A poznáte pravdu, a pravda vás vysvobodí.
(Jan 8:32)
Heslo na fasádě budovy CIA
Nad Moskvou, jako mraky na obloze, se stahovaly velké i malé změny. Orgány Státní bezpečnosti měnily svůj název na: MVD ---> MGB ---> KGB. Ale 13. oddělení ministerstva vnitra (MVD) nezměnilo svůj název. A to proto, že oficiálně to bylo prázdné místo, prostě neexistovalo.
Filozofové říkají, že první věc, kterou ďábel se snaží dokázat, je, že neexistuje, že je nikdo a nic. Jelikož sovětská inkvizice znala formuli ďábla, rovněž dělala, jakoby neexistovala, jakoby byla nikdo a nic.
Filosofové říkají, že ďábel dělá vše potmě, zezadu a obráceně. Přesně tak i jednala sovětská inkvizice. 13. oddělení zůstávalo v pozadí, odkud řídilo všech ostatních 12 oddělení MVD – MGB – KGB. A nejen to. Bible říká, že ďábel je vládce tohoto světa. A ten, kdo má na uzdě tohoto vládce, může ovládat mnoho věcí tohoto světa.
Kdysi pro manažery Ministerstva zahraničních věcí SSSR zavedli hodnosti státních poradců 1, 2 a 3 řádu a tomu odpovídající uniformy se zlatými stuhami, něco jako nosili státní generálové za cara. Ale jen málo lidí ví, že potom zavedli ještě staromódnější nejvyšší hodnost – tajného vládního rady, něco ve stylu imperátorského geheimratu.
Někdy tito tajní radové se objevovali v generálské uniformě Ministerstva zahraničních věcí, ale s nárameníky 13. oddělení ministerstva vnitra a s příslušnými znaky – buď bronzový štítek, jak u armádní justice, či malý hádek, jak u lékařů, nebo zkřížené sekerky, jako nosili inženýři nebo hasiči. A nikdo přesně nevěděl, s kým tihle právníci bojují, koho tihle lékaři léčí a co hasí tito požárníci. Obvykle tajní poradci nejraději zůstávají ve stínu. Ale vládní poradci věděli, že slovo geheimrata je zákonem.
Ve vládních kruzích se tiše šeptalo, že třebaže vedoucí představitelé Sovětského svazu jsou vyměňováni, v Moskvě se nemění jedna jediná osoba – jakýsi tajný zvláštní poradce sovětských vůdců, který sedí za sovětským trůnem coby rudý papež.
Potom, když se mluvčí rozhlédl na všechny strany, dodal šeptem, že ten rudý papež někdy chodí po Moskvě, oblečen jako obyčejný dělník, rolník, a někdy i žebrák. Tehdy rudý papež odkládá všechny nejvyšší řády Sovětského svazu a nosí jen prostou medaili "Za záchranu tonoucího".
I v naší době střízlivého socialistického realismu je ve světě plno různých zázraků. A my si jich často ani nevšimneme. Vezměte například následující hezký příběh.
Po Stalinově smrti, nejokázalejší závratnou kariéru v Sovětském svazu udělal Dmitrij Šepilov. Dříve téměř neznámý muž, rychlostí blesku se stal členem ústředního výboru, pak členem všemocného prezidia ústředního výboru, pak šéfredaktorem hlavního orgánu strany "Pravda", a konečně, ministrem zahraničních věcí SSSR.
Nicméně, brzy byl ministr zahraničí Šepilov namočen ve věci "anti-stranické skupiny" Molotova a Kaganoviče a jeho závratná kariéra stejně bleskově šla dolů. Byl vyloučen z předsednictva ÚV, pak z členství ÚV, byl odstraněn z postu hlavního redaktora hlavního orgánu strany, novin "Pravda" a z postu ministra zahraničních věcí SSSR. Spolu s Molotovem a Kaganovičem antistraník Šepilov náhle zmizel z moskevského panorama.
Další kariéra Dmitrije Šepilova pak byla podrobně popsána v západním tisku. A dokonce slovy tak spolehlivého zdroje, jako je americká rozvědka.
Stejně jako mnoho manažerů, Šepilov trpěl žaludečním vředem. Ale když znovu šel ze starého zvyku do nemocnice v Kremlu, byl poslán do nemocnice pro obyčejné smrtelníky. A v nemocnici pro běžné smrtelníky ho neposlali do pavilonu pro vnitřní choroby, nýbrž na psychiatrické oddělení. Tam jeho nemocnou duši léčili několik měsíců, poté ho uznali za invalidu a dokonce i s právem na důchod – 60 rublů měsíčně, což odpovídalo měsíčnímu platu těžce pracujícího dělníka. Vykládejte potom někomu, že v Sovětském svazu nebyla demokracie!
Zatímco bývalý sovětský ministr zahraničí byl v nemocnici pro duševně choré, jeho kniha "Zahraniční politika Sovětského svazu" byla stažena z oběhu a odvezena do stoupy, a on sám byl zbaven hodnosti generál-majora armády, vyškrtnut z Akademie věd SSSR a z Velké sovětské encyklopedie.
Podle americké rozvědky, 13. července 1959 antipartajník Šepilov se vrátil z blázince do svého moskevského bytu na Leninském prospektu № 13. Někteří pověrčiví lidé se vyhýbají číslu 13, považují ho za čertovu dvanáctku. Ale antistranník Šepilov zřejmě věřil pravý opak.
Tak či onak, brzy pro obnovu emocionální rovnováhy předepsali Šepilovi odjezd na práci do kolchozu na kopání hnoje. Maršál bezpečnosti Rudněv dodržel své slovo. Podle jeho rozhodnutí, vyhození členové vlády nebyli zastřeleni, jako dříve, ale byla použita Tolstojova metoda "léčba prací".
Když bývalý sovětský ministr zahraničí odmítl budovat komunismus vlastníma rukama, byl definitivně prohlášen za duševně nemocného a zavřen v blázinci. První smrtelný hřích – pýcha – i zde se ukázal být silnější než rozum.
Americká rozvědka o tom hlásila s takovým soucitem a lítostí, jako by skutečně chtěli, aby ministr zahraničních věcí SSSR byl dementní. Ale sovětská inteligence se tomu nijak nedivila. V mozkovém trustu profesora Rudněva dobře věděli, že náčelník americké rozvědky Allen Dulles, třebaže jeho bratr byl ministrem zahraničních věcí Spojených států, měl vlastního syna v blázinci. Tatík Dulles znal všechno o každém na světě, a jeho syn nepoznával ani svého otce.
V Moskvě se povídalo, že je-li Šepilov skutečně blázen, je to blázen velmi, velmi chytrý, když se mu podařilo vyšplhat se tak rychle a tak vysoko a nikdo nic neviděl. Jiní říkali, že tohle nic překrásně viděli velcí a chytří stalinisté, jako byli Molotov a Kaganovič, kteří právě proto vytáhli Šepilova nahoru. Z toho důvodu je pak všechny vykopli najednou. Zřejmě na tyto chytráky se našel nějaký super-chytrák.
Samozřejmě, že z hlediska vyšší sociologie, není v tom nic zvláštního. Například Rudolf Hess, po dlouhou dobu byl Hitlerovou pravou rukou, a mnozí mocní tohoto světa mu lstivě potřásali pravicí. Po válce celé desítky let ten samý Hess seděl ve vězení jako válečný zločinec, lovil vrabčáky, které zalétali k němu do okénka, a oficiálně byl pokládán za blázna.
Ale když se podíváte pozorně, u státníků je demence profesionální nemoc. Polský prezident Pilsudski v mládí, když byl revolucionář, také seděl v blázinci. A později, kdy se stal diktátorem Polska, řekl, že tehdy jen předstíral šílenství. Nebo v USA: žil jednou jeden ministr války Forrestal. A bylo to už když existovala atomová bomba. A pak najednou tohoto atomového ministra posadili do psychiatrické nemocnice, odkud rychle vyskočil z okna a zabil se.
Ale v Americe každý, i ne-blázen, ví, že v blázincích pro obyčejné smrtelníky jsou všechna okna uspořádána tak, aby vyskočit z nich bylo absolutně nemožné. Ale možná, že v blázincích pro ne-obyčejné smrtelníky jsou okna uspořádána jinak?
Přitom někteří vzpomínali, že Forrestal byl dán do blázince svými politickými oponenty. Ale jiní říkali opak – že ho vyhodili z okna jeho političtí přátelé, jako politický balast.
Zároveň si vzpomínali, že po vraždě amerického národního hrdiny, prezidenta Lincolna, jeho vdovu také jeden čas drželi v blázinci – aby příliš mnoho nemluvila.
Mimochodem, ve srovnání s demokratickým Forrestalem, který vyletěl z okna, totalitní Šepilov měl velké, velké štěstí. Bývalý ministr zahraničních věcí SSSR jen seděl v blázinci a zpíval si písničku:
Zde sedí alkoho-olici, zrovna jak králi-íci.
Taky schizofre-enici, vážou tu metlici...
Tou dobou probíhal XXII sjezd KSSS. Nejúžasnější atrakcí tohoto kongresu byla stará čestná bolševička Dora Mazurkina. Vypadala jako stará, v láku nakládaná houba, chromá a pokřivená, zasloužilá revolucionářka a spolubojovnice samého Lenina, kterou za odměnu pro svou revoluční činnost marinovali přes dvacet let v stalinských koncentrácích. Ale i za ostnatým drátem s pěnou u úst kázala tam komunismus, za což ji její spoluvězňové nazvali Pridurkina [Blběnka, Přiblblá].
I kdyby na pódium sjezdu Komunistické strany SSSR náhle vpustili stádo nahých tanečnic z pařížského kafe-šantánu, nebyla by to tak neuvěřitelná senzace, jako udělala křivoboká stará Dora.
Jakmile se porodní asistentka ruské revoluce a intimní družka ženy samotného Lenina objevila na scéně, sjezd Komunistické strany Svazu sovětských socialistických republik se náhle proměnil v spiritistickou seanci, kam zavála vůně divů záhrobního světa. Dora Mazurkina-Pridurkina upřímně a otevřeně přiznala vysokému sjezdu, že často beseduje s duchem velikého Lenina, a dokonce dostává od soudruha Lenina instrukce z podsvětí, co nutno udělat, aby byl vybudován komunismus.
Dora se nepřiznala pouze k jednomu: že za ty samé kontakty s duchy ji svého času strčili na Sibiř, viděli v nich anti-sovětské organizace, podle článku 58, odstavce 10 a 11. V jiných zemích by to byl nevinný kroužek jakýchsi excentriků, zabývajících se spiritizmem. Ale v Sovětském svazu to bylo považováno za kontrarevoluční podzemí, kde satan se sčuchává s antikristem. Následkem čehož může vzniknout Berďajevský svazek satana a antikrista, který se podepisuje krví formou smíšených manželství a který může vést k světovádě.
Předseda vlády SSSR, který na pódiu předsedal sjezdu, naklonil se k svému poradci, který seděl vedle něj, a tiše, tak, aby ostatní neslyšeli, pravil:
– Och, čertova čarodějnice... Škoda, že ji tenkrát hned neodpráskli.
– Všechny nás nepostřílíte! – najednou vykřikla Dora chraplavým mužským hlasem. – Nemáte dost kulí! Protože naše jméno je – legie!
– Fuj, pro-prokletá baba, – vzdechnul překvapený předseda vlády. – Ona zachytila mojí myšlenku. Jako rádio! Že by skutečně s Leninovým duchem mluvila?!
– Nebojte se, – ujistil ho poradce. – Máme všechny ty rozhovory zapsány. Mimochodem, víte, kdo je ta hloupá baba?... Je to moje bývalá tchýně...
– No, když je tomu tak, upřímnost za upřímnost. – Premiér se usmál, ale tak nějak smutně. – Vždyť moje první žena byla také od nich – od marťanek. Tenkrát po revoluci, ať jste vrtnul kamkoliv, oni byli skutečně všude. Já sám pocházím z vesnice od pěstitelů prasat a lautr ničemu jsem nerozuměl. A během Velké čistky moji marťanku také vymetli... A Stalin mě nutil tancovat gopak. Řekněte mi, Maxime Alexanyči, a měl jste děti?
– Jednu dceru. Ale ona zemřela jako dítě.
– Tak to máte ještě štěstí. Já na tom byl hůř. Od té marťanky měl jsem dceru a syna. Jak jen dcerka dorostla a dostihla sexuální dospělosti, začali s ní všelijaké zvláštnosti. Na muže se nekouká. A skončilo to tak, že si vzala za muže marťana.
– Stejný příběh, jak s dětmi Stalina – kývl poradce.
– Ano, jenže mně to nepomůže, – povzdechl si předseda vlády. – A když syn vyrostl, místo aby běhal za holkama, běhá za motýlkama. Není chlap, ale čert ví co... Stejně jako Nabokov, s jeho "Lolitou". A pak, jak se tak koukám, už si ho marťanky vyhlížejí. Okamžitě to vycítily. Nakonec se také oženil s marťankou. Krm vlka sebelíp, stejně ho to táhne do lesa. Pěkná starost pro mou šedou hlavu... Ach, kdybych to jen věděl dřív... Mělo by to být zavedeno jako povinný předmět na střední škole.
– Ale učebnici na toto téma nenajdete nikde na světě, – pravil poradce. – Ani v žádné knihovně. A kdyby se objevila, tak ji okamžitě spálejí.
Mezitím, Dora Mazurkina-Pridurkina věcně hlásila sjezdu Komunistické strany o tom, jak se stýká s astrálním světem. Ukazuje se, že duch soudruha Lenina si hořce stěžoval, že je mu protivné ležet v mauzoleu vedle mumie Stalina, který nejprve přesazoval všechny skutečné leninisty do sibiřských táborů, a teď se rozvalil hned vedle něj a – ve formě astrální – je hrubý na soudruha Lenina.
Z publika přišla otázka:
– Vyzvala jste také duch soudruha Stalina ?
– Vyzvala, – chraplavým basem odpověděla Dora. – Ale on jen nadává jako švec. Neotisknutelnými slovy. Chcete to slyšet?
– Děkuji, – řekl hlas v publiku. – My vám věříme. Vzhledem k závažnosti situace, jelikož Lenin a Stalin, byť mrtví, se nemohou snést, sjezd Komunistické strany Sovětského svazu rozhodl vzít v úvahu žádost ducha soudruha Lenina a jednomyslně rozhodl vyhodit Stalina z mauzolea.
Když zhasla v sále světla projektorů a operátoři filmových týdeníků začali skládat své aparáty, premiér-ministr [zřejmě Chruščev, p.p.] se znovu naklonil ke svému poradci:
– Víte co, z vás by mohl být dobrý filmový režisér. Inscenace přímo jak v kině. Dokonce i svoji tchýni jako filmovou hvězdu jste představil. Budeme muset vám dát nějakou medaili laureáta. Nebo chcete radši titul zasloužilého činitele umění SSSR?
Brzy na Rudém náměstí, vedle mauzolea, objevil se nový hrob s těžkou kamennou deskou a nápisem "Stalin". Ve stejné době v Moskvě šly pověsti, že mumii velkého Stalina jednoduše spálili a hodili do kanalizace: aby každý mohl mu dát podle zásluhy, relikviemi, ba i olejem. A ještě se říkalo, že pod deskou se jménem Stalin je pohřben popel neznámého vězně z koncentráku, aby, pokud někdo chce se poklonit Stalinovi, nechť se klaní jeho vězni. Ale nejpřekvapivější byl fakt, že tyto pověsti přicházely odněkud s hora.
Moskvani se divili:
– Ach, jakoby někdo chodil městem a poslouchal naše myšlenky a pocity.
– Nebo to on chodí ?
– Kdo?
– No, víte, kdo... Červený papež ...
Po Stalinově smrti, jeho syn, generál-nadporučík Vasilij Stalin, někde beze stop zmizel. Někteří říkali, že sedí na samotce pro nevyléčitelné alkoholiky, jiní – že je v psychiatrické léčebně, zatímco někteří tvrdili, že oba ústavy se nachází pod jednou střechou.
Pak Vasilij Stalin zemřel. Jedni říkali, že spáchal sebevraždu, druzí – že zemřel na otravu alkoholem, a třetí tvrdili, že všichni mají pravdu – on prostě spáchal sebevraždu pomocí alkoholu. Současně si vzpomněli, že manželka Stalinova a matka Vasilije také spáchala sebevraždu, a že druhý syn Stalina – Jakov, zatím ještě teenager, také už se pokusil o sebevraždu.
Samozřejmě, pokud se podíváte pozorně, z hlediska vyšší sociologie, je to běžný jev v rodinách neobvyklých lidí.
Takže zatímco v Moskvě se lidi dohadovali o osudu Vasilije Stalina, jedna z dcer sira Winstona Churchilla, Sarah, byla soudně prohlášena za nevyléčitelnou alkoholičku a uvězněna v psychiatrické léčebně. Mezitím druhá dcera Churchilla, Diana, pracovala v charitativní organizaci, která odrazovala lidi od spáchání sebevraždy. Ale pak Dianu to přestalo bavit, že šla a sama spáchala sebevraždu.
Za to Stalinova dcera Světlana postoupila mnohem prostěji. Byla tak unavená z komunismu, který budoval její otec, že utekla ke kapitalistům. A kapitalisté, jejichž destrukci tatínek věnoval celý svůj život, se tak zaradovali, že ji přivítali jako milou sestřičku.
S pomocí amerických zpravodajských služeb, Světlana nejprve se vypravila pryč – ale ne kamkoliv, nýbrž do Švýcarska, které kromě švýcarských sýrů je také známé tajnými konty v bankách, v nichž drží své pracovní úspory američtí gangsteři a diktátoři z celého světa. Později, američtí rozvědčíci, jako zkušení gangsteři, pomohli Světlaně otevřít bankovní účet v knížectví Lichtenštejnsko – malý trik, jak neplatit daně v USA, včetně daně z dědictví. Později americký tisk vyvolal pokřik, že Světlana přivezla s sebou – zřejmě pod sukní – své paměti, za které jí už slíbili miliony. Takže v Americe se objevila další bohatá nevěsta.
Komunisté odpověděli pokřikem, že nová dolarová princezna je jen duševně chorá psychopatka, která odhodila v Moskvě spoustu mužů a dětí. A kapitalisté, jako milí bratři, křičeli opak – že prý v poslední době se dala pokřtít na křesťanskou víru a proto je téměř svatá. A nikdo vlastně nevěděl, kdo Světlana je: svatá hříšnice nebo hříšná světice?
Samozřejmě, že z hlediska dialektického křesťanství je vše velmi jednoduché. K tomu stačí vědět, proč Bible říká: "Dejte si pozor na falešné proroky, kteří k vám přicházejí v rouše ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci: Po jejich ovoci poznáte je".
Ještě je třeba vědět, proč se biblický strom poznání nazývá strom poznání dobra a zla. A proč je ten strom zakázán. A co jsou ty klíče poznání, o kterých mluví Bible. A proč někteří lidé, kteří je poznali, říkají, že tyto klíče jsou otrávené.
***
V procesu destalinizace byl think-tank profesora Rudněva přejmenován na Výzkumný ústav – NII-13. Současně s NII-13 založili ještě Institut vyšší sociologie při Akademii věd.
Kdysi v Sovětském svazu existoval Institut rudé profesury, kde po revoluci narychlo pekli nové rudé kádry. Nyní nejvyšší kádry strany a sovětské vlády lustrovali v novém Institutu vyšší sociologie. Ale tato škola byla přísněji utajena. U všech profesorů zezpod bílých pláštů, jako ocas u čerta, vykukovala uniforma 13. oddělení ministerstva vnitra, neboli NII-13.
Proto, analogicky s bývalým Institutem rudé profesury, tato nová škola se neoficiálně nazývala Institutem černé profesury. A posluchači brzo přejmenovali vyšší sociologii na černou sociologii.
V posluchárnách seděli speciálně vybraní vedoucí strany a vlády SSSR, členové Nejvyššího Sovětu, ministři, generálové nukleárních vojsk a admirálové nukleárních flotil. Někteří mezi nimi reptali, že na stará kolena, v postu generálů, aby se opět učili. Avšak po vyslechnutí několika přednášek přestali si naříkat.
Druzí bručeli, že výběr kandidátů na tyto přednášky byl příliš přísný, že když hledají v krvi syfilis, berou jen jednu zkumavku krve, a zde jich brali několik. A že prověřovali ještě všechny příbuzné, nejen živé, ale i mrtvé. Prý na nějakou nemoc, která je mnohem horší, než syfilis. Avšak tyto žaloby přestaly poté, když jeden posluchač, zasloužilý generál najednou zastřelil svou ženu, své tři děti a potom sám sebe a zanechal záhadný nápis: „S nimi už žít nemohu. A bez nich nemohu. Bylo by lepší, kdybych to neznal!”
Vyšší sociologie začala krátkým obzorem církevních obřadů. Jak se rodily a umíraly společenské formace, státy a náboženství; jak na soumraku některých starých civilizací se objevovaly podivné falistické kulty; jak padla skvělá Hellada, jak padl hrdý Řím, jak na troskách pohanské římské říše vyrostlo nové náboženství – křesťanství.
Potom profesoři přecházeli k Bibli a za použití marxistické metody dialektického materialismu rozšifrovávali biblické klíče poznání. Jelikož Bůh žije na nebi a ďábel na zemi a jelikož v Bibli se píše, že ďábel je kníže tohoto světa, specialisté Vědecko-výzkumného institutu NII-13, neztráceje drahý čas, vzali toho ďábla za rohy. Vždyť ďábel, z hlediska dialektického křesťanství, je pouze komplexní sociální onemocnění, které se zve vyrozením neboli degenerací. A tento degenerativní ďábel se skládá ze tří částí: duševních nemocí, pohlavních zvráceností a některých fyzických deformací organizmu. Toť vše. Jednoduché.
Ale toto biologické vyrození hrálo podstatnou roli v procesu rozpadu a porážky antického Řecka a Říma. Křesťanství, vzniklé na rozvalinách antického světa, to bralo v úvahu a ve středověku začalo upalovat degeneráty, nazývaje je čaroději a vědmami. K potvrzení toho, profesoři sovětské inkvizice četli protokoly středověké inkvizice. Někteří členové sovětské vlády seděli v posluchárně a zívali. Nebo črtali čertíky do svých sešitků.
– Ostatně, – pravil generál-profesor Dobromravov, z hlediska vyšší sociologie přesně takovými degeneráty byli Karl Marx, Lenin, Trockij, Stalin a Hitler. Za starých dobrých času by je jednoduše strčili na hranici inkvizice.
Po takovém rouhání v sále přestali zívat. Užaslí posluchači vrtěli hlavami a čekali, co bude dále.
A dále byl vysvětlován komplex vlády, který z lidí dělá to, co se nazývá rozený vůdce, počínaje černošskými čaroději a sibiřskými šamany a konče Leninem, Stalinem a Hitlerem.
Když se západní učenci-sociologové zabývali studiem černošských čarodějů, zjistili podivnou věc. Většina těchto čarodějů, z klinického pohledu, byla tím, co se v kulturních zemích nazývá psychopati, psychotikové nebo neurotikové, to jest duševně choří. A z druhé strany, z hlediska sexu, u většiny z nich byly pohlavní nenormálnosti. To znamená, většinou to byli typičtí degeneráti. A přitom, za podmínek primitivní černošské společnosti, tedy za ideálních podmínek primitivní demokracie, tito degeneráti z jakési tajemné příčiny se stávali čaroději, duchovními nebo vůdci své společnosti. Ale proč?
Když ještě před revolucí ruští učenci podobným způsobem studovali sibiřské šamany, objevili u nich ten samý podivný zjev. Většina šamanů byli stejnými epileptickými psychopaty, psychotiky, neurotiky a sexuálními zvrhlíky. V různých částech světa, tento zjev byl stejný. Je v tom nějaká zákonitost. Ale jaká?
Aby vyřešili tuto záhadu, k šamanům vypravili zvláštní expedici 13. oddělení. Samozřejmě, NKVD kašlalo jak na sibiřské šamany, tak i na černošské mágy. Je zajímala praktičtější úloha: zjistit, nevztahuje-li se tato zákonitost i na hlavy současného civilizovaného světa?
Zde specialisté z NII-13 zacházeli do jiné oblasti: do sexuální psychopatologie. Klíč ke komplexu vlády byl uschován v temném zákoutí, kam málokdo zahlédne, v tom špinavém a bezútěšném zákoutí, které se nazývá sadismem.
Když mluví o sadismu, většina vědeckých autorit přichází k vývodu, že psychologickým kořenem sadismu je vůle k vládnutí, to jest chorobná, patologická potřeba dominovat, komandovat, poroučet. Jakmile dosáhne vlády, před takovým sadistou se otvírají perspektivy mučit jiné nejen psychicky, ale i fyzicky.
– Například, – dodal generál psychopatologie Karpov, – pod záminkou násilné kolektivizace a industrializace. Nazývá se to sublimací sadismu v politice.
Filosofové říkají často, že ďábel má dvě tváře, protože se v něm spojují dva extrémy: geniálnost i nevědomost, sadismus i masochismus, vražda a sebevražda. Pokud hledíme na degeneraci jako na strom zla, tak ten strom je velmi zamotaný. Například, sadismus je doprovázen komplexem vládnutí, který mnohdy vede skutečně k moci. Avšak sadismus je pouze jednou z větviček stromu zla. Obyčejně sadismus je nějak spojen s homosexualitou – úplnou nebo částečnou, zjevnou nebo skrytou, latentní nebo potlačenou. Je to svého druhu plat za vládu, za slávu a velikost.
A vše je zde velmi a velmi klamné. Například, vy myslíte, přirozeně, že nejhorší bude plná a zjevná homosexualita. Ve skutečnosti je to obráceně. Nejvíc duševních chorob nejostřejší formy dává skrytá, částečná nebo potlačená homosexualita. Kromě toho, na jednoho čestného, zjevného pederasta připadá deset skrytých, částečných nebo potlačených pederastů. A právě tato mlhavá kategorie dává největší počet psychopatů, z které vychází profesionální revolucionáři, anarchisté, nihilisté, teroristé, extrémisté, komunisté nebo nacisté – a v případě úspěchu, diktátoři, vůdcové, premiérové nebo prezidenti.
– Proto filosofové říkají, – řekl profesor Toptygin, – že ďábel je nebezpečný ne když jej vidíme a bojíme se ho, ale tehdy, když ho nevidíme. Zapište si tuhle formuli do hlavy. A podtrhněte to ve vašich poznámkách, kterým říkáte „Rudé evangelium”.
Po rozšifrování formule vlády, probíhal kurs, který měl následující název: „Strom zla”. Generál-profesor Bykov pověsil veliký obraz, na kterém bylo skutečně zobrazeno něco podobné uschlému stromu s množstvím ratolestí, větviček a součků.
– Jak vidíte, – profesor se dotknul ukazovadlem, – kořeny tohoto stromu zla jsou krvosmilství, totiž přehnaná, chorobná láska mezi příbuznými, která nejprve plodí chorobnou náklonnost, psychologickou fixaci, ale v krajních případech dochází až do přímého pohlavního styku. Všimněte si, jak od samého začátku ďábel degenerace se skrývá za samými jaksi blahorodnými lidskými city a dovádí je až k absurdním extrémům. Už zde je ďábel extrémistou.
Ve starém Egyptě sňatky mezi příbuznými byly běžnou věcí v rodinách faraónů. V naší době sňatky podobného druhu byly mezi bratranci a sestřenicemi, například u Alberta Einsteina či prezidenta Franklina Roosevelta. Matky Einsteina a jeho druhé ženy Elsy byly rodnými sestrami, a jejich otcové byli bratranci. Z tohoto manželství nebylo dětí. Einsteinův syn z prvního manželství, Eduard, už byl léčen v blázinci.
Produktem podobného faraonského manželství byl nějaký Adolf Hitler. Otec Hitlera se ženil s dcerou své sestřenice, to znamená, že Hitlerova rodiče byli příbuznými ve třetím stupni. Výsledek toho sami znáte. A proto, jelikož znala kořen zla, pravoslavná církev zakazovala sňatky mezi příbuznými až do sedmého stupně rodu.
Při manželství mezi příbuznými, díky mnohonásobné superpozici stejných genetických charakteristik, rodí se děti, u kterých jsou nadměrně vyvinuté některé charakteristiky na úkor jiných. Výsledkem jsou duševně nevyrovnaní lidé, a v konečné fázi, géniové nebo ztřeštěnci. Nebo, ještě hůře, geniální ztřeštěnci jako Hitler. A potom ztřeštěný Hitler začne lov na geniálního Einsteina, na jehož hlavu Hitler vyhlásil speciální odměnu 20.000 marek.
Když proanalyzoval kořeny stromu zla, profesor přešel ke kmeni stromu. Tím byla homosexualita ve všech jeho aspektech : zjevná i skrytá, kompletní i částečná, latentní i potlačená, aktivní i pasivní, mužská i ženská. To, co se kdysi zvalo ďáblem inkubem i sukkubem, které převrací muže v ženy a ženy v muže.
A ve větvích tohoto stromu zla usadili se různí jiní běsové, které v naší době se zvou jednoduše nervovými, duševními nebo psychickými chorobami : paranoia, manie velikosti, manie pronásledováni, schizofrenie, nebo rozdvojení osobnosti, maniakální deprese, egocentrismus a egomanie, narcisismus, komplex sebedestrukce, komplex kastrace, epilepse, hysterie, hypochondrie, alkoholismus, narkomanie, nymfomanie, satyriaz, nebo komplex donjuana, sadismus, masochismus, sadomasochismus, fetišismus, voyerismus, vampirismus, kanibalismus, exhibicionismus, koprofilie, urinofolie, komplex Lolity, orální erotismus, kunnilingus a fellacio, transvestismus, hermafroditismus, nervové paralyzy, degenerativní stařecká debilita, kleptomanie, klaustofobie i agorafobie, zoofilie a nekrofilie a tak dále. Čeho by zde nebylo! Všechno, včetně prostituce a pornografie, mužské impotence a ženské frigidity, které ve většině případů se objevují ne jen tak, ale jsou svého druhu chorobnou psychózou.
A proto se říká : dejte nám člověka, důvod se najde.
– Když posuzujeme degeneraci jako celek, – pokračoval profesor Bykov, – ona představuje stárnutí a umírání celé sociální skupiny, třídy nebo národa. A nejlepším lékem proti degeneraci je příměs čerstvé krve, když různé třídy nebo sousední národy žijí v míru a přátelství, žení se a mísí svojí krev. Proto jedním z hlavních postulátů křesťanství je „všichni lidé jsou si bratři!”
A proto apoštolové komunismu, jejichž většina byla zjevnými degeneráty, cítili to na vlastní kůži a vypustili podobné heslo – o beztřídní společnosti. Ale jakou cestou! Cestou třídního masakru ! A tím se dostáváme k problému antikrista.
Co to vlastně je, ten antikrist nebo antikřesťanství? Je to antitéze k postulátu „Všichni lidi jsou si bratři”. Příkladem tomu je Hitler a jeho teorie vyšší rasy, s norimberkskými rasovými zákony, se zákazem smíšeného manželství atd. Ale zde logicky se naskýtá otázečka, přišel-li Hitler na tu teorii vyšší rasy sám, nebo ji prostě odněkud převzal? A jestli ji pouze převzal, tak tedy od koho? A koho ta teorie jako prvního napadla? Odpovídejte podle marxistického zákona o střetu protikladů, který je též jedním z paradoxů vyšší sociolologie. Upozorňuji, že tyto otázky budou u zkoušky. Tak dejte do pohybu vaše mozkové závity a naučte se uvažovat samostatně.
Potom začalo praktické cvičení. Posluchačům rozdali individuální problémy a dali jim k dispozici speciální knihovnu, kde byly shromážděny z celého světa bibliografická data o Karlu Marxovi, Leninovi, Trockém, Stalinovi, Hitlerovi a dalších velikánech světa vezdejšího. Organizovaly se semináře, kde posluchači četli před auditoriem výsledky svého hledání.
Jako výsledek, někteří členové sovětské vlády navrhli, že po vyhazovu Stalina z mauzolea nebylo by špatné vyhodit i samotného Lenina.
– Nepřehánějte, – uklidňovali je profesoři. – Mrtvý lev nám nehrozí. Kromě toho, chcete-li jít touto cestou, budete vyhazovat z hrobů téměř všechny veliké osobnosti. Proto ten krám se nazývá Kníže tohoto světa [termín bible Kralické, jinde bývá "Vládce tohoto světa"].
Paralelně běžel kurs, kde rozšifrovali ještě jeden biblický klíč poznání – ohledně legionu. V časovém rozvrhu přednášek, tento kurs se nazýval „Legion” [místo "Legion" někteří překladatelé bible užili slovo "Množství"] a jeho cílem bylo odhadnout počet členů této legie. Výsledkem byly nové vědecké termíny: legionizace a legionáři.
Za tím účelem specialisté 13. oddělení brali statistiku amerického doktora Alfreda Charles Kinsey, která byla přijata jako standardní informace pro toto téma nejen na západě, ale i v SSSR. Ve složitém procesu degenerace neboli legionizace, nejviditelnější složkou, kterou lze víceméně lehce dokumentovat, je homosexualita, která je jakýsi kmen tohoto stromu zla. Tou se také zabývala statistika doktora Kinsey.
Podle ní, v dobré civilizované společnosti, jakou jsou USA, 37% obyvatel více či méně poznalo homosexualitu. To jest 74 miliony lidí z 200 milionů. Je tedy pravda, že jich je legie! Z této legie pouze 4% byli čestnými, kompletními a zjevnými homosexuály. A ostatních 33%, tedy 66 milionů, to dělali potichu, částečně nebo jistou dobu: 5 let, 3 roky, 1 rok nebo jen jedenkrát, nebo pouze o tom snili ve spánku, ale do orgasmu. To znamená, na jednoho zjevného legionáře je málem 10 tajných.
Ale sůl je v tom, že pohlavní abnormálnost, v daném případě homosexualita, je pouze jednou částí komplexu legionizace. Druhou částí jsou psychické choroby. Z toho důvodu americká Jednotná komise o sledování duševních chorob tvrdí, že každý čtvrtý amerikán prodělal vážnou duševní chorobu a nemůže se obejít bez pomoci lékaře. Pozdější statistika říká, že 18,5% američanů, tedy 37 milionů, je zjevně duševně chorých. A ti ostatní běhají po ulicích.
Generál-profesor Dobromravov zvedl celkové množství:
– Tedy 37% legionářů a 18,5% duševně chorých. Rovnou polovina. Tedy každý druhý legionář, kromě homosexuality, je ještě duševně chorý. Říkám to schematicky, abyste pochopili vzájemnou spojitost. Ve skutečnosti je to vše o hodně složitější. A těch kombinací je jak v kaleidoskopu.
Kromě toho, je to průměr z celkového počtu obyvatel USA, včetně všech tříd obyvatel. Jenže legionizace není rozprostřena homogenně, ale podle sociální úrovně – čím je úroveň vyšší, tím je legionářů více. Například, každý psychiatr ví, že nejvíce duševních chorob má inteligence. Proto někteří filosofové říkají, že nejvyšší rozum se kdesi spojuje s nerozumem.
Nu dobrá, jestliže po celé Americe je 37% legionářů, kolik je jich mezi inteligencí? Odpovídající statistika hlásí, že přes 50%, pro zjednodušení budeme počítat přesně polovinu. Jak rád říkával občan Trockij: „Ryba smrdí od hlavy”.
Když to víte, můžete pochopit jednu ze záhad sovětské revoluce. Vždyť nejrevolučnější třídou v Rusku byla levá inteligence, kterou tak i lidi nazývali – řehole ruské inteligence. A pod tou řeholí se rozuměla ta samá legie. Z hlediska vyšší sociologie to byla jakási masová sebevražda nemocné třídy. Vzpomeňte si na biblické podobenství o legionu a stádu prasat, které skáče se skály do moře a utopí se.
Jak víte, šiřitelem revolučního hnutí v Rusku bylo studentstvo. I dnes po celém světě, obzvlášť v Americe, jde celá epidemie studentských revolt. Proč právě studenti? Příčina je stále stejná: vždyť je to budoucí inteligence, v které je 50% legionářů. Kromě toho, hraje zde roli ještě věk. Ve studentském věku, 18-25 let, pohlavní instinkt silněji převládá a s tím spojené psychózy rovněž. To je celá záhada těch irracionálních studentských protestů. Dříve se říkalo, že chcanky jim stouply do hlavy, dneska se mluví o hormónech.
Teď se budeme zabývat moderní filosofií. Jeden z apoštolů filosofie existencionalismu, Kierkegaard, říká, že v naší době ďábel se usadil v tiskařské černi. Co to znamená? Takový chytrý, slavný filosof a říká takové hlouposti? Kdo znáte odpověď, zvedněte ruku!
Ale posluchárna mlčela. Potom někdo řekl: Ale, čert ví...
– Zcela správně, – přikývnul generál-profesor. – Čert! Jestliže 50% inteligence se tak nějak motá s čertem, jak tomu bude s novináři, básníky a spisovately? Od nepaměti je lidé nazývají pány lidských duší. A my je zveme inženýry lidských duší. Od nich očekáváme, že jsou inteligentnější, než běžná inteligence. Čemuž přímo odpovídá vyšší počet legionářů. Podle statistiky mezi literáty je to přes 75%, tedy 3 ze 4 mají nějaké problémy podle linie dr Kinsey, Freuda atd.
To vše dobře znají takoví specialisté, jako hrbatý filosof Kierkegaard. Proto filosofuje, že ďábel sedí v tiskařské černi. Jemu přitakal laureát nobelovy ceny André Gide slovy, že kniha, napsaná bez pomoci ďábla, neexistuje. Proto slavný filosof Platon vyhlásil následující podmínku, aby mohla být zbudována komunistická společnost: vyhnat všechny básníky za hranice daného státu. Proto v době Veliké čistky Stalin zahnal na Sibiř málem polovinu Svazu sovětských spisovatelů.
Mimochodem, zapamatujte si, že existencionalismus je filosofie a literatura legionářů, nebo, mám-li se vyjádřit kulturněji, je to filosofie dekadentní. To samé lze říct o tak zvaném modernismu v malířství, je to prostě mazanice legionářů. Vidíte, jak je vše jednoduché, pokud máte biblické klíče poznání. My z vás uděláme zde takové filosofy, takové akademiky, že sami sebe nepoznáte.
Prozatím nezapomeňte na ty tři čísla: 37% průměr, 50% inteligence, 75% lidé od pera. Platí to pro USA, v jiných státech se to mění v závislosti od úrovně kultury a civilizace, i od jiných příčin. Například v SSSR v důsledku revoluce ty tři koeficienty jsou níž. A v starém Řecku a Římě byly pravděpodobně výše než v USA. Máte nějaké otázky?
Z posluchárny se ozval žalobný hlas:
– Soudruhu profesore, vy říkáte, že 75% literátů jsou to... A ohledně učitelů literatury? Chápejte, moje žena je učitelkou literatury. Vy jste mne tak vystrašil...
– No tak se podíváme, – usmál se profesor. – Co je to takový literární kritik? To je spisovatel, který se neudal. A co je to učitel literatury? To je literární kritik, který neuspěl. Takže vzdálenost je veliká a já myslím, že nemáte se čeho bát.
Tak běžel měsíc za měsícem. Postupně na sovětském lexikonu se rodila nová slova. Za kolektivizací přišla legionizace, za milicionáři šli legionáři. Dříve existovali lékaři-venerologové, teď se objevili lékaři-degenerologové. To byla nemoc mnohem horší, než syfilis.
Při přechodu od teorie k praxi, profesoři vyšší sociologie analyzovali možnosti přebytku lidí na planetě, možnosti atomové války, vzájemného vyhubení bílé rasy, žluté nebezpečí i černé nebezpečí. A neobjevila se proto atomová bomba, jako závaží na váhách jakési vyšší rovnováhy? Copak nestačí takový šílenec-legionář, aby takovou válku začal, a kterého potom druzí legionáři jako obvykle nazvou géniem? Vždyť atomová válka bude ještě horší, než co se popisuje v Apokalypse!
V lavicích seděli vedoucí strany a vlády SSSR, ministři, maršálové, členové Nejvyššího sovětu, generálové atomových vojsk i admirálové atomových flotil. Poslouchali to vše a škaredě se chmuřili, čmáraje ve svých poznámkách, které dostaly přezdívku „rudé evangelium”.
Všichni byli svědkové toho, jak padnul a převrátil se v nic kult zbožňování Stalina. Teď namísto marxismu-leninismu, kterého měli plné zuby, přicházelo cosi nového a současně velice starého, velikého a vážného. Cosi tajného, ale současně i známého, jednoduchého a logického. To samé, čemu lidé, jejich otcové, dědové a pradědové věřili už tisíce let: Bůh a ďábel – klíče dobra a zla, umu a nerozumu, života a smrti.
Když mluvili o revolucích, profesoři Vědecko-výzkumného institutu NII-13 skepticky vrtěli hlavami.
– Ano, probudili jsme čínského draka, teď nás kouše do boku. Nejprve si od nás vyžebrali zbraně a peníze, teď hrozí nám odebrat Sibiř. A máme tu Džinghischána s atomovou bombou. Mimochodem, západní tisk píše, že na konferenci čínského politbyra v Lušaně Mao otevřeně přiznal, že jeden z jeho synů zemřel na Koreji, a druhý syn se zbláznil a sedí na psychiatrii.
– Proto v Bibli se píše: podle jejich plodů poznáte je. Americký tisk napsal, že podle americké rozvědky Mao je do jisté míry také blázen. Maličký detail: Mao není jen profesionální revolucionář, ale i básník. A vedle mají ještě jednoho takového básníka: Ho Ši Min. A teď si vzpomeňte na těch 75%.
– Podobnou historii mají Amerikáni s Castrem. Vždyť právě Amerikáni, totiž jejich tisk a státní department, byli první, kdo pomáhal Castrovi uchvátit vládu na Kubě. Teď se stydí na to vzpomínat. Předpokládají, že lidi mají krátkou paměť. Zato my máme paměť dobrou. Kvůli tomu Castrové křičí o možnosti atomové války mezi SSSR a USA. A potom Castro začíná flirtovat s čínským Mao.
– Svého času americký tisk psal, že bratr Fidela Castra, Raul Castro, ministr války Kuby, mimochodem s vlasy až do pasu, je zjevný pederast a sadista, speciálně se zabývající střílením odsouzených. A teď si vzpomeňte jak je sadismus spojen s komplexem vlády.
– Přitom je tu otázka: nebylo to příčinou, proč právě američtí bratři svého času tolik podporovali bratry Castro? Vždyť tato legie je stranou stran a svazem svazů. Cit stranické soudržnosti, cit solidarity u legionářů je o hodně silnější, než u členů komunistické strany. Znáte heslo „Jeden za všechny, všichni za jednoho”? Původně byl vymyšlen legionářemi, kteří jej používají dodnes.
– Jelikož ďábel je první extremista, dost často vychází opačný extrém. Proto dnes s rozčarováním v americkém tisku konstatují, že po revoluci Castro otevřel speciální koncentrační tábory pro homosexuály. Castro ví, odkud může čekat kontrarevoluci. Tak se v tom vyznej. Revoluce a revolucionáři, to je věc kluzká a nebezpečná.
Další kurs se nazýval „Dialektické křesťanství”. Zde profesoři dali výstrahu, že ďábel legionizace je strašný chytrák a rád klame, že většina legionářů není tak moc zlá a mnozí jsou dokonce dobří, někteří mezi nimi jsou spravedliví muži, ba i svatí. Vždyť samého Ježíše ďábel také sváděl, ale nesvedl ! Pouze menšina legionářů jsou skuteční hříšníci. Problém je však v tom, že na účet hříšné menšiny připadá většina zla a neštěstí lidského rodu, od obyčejného rozvodu muže s ženou až po nejstrašnější nemoce, neřesti a přestupky ať už kriminální nebo politické, včetně světových válek a revolucí, jako v případě Lenina, Hitlera a Stalina. Proto Bible nazývá ďábla nepřítelem lidského rodu.
– Z hlediska dialektického křesťanství nikdo není odpovědný za to, jakým se narodil. Za to odpovídají rodiče. Sám je odpovědný pouze za své jednání. Přičemž hranice mezi spravedlivými a hříšníky je v oblasti duševní. Není to hranice biologická, ale duchovní, a prochází uvnitř legie. A zde se dostáváme k problému náboženskému, k problému spásy duše. Jestliže, nehledě na veškeré liberální ústupky, daný legionář přece jen hřeší, agituje proti sovětskému režimu, to...
Zde generál Kuroščupov, předseda Komitétu náboženských věcí při radě ministrů SSSR, významně pohrozil prstem: – Tehdy za tyto hříchy daný hříšník bude se zodpovídalt nejen na nebi před Bohem, ale i na zemi, před 13. oddělením ministerstva vnitra. – Potom generál-profesor pokrčil rameny: – Ale kam jsme se to vlastně dostali? K současné psychologii! Dostojevskij, Freud, Kinsey, existencionalismus, modernismus. A ještě dále a hlouběji...
Další kurzy byly už tak obtížné, že je těžko o nich vůbec povídat. Například teorie Krista a antikrista. Nebo teorie marťanů, kteří jaksi se pokouší zachvátit vládu na zemi.
Ve vyšší matematice jsou integrály a diferenciály teoretické věci, pomocí kterých je možné řešit plno praktických problémů. A ve vyšší sociologii tuto roli hrají Kristus a antikrist.
Například, z hlediska dialektického křesťanství, antikrist je prostě primární hitlerovský nacismus, postavený na stupeň náboženství. Ale z hlediska vyšší sociologie, je to hlavní poskytovatel degenerace, to jest dvorní zásobovatel knížete tohoto světa. No to jsou ale věci tak složité a tajné, že je lepší o nich nemluvit.
Od samého začátku, posluchačům Institutu černé profesury bylo přísně zakázáno vynášet své poznámky z budovy institutu. Proto každý měl svůj stůl se zásuvkami a zámky. Kromě toho, obsah kurzů se rozdával ve formě vytištěných konspektů, které se potom zašívaly do speciálního červeného pořadače s razítkem „Přísně tajné”. Tento červený spis posluchači nazývali „Rudé evangelium”.
Profesoři sovětské inkvizice neustále zdůrazňovali, že legion je věc paradoxní, že má více kombinací než hra v šachy, a že bez legionářů by byl život neobyčejně jednotvárný a nudný. Jen si představte, bez vražd a sebevražd, bez válek a revolucí, dokonce i bez rozvodů muže s ženou. Takový život by byl tolik prázdný, šedivý a jednotvárný, jako v tom ráji, který maloval Bosch, a ubozí spisovatelé-černiči papíru neměli by o čem psát.
Jelikož však je ďábel jednak kníže tohoto světa, jednak lhář a otec lži, spisovatelé musí ještě vzít na zřetel následující. Řekneš-li o legionu pravdu, ukřižují tě, jako ukřižovali Ježíše Krista. Zato uděláš-li to, co se z teologického hlediska nazývá osculum infame, to jest, políbíš ďáblovi zadek, tak tě neviditelný legion vynese do nebes. Podobně, jak se to přihodilo Pasternakovi a Jevtušenkovi. Vidíš, spisovateli, máš na výběr.
Proto my radši necháme ďábla na pokoji a pohovoříme si o něčem jiném. Pohovoříme si raději o lidech. A uvidíte, že není tak strašný čert, jak ho malují.
* * *
Po smrti Stalina a likvidaci Berii částečně propustili zatčené z koncentráků a ze speciálních izolátorů. Mnozí z obětí Veliké čistky byli uvězněni bez práva vést korespondenci, takže už dávno byli pokládáni za mrtvé. Ale teď se tyto živé mrtvoly najednou začaly vracet do Moskvy.
Takovým způsobem, vstala z mrtvých i hrdinka revoluce Zinajda Genrichovna Orbeli, polokněžna a polomarťanka, a také její chromonohý bratřík, polohrdina Perekopa. Potichu se usadili na chatě v Berezovce poblíž Moskvy a žili z malinkého důchodu.
Bývalý hrdina Perekopu teď už byl úplně šedivý. Celé dny trávil na peroně pod ochranným křídlem domku a hřál si staré kosti a uraženě mlčel. Pouze tehdy, kdy přišli staří přátelé ze sibiřského vyhnanství, bývalý hrdina oživl, rozmáchl paže a po sté opakoval, jak trpěl absolutně nevinně, jen proto, že u něj byl milostný román s ženou jednoho spolupracovníka NKVD. Když se její muž o tom dozvěděl, ženu zastřelil a jeho, hrdinu Perekova, i se sestrou zahnal na Sibiř.
Zinajda Genrichovna, naopak, téměř nevycházela ze svého pokoje, dokonce se zavírala zevnitř na háček, docela jak by se pořád něčeho bála. Hrdina Perekopu tvrdil, že taková tendence k osamělosti se objevila u ní v důsledku mnohaleté vazby v speciálních izolátorech. Tato izolace ji tak ovlivnila, že ubožačka ztratila kontakt s okolím a nyní se sama izoluje.
Aby obnovila ztracenou duševní rovnováhu, Zinajda Genrichovna, bývalá chovankyně Smolného institutu blahorodných děv a bývalý generál Čeky-GPU-NKVD, usedla a psala knihu o nespravedlivosti Veliké čistky, v níž Stalin likvidoval ty nejlepší, ty skutečné revolucionáře. Takovou knihu budou lidé číst a budou plakat.
A polohrdina Perekopa sedí na peroně a hrozí, že jestliže nevytisknou knihu v Sovětském svazu, tak on, stejně jako Pasternak, pošle ji k publikování do zahraničí, kde se najdou spolubratři, výborní lidé, kteří milují svobodu a pravdu.
Ale nejsou všichni spolubratři výborní lidé. Říká se, že nejvíce je třeba se bát svých dobrých přátel, kteří potom klevetají za tvými zády. Tak se stává i polohrdinovi Perekopa.
Nejlepšími jeho kamarády byli dva sibiřané, kteří dlouho pracovali s ním v kamenolomu, kde dokonce obdrželi odpovídající vysvědčení, že jsou kameníci 3. a 4. třídy. A tito kamarádi seděli a mezi sebou klábosili:
– A za co ten hrdina vlastně seděl? – povídal kameník 3. třídy.
– Za „Modrou hvězdu”, – povídal kameník 4. třídy. – Víš, část z nich ve 22. roce poslali za hranice, ostatní zabásli během Veliké čistky.
A potom se začaly dít takové věci, které skutečně lze otisknout pouze v zahraničí :
– Poslyš, ten hrdina vyprávěl pohádku, že jakási carevna prý umřela pod hřebcem. A potom on tlachal, že i on sám byl takový super-hřebec, jakého obyčejné ženy neuspokojovaly. Když byl hrdinou Perekopa, tak měl bílou kobylu. A on se zadušoval, že on tu bílou kobylu tím svým...
– Já vím. A potom místo kobyly měl motorku. A když se ožral, tak říkal, že on i tu motorku tedy... Ale ve skutečnosti je impotent a schizofrenik. Sám neví, kde je pravda a kde je lež. Kromě toho, u něj je mánie zveličovat.
– Co vlastně dělal předtím?
– Ze začátku byl ve škole pro defektní děti. Potom byl dámským kadeřníkem. Sám byl tak trochu dámičkou. Levičák. Potom měl ještě románek s vlastní sestrou.
– Počkej, jak to dělal, když byl impotent?
– Jak, jak? No prostě. Po francouzsky.
– A proč pořád tvrdí, že měl román s ženou nějakého spolupracovníka NKVD?
– Román byl. Ne u něj, ale u jeho sestřičky Zinajdy Genrichovny. Obyčejná historie. Bratr byl v duši ženskou, a sestra byla v duši chlapem. Zkrátka obráceně. On byl v speciální škole pro blbečky, a ona v institutě pro princezny, krasavice, nadaná, z dvorní šlechty. Slečinka k zulíbání, ale sadistka. Odchovaná milostnými romány Čarské, přesto šla pracovat do Čeky. Sovětská Johanka z Arcu. Ačkoliv ji to táhlo k ženským, ona se tomu vzpírala. Až do momentu, kdy se setkala s nějakou Olgou, ženou jednoho ze spolupracovníků NKVD.
– Aha, už chápu. A ona tu ženu toho... svedla.
– Ne, vůbec ne. Úplně naopak. Ta Olga byla opravdová zmije. Hermafroditní, licoměrná a oportunistka. Svedla by i Pannu Orleanskou. Pro Olgu to byla jen zábava. Ale pro generála NKVD Zinajdu Genrichovnu to byla skutečná veliká láska – první a poslední v jejím životě. Jako v románech Čarské. Jen ten konec byl jiný.
– A co bylo potom?
– Potom se Olga zapletla s nějakou jinou babou. Někteří lidé dokonce tvrdí, že to bylo s ženou samotného Stalina (viz knížka „Memoáry Litvínova” s předmluvou prof. Carro a gen. Bedell Schmit, vyd. Morrow – New York, pozn. G. Klimov). A nešťastná Jana z Arcu nesnesla takovou zradu.
To ona zastřelila Olgu z revolveru jejího muže. A nastavila věci tak, aby to vypadalo jako sebevražda. Ale potom to přece jenom odkryli, a Zinočku sebrali za vraždu. Ostatně, obě byly polokrevky...
– Jaké polokrevky? [míšenci s národem, o němž nesmíme psát nepříznivě]
– No, vždyť sám víš, jaké... Ty samé...
Následovaly takové detaily, takové podrobnosti, o kterých ani na západě se psát nesmí.
– Poslyš, – řekl kameník 3. řádu, – a odkud ty to vše tak dobře znáš?
– Jak bych neznal, – hořce se zasmál kameník 4. řádu. – Vždyť já, ještě před Sibiří, jsem byl doktorem-psychiatrem. I můj otec byl také doktorem-psychiatrem, v Peterburku, jeden z prvních freudistů na Rusi. A on byl jedním z vedoucích této „Modré hvězdy”. Kvůli tomu mne i zmáčkli. Chápej, často děti odpovídají za hříchy svých rodičů.
Mezi takovými dětmi byl rovněž bývalý král moskevského podsvětí, bandita Feďka Kosý. On je také ještě živ a zdráv. Dokonce v lágru za pomoci knížete tohoto světa vyšplhal se mezi maličká knížátka: stal se šéfem brigády a dubovým pendrekem napravoval jiné zatčené, obzvlášť politické, které přezíravě zval kontráši. Když mu bylo oznámeno, že ho pouštějí na svobodu, Feďka Kosý se seriozně zamyslel.
Pak dubovou holí opracoval prvního kontráše, který se mu připletl do cesty, a jelikož to byl bývalý sovětský spisovatel, poručil mu napsat hlášení pro komandanta lágru. V tom hlášení Feďka Kosý vyzdvihoval svůj sovětský patriotismus a prosil nechat ho v lágru dobrovolně jako zaměstnance.
– Jak bych mohl bez vás, kontráši, vůbec žít?! – ušklíbnul se Feďka Kosý a zamilovaně přetáhl spisovatele dubinkou. – Tumáš, ty duše inkoustová, výborný námět na vlasteneckou povídku.
Ale jak se u nás říká, každá hůl má dva konce, podobně jako zákon o jednotě a boji protikladů. V souladu se zrádným zákonem marxistické dialektiky, jestliže Feďka Kosý se rád rozmáchnul dubinkou, tak jeho bratr-básník, narkoman a permanentní revolucionář Ivan Straník zahynul pod takovou dubinkou v nějakém jiném koncentráku.
Freudisti ovšem řeknou, že jeden syn vědmy Mary byl sadistou, a ten druhý syn byl masochistou a sám lezl pod dubinku. Tak nebo tak, Ivan Straník umřel. Tedy umřel, ale ne zcela. Zaprvé, posmrtně byl rehabilitován. A zadruhé...
Ivan Straník kdysi patřil k sektě hledačů boha, kteří modernizovali Evangelium a tvrdili, že věčný život spočívá v našich dětech. Proto, aby si zabezpečil věčný život, Ivan Straník nazval svého syna Ivan-mladší, což mělo symbolizovat převtělení duší, neboli jak říkají učenci, reinkarnaci. A skutečně! Ivan Straník-mladší šel přesně ve stopách svého otce. Také byl básník se sklonem k modernismu. Když v mužské společnosti přijde řeč na ženy, náš básník najednou začne básnit s takovým modernismem, že málokdo chápe, o co jde. Náš modernista se třese slastí a křičí:
– Och, miluji lízat...
Ale freudisti prozaicky tvrdí, že to není francouzská anekdota, ale latentní homosexualita. A je to hlavní zdroj většiny duševních chorob.
A když lidi povídají o svých rodičích, Váňa Straník s hořem v srdci hystericky vyje: – Já nejsem palcem dělaný, jsem skutečný...
Zdá se, že básníka také trochu trápí hříchy svých předků. Ale to mu nebrání také hřešit. Pokračuje v setí plevele. Nedávno, neznámo jak, vyrobil si syna a nazval jej Ivanem třetím a s hrdostí jej ukazuje: – Podívejte se, jak úžasný kluk!
Co bude s Ivanem třetím, se dozvíme až za nějakých 18 let, až pohlavně dospěje a objeví se s tím svázané psychozy. Mezitím Ivan druhý, kráčející po stopách Ivana prvního, duší i tělem přimknul k novému pokolení sovětských autorů-rebelantů a básníků-novátorů, kterým opět v dnešním Rusku se nedostává svobody. Těm samým pravdo-lásko milcům, které Sovětský svaz umisťoval do psychiatrických léčeben či léčil prací v speciálních lágrech.
Tak se v tom vyznejte, kdo měl pravdu a kdo je vinen. Zde ani čert by to nerozluštil. Vlastně v dobré společnosti o takových otázkách se nemá mluvit. Jinak se najdou dobří lidé, liberálové a humanisti, dokonce i velmi inteligentní, kteří okamžitě začnou se rozčilovat a dokazovat, že takové řeči o vyrození a o degeneraci jsou konspirativní báchorky a výmysly, jako byly středověké pohádky o vědmách a čarodějích. Radši se s nimi nehádejte. Jinak se pohádáte s mnohými vašimi známými.
Dům pod zlatým kohoutkem dostal novou renovaci. Pozlatili na střeše kohoutka, který podle staré ruské pověry sloužil k odpuzení nečisté síly. Kvůli liberalizaci, zrušili zelený plot s ostnatým drátem na vrcholu a starou litinovou ohradu vymalovali příjemnou krémovou barvou. Potom zametač Nikolaj chodil kolem a zval kluky z okolí, aby lezli přes ohradu a trhali v sadu jablka. Ale říká se, že zájemců je málo.
Na moskevském hřbitově Novoděvičie, pod stěnami starého ženského kláštera, hned vedle hrobu Stalinovy ženy, je ještě jeden, obyčejný hrob. Na náhrobku z červeného grafitu je vysekán tenký ženský profil, něžný a nevinný, jak andělíček. A pod jménem zemřelé, je podivný epitaf z Bible: „Jméno mé jest Legion, neb nás jest mnoho”. Z druhé strany pomníčku, na grafitu červeném jak zaschlá krev, je vysekán zlověstný, záhadný, všemi zapomenutý emblém Veliké čistky, hada a meče. Pod ním stojí záhadný nápis:
Jako trest, celý svět se zatřese,
Užasne i sám satanáš!...
A ještě, co je podivné, místo květů, hrob je posázen plevelem: belladonou, rulíkem zlomocným, rusky bláznivou jahodou. Za hrobem k hlavě mohyly sklání své větve plačící vrba. Třebaže je vidět, že o hrob pečují hrobníci, nikdo k němu nechodí. Jestliže někteří chodci si přečtou záhadný epitaf, nebo uvidí zmiji a meč, vystrašeně se ohlédnou a zrychlí krok, aby co nejdřív byli od toho místa dál.
Pouze někdy, snad jednou za rok, když nad hřbitovem padá letní soumrak, k této zapomenuté mohyle potichu přichází hubený muž neurčitého vzhledu a věku, ale s tváří tak unavenou, jakoby prožil tisíc let. Stejně tak unaveně si sedá na trávu vedle hrobu a dlouho tak sedí, opřen o vrbu, dýchá vůni kvetoucí belladony, sladkou a omamující jak vzpomínka na mládí, hledí na zapadající slunce a na nebe dohasínající jak život, jakoby odpočíval po dlouhé a těžké práci, nebo vzpomíná na něco, jak kající se zločinec, kterého to táhne k místu zločinu.
Hlídači hřbitova, ještě sovětští, se nebojí přízraků. Ale když uvidí tohoto člověka, snaží se neukazovat se venku, sedí v strážnici a potichu se křižují.
– Viděl jsi ho, – pravil jeden. – Oči má... jako ještěrka, takové... zelené.
– Když se stmívá, tak svítějí, – povídal druhý. – A vlasy má to... zrzavé. A hned vedle leží Stalinova žena. To není jen tak.
– Ano, věk jeho nevidíš... Jako nesmrtelný.
– Všimni si, že když jde, tak nemá stín... Víš co to znamená?
– Vím... Je to tedy on sám... Oh, spas nás Bůh a pomiluj!
A chodí potom po Moskvě všelijaké tajné řeči. Tvrdí se, umíněně se tvrdí, že v Moskvě se mění ministři i maršálové, spisovatelé i básníci, vše se mění. Někdy se mění dokonce i sovětší vůdci. Ale nemění se v Moskvě pouze jeden člověk – tajný rada sovětských vůdců. A potom potichu šeptají: „Rudý papež...”
A ještě se říká, že nyní rudý papež stále častěji a častěji chodí po Moskvě jako nejobyčejnější občan. A ještě říkají, že ho poznáte podle jednoho malinkého přiznaku: nosí na prsou jedinou, zcela prostou medaili „Za záchranu tonoucího”.
Na jeho účet chodí samé ponuré legendy. Takové legendy, že je nevhodné je i opakovat.
Jenže, když se to tak vezme, nic na tom zvláštního není. Vždyť se tvrdí, že i vůdci západního světa někdy mívají různé speciální tajné poradce. A také se šíří kolem takové či onaké legendy. Někdy je nevhodné i to opakovat. V opačném případě, podobně jako u filosofa Berďajeva, je možné kvůli řeči se dostat nejen k satanovi, ale i k antikristu.
Tak končí neobyčejná historie Maxima Rudněva, který kdysi prosil Boha, udělat ho velkým a silným. Pravda, někteří říkají, že jeho prosbu vyslyšel sám ďábel.
Vidíte, to už je vše. Ach ano... A jak to bylo, řeknou mi, s Borisem Rudněvem? Nu, ať si žije v klidu. Jak se říká, kde není svíčka pro pánaboha, není ani pohrabáč pro čerta.
Brzo po Stalinově smrti, kvůli reorganizaci agitpropu, tento Nevěřící Tomáš byl jmenován na práci do zahraničí a na dlouhou dobu odjel z Moskvy a z domu pod zlatým kohoutkem. Jelikož nevěřil ani v Boha, ani v čerta, a třebaže měl oči a uši, on neviděl a neslyšel ani polovinu z toho, co se dělo kolem. A proto jeho život byl tak šedivý, tak obyčejný, že není o čem psát.
Ale potom kvůli tomu samému nevěření, padnul Nevěřící Tomáš do takové neuvěřitelné historie, takového dobrodružství, takové katastrofy, která nejde v pohádce vyprávět. O takové fantasmagorii je možné pouze napsat samostatnou knihu. Ale protože on je instruktor agitpropu a psát umí, nechť ji napíše sám. My musíme končit.
Chtělo by se mi zakončit tuto smutnou kroniku o letech ruského trápení starou formulací prastarých ruských kronik:
„A jestli někde v knize této hrubě nebo nedbale psáno jest, prosím vás: nehněvejte se, ale opravte, vždyť psal to ne anděl Boží, ale člověk hříšný a špatné napsal nevěda. A jestli zvědavého čtenáře zaujme bezvýznamná osobnost pišce, krví srdce zapsavší tento tajný letopis, to já, sovětský rab Boží, nechť jméno mé jest zapomenuto, zapsal jsem to pouze proto, že sám kdysi hříšným dílem nevěřil jsem ani v Boha, ani v čerta. Myslel jsem, já slepec, že znám vše. A potom, když jsem se setkal s tím, co kdysi se nazývalo ďáblem, a když jsem prozřel, tehdy jsem velmi litoval – och, jak litoval! – že jsem to neznal dříve. Proto, abych vykoupil své hříchy, chci pomoci dobrým lidem dobrou radou: nezapomeňte, že Pánbůh byl, jest a bude, že On je všemohoucím, všeblahým a všemilostivým, avšak žije na nebi, zatímco ďábel, kníže tohoto světa, žije na zemi, mezi námi.”
Nový York,
dne 18. srpna roku 1970