Otřes bude takový, jaký svět ještě neviděl... Zatmí se Rus, zapláče Zem pro staré bohy...
F. M. Dostojevskij «Běsi»
V červnu 1941 brzo ráno začala válka. Stejně jako ve všech vojenských jednotkách, v 13. oddělení NKVD otevřeli mobilizační obálku, v které byl seznam opatření pro případ války. Jako první opatření, komisař státní bezpečnosti Rudněv ve funkci generál-plukovníka byl jmenován šéfem NKVD speciálních zbraní.
Hitlerova letecká armáda bombardovala Kyjev, Oděsu a Minsk. Německé tankové divize se rvaly hluboko do Sovětského svazu. Rudá armáda ustupovala, utrpěla milionové ztráty: zabitých, zraněných a zajatých. Stalin zapnul rádio s výzvou:
– "Drazí bratři a sestry..."
Ve svém vzrušení, pil vodu a lidé mohli slyšet zuby cvakat o okraj sklenice.
Ve vstupní hale Průmyslového ústavu, kde studoval Boris, pověsili velikou mapu Sovětského svazu, na které s pomocí červené nitě a kolíků označovali linii fronty. Každý den, Boris viděl tuto linku neodolatelně ustupovat.
Jakmile skončila Veliká čistka, Maxim přestal pít stejně náhle, jako začal. A dokonce jakoby se trochu nudil. Nyní, když večer praskaly nad Moskvou protiletadlové střely, náhle se začal zajímat o historii zábav ve starém Římě. Přitom se podíval do knih o psychoanalýze.
Ze tmy tisíciletí před očima generála vyvstávaly amfiteátry římských cirků a první křesťanští mučedníci, jak jdou navstříc jisté smrti. Bývali ukřižováni na kříži, házeni na pospas divé zvěři, hořeli jako živé pochodně Nerona, pouze někdy mohli zachránit život pod jedinou podmínkou. Ale oni volili raději smrt a za zpěvu žalmů, šli zemřít v aréně amfiteátru.
– Opět pod jednou podmínkou – zamyšleně pronesl tiše generál. – Takže, je třeba amfiteátr. Dobrá, zkusíme to...
Brzy v novinách se objevilo hlášení o mimořádném činu tří sovětských pilotů při obraně Leningradu. Ocitnuvši se bez munice, vrhli se hrudí svých zbytečných „jestřábů” na německé bombardéry a zemřeli spolu se sraženými nepřátely. Portréty padlých hrdinů byly na titulních stránkách novin. Všem třem posmrtně udělili titul Hrdina Sovětského svazu.
Potom podobné činy vešly tak do módy, že i s plnou municí sovětští piloti se vrhali na jistou smrt, udělali berana a vytvořili hromadu kovu i krve, své i cizí. Proslavená německá letecká esa nevěděla, co dělat se sovětskými mladíky, kteří porušovali veškerá pravidla vzdušného boje.
Pro čtenáře sovětských novin to byl jen trik propagandy, lži sovětské informační kanceláře. Ale velení sovětského letectva, zneklidněné nesmyslnými ztrátami letadel, šlo k Stalinovi s protestem, s prosbou o ochranu před záhadnými experimenty 13. divize NKVD. Výsledkem byl zvláštní příkaz, dovolující dělat berana pouze ve zvláštních případech. Stroje byly dražší než lidi.
Kdo sledoval sovětské noviny během války, vzpomíná si, jak po leteckých beranidlech začala další, neméně mimořádná akce. Tentokrát byla vytvořena z posádek potopených lodí jakási námořní pěchota. Hrdinští námořníci se obtočili svazky ručních granátů a jako živé miny vrhali se pod pásy německých tanků. Tanky letěly do vzduchu spolu s odvážným hrdinou, který se vydal jisté smrti. Bylo to levnější, než dělat berana letadlem.
Za vším tím stálo 13. oddělení NKVD, které se staralo o své hrdiny mučedníky, a to i po smrti. Všechny novinové zprávy, nadšené chvály, vyznamenání, obecně vše, co se týkalo jejich smrti, bylo přísně kontrolováno profesorem Rudněvem, který znal tajemství živých pochodní Nerona.
– Opět kšeftuješ se smrtí, – řekl Boris. – Jak to vlastně děláš?
Tentokrát odpověděl Maxim docela nadšeně:
– Víš, kdysi brali skupinu mučedníků a dali jim na výběr: vzdát se křesťanství nebo být zabit tady v suterénu – většina z nich se křesťanství zřekla. Ale když Římani nabídli abdikaci nebo smrt v aréně amfiteátru, většina dávala přednost smrti. Sice smrti, ale slavné smrti. Faktem je, že tito mučedníci patřili do jisté psychologické kategorie, kterou lze nalézt i dnes. Je jen třeba jim vytvořit vhodné odpovídající podmínky.
– Ano, ale to je téměř vražda, – řekl Boris, který se obrátil na svého bratra.
Ale na jeho místě odpověděl plukovník Dobromravov, který seděl vedle:
– Jste trochu na omylu, mladý muži. Pouze první tři dobrovolníky jsme skutečně zpracovali. Pak jsme vytvořili tu potřebnou auru, abych tak řekl, otevřeli jim vrata do ráje. Ostatní šli do těch vrat sami od sebe. Ani jsme nevěděli, kdo konkrétně půjde. Kromě toho, kdybychom jim nedali tuto příležitost zemřít se ctí, slávou a odměnou, většina z nich by stejně skončila špatně. A nikdo by nevěděl, proč.
– Je jasné, že je to nečistá věc, – řekl student.
– Ach, ty Nevěřící Tomáši – řekl Maxim.
– Co tam studujete? – dobromyslně se zeptal plukovník Dobromravov, dívaje se přes Borisovo rameno. – Aha, Stolypinovy reformy. Je fakt, že Stolypin byl velký státník. Kdyby ho nezabila kule Bogrova, kdo ví, možná by celé dějiny Ruska šly zcela jinou cestou.
– K jaké straně vlastně patřil Bogrov?
– K té straně, kterou někteří spojují s antikristem, – usmál se plukovník NKVD, specialista na historii náboženských kultů. – Kromě toho Bogrov byl rozený terorista, něco ve stylu živého pekelného stroje. A jisté osoby to věděly.
– Jak to bylo možné?
– Pro pochopení věci, potřebujete znát dvě věci. Za prvé, v této těžké době, v hlavách pitomých inteligentů, zabití státníka se pokládalo za dobrou veřejnou věc, vyžadující stejnou odvahu, jako hrdinství našich sebevražedných dobrovolníků. Stačilo jen, aby k tomu zapracoval tisk. A za druhé, měl byste vědět, a to je velmi charakteristické, že před atentátem na Stolypina, Bogrov se pokoušel o sebevraždu. Hledal smrt, pouze dal přednost zemřít se slávou.
– Kromě toho působil jako informátor tajné policie, dodal Maxim.
– To je zcela přirozené, souhlasil plukovník. – U těch schizofreníků je vždy dvojí život. Problém svatých a hříšníků.
– U vás člověk neví, kde jsou svatí a kde hříšníci, – jak Nevěřící Tomáš poznamenal Boris. – Včera byli svatí, dneska hříšníci.
– Od hříšníka do svatého, nebo naopak, je vzdálenost mnohem menší, než si myslíte – prohlásil plukovník. – Někdy dokonce spí v jedné posteli. Někdy je to tatáž osoba. A někdy je těžké zjistit, kde je hříšný světec, a kde svatý hříšník.
– Narovnal se a natáhl ruce, až tkanina saka zapraskala. – Mimochodem, Maxime Alexandroviči, mně se opravdu líbily problémy, které jste před námi postavil na poslední schůzi. Jak jste správně řekl, zwei Seele Leben in meiner Brust. Ano, i sám Goethe je tomu dobrý příklad. Tyto duše se snaží. Někdy jedna duše se snaží oklamat druhou. Tak, proč se nepokusit pomoci této zrazené duši? Sensa-a-ační nápad!
Z života se radující plukovník vyskočil a začal přecházet po místnosti:
– V souvislosti s tím, Maxime Alexandroviči, jste se zmínil o roli náboženství v této věci. Pokud se to bude vyvíjet, jak předpokládáte... Vždyť jste jediná osoba, kterou Stalin bere v úvahu. Takže, prosím, mějte na paměti, že jsem od dětství strašně miloval vůni kadidla.
Podle instrukcí mobilizačního balíčku, výzkumní pracovníci institutu profesora Rudněva dostali nové úkoly. Někteří z nich, odborníci na historii, horečně studovali jakési tajné vládní archívy a hrabali se v balících zakázaných nebo vyřazených předrevolučních publikací. Jiní, specialisté-psychologové, přivlékli do NKVD jakési dezolátní stařečky a stařenky, jejichž jména se našla v archivech a vyslýchali je, poklepávaje na stůl, kde ležely pistole:
– Pochopte, dnes není čas sentimentální hry. Takže ...
Vyšetřovatelé v bílých pláštích se zajímali o tak neobvyké věci, že staříci a stařenky, polomrtví strachem se po výslechu křižovali a přemýšleli, jak je možné, že tito tajemní vyšetřovatelé jsou schopni číst duše lidí. Žáci profesora Rudněva ovládali svou práci. Odněkud věděli i o těch bezvýznamných hříších, z kterých se přestárlí hříšníci nikdy nezpovídali a mysleli, že je jako tajemství odnesou do hrobu. Ale nejvíc ze všeho vyšetřovatelé se zajímali o nejrůznější detaily ze života zesnulých.
– Na co vám to bude? – nesměle zaprotestoval hříšník. – Vždyť ti lidé umřeli už dávno.
– Je to nutné k záchraně vlasti – trval na tom vyšetřovatel v bílém plášti.
– Ale vždyť to byl jen literární kroužek...
– Studovali filozofii Berďajeva?
– No ovšem, to byl nový trend ve filozofii...
– A co antroposofii Steinera?
– Ano, ale tenkrát to bylo v módě...
– A okultismus Blavatské studovali?
– Ano, jen z nudy...
– Spiritismem se zabývali?
– Ale to bylo jen tak z hlouposti...
– My lépe víme, oč šlo – suše přerušil vyšetřovatel. – Podepište potvrzení, že nevyzradíte vojenské tajemství. A mějte na paměti, že za neuposlechnutí může být pouze smrt.
Samozřejmě, že vyšetřovatelé v bílých pláštích se nehodlali zabývat se seancemi spiritismu a vyvolávaním duší zemřelých. Ale velmi je zajímaly žijící děti nebo příbuzní těchto zemřelých.
– Ale vždyť po revoluci byli všichni tito lidé vyhnáni do zahraničí – divila se hříšnice. – Společně se svými rodinami. V souvislosti s případem "Modré hvězdy".
– A co děti Marie Abramovny? – připomněl vyšetřovatel.
– Kdepak, Marie Abramovna děti neměla. Ta se příliš věnovala různým revolucím.
– A její sestra je ještě naživu?
– Ale to víte, stalo se s ní neštěstí. V sklonku svého života najednou, kdoví proč, se otrávila. Říká se, že snad z nešťastné lásky.
– A co děti?
– U Věry Alexandrovny byli...
– Promiňte, není ona rodnou sestrou Marie Abramovny?
– Ne, nevlastní sestra. Z druhého manželství. Její dcera žila v Berlíně, a adoptivní syn někde v...
– Adoptované děti nás nezajímají. Ohledně dcery potřebujeme všechny detaily. Je vdaná?
– Ne. Sebevražda její matky na ni tak zapůsobila, že...
– Rozumím. A v poslední době, co dělala v Berlíně? Tady vám dám seznam lidí, kteří byli vysláni do zahraničí. Je to několik set lidí. Podívejte se pozorně a řekněte mi, s kterými z nich zůstala v kontaktu. Zejména prostřednictvím tajné společnosti "Blue Star". Nebo dalších podobných společností. Chápete?
Operativní pracovníci 13. oddělení nehodlali použít výsledků těchto rozhovorů k okultnímu přenosu myšlenek na dálku metodou paní Blavatské, nýbrž dali přednost šifrování radiokomunikace. Celé noci, šifrovaná poselství letěla k rezidentům sovětské rozvědky do všech evropských zemí.
Když se vracel domů z práce, místo pití, Maxim se z nudy zabýval poezií. A četl zcela k vojenské situaci nevhodné a těžko pochopitelné verše francouzských symbolistů, jakož i neméně pokroucená díla ruských dekadentů, které, jak muchomůrky po dešti zaplavily ruskou literaturu před první světovou válkou.
V době, kdy na všech frontách od Černého do Bílého moře vedl se krvavý zadní voj proti vpřed se řítícím tankovým kolonám a leteckým eskadrám Hitlerovým, generál Rudněv seděl a četl Blokovu báseň "Dvanáct", kde básník-symbolista popisoval oddíl dvanácti zoufalých rudoarmějců během revoluce.
Zakončení této básně bylo záhadou pro všechny – jak pro rudé, tak i pro bílé: "V bílé koruně růží – vpředu – Ježíš Kristus." U Bílých šlo o zjevné rouhání. Pro Rudé jde o otravný náboženský mysticismus.
– Takže Rudých dvanáct, a Kristus třináctý, – zamumlal náčelník 13. oddělení NKVD. – Tak to není Kristus, ale antikrist. Známe jejich triky – všechno obrátí naruby, jako číslo 69. Vydavatel "Alkonost" [Sirin a Alkonost jsou ptáci radosti a smutku v slovanském bájesloví]. Sirina [Sirin je pseudonym Nabokova, autora "Lolity"] známe také. I Catullovy gallijamby. Jeho "Verše pro Lesbu" jsou skvělé. Ach jo, tyhle symbolisti. My známe ty vaše symboly.
– Co je to za dialektiku? – se pozeptal Boris.
– Taková, že Blok zemřel ve stavu tichého šílenství.
– Pro tebe, Maxi, všichni jsou blázni. Kromě tebe jediného. Generál na něj neobrátil pozornost a pokračoval potichu recitovat Bloka:
– "Bojím se mé duše o dvou tvářích... Hledám útočiště u Krista... Ale pod maskou pokryteckou, smějí se prolhaná ústa... V srdcích modlících budím myšlenku na Two-Face..." [z Veršů o překrásné dámě: „Miluji vysoké chrámy”. Two-Face je nepřítel dnešního „Batmana”, miliardáře, chránícího chudáky].
A pak přešel do čistého kabbalismu:
– Dvě tváře ... In daemone Deus – v ďáblovi je Bůh... Marxistická jednota a boj protikladů... Koneckonců, Hitler a Stalin – je jedno a totéž... A kvůli tomu, miliony lidí ničí jeden druhého... Proč? In daemone Deus...
V zimě, do Borisova pokoje dveře nechávali otevřené, aby mu nebylo příliš chladno, protože tam nebyl žádný sporák. A proto Boris nutně musel poslouchat všechno, co se dělo v bratrově pokoji.
– Maxi, – poprosil student, – pokud jsi se ještě úplně nezbláznil, tak mi aspoň vysvětli, co je to ďábel.
– Ďábel – je takový složitý psychobiologický komplex, který ničí duši i tělo. A filozofický koncept.
– Tak tedy ďábel, jako takový, neexistuje?
– Kdyby neexistoval, – usmál se hořce generál – nebyl by ani Hitler, ani Stalin. A nebylo by této proklaté války.
* * *
Změnil se i vkus Maximův v hudbě. Místo lupičské písně Šaljapinovy, sedával teď každý podvečer a s hlavou skloněnou, poslouchal zamyšleně jednu a tutéž gramodesku – Čajkovského Slavnostní předehru "1812" o invazi Napoleona do Ruska.
Genialita velkého skladatele hudby ztělesňuje těžký postup francouzských granátníků, když se blíží k Moskvě. Nad spícím polem Borodino v noci před bitvou plují ranní mlhy. Pějí trubky hormistrů a budí vojáky do boje – ne na život, ale na smrt. Hřmí bubny postupujících Napoleonových pluků a proti nim štěkají pušky ruských pevnůstek.
Září bělokamenná Moskva, podpálená rukama ruských sedláků. Skříživ ruce na prsou, Napoleon stojí na kremelské zdi a zachmuřeně pozoruje poražené, ale nepokořené město.
Jeden zimní večer, když Němci byli již na okraji Moskvy, Maxim opět seděl se sbírkou jakýchsi přechytrých básníků fuistů, nesoucí slibný název "Mozkové ředění." Ale nečetl, jen zavřel oči a poslouchal předehru Čajkovského. Když, volaje do boje, zazvučely na borodinském poli trouby hormistrů, generál náhle vstal a hezky nahlas, doslova jako by mluvil s géniem skladatele, řekl:
– Výborně Petře Iljiči! – Narovnal sako, jako by měl jít na túru. – Uvidíme, co se z toho vyvine.
– Co že má vyvinout? – řekl ve svém pokoji Boris. Ruce v kapsách kalhot, generál státní bezpečnosti, nyní už v střízlivém stavu, znovu začal mumlat:
– Zkusíme se vypořádat s ďáblem křížem a mečem. Nejprve – křížem. Pouze když se to nepodaří, tak mečem.
– To znamená, že politika se zcela mění? – svým obvyklým sarkastickým tónem řekl mladší bratr.
– Ano, – řekl starší s lítostí. – To prokletí lidského rodu je mnohem složitější a vážnější, než se zdá takovým Nevěřícím Tomášům, jako jsi ty.
– Takže, nejsi schopen se vyrovnat s úkolem strany a vlády?
– Ano, problém ďábla nemá konečné řešení. Ale je možné jej omezit. Nebo odvést příznivějším směrem.
Nevěřící Tomáš pravil se soucitem:
– Tak holt, generále, zavři svou inkvizici a přihlaš se do kláštera.
– Přesně tak. Ke stejnému závěru svého času došli i otcové církve. Ale pokud ďábla nelze zlikvidovat, já ho donutím, aby sloužil... Pošlu ho na frontu!
– Hele, nezapomeň s ním podepsat smlouvičku. Takovou o přátelství a vzájemné pomoci.
– Ano, zkusíme to! – zvolal generál státní bezpečnosti Svazu sovětských socialistických republik. – Protože já mám v táborech plno prvotřídních vlkodlaků. Žádný člověk by neuhádl, za koho se oni mají.
– Hlavně nezapomeň na své čarodějnice, – zasmál se nevěřící Tomáš.
– Ano, některé jsou krásné a chytré. – Generál se zasnil, takže v jeho hlase se ozvala sympatie k jeho úhlavním nepřátelům, – ano, dám jim příležitost zahrát si se smrtí.
– Nezapomeň na čaroděje – mu radil Boris. – Proč je držet pod zámkem? Pusť všechnu tuto společnost na Hitlera. Možná i medaili dostaneš.
Generál se už vnitřně přepojil na stranu hříšníků, a jako ďáblův advokát, pokusil se ospravedlnit své nedávné nepřátele:
– Mnozí z nich nejsou tak provinilí. Po celý svůj život byli nuceni se skrývat, zastírat, přetvářet se, lhát.
– Z nich tedy budou vynikající špioni a diverzanti – přiléval olej do ohně student. – Nebo sabotéři? A proč ne pátá kolona?
– Ano, dám jim možnost, aby bránili svou vlast – drsně pronesl generál. Pohnul rty a procedil skrz zaťaté zuby: – A pak, vždyť jsou to taky lidi. Ve většině případů je to vina jejich předků... Všichni jsme vinni. Tak uvidíme.
A začala práce ve třech směnách v 13. oddělení NKVD. Bez zaskřípání otevřely se brány koncentračních táborů a speciálních izolátorů, kde stavitelé beztřídní společnosti třídně drželi cizí element: vědmy, čaroděje, vlkodlaky, démony, čerty a čertice. V těžké chvíli pro rodnou zemi, Maxim Rudněv hnal ďábla do boje za vlast.
Pod velením generála-černokněžníka, týmy kouzelníků se vyučily být zkušenými sabotéry, kteří spěchali do přední linie vyhazovat do povětří silnice, mosty a sklady v německém týlu. Chladnokrevné a svůdné vědmy-krasavice se stávaly vyzvědačkami, jako zmije vklouzávaly do postelí německých důstojníků a do vojenských tajemství Wehrmachtu. Tisíce, tisíce a tisíce protivů, zlodějíčků, a další pakáže [originál cituje pohádkové bytosti oborotěň a lešij], pracující jedem, nožem i dynamitem, ničili v týlu organizaci Hitlerovy válečné mašiny. Jako maniak, ďáblův generál bezlítostně hnal své hordy navstříc smrti.
Oficiálně se málo ví, jak skutečně bojovala nečistá síla profesora Rudněva, ale zdá se, že úspěšně, možno-li soudit po medailích, které se objevovaly na jeho hrudi. Po roce, když se vrátil z tajné inspekce z týlu německé armády, kde prověřoval práci svých sabotérů, obdržel druhou Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu. Svaz s ďáblem přinášel své plody.
– A to já jsem ti to poradil, – pokusil se o vtip Boris. Ale u srdce mu nebylo do smíchu.
Pokud generál Rudněv podrýval německý týl, profesor Rudněv utvrzoval sovětský týl. Emisaři jeho 13. oddělení dostali mimořádnou plnou moc a hledali na všech universitách a vysokých školách SSSR vhodné mozky do mozkového trustu profesora Rudněva.
Celý svět zarazil dech od úžasu, když po neuvěřitelné, čtvrt století trvající honbě na popy a křesťany, Stalin najednou sňal zákaz s pravoslavné církve. Brzo nato začal fungovat první duchovní seminář a nedaleko od Moskvy se otevřel první klášter. Ještě víc se udivil sám Stalin, když se dozvěděl, že lidé se s radostí žení v kostele, ba i křtí děti. Ale nikdo nevěděl, že za tímto pro diktátora těžkým obratem stál jeho rudý kardinál, doktor sociologie Rudněv, kterého Bůh zajímal jen a jen jako protiklad ďábla. A nikdo nevěděl, že bohaposlušný arcibiskup Pitirim je vlastně generál-major státní bezpečnosti Pitirim Fedorovič Dobromravov, pravá ruka náčelníka 13. oddělení NKVD.
V temné partyzánské noci bradatí dědové se radovali, že nyní je dovoleno s rozmáchnutou rukou se křižovat, a potom u lágrového ohně vyprávěli mladým partyzánům pohádku, že v té nejtemnější noci, když se blýská a z dálky duní hrom, když slaví svůj svátek nečistá síla, tehdy do partyzánských týlů přilétá z Moskvy sám ďábel v uniformě generála státní bezpečnosti.
– Takový zrzavý. A oči má zelené. A je bledý jako mrtvola, hlásil bradáč. – Padneš mu na oči a nejsi více mezi živými na tomto světě.
– To je strašné, strýčku! – vykřikla mladá partyzánka.
– Ty huso, pokřižuj se radši, radil jí bradáč. Šeptem se ozvaly zvuky, že ze zemljanky, z které generál-ďábel učinil svoji kancelář a byt, v noci se někdy ozývaly zvuky primitivní písničky o zrazené lásce a kozí baryton k tomu podzpěvoval:
Za trest celý svět se zatřese,
Užasne i sá-ám sataná-áš!
A po nočním nebi od kraje do kraje, při záblescích dynamitu a za hřmění hromu, v záři požárů chodila smrt. Zmizely z Rudé armády zednářské trojúhelníky, kubíky a obdélníky, na jejich místě se objevilo staré carské lemování. Stalin zavedl nový kodex cti pro důstojníky, včetně pokrčení kolena při políbení gardistů před bojem a zastřelení zbabělců před celou jednotkou po boji. Málo rytířských dekorací se mohlo chlubit takovým čestným kodexem, jako měla sovětská garda.
Premiér spojenecké Anglie Winston Churchill oslavoval své 70. narozeniny. Ten den všechny sovětské noviny přinesly vřelé blahopřání od vlády, i s intimní fotografií jubilanta: ve svém volném čase, premiér odpočívá od služby státu s cihlou a s lopatkou v ruce a staví si besídku ve své zahradě.
To zdůrazňovalo proletářskou solitaritu s proletářskou náklonností muže, který miluje manuelní práci. Kdo nenachází tuto fotografii v oficiální biografii, nechť se podívá do sovětských novin.
Hitler, když dělal svá rozhodnutí, obyčejně se neradil s nikým. Jen v případě velmi vážném, bral na poradu svého astrologa Wilhelma Krafta. Když se to Churchill dozvěděl, nařídil uvést do anglické armády svého astrologa, aby podle hvězd předvídal řešení Hitlera. Ale 13. oddělení nevěřilo ani Hitlerovi, ani Churchillovi a už dávno mělo svého specialistu s dalekohledem, aby sledoval, co budou dělat oba dva.
* * *
Jak se pídili po středověkých knihách, pracovníci institutu se dozvěděli, že svatí příjemně voní a hříšníci nepříjemně páchnou, někdy dokonce smrdí sírou. Od té doby jako poslední vymoženost vědy, operativní technici bedlivě čuchali k zahraničním diplomatům.
V mozkovém trustu profesora Rudněva se řešila i otázka, odkud se v mozku Hitlera vzala myšlenka nacismu, to jest vyšší rasy, vyvoleného národa? Byla to nová myšlenka? Nebo ji Hitler někde ukradl? A od koho? Komu tato myšlenka poprvé přišla na mysl?
Taková jednoduchá otázka! Ale pokuste se na ni dát odpověď! (Radši jen šeptem). Ačkoliv, odpověď se nachází už v Bibli. Kromě toho, odpověď odpovídá prvnímu zákonu marxismu o jednotě a boji protikladů.
* * *
Sovětská armáda postupovala. Na tržnicích od Němců osvobozených měst, jako ve středověku, veřejně věšeli ty, kdo spolupracoval se spolkem satana a antikrista, kterou zobrazoval Hitler. Pro žáky nových suvorovských vojenských škol zavedli bílé rukavičky a jako za dobrých Starých časů, zazvučely mazurky i polonézy.
Všechna tato nová pravidla vycházela z mozkového centra, v němž teď vědečtí pracovníci nosili bílé pláště, pod kterými byla unifoma NKVD. V tom všem, za zády Stalinovými, stál jeho rudý kardinál, doktor sociálních věd, tmář a obskurant Maxim Rudněv.
Ale čím víc medajlí se objevovalo na hrudi generála Rudněva, tím byl mlčenlivější. Kolem jeho osoby chodily chmurné legendy, že ďáblův generál nejednou hledal smrt v boji, ale nenacházel; že ho nebere ani kulka, ani oheň, ani voda; že podepsal svazek s ďáblem a tedy nemůže zemřít, dokud nevyprší jeho lhůta.
Kromě Borise, nikdo jiný na světě nevěděl, že za všemi těmito divnými věcmi, jako bledý přízrak, svítilo andělské líčko mrtvé krasavice ženy, kterou on sám kdysi přivedl do jejich domu. Té samé Olgy, která, aby ohřála svoji rybí marťánskou krev, věčně se halila do bílého šátku z angorské vlny, která tancovala jako dřevo a líbala, aniž by pootevřela rty. Té tiché madony, ke které láska zavedla Maxima na tuhle stranu dobra a zla, na tuhle stranu života a smrti.
Když viděl neobyčejnou kariéru Maxima, Boris nevěděl, co má dělat. Podle svého zvyku pokoušel se mu smát, jako kdysi v dětství, když Maxim jedl lžicí v levé ruce, nebo když předváděl své umění hýbat ušima. Ale když si vzpomněl, čím se teď Maxim zabývá, do smíchu mu vůbec nebylo. Někdy se mu zdálo, že se snad doopravdy starší bratr spojil s čertem.
A proto ohledně nečisté síly, mladší bratr zaujal oportunistskou pozici Nevěřícího Tomáše. Smál se znakům a pověrám, ale současně neměl rád černé kočky a nevybíral si číslo 13. To se mu zdálo dostatečnou ochranou od nečisté síly v naší racionální době. [V osobě Borise autor píše vlastně svůj životopis, pozn. př.].
V předvečer války Boris dokončil techniku, zavřel svůj diplom inženýra do šuplíku stolu a hned odjel na frontu. Tak došel od Moskvy až do Berlína. Po válce, vzhledem k novým poválečným potřebám a vzhledem k stranické disciplině, byl jmenován na post instruktora Agitpropu neboli „Správy Agitace a Propagandy ústředního výboru veliké komunistické strany bolševiků”.
Maxim zakončil vojnu jako trojnásobný Hrdina SSSR a maršál státní bezpečnosti SSSR. Ale v novinách se o tom nic nehlásilo. Čím výše postupoval Maxim, tím více se snažil zůstávat ve stínu. Během doby válečného spolku s ďáblem, Maxim se zřejmě něco naučil od svého spojence, který vždy pracuje ve tmě, zezadu a obráceně.
Tak čirou náhodou starší bratr, místo profesora historie, stal se maršálem Státní Bezpečnosti a mladší bratr, místo inženýra mechaniky, inženýr lidských duší. [Avšak bratr Klimova ve SB nepracoval, pozn. př.].
Za války potichu zemřeli jejich rodiče, kteří pojili oba bratry, a rodina Rudněvů se rozpadla. Maxim se ubytoval v starém a podivném zámečku, který zcela vyhovoval jeho divným pokusům. A Boris, když se vrátil z fronty a stal se instruktorem Agitpropu, také si vzal vlastní byt.
Navzdory neuvěřitelné kariéře svého bratra, Boris jako dřív stavil se k náboženství dost skepticky. Tím spíš, že jako instruktor Agitpropu musel dokazovat lidem, že ani Bůh, ani čert neexistují, pouze Lenin a Stalin. A proto se s Maximem stýkal jen zřídka a nikomu neříkal, že jeho bratr je maršál NKVD.
Záhadná činnost a divné jednání Maximovo vyvolávaly v něm jakousi nepochopitelnou nepřízeň. Maxim, který zůstal sám na širém světě, to cítil a bolestně ho mrzelo jednání jediného bratra.
Brzo po válce NKVD přejmenovali na MVD. Z vědecko-výzkumného institutu profesora Rudněva udělali mocný ústav, umístěný do samostatného nového domu na břehu řeky Moskvy. Ale na dveřích tohoto domu nebyl žádný nápis, přesto všichni vědečtí pracovníci tohoto ústavu jako dříve nosili pod bílými plášti uniformu NKVD-MVD. Nyní sledovali činnost ďábla po celém světě. Toho samého ďábla, knížete tohoto světa, za kterým se kdysi neúspěšně honila středověká inkvizice a kterého profesor Rudněv zapojil do služby sovětskému režimu.
Za zvláštní zásluhy během války, maršál státní bezpečnosti Maxim Rudněv byl jmenován prvním náměstkem ministra vnitra SSSR. Nyní levák Maxim mohl zničit kohokoliv jediným škrtnutím pera. Tak se vyplnilo jeho dětské přání, když prosil Boha udělat ho velkým a silným.
Další kapitola
Přejít na OBSAH