Někdy je dobré vydat se cestou zla, neboť to povede k vyššímu dobru.
filozof-bohahledač N. Berďajev
Po válce Maxim žil v klidné, zapomenuté, slepé uličce nedaleko bulváru Gogola, kde nebyl provoz ani hluk, a kde vozovka byla vždy na podzim pokryta jemným kobercem spadaného listí, z kterého kluci dělávali čmoudící ohýnky. Za těžce okovanou železnou bránou v hloubi dvora byl ukryt starý šlechtický domek, který před revolucí patřil bohatému německému obchodníkovi.
Němec byl podivín a postavil si ruskou jizbičku, ale s německým přízvukem. Složil z dřevěných trámů dvoupatrový srub, a pak, s vědomím ruských mrazů, obložil celý dům zevnitř i zvenčí tlustou vrstvou plsti, z které Kirghizové staví své stany "jurty". Přes plstěnou izolaci přibil latě a vše omítnul. Uvnitř chytrý Němec namísto tapet polepil stěny malířským plátnem, na které objednal od malířů olejové malby, které odpovídaly účelu každé místnosti.
Široká benátská okna byla olemována složitou vitráží z barevného skla v olověném rámu, vyrobené na objednávku v Norimberku. Když si těmito vitrážemi s výjevy z bible pohrávalo sluneční světlo, zdálo se, že nejste v obytném domě, ale ve starém opatství. A na střeše jako korouhvička točil se ve větru statečný zlatý kohoutek.
Jakmile se rozhodl bydlet v tomto domě, Maxim víceméně vyhnal z ní spoustu stranických pracovníků, kteří zde žili se svými rodinami, každá v jednom pokoji, takže odřeli stěny natolik, že zkrz plsť a plátno bylo možné vysledovat celou architekturu, až k dřevěným trámům.
Maxim pečlivě zrestauroval celý dům, včetně zlatého kohouta na střeše, přidal k železné ohradě vysoký zelený plot s ostnatým drátem na vrcholu a ubytoval se tam sám se svým německým ovčákem Ralfem a kocourem Vaskou, kterého kdysi sebral jako kotě na ulici.
V přízemí byla kuchyně, odkud vedlo točité složité schodiště, a kde se leskla německými kachlíky a červeným bronzem vybavená obrovská ruská kamna, v kterých bylo možno upéct celého býka. Vedle byly pokoje pro služebnictvo, odkud Maxim vykouřil hnízdo zmijí – totiž vystěhoval tchýně sovětských stranických pracovníků, oddělených obvykle od svých rodin pomocí točitých schodišť, na kterých si člověk hravě zlomí vaz. V těchto místnostech nyní žil vrchní lokaj Nikolaj se svou ženou, která se starala o vaření.
Jak se sluší na panské sídlo, dům pod zlatým kohoutem měl několik pokojů pro hosty, kde vždy můžete strávit noc. Takovým hostem býval Boris Rudněv, když noc ho zastihla blízko bulváru Gogola a on byl příliš líný jít domů.
Ve snaze sblížit se s mladším bratrem, Maxim mu dokonce dal druhý klíč od domu. Ale instruktor propagandy, každé ráno, když se probudil v domě pod zlatým kohoutem, cítil se jako vyzvědač v nepřátelské pevnosti. Vše zde bylo zcela v rozporu s pokyny sovětské propagandy. A hlavně ta černokněžnická knihovna Maxima. Odneste domů něco takového ze služby a buď vás vyloučí ze strany, nebo vás zavřou.
V sobotu v domě pod zlatým kohoutkem se objevovaly příležitostně ženy. Ale po sebevraždě své milované manželky a smrti dítěte, Maxim na ženění už nepomýšlel a žil sám, jako osamělý vlk.
Mimo jiné, 13. oddělení MVD [ministerstvo vnitra] mělo také svůj harém. Rajskými děvami tohoto harému byl obklopen štáb zahraničních diplomatů, novinářů a vlastně všech cizinců. Nebo hlavních sovětských hodnostářů. V Moskvě jim tak říkají: možno-girls-MVD. V závislosti na zvláštní kvalifikaci a kvalitě tyto možno-girls se dělí do několika podkategorií.
Některé z huristek vyšších kategorií byly dcerami nejlepší dvorní šlechty starého Ruska – kněžny a hraběnky, jejichž rod se táhl málem až k Rurikovcům [skandinávští zakladatelé Kyjevské Rusi].
Povídalo se, že jedna z těchto hurisek z rodiny bývalých králů na Kavkaze, byla ženou nebo konkubínou samotného ministra vnitra Beriji. A ještě se povídalo, že švagrem sovětského ministra tajné policie nebyl nikdo jiný, než jeden ze zahraničních pretendentů o trůn Romanovců, ženatý s druhou sestrou carevny.
Jako určitou kompenzaci huristkám vyššího řádu dali právo říci ano nebo ne. Některé z těchto kněžek lásky byly tak chytré a krásné ženy, že jejich "ano nebo ne" respektoval i sám náčelník 13. oddělení MVD.
Během takových návštěv, namísto maršálské uniformy Maxim nosil civilní oblek, aby jeho huristky nemyslely, že je hostí sám sultán. Ráno sluha Nikolaj uctivě nasedal do auta a vozil huristku domů. Maxim nepřítomně bloudil z pokoje do pokoje, protahoval se a hrál si se psem nebo s kočkou.
Jednou Boris kývl za oslňující blondýnou, a zeptal se: – Proč se s takovou neoženíš?
– Hloupá situace, – Maxim zívl. – Lepší krasavici v Moskvě nenajdeš. S takovými se ženit nelze.
– Proč?
– Protože nejsou obyčejné, ale zvláštní.
– Jakto zvláštní?
– Tak, Maxim se usmál. – Začarované. A s nimi musíš umět zacházet. – Pak se podíval na svého bratra vážně a zamračil se:
– Nepokoušej se s nimi si něco začínat. Kromě neštěstí, nic dobrého od nich tě nečeká...
Maximova kancelář měla výhled do staré, zanedbané zahrady. Velké okno s vitrážemi po bocích zabíralo celou stěnu. Scény z Písma svatého jen mírně zastiňovaly denní světlo, jako by něco připomínaly. U okna, obrácen k životu, stál Maximův stůl. A za jeho zády tiše se skrývala smrt: všechny stěny kanceláře zabíraly těžké dubové regály, nabité od hora dolů knihami v různých jazycích, ale na jedno a stejné téma – čertoviny všeho druhu. Takovou knihovnu by mu záviděl každý čarodějník či středověký alchymista, hledající tajemství života a smrti.
Když namátkou otevřel první knihu, Boris narazil na řádky, rukou Maximovou podtržené: „... poslyš a třes se, ó Satane, nepříteli víry, nepříteli lidstva, druhu smrti, zloději života, rozvratníku spravedlnosti, zdroji zla, kořenu neřesti, svůdci lidí, zrádci národů, zdroji závisti, příčino chamtivosti, počátku sporů, poskytovateli smutku, – slyš, ó Satane, a podrob se!”
– Co je to? – zeptal se instruktor agitpropu. – Vzorec, jak vzývat ďábla?
– Naopak – řekl Maxim, usrkávaje limonádu. – To je oficiální liturgie Ritunic Romanum, která se čte s cílem vyhnat zlé duchy z posedlých.
– A proč jsi to podtrhnul?
– Protože je to velmi přesná formulace satana. Ve všech ohledech.
Jelikož se cítil hostem, instruktor propagandy se snažil mluvit zdrženlivě. Ale dopadlo to tak, že satan brzo se stal zdrojem sporů a nesouhlasu. Přesně podle formulace, která se tolik líbila Maximovi.
Nedaleko stála zcela moderní kniha „Priesta New Ritual”, vydaná v roce 1947 v New Yorku. Ale v tomto novém rituálu byla opět stará píseň. Na slavnostním křtu novorozence, než nalije vodu na hlavu, kněz musí provést exorcismus. Červenou tužkou maršál MVD zaškrtnul: „Zaklínám tě, nečistý duchu, ve jménu Boha Otce všemohoucího, a ve jménu Ježíše Krista, Jeho Syna, našeho Pána a soudce, a silou Ducha Svatého, abys odešel z tohoto stvoření Božího, který Hospodin náš ráčil zvolit svým svatým chrámem, aby se mohl stát chrámem Boha živého a aby jej obýval Duch Svatý.”
– Ale vždyť se věří, že Bůh žije na nebi? – namítl instruktor propagandy.
Maršál státní bezpečnosti poškrábal kočku za uchem a jako zkušený teolog, donucený hádat se s bezbožníkem, dobromyslně řekl:
– Království Boží není na nebi, ale na zemi. A Bůh nepřebývá kdekoliv, ale v srdcích lidí... A ďábel taky.
Dříve Maxim rád škádlíval svého otce, který chodil do kostela, ale pletl si podrobnosti z Evangelia. Teď se pustil do svého bratra:
– Poslyš, soudruhu od propagandy, nemohl bys mě trošku vyškolit?
– V čem konkrétně? – zpozornil instruktor agitpropu.
– No, například, řekni mi, co označuje sovětská hvězda?
– Je to symbol komunismu.
– Proč je pěticípá?
– Je to pět kontinentů.
– Proč ta samá hvězda je u amerických kapitalistů?
– Čert ví! – vzdal se instruktor. Ale maršál-černokněžník blahosklonně se usmál, vytáhl jakousi knihu o středověké kabbalistice, zalistoval v ní a ukázal. Byla tam zobrazena přesná kopie sovětské pěticípé hvězdy s jediným rozdílem, že uvnitř hvězdy stál nahý muž.
Hlava se nacházela v horním cípu, ruce roztáhnuté v úrovni prsou do bočních cípů, nohy roztáhnuté doširoka do nižních cípů. Po celém jeho těle byly namalované různé kabalistické znaky, smíchané se sluncem, měsícem, hvězdami a tak dále.
– Vidíš, – řekl Maxim, s usměvem jako doktor Faust, – odkud si vypůjčili naši hvězdu zakladatelé komunismu.
– A proč stejnou hvězdu mají Američané?
– Protože americkou hvězdu porodila americká revoluce. A všechny revoluce dělají lidé stejného typu.
– Jakého typu?
– Typu černých kouzelníků, sibiřských šamanů a středověkých vědem a čarodějů. Proto je spalovali. Hitler je honil do plynových komor a Stalin na Sibiř.
Pak šéf 13. divize a náměstek ministra vnitra SSSR začal citovat své oblíbené učené hebrejce, apoštoly 13. oddělení – kriminalistu Lombroso, degenerologa Nordau a psychoanalytika Freuda. V tom smyslu, že všichni revolucionáři jsou duševně choří degeneráti, z nichž většina patří na šibenici a menšina se stává velikány, a že oběšení muži i velcí muži jsou jedno a totéž, a tak dále tak dále.
– No dobrá, – řekl Maxim. – Ale teď, soudruhu propagandy, mi řekni, proč je sovětská hvězda rudá?
– Je symbolem červené krve proletariátu.
– Ano, to má biologický smysl. Proč americká hvězda je bílá s modrou?
– Čert ví – opět se vzdal propandista.
Tak Maxim blahosklonně vysvětlil:
– Jeden z nejbližších spolupracovníků Lenina před popravou trval na tom, že americká bělo-modrá hvězdička znamená bílou kost a modrou krev inteligence, která dělala americkou revoluci. Mimochodem, soudruhu od propagandy, řekni mi, co to je ta modrá krev?
– No, prostě tak... Řečnický obrat...
– Ne, – doktor společenských věd zavrtěl hlavou. – Modrá krev – to je to, co se nyní nazývá negativní Rh-faktor krve. Tento faktor objevili Landsteiner a Wiener v roce 1939. A já jsem to zjistil o několik let dříve.
– A co je to za faktor?
– Negativní Rh faktor většinou znamená stav krve, která vadí plodnosti. Přitom se rodí děti života nezpůsobilé, které mívají namodralou barvu. Není vyloučeno, že odtud i pochází výraz „modrá krev”. Tento faktor je přímo úměrný úrovni kultury a civilizace daného národa či sociální třídy.
U anglosaských národů kolem 15 procent lidí má negativní Rh faktor. U amerických černochů se vyskytuje vzácněji než u bílých američanů. Číňané a Indové jej téměř nemají. Zákon rovnováhy přírody. Příroda rozdává všem ne-li stejně, tak aspoň jednomu po druhém.
Jednoho dne, ze zvyku přehrabovat se u Maxima v knihách, Boris našel opotřebovanou Bibli, kde červenou tužkou byla zatrženo následující:
2. A jakž vyšel z lodi, hned se s ním potkal člověk z hrobů [pohřbívalo se v jeskyních], maje ducha nečistého;
3. Kterýž bydlel v hrobech, a aniž ho kdo mohl řetězy svázati;
4. Potože často byv pouty a řetězy okován, polámal řetězy, a pouta roztrhal, a žádný nemohl ho zkrotiti;
5. A vždycky ve dne i v noci na horách a v hrobích byl, křiče a tepa se kamením.
6. Uzřev pak Ježíše zdaleka, běžel a poklonil se jemu.
7. A křiče hlasem velikým, řekl: Co jest tobě do mne, Ježíši, Synu Boha Nejvyššího? Zaklínám tě zkrze Boha, abys mne netrápil.
8. (Nebo Ježíš pravil jemu: Vyjdiž, duchu nečistý, z člověka tohoto.)
9. I otázal se ho: Jakť říkají? On odpovídaje, řekl: Legie jméno mé jest, nebo jest nás mnoho.
(Marek 5:2-9)
[Jakť říkají? A on řekl: Množství. Nebo bylo mnoho ďáblů vešlo do něho. I vyšedše ďáblové z toho člověka, vešli do vepřů. I hnalo se to stádo prudce s vrchu do jezera, a utonulo. – Lukáš 8,30]
Když Boris požádal o vysvětlení arcibiskupa Pitirima, který často navštěvoval dům pod zlatým kohoutem, odpověděl:
– Víte, Evangelium je kniha symbolická. Proto je třeba jej chápat ne doslova, ale obrazně. Pak je to velmi jednoduché.
– Proč je zde podtrženo: "Mé jméno je Legie, protože je nás mnoho"?
– Protože takových legionářů je opravdu velmi mnoho.
* * *
Někdy se v domě pod zlatým kohoutem scházeli večer nejbližší Maximovi spolupracovníci, generálové a plukovníci z 13. oddělení vnitra. Navzdory uniformě, nepodobali se příliš běžným důstojníkům státní bezpečnosti. Téměř všichni měli vědecké hodnosti a tituly doktora nebo profesora v různých oblastech vědy a umění až po literaturu. Inteligentní lidé, rezervované chování, tichý akademický tón.
Místo vodky a vína, tyto sovětští jezuité popíjeli sodovou vodu nebo usrkávali čaj a jedli sušenky. Často jejich konverzace sklouzla trochu na nějaké legionáře. Člověk by mohl pomyslet, že to nejsou pracovníci MVD, ale generální štáb jakési záhadné biblické legie, zlého ducha, který je tak silný, že ho nespoutají žádné řetězy a okovy a kterého sovětská inkvizice postavila do služby sovětskému režimu.
Zdálo se, že tyto inkvizitoři používají speciální kód, kde pod názvem legionáři mysleli jakési živé lidi. Pro větší pohodlí je ještě třídili do stejných kategorií, jako dělá komunistická strana: na členy, na kandidáty, na spolucestující a na sympatizanty.
Boris se dovtípil, že Maxim přestěhoval do 13. oddělení celou ceremoniální hantýrku z lexikonu středověké inkvizice. Co se však skrývalo za touto zašifrovanou terminologií?
Někdy ti záhadní důstojníci s vážnou tváří diskutovali o Zjevení svatého Jana a o různých výkladech čtyř jezdců z apokalypsy. Ukázalo se, že první jezdec na koni bílém – to je Válka. Druhá – Revoluce. Třetí jezdec na koni vraném – Hlad. Čtvrtý jezdec na koni světlém – je Smrt. Ale nejvíc ze všech zajímal četníky ministerstva vnitra jezdec druhý, na červeném koni, jehož jméno byla Revoluce.
Podivné... Vždyť po první světové válce skutečně přišla Říjnová revoluce s bratrovražednou občanskou válkou, a za ní hrozné roky hladu, kdy střely, hlad a tyfem nakažené vši kosily lidi jako v Apokalypse. A co je hlavní, ve stejném pořadí: válka – revoluce – hlad – a smrt. Zdálo se, že v biblické knize Zjevení je skryta nějaká vnitřní logika.
Dále se filozofové ministerstva vnitra pustili do čisté metafyziky. Vzali křesťanství a rozbírali ho sovětskou metodou dialektického materialismu. V důsledku toho dostávali dialektické křesťanství. Pak vzali sovětský historický materialismus a čistili jej prizmatem dialektického křesťanství. Výsledkem byla věda všech věd – nejvyšší sociologie.
Sovětská historie nás učila, že první revolucí světa byla vzpoura Spartakovců v Římě. Ale profesorům z 13. oddělení bylo fuk, co říká sovětská historie. Pro ně, z hlediska vyšší sociologie první revoluce začala v Bibli, kdy Satan zpyšněl a vzbouřil se proti autoritě Boha, za což byl spolu s dalšími takovými revolucionáři vyhnán z nebe, aby klamal lidi na zemi a pobízel je k různým nepokojům a povstáním. Bylo to už podle linie ministerstva vnitra.
Potom jezuité v uniformě MVD jako porota teologů posuzovali sedm smrtelných hříchů, kde prvním, satanovým hříchem, je hrdost, pýcha. Těmto hříchům říkali smrtelné nikoliv kvůli silnému slovu, ale protože skutečně vedou ke smrti. Aby to potvrdili, bohoslovci poplácali pistoli za pasem.
Protiváhou smrtelných hříchů je sedm dobrých činů: spravedlivost, umírněnost, moudrost atd. Nutno to všechno znát, aby bylo možno pochopit a prozkoumat podstatu satanského ducha, který má legii jmen, včetně členů, kandidátů na členství, užitečných idiotů-spolucestujících a konečně sympatizantů.
Boris, jako instruktor agitpropu ÚV komunistické strany, se necítil zrovna dobře, když seděl a poslouchal podobné salónní projevy od členů komunistické strany, navíc důležitých pracovníků veřejné bezpečnosti. Dobrá, připusťme, že si dělají blázny z teologie. Ale dále to bylo ještě horší.
Podle teorie historického materialismu Veliká francouzská revoluce byla podmíněna třídním bojem. A tady, žáci maršála státní bezpečnosti Rudněva, v této jakož i v libovolné revoluci, viděli z hlediska vyšší sociologie prosté opakování první biblické hádky na nebesích, odmítnutí autority vlády, nihilismus, anarchii a vzpouru. Místo tříd přešli na osobnosti a začali hledat ďábla.
Za použítí dialektického křesťanství, jelikož ďábel je duch, hledali především zdroj duševní anarchie, připravující půdu pro revoluci. Tím se dobrali až k výtečnému filosofovi, pedagogu a učiteli Rousseau, jehož myšlenky posloužily jako základ jakobínského myšlení revolucionářů.
Zjistilo se, že veliký Rousseau byl osobností neobyčejně dvojakou – jak skutečný mytický vlkodlak. V knihách byl geniální pedagog. Ale v soukromém životě naplodil 5 nezákonných dětí, rozestrkal je po sirotčincích a nechtěl o nich nic vědět. Před ním se plazili šlechtici. Ale kvůli své pýše, aby více zdůraznil svou inteligenci, obšťastnil těmi dětmi negramotnou dobračku, kterou tento veliký pedagog navzdory všemu úsilí nedokázal naučit znát jména měsíců a dní v týdnu.
– Úplně pochopitelné, – pravil plukovník Bykov, doktor psychologie. – V oblasti intimního života, pouze taková hlupačka mu vyhovovala. Normální ženská by mu rozmlátila hubu.
Ve svých filosofských úvahách Rousseau nadšeně horoval pro sociální spravedlivost, založil kult romantického buřičství a glorifikovaného individualismu. Opět stejná hrdost. Ale v soukromém životě mu to nebránilo zrazovat své přátele, lhát a dokonce krást. To, k čemu lidi vyzýval, sám dělal obráceně.
Ti, kteří ho jen četli, pokládali jej málem za druhého Krista. Ale ti, kteří viděli jeho jednání, nazývali jej antikristem.
– Kdo z nich měl pravdu? – ptal se Boris.
– Jedni jako druzí, – odpověděl generál Toptygin, profesor historie. – Nazývá se to schizofrenie – rozdvojení osobnosti. Něco podobného bylo u druhého Tolstého.
– Jakého druhého?
– Do svých padesáti let byl první Tolstoj čistý génius. A po padesátce byl druhý Tolstoj poblázněný genius, duševně nemocný. Toho druhého vyloučili z církve. A tohoto druhého vychvaloval Lenin, že je zrcadlem ruské revoluce.
Jakmile se tito pulci z think-tanku profesora Rudněva dostali do potíží, okamžitě, jako v té staré židovské anekdotě, okamžitě přivolali na pomoc své mazané židy. Proto v případě Tolstého, okamžitě poukazovali na apoštoly 13. oddělení profesora Lombrose a doktora Norday, kteří tvrdili, že genialita a šílenství se často sbíhají v jednom bodě nebo v jedné hlavě. Za tímto účelem Lombroso dokonce speciálně jel na návštěvu k Tolstému a jeho žák Nordau pak psal o Tolstém takové věci, že je lepší je neopakovat.
Pak znovu filozofové ministerstva vnitra se chopili velikána Rousseau. Před svou smrtí, Rousseau, jak se sluší hříšníky, napsal veřejnou zpověď v podobě knihy o 600 stranách. Nyní generál-profesor Toptygin vydával tuto zpověd za důkaz, že Rousseau sám se pokládal někdy za ďábla, který leze všude a využívaje své autority, roznáší na hříšného Rousseaua dvousmyslné vtipy takovým způsobem, že to nelze vzít jinak než za posmrtnou zpověď.
Zároveň profesor Toptygin okamžitě se schoval za záda apoštola psychoanalýzy Freuda, který hlásal, že ďábel je na dvou místech – v hlavě a v kalhotách člověka.
– A co vlastně Rousseau tedy dělal? – zeptal se Boris.
– Rozepínal kalhoty – profesor se usmál – a ukazoval svou autoritu v okně. Zejména dětem.
– Z pedagogického účelu?
– Za takovou pedagogiku ho několikrát lidi ztloukli, až ztratil vědomí. Ale nic to nepomáhalo.
– Proč nepomáhalo? – divil se instruktor agitpropu.
Zde, jako informační automat, zapracoval plukovník psychopatologie Karpov:
– V medicíně se to nazývá exhibicionizmus. Kromě toho Rousseau trpěl spermatorií a hypospadií. To jsou vrozené vady pohlavního ústrojí.
– Mimo jiné, – poznamenal profesor Toptygin, – Rousseau psal psaní Bohu a místo do poštovní schránky dával je pod oltář chrámu. Ale problém je v tom, že on byl duševním otcem francouzské revoluce. A když učenci dodatečně začínají zkoumat jeho jednání, zjišťují, že i další vůdcové této revoluce byli legionáři jako on.
Generál-inkvizitor MVD mnohoznačně si zaťukal na čelo:
– A proto soudruh Lombroso říká, že všichni revolucionáři jsou trošku tohle...
Podobnou podivnou metódu používal potom mozkový trust profesora Rudněva k studiu původních myšlenek, z nichž pramenila Říjnová revoluce. A jelikož ďábel dělá vše zezadu a obráceně, i oni, při honu na ďábla, šli stejnou cestou.
Od Lenina a jeho bolševiků šli nazpět k začátkům sociálně-demokratického hnutí a k ruskému prvomarxistovi Plechanovu, od kterého genealogické kořeny vedly k Bakuninu, a od toho k ruským nihilistům a anarchistům v druhé polovině 19. století. Tehdy se ďábel revoluce ještě neskrýval pod maskou marxismu, sociální demokracie a bolševizmu, nýbrž nazýval se svým vlastním jménem – nihilista a anarchista!
– Vždyť později sám Bakunin uznal, že všichni revolucionáři jsou od ďábla, – pravil generál Toptygin.
– Apropó, prapravnučka Bakunina spáchala nedávno sebevraždu v Itálii, – poznamenal plukovník Karlov. – V rodinách Karla Marxe a také Trockého je plno sebevražd. Církev zakazovala pohřbívat sebevrahy normálním způsobem právě proto, že se v nich částečně usadili ďáblové, kteří člověka přivedli k sebevraždě.
Podle rady chytrého Freuda, specialisté 13. oddělení nejen spustili kalhoty ze samotného prvomarxisty Plechanova, ale podívali se i pod sukni jeho ženy Rozy Markovny. Proč vlastně tomuto buřiči se nelíbila jakási Avdotie Petrovna, nýbrž právě taková Roza Markovna?
Potom pomlouvali vůdce německých komunistů Thälmanna, jehož žena byla též nějaká Roza, a vyváděli z ní jakési biblické paralely.
Instruktor agitpropu to slyšel a stále si říkal: „Bože, co to slyším za heretické řeči o historii komunismu? A ještě z úst těch, kteří mají dohlížet na bezpečnost komunismu! Ale četníci MVD znali zřejmě svou věc a měli zvláštní plnou moc. Pro odvrácení možnosti dalších kontrarevolucí, museli dobře znát nikoliv propadandu agitpropu, ale skutečné mikroby libovolné revoluce.
Popíjeje čaj, jezuiti maršála Rudněva rozvážně usuzovali, že ďábel je v podstatě individualista a do sebe zamilovaný egoista. Ale, jelikož je zdrojem lidských slabostí a zlozvyků, je též výborný psycholog a mazaný podnikatel. Aby přidal svému jednání solidní vid, rád si nasazuje tvář dobročince.
Je fakt, že ďábel se vyhýbá starým a v starém Řecku vyzkoušeným ctnostem, jako byla spravedlivost, umírněnost, moudrost. Radši si volí mladší a nezkušené křesťanské přednosti jako víra, naděje a láska. Ukazuje veliké zásluhy, ale to je pouze maska, za kterou se skrývá hrdost, závist a zloba. Připlétají se k nim takoví oportunisté a informátoři, jako hloupost, ignorance, marnivost, hlad a bída.
Ačkoliv ďábel je lhář a otec lži, ačkoliv má spoustu alibí a inkognit a v nejlepším případě je od něj vidět pouze ocas a růžek, specialisté sovětské inkvizice mluvili o nečistém jako o zcela objektivní existenci. Znali určité příznaky, podle kterých bylo možné usoudit, že daná osoba obcuje s ďáblem. Ale tyto indicie nenazývali přímo, spíše používali jakousi nesmyslnou hatmatilku z latiny a neotisknutelných nadávek.
Jako opravdoví jezuité, aby se zdáli objektivní, žáci maršála Rudněva zdůrazňovali, že ďábel a legie jsou dvě různé věci a že je třeba velká opatrnost, neplést si, kde je hříšník a kde svatý, kde je hříšný světec a kde je svatý hříšník.
Ďábel je vždycky špatný, zatímco jeho legionáři daleko ne vždy. Většina z nich od ďábla trpí a dokonce pokouší se s ním bojovat. Někteří, když přemohou ďábelské svody, stávají se svatými nebo spravedlivými muži, a zasluhují jen respekt.
Tak například slavný vypravěč Andersen byl také legionářem, ale patří do kategorie dobrých duchů. Proto napsal tak krásné pohádky pro hodné děti.
Generál-arcibiskup Pitirim lítostivě kývnul hlavou:
– Ano, tohoto ďábla nazvali ďáblem zcela zbytečně...
Když byl Maxim ještě student, listoval si občas v rodném domě starými kompletními svazky „Nivy”, kde uveřejňovali portréty Shopenhauera a Nietsche. Rád se díval do zrcadla a představoval si, že má nos jako Shopenhauer a podbradek jako Nietsche. Ačkoliv o nich soudil jen ze slechu a podle fotografií v Nivě, zdálo se mu, že jsou to hrdí geniové, tyčící se nad blátem světa.
Nyní, soudě podle Maximovy knihovny, v které se neustále objevovaly odkazy na pesimistickou filosofii Shopenhauera a bezútěšné úvahy Nietsche ohledně „bílé bestie” a „padajícího podraz”, oba tito misantropové se ocitli na paškálu u 13. oddělení. Jenže Maxim se zajímal nejen o jejich učení, ale také jejich osobní život při hledání kořenu jejich hrdosti, pesimismu a nenávisti k člověku.
Boris se otočil k plukovníku Karpovu: – A co řeknete o Nietschovi?
Plukovník psychopathologie opět zapracoval jako informační automat:
– Tento synek pastora, který nenáviděl křesťanství, napsal „Antikrista”, provozoval krvesmilství se svou sestrou. Někteří autoři předpokládají, že měl syfilis, ale zřejmě to byla pouze legionizace. Mnozí legionáři v takových případech svalují vinu na nevinný syfilis.
Za ta dlouhá léta, kdy maršál státní bezpečnosti Rudněv si vyřizoval své osobní spory s ďáblem, v jeho chmurných rysech se skutečně objevilo něco společného s Schopenhauerem a Nietschem – pečeť mračné hrdosti. Zato už se nedíval do zrcadla a ke svým bývalým idolům se choval zjevně nepříznivě. Nyní velký bohoborec Nietsche byl pro Maxima pouze nemocným geniem, který zaplatil za svou revoltu tím, že prožil posledních deset let života v blázinci.
Ale u Shopenhauera Maxim podtrhnul následující řádky, kterými vyjádřil svůj názor o lidech: „Těžko bylo by žít na světě, kdyby neexistovali psi, na jejichž čestnou tlamu lze hledět s absolutní důvěrou”.
Stejný názor měl zřejmě i slavný středověký alchymista, čaroděj a poustevník Kornelius Agrippa, který byl natolik vázán k svému černému psu Monsteru, že oba jedli u jednoho stolu a spali v jedné posteli. Ale černokněžník Maxim Rudněv, aby mu nebylo smutno, si hrával se svou čubou německého ovčáka.
I když nyní Maxim nehledal v zrcadle podobnost s Shopenhauerem a Nietschem, fakt zůstával faktem: od okamžiku, kdy se svázal s nečistou silou, jeho fyzionomie se jasně zkřivila.
Zatímco inkvizitoři MVD popíjeli čaj a filosofovali, Boris se přehraboval v černokněžnické knihovně Maximově. V knihách ze satanologie se často popisovalo, že za starých dobrých časů, šabášů vědem a čarodějů obyčejně se zúčastňovali i různí démoni, převlečení za kozla, svini nebo psa.
Byl zde i kratičký úryvek z „Pravdy” ještě z 30. let. Na žlutavém, rozpadajícím se výstřižku bylo oznámení, že zrádní Angličané opět uvrhli ubohého Mahatmu Gandiho do vězení. Indický světec a vůdce pasivního odporu opět neodporoval. Pouze kategoricky žádal, aby s ním do cely zavřeli jeho oblíbenou kozu, jejímž mlékem se stravoval. A do políčka namístě poznámky byl červenou tužkou postavený otazník.
Generál-profesor Toptygin zahlédl, co četl Boris, a skepticky poznamenal:
– Upřímně řečeno, osvobozená Indie by měla stavět pomníky nikoli Gandimu, ale té koze.
Vedle byl fotoalbum z života slavného malíře-modernisty Pabla Picassa, mazaného mazala, který vydělal na svém mazání miliony. Ve své přepychové vile Picasso, milionář a spolucestující komunismu [poputčík], rovněž měl oblíbenou kozu, která mu sloužila modelkou. A žila tato modelka rovněž moderně: ne v chlévě, ale v domě umělce.
– To nebyla obyčejná kozička, – vysvětlil profesor MVD. – To byl tajný agent plukovníka Karpova.
Přehrabávaje se v poličce, Boris narazil na celou kolekci všelijakých hermetických básníků, veršotepců a veršotepek, kterými se to v předrevoluční době jen rojilo. Začalo to symbolisty, kteří importovali své pokusy z Francie. Potom přišli další pokusníci – akmeisté, futuristé, imaginisté a ještě celá hromada různých "istů" stylu emocionalisté, prezentisté, luministé, parnassisté a tak dále.
Nedaleko seděl na tureckém otomanu ještě jeden mozek z mozkového trustu profesora Rudněva – generál zdravotní služby MVD Bykov, veselá kopa, na jehož výložkách tiše pobleskovali hadi, obvíjející sklenici s jedem. Kromě mediciny, tento mozek se zřejmě zajímal i o básníky. Připojil se k Borisovi a pochválil je:
– To je fakt veselá společnost. Dekadentíci. V téhle kolekci měli i taková esa, jako biokosmisté, kteří nazývali svůj program „Střípky bestialismu". Také tam byli ničevoci, kteří symbolicky brali svůj počátek zřejmě z toho záhadného Ničto [nic], které ničtoží [nicdělá]. Svůj časopis ničevoci nazývali „Psí útulek”. Zřejmě na počest jatek, kam se sváží toulaví psi. Přílohu k tomuto časopisu nazvali krátce a zcela upřímně: „Bastardi”.
– Z hlediska vyšší sociologie byli to prostě anarchisti a nihilisté v literatuře, – povzdechl si doktor Bykov. – Jesenin a Majakovskij také vyšli z tohoto prostředí. A proto skončili sebevraždou.
– A proč vlastně? – ptal se Boris.
– No vezměte například Jesenina. K čemu se potřeboval ženit s Isidorou Duncan, která svým věkem mu mohla být matkou? Ta samá věc u buřiče Rousseau: našel si svou milou téměř dvakrát tak starou jako on a přímo ji tak nazýval: mámo!
Zde opět, jak automat na informace, zapracoval plukovník psychopatologie Karpov:
– Když muže přitahují ženy starší, než je sám, je to obyčejně příznak oedipova komplexu, totiž vědomá nebo podvědomá touha po krvesmilstvu s matkou. My to nazýváme komplexem mateřským. Od toho pochází i ruské nadávky vztahující se k matce. Na tento komplex se často váže řada sekundárních psychických nemocí. Odtud vzešla zřejmě i vzpoura a alkoholismus Jesenina. Útěk od sebe samotného, útěk do ničeho. Dobrý básník, dobrá duše, a bohužel, zemřel zbytečně.
– To je fakt, a teď abychom se zabývali jeho synem Jeseninem-Volpinem. Zde hned je vidět, o co jde. – Doktor Bykov se nadechl. – Typický paranoik. Dali jsme ho do psychiatrické kliniky, a on kouká do okna, vidí tam krávy a hned je pobízí ke vzpouře, samozřejmě ve verších:
Hej, soudruzi krávy a býci,
do čeho vás dovedli ti bolševici!
Současně instruktor agitpropu listoval v knížce „Rozpad atomu”, jejímž autorem byl básník z emigrace Georgij Ivanov, která byla napsána v próze a vydána v Paříži nepatrným počtem výtisků, jak by pro své přátele. Mezi těmito přátely byl i generál MVD Bykov.
– Nejlepší básník bílé emigrace, – pochválil generál. – „Bílého akátu větve sladké vůně...”
Když byl Boris ještě dospívajícím chlapcem, ze zvědavosti lezl za otcovými lékařskými knihami, které popisovaly jisté choulostivé otázky. Ale i v těch speciálních knihách nebylo nic tak mrzkého, co vychutnával v umělecké próze básník Ivanov. Nic divného, že tato kniha, hraničící s pornografií, vyšla pouze soukromně.
V ruce s knihou „Rozpad atomu”, Boris se zeptal:
– Co to má společného s rozpadem atomu, když jde o hanobení nezletilých a zneuctění mrtvých?
– Symbolika, – odpověděl generál-major. – Tím se rozumí rozpad atomů v mozku a duševní choroby. U básníků jsou to svým způsobem profesionální onemocnění. Proto filosof Demokritos říkal, že člověka se zdravým rozumem nepokládá za skutečného básníka. Ostatně u Jesenina-Volpina jsou verše o děvčátku, zavražděném v křoví, které rovněž páchnou profanací mrtvol. Jenže když my zakazujeme takové věci vydávat, oni hned křičí, že jim omezujeme „tvůrčí svobodu”.
Boris postavil „Rozpad atomu” do poličky na své místo. Vedle stál sborník básníků-fuistů pod hlavičkou „Měknutí mozku”. Veselí fuisté zvolili asi své jméno od slova "fu" nebo "fuj", a tím potvrdili tvrzení generála o rozpadu atomů v mozku, který pokládali za "měknutí".
Někteří profesorové 13. oddělení nosili na výložkách znaky technické služby MVD – zkřížené sekery, které původně nosili vojáci od genie a sapéři. V daném případě upomínali spíše středověkou inkvizici. Obzvláště když hovořili o dialektickém křesťanství a laskavě hladili u pásu svoji pistoli.
Vrtali se ve zdrojích křesťanství, citovali biblické paraboly, že ďábel je kníže tohoto světa, že některým slibuje vládu, slávu a bohatství, ale jiným na oplátku nese bolest a neštěstí. Vycházeje z toho, podezřívali většinu velkých lidí, kteří se dobyli vlády, v machlích s ďáblem. Na jejich účet zbývá ostatním, občanům a vojákům, jen vyjídat hoře a strádání.
Například, Lenin se dobil vlády a slávy. Ale kolik milionů lidí zaplatilo za to vlastním životem? Vždyť v zahraničí se píše, že to stálo Rusko 50 milionů lidských životů.
To, že Lenin byl spolčen s ďáblem, o tom už není pochyb. Vezměte například ty Leninovy kumpány, kteří po revoluci zdrhli za hranice, a kteří nebyli zabiti během Veliké čistky. Vždyť v emigranstkém tisku otevřeně píší, že téměř všichni tito revolucionáři dostali útulek v mystických ezoterických tajných společnostech, jehož členům někteří říkali humanisti, ale jiní satanisti.
Emigrantský tisk najednou začal škytat a koktat a nijak nedokázal vysvětlit, jak je to možné. Co je to za tajné spolky a co se v nich tají. Jak by to mohl vysvětlit, když v redakcích jsou jejich bratři ? A jaký je to humanismus, když připravil Rusko o 50 milionů lidských životů ?
Ale v mozkovém trustu profesora Rudněva dobře věděli, jak je to možné. Dokonce věděli, proč se zakoktal emigrantský tisk. Vždyť proto během Veliké Čistky zavřeli na Sibiř málem polovinu Svazu sovětských spisovatelů. Protože tito inženýři lidských duší neplnili svou občanskou povinnost a neupozorňovali své spoluobčany, jakož i malinkého kapitána NKVD Rudněva, na nebezpečí ze strany satana a antikrista.
Tady sovětští jezuiti zahvízdli a momentálně vzali si na pomoc dalšího chytrého hebrejce – apoštola existencialismu Kierkegaarda, hrbatého filosofa, který přesvědčoval svět, že za našich dnů ďábel přebývá v tiskařské černi. A proto všichni tito pisálkové-černiči papíru mají duši černou a začnou koktat, když řeč dojde na pravdu ohledně soudruha satana.
Vždyť sám slavný Nobelův laureát André Gide psal, že kniha, napsaná bez pomoci ďábla, neexistuje. A vy, vševědové, jste to nevěděli? Podívejte se honem do zrcadla. Aha, tak proto koktáte. Ne všichni, ne všichni, ale nějakých 75 procent z vás.
Vždyť sám hledač boha Berďajev, jehož někteří lidé pokládají za největšího ruského filozofa 20. století, psal o odborovém svazu satana a antikrista. Jehož výsledkem má být vláda knížete tohoto světa. A vy, vševědové, jste to nevěděli? Podívejte se honem na vaše ženušky, tatíčky a maminečky! Aha, tak proto koktáte. Ne všichni, ne všichni, ale dobrá polovina z těch samých 75 procent.
A vy, duše pisálků, myslíte, že my o tom nevíme? Vždyť se to dá spočítat na prstech. Máme nyní techniku, máme elektronické počitače. A vy všichni, černiči, jste u nás na seznamu: i členové, i kandidáti, i spolucestující, dokonce i sympatizanti.
Generál-profesor Toptygin chodil po pokoji a občas zableskly jeho nové sekyrky na výložkách:
– Kvůli tomu padlo nádherné antické Řecko i hrdá Římská říše. Stejná věc zahubila carské Rusko. Ale my jsme tajná státní policie nového, mladého Ruska! My se s touto epidemií párat nebudem...
Když ho přestalo bavit poslouchat takovou vysokou sociologii, instruktor agitpropu to už nevydržel a prohlásil:
– Poslyšte, soudruhu, z hlediska historického materialismu hybnou silou historického procesu není Bůh ani ďábel, ale mezitřídní vztahy, to jest třídní boj.
– Mladý muži, – měkce odpověděl generál-doktor Bykov. – Zjednodušeně je možné pohlížet na historický proces nebo na pokrok jako na dopravní pás, který běží už tisíce let. Důležité jsou dvě síly, které ho uvádí do pohybu. Jedna síla – na počátku – tento transportér tvoří. Druhá síla – v konci – jej ničí. A to jsou Bůh a ďábel.
– Problém je v tom, – pokračoval generál, – že k dosažení pohybu, tedy pokroku, aby se uvolnilo místo novým, mladým národům nebo třídám, ďáblovi pokroku nezbývá nic jiného, než odříznout ne ten horší, mladý konec, ale ten lepší, který už svůj čas prochodil pod sluncem pokroku. Zde je tragický protiklad. Dekadence... Rozpad... Kde nejlepší se převrací v nejhorší, v nic. A třídní boj, to je jen intimní projev tohoto všeobecného zákona lidské povahy.
Generál kývnul na stranu, kde na mramorové desce krbu stála masivní bronzová soška: – Hle, ta hybná síla pokroku...
Byla to detail z symbolické kompozice slavného francouzského sochaře Rodina „Dveře pekla” a zobrazovala dvě postavičky v jasně výmluvné póze. Boris pohladil prstem bronzové koleno ženy: – Láska zřejmě francouzská. Ale peklo nějak tady nevidím.
Avšak generál mediciny MVD myslel, že to lehce myšlené sousoší má hluboký smysl.
– Je to hlavní příčina většiny nešťastných manželství, rozvodů a defektních dětí. Přičemž trpící, nejsou-li sami legionáři, ani nenapadne, že příčina toho všeho se skrývá za těmito vraty. A proto se to nazývá dveře do pekla. Z těchto vrat vychází také všechny literární prototypy zbytečných lidí.
– Promiňte, – namítal instruktor propagandy. – Ale tito zbyteční lidé, jako byronovský Child Harold a lermontovský Pečorin, byli obětí okolního prostředí, to jest sociálních podmínek.
– Oni vždycky svalují všechno na prostředí, z nemocné hlavy na zdravou, – jako automat zapracoval plukovník Karlov. – Kdo je vinen, že lord Byron byl od narození chromý, s koňskou nohou? Kdo je vinen, že klamal svoji ženu se svou sestrou Augustou? Prostředí? Kromě toho, ještě toužil po chlapečcích. Proto se cítil všude jiným, zbytečným, jako jeho hrdý Child Harold. Proto Byron lezl do války mezi Řeky a Turky a byl tam zabit. Komplex samodestrukce.
– A abychom pochopili lermontovského Pečorina, je nutno znát, že děd Lermontova ukončil život sebevraždou v záchvatu šílenství. A byronismu se Lermontov oddal proto, že i on se zamiloval do příbuzné. Prostě spřízněné duše. A jeho souboj? To byla zamaskovaná sebevražda. Proto napsal své „Démonům” a „Anděl smrti”. A vezměte Brubela: věnoval se ilustracím a dekoracím k „Démonu” a skončil v žlutém domě [blázinci].
– Eh, kdyby Lermontov žil v naší době, – s lítostí si povzdechl generál-arcibiskup Pitirim, přidělili by mu dva naše archanděly, aby ho chránili před ním samým. Potom podstrčili by mu mu vhodnou ženušku. A všechno bylo by v pořádku, jak u Jevtušenka.
Nad frivolnými „Dveřmi pekla” visela stará rytina Goyi s intrigujícím názvem „Uvěříte tomu nebo ne?”, kde byly zobrazeny dvě staré čarodějnice, které se nepraly, nýbrž žhavě objímaly.
– A co ohledně Goyi? – zeptal se Boris. – Vždyť on je pokládán za pokrokového umělce.
– To ano, nejprve kreslil normálně, ale potom začal pokrokovat, – souhlasil doktor Karpov. – Táhlo ho to na býčí zápasy, k nečisté síle, začal chutnat hrůzy války. Obsahem – chorobný, holý naturismus, formou – ranní modernismus. Typické chronické měknutí mozku.
Samozřejmě, za takových podmínek bylo instruktoru propagandy těžko oponovat mozkovému trustu profesora Rudněva. Tito jezuité hleděli na celé dějiny civilizace zkrz jakýsi speciální hranol, který nazývali dialektické křesťanství a vyšší sociologie. Pro ně to byl magický krystal, kde produkt lidské tvorby se oceňoval analyzou osobního života jeho tvůrce a hlavně, temných, tajných a málo známých podrobností jeho života, o kterých se obyčejně nemluví.
V této temnotě sovětská inkvizice honila toho záhadného ďábla, který přináší pokrok civilizace a který slídí za tím, aby ta civilizace nepřešlapovala na místě.
Boris to vše viděl a přemýšlel: „Kdyby aspoň chlastali vodku. Aspoň bych mohl říct, že jsou to jen opilci. Ale ne, oni pijí čajíček... A laskavě hladí svoje pistoletky, my jsme tajná policie nového Ruska. A Maxim si hraje se svým kocourem a směje se: Víte, to je můj Nevěřící Tomáš... Fuj!”
A přitom... Přitom na prsou těch zpátečníků mlčenlivě pobleskují generálské hvězdy, které se nerozdávají nazdařbůh. A na zelených blůzách, ačkoliv válka už dávno skončila, tiše zvonily čerstvě udělené řády, které také nedávají pro nic za nic.
Další kapitola
Přejít na OBSAH