Grigorij Klimov «Kníže tohoto světa»

Kapitola 11. Cena nesmrtelnosti

Vážně jsem přesvědčen, že světu vládnou úplní šílenci.

Z deníku Lva Tolstého

Po Moskvě se šířily zneklidňující zprávy. Začalo to 13. ledna 1953, kdy se v moskevských novinách objevilo oficiální oznámení o zatčení lékařů v Kremlu, kteří byli obviněni z přípravy otrávení stranických a vládních představitelů. A jelikož podobná neuvěřitelná historie s lékaři-traviči se stala už jednou, během Veliké čistky 30. let, povídalo se, že Stalin připravuje druhou Velikou čistku a že v nejbližší době začnou masivně zatýkat mezi potentáty Kremlu.

Protože většina zatčených lékařů byli židé, vznikla fáma, že to určitě není náhodou. Někteří říkali, že Stalin se chystá vyhnat všechny židy na Sibiř, do židovské autonomní oblasti Birobidžan. Druzí říkali, že Stalin se naštval na ubohé židy kvůli svým vlastním dětem, Jaši, Vasi a Světlany, které vždy, když věc dochází k manželství, z neznámého důvodu neudržitelně to táhne k židům. No a Stalin podezřívá z toho jakousi sionskou konspiraci.

V den Sovětské Armády, 23. února, na Rudém náměstí, jako vždy, byla velká vojenská přehlídka, kdy se stáhly do Moskvy nejlepší útvary Moskevského vojenského okruhu. Obyčejně hned po přehlídce tyto strážci Moskvy odjížděli domů. Ale teď z nějakého důvodu zůstali v Moskvě a prováděli jakési manévry.

Ve stejné době, buď jako doplněk, nebo jako protiváha armádním divizím, v hlavním městě se objevilo neznámo odkud několik divizí speciálního určení vojsk ministerstva vnitra. Červené a zelené výložky manévrovaly po Moskvě, doslovně jako hra na kočku a myš.

A opět se říkalo, že to všechno vypadá velmi podivně.

Jednoho rána na začátku března v rádiu náhle řekli, že velký vůdce a učitel strany a vlády, milovaný soudruh a otec sovětského lidu, generalissimus Josif Vissarionovič Stalin... Zde hlasatelův hlas se zlomil, odmlčel se, jako by neměl sil říct to, co bylo považováno za absolutně nemožné.

Krátce, nesmrtelný Stalin zemřel. V důsledku jakési složité nemoci, což bylo potvrzeno, jako obvykle, celou řadou lékařů z Kremlu. A teď šly fámy, že Stalin zemřel už před třemi dny, a že to skrývali ze strachu z nepokojů. Lidé vzpomínali na zatýkání lékařů-travičů a protože čekali novou čistku, pomysleli si, že Stalin zemřel velmi, velmi vhodně, takže to celkově dávalo dojem, že myši snědly kocoura.

Maličká hospůdka na náměstí Nogina byla přecpaná lidmi. Instalatér v gumových botách, pohoupávaje se na židli, s paží na rameni přítele ve vatované bundě, vyprávěl:

– Už za polední přestávky jsem čtvrtinovou láhev zdolal. Hned po smutečním mítingu. Musím přece udělat smuteční hostinu. Za rodného otce.

– A já už od samého rána piju do zpitomění – mrkla vatovaná bunda. – Jak jsem uslyšel rádio, hned jsem letěl pro půl litru.

Za stolem u okna se usadila družná společnost stavebních dělníků, už nezvykle přiopilá. Jeden z nich, s dlouhým nosem a slzícíma očima, umístil za zády pouzdro z potrhané kožešiny a nadšeně řekl:

– Tak tedy, bylo to tak... Než umřel, Stalin, jelikož je člověk mazaný, rozhodl se zjistit, jak se žije v pekle a jak v nebi. To proto, aby si potom nezpletl adresu. Tak sedl do auta a jel nejprve do pekla. Z bran pekla vyskočí sám Belzebub, klaní se, s hubou u zemi a ocasem hvězdy píše a vítá jej: "Přeji vám zdraví, soudruhu Staline, náš drahý Josife Vissarionoviči!"

Stalin k němu: "Dobrý den, soudruhu čerte! Tak jak je u vás, ukaž mně váš kolchoz." – Muž s velkým nosem se hlasitě vysmrkal.

– A v pekle jsou prý dvoje dveře. Jedny vlevo a jedny vpravo. Čert prý hned uvedl Josefa Vissarionoviče, našeho rodného otce, do těch dveří, co jsou nalevo. To samozřejmě proto, že Stalin všechno dělal jako levý.

Stalin vchází – a co tam vidí? Na jedné stěně plakát: „Vítáme vás u všech čertů !” Na druhé straně heslo: „Pod vedením geniálního Stalina vyplníme a překonáme všechny ďábelské plány na tři sta procent!” A na třetí stěně ještě důrazněji: „Ať žije moudrý vůdce a učitel všech čertů soudruh Stalin!” Taková servilní pochvala se samozřejmě Josifu Vissarionoviči velmi zalíbila. Až ho to v játrech pošimralo.

Posluchači souhlasně se uchechtli. Vypravěč si propláchl hrdlo pivem, a pokračoval:

– Jo tak tedy, a uprostřed stojí takový prostřený stolek. A na tom stole, jeho oblíbené mešní víno přímo v sudech. A za stolem sedí všichni jeho staří kamarádi – kavkazské kinto, zloději a banditi. Všichni opilí, chlapce objímají, písně hulákají. Vedle se peče beránek, tlustý, mladý, jen si prsty oblizuješ. A kapela čertíků se zápalem vyhrává „Suliko”. Tak se Stalinovi v tom pekle zalíbilo, že dokonce přišel potom pozdě do práce do politbyra.

No a potom, kvůli pořádku, sednul Stalin do letadla a letěl do ráje. Ale vůbec se mu tam nelíbilo. Seděli tak všelijací emigranti, kteří od něj utekli. Namísto „Suliky” tam hrajou jediné „Aleluja”. To mu připomnělo jeho ženu Allilujevu, kterou utloukl pěstmi. A viděl, že by tady mohl dostat po držce. Koukal a koukal – a zmizel po anglicky, dřív než si ho všimli. Byl z toho všeho tak rozčilený, že praštil pilota Vaňku, aby zachránil svou autoritu.

Nosatec si potřel záda a napil se piva s takovým citem, doslova, jako by on sám doprovázel Stalina do nebe.

– No, a teďko, jakmile Josef Vissarionovič, otec náš rodný, dostal vyhazov, hned začal shánět osla. To jen proto, že nyní žádný stroj k dispozici nemá. A samozřejmě, že je nahý, protože oblečení na onom světě není nutné. Chvátá, osla podpatky pobízí. Jenže osel konec konců není člověk a chodí si jak sám chce.

Blíží se Stalin k pekelné bráně, pěstí zabuší – kčertu, tak otvírejte čestnému hostu! Objeví se obsluhující čert, ale nyní už v uniformě MVD. A ocasem už netočí a dokonce ani nezdraví. Hned Pepíka drapne za kůži na krku a strká ho, tentokrát ne do dveří vlevo, ale vpravo.

Vypravěč se zastavil, sáhl do kapsy pro váček s tabákem, utrhl si kousek novin a ubalil si cigaretu.

– A co potom?

– A pak přišel ubohý Joska do pekla. Tam ho, služebníka Božího, jak se patří napíchli hned na vidlici a hodili do kotle s pryskyřicí. To je pro dezinfekci. Povařili ho tam, stejně jako vajíčko, asi pět minut. Pak ho vytáhli sběračkou a posadili hříšnou zadnicí na rozpálenou pánev. Hned vedle se pražil Trockij. Joska řval, bránil se:

– „Haló! Došlo k maličkému omylu!” Trockij se zeptal: „Proč tu hulákáte?” Stalin k němu: „Já měl jít nalevo, a oni mě šoupli napravo!” Trockij se smíchem: „Nalevo je jejich rudý koutek, jejich agitační středisko. Ty svině už to od sovětské vlády odkoukali”.

Vedle v kruhu, zamračený strýc v galoších na bosých nohách, soustředěný na pití piva, zavrčel:

– To není pivo, to jsou splašky. Ve všední den do kádě piva přilévají vědro vody. A dneska, že je volný den, přilili dvě.

– Všude, bratře, je lež a klam, – dobromyslně ho utěšoval náhodný soused, na pohled veselý Jonáš, tak trochu Charlie Chaplin.

– Víš ty, proč je pivo teplé? – pokračoval zamračený. – To oni ho v zadní místnosti speciálně ohřívají na primusu. Kvůli tomu, aby bylo trochu pěny. A potom ti tu pěnu prodávají.

– Stejně tak celý náš život je pěna, – zavrtěl hlavou veselý poraženec.

Smutný strýc chmurně uzavřel:

– V dnešní době, lotři mají dobrý život. Nedávno zavřeli jednoho vedoucího od piva. Víte, kolik našli peněz pod matrací? Půl milionu! To si vydělal na pěně. Ale neuměl je blbec schovat. Teď sedí v base.

– Vězení je jako univerzita – řekl vesele looser. – Já jsem na té universitě pět let odseděl.

– A proč?

– Kvůli politické negramotnosti. Vyšetřovatel mně to řekl: „Jen tam jdi, blbče, uč se být chytřejší.”

– Konkrétně, zač jsi seděl?

– Za obřízku.

– No já, když jsem byl u partyzánů, tak také z výřezu jsme občas stříleli...

– Ne, ne, to není tenhle výřez. Chápej, narodil jsem se s takovým malinkým defektíkem. Koneček nešlo otevřít.

– Jaký koneček?

– No, jaký – ten nejdůležitější. A když přišel čas, abych se ženil, tak jsem si začal dělat starosti: jak dělat s ženskou, když mi ženilka nefunguje. Šel jsem k lékaři. Ten mi řekl: „To je maličkost. Prostý fimozis tj. nezalupa. Hned to...” Než jsem se ohlédl, on fik fik a obřezal mě.

– Uh-uh, – řekl zamračený, – tak to je důvod, proč oni jsou všichni obřezaní...

– A po této operaci, byl jsem tak šťastný, že teď se můžu ženit, kdy budu chtít, všem lidem ukazuju svou obřízku a říkám: „Koukněte se, poukaz na život! Jako zbrusu nová partajní legitimace!”

Veselý looser si povzdechl: – A potom vzali mne do NKVD. Vyšetřovatel, soudruh Katzenelsohn mi povídá: „Tak mi občane Kuzněcove ukaž svůj stranický průkaz”. A hned mi přišil 5 let za antisemitismus. On namítá, že obřízka sloužila coby stranická legitimace jen po revoluci.

A já mu říkám: „Promiňte, jaký já jsem antisemita, když jsem sám žid. Prostě po revoluci rodiče změnili jméno z Goldschmitta na Kuzněcova. A neobřezali mne včas také kvůli revoluci.”

– Ah tak, – povídá soudruh Katzenelsohn, – tak ty ještě proti revoluci agituješ?! Vyber si: 10 let za kontrarevoluci nebo 5 let za antisemitismus ! Já jsem přemýšlel, přemýšlel, a vybral si antisemitismus.

– A potom do toho samého lágru přišel i můj vyšetřovatel, soudruh Katzenelsohn. Jemu dali 15 let, ale ne za sionismus, ne za antisemitismus. A náčelník lágru mne jednou vyzval coby odborníka na antisemitismus a ptal se:

„Poslyš, když tu teď oba sedíte, vysvětli mi, jaký je rozdíl mezi semitismem a antisemitismem?” A já mu říkám: „Vždyť vidíte sám. Za jedno dávají 5 let, za druhé 15.”

Na druhé straně stolu se usadila společnost lidí s jakýmsi nárokem na inteligenci, což jim nebránilo klít jako kočí. Pili pivo smíchané s vodkou. Intelektuál s brýlemi a naraženým mastným plstěným kloboukem, který v moskevských pivnicích byl známkou inteligence, probíral problémy vyššího řádu:

– Svého času soudruh Lenin napsal, že až vybudujeme komunismus, peníze nebudou třeba. Protože každý vstoupí do otevřeného obchodu a vezme si všechno zdarma. Ze zlata se stane smetí. Pak po celém světě seberou všechno zlato, a aby vyhověli potřebám pracujících, postaví na Rudém náměstí z toho zlata veřejný záchod. Bude takové velikosti, aby odpovídal velikosti naší komunistické epochy: tisíc lidí může vykonávat svou potřebu najednou.

– Opravdu Lenin to psal? – zeptal se druhý intelektuál v kabátě s límcem ze psí srsti.

– Fakt! – řekl muž v klobouku. – Jenže Stalin to pak vyškrtnul.

– Bandita, – řekl psí límec. – Zlata mu bylo líto.

– Přitom Lenin chtěl, aby tento zlatý záchod byl nejkulturnějším na světě, – rozvíjel svou myšlenku intelektuál v klobouku. – Aby na tom záchodě pracující nespěchali, jako za kapitalismu, ale kulturně oddechovali. A současně sledovali pokrokový film nebo poslouchali společně hudbu.

– To by bylo super, maminko skákavá! – Nadchl se třetí intelektuál, s kravatou, přivázanou na starou vojenskou tuniku.

Čtvrtý partner, bez klobouku, bez brýlí a bez kravaty – podle všeho polo-inteligent, realisticky poznamenal:

– V takovém případě by fronta na záchod byla větší, než před mauzoleem Lenina.

– A pouštěli by dovnitř pouze na členskou legitimaci, – s politováním přidal psí límec.

Muž v klobouku se zamračil a změnil tón.

– Na tu zlatou toaletu jsem často vzpomínal – řekl sklesle. – Uvěřil jsem kdysi na zlatý leninský záchod a dokonce jsem vstoupil do strany. A pak, během hladomoru třicátých let, lidé začali stahovat své zlaté snubní prsteny a půjčovali si na ně peníze, aby zachránili děti od smrti hladem. A já jsem si na schůzi stranické buňky vzal slovo a položil otázku: „A co ten zlatý záchod, co nám Lenin sliboval?” Tak místo do leninského zlatého záchodu šel jsem do stalinského koncentráku. Deset let jsem si odbyl. Souchotiny jsem si vydělal.

– To nic, taky jsem seděl, – řekl psí límec. – Za krádež socialistického majetku.

– A co jsi lohnul?

– Ale, pořád nám vykládají, že závody teď patří pracujícím. No, a já jsem si z teda mého závodu vzal hrst hřebíků, abych moh spravit plot. A dostal za to 8 let. Za každý hřebík jsem v lágru zubem zaplatil – vypadaly mi od kurdějí.

– Kdo neseděl ve vězení, není člověk – autoritativně prohlásil muž s kravatou. – Na takové se dívám s podezřením.

– A za co ty sám jsi seděl?

– Za dialektiku. Byl jsem předsedou kolchozu. Býci plán přírůstku produkce telat nedodrželi. A protože býky do vězení neposadíš, tak podle dialektiky zatkli mě. Řekli mi, proč jste býkům nepomohl? A dali mi 5 let za sabotáž.

– Mně dali jen půl roku – s jistými rozpaky přiznal se intelektuál v čepici. – Abych nechodil do práce pozdě.

– Koncentrační tábor je škola komunismu – poučně prohlásil klobouk a nalil vodku do piva. – Protože tam se mnou celá leninská garda seděla, mozky revoluce, orli. No, tam oni vzpomínali na svého soudruha Lenina. Například soudruh Lenin učil, že je lepší zničit 100 nevinných, než pustit ven jednoho viníka. Vzpomínají leninští strážci na tato zlatá Leninova slova a dívají se na sebe: kdo z nich je viníkem?

– Opravdu to Lenin říkal?

– Přesně. Na zasedání Čeky, 14. ledna 1918. A pak soudruh Lenin také psal, že pokud v zájmu komunismu bude třeba zničit devět desetin národa, totiž takových pitomců, jako jsme my, tak oni, tedy že bolševici, nesmí váhat ani minutku. Pokud nevěříte, pak se podívejte do sebraných spisů soudruha Lenina, svazek 11, str. 702.

– Vy jste se tam skutečně naučil leninismus nazpaměť, – divil se psí límec.

– Potom soudruh Lenin ještě říkal, že na Rusko se může srdečně vytento.

– Ach, kdyby nyní vykecnul něco takového, – řekla kravata – tak by bručel v base jak osiřelý kosmopolita: 10 let s přídavkem.

– Taky soudruh Lenin si stěžoval, že v Rusku je málo chytrých lidí. A pokud nějací chytří jsou, jsou to téměř vždy židé nebo osoby s příměsí židovské krve. Podívejte se na vzpomínky Gorkého na Lenina, vydání roku 1924, str. 20.

– Ano, a já se tak koukám: kolem mě v koncentračním táboře jsou všichni tihle leninští chytří lidé. Pracoval jsem v lese jako drvoštěp, ale z nějakého důvodu všechny tyto moudré muže honili na práci do cihelen. Místo toho, aby přestavovali svět, tahají chudáci cihly na svých zádech.

– V brigádách k politickým vězňům přidělovali jako bachaře skutečné vrahy. Vzpomínám si, byl tam jeden bandita Feďka Kosý, skutečný umělec ohledně mučení. Chytil nějakého leninského orla a ptal se: "Hej, ty, kontriku, uhádni, které moje oko je skleněné – pravé nebo levé? No, co mlčíš? Pitomče, koukni, kde mám lidský pohled, tam mám oko skleněné!” A bum bác pavuzou po zádech.

Vypravěč mrazivě zatřásl rameny, jako by si vzpomněl na sibiřskou zimu. – A hlavně Feďka Kosý vyčítal našim zedníkům: „Hej, kontráci, to jste byli vy, kdo se soudruhem Leninem hrál na červené hvězdičky. Tak mi řekněte, co je to modrá hvězda? Já jsem čestný bandita, a mně vyšetřovatelé přišili navíc nějakou špinavou politickou aféru "Modrá hvězda". A dali mi 10 let za banditismus a 10 let za "Modrou hvězdu". A já sám nevím, co ta čertova modrá hvězda je. Zloba mne svírá uvnitř, i na játrech a slezině, chtělo by se plakat!” A opět trámem po zádech, bum bác!

– Ale kameníci nosí své cihly a mlčí. A Feďka Kosý zuří: „Ech vy kontráši! Slyšel jsem, že někdo z vás tu sedí za Modrou hvězdu. Vy, počítači hvězd, aspoň víte, proč tu jste. Já sedím bez viny. Tak co, co to je, ta Modrá hvězda? Cože, spolkli jste jazyk?” A opět bum bác po zádech.

Sabotér, který nepomáhal býkům k splnění plánu přírůstků, přinesl nový džbánek piva a řekl:

– Po revoluci, Gorkij v tisku nazval Lenina a lidi kolem něj partou šílenců. A když jsem seděl na Kolymě, tak tam bylo spousta těchto leninistů. Všichni takoví shnilí intelektuálové: buď šikmooký nebo chromý, nebo hrbatý nebo škubající se ret. A my jsme viděli na vlastní oči, jak mnoho z nich se zbláznilo. Ne na papíře, ale doopravdy.

No, někteří říkali, že to mají prý z koncentračního tábora – měli slabý základ, který nevydržel. Jiní říkali, že už před tím měli mozky červivé, s prasklinami. A když život takového člověka se hezky otřese, jako v koncentráku, tak z té praskliny vyleze úplné rozdělení osobnosti a šílenství. Tak strážci je jednoduše odvedli do lesa a postříleli jako vzteklé psy.

Zamračený strejda v galoších na bosých nohách se připojil do rozhovoru a řekl zachmuřeně:

– Říkalo se, že Lenin byl syfilitik. A teď slyšíme, že i Hitler byl syfilitik. Je jen s podivem, že ti syfilitici dokážou vylézt tak vysoko.

Oponoval mu veselý poraženec, podobný Chaplinovi: – A jiní říkají, že Lenin byl čtvrtinový žid. Ještě se říká, že Hitler byl rovněž čtvrtinový žid.

– A ty, odkud to víš? – zapochyboval psí límec.

– Hele, já jsem si odseděl 5 let jako expert na antisemitismus – pokrčil rameny Charlie Chaplin. – Každý přichází ke mně, jako k specialistovi, hlásit nejnovější zprávy. Pokud jde o Lenina, je to naprosto jisté: jeho dědeček byl zdravotnický asistent, Alexandr Blank, pokřtěný žid z Oděsy. Když Lenin onemocněl, lékaři nijak nemohli určit, co má za nemoc. Jakési mozkové ochrnutí, které se dědí. Tak se začali zajímat o jeho předky a odhalilo se, že měl židovského dědečka. Ale je to státní tajemství.

– Aha, tak proto Lenin vychvaloval chytráky s židovskou krví, – řekl bývalý majitel sovětských závodů. – Tak to on sám sebe vychvaloval. A jak to bylo s Hitlerem?

– Říká se, že taky...

– Říká se, že slepice dojí se. – Člověk v klobouku srazil klobouk na zátylek. – Kolik jsem toho v lágrech jen neslyšel... Jeden trockista se mi zadušoval, že za doby Veliké čistky v NKVD byla jakási supertajná 13. divize. Tak tajná, že dokonce ani v samotném NKVD o tom nikdo nevěděl. Vždyť potom samotné NKVD div celé nepostříleli. A to byla práce této 13. divize, která jakoby neexistovala.

– A jiný trockista se mi zaklínal, že v té 13. divizi celá ochrana se sestává pouze z hluchoněmých. A že k výslechu tam vodili úplně nahé. Představ si, vedou Zinověva, Bucharina nebo Rykova – mozky revoluce – jen tak, nahatého vedou chodbou. Přivážou špagát za todle, za ocas a vedou. Před vyšetřovatelem sedíš jen tak, jak u doktora. A vyšetřovatelé byli, jak doktoři, v bílém plášti. A ten vyšetřovatel tě nahatého prohlíží: jakobys měl na těle nějaké speciální značky. A nejdřív koukají na konec špagátu...

– Coby stranickou legitimaci, – vstoupil do řeči Charlie Chaplin. – Pochopitelně. Obzvlášť u trockistů.

Mezi stoly se potuloval poloopilý žebrák a ve vlastním doprovodu na tahací harmonice, zpíval koncentráční písničku:

Soudruhu Staline, vy jste veliký učenec,
Ve všech vědách jste eso.
Já jsem jen sovětský vězeň.
A můj druh je šedý branský vlk.

[branský les je dnes chráněná oblast Unesca]. Člověk s kloboukem, kdysi snící o zlatém komunistickém záchodu, konečně shrnul:

– Je fakt, že slibovat zlatej hajzl a potom říct, že 9/10 lidí je možné postřílet, to musel bejt skutečně blázen. A my vidíme výsledek na vlastní kůži...

A poloopilý žebrák zpíval dál:

Buď déšť, nebo sníh, nebo moškara nad námi,
A jsme v tajze od rána do rána.
Vy jste Jiskrou zažehl nám plamen.
Vřelé díky, hřeju se u ohně.

Bývalý majitel sovětských závodů, které Lenin slíbil všem, se těžce rozkašlal a chraplavě řekl:

– Slyšel jsem, že teď vedle Lenina položí do mausolea i Stalina. Kdyby na světě byla nějaká spravedlnost, Stalina by museli hodit do toho zlatého záchodu, co nám sliboval Lenin. Aby každý mu mohl dát podle zásluhy. Podle svých možností a podle toho, co sežral. To by byla dialektika.

– Ano, to není špatný nápad, – souhlasil hubený muž s unavenou tváří a v potrhané vojenské vatované bundě, který až dosud mlčky seděl nad svou sklenicí piva. Zespoda bundy vyhlížely nášivky invalidy na staré vojenské košili.

Opilý žebrák, který se potácel mezi stoly, sňal čepici a začal sbírat milodary. Potom se zastavil před invalidou s unavenou tváří a s přirozeností prostých lidí vzal ho za rameno:

– Co ty, nešťastníče, jsi tak smutný, přesmutný, jak bys doopravdy rodného otce ztratil? Sedíš pochmurně jak sirota kazaňská. Nechceš, zazpívám ti něco veselejšího? Aby ti bylo lehčeji u srdce. Vyber si...

Člověk v klobouku sklíčeně posadil kloubouk na čelo a zadumaně, jakoby jej pronásledovala fixní idea o zlatém záchodě, rozmazával prstem po stole rozlité pivo. Poloopilý harmonikář, když dostal objednávku, roztáhl harmoniku a ochraptělým hlasem spustil:

Miloval jsem celou duší dívčinu,
Za ní život byl bych dal...

Polointeligent s čepicí položil hlavu na mokrý stůl a klidně spal. Charlie Chaplin kýval hlavou do taktu a něčemu se bolestně usmíval.

Akvamarínem vymaluju světnici,
Zlatou postavím tam postel...

Sabotážník, který seděl v koncentráku namísto býků, sypal do piva sůl s soustředěně pozoroval stoupající bublinky. Z reproduktoru nad pultem zaznívaly úryvky smutečních projevů.

Vymaluju ji jak obrázek,
A dám jí všechno za její lásku...

Zamračený strejda v galoších na bosých nohách přešel z piva na vodku. Vytáhl z kapsy půllitrovku a táhl rovnou z flašky. A harmonikář třeslavým hlasem zpíval starou písničku o zklamané lásce.

Ale jestli do srdce se vkrade nedůvěra,
Že krasavice mi je nevěrná...

V horkém vzduchu pivnice jako vlny šel smrad mokrých válenek a roztálého sněhu, tabákový dým a pivní mnohohlasý hluk. Harmonikář roztáhl svoji harmoniku, jak jen mohl:

Jako trest, celý svět se zatřese!
Užasne i sám satanáš.

Snílek v klobouku se protáhnul a zívnul. Invalida s unavenou tváří mlčky dal harmonikáři na pivo, nasadil starou šapku zakrývající uši, zasténal při vstávání z židle a šel k východu.

* * *

Ačkoliv už nastoupil březen, v moskevských ulicích bylo ještě chladno, jak v zimě. Ze střech a okapů hrozil pád těžkých krápníků. Domovníci lenivě očisťovali chodníky od špinavého ledu a svinstva, které se nahromadilo za zimu pod sněhem.

První pocítili blízkost jara svárliví vrabci. Bez oddychu na střechách se hádali, jak delegáti Spojených Národů, řešící světové problémy, na které oni nemají žádný vliv.

Pokud vrabci na střechách řešili své vrabčí problémy, pod jednou z těch střech, v sekčním sále kremelské nemocnice, stála veliká emailová vana, v které obyčejně koupali nemocné, a kde souběžně si ošetřovatelky praly příležitostně punčochy. Nyní za příčinou nedostatku jiné vhodnější nádoby tato vana byla naplněna roztokem formalinu.

V tom roztoku, v očekávání balzámování, byl namočen nahý trup starého člověka s žlutou, scvrklou kůží. Nikdo mu nezatlačil oči, a mrtvé oči nesmyslně hleděly na strop. Ze rtů, ztuhlých předsmrtelnou křečí, vyhlížely křivé a vyžrané zuby, jakoby ten člověk se bál chodit k zubaři. Aby tělo nevyplavalo na povrch, ke krku a k nohám jako závaží byly přivázané kameny. Takové, jaké v Moskvě dávají do sudů k zatížení kyselého zelí.

Vlastně, nebyl to skutečný trup, ale zbytky trupu, připravené k balzamování. Otevřená hrudní dutina i vykuchané břicho poněkud napomínaly staženou ovci, jaké visí na háku v Masně. Před balzamováním je nutno naplnit žíly formalinem. Aby to bylo možné, z těla je nutno odstranit krev, aby bylo jako z jatek košer či halal. Proto tělo starce bylo dodatečně zpracováno košerným způsobem a nosilo plno stop po řezání anatomickým nožem.

Na operačním stole byly pečlivě rozestaveny nádoby s preparovanými částmi těla. V jedné ze sklenic ve formalinu plaval mrtvý mozek, který nedávno předtím vládl polovině světa. A v jiné si hovělo něco neforemného. Když ošetřovatelky šly kolem, zvědavě šilhaly na tu skenici, potom se odvracely a uchechtávaly.

Vedle stál a pozorně přehlížel výsledky své práce generál-major lékařské služby, poměrně mladý člověk v kostěných brýlích a bílém plášti, z kterého vykukovala uniforma ministerstva vnitra. Když na sousedním stole zazvonil telefon, stáhl zakrvené gumové rukavice a šel k aparátu:

– Haló... Doktor Bykov u telefonu.

– Haló, Ivane Vasiliči, jak vám to jde?

– Právě jsem dokončil pitvu.

– Chtěl jsem se ujistit, že jste na nic nezapomněl. S Leninovým trupem se lékaři dlouho camrali, až jim začal smrdět. Ohledně žláz vnitřní sekrece, jak jste na tom?

– Všechny jsou preparované.

– Všech osum?

– Ano.

– Co ukazuje předběžná prohlídka?

– Jak se dalo čekat. Charakteristická hypertrofie jedněch a nedostatečný vývoj druhých.

– Výborně, pošlete hned všechny žlázy do naší laboratoře na konečnou analyzu. Ještě jsem chtěl vědět, co měl s levou rukou?

– Vrozená kachexie. Typická suchoručka.

– Nemyslíte, že je to výsledek učení v dětství?

– To oni všichni tvrdí, aby se zamaskovali. Ale je to vrozené. Kromě toho, levá ruka se neúplně ohýbá.

– Ano, kvůli té byl osvobozen od vojenské služby za první světové války. Wilhelm II, který tuto válku rozpoutal, byl také suchoručka. Ach jo, sami bojovat tyhle suchoručky nemohou, ale rozpoutávat války, to jo. A co prsty u nohy?

– Dva prsty srostlé. Prakticky čtyřprstý.

– Ano, to bylo poznačeno v četnických protokolech. První dítě jeho matky záhy umřelo. Druhé rovněž. A třetí také. Prakticky tři porody neduživých. On, čtvrtý, byl jediný, který přežil. Je zde dost podezřelá kombinace. Otec alkoholik a vagabond. Ale za alkoholem se často skrývají různé arménské hříčky. Možná dost, že matka dobře věděla, proč rodila tři polomrtvé děti. V takových případech se ženy pokouší o různé triky... Matce bylo tehdy 20 let, chodila jako uklizečka po domech bohatých. Nic bych se nedivil, že drhla podlahu a ukázala zadnici některému z majitelů. Bohužel neznáme krevní skupinu jeho otce, abychom to ověřili...

– Nutno vzít v úvahu, že na Kavkaze žila roztroušeně čtvrtmilionová menšina horských židů. Je charakteristické, že všechny tři Stalinovy děti vstoupily do smíšeného manželství s židy. Také rodina jeho první ženy měla smíšenou židovskou krev. Rovněž jeho třetí žena Roza Kaganovičová. Co myslíte, jde o nějaké volání krve?

– Hm, možná, – řekl hlas ve sluchátku. – Ještě podezřelejši je to, že nikdo nemá fotografii jeho otce. Vždyť bylo přece zvykem, aby aspoň jednou za život, například na nějaké svadbě, člověk byl vyfotografován. Z fotografie by bylo možno vidět, existuje-li aspoň částečná vnější podoba otce se synem. Ale my máme na místě otce jen bílé místo, vypadá to, jakoby synek záměrně zametal stopy. To samé se říká o dědovi Hitlera: místo dědečka je prázdné.

Generál-major lékařské služby sedl ke stolu a zkřížil nohy.

– Zbývá nám pouze dedukční psychoanalyza. Víme, že otec často zmlátil matku i syna málem k smrti. Dost možná, že sám otec měl pochyby, že syn je jeho. Otec záhy umřel. Ale matka, třebaže byla ještě dost mladá, už se nevdávala. Jakoby už muže nepotřebovala. Zato u syna, jak říká soudruh Freud, byl zjevný mateřský komplex.

– Ano, – pravil hlas v sluchátku. – Charakteristické je ještě to, že matka za každou cenu chtěla z něj udělat popa. Rovněž Hitlerova matka snila o tom, že udělá syna pastorem. A Dzeržinskij se chtěl stát katolickým knězem.

– Vlastně, obraz je jasný. Navíc, ty smíšené sňatky jeho dětí. Proto se stařík zbláznil.

– No dobře, Ivane Vasiliči, a ohledně našich léků?

– Fungují výborně.

– Co ukázala autopsie vnitřních orgánů?

– Jako obyčejně. Profesionální karrioma jater, změna metabolismu krve a jako výsledek trombosa mozkových cévek.

– Mozek vypreparován?

– Ovšem. A komplex vlády také. Ošetřovatelky běhají kolem a obdivují. Pro ně byl nejmocnějším mužem světa.

– Mumie je v pořádku?

– Jak naložená okurka Malosol. Ale ještě nám zůstaly různé neužitečné vnitřnosti. Co s nimi?

– Byly časy, kdy carský popel vystřelili z děla. Ale to už není v módě...

– Dát je do nějaké ozdobné urny?

– Ne, ne... Co kdyby nějací zvědaví potomci v nich našli stopy našich léků? Americké radio už dělá narážky, že Stalinovi bylo pomoženo umřít. Představte si, taková drzost!

– Tak dobře, ty drobnosti spálíme a pustíme do kanalizace, prohlásil generál-major lékařské služby MVD. Sic transit gloria mundi (latinsky: Tak probíhá zemská sláva)...

– Amen... – dodal hlas v sluchátku.

* * *

Invalida v staré vojenské vatované bundě těžce vzdechnul a položil sluchátko telefonu. Proti němu u stolu seděl v křesle malý plešatý človíček v uniformě maršála státní bezpečnosti SSSR se staromódním cvikrem na lesklém nose. Invalida vešel do kanceláře až ke konci rozhovoru.

– Nazdar! pozdravil plešatý. – Rád vidím, jak oblíbený tajný Stalinův rada se slzami v očích pohřbívá svého blahodárce. Jak dojemné! Až se mi chce plakat.

Ironicky vzhlédl na starý "vatník" i na ležící na stole vatovanou šapku: – Já vám zatraceně závidím. Chodíte si po Moskvě jak nějaký Harun al Rašid, dýcháte si svěží vzduch, a já se odsud nemůžu hnout. Vaše neobyčejná skromnost je někdy dost praktická. Když vás vidím, – pokračoval plešatec, – klidně bych uvěřil, že proletářský stát vedou proletáři, kteří zůstávají v těsném styku s lidem. A ne nějací inteligentíci ze shnilé buržoazie jako Lenin, nebo nedostudující seminárnící jako Stalin, buď mu sláva nebeská, vašimi modlitbami...

Invalida ve vojenském vatníku otevřel zamaskované dveře, za kterými byla koupelna, šel k umyvadlu a myl si ruce. Plešatec se uvelebil v křesle pohodlněji:

– Ačkoliv, vy i já, jsme dva jediní maršálové státní bezpečnosti... I když Stalin vás postavil za mými zády... Ale teď, po Stalinově smrti, jako ministr vnitra jsem jakýmsi vaším nejbližším náčelníkem. A proto, až si umyjete vaše proletářské ruce, chtěl bych si promluvit s vámi upřímně...

Maxime Alexandyči, mně se velmi líbí váš přístup k věcem. Čepice Monomacha vás rozhodně neláká. Kdo se na vás podívá, každý ví, že dáváte přednost obyčejné ruské čapce. Zároveň však každý z kandidátů na čapku Monomacha [hlavu státu] dobře ví, že mu budete velmi, velmi užitečný, jako byli Foucher a Talleyrand [ministr policie a ministr zahraničí za doby Napoleona].

Ministr vnitra SSSR vytáhl z kapsy kapesník a vyčistil si cvikr:

– Řekněte mi, proč vy, rudý kardinál a duchovní Stalinův, jste nepřišel se potěšit, jak stařík umírá? Ovšem, pro vás neumírá jen člověk, ale celá epocha – a vám je smutno. Dějí se zajímavé věci. Například, Malenkov, nevím proč zesmutněl. Chápu, že Napoleon byl smutný, když ho odváželi na ostrov Svaté Heleny. Nebo snad ten tlouštík se bere za Napoleona?

Ministr tajné policie byl ve výborné náladě a neustále žvanil: – Byl velký pán, ale paralyzovaný. Ale jazyk mu ještě fungoval. Škoda, že jste ho neslyšel, jak nadával. Jak opravdový švec. A při tom zakoušíte takovou rajskou slast: má obrovskou moc, ale je bez síly. Před vašima očima jeho moc odchází, odchází, odchází... Kapka za kapkou... A obrací se v nic... Mimochodem, nemohl bych se ještě jednou potěšit tím pikantním dokumentem? Tím spisem, který jste ukazoval?

První náměstek ministra svlékl svou vatovanou bundu, potom vytákl z trezoru svazek papírů a položil na stůl.

– Psáno jeho vlastní rukou, – zabrblal ministr, když prohlížel papír. – Ale stařík nepochybně začínal ztrácet rozum. Přesto, stojím na seznamu jako první. Jaká čest?

Kožené křeslo bylo tak vysoké a hluboké, že ministr strčil nohu pod opěradlo a téměř v něm ležel. Potom tiše, téměř laskavě promluvil:

– Ale možná, že ten seznámek mu někdo nadiktoval? Možná dost, že jste ho nadiktoval vy? Dřív jste to také dělával... Ačkoliv v daném případě jde o něco jiného.

Ministr pohlédl na svého zástupce: – Maxime Alexanyči, duše líbezná, jelikož jste jediný člověk, kterému Stalin důvěřoval, řekněte mi: proč ho napadlo dělat druhou čistku?

– Říká se, že velká moc kazí lidi...

– Aha, tak proto vy tak úporně odmítáte všechna povýšení. Bojíte se zkažení?

– Ne. Ale Stalin věděl, že nikoliv moc kazí lidi, ale naopak, ti nejzkaženější lidé se cpou do vlády. Je to jeden ze záhadných zákonů přírody. A bohužel, často svého cíle dosáhnou.

– Ano, to vidíme za vlastním příkladu.

– Právě proto Stalin myslel, že je nutno periodicky sekat hlavy těch, kteří se dostali nahoru. Proto se rozhodl pro druhou generální čistku.

– Teoreticky je to zcela správné. Ale teď dovolte mi položit vám intimní otázku, protože znám vaši upřímnou oddanost Stalinovi a váš konservativní přístup k věci... Proč v daném případě jste postoupil tentokrát obráceně? Namísto, abyste likvidoval většinu členů politbyra podle seznamu, jak jste dělával dříve, přišel jste ukázat jeho seznámek nám – a likvidoval samého Stalina. Proč?

– Z jednoduchého důvodu. Jak jste už sám řekl, stařík začínal ztrácet rozum.

– To je pravda. Například ta historie s židy. On najednou zjistil, že škodliví nejsou sami židé, ale směs s židy. Tedy smíšená manželství s nimi. Z nich pocházející polo-židé a čtvrtinoví židé. Žida je vidět hned, ale tato směs zůstává skryta. On i na mne koukal a řekl: „Co to máš, kaco, takový nos? Nejsi snad od nich?”

Ministr si pohladil konec nosu a pokračoval vyprávění: – Já myslím, že k tomu došlo kvůli jeho dětem, všechny to táhlo k židům. A jeho oblíbená Světlana ho dorazila. Jednoho jejího ženicha zahnal na Sibiř, ona si namluvila jiného a zas to byl žid. Tak si představil, že jde o nějaké sionské spiknutí a vymyslel si tu aféru s židovskými lékaři-traviči.

– Typická manie pronásledování. – Bývalý tajný rada Stalinův s lítostí přikývl. – Postupující paranoia. Profesionální nemoc velikých lidí. Cena nesmrtelnosti.

– Tak proto jste se rozhodl, že je čas vylustrovat i jeho samého. Díky tomu, Maxime Alexanyči, zachránil jste život mnohým, včetně mně. Duše milá, ani nevím jak vám poděkovat. Vždyť stařík vás tak zasypal řády, že jediné, co ještě nemáte, je medajle za "spásu tonoucích". – Ministr pohlédl na hodinky: – Ale teď už musím na smuteční zasedání ústředního výboru. Budeme plakat a sypat si na hlavu popel.

Jak vstával z křesla, vzpomněl si na svůj ischias, který ho zlobil poslední dobou, a na to, že je na seznamu čestných osob z vlády, které ponesou rakev s nabalzamovanou mumií do mauzolea. Potřel si záda dlaní, otočil se ke svému prvnímu zástupci a zaškaredil se:

– Oj, potvora, zas mě záda bolí. Vy budete mít pokoj, a já abych nosil rakev. Opět jste ve výhodě. Proč máte takové štěstí?


Další kapitola
Přejít na OBSAH