I řekl Jemu ďábel: Toběť dám tuto všecku moc i slávu; nebo mně dána jest a komuž bych koli chtěl, dám ji; protož ty pokloníš-li se přede mnou, budeť všecko tvé.
Lukáš 4:6-7
Jakmile Stalinovy ostatky nabalzamovali a položili vedle Lenina do mauzolea na Rudém náměstí, na druhé straně zdi Kremlu opět začala hra na kočku a myš.
Brzy se objevila v novinách kratičká zpráva, jménem prezídia Nejvyššího sovětu SSSR, že první místopředseda vlády a ministr pro vnitřní záležitosti L. P. Berija byl odvolán ze svých funkcí, a jeho případ byl postoupen k Nejvyššímu soudu. Patnáct let stál Beria v čele orgánů sovětské státní bezpečnosti. A teď najednou se ukázalo, že to byl on, kdo byl hlavním škůdcem a zahraničním špiónem. Takže znovu, myšky snědly kočku.
Po takovém obrovském škůdci, jako byl sám ministr vnitřních věcí, zcela přirozeně začalo lustrování všech jeho nejbližších spolupracovníků, zástupců a náčelníků oddělení. Proto, když si přečetl noviny, Boris se vážně obával o Maximův osud.
Ale 13. oddělení bylo jako začarované. Stalin zemřel za poněkud podivných okolností. Berija byl zatčen jako špión. A jednoho za druhým, zatýkali všechny jeho asistenty. Avšak na hrudi maršála Rudněva, neznámo za jaké zásluhy, objevila se druhá hvězdička Hrdiny socialistické práce. Pouze výraz obličeje hrdiny byl tak kyselý, jako kdyby snědl něco odporného.
Kromě toho, na jeho hrudi stále se pohupovala nenáročná medaile "Za záchranu topících se". A nejzábavnější bylo, že právě ta obyčejná medajle mu přinášela zjevnou radost. Obyčejně ji dávají klukům, kteří zachraňují jeden druhého při koupání. Maršál Rudněv připnul ji ještě výše, než všechna nejvyšší ocenění SSSR, a radoval se z ní jako malý kluk.
Po smrti Stalina a zatčení Berii, i do sovětského tisku proklouzly některé kritiky práce MVD. Jelikož Boris navštěvoval občas dům pod Zlatým kohoutkem, zaujal k středověkým metodám práce svého staršího bratra dost kritický postoj.
Kdo v naší osvícené době vážně věří v Boha? Samozřejmě, jen ignoranti. Je přirozené, že instruktor komunistické propagandy Boris Rudněv nevěřil v Boha ani ani ďábla.
Nicméně Boris, během svých návštěv v kanceláři Maxima, zajímal se o jeho černokněžnickou knihovnu a často pozoroval, že kromě různých středověkých čertovin, byly tam uloženy klíče k nejtemnějším záhadám sovětského režimu.
Tak, například, takový příběh. Krátce před smrtí Stalina, ve východní Evropě provalila se vlna krvavých čistek, během níž pověsili dobrou polovinu komunistických vůdců, kteří vládli v zemích nové, lidové demokracie, a zvláště v té, kde prošel hlučný proces s Rajkem. Protože mezi těmito zostuzenými vládci bylo mnoho židů, západní tisk začal bít na poplach proti antisemitismu.
Po Stalinově smrti obvinili v těch antisemitských excesech druhou polovinu komunistických knížat, kterou vedli Matyáš Rákosi a Anna Paukerová, kteří byli sami židé, a potichu je odstranili z politické arény. Ukázalo se, že hlavními antisemity byli sami židé, kteří v boji o moc, ničili jeden druhého. Každopádně, rudá knížata navzájem se požírala, jako pavouci ve sklenici.
Ale faktem je, že v Maximově kanceláři ležely šanony s razítkem "PŘÍSNĚ TAJNÉ", z kterých bylo jasné, že 13. oddělení velmi pozorně sledovalo tyto knížecí spory ve východní Evropě. A nejen sledovalo, ale něco i dělalo.
A nejzajímavější byla skutečnost, že v těchto složkách zlikvidovaní představitelé bratrských komunistických stran byli zařazeni pouze do stejné kategorie s ... vedoucími představitely Mau Mau, tajné sekty černých teroristů zapojených do masakru bělochů v Keni. Přičemž hlavní tajemství Mau Mau byly nějaké ošklivé přísahy a krevní rituály spojené s problematikou sexu, jaké západní noviny, obyčejně lačné na podobné senzace, se nerozhodly popsat. Jakoby existovalo nějaké obřezání informací.
Zato v západním tisku psali, že rudý maďarský diktátor Rákosy používá dosti podivné způsoby politického boje: svého hlavního politického soupeře Jánose Kádára neobřezal, ale prostě vykastroval. A vedle byl raport specialistů 13. oddělení: zjistilo se, že roku 1920, po pádu maďarské revoluce, Rákosy, po matce Aron Kogan, žil asi rok v blázinci v Rakousku. A přímo z blázince odjel pracovat do moskevské Kominterny.
Ale to není všechno. Analýzou politické genealogie vůdců bratrských komunistických stran, kromě Mau Mau, sovětská inkvizice došla až na Babu Jagu... Ano, došla až do baby-jagy!
V této době, v Maximově kanceláři seděl generál-nadporučík technické služby ministerstva vnitra Ilja Sergějevič Kuroščupov, profesor historie a na částečný úvazek předseda Výboru pro náboženské záležitosti v rámci Rady ministrů SSSR. V 13. oddělení, jako v skutečné inkvizici, mnozí spolupracovníci měnili svá přijmení. Tak i generál-profesor Kuroščupov svým novým příjmením symbolicky zdůrazňoval, že ohledává nějaká kuřata.
Když dorazili na čarodějnici Babu Jagu, Boris neodolal a řekl rozzlobeně:
– Poslouchejte, Iljo Sergejeviči, protože pracuji v agit-propu, musím agitovat, propagovat a hájit komunismus. A vy porovnáváte zde největší komunistku Annu Paukerovou s Babou Jagou! Ta je jen v dětských pohádkách! Chaloupka na kuřích nohách!
– Zcela správně, – klidně přikývl general-profesor. – Chaloupkou na muřích nohách se zřejmě rozumí černošské chatrče postavené ve vodě na kůlech.
– Opět černoši?
– Ano. Baba Jaga z ruských pohádek vůbec nežila v Rusku, ale ve střední Africe. Byla královnou kmene kanibalů. Kmen se nazývá "Yagga." Odtud vzešla královna Yagga. Později se to převrátilo v ruskou lidožroutku babu-jagu.
Jako skutečný profesor, generál podrobně vysvětloval: – V 17. století do střední Afriky s portugalskými vojsky dorazili misionáři-kapucíni. V oblasti Kongo byla založena kolonie Angola. Domorodým králem Angoly byl nějaký Ngola Mbandi. Ten měl oblíbenou sestru Ntsinga. Později tato líbezná sestra otrávila svého bratra, a stala se královnou.
Vedle generála Kuroščupova seděl generál lékařské služby Ministerstva vnitra Bykov.
– Ze stejných motivů, – řekl, – Anna Paukerová poslala na popravu svého manžela Marcela s obviněním z trockismu.
– Pak tato královna Ntsinga, – pokračoval generál-profesor, – jako talisman pro štěstí, který přináší moc, všude s sebou tahala v tašce holenní kost svého milovaného bratra. Odtud zřejmě v ruské pohádce se objevil takový na první pohled nepochopitelný výraz: „Baba-jaga – kostěná noha”. Ntsinga vládla dlouhou dobu, více než třicet let, a většinu času byla ve válce s Portugalci.
– Typická amazonka, – vložil se do řeči generál-lékař. – Mimochodem, Anna Paukerová také milovala běhat s pistolí na zadnici. Generál-historik zatáhl z cigarety a pokračoval:
– Ale nakonec kapucíni Ntsingu obrátili ke křesťanství. Poté, dva kapucíni, bratr Antonio de Gaeta a jeho bratr Giovanni de Montekucholo, napsali o této Ntsinge celou knihu. Přes církevní kanály, tato kniha přišla do Ruska, a tak zřejmě z černošské lidožroutky vznikla pohádka o ruské lidožroutce.
– No, když to všichni víte tak dobře, – řekl instruktor agitpropu, – tak mi povězte, proč Baba Jaga jezdí v třecí misce a koště za ní zametá stopy?
– K tomu potřebujete znát symboliku starých pohanských kultů, – řekl generální lékař – Ve starověké Indii, symboly života, nebo spíše regenerace života, byl had a lotus. Ve staré Rusi tomu odpovídaly miska a pometlo. Jedná se o symboly ženského početí a falický symbol mužství.
– A co s tím dělá Baba Jaga?
– Hmm, jezdí v hmoždýři, a pometlo zametá stopy... Symbolicky, to je docela přesné určení specifických kategorií žen, které jdou od Baby Yagy až k Anně Paukerové.
– Ivane Vasiliči, necpěte mi do hlavy symboliku, a řekněte mi to na rovinu.
Generál-medik pokrčil rameny. Na jeho uniformě se posměšně třpytil had, ovíjející pohár s jedem.
– Když vám to řeknu otevřeně, budete rozumět ještě méně. A na ramenou generála-historika tiše zablýskla sekerka technické služby MVD.
– Víte, Borisi Alexanyči, když člověk, i sebe-inteligentnější, setká se tváří v tvář s těmito problémy, vždycky cítí se trochu v hloupé pozici. Proto se jim říká zatracené problémy.
Zde inkvizice MVD, jako vždy, když se setkává s různými druhy citlivých otázek, zapískala a přivolala na pomoc své mazané židy.
– V překladu do jazyka soudruha Freuda, – usmál se generál-medik, – „jezdí v hmoždýři a pometlem zametá stopy”, to označuje komplex latentní, potlačené nebo zjevné homosexuality. A to je často spojeno se sadismem. A sadismus zase je kořenem toho, čemu se říká komplex vlády. Je to svého druhu formule moci. Proto kvůli moci královna Nsinga likvidovala svého bratra, a rudá královna Rumunska Anna Paukerová svého muže.
– Mimochodem, – usmál se generál-profesor Kuroščupov, – tento komplex vlády, můžete často pozorovat i mezi svými známými. Stačí se podívat, kde žena komanduje svého manžela, kde vládne matriarchát. Ale pozor: mějte oči a uši otevřené, ale ústa – zavřená. V opačném případě, pohádáte se s mnoha svými přáteli. A tehdy pochopíte, proč ten krám nazývají „jméno mé jest legie”. A proč těmto problémům se říká zatracené problémy.
Dům zlého dobra, kde pod zlatým kohoutkem bydlel maršál státní bezpečnosti SSSR Maxim Rudněv, byl plný nejrůznějších hlavolamů. Během další návštěvy, při lovu na zatracené problémy, instruktor agitpropu narazil na záhadu Aztéků. V Maximově knihovně vedle "Dcery Montezumy", který Boris čítal v dětství, stály i vážnější knihy na stejné téma.
Když v 16. století španělští dobyvatelé začali objevovat nový americký kontinent, kromě opravdových divochů ve střední Americe, narazili na plemena Aztéků a Mayů, kteří měli pozoruhodně vysokou civilizaci: přísně organizovanou třídní společnost, paláce a chrámy nádherné architektury, divadla, vlastní písmo a dokonce i knihy.
Kromě vzkvétající kultury vzkvétal tam i originální pohanský kult, který se vyznačoval neuvěřitelnou krutostí. Zdálo se, že všechny náboženské obřady Aztéků a Mayů se zrodily v mozku šílence posedlého žízní po krvi. Bylo tam všechno, od lidské oběti až po rituální kanibalismus.
Kněží Mayů se nazývali synové slunce. Ale za přisluhovače si vybírali obyčejné smrtelníky, což bylo považováno za velkou čest. Nicméně, šťastliví vyvolenci se báli této cti skoro stejně, jako obětního nože. Slavnostní obřad zasvěcení do hodnosti přisluhovače spočívá v tom, že s pomocí některých barbarských operací z mužů učinili ženu. Tyto nešťastné přisluhovače Španělové nazývali mujerado, od slova "mujer", tedy žena. Ubohým mujerados mimořádná majská civilizace přišla zatraceně draho.
Někteří pozdější badatelé předpokládali, že tato záhadná civilizace mohla připlout na americkou pevninu z pohádkové Atlantidy. Zároveň vzpomínali na staré legendy, podle nichž v posledním období své existence, Atlantida byla poražena nějakými strašlivými chybami, které způsobily hněv bohů a byly příčinou její smrti. Nejsou snad majští kněží potomci atlantů?
Na tuto otázku mohli by možná odpovědět obyvatelé Kanárských ostrovů, které jsou geograficky nejpravděpodobnější, že by snad mohly být pozůstatkem potopené Atlantidy. Tyto ostrovy byly obydlené kmenem Guanches. Ale Guanchové vymřeli od neznámé záhadné nemoci, kterou Španělé nazvali modorra – neodolatelná melancholie, končící sebevraždou. Tato nemoc postíhá i dnes obyvatele Kanárských ostrovů, u kterých zůstala v žilách krev Guanchů.
Na kraji stránek knihy, rukou Maximovou byly připsány poznámky, že záhadnou nemocí modorra trpěli nejen příbuzní majských kněží, ale i příbuzní komunistických kněží, tedy Karla Marxe, Trockého a Stalina, v jejichž rodinách bylo plno sebevražd.
K objasnění záhad Majů, nejjednodušší by bylo číst jejich knihy. Ale zase je tady záhada: většina knih, které napsali Majové, byla spálena. A za poněkud podivných okolností. Nezpůsobil to vandalismus, opilé vojsko nebo neinformovanost inkvizitora. Právě naopak, udělal to biskup Diego de Landa, misionář a pedagog indiánů, kterého jeho současníci pokládali za svatého – jediný člověk, který tyto knihy četl.
Klíč k šifrování Majů de Lyde obdržel od kněží. Ale když začal číst jejich letopisy, naplnilo to jeho duši takovou hrůzou a odporem, že nařídil shromáždit všechny knihy a spálit. Navíc, protože věděl, že indiáni měli ve zvyku pohřbívat knihy společně s mrtvými, nařídil vykopat všechny hroby, kde by mohly být uloženy a nalezené knihy také předat ohni. Až do své smrti, de Landa mučila touha něco vyprávět o tajemném mayském náboženství, ale pokaždé přerušil sám sebe slovy: „V něm se skrývá sám ďábel!”
Mayové a Aztékové vymřeli, spolu s jejich kulturou a civilizací. Pouze na trávou porostlých zříceninách domů a chrámů zbyly časem zvětralé hieroglyfy. Ale kameny mlčí. Vědci rozluštili egyptské hieroglyfy, klínové písmo fénické, neexistuje žádný tajný kód, který by dříve nebo později nebyl rozšifrován. Jen jedno písmo na světě pevně chránilo své tajemství – písmo Majů. Stovky vědců a lingvistů se snažilo vyřešit záhadu těchto záhadných znaků, ale marně.
Poprvé po biskupovi de Landovi, a to i bez pomoci synů slunce, tyto hieroglyfy přečetl mladý moskevský učenec Jurij Norozov. Představil rozluštění majských hieroglyfů jako svou disertační práci na kandidáta věd. Místo toho, jako vzácnou výjimku, okamžitě dostal doktorát historických věd, přičemž od samotné Akademie věd SSSR. Stejně jako kdysi doktor sociologie Maxim Rudněv, který získal formuli ďábla a tohoto ďábla zařadil do služeb sovětského režimu.
Samozřejmě, že objev Norozova nemohl uniknout pozornosti think-tanku profesora Rudněva a Boris nejednou se setkal s doktorem Norozovem v domě pod zlatým kohoutem. Byl to hubený muž s tmavými, rozcuchanými vlasy a s pohledem, jak u zasmušilé vrány. Přes své mládí, historik byl tak nekomunikativní, jakoby rozhovor s jeho současníky jej obtěžoval a byl pouze ztrátou času. A když přišla řeč na mayská tajemství, mlčel skoro stejně tvrdě jako biskup de Landy.
Když listoval v knize o kultuře Aztéků, Boris se dočetl, jak na kamenných oltářích, zdobených složitými znaky, v den svátků se konaly masivní lidské oběti. Jedním z největších svátků byla oslava plodnosti. V tento den jako oběť bohům zemřelo pod nožem kněží někdy až 20.000 lidí. Synové slunce vyřízli u nešťastníků srdce a zvedli ho do výše – jako dar slunci.
V tu chvíli do Maximova kabinetu vešel Maxim a jeho pravá ruka – pokorný arcibiskup Pitirim. Ale tentokrát arcibiskup nebyl v uniformě generála ministerstva vnitra, ale v černém rouchu kněze, a dokonce s těžkým křížem na prsou. S nimi byl ještě generál-poručík Malinin, rovněž profesor nějaké záhadné záležitosti ministerstva, který o sobě říkal, že má jen sladké jméno, ale práce je velmi hořká.
– Zajímal jsem se tady o vaše kolegy, kněze Aztéků, – řekl Boris, – obraceje se na arcibiskupa. – Jaký to byl svátek plodnosti, když se rozptylovali masovými vraždami?
– Jak je vidět, je to v Americe přijato, – generál-arcibiskup si pohladil zarostlou bradu. – Téměř to samé vidíte dnes v americké televizi: samé vraždy. Když se normální člověk dívá, je mu to odporné.
– Přesně jak v římském Koloseu – řekl profesor temných záležitostí Malinin. – V době pádu římské říše. Potom na směnu degenerátům přišli barbaři. A v Americe to budou černoši.
Dále bylo vylíčeno, jak synové slunce vybírají tu nejkrásnější mladou pannu a vrhají ji do obětního ohně. Nebo ji topí v speciální jámě. Boris to četl a mumlal:
– Takoví idioti... Panny upalovali...
– Nechte kněze dělat svou práci, – přátelsky mu poradil profesor temných věcí. – Obávám se, že od takových krasavic byste získal více starostí než příjemných požitků.
– Mimochodem, Aztékové měli bohy pro všechny životní příležitosti, – řekl arcibiskup Pitirim. – Neměli pouze jednoho boha: boha lásky.
Boris si pamatoval na oslňující krasavice, které se někdy objevily v domě pod zlatým kohoutem. Tehdy ho Maxim varoval, že tyto krasavice nejsou obyčejné, ale speciální, a aby Boris nenavazoval s nimi žádný kontakt, protože by z toho nevyšlo nic, kromě neštěstí. Jsou to snad stejné krasavice, jaké pálili a potápěli kněží Aztéků? A v domě zlého dobra z nich udělali hurisky 13. oddělení a podstrkují tyto možná-girls MVD zahraničním diplomatům a novinářům. Přitom v 13. oddělení byl dokonce speciální seznam "ruských manželek" z řad těchto možná-girls, kterými podělili mnoho zahraničních čuchálků, posluchačů a dopisovatelů.
V tu chvíli náčelník 13. oddělení seděl ve svém křesle a do rozhovoru nezasahoval. Podobně jako filosof Schopenhauer, který miloval psy více než lidi, Maxim si radši hrál se svým německým ovčákem Rolfem. Za širokým oknem, orámovaným vitrážemi s tmavými obličeji svatých, unyle pohvizdoval podzimní vítr.
– Pitirime Fedoroviči, mohl byste mi říct, o co zde jde? – zeptal se Boris. – Jen tak, krátce, jedním slovem.
– V tom je ten problém, že jedním slovem se to stihnout nedá, – odvětil generál-arcibiskup. – Je to smutná historie celé světové kultury a civilizace.
Aby zvýšil svoji kulturní úroveň, instruktor agitpropu opět se ponořil do knih o středověkých vědmách a mágech, následnících aztéckých kněží. V těchto knihách učení jezuiti tvrdili, že Bůh, to je především láska. A proto, když čaroděj podepsal svou smlouvu s ďáblem, platí za ni tím nejcennější, co dal Bůh člověku, darem lásky. A proto nemůže milovat nikoho, kromě sebe samého. Proto jsou z nich egoisti, egocentrici a egomaniaci.
Po straně poznámka rukou Maxima: „Výborný úsudek. Často jsem to sám pozoroval.”
Jelikož osvobodil duši od lásky k bližnímu, rohatý ji často nahrazuje láskou k poezii, literatuře, baletu a divadlu, aby tím snáze okouzloval jiné. Proto z takových vlkodlaků nezřídka se stávají výborní umělci nebo vynikající špioni, jako byla například Mata Hari.
Jako praktický důsledek, 13. oddělení rychle dospělo k přesvědčení, že většina amerických novinářů v Moskvě jsou agenti americké rozvědky CIA. Obzvlášť, když trochu páchnou antikristem. Neméně starostlivě a do hloubky očuchávalo 13. oddělení i ženy těch novinářů. Odpovídalo to filosofii Berďajeva o spolku satana a antikrista, který, jak se ukázalo, nejen že existuje, ale také se žení.
Dále v rukovědi ze satanovědy stálo, že smlouva s ďáblem může být na několik let nebo na celý život, a že se podepisuje krví: „V případě lidí, kteří jsou ještě mladí, smlouva se uzavírá na kratší dobu, ale potom se vždy obnovuje”.
Na okraji listu byla poznámka, připsaná rukou Maxima: „Jednou z forem takové smlouvy, podepsané krví, je smíšené manželství. Jenže ta krev je shnilá, nemocná. A nemocná krev, podobně jako jed, je mocnější, než zdravá krev.”
Hledaje stopy kultury a civilizace, instruktor agitpropu narazil na hlubokomyslný traktát neobyčejně učeného franciskánského mnicha Ludovica Sinistrari «De Daemonialitate», v kterém se oznamovalo, že po podpisu smlouvy, nečistý se snaží natisknout na tělo jím zkoušeného neofita svoji pečeť, „obzvlášť na ty, od nichž očekává stálou spolupráci”.
To souhlasilo s tvrzením všech středověkých autorit v oblasti satanovědy. Podle jejich popisu, „ďáblova pečet” či „značka čarodějnice” vypadala jako černé mateřské znaménko různého tvaru a odstínu. Někdy na tom místě kůže se snížila, jako by bylo prázdné. Od obyčejné rodné skvrny se „ďáblova pečeť” lišila tím, že při píchnutí není cítit bolest a neteče krev.
Za časů svaté inkvizice, podezřelé lidi z čarodějnictví obyčejně donutili k bedlivé lékařské prohlídce za přítomnosti komise, sestavené z učených lékařů, farmaceutů a kadeřníků. Podezřelého svlékli do naha, oholili a hledali „ďáblovu pečeť,” která často se skrývala v samých intimních místech. Když ji našli, dotýkali se jí speciálními stříbrnými jehlicemi.
Předtím obětím takové prohlídky zavázali oči, aby neviděli, kdy a kde je píchli. Lovci čarodějnic tvrdili, že když ta „pečeť” byla skutečná, vědma necítila bolest, byť by ji píchli do hloubky 3 palců, a nemohla ukázat, kdy a kde ji píchli. Kromě toho na místě píchnutí neobjevila se krev ani jiný výtok.
Instruktor agitpropu obrátil se pro vysvětlení k samotnému předsedovi Komitétu pro náboženské otázky při Radě ministrů SSSR generálu Kuroščupovu, který, po ohledání svých všech slepic, oddechoval v domě pod zlatým kohoutem.
– Byla to jakási přirozená místní anestéza, – klidně odpověděl generál-profesor 13. oddělení. Ztráta citlivosti, vznikající poruchou nervového spoje do mozku. Jeden ze symptomů některých onemocnění periferního a centrálního nervového systému. Někdy to mívají různí psychopati a šílenci. Slyšel jste o Kamovi?
A generál Kuroščupov vyprávěl dosti poutavý příběh. Kamo, přesněji Semen Aršakovič Ter-Petrosian byl legendární hrdina revoluce. Spolu se Stalinem organizoval slavný hold-up banky v Tiflissu a těmi penězi obdaroval Lenina. Důsledkem čehož byl r. 1908 v Německu zatčen.
Po čtyři roky byl Kamo ve vězení a simuloval šílenství. Němečtí lékaři-psychiatři věděli, že někteří blázni jsou necitliví na bolest. A podobně jako středověcí medikové, ve 20. století píchali banditu jehlou pod nehty. Avšak Kamo se jen usmíval a krmil chlebem vrabce, kteří přilétali oknem do cely. Potom se pokusil o sebevraždu hladovkou. Nakonec ho odvezli do blázince, odkud brzo uprchl.
– Vysvětlení je v tom, – zakončil generál-profesor, – že Kamo nebyl blázen, jen napůl psychicky chorý. Stejný poloblázen, jako většina revolucionářů. Proto Kamo necítil bolest – byla to ta samá anestézie. Ale po vítězné revoluci se mu zdálo už hloupé žít a roku 1923 na kole schválně vrazil do nákladního auta a byl zabit. Ostatně, tento Kamo byl šilhavý. Proto se říká: „má škaredý pohled”.
– A jaký to má vztah ke Komitétu pro náboženské otázky?
– Jednoduchý. Kamo, stejně jako Stalin, začal církevní školou. Bůh i ďábel jsou dvě strany jedné medaile. Proto za tím jdeme. Kdybyste dal církevním pastýřům náboženskou svobodu, jakou mají v Americe, polovina bude se modlit k Bohu, druhá polovina k ďáblu. A byly by, jako v Americe, dvě znepřátelené církve.
Generál-profesor Kuroščupov si pohrával prsty své ruky. – Tak my ty slepičky ohledáváme, hříšníky lovíme.
Dále v černokněžnické knihovně Maximově byla solidní práce nějakého Frederica Elvorti pod názvem „Škaredé oko”. Kromě toho, že byl autor vědec a profesor, byl také zasloužilým členem jakéhosi mystického tajného spolku, kteří o sobě říkají, že jsou humanisti, ale pro jiné lidi jsou satanisti.
Profesor Elvorti systematicky analyzoval příčiny vzniku tisícileté pověry o škaredém oku, které přínáší maléry a různá neštěstí.
Věc je prý jednoduchá jako slaná okurka. Takové autority antické epochy, jako Herodotus, Vergilius, Horacius, Ovidius a Plutarch, už dávno tvrdili, že tako pověra je spjata s deformací lidského zraku, hlavně šilháním. Později toto tvrzení rozšířili, a za nositele škaredého pohledu uznávali nejen šilhavé lidi, ale i chromé, hrbaté, trpaslíky, obézní a vlastně všechny bubáky. Ale pouze zrůdy od narození. Později do této kategorie řadili nejen zrůdy, ale i jejich opak, neobyčejně krásné lidi, obzvlášť ženy.
Profesor Kuroščupov momentálně přiblížil teorii k praxi:
– Vidíte, právě jsem vám říkal, že Kamo byl šilhavý. A takových příkladů mám kolik chcete. Oči jsou zrcadlem duše. Dostojevskij měl každé oko jiné barvy, a to se odráželo v jeho tvorbě i v jeho životní pouti: od revolucionáře došel až k reakcionáři.
– Iljo Sergějeviči, vy skutečně používáte ve vaší práci takové hloupé příklady?
– Tak trochu, – s jakýmsi pocitem urážky v hlase odpověděl Ilja Sergějevič. – Za doby Petra Velikého byl dokonce speciální carský příkaz: šilhavým a ryšavým bylo zakázáno svědčit u soudu, poněvadž Bůh šelmu označuje.
– Chcete snad říct, že vyslýcháte i zrzavce?
– Samozřejmě. Lenin by zrzavý. Jeho žena Krupskaja také zrzavá. A hlavní Leninova groopie Inessa Armand také zrzavá. A hlavní zrádce z Leninova okruhu, Malinovskij, také byl zrzavý a špehem carské Ochranky. Když to spočítáme, tak mezi bolševickými vůdci bylo tolik zrzavých, že se klidně bolševici mohli přejmenobat na stranu Zrzavých. Vezměte Bucharina: zrzavý! Nebo Jenikidze, také zrzoun! A Stalin měl zrzavou maminku. Fuj!
Aby se uklidnil, generát Kuroščupov polaskal svoji pistoli za pasem.
– Je fakt, že tyto anomalie mohou se vyskytnout i u normálních lidí. Jenomže u legionářů se vyskytují častěji, než u ostatních. Ďábel, víte, on je strašný pletoun lidí.
Kocour Vaska seděl Maximovi na klíně a packou si pohrával s medailí „Za záchranu topícího”. Ale Maxim a arcibiskup Pitirim se cvičili v sofistice. S odkazem na filosofa Denise de Rougemonta [1906-1985, propagátor evropského federalismu], posuzovali účast ďábla v porážce Francie od Hitlera. Ačkoliv Hitler byl směsí satana a antikrista, skutečný hlavní stan satanova štábu byl v Paříži. A to proto, že ďábel je především duch a že všechny zrůdy současné duševní kultury – symbolismus v poezii, modernismus v malířství a existencionalismus v literatuře – se nezrodily nikde jinde, než ve Francii. A jelikož všechny ty zrůdy a pokřiveniny nepředstavují nic jiného, jak duchovní anarchismus a nihilismus, tedy to samé Nic, které nictvoří, tady vidíte výsledek. Ale po válce ďábel, vykonav svou práci, jelikož miluje zlato a komfort, přestěhoval svůj hlavní stan do Ameriky.
V tu chvíli však instruktor agitpropu študýroval hlubokomyslné dílo papeže Benedikta CIV „De Seruorum Dei Beatificatione”, kde se probírá otázka, mohou-li mít démoni děti. Zjistilo se, že s jistým uměním mohou démoni dokázat mít démoňata. Ale k tomu ti běsové musí použít jakousi vychytralou techniku, která není známa ani samému římskému papeži.
Vedle byla učená práce ambrozijského mnicha Francesca Grusso «Compendium Maleficarum», napsaná roku 1608. Po citování četných vědeckých autorit své doby, bratr Francesco došel k vývodu, že „pravděpodobně běsi byli vynálezci umělé inseminace, neboť byli schopni přenášet lidské semeno na velkou vzdálenost tak, aby uchránilo své schopnosti. Jakýmsi způsobem, neznámým a neobjasněným, byli schopni jej vstřiknout tak, že to způsobilo těhotenství. Přitom měli záruku, že potomcům předávají všechny běsovské charakteristiky.
Divné bylo pouze to, že na takový středověký nesmysl bratra Francesca se odkazuje i taková současná autorita, jako Henry Rode, policejní expert na soudní chemii a vědeckou soudní analyzu, ve své knize ze sociologie a kriminalistiky „Satanská mše”, která vyšla v Londýně docela nedávno.
Na pomoc bratru Francescu přistoupil sám předseda Komitétu pro náboženské otázky při Radě ministrů SSSR.
– Je to zcela jednoduché, – řekl generál-profesor Kuroščupov. Slyšeli jste o náčelnici Buchenwaldu Else Koch? Byla souzena v Norimberku jako válečný zločinec a odsouzena k trestu provazem. Ale ona se rozesmála a drze oznámila, že je v jiném stavu a podle zákona nelze popravovat těhotné. Samozřejmě jí neuvěřili: vždyť už přes rok seděla v samotce. Izolace taková, že ani moucha neproletí. Potom ji vyšetřili a viděli: ano, skutečně je těhotná! Nezbylo nic jiného, než jí dát milost.
– No ale jak otěhotněla v izolaci?
– Spojenci se dohodli o speciálním vyšetřování, ale nic nezjistili.
– A vy víte, jak to bylo?
– Samozřejmě, – usmál se generál Kuroščupov a laskavě pohladil pistoli. – My víme vše. Víc než my, ví pouze sám Pán Bůh.
A doopravdy! Ačkoliv sám papež Benedikt XIV se přiznal, že neví, jakým způsobem běsové dělají běseňata, rudý kardinál Maxim Rudněv se dohrabal i na to. Tam, kde bratr Francesco si lámal hlavu nad záhadami umělého oplodnění, kterým se běsové zabývají, rukou Maximovou bylo připsáno: „Prstem dělaní. Viz věc „Modrá hvězda”, příloha č. 27/c. Skvělý příklad formule vlády”.
Když prolezl police knih, Boris našel starý šanon s věcí „Modrá hvězda”. Příloha č. 27/c se týkala Feďky Kosého. Začínala přezkoumáním jeho rodinného genealogického stromu, který byl značně zamotaný.
Zde já, sovětský otrok Boží, nechť jméno mé je zapomenuto, píšící tuto žalostnou kroniku o ruských letech trápení, nucen jsem žádat o prominutí za další hříšné řádky. Ale jak jinak popsat mohu ta ďábelská tajemství?
Kromě toho, dnes v svobodné Americe píšou to samé naprosto svobodně a nazývají to pokrokovou modernistickou literaturou. A nám, Rusům, vyčítají, že jsme se vzdálili životu. Tak já vám dám, z hlediska dialektického křesťanství, příklad takového socialistického modernismu.
Věc Feďky Kosého začala dávno, ještě před revolucí roku 1905. A začala obráceně, ne otcem, ale matkou. Matka Feďky, Mara Schwartz-Černychová, v společenském životě byla revolucionářkou, v intimním životě lesbiánkou, ale v duši byla vědmou. To vše vyžadovalo udržet tajemství, a tím způsobem docházelo k vnitřní harmonii.
Když ochutnala hříchy minulosti, vědma Mara se rozhodla, že zůstat starou pannou by bylo nevýhodné a bude lepší se vdát. Ale jak to udělat, když nemiluje muže, nýbrž ženy?
Pro vědmu to bylo zcela jednoduché. K tomu nutno vědět, jak dělají lásku dvě lesbiánky: lížou druh družku – a oblizují se. Aby se vdala, vědma musí si najít vhodného muže-vlkodlaka, který bude dělat to samé, totiž minetčíka z francouzských anekdot. A takových jsou také legie. Sice je to ertzatz-kafe, ale...
Vědma Mara tak postoupila. Našla si štíhlého fešáka s mutujícím hlasem, dívkám trochu podobného vlkodlaka, který se vydával za prince Oblonského a který dělal mujerado u jednoho z kněží tajného kultu kolem filosofa-bohohledače Berďajeva. Toho samého, který prorokoval spolek satana a antikrista, který povede k světovládě knížete tohoto světa.
Nešťastný mujerado Oblonskij také byl v těžké situaci – nemohl se ženit, neboť nemiloval ženy, nýbrž muže. Proto vědma Mara bez velkého úsilí našla v něm snoubence a vzali se. Lásku dělali podle receptu soudruha Freuda o orálním erotismu. Jen trošičku obráceně. Pokud dříve muž cucal, teď lízal. A jestliže žena dřív lízala, tak teď cucala. Jako v pikantní francouzské anekdotě. A samozřejmě, příležitostně provozovali i svoje staré hříchy.
A lidé na ně hleděli a říkali si: „Ach, jak krásná manželská dvojice”.
Potom vědma Mara chtěla mít děti. Ale aby se vyhnula špatné genetice, aby snížila šance ďáblovy degenerace na 50%, rozhodla se pro inseminaci. Poslala svoji lesbiánskou kamarádku k prostitutkám, aby nakoupila několik použitých prezervativů. Potom vědma Mara počala děcko prstem. Narodil se jí prstem dělaný syn, plod hříchu, který později se stal básníkem-futuristou a skrýval se pod pseudonymem Ivan Straník alias Mort, což latinsky znamená smrt. Po něm, tím samým moderním způsobem přišel na boží svět druhý syn, z kterého vyrostl proslavený bandita jménem Feďka Kosý.
Listuje protokoly „Modré hvězdy”, instruktor agitpropu nerad uznal: „Vlastně mohl mít pravdu bratr Francesco, když tvrdil, že taková umělá inseminace zaručuje, že potomci budou mít vlastnosti degenerační, běsovské.” Tím i sovětský Nevěřící Tomáš zapochyboval ve své nevíře.
Rodina Schwartz-Černých byla stará běsovská rodina, v které se to hemžilo různými běsami a běseňaty. Byly v ní depresivní běsové schizofrenici a paranoici, optimističtí běsové anarchisti a nihilisti, běsi o dvou tvářích inkub a sukkub, kteří dělají z muže ženu a z ženy muže, skrytí běsové sadismu a masochismu, běsové vrazi i sebevrazi, a ještě celá fůra všelijakých běsů a běseňat.
Už po mnoho generací v této běsovské rodině dělali děti prstem. Samotná vědma Mara, hledíc na sebe v zrcadle, nezapochybovala ani na chvilku, že je také prstem udělaná. Nehledě na to, běsové manie velikosti a manie pronásledování jí našeptávali, že ona není z obyčejné rodiny, ale že oni jsou vyvolení, že jsou elita a že mají zvláštní poslání.
Po revoluci 1917 sovětská vláda v tajném zasedání vydala roku 1922 tajný dekret, zakazující tajné spolky stylu „Modrá hvězda”. Bolševická Čeka totiž brzo pochopila, že většina vůdců konkurenčních revolučních politických stran, jako menševici, eseři atd. byla těsně spjata s ezoterickými tajnými společnostmi. Ty byly svého druhu strana stran a svaz svazů. A proto, aby se bolševici vyhnuli anarchii, Čeka jednu část vůdců těchto stran jednoduše zastřelila, druhou vypudila do ciziny.
Povídalo se, že je vypudili schválně, aby vnesly sváry a anarchii do emigrace. Mezi těmito vyvrženci revoluce bylo mnoho bohahledačů typu Berďajeva. A skutečně, první, co tito hledači boha udělali, byl rozkol pravoslavné církve v zahraničí na dvě církve. Jedna, skutečná, jako dříve modlila se k Pánubohu. A druhá, falešná, rozkolnická, modernistická, modlila se k Berďajevu, který lstivě hlásal spolek satana a antikrista. A právě takové slípky ohledával generál Kuroščupov. Bratři v satanu a antikristu se chodili zpovídat a nosili svá tajemství do sovětské rozvědky. Slepice generála Kuroščupova snášely zlatá vajíčka.
Podobným způsobem vystrčili za hranice vědmu Maru a jejího muže-vlkodlaka. Tam se rychle sčuchli se svými spolubratry a opět, pod škraboškou humanismu a liberalismu, psali přesládlé memoáry o ruské revoluci. A aby si vydělali na živobytí, pracovali jako konsultanti špinavých záležitostí v různých špionážních centrálách. Souběžně, bylo-li třeba, dojila je i sovětská rozvědka.
Palcem urobená dítka vědmy Mary, Ivan Straník a Feďka Kosý, zůstala v Rusku a pečlivě skrývala svůj sociální původ. Ale kamarádka-vědma, která kdysi běhala pro prezervativy, z nichž se ti dva výlupci vyloupli, během Veliké čistky padla do rukou 13. oddělení a ke všemu se přiznala.
Dále ve věci „Modré hvězdy” následovalo vyšetřování samotného Feďky Kosého, krále moskevských banditů, a který jako Modrovous měl pět manželek. Bylo zde i vlastnoruční vylíčení Feďky Kosého, v kterém psal: „Mě zahubily moje zatracené ženské. Čtyři potvory ode mne zdrhly, prý jsem se na ně vrhal s pistolí a vydával to buď za znásilnění nebo za loupežné přepadení. Bez takového tyátru jsem prý totální impotent a nic nemůžu. A té páté svini se tohle totalitární milování nakonec zprotivilo, že ta kurva na mně donesla na kriminální sekci.”
„Tyhle laciné potvory nechápaly moji složitou duši. Pro mne revolver je jediná svatá voda, která uhasí moji prokletou a nenasytnou touhu poroučet, touhu po moci a sexuální síle. Žádná z mých žen nemohla mi dát úlevu duše i těla, když jsem hledal absolutní podřízení se mojí potřebě poroučet, tak, aby ze strachu se mi omlouvaly. Ty blbé nány mne nechápaly, třebaže jsem je oblékal jak panenky.”
„Je těžké popsat ty divné sladké pocity, zachvacující mé tělo od mozku do kostí, když namířím zbraň na svou oběť, když vidím, jak se třese a potí strachem. V tu chvíli se cítím jako Bůh. V mých rukách je všechna pravda i nepravda. Jakobych se díval do studny, kde jsou skryta všechna tajemství světa a já poznávám absolutní poselství. Někdy při loupeži zapomínám i na peníze a odcházím.”
Vedle je poznámka od Maxima: „To je ona, formule vlády!”
Dále psal Feďka Kosý: „Celý můj život byl naplněn závistí a nenávistí k tomu, co dosáhli jiní lidé. Často jsem myslel, že by ze mě mohl být veliký vůdce, schopný udivit svět sociálními převraty, tak neuvěřitelnými a fantastickými, jaké se rodí jen v hlavách velikých vládců. Ale k mému neštěstí, narodil jsem se pozdě a nemohl se zúčastnit revoluce. Jinak bych vám všem ukázal, co umím.”
Boris si vzpomněl, jak kdysi v dětství, po rvačce s chuligánem Feďkou Kosým, chlapec Maxim se modlil k Pánubohu a prosil, aby ho udělal velkým a silným. A nyní maršál státní bezpečnosti SSSR Maxim Rudněv se stal velkým a silným a psal ve věci bandity Feďky Kosého neveselý vývod: „Hle, jaká je cena té vlády, kterou dává kníže tohoto světa!”
Zato Feďka Kosý neklesal na mysli a končil svoji autokritiku takto: „Třebaže jsem sociální veš a hnída, jaké nutno rozmáčknout, prosím sovětskou vládu o nezastřelení. Jak prorokoval soudruh Lenin, i za sovětské vlády se neobejdeme bez asenizátorů. Ještě mohu být užitečný k rozdrcení jiných vší a hnid. Abyste si, jak se říká, nesvinili ruce. Pošlete mne do nápravného pracovního tábora, a já slibuji, že se napravím.”
Král moskevského podsvětí skutečně dodržel svůj slib. Poslali ho do koncentračního tábora, kde po Veliké čistce seděli bývalí hrdinové revoluce. Feďka Kosý se zde stal náčelníkem brigády v kamenolomu a úsilovně převychovával bývalé revolucionáře za pomoci dubového klacku.
– Tak vy jste, buřiči, k rebelii proti carovi a proti Bohu pobízeli? – řval Feďka Kosý, když zpracovával své kameníky pendrekem. – Ale teď jsem pro vás carem a Bohem já. Za co jste se brali, to máte!
Tu noc zůstal Boris přenocovat v domě pod zlatým kohoutkem. Ale špatně se mu spalo. Jako v kině, instruktora agitpropu celou noc pronásledovaly vtíravé sny.
Odněkud zdálky se záhadně usmívala krasavice Olga, polo-anděl a polo-marťanka, zimomřivě zahalená do své bílé šály. Vedle ní ve vojenské uniformě poloprincezna-generál NKVD Zinajda Genrichovna, směs satana a antikrista. Hned za nimi, jako chromý čert, pokulhává polo-hrdina Perekopu v červených pážecích kalhotách. Někde v pozadí pomalu poblikává mystická „Modrá hvězda”, kde jako v hnízdě zmijí, se hemží dobré zlo a zlé dobro. A v rohu sedí Maxim a jako doktor Faust, hrabe se ve svých knihách ze satanologie, hledá formuli dobra a zla, rozumu a šílenství, života a smrti. Potom ukazuje na Borise a chechtá se: „A tohle je můj Nevěřící Tomáš!”
Nevěřící Tomáš se převalil ve snu na druhý bok. Ale na druhé straně se objevil mozkový trust profesora Rudněva. Generál-arcibiskup Pitirim s křížem na prsou a s ohromným revolverem u pásu. Generál-profesor Kuroščupov se svými slepičkami, které snáší zlatá vejce. Leib-medik 13. oddělení dr Bykov se svými zmijemi, které ovinují flakon s jedem. Generál-inkvizitor Toptygin se svými sekyrkami na výložkách. Profesor temných záležitostí Malinin, u kterého jméno je sladké, ale práce hořká. Tyto mozky laskavě hladí své pistolky a pomrkávají: „Heč, my jsme tajná policie nového Ruska, mladého Ruska! My víme vše o všem. Více než my, ví pouze sám Pánbůh!”
Nevěřící Tomáš se vrtěl z boku na bok, ale nic to nepomáhalo. Jak rusalky v pohádce, vůkol se zdvořile usadili chytří židové Maxima – apoštolové 13. oddělení. Apoštol vědecké kriminologie profesor Lombroso se svými bláznivými genii. Apoštol degenerologie dr Norday se svými geniálními degeneráty. Apoštol existencialismu, hrbatý filosof Kierkegaard se svými běsy, kteří bydlí v tiskařské černi. Byl zde i apoštol psychoanalyzy Freud, vynálezce orálního erotismu, spokojeně táhnoucí ze svého cigára, které podle jeho učení je falistickým symbolem. A ostatní chytráci hledí Freudovi na ústa a oblizují se.
A za všemi, jak učený kocour pod dubem, sedí maršál státní bezpečnosti SSSR Maxim Rudněv a hraje si se svými zakletými krasavicemi. Na jeho klíně sedí kocour Vaska a pohrává si s medailí „Za záchranu topícího”.
Ráno, když vyšel z domu zlého dobra, instruktor agitpropu pohlédl letmo na zlatého kohouta na střeše a řekl: „No, tohle mi stačí..."
* * *
V případě zatčení důležitých lidí, aby neskončili život předčasně, sebrali jim pásek, šle, tkaničky do bot, umělý chrup, brýle a dokonce uřezali všechny knoflíky u kalhot. V sanitní kontrole je ostříhali mašinkou, zahnali pod sprchu, posypali práškem proti vším a pak je zavřeli do cely s gumovými stěnami v jednom ze suterénů Hlavní správy ministerstva vnitra.
V podzemí nepřetržitě svítila žárovka a nebylo zde k rozeznání, je-li noc nebo den. Proto, když maršál státní bezpečnosti SSSR, který vymyslel tento řád, přišel do takové cely coby zatčený, nevěděl vůbec, jak dlouho zde vlastně je.
Nejprve jej přivedli před lékařskou komisi, kde prověřovali jeho fyzické zdraví tak bedlivě, jakoby měl letět na měsíc. Potom ho poslali na sérii psychologických testů, natolik složitých a zamotaných, že obyčejný člověk by se v nich s jistotou zapletl.
Ale bývalý maršál věděl, co lékaři hledají. A věděl, jak je oklamat. Lékaři to také věděli a prosili ho ve jménu vědy, aby byl čestný, vždyť tak nebo onak, nemá co ztratit. A zatčený rovněž věděl, že nemá co ztratit. Podle té výjimečné starosti o jeho zdraví, věděl, co ho čeká.
A on už věděl, kdy k tomu dojde. Ne dříve, než dokončí svoji autobiografii. Ne obyčejnou anketu, jaká se píše v případě obyčejných smrtelníků, ale životopis neohraničeného rozměru, protože nyní jeho život nepatří jemu, ale historii. Ti, kteří seděli navrchu, věděli, že v takové situaci ta biografie bude velmi podrobná a dlouhá.
Když i tato byrokratická procedura byla skončena, zatčeného vyzvali na poslední výslech, po kterém obyčejně vyhlašují rozsudek. Kráčeje v podzemní chodbě a přidržuje padající kalhoty bez knoflíků, bývalý maršál se neudržel a zeptal se strážců:
– Kolikátého je dneska?
Ale konvoyéři se pouze zachmuřili a mlčeli. Zatčený s lítostí si vzpomněl, že v suterénu všichni strážci jsou hluchoněmí. Střevíce bez tkaniček mu spadávaly a vláčel je po podlaze. Výtahem ho dovezli na nejvyšší poschodí a uvedli do kanceláře, kterou z minula tak dobře znal. Za velikým psacím stolem seděl člověk v známé uniformě maršála státní bezpečnosti SSSR.
Dva maršálové, bývalý a současný, mlčky se na sebe podívali.
– Posaďte se, – řekl jeden.
– Děkuji vám, – řekl druhý, opatrně usedávaje do známého křesla.
– Chcete si zakouřit?
– Zatčený se natáhl pro cigaretu.
– Tady máte zápalky. Nechcete sklenku koňaku?
– Velmi rád, neodmítnu.
– Máte nějakou profesionální stížnost?
– Ne. Chtěl bych vám poděkovat, že jste mne nedal přivést k výslechu nahého, jak se dělávalo u vás.
– Tak tedy zbývají pouze formality. Přečtěte si to.
Bývalý maršál vzal na stroji napsaný list s erbem SSSR a přimhouřil oči: „Speciální Kolegium Nejvyššího soudu Svazu Sovětských Socialistických Republik na mimořádném zasedání...”
– Taková fraška! – odfrknul zatčený. – Vždyť žádné zasedání nebylo!
„...prošetřilo záležitost bývalého ministra vnitřních záležitostí a bývalého člena Prezidiuma ústředního výboru komunistické strany Berii L. P...”
Bez brýlí, krátkozraké oči se spěchem bloudily po řádkách, hledajíce poslední slova:
„... a odsoudila souzeného k nejvyššímu trestu – smrti zastřelením. Rozsudek je konečný a nepodléhá odvolacímu soudu. Vykonat rozsudek bez meškání”.
– Nějak špatně vidím bez brýlí, – zamumlal odsouzený bezzubými ústy, kterým sebrali protézu. – Jaké je zde datum?
– Neobracejte pozornost na datum. Podle novin jste byl zastřelen už před půl rokem.
– Obyčejné hříčky profesora Rudněva, – křivě se usmála živá mrtvola a pohleděla na podpisy níž. – A kde je vlastně váš podpis?
– V daném případě já jsem pouze zprostředkující instance.
– Ovšem, vy vždycky zůstáváte ve stínu. – Odsouzenec hodil ortel na stůl. – Nebo snad, poté, co jste likvidoval samotného Stalina, se také zabýváte drobnostmi, jako ostatní ministři?
– Lavrentii Palyči, vzpomeňte si, jak Stalin připravoval druhou čistku? A jak jste byl na prvním místě?
– Ovšemže, vždyť tenkrát jste mi zachránil život. A já, jako vtip, jsem vás vyznamenal medailí „za záchranu tonoucího”. Která se vám, jak vidím, velmi líbí... Ach, proč jsem se jen cpal do toho proklatého boje o trůn...
– Proto se říká, že ctižádost je první smrtelný hřích. Výsledkem toho jste se znovu ocitl prvním na seznamu. Ale tentokrát...
– Chápu, tentokrát spása tonoucích závisí od samotných tonoucích. Ve vašich očích jsem nevyléčitelná oběť vlastních vášní a historického procesu. Proto jste mne zastřelili v novinách už před půlrokem. Potom jste, beze spěchu, ze mne vytáhl vše, co potřebujete pro své speciální archivy. Potom vyřežete z mé mrtvoly všechny žlázy, které vás zajímají a naložíte do lihu pro vaši sbírku. Ze strachu, že poškodíte moje drahocenné žlázy, ani mne nezastřelíte. Vím, udusíte mne plynem.
Někteří protivníci trestu smrti argumentují tím, že pro odsouzeného není ani tak strašná smrt, jako čekání na ni. Proto čekající na popravu trpí víc, než jeho oběť, která se smrti nenadála. A to je nespravedlivé. Aby to opravili, v 13. oddělení některé kategorie odsouzených k smrti nebyli informováni o svém odsouzení. Uvedli je pouze do speciální komory a přimíchali do jídla uspávací prostředek. Když usnuli, do té hermetické komory pustili jedovatý plyn.
– To je dobré pro lidi, kteří o tom neslyšeli, – řekl sebevrah. – Ale já tu metodu dobře znám.
Maršál Rudněv mlčky podal ministrovi láhev koňaku. Ten si nalil, ne do skleničky, ale do sklenice na vodu a vyprázdnil ji jako vodu. Potom se chytře uchechtnul: – Vy samozřejmě čekáte, že na rozloučenou vám povím něco zajímavého. Že vám předám vlastně všechny moje tajnosti. Problém je v tom, že v teorii vy znáte vše. Jen to neznáte v praxi. Vy nevíte, co je to smrtelná láska ke smrti, za kterou se platí smrtelným strachem ze smrti. Když celý život žijete láskou k cizímu strachu, k cizí smrti, tak za to celý život vás mučí strach z vlastní smrti. Když ve snu i v bdělém stavu vás pronásledují všelijaké příšery a hnus. A když už víte, o co jde, je to degenerativní onemocnění mozku [Klimovova teorie, jakési měknutí mozku, není potvrzena].
– A ohledně komplexu vlády?
– Velmi jednoduché. – Bývalý ministr vnitra otřel si pleš. – Jako kluk, rád jsem běhal bos. Obzvlášť po dešti. A bosýma nohama jsem rád drtil žáby. Příjemné bylo se dívat, jak z nich z huby vyklouzávají vnitřnosti – takové bílé bubliny, hladil jsem je. Jako jiní hladí hedvábí nebo samet.
– Ve vašem životopise jste napsal, že když jste dospěl, cítil jste stejnou potřebu drtit lidi?
– Ano, komandovat, cítit, že se tě bojí, být nahoře. Ale k tomu je třeba mít nad lidmi takovou moc, jakou jsem měl v dětství nad žábami. Proto jsem se drápal k moci, lhostejno k jaké, sovětské, kadetské nebo turecké, jen aby to byla moc! Vždyť vy sám víte, že všichni skuteční revolucionáři jsou takoví. Vy pouze nevíte, s jakým blahem jsem je všechny dával postřílet, protože jsem věděl, že jsou všichni stejné černé ropuchy, jak já sám.
– To je základní zákon marxismu, jednota a střet protikladů, – s lenivou lhostejností řekl maršál Rudněv. – A co ohledně problému s nezletilými?
Bývalý ministr vnitra stařecky pokrčil rameny: – To je cena, kterou soudruh satan bere za vládu, za slávu a velikost. Vláda – výměnou za bezmocnost. Pohlavní bezmocnost. Impotence.
– Jedna z vašich žen byla prý z carské krve?
– Oh ano, cosi jako následnice gruzínského trůnu. Můžete říct, že je to další důkaz mojí manie velikosti. Troufnout si na carevnu... Ale moji carskou ženušku moje impotence nijak netrápila. Naopak, plně jí vyhovovala.
– Vrána k vráně sedá?
– Ano. Ženských impotentek je tolik, jako mezi muži. Pouze u žen se tomu neříká impotence, ale frigidita. A potom, aby to zamaskovaly, tyto chladné impotentky se vdávají za impotenty. No a potom každý pokusničí podle svého. Jak se říká, je 69 způsobů, jak být nešťastným.
– No dobrá, ale jak to bylo s nezletilými?
– Ale tahle... Říkám si, dostihl jsi nejvyššího postu, ale sám nic z toho nemáš. Jsi nejvyšším ochráncem zákona, a nezadržitelně tě to táhne k tomu, co zákon přísně zakazuje, k nezletilým... Haha, vždyť většina lidí ani nepodezřívá, co my s těmi dětmi děláme... Jak říká váš soudruh Freud, my praktikujeme orální erotismus... Popisovat těžko... Soudruh satan umí skrývat svoje tajnosti tak, že se nehodí je i vyslovit...
Ještě nedávno ministr vnitra byl vladařem nad životem a smrtí milionů lidí. Teď to byl jen ubohý a bezmocný stařec. Když se rozčilil, z bezzubých úst tekly sliny a kapaly na jeho košili. Utřel je rukávem a uzavřel:
– Chorobná touha po vládě, neboli komplex vlády, obyčejně je svázána se sadismem... A sadismus je obvykle spojen s homosexualitou, zjevnou, latentní nebo potlačenou, z čeho pramení všech 69 způsobů být nešťastným... A paralelně s tím jde měknutí mozku... Kombinací je zde víc, než v kaleidoskopu... To je celá formule vlády. Není to ďábelská ironie? Ale takovými byli všichni velicí mocnáři – Alexandr Makedonský, César, Napoleon, Lenin, Hitler i též soudruh Stalin. A na tom, duše drahá, nic nezměníte. Ale vždyť vy to sám dobře víte. Jenomže jste stiskl klávesu a všechny moje slova zapisujete. Kvůli věrnosti. Kvůli přesnosti. Na směnu revolucionářů přichází byrokrati.
Tvář starce, zarostlá šedou štětinou, pohubla, bezzubý ret se provalil, podbradek se zdvihl k nosu, jak u babičky. Seděl, sehnut v křesle, dychtivě vtahoval dým cigarety, jakoby si chtěl nakouřit do zásoby. Třesoucí se ruce jej neposlouchaly a popel padal mu na kolena.
– Na vašem místě, maršále Rudněve, já bych byl velmi hrdý na tento historický moment, – řekl stařec s obličejem stařenky. – Veliký inkvizitor posílá na onen svět posledního velkého šamana komunismu. Ale já na vaší tváři moc velké nadšení nevidím.
– Porod nové společnosti, – pravil maršál, – je krev a stejné svinstvo, jako porod nového člověka.
Odsouzenec se povozil v křesle, potřel si záda a vzdechnul:
– Aj, zas můj ischias začíná.
Opřel se o těleso ústředního topení. Ačkoliv bylo studené, na něco si vzpomněl a odtrhnul ruku, jakoby se spálil.
Kdysi dávno, náčelník 13. oddělení mu vypravoval, jak ve středověku někteří otcové církve žádali být pohřbeni pod schody do chrámu, aby věřící kráčeli k víře v jejich prachu. Tehdy tato myšlenka se natolik zalíbila ministru vnitra, že nařídil kremaci mrtvol odsouzených pracovníků svého ministerstva v kotelně ministerstva. Prostě aby rozpory nevycházely z domu a rodinné věci se řešily v rodině.
Teď si bývalý ministr představil, jak jeho vlastní tělo, rozřezané od specialistů 13. oddělení, povezou na káře do kotelny a tam mu připraví rodinný pohřeb. Jeho tělo hodí na plát z perforovaného železa a strčí pod naftové trysky topení.
Dokonce se mu zdálo, že na tváři maršála Rudněva se mihl lehký výraz odporu, jako u člověka, který spatří mrtvého. Aby prodloužila svůj čas, živá mrtvola sáhla po lahvi s koňakem. Současně s alkoholem, tělem se rozlila únava a nezájem o vše.
Náhle si vzpomněl na břeh Černého moře, kde jako kluk běhával bos po horkém písku. Nad hlavou kavkazské slunce, nahé nohy laská chladná mořská voda. Pohlédl na své padající polobotky s holou patou a pomyslel, že brzo ty žluté paty bude laskat oheň z naftové trysky. Jak ještě prodloužit ten proklatý čas?
Pohlédl na maršála Rudněva. Ten seděl s polozavřenými víčky, jakoby byl unaven a chtělo se mu spát. Písečné vlasy neurčité barvy, nešedivé, nekvetoucí. Oči s bělavými řasami, nešedivými, nezelenavými, jak u ještěrky. A na vyschlé tváři klidná lhostejnost.
– Maxime Alexanyči, – tiše pravil odsouzenec k smrti. – Stalin vás nazýval svým rudým kardinálem. A já na vás koukám a přemýšlím... Vy jste odstřelil mého předchůdce Ježova, potom jste přiotrávil vašeho šéfa Stalina, teď pustíte mne do trub ústředního topení... Vždyť vy sedíte a vládnete na sovětském trůnu už ne jako rudý kardinál, ale jako rudý papež... V Římě sedí římský papež, někde jinde sedí antipapež, ale v Moskvě sedí rudý papež... Dosáhl jste nejvyšší vlády... Ale nikdo vaše jméno nezná... Jaký z toho máte požitek?
– Žádný, – chladně odpověděl rudý papež. – Jenom nepříjemnosti.
– Předtím, než jste odstřelil Ježova, já jsem se ho také ptal. On byl zcela bezpohlavní bytost, chromá noha a navíc růstem trpaslík, typický vyrozenec. A hele, před smrtí brblal najednou něco o Bohu: „Já jsem narušoval všechny boží zákazy a nezasluhoval od Boha nic jiného, než trest. Sloužil jsem Stalinovi jak Bohu, a nevysloužil od něho nic, kromě vděku. Ale teď místo vděku mne budou odstřelovat. Tak co z toho mohu usoudit? Že Bůh přece jen existuje... Jináč kdo by mne mohl trestat? Vím, že mne, stejně jako Jagodu, odstřelí ten levák Rudněv – on je levá ruka pána Boha...”
Odsouzený na smrt zašilhal na levou ruku Pána Boha, očekávaje, že ruka stiskne knoflík zvonku, aby ho odvedli do sklepa. Ale ta se ani nehnula.
Bývalý ministr hluboce zatáhl za cigaretu a obrátil oči na ručičku hodin. Nalil si ještě koňak, zazíval prázdnými čelistmi a žíznivě vypil, aby se opil až do zblbnutí. V rozích místnosti se objevily večerní stíny. Brzo ho odvezou do sklepa a pošlou na transport smrti. Ano, z tohoto domu vyjde už ve formě nepatrného dýmu z trubky ústředního topení.
– Maxime Alexanyči, mám k vám malinkou, poslední prosbu, – řekla budoucí mrtvola. – Víte, za starých dobrých časů, když takových, jako já, upalovali na hranici...
Vzpomenul si, jak tedy někteří z odsouzených a z čarodějů šli na popravu ve stavu šílenství, tancovali a zpívali své heretické písně, jakoby se radovali z blízké smrti. Dokonce v plamenech necítili nic a vedli si jak na šabáši, na kterém tančívali kolem takových ohňů. To proto, že v podzemní kobce jim jejich stoupenci dokázali předat tajný lektvar, způsobující necitlivost a úplné zapomnění. Někdy soucitný inkvizitor, který znal tajemství této směsi, před popravou dával hříšníkům ten elixír sám, aby ulehčil jejich smrt.
Bývalý ministr vnitra SSSR kývl na velký portrét Leninův na stěně. Tento portrét se odklopoval na pantech stranou a za ním byla ukryta nástěnná knihovna. V ní se chránila obšírná kolekce různých exotických jedů, kdysi shromážděná Gershelem Jagodou, který v mládí byl lékárníkem, potom seděl v této kanceláři jako náčelník NKVD a nakonec byl zatřelen ve spojení s procesem kremelských lékařů-travičů, v kterém hrál hlavní roli.
– Maxime Alexandyči, vždyť tam jsou ta narkotika, vzdechnul odsouzený k smrti. – Jelikož jste levá ruka Pána Boha, dejte mi trošku...
– Kam byste tak chvátal? – Jak hodný pán mluvil maršál Rudněv. – Takže vás přitáhli k moci všelijaké chorobné komplexy, které my pro jednoduchost nazýváme ďáblem. A víte, jak jsem se dostal na toto křeslo já? – Odsouzený nadále zíral na Leninův portrét. – Kdysi v dětství, když mne zbili kluci ze sousedství, obracel jsem se na Boha s různými hloupými modlitbami a prosil jsem Boha, aby mne udělal velkým a silným.
– Ta modlitba se vyplnila, ale... – Odsouzený se křivě usmál, – ... ale vypadá to, že tu modlitbu vyslyšel ďábel.
– Problém je v tom, – maršál unaveně se pohnul v křesle, – že jako odměnu jsem nabízel Bohu zkrátit poněkud mi život... A co je divné, teď se u mně objevila srdeční vada. Přičemž lékaři se diví, že ta vada je poněkud neobvyklá.
– Och, na vašem místě bych nedůvěřoval těm kremelským lékařům.
– Lékaři říkají, že jsem si zničil srdce v práci. Vypadá to na otravu srdce autotoxinami. Znáte takový jed?
– Ne, jestli někdo vás otrávil, já to nejsem. Já dávám přednost zastřelení. V tom mám praxi už od dětství. Zabíjel jsem žáby prakem.
– Ten jed je poněkud filosofický. Škaredé myšlenky a pocity působí, že vzniknou v organizmu odpovídající autotoxiny. V mém případě, příliš jsem nenáviděl to zlo, které se nazývá ďáblem. A tato nenávist otrávila mé srdce. Jak vidíte, každá nenávist je otravou, byť by to byla nenávist zlého.
– Jak se to vezme, – skepticky namítl odsouzený k smrti. – Co škodí jednomu je užitečné jinému. Prostě vy se nehodíte na tuto práci.
– Lékaři říkají, – pokračoval maršál, – že má podivná vada na srdci se může zhoršit nebo i zlepšit. Může mne zachvátit infarkt dnes nebo za třicet let. To bude záviset ode mne samého, protože jediný lék je změnit způsob života.
– Chcete snad teď prodat svoji duši ďáblu? Za život? – Odsouzený k smrti opět úkradkem pohlédl na portrét Lenina. – Dejte mi dobrou porci narkotik z toho milého trezoru. A já na onom světě za vás utrousím vhodné slovíčko u soudruha satana.
– Teď se vraťme od filosofie k vašemu rozsudku, – řekl maršál.
Aniž by pozvedl zraky, odsouzený čekal, kdy levá ruka Pána Boha stiskne knoflík zvonku a vyzve hluchoněmou stráž, která ho povede do komory smrti.
– Podle novin jste už mrtev, – uslyšel hlas zdaleka. – V očích národa spravedlivé soudnictví je obnoveno. A já se musím léčit. A nechci už si otravovat krev dalšími autotoxiny. Vlastně, váš smrtelný rozsudek se prohlašuje podmínečným.
Odsouzený k smrti nedůvěřivě zdvihl obočí:
– Co je to zas za nový hokus-pokus profesora Rudněva?
– Jen to, že po Stalinově smrti politika se zásadně mění. Nyní zavržení členové vlády nebudou se už střílet, ale posílat na práci do bázové organizace. Včetně práce jako obyčejný kolchozník.
Bývalý odsouzený k smrti náhle se hystericky rozchechtal:
– Cha-cha-cha... Veliký inkvizitor vymyslel pro nás nejúžasnější mučení! Vždyť pro naše lidi je lepší umřít, než takový ďábelský výsměch. Kopat hnůj v kolchoze! Cha-cha-cha...
Zatímco se otřásal záchvatem hysterického smíchu, levá ruka Pána Boha vytáhla ze stolu šedivou knížku.
– Takže trest smrti se mění na vyhnanství. Tady máte váš nový vnitřní pas.
Bývalý ministr vnitra s nedůvěrou otevřel šedý kolkovaný obal.
– Dali jsme vám samozřejmě jiné jméno, – řekl maršál. – Jestli řeknete své pravé jméno, nikdo vám neuvěří. A jestli uvěří, tak vás zabijou jako psa. To, doufám, sám chápete. Vaše oficiální fotografie byly dostatečně retušovány, že ve skutečném životě vás nikdo nepozná. V dnešní době částečně rozpouštíme lágry. Podle nového pasu jste jedním z propuštěných koncentráčníků. Pro orgány státní bezpečnosti je v něm označeno šifrou, že jste seděl za prznění nezletilých. A nezapomeňte, že podle sovětských zákonů, podmíněný rozsudek značí pouze odklad vykonání rozsudku, ale v principu rozsudek zůstává v platnosti. Nezapomeňte na to, občane Bergmane.
– Jinými slovy, budu živou mrtvolou, řekl bývalý první náměstek Předsedy Rady Ministrů SSSR. S novým pasem v ruce, opatrně pohlédl na dveře: – A kam mám já, tedy občan Bergman, vlastně jít?
– Místem pobytu byla vám určena vaše rodná zem, Kavkaz. Odvezou vás sto kilometrů od Moskvy. Dále pokračujte samostatně. Vždyť víte, jak cestují lidé, kteří byli propuštěni z lágru. Ukažte trochu iniciativy. Ale nejdřív podepište tyto papíry.
Svého času bývalý náčelník tajné policie SSSR v tajnosti převedl na tajná konta v švýcarských bankách několik milionů dolarů. Nyní podepisoval dokumenty, převádějící tyto peníze na speciální zahraniční fond 13. oddělení MVD. Potom těžce vzdechnul:
– Ale obral jste mne dohola. Teď mi nezbývá nic jiného, než žebrat: „Dejte kousek chleba ubohému starému židovi... Trpěl jsem za prokleté sovětské vlády... Teprv teď mne pustili z lágru... Dejte kopějku, ve jménu našeho Krista Pána!”
Živá mrtvola postupně ožívala, vracela se jí předešlá výmluvnost :
– Nezapomínejte, že v švýcarských bankách, v tajných kontech na číslo, leží také Stalinovy prachy. Já sám jsem pro něj dělal ty transakce. Dělají to všichni, i Trockij, i Neron, i Stalin. Bylo by nespravedlivé, kdybyste rozkulačil jen mně, a Stalina nikoliv. Najděte nějaký trik, jakých jste milovník. Například, ať jeho dcera Světlana uteče do zahraničí, do Švýcarska, pro peníze, pro prachy. Potom může Světlana odjet do Ameriky prodávat své paměti, které jí předtím podstrčíte a v kterých můžete popsat všechny degeneráty v její rodince. Potom Světlana nejpravděpodobněji skončí život stejně, jak její matka a bratři. Tehdy penízky, milionky, se vrátí k jejím dědicům do Moskvy, to jest do státní banky... A já budu chodit a žebrat: „Dejte kopějku ve jménu Krista Pána!”
– Až dorazíte k Černému moři, přijměte práci na vinicích, – poradil maršál Rudněv. – Jako student, o letních prázdninách jsem tam pracoval při hubení filoxery. To je taková veš požírající vinné kořínky. Pracují tam obyčejně bývalí lágerníci. Skvělé počasí: slunce, vzduch a voda – naši nejlepší přátelé. Nebo si najděte práci jako noční hlídač v kolchoze. Oddechněte si. Vylečte si váš ischias na sluníčku.
– Srdečné díky za dobré rady, – kysele se usmála živá mrtvola a pohlédla na medaili „za záchranu tonoucího”, která visela na hrudi maršála Rudněva. – Jak vidím, strefil jsem se, když jsem vás vyznamenal touto medailí.
– Mám-li být upřímný, já vám také trochu závidím, – unaveně a bez zájmu pravil maršál. – Budete žít jak v lázních. A já abych seděl v této kleci a dělal nepříjemnou práci. Jsem jakási porodní bába nové společnosti. Někdy mám chuť se zvednout a odejít. Odejít tak, jak odcházíte vy. Máte zatracené štěstí.
Živá mrtvola pohlédla Maximovi do očí lhostejných, jak u spící ještěrky, a zavrtěla hlavou: – Och, bojím se, že jde jen o jakýsi experiment profesora Rudněva. Vyměšující orgány a žlázy ve zkumavkách vás přestaly bavit, tak teď experimentujete s živými lidmi. Vždyť vy dobře víte, že pro takové, jako jsem já, život bez vlády a moci, to není život...
Vzpomněl si, že vždycky, když takové lidi zbavili vlády, onemocněli jakousi záhadnou nemocí a umírali. Doslovně, jakoby v nich seděl jakýsi červ. Tak Napoleon, poslaný na ostrov Svaté Heleny, změnil se v tlustou babu a umřel v 52 letech.
– No nic. Jelikož jste levá ruka Pánaboha, zaškrtněte poznámku v kartotéce, aby mi vrátili aspoň tkaničky od bot a pásek. Jinak mi padají kalhoty. A také čepici, milostivě prosím. A ještě lépe bude, když mi vydáte speciální oděv pro chudáky. Ze skladu vašich specialistů, kteří se převlékají za chudáky. A nezapomeňte můj umělý chrup, abych mohl žmoulat suché kůrky...
Vstávaje z křesla, bývalý náčelník tajné policie SSSR mrzutě dodal: – Maxime Alexandyči, svého času jste dělal speciální průzkum a zjistil, že v sovětském Rusku, navzdory všemu, když žebrák prosí jménem Krista, dostane víc, než kdyby o Kristovi nemluvil. A nyní rudý papež chce, aby bývalý sluha ďábla a antikrista, aby nechcípnul hlady, se toulal po silnicích a žebral jménem Kristovým... Rudý papež prosí největšího ničemu Ruska, aby se vláčel po ruských silnicích se slovy, že Bůh přece jen existuje...
* * *
Pro vedoucí funkcionáře strany existuje speciální informační bulletin ústředního výboru. Poslední číslo tohoto bulletinu způsobilo v Moskvě hodně hluku.
Byly v něm podrobnosti ohledně bývalého prvního zástupce ministerského předsedy, bývalého člena prezidiuma ústředního výboru strany a bývalého ministra vnitřních věcí SSSR Berii L. P, který byl během 15 let nenahraditelným Stalinovým katem.
Dále následovaly podrobnosti v záležitosti bývalého náčelníka Oddělení ústředního výboru strany v záležitostech agitace a propagandy (agitpropu), bývalého ministra kultury, bývalého ředitele Institutu filosofie akademie věd SSSR Alexandrova G. F., který za Stalina byl hlavním lhářem Sovětského Svazu.
Navíc politických obvinění, která v takových případech byla běžná, tentokrát bylo v bulletinu cosi nového. Hlavního kata i hlavního lháře Sovětského Svazu obviňovali v jedněch a těchže mravních přestupcích. A přitom, v SSSR až dosud neobvyklých. Konkrétně, v pedofilii.
Kromě toho, bulletin ústředního výboru se znovu vracel k aféře židovských lékařů-travičů, které zatkli nedávno před smrtí Stalina. Brzo po jeho smrti však prohlásili, že tato aféra byla falsifikací, a všichni lékaři byli propuštěni.
Nyní bulletin hlásil, že tato neexistující židovská konspirace byla vypracována rukama Berii, který tak chtěl se zalíbit Stalinovi. Až do této chvíle obyvatelé Moskvy byli přesvědčeni, že Beria byl sám žid. A nyní najednou se dozvídají, že byl nejhlavnějším antisemitou?!
To vyvolalo mezi moskevskými partajníky různé diskuse. O hlavním lháři SSSR také se povídalo, že není žádný Alexandrov, ale že jeho jméno po matce je buď Goldman nebo Silberman. Tak tomu bývalo v Kremlu od revoluce. Kdo nebyl žid, tak byl položid, a když ne položid, tak byl ženat s židovkou.
A najednou, jako s uděláním, známá sovětská spisovatelka Marietta Šaginian se rozhodla psát knížku o Leninovi „Rodina Uljanových”. A začala hledat v archivech. Vyhrabala tam, že nejen děd Leninův po matce, Alexandr Zender Blank, byl pokřtěný žid, ale i jeho žena madam Groschopf, také „z nich”... Oficiální sovětská ikonografie vydávala ji za Němku-lutheránku, která prý mluvila německy. Ale archivy říkaly, že ve skutečnosti madam Groschopf byla židovka a mluvila jazykem jidyš.
Což znamená, že Leninova matka byla čistokrevnou židovkou?! To znamená, že jelikož matka byla židovkou, podle židovských zákonů Lenin byl žid ?! Ajajaj! Mariettě Šaginian v rychlosti zavřeli zobák – to ovšem je státní tajemství. Ale v Moskvě se o tom lidi dočuchli a všelijaké řečičky se vedly. Tady máš bývalého ruského šlechtice, soudruha Lenina!
Diskuse ve straně se po Moskvě rozehřívaly stále víc. Vezměte Čičerina, pravou ruku Lenina a prvního ministra zahraničí SSSR. Nejprve se učilo, že Čičerin byl bývalý dvorní šlechtic. A potom se vyjasnilo, že jeho máma byla také židovka. Takže podle židovských zákonů on je také žid. A aby nedošlo k pochybám, ještě se i oženil s židovkou. Kromě toho, říkalo se o něm, že byl patentovaný pederast. Pokud to slovo neznáte, byl z těch chytráků, kteří i bez mýdla někam vlezou.
Nebo vezměte esera Kerenského, který otevřel dveře Leninovi. Kerenský měl také matku židovku, jménem Kirbis! Podle židovských zákonů také žid. Aj, aj, aj! Nějaké spiknutí židovských maminek?
Při čtení bulletinu ústředního komitétu, někteří moskevští straníci vrtěli hlavami. Divná věc... I když nevezmete do úvahy ty židy, kteří dělali revoluci a kteří potom se vzájemně dávali odstřelit za doby Veliké čistky... stejně v Kremlu existuje jakýsi začarovaný kruh... Prakticky všude jsou pouze smíšená manželství s židy, nebo děti z takových manželství, tedy položidé. A lidi začali počítat na prstech: Lenin... i Stalin... i učitel Leninův Plechanov... i Kerenskij... i Čičerin... i Bucharin... i Molotov... i Vorošilov... i všechny děti Stalina... i Chruščev... i Brežněv... Co je to za divný princip?
Ale byli ještě někteří straníci, kteří byli vzdělanější, ti vzpomínali na filosofa-bohohledače Berďajeva, kterého někteří zahraniční autority pokládají za největšího ruského filosofa 20. století a kterého carský synod odsoudil k věčnému vyhnanství na Sibiř. Toho samého divného bohahledače, který hlásal spolek satana a antikrista, výsledkem čehož bude vláda knížete tohoto světa. Ale co to znamená?!
Doslovně, aby doplnil všechny tyto záhady, bulletin ústředního výboru také informoval, že po mnohaletém zákazu, poprvé za doby existence sovětské vlády, připravuje se do tisku nové vydání Dostojevského „Běsů”.
Starší lidé si vzpomněli, že v této zakázané knize, kde geniální Dostojevkij nazývá všechny revolucionáře běsami, v té kapitole, kterou sám Dostojevskij se chystal nepublikovat, jeho hlavní běs, revolucionář Stavrogin, se přiznává k tomu samému podivnému hříchu, z kterého teď obviňovali hlavního kata Beriu a hlavního lháře Alexandrova, totiž k pedofilii.
Nepochybně, v ústředním výboru strany se dlouho rozmýšleli, než se rozhodli odkázat na autoritu Dostojevského. Lidé četli bulletin a nechápali: „Říkají, že už jsme zbudovali socialismus, a teď taková čertovina?! Co se to děje?”
Další kapitola
Přejít na OBSAH