I nemohl žádný, ani na nebi, ani na zemi, ani pod zemí, otevříti tu knihu, ani pohleděti do ní.
Zjevení sv. Jana 5:3
O soudní praxi NKVD se říká: Když mají člověka, paragraf proti němu vždy najdou. K potvrzení této pravdy sloužila černokněžnická knihovna Maximova, kde míchal dohromady všelijaké pseudovědecké nesmysly a tuto alchymii se snažil aplikovat na současnost.
Navenek se snažil dávat své sbírce chronologický vzhled. Tak, jedna z kapitol začínala studií Merežkovského o Atlantidě. Co mohl znát průměrný spisovatel Merežkovský o legendární Atlantidě, o které sám Platón se zmiňuje jen okrajově a která, podle legendy, potopila se na dno Atlantského oceánu v důsledku celosvětové potopy mnoho tisíciletí před naším letopočtem, prý jako trest za některé hříchy? Maxim viděl v tom jakousi paralelu se smrtí carského Ruska.
V pokoji u Maxima seděli dva jeho nejbližší spolupracovníci z 13. divize NKVD. Jedním z nich byl plukovník lékařské služby NKVD Ivan Vasilevič Bykov a současně profesor psychopatologie, hubený muž s brýlemi s obroučkami ze zvířecího rohu. Měl posměšnou jiskérku v očích, a na jeho klopách pobleskoval hádek, přilepený k číši s jedem – symbol moudrosti medicinského oboru.
Druhý byl plukovník technické služby NKVD Pitirim Fedorovič Dobromravov, současně profesor historie náboženství, mladý, úspěšný muž s ruměnnou tváří a nadýchanou bradou, ohromného růstu a rovněž s ohromnou zbraní na opasku. Na klopách leskly se mu ikony technické služby NKVD – zkřížené sekery, připomínající ne zcela hasiče, ne zcela středověkou inkvizici.
– Poslyšte, – řekl Boris – Atlantida má nějaký vztah k práci NKVD?
– Má, a jaký, – odpověděl plukovník Dobromravov a pohladil si vousy. – V tomto případě, ani ne tak Atlantida, jako sám Merežkovský. Typický bohohledač. A ti, pod záminkou hledání Boha, oslavují ďábla. Hledači Boha, žijící ve společné domácnosti s čarodějnicemi.
– Promiňte, ale vždyť Merežkovskij byl ženatý s básnířkou Zinajdou Gippius.
– No právě. Ona dokonce když psala, pletla si "on" a "ona".
– No a co?
– Když člověk začne si plést "on" a "ona", – plukovník zvedl prst – tak to smrdí ďábly incubbus a succubus [mužský a ženský ďábel]. A to je, promiňte, v linii NKVD.
Nedaleko stál francouzský utopický román od Pierre Benoita "Atlantis", kde tajemná královna Atlantidy každé ráno posílá svého nočního milence na smrt. Typická braková literatura pro znuděné dámy. Dokonce i obálka je žlutá. A profesoři 13. oddělení NKVD dělají z této bulvární literatury jakési politické závěry.
Chopiv se bohyně Diany, která v římské mytologii byla patronkou lovu, měsíce a panenství, 13.oddělení NKVD přišilo této bohyni záležitost dianských kultů. Nejprve do tohoto případu připletli Amazonky, které, jak se ukázalo, se tak nazývaly ne proto, že by žily na březích Amazonky, jak si většina lidí myslí, ale protože řecky amazonka znamená "bezhrudní", neboť z důvodu pohodlí při střelbě lukem, amazonky si pálily pravé ňadro. Tyto vojenské krasavice žily ve scythských stepích u Černého moře.
– Za každým mytem je kus pravdy, – řekl Bykov, plukovník lékařské služby. – Spalování prsu – to je jistě mýtus. Ale pokud svléknete sto žen, vždycky najdete několik, které mají pravé a levé prsy různých velikostí. Někdy jeden je normální, a druhý žádný. To jsou moderní Amazonky.
– A na co to potřebuje NKVD?
– Někdy je to vnější znamení té kategorie žen, které můj ctěný kolega Pitirim Fedorovič přehnaně zve čarodějnice, – usmál se doktor. – Tato kategorie je velmi vágní a doporučuje se opatrnost.
Za Amazonkami následovalo několik solidních prací z antropologie s popisem kultu matriarchátu, jak u některých národů ženy velely mužům, a co z toho bylo. Závěr byl následující: pokud v nějaké rodině je matriarchát, podle názoru 13. oddělení je to špatné znamení, a na taková individua nutno obrátit pozornost.
Aby udržel vzhled vědy, Maxim šel od celku k detailům. Tak, komisaři státní bezpečnosti SSSR se z nějakého důvodu nelíbila biblická Salomé, veselá mladá dáma, která rozptylovala krále Herodese a vynalezla tanec sedmi závojů, vlastně americký striptýz. Vzhledem k tomu, že prostý lid často mluvil o hoších z NKVD jako o zrůdách, rusky iródách, a Iród je latinsky Herodes, Maxim neměl nic proti králi Herodovi. Ale protože podle pravidel 13. divize děti zodpovídají za své rodiče a naopak, Maxim obrátil pozornost od Salomé na její matku, starušku Herodiadu, která naučila svou dceru všechny druhy ohavností.
Jako důkaz své moci nad muži, Salome dostala chuť svádět svatého Jana Křtitele, a když se jí to nepodařilo, pod vlivem své matky a za pomoci různých ženských intrik vyprosila si od Heroda hlavu světce. Jako správný puritán, Maxim pocítil sympatie k Janu Křtiteli a vzal Salome pod dozor, coby biblický nekalý živel.
Pak otevřel Věc Messalina. To byla milující manželka římského císaře Claudia, kterého přestaly bavit falešné zprávy, že jeho manželka má víc milovníků, než vlasů na hlavě. Nakonec nařídil uříznout jí hlavu. Samozřejmě, že Maxim byl na straně císaře, a věřil, že ve všem je vinná ubohá Messalina.
Ve středověku se věřilo, že jednou za rok – na noc filipojakubskou, tedy v noci na 1. květen, všechny nečisté síly, totiž zlí duchové z celé Evropy, se slétají na horu Brokkenberg, kde vystrojily grandiózní šabát čarodějnic. [V tuto noc roku 1776 zakončil Adam Weishaupt svůj plán na světovládu ďábla a proto, podle Myrona Fagana, 1. máj byl zvolen jako komunistický svátek.]
Takže když si přečetli plno různých herezí, profesoři 13. oddělení začali tvrdit, že sovětský svátek 1. máje, mezinárodní svátek solidarity pracujících, kdy lidé pějí a tancují na náměstích Moskvy, není z hlediska vyšší sociologie nic jiného, než přežitek noci Walpurgské, kdy vědmy, slavící svoji solidaritu, pěly a tancovaly na kopci Brokkenberg, a to zase je pozůstatek pohanských oslav jara a plodnosti, které za časů antického Říma byly doprovázeny všeobecnou pitkou na počest boha Bakcha a zvaly se tedy bacchanálie.
Inspirováni svojí toxickou kuchyní, invizitoři 13. oddělení házeli do jednoho kotle vše: jak svaté, tak i hříšníky. Dozvěděli se, že název Walpurgská noc pocházel od svaté Walpurgy, která žila v 8. století, byla jeptiškou a zasvětila celý svůj život organizaci ženských klášterů. Tato energetická světice byla dcerou svatého Richarda, saského krále, který se oženil s dcerou svatého Boniface.
– Hmm, celá svatá rodina, – řekl Boris. – Ale proč si čarodějnice zvolili Walpurgu za svou patronku?
– Víte, mladý muži, svatí a hříšníci, to jsou dvě strany téhož problému, pravil profesor technických služeb NKVD. – Například v Americe, 1. listopadu je svátek Všech Svatých. Je to oficiálně. A den předtím, večer, je Halloween, semi-oficiální oslava všech zlých sil. Někteří lidé tento svátek slaví vážně a to my sledujeme.
Bylo zřejmé, že NKVD profesor zná svou práci velmi důkladně: – Ale všimněte si, že svátek hříšníků přechází na svátek svatých. Proto, Dostojevskij říká, že když nehřešíš, nebudeš se kát, a když se nebudeš kát, nedojdeš spásy.
– A v ruských pohanských kultech, – dodal – pálení čarodějnic odpovídalo jarnímu svátku Rudá hůrka, první pondělí po neděli sv. Fomy [též svátek Antipaska, je 22.4.2012].
– Pitirime Fedoroviči, a k čemu je vám to všechno?
– No, k čemu... Například, čarodějnice rády se žení v den Rudé Hůrky. Proto vždy kontrolujeme datum sňatku našich klientů.
Říká se, že k laikovi ke svádění je přidělen jeden čert, k mnichovi deset a ke světci celá stovka čertů. Proto, inkvizice NKVD pečlivě studovala životopisy světců v naději, že pochytají čerty, kterých se musí kolem jen hemžit.
A takto se 13. oddělení dostalo až k Johance z Arku. V roce 1429, tato vesnická dívka, které mystické hlasy našeptaly, že je jí svěřen úkol zachránit Francii, oblékla si brnění, vzala meč a vedla francouzskou armádu do boje proti Angličanům a dobyla město Orleans, díky čemuž ji zvou panna Orleanská.
Ale brzy se Johanka z Arku dostala do rukou nepřátel a podle kroniky, coby čarodějnice, věštkyně, falešná prorokyně, spolupracovnice s nečistou silou, vědma, kacířka, libující si v krveprolití a nemravnosti atd., tato svatá děva byl odsouzena k mučednické smrti.
Po dlouhou dobu o Johance z Arku existovaly velmi protichůdné názory. Ve svém dramatu "Henry VI", Shakespeare jí ukázal jako vědmu. Posměvač Voltaire se jí vysmíval, ale idealista Schiller ji idealizoval ve své "Panně Orleánské." Dokonce i církev váhala pět století, teprv až v roce 1920 ji vysvětili za svatou. Ale inkvizice NKVD, jelikož Johanka nosila meč, ji zařadila mezi amazonky.
Co se týká čertů, kteří podle legendy vždy se motají okolo svatých, zde zaujala sovětskou inkvizici osoba jistého Gilles de Rais. Tento feudální baron, jeden z nejmocnějších lidí ve Francii, který měl vliv i na královský dvůr a měl bohatství, jež mu záviděl sám král, je známý tím, že nesnášel ženy. Ale když se poprvé setkal s osmnáctiletou Johankou z Arku, udělala na 25-letého Gillese takový dojem, že se za ni přimluvil před královým dauphinem, a ten pak Johanku udělal šéfem francouzské armády.
V následné kampani Gilles neoblomně Johanku doprovázel, a v boji o pevnost svatého Augustina, kdy Johanka byla zraněna a všichni ji opustili, jediný Gilles zůstal při ní a zachránil jí život. Když po několika měsících, díky nerozhodnosti dauphina, Johanka byl upálena, Gilles, který se mezitím stal maršálem Francie, na protest opustil královskou službu.
O devět let později, 13.září 1440 proslulý baron Gilles de Rais, poradce krále a maršál Francie ve věku 36 let, byl zatčen a předveden před inkvizici na základě obvinění z kacířství, rouhání, alchymie, uctívání ďábla, homosexuality a vraždy. Ukazuje se, že Gilles de Rais, kdysi horlivý obdivovatel a nejbližší člověk svaté Johanky z Arku, v soukromém životě dal si za úkol, naučit se metafyziku zla.
S bandou svých kumpánů 18 lidí, dělal v okolních polích a lesích hony podobné lovu na zajíce. Nelovili však zajíce, ale děti, především pastevce. Ve svém zámku Tiffauge, ve hrobce kaple svatého Vincence, Gilles de Rais zřídlil speciální kamenný oltář, kde v době půlnoční provozoval černou mágii, zvěrsky mučil chycené děti a zabíjel je nejhoršími, nelidskými metodami. To vše jako oběť ďáblu.
Když u soudu inkvizice baron de Rais pronášel se všemi podrobnostmi plné přiznání ve svých zločinech, jak páral dětem břicha, jak seděl na umírajících jak na koni a chechtal se při pohledu na jejich křeče, jak dával uřezané hlavy ke své posteli, aby ráno ještě jednou mohl se jimi potěšit, tehdy prezident tribunálu, Nantský biskup vstal, přistoupil ke kříži, který visel za zády soudců, a zahalil tvář Kristovu černou rouškou.
Od středověku až po naše dny historie znala málo takových podivínů, jako de Rais, který měl na svědomí 134 obětí. Navarrský král Karel, kterého za podobnou činnost inkvizice za živa upálila roku 1387, byl daleko za ním. Následující zločinec podobného stylu, Vasche, několik století později, umučil a zabil pouze 18 pastevců. Slavný markýz Sade, který nikoho nezabil, byl ve srovnání s nimi úplný beránek.
Jméno Gilles de Rais upadlo v zapomnění, ale jeho činnost posloužila legendě o Modrovousu. Podle protokolů totiž přiznal, že si myl plnovous krví svých obětí. V úterý 26. října 1440 v 11 hodin dopoledne byl baron Gilles de Rais, bývalý rádce krále, maršál Francie a stoupenec Panny Orléanské, pověšen za šíji dokud nenastala smrt a poté předán ohni, současně se dvěma svými kumpány na náměstí La Madeleine v Nantes.
Profesor Dobromravov i zde neopomněl pochválit humánnost středověké inkvizice. Gillesa nesoudil jeden soud, ale dva – duchovní i občanský. Když odsoudila jeho duši, církev předala jeho tělo občanskému soudu.
Důkazy jeho viny by byly dostatečné i pro současný soud, nikoliv pro tribunál inkvizice. Aby byla zachráněna duše hříšníka, vyžadovalo se pokání. A v tomto ohledu moskevské procesy přesně sledovaly klasické metody inkvizice.
Přesto velební páni inkvizice byli mnohem liberálnější než NKVD, ale i libovolný soud. Když baron de Rais veřejně litoval svých zločinů, když poklekl v přeplněném sále před křížem a v slzách prosil odpuštění od Boha a od rodičů dětí, které obětoval ďáblovi, tehdy prezident tribunálu, biskup z Nantes, byl tak dojat, že vstal a šel obejmout souzeného. Mohlo by se něco podobného stát u současného soudu? A ještě u takového zločince?
Po vynesení trestu smrti baron de Rais nežádal od soudu žádné shovívavosti. Pouze poprosil biskupa, aby se lidi pomodlili za pokoj jeho hříšné duše. Biskup mu vyhověl a před popravou dal rozeznít všechny zvony, procesí pělo psalmy za klid duše hříšníka, který to pozoroval z okna vězení.
– Jak to bylo hezké, – zvolal profesor Dobromravov.
Třebaže de Rais žil nečestné, umřel čestně. Prosil, aby ho pověsili dříve, než své kumpány, aby jim ukázal příklad, jak vykoupit své hříchy. Profesor Bykov zde skepticky poznamenal, že podobně, jako Neron nebo Kaligula, které si vzal za vzor, byl v duši umělec, který chtěl sehrát představení své vlastní smrti.
Před smrtí svěřil svou duši svatému Jakubu a svatému Michalu – těm samým svatým, kterým svěřila svou duši Johanka z Arku. Nějaká tajná nit pojila tyto tolik odlišné lidi nejen v životě, ale i v smrti. Proč vlastně de Rais, nenávidějící ženy, se stal spojencem Panny Orleánské? A proč to tak zajímá NKVD?
– To je jasné. Ten de Rais musel být stejným sadistou, jako de Sade, řekl Boris. – A co dál?
– Gilles de Rais a Jana z Arku byli zcela stejní lidé, – řekl profesor Bykov. – A oni to dobře věděli. Jediný rozdíl, Gilles využíval svých neřestí jaksi privátně, proto ho pověsili. A Jana využila ty samé duševní podněty, řekněme to přímo, své špatné vlastnosti, ve službě státu. Proto o ní diskutovali pět set let, než ji prohlásili za svatou. Ale technicky měli pravdu i ti, kteří ji upálili jako čarodějnici libující si v krveprolití. [Podle jiných pramenů, zděšena prolitou krví, Johanka chtěla odstoupit a vrátit se do své vesnice.]
Vidíte, mladý muži, vše spočívá v tom, že podobnými lidmi se hemží každá revoluce. V ní mohou dát průchod svým patologickým pohnutkám pod rouškou revoluční nutnosti. A rozlište mi, kdo je svatý hříšník a kdo hříšný světec. Například, před francouzskou revolucí markýz de Sade většinu času proseděl ve vězeních. Revoluce však jej nejen propustila z vězení, ale jmenovala ho – čím? Soudcem revolučního tribunálu!! Když nic nevíte o de Rais a Janě z Arku, nepochopíte Marata a Robespierra, Dzeržinského a Ježova. Jakobíni francouzké revoluce mají jméno podle toho samého svatého Jakuba, kterému odkázali svou duši Gilles de Rais a Jana z Arku.
Když listoval v Maximových knihách a pročítal zatržené odstavce, Boris konstatoval, že po panně Orleánské, sovětská inkvizice si vzala na paškál Kateřinu Velikou. Nezajímaly ji však památníky slávy, které si postavila, ale právní a morální aspekty jejího panování. V tomto ohledu legálně byla Němka a usurpátorka ruského trůnu, který uchvátila za pomoci svých milenců; dále byla vražednicí, která pomocí těch samých milenců poslala na onen svět svého muže, přiblblého Petra III, vnuka Petra Velikého; dále byla velikou zpustlicí, která kromě kupy nezákonných děti zanechala po sobě ještě hloupějšího následníka trůnu Pavla I, který se jejímu favoritu Saltykovu podobal jak dvě kapky vody.
Pro moralisty z 13. oddělení, Kateřina byla prostě ruskou Messalinou, které nedokázali včas srubit hlavu. Kromě toho, podezřívali matičku carevnu za spoluúčast ve hnutí matriarchátním.
– Co mají vlastně společné Jana z Arku a Kateřina Veliká? – zeptal se Boris.
– Zákon jednoty protikladů, odpověděl doktor Bykov. – Když je postavíte vedle sebe, vznikne jeden celek.
– Jak to mám chápat?
– Je to věc trochu speciální. Jana z Arku byla nejen pannou, ale i nenáviděla muže, jako Gilles de Rais nenáviděl ženy. A Kateřina Veliká naopak milovala muže víc než se sluší.
– A kde je ta jednota?
– Uznává se, že Kateřina byla svého druhu nymfomanka. Jenomže z hlediska psychologie, taková žena nemůže doopravdy milovat žádného muže. Proto muže neustále mění.
– A dá se to vyléčit?
– Takového léku se mnozí pacienti bojí. Někdy od toho může vyléčit pouze jiná žena. Taková, jako byla Jana z Arcu.
– Aha, tehdy dojde k jednotě protikladů?
– Ano, dostáváme psychologickou nulu. Jenže tehdy by se Jana nestala Orleánskou a Kateřina těžko by byla Velikou.
Po dianických kultech, po amazonkách a matriarchátu, tmáři z NKVD se dohrabali k historii sufražetek. K těmto statečným bojovnicím za emancipaci žen se chovali bez respektu a pokládali je za moderní amazonky. Ta velká slova a skvělé myšlenky, které sufražetky pronášely na svých shromáždeních, sloužily prý jen k zamaskování jejich jediné touhy rovnoprávnosti s muži, totiž nosit dlouhé kalhoty.
Jedna knížka s červeným razítkem NKVD se nazývala „Emancipace žen ve světle psychopatologie”. Ne darmo se říkalo o NKVD: dej jim člověka, příčinu k zavření si najdou.
Maximova knihovna přecházela do současnosti a dostávala formu služebního archivu. Hle svazek s různými klazulemi na jednu z nejzáslužnějších babiček ruské revoluce – madam Kollontaj. Dcera carského generála byla tak třídně uvědomělá, že ještě v dívčím věku přimknula k podzemní činnosti bolševiků a účastnila se revoluce.
Tato rudá sufražetka aktivně spolužila s revolučním námořnictvem a proslavila se jako apoštol volné lásky. Byla zde na fotografii ve skupině dvanácti apoštolů ve hlavě s Leninem, jediná žena uprostřed. Dokonce sám Stalin chyběl, zato ona – Kollontaj – nikoliv. Mířila tedy dost vysoko. A zde další fotografie z mládí, s rozpuštěnými vlasy a rozšířenými zornicemi.
– Ivane Vasiljeviči, co to má za oči, je opilá?
– Kokajn šňupala, odvětil medik NKVD.
Potom tato porodní babka Říjnové revoluce byla velvyslankyní ve Švédsku. Byla to jediná žena na tak vysokém diplomatickém postu. Namísto, aby v deskách byly seznamy zásluh Kollonaj, byly tam pod razítkem "Přísně tajné" odpovědi na otázky těch lidí, kteři znali intimní život této kněžky volné lásky.
Podobně vypadala záležitost Jeleny Stasové, nejbližší spolupracovnice Lenina a potom sekretářky Stalina, která, původem z vysoké šlechty, se také projevila natolik emancipovaná, že celý svůj život zasvětila neúprosnému ničení této šlechty. Jako sekretářka ústředního výboru strany, tato milá dáma se nezabývala ani školami, ani dejme tomu sirotčinci, ale vedla 5. oddělení ústředního komitétu – zahraniční špionáž.
A ještě jedna sufražetka. Stará bolševicka Zemljačka, malinká jak opička, vyschlá jak ostatky svatého, staruška se cvikrem na nosu. Vyznamenala se tím, že během občanské války současně s maďarským komunistou Bela Kunem tři roky řídila krymskou Čeku tak dobře, že Černé moře zčervenalo prolitou krví. Aby byla vzorem revolučního uvědomění, vlastnoručně popravovala zajaté bílé důstojníky.
– Milé babičky, že ano? – ušklíbl se doktor Bykov.
Kupodivu, během lovu za nečistou silou, inkvizice NKVD podkopávala všechny komunistické světce. Vedle stála tlustá dokumentace o Dolores Ibarruri (Passionaria), plamenné řečnici z španělské občanské války. Manželka republikánského premiéra Negrina, byla hlavou španělské komunistické strany a zúčastnila se občanské války aktivněji než její manžel. A ona také se bavila tím, že osobně odstřelovala zajatce.
Když to s válkou bylo špatné, nechala svého republikánského manžela platit za její komunistické hříchy a uprchla do Moskvy. Do poznámky 13. oddělení vklouzla lítost, že v současném Španělsku už nemají Torquemadu, který by seznámil takového řečníka s tribunálem inkvizice.
Následující svazek začal s odkazem na entomologii jakýchsi pavouků, u kterých samička po svatební noci požírá svého manžela. Vedle je pavouku podobná fyzionomie Anny Paukerové se rty povytáhnutými do formy trubky, zřejmě se chystala na někoho plivnout.
V době čistky moskevské Kominterny, pavoučice Paukerka donesla na svého muže a ten byl obviněn z trockismu. Před smrtí prošel Marcel Pauker 13. oddělením, kde si zapsali podrobné údaje i o jeho pavoučici. Kupodivu, netýkaly se jejího politického přesvědčení, nýbrž techniky její lásky.
Následoval abecední seznam všech milovníků Anny Paukerové, velmi podobný seznamu všech členů Kominterny. A za ním byl druhý seznam – koho z nich tato láskyplná dáma dovedla před popravčí četu ve sklepích NKVD.
– Vidíte, řekl doktor Bykov, – ona dělala totéž, co atlantská královna. A proto my se zajímáme i o Atlantidu.
Tou dobou komisař státní bezpečnosti Maxim Rudněv odpočíval od lovení nečistých sil a rozptyloval se svým akvariem. Jedna z jeho zlatých rybek onemocněla trávicími potížemi a Maxim s vyhrnutými rukávy přenášel nemocnou rybku do samostatné nádoby, naplněné slabým roztokem mirabilitu [Glauberova sůl, Na2SO4 · 10H2O].
– Maxi, řekl Boris. Vy vše vztahujete k otázce sexuální. To je trošku cítit freudovou psychoanalyzou. Ta je přece u nás oficiálně zakázaná.
– Ano, freudismus je zakázaný nejen od komunistů, ale i od katolické církve. Protože freudismus plete pravdu se lží. Nezasvěcenému člověku pak je těžko rozeznat, kde je pravda a kde lež.
– No dobrá, namítl Boris. – Ale co to všechno je?
Maxim seděl na bobku, prstem čeřil vodu a mumlal si pod nos jako šaman během nějakého rituálu: – Hmm, co je to všechno? To je... to je otázka o sedmi pečetích. A na tu neodpoví ani Freud, ani sám římský papež.
– No a vy o tom něco víte?
– Zajisté, zasmál se komisař státní bezpečnosti SSSR. My víme všechno.
Další kapitola
Přejít na OBSAH