člověk volí v souladu se svojí povahou. Ostatně i Hitler měl rád slovo "vlk". Jeho štábní sídlo za války se nazývalo Wolfsschantze, to jest vlčí nora. Takže podle psychoanalýzy, profesor Wolf i Hitler byli z jednoho vlčího pelechu.
Také v životopisech Stalina publikovaných na Západě se píše, že během schůzek s cizími diplomaty Stalin rád kreslil na papíru vlčí tlamy. Jednu za druhou, dokud se mu nepovedla celá vlčí smečka. Západní psychologové z toho usoudili, že Stalin měl mánii pronásledování. Proto prý dával odstřelit své politické odpůrce, jako vzteklé psy, jak politickou vlčí smečku. Ještě v starém Římě filosof Plaut psal o takových lidech: „homo homini lupus est”, přeloženo – člověk je člověku vlkem.
* * *
Po příjezdu do New Yorku, pronajal jsem si velké studio ve třetím patře na Riverside v oblasti 114. ulice – blízko od University Columbia. Riverside tenkrát byl možná nejkrásnějším místem v New Yorku – nábřeží Hudson Quay s promenádou a parkem. Ve studiu jsem měl tři okna s kouzelným pohledem na řeku Hudson a obrovskou manželskou postel. Co je třeba víc svobodnému?
Tak jsem seděl u okna, obdivoval západ slunce nad Hudsonem, který v tom místě byl široký jako Volha, kouřil jsem dýmku dobrého tabáku a beze spěchu psal svůj román o sovětských lidech nového typu – o "Homo sovieticus".
Ve večerních hodinách, navštěvovala mne Kissa, moje nová nevěsta, a občas, abychom se trochu provětrali, jezdili jsme s ní v mém bílém Lincolnu po New Yorku a jeho okolí. Někdy jsme jeli i do Washingtonu.
Když už mluvím o Washingtonu – rok před popisujícími událostmi, ve Washingtonu jsem měl možnost setkání s Izákem Don Levinem, který mě vyzval k návštěvě na jeho farmě. Izák byl tehdy autorem řady seriozních knih o Sovětském svazu. Byl také členem představenstva "Amerického výboru proti bolševismu", který tehdy vedl speciální projekt "Radio Liberty". O rok později po našem setkání, Don Levin se rozvedl se svou první manželkou a oženil se podruhé, a jeho syn z prvního manželství chodil za mou ex-snoubenkou Natašou von Meyer, která v té době měla stále styky se svým "modrookým pilotem" plným pupínků, jménem Leka Boldyrevá.
Tak vězte, že Don Levin mě tehdy požádal, abych se stal redaktorem dalších novin, které se chystal vydávat "Americký výbor", ale já mu poděkoval, a rozhodně jsem odmítl. Moji staří přátelé z centrální rozvědky CIA také mi v té době také nabízeli práci ve Washingtonu, ale i jim jsem odmítl.
– Radši budu psát novou knihu – rozhodl jsem se tehdy.
A propos, Izák Don Levin na své farmě přijal také Victora Kravčenka, který svého času nadělal hodně hluku knihou "Zvolil jsem svobodu". Napsal ji v podstatě nikoliv Kravčenko, ale Charlie Malamut, se kterým později Kravčenko se pohádal, takže dopisoval tu knihu Eugene Natanovič Layons. Brzy Kravčenko onemocněl mánií pronásledování a dokonce postřelil muže, který omylem zaklepal na jeho dveře. Pak chodil s falešnou bradou a s přilepeným knírem, nosil tmavé brýle a paruku. Nakonec se zastřelil...
To je konečná stanice té divné svobody, kterou filozof Berďajev nazývá "tragická svoboda." Ten samý čertahledač Berďajev, který kázal "Svaz satana a antikrista", z kterého vzejde kníže tohoto světa, totiž království satanovo.
Po Kravčenkovi mnoho rámusu nadělala věc Kasenkiny, která uprchla ze sovětské mise v New Yorku. Přistála na farmě Nadace Tolstého. Poseděla si na této farmě pár týdnů a... uprchla zpět do sovětské mise. Za pár dní si to opět rozmyslela a vyskočila z ní oknem a zlomila si přitom nohy. Psychicky nevyrovnaná osoba. Ale tisk přinášel opět divoké titulky: "Skok do svobody!" Skončila tato skokanka v blázinci. V demokratickém americkém blázinci.
V pořadí za Kasenkinou ze sovětské mise v New-Yorku uprchl Samarin. To znamená, že začala řetězová reakce. A v tisku opět výkřiky: "Zvolil svobodu!" Jenže svobodomil tou dobou už seděl v blázinci. V demokratickém americkém blázinci.
A to vše se děje ne v totalitárním SSSR, ale v demokratické Americe.
A já sedím na Riverside, pokuřuji svou drahou dýmku a analyzuji všechny tyto epizody psychologické války. Co je to za černou první sérii? Z jedné strany Kravčenko, Kasenkina a Samarin. Z druhé strany Barmin, Malamut a Nataša Meyerová. Jasně vidím, že jedni psychouši balamutí druhé psychouše, a přitom jedni jako druzí končí špatně. Znovu vše běží podle prvního zákona marxismu o jednotě a boji protikladů.
Po Stalinově smrti farmář Levin vydal knihu „Veliké tajemství Stalinovo”, New-York 1956, v které svěřil svým čtenářům, že před revolucí soudruh Stalin byl konfidentem carské Ochrany. Dokonce narážel na to, že v mladých letech soudruh Stalin nepatrně pederastil (str. 40). Analogická informace byla publikována také v knize bývalého spolupracovníka CIA Edwarda Schmita "Stalin v mládí", New-York 1967, str. 400.
Svého času vycházel v New-Yorku časopísek „Socialistický věstník”, orgán strany menševiků, strany, kterou tenkrát byste usadili celou na jedné pohovce. Vydával jej starý vlkodlak Rafael Abramovič, kterému bylo už okolo sta let, a který svého času byl nejbližším přítelem Lenina.
Žurnálek to byl maličký, ale směrodatný. Tak tedy, v tomto Socialistickém věstníku z 22. prosince 1936 na stránce 31 byl publikován velmi zajímavý článek pod názvem „Jak se připravovaly moskevské procesy (Z dopisů starých bolševiků)”, v které se přímo psalo, že během Veliké Čistky Stalin likvidoval... homosexuály, kterými se to, podle pravidla, jen hemží v každé revoluci.
V souladu s publikovanými údaji, jelikož soudruh Stalin sám byl v mládí poněkud pederastem, opět dostáváme, že za Veliké Čistky Stalin ničil sobě podobné osoby. Opět, podle prvního zákona marxismu o jednotě a boji protikladů. Z toho můžeme vyvodit, že soudruh Stalin byl pokračovatelem marxistů.
* * *
Jak jsem už říkal, Nataša Meyerová neustále všem tvrdila, že je šlechtična, že je von Meyer, jenže jakmile jsem začal pozorněji studovat její rodokmen a dával otázky lidem, kteří dobře znali tuto rodinu, dostával jsem poněkud jiný obrázek. Zjistil jsem, že papá Meyer, tento zažraný patriot-monarchista, ve skutečnosti byl pokřtěným židem.
Tou dobou v carské Rusi židé-vykresti neměli prakticky žádné ohraničení a měli stejná práva jako domorodé obyvatelstvo. Proto otec Jurije Meyera dokázal získat značné jmění a žil si velmi dobře. To zřejmě vysvětluje monarchismus Juria Meyera-Mejeroviče.
Ale hlas krve se přihlásil. Celý svůj život papele Meyer provozoval různé čachry-machry a fígle-mígle. V 30-tých letech žil v Bělehradě, kde založil emigrantskou banku, ale Rotschildem se nestal. Banka brzo krachla; fakt však je, že na tom nepohořel papele Meyer, jen řadoví vkladníci jeho banky.
Po skončení II. světové války, už v Mnichově, papá Meyer se rozhodl pro byzness s brilianty a jako sekretář "Nejvyšší Monarchistické Porady" spekuloval s falešnými drahocennostmi zchudlých hraběnek, nabízeje tyto klenoty bohatým americkým okupantům. Ale i zde pohořel.
Tehdy papele Meyer-Mejerovič se rozhodl vylepšit svou situaci a začal spekulovat se svojí dcerkou. Ode mne bral peníze "pro Natašu" a jí je nedával. Vnějšně vypadal na aristokrata, který prohrál v kartách, v duši však zůstával malým podvodníčkem. V Mnichově ho nazývali učedník-mučedník.
Jako výsledek mého vyšetřování se stalo jasným, že moje ideální nevěsta, která se vydávala za ruskou šlechtičnu, ve skutečnosti vůbec nebyla šlechtičnou, ale lesbičkou. K tomu nebyla ani Ruska, nýbrž poloviční židovka, což ona starostlivě tajila přede všemi, přičemž stejně tak puntíčkářsky, jako její otec tajil své židovství.
Jelikož se Nataša stávala plnoprávnou hrdinkou mého nového románu, chci-li ji jako umělec věrně zobrazit, musím dobře pochopit motivy jejího jednání.
Tedy, jelikož jsem zjistil, že Nataša byla lesbičkou, znamená to, že byla degenerátka. Degenerace se skládá z pohlavních zvláštností, které jsou doprovázeny anomálií psychiky. Například, u Nataši se degenerativní nákaza projevila lesbickou láskou a sadistickou povahou.
Ale degenerace je dědičná, je to příznak vymírání daného rodu, a nejlepším způsobem odhalení degenerace rodu je prozkoumání celého rodinného rodokmenu. Pustil jsem se do zkoumání rodokmenu Nataši "von" Meyer-Mejerovič, a okamžitě jsem si všiml několika podivností.
Soudě podle starých fotografií z jejího rodinného alba, v mládí byl papele Meyer velmi krásný muž. Skutečný andělíček. Absolutně se nepodobal židovi. Ačkoliv při bližším pozorování, měl jsem dojem, že tento cherubín vypadá poněkud příliš nasládle...
Oženil se cherubín Meyer ne s líbeznou dcerou z vyšší společnosti, ale s nechutnou a ctižádostivou babou z rodiny "kupců-prasolů" [kteří jezdili a skupovali maso, ryby, dobytek nebo sůl], která byla o hodně starší než slaďounký muž-andílek. To ukazuje na Oedipův, neboli mateřský komplex a je to vždy, když muž hledá nevěstu ne jako družku, ale jako svoji matku. Zjednodušeně, když o tom lidé slyší, odplivnou si a řeknou: „Fuj, job tvoju mať, čert ví, co on je zač!!!” A mají svého druhu pravdu...
V každém případě, vidíme u Meyerů divnou rodinnou situaci, v které žena je pravý chlap, a muž je tak trochu baba. Nejen externě, ale i charakterem. Na tento námět, na vztah anomálií pohlaví a charakteru, existuje celá řada zajímavých knih. Například, známá kniha dr. Otto Weiningera "Sex a charakter", kterou jsem tehdy také dokonale prostudoval.
Dr Weininger byl jediným synem židovského řemeslníka z Vídně. Ukázalo se velmi záhy, že měl velmi vysokou inteligenci. Studoval filosofii, biologii, psychologii a ovládal několik jazyků. Roku 1922 napsal svou disertační práci, kterou publikoval jako knihu pod názvem "Sex a charakter", za kterou obdržel diplom doktora filosofie. Tehdy mu bylo 22 let, přičemž ten den, kdy obdržel diplom, přešel z židovského náboženství na křesťanskou víru. Kniha 22letého filosofa měla ohlas po celém světě. V němčině měla přes 40 vydání a přeložena byla na mnohé světové jazyky, včetně ruštiny.
Stoupenci dr Weiningera jej pokládali za genia, jeho nepřátelé jej zvali degenerátem, epileptikem, hysterikem a bláznem. Vždyť sám dr filosofie Weininger po publikaci své knihy upadl do hluboké melancholie a brzo se zastřelil. Zde máte další židovské wonder-dítě.
V knize „Sex a charakter”, na základě jím shromážděného rozsáhlého materiálu, dr Weininger dokazoval, že muž (skutečný, normální muž) je symbolem všeho kladného, produktivního a morálního, zatímco žena (zde, zdá se, bral do úvahy ženy-rusalky) je symbolem negativním, neproduktivním a amorálním. Podle něho „vše zlo lidstva má kořeny v bisexuáních lidech” a je výsledkem smíšení mužských, tedy dobrých elementů, s ženskými, špatnými.
Jako lék od všech těchto problémů a neštěstí lidského rodu, dr Weininger doporučoval všem dvoupohlavním existencím sexuální zdrženlivost, to jest stav mnišský, který už dávno se používá prakticky ve všech velkých církvích. Ve všech, KROMĚ ŽIDOVSKÉ.
Vůči židovstvu, pokřtěný žid dr Weininger vystupoval jako nejfanatičtější antisemita. Přirovnával židy k degenerativním ženám. Přičemž hned po jeho smrti vyšla druhá kniha „O posledních věcech (úvahy a aforismy)”, v které bylo ještě více antisemitismu, než v té první. Za to vše, filosof Weininger, podobně jako filosof Spinoza, si vysloužil od židů cherem, což je hebrejská anatéma s černými svícemi [vyloučení, prokletí].
Když psal, že vše zlo lidského rodu bere kořeny v bisexuálnosti degenerativních individuí, dr Weininger měl na zřeteli lidi typu žena-chlap a muž-slaboch, tedy lidí typu papele Meyer-Mejerovič a jeho ženy-šiksy [šiksami nazývají židé ty gojky, které si berou za muže žida].
I kdybychom připustili, že dr Weininger měl pravdu, a jelikož statistika dr Kinsay a dr Wittelse dokazuje, že takových dvoupohlavních rusalek a vodníků je velmi, velmi mnoho, tak tedy... co s tím můžete dělat? Zastřelit je všechny, to přece nejde. Možná právě proto naše židovské zázračné dítě, dr Weininger, se sám zastřelil.
* * *
Dvakrát v životě se okolo mne točily ženy, které mne zarputile a nepochopitelně odmítaly. Později jsem se dozvěděl, že obě měly syfilis aktivní formy. Tehdy jsem si pomyslil: „Bohudíky, že mne odmítly”.
U Nataši Meyer-Mejerovič to bylo horší, než syfilis. Vždyť syfilis lze vyléčit, ale Natašina nemoc je nevyléčitelná. Kolik hoře by mi byla přinesla, kdyby mne neodmítla? Vzala by si mne, nadělala by mi plno dětí, ale za mými zády by mne nepřetržitě klamala s ženami. Dříve nebo později by to skončilo rozvodem. Tehdy by mi sebrala moje děti, a já bych na ně platil alimenty celý svůj život. K tomu, ona je přece polo-židovka, tedy děti by byly židy ze čtvrtiny (jak Hitler), a až by dorostly, je zcela možné, že by byly přesně takovými degeneráty, jako jejich matka.
Mnohým lidem se to také stává, jenže nechápou, co se s nimi děje, proč se jim život nedaří, nebo možná začínají chápat, ale až mnoho, mnoho let potom. Stěžovat si pak je už pozdě, vlastně není ani kam... Vždyť u žádného soudu nic nedokážete...
Když jsem proanalyzoval všechny dostupné informace o mojí bývalé nevěstě, měl jsem pocit, jakoby kolem mne proklouzl veliký, krásný a jedovatý had. Ten samý starý Had, který prostřednictvím Evy pokoušel už Adama v ráji. Tento had se pokoušel podstrčit svůj zakázaný plod i mně...
Je to hořký plod, plod poznání Dobra i Zla, Štěstí i Neštěstí, Umu i Nerozumu, Života a Smrti. I vzal jsem toto zakázané ovoce, a okusil jsem zakázaného plodu. Co přijde dál? Vždyť Had řekl Ženě: „Otevrou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce Dobré i Zlé.” [opsáno z české bible, Genesis 3:5]
Další kapitola
Přejít na OBSAH