A z úst jeho vycházel meč ostrý, aby jím bil národy. I chopil draka, hada toho starého, kterýž jest ďábel a satan, i svázal jej za tisíc let.
Zjevení sv. Jana 19:15 a 20:2
Čím více řádila Veliká Čistka, tím častěji Boris pátral v pokoji náčelníka 13. oddělení NKVD, ve snaze rozluštit tajemství tohoto záhadného čištění. Na stole Maxima ležely úryvky z mezinárodního tisku, kde se hodně psalo o lovu na čarodějnice v SSSR, rozhořčovali se nad tím – ale nikdo nic nechápal.
Během jedné z těchto prohlídek, Boris narazil na žlutou složku s nápisem „Věc 69/PL. – Páni lidských duší”. Když zalistoval uvnitř, Boris si vzpomněl na věc "Modrá hvězda", jak bolestně z duše volal Maxim: „Kdybych jen to věděl dřív! Kolik bolesti a neštěstí – a jen proto, že jsem to nevěděl.” To se odehrálo, když Maxim zjistil, že jeho mrtvá krasavice, byť vypadala jako tichý anděl, ve skutečnosti byla jakási míšenka, napůl poloanděl a polomarťanka, napůl směs satana a antikrista.
Tehdy se Maxim začal zajímat, proč se o tom tak málo píše v tisku? Proč mlčí spisovatelé a básníci? Proč neplní svou občanskou povinnost – upozornit spoluobčany na nebezpečí, které pochází od satana a antikrista? A pokud o tom píší, proč nedochází do konce a něco zamlčují? A tehdy dal Maxim svému Výzkumnému ústavu NKVD rozkaz provést o tom speciální vyšetřování.
Spisovatele a básníky odedávna nazývali pány lidské duše. V době sovětské jim říkali inženýři lidských duší. Žlutá složka obsahovala výsledky vyšetřování o těchto vládcích duší.
Mozkový trust profesora Rudněva začal vyšetřování s básníky. A aby mělo solidní historické základy, jak se předpokládá od seriózního vědeckého výzkumu, začalo se s odkazy na starověké autority. A tyto autority antické říkají následující:
Řecký filosof Aristoteles, největší kapacita antického světa, ohledně vztahu mezi umem a nerozumem, napsal, že geniálnost i šílenství se objevují nejčastěji u básníků.
Filosof Demokritos, jeden ze zakladatelů materialismu, řekl rovnou, že člověka se zdravým rozumem nepokládá za skutečného básníka.
A slavný filosof Platon, jeden ze zakladatelů objektivního idealismu, ve své knize "Stát" uvedl nutnou podmínku pro vybudování komunistické společnosti: vyhnat všechny básníky za hranice státu.
„Chudáci básníci!” – pomyslel Boris.
Aby zachovali objektivitu, odborníci z 13. divize prohlásili, že nejlepší ruský básník Puškin byl výjimkou z tohoto pravidla, že to byl čistý génius, génius slunce – tedy úplně normální člověk. Ale na radu starověkých filozofů, 13. divize rozhodla, že v zásadě poezie je příznak abnormality a že na básníky si musejí dát velký pozor.
„Kdo z nich má pravdu: filozofové či básníci?” – pomyslel si Boris. Vše se mu zdálo podivné, matoucí a nesrozumitelné.
Ale co přijde dál, bude připomínat chytré židovské vtipy. V takových anekdotách, pokud chcete vyřešit nějaký obtížný a delikátní úkol, stačí najít inteligentního žida, který vše okamžitě a velmi chytře udělá.
Tak postoupila i 13. divize NKVD. Aby vyřešil zmatený případ vládců lidských duší, think-tank profesora Rudněva si vzal na pomoc ne jednoho, ale hned tři, kdysi žijící chytré židy. A vysvětlil hned proč. Údajně proto, že kořeny tohoto případu nutno hledat v Bibli a v učení apoštolů. A to byla svého druhu židovská profese. Ti tři chytří židé, každý svým způsobem, jakoby prodloužili sérii biblických apoštolů.
Prvním apoštolem 13. oddělení byl profesor Lombroso, otec vědecké kriminologie, který byl vyhlášeným psychiatrem a správcem blázinců, kde sbíral svá pozorování. Proslavil se hlavně svou teorií, že genialita je těsně spojena s vyrozením, jednoduše řečeno s degenerací, která sama je spojena s duševními chorobami.
Kráčeje po této cestě, profesor Lombroso napsal učenou knihu, "Politické zločiny a zločinci," kde na základě bohatého materiálu faktů prokázal, že většina politických spiklenců a revolucionářů, ať už revoluce prohraje a jsou zastřeleni, jdou do vězení, na šibenici, nebo ať zvítězí a stanou se vůdci, diktátory, prezidenty, tedy knížaty tohoto světa, ve většině případů v podstatě jsou všichni šílení degeneráti a maniaci.
Nevede je láska ke svobodě, rovnosti a bratrství, o nichž stále křičí, ale maniacká, chorobná touha po moci, která je charakteristická pro určitou kategorii degenerátů. Jedná se o speciální komplex moci, který má speciální formuli. A pokud znáte formuli, tak...
Samozřejmě, že to vše strašně zajímalo 13. divizi NKVD. A zejména ta tajemná formule vlády. Jak by ne, profesor Lombroso je považován za otce vědecké kriminalistiky.
Druhým apoštolem 13. divize byl žák profesora Lombroso dr. Nordau Zyudfeld, kterého proslavila jeho kniha "Degenerace", v které rozebral na kousíčky všechny pány lidských duší 19. století, jako byli Nietzsche, Schopenhauer, Tolstoj, Zola, Flaubert, Baudelaire, Ibsen, a tak dále, a dospěl k smutnému závěru, že z hlediska mediciny všichni byli zjevní degeneráti a duševně nemocní. Tento objev přinesl doktorovi Nordau vážné nepříjemnosti. Zato majitelé duší, třebaže duševně choří, seděli klidně dál na svých podstavcích slávy.
Třetím apoštolem 13. divize byl známý dr. Freud, otec psychoanalýzy, který dokázal, že duševní choroba je obvykle spojována se sexuální perverzí a naopak. Proto když víte o jednom, můžete usuzovat o druhém.
Jinými slovy, géniální Freud tvrdil, že ďábel degenerace se skrývá na dvou místech – v hlavě a v kalhotách člověka. Ale není tak snadné koukat se do hlavy člověka. Nahlédnout do kalhot je mnohem jednodušší. Podle toho pak můžete posoudit, co se děje i v jeho hlavě. Ale přesně to hledali specialisté 13. divize NKVD.
Vždyť tím způsobem by šlo pochytat všechny politické odpůrce. Tak hele, strejdo, hezky sundat kalhoty a hýbni sebou! Prostě geniální myšlenka. Jediný háček je v tom, že do této pasti spadnou téměř všichni géniové.
Aby nedošlo k chybám, 13. oddělení NKVD si přibralo jako svědka ještě čtvrtého mazaného Žida. Byl jím apoštol filozofie existencionalismu Kierkegaard, hrbáč a věčný nespokojenec, který přišel s argumentem, že od doby vynálezu knihtisku ďábel žije v tiskařské černi. A protože média v naší době jsou svéhu druhu šestou mocností, která jaksi vládne světu, výsledkem je nemožnost propagovat křesťanství. Prostě dnes by to nebylo vytištěno.
Kupodivu, s Kierkegaardem plně souhlasí slavný francouzský spisovatel André Gide, který vážně tvrdí, že neexistuje kniha, která by nebyla napsána bez pomoci ďábla. Poznámka specialistů 13. divize: „Samozřejmě, sám homosexuál. Ale my tuto symboliku také známe.”
Vycházeje z tak solidního vědeckého základu, mozkový trust profesora Rudněva začal prověřovat tyto teorie v praxi. Prvním krokem bylo stáhnout kalhoty z velkého humanisty, Lva Tolstého, zasloužilého bohahledače, který byl z nějakého důvodu skandálně exkomunikován, proslulého hraběte, kterého sám Lenin nazýval zrcadlem ruské revoluce.
Aby nedošlo k nedorozumění, dali slovo samému Tolstému. Ve svém osobním deníku 29. listopadu 1851 napsal: „Nikdy jsem nemiloval ženu... ale často jsem se zamilovával do mužů... Zamiloval jsem se do muže, aniž bych ještě věděl, co je to pederastie... Například, Ďakov – chtěl jsem ho udusit polibky a plakat.”
Ve své "Zpovědi", Tolstoj napsal: „Cítil jsem se jako ne zcela duševně zdravý.”
V té samé době, jiný velký ruský spisovatel – Dostojevskij napsal: „O Lvu Tolstém... se říká, že se zcela pomátl”.
Na to Tolstoj odpovídal, že Dostojevský sám je nemocný, stejně jako všechny jeho románové postavy. Rozumí se tím nikoliv nemocný na žaludek, ale duševně nemocný.
„Pane Bože, – pomyslel si Boris – jaká je to výměna zdvořilostí mezi génii!”
Aby vyřešilo tento spor, 13. oddělení odkázalo na slavného psychiatra Rossolimo, který léčil Tolstého a dal následující diagnózu: „degenerativní dvojná konstituce: paranoidní i hysterická s převahou té první.”
Aby Tolstoj se neurazil, profesoři 13. divize vyhrabali několik freudovských psychoanalytiků, kteří za pomoci všelijakých fíglů-miglů spočítali, že v životě a díle Dostojevského také jsou nějaké „tendence homosexuálního druhu”. Smířili tak Tolstoje s Dostojevským: oba měli pravdu – oba byli nemocní.
Ve žlutém šanonu stálo také, že v mládí Dostojevskij byl členem kroužku revolučních Petraševců. Byl za to odsouzen k smrti, což bylo později změněno na tábor tvrdé práce. Tam byl zpracováván metodou Tolstého, který kázal „léčbu prací”. Potom se Dostojevskij se opravdu vyléčil ze svých revolučních názorů a stal se spisovatelem-reakcionářem. Později, ve svých "Běsích" [česky vyšlo pod názvem Posedlí], napsal o svých bývalých kamarádech Petraševcích, že to byla „nepřirozená a proti bohu i státu namířená společnost třináctky.”
„Divná věc, – pomyslel Boris – Dostojevskij vrhá jakési nejasné narážky na číslo 13. Ale Tolstoj, jakoby to udělal schválně, měl 13 dětí. A oba dva studuje 13. divize NKVD. Co to má znamenat ?”
V pořadí za hrabětem Tolstým sundali kalhoty velikému proletářskému spisovateli Maximu Gorkému. Tento bouřlivák revoluce ve své době napsal, že excentrici zkrášlují život. Ale on sám byl velký podivín. Ve věku 19 let se pokoušel se zastřelit. Pak se oženil – a brzy se rozvedli. Jeho dítě zůstalo u ženy a Gorkij si vzal adoptované dítě. A tady opravdu ukázal výstřednost.
Obyčejně se lidé snaží adoptovat dítě co možná nejmladší. Ale Gorkij, kterému tehdy bylo 35 let, adoptoval 19-letého chlapce. To je tedy opravdu, opravdu magor! Ale to není všechno. To adoptované dítě byl jakýsi Zinovij Svěrdlov, rodný bratr Jakova Svěrdlova, který potom, po revoluci, byl předsedou Ústředního výkonného výboru, to jest hlavou Sovětského státu!!
Tak v 13. oddělení začali si na Gorkého klást otázky. K čemu potřeboval ne malého chlapce, ale 19-letého? A nejen obyčejného chlapce, ale židovského? A ke všemu rodného bratra notorického revolucionáře? No a tak dále.
Jak listoval obsahem žluté složky, Boris si vzpomněl na věc lékařů-travičů z Kremlu. Tehdy, během historických moskevských procesů, doktor Levin veřejně, za přítomnosti zahraničního tisku, se přiznal, že Gorkij a jeho syn, nikoliv adoptovaný, nýbrž rodný syn, byli pomaloučku otráveni na příkaz šéfa NKVD Herschela Jagody. Dobrá, ale kdo to nařídil Herschelovi? A proč vlastně?
Podivné to bylo všechno. Koneckonců, velká čistka začala po atentátu na Kirova v Leningradě. A potom se říkalo, že v Leningradu, znenadání, během jedné noci, pozatýkali homosexuály. Všechny; znamená to, že už předem museli být středem pozornosti. Nedošlápli si pouze na tanečníky baletu, jinak by Leningrad zůstal bez baletu. Kromě toho, tanečníci nepracují hlavou, ale nohama a pro NKVD mohlo být lhostejné, co tanečníci mají v hlavě. Zato spisovatelé nepracují nohama, nýbrž hlavou...
A ještě jedna zvláštní věc. Po revoluci, včetně nejrůznějších revolučních svobod, i homosexuálové dostali naprostou svobodu. Poprvé za celou dobu existence Ruska, sodomie byla vyškrtnuta z nového, sovětského trestního zákoníku. A ve žluté složce se zdůrazňovalo, že podobná podivná věc se stala ve Francii po Velké francouzské revoluci.
Avšak krátce před Velkou Čistkou svoboda homosexuálů v SSSR skončila – pederasty znovu uvedli do trestního zákoníku.
To byla fakta. Ale fakta, jak říkal soudruh Stalin, jsou věc tvrdohlavá. Co však se skrývá za těmito fakty?
Čím více tajností 13. oddělení Boris zahlédl, tím méně chápal. Ze začátku si myslel, že se Maxim lehce pomátl. Ale nyní těch pomatených byl celý think-tank, mozkový trust, podobalo se to trustu bláznů. Dříve existovalo spiknutí kremelských lékařů-travitelů. A nyní v žlutém šanónu bylo jakési spiknutí lékařů-psychiatrů.
Z těch všech komplotů Borise nakonec zachvátila nuda. Proto zabouchnul věc vlastníků lidských duší a šel hrát volejbal.
* * *
Jednou z večera, když Maxim seděl doma, Boris na jeho stole viděl knihu z historie středověké inkvizice, z které zřejmě používal informace k zlepšení práce NKVD. V té knize se psalo, že v době honu na vědmy, v Evropě dopravili na onen svět 9 milionů čarodějnic a čarodějů.
– Oho! – řekl Boris. – Doopravdy 9 milionů?
– To píšou advokáti ďábla, – namítl doktor sociálních věd. – Oni schválně přehánějí. Důvěryhodnější zdroje udávají 30 tisíc. Přibližně za 300 let. To jest 100 lidí za rok – po celé Evropě. V kriminální statistice to není nijak moc.
– Ano, ale stejně... Pro nic za nic, shořet na hranici...
– Ne, nemáš úplně pravdu. Advokáti ďábla zamlčují, že smrti upálením téměř vždycky předcházely vážné přestupky – kriminální nebo politické. Za podobné skutky v té samé Evropě ještě dnes se vynáší trest smrti. A když se podíváš blíž, jsou to stejní lidé, jaké inkvizice likvidovala coby čaroděje. Rozdíl je jen v terminologii. To je vše.
– Žvást, – řekl student. – Babské nesmysly.
– Žvást... Když propukla Veliká francouzská revoluce, tak za tři roky na gillotinu šlo snad milion lidí. Ve většině případů, zcela nevinných. A potom se zjistilo, ze všichni vůdcové této revoluce byli lidmi toho samého typu, jaké dříve nazývali vědmami a čaroději. Tak co by bylo lepší: aby za 3 roky likvidovali 300 čarodějů, včetně všech vůdců revoluce, nebo milion nevinných useknutých hlav? A ta samá věc byla se sovětskou revolucí.
– Dobrá, – řekl Boris, – připusťme, že tomu tak bylo. Ale proč se o tom tak málo ví?
– Protože o tom ví mnoho lidí. Ale všichni budou mlčet, aby se neopařili. Proto v Evangeliu stojí psáno: mé jméno je legion. 90% této legie jsou lidé víceméně neškodní. Jakoby svatí. Jenže na zbývajících 10% legie připadá 90% všech přestupků lidského rodu. To jsou jaksi hříšníci. Avšak jakmile řekneš, o jakou legii vlastně jde, tak všichni, i svatí, i hříšníci, spustí takový řev... že je lepší o tom nemluvit.
Komisař státní bezpečnosti mávnul rukou: – Vlastně, je to složitý problém. Existují svatí hříšníci i hříšní světci. Kombinací je jak v kalejdoskopu. Vysvětloval jsem to Stalinovi, vysvětloval. Ale on mi řekl: „Zažeň je všechny na Sibiř. I svaté, i hříšníky!”
Maxim se jaksi prořekl, že plány Veliké čistky předvídají likvidaci nebo izolaci 5% obyvatelstva SSSR. Při počtu obyvatel 180 milionů to dělalo 9 milionů. Plány čistky počítaly s 3 roky. To znamenalo za 3 roky dohnat a předehnat to, na co středověká inkvizice potřebovala 300 let.
Doktor sociálních věd potom dodal:
– Ve všech knížkách se mluví o likvidaci 5%, ale já jsem řekl Stalinovi, že je možno ji snížit na 4%. Vidíš, já dělám dobro. – Pohled fanatika se zastavil v tmavé noci za oknem.
– Dostojevskij ve svých „Běsích” vykreslil revolucionáře. A on předvídal, že Rusko přežije těžkou nemoc. On věděl, co je to za nemoc. Já to také vím. Ale potom všechny ty jizvy, všechny miasmy, všechny nečistoty, všichni ti běsové zhynou, sežráni, shozeni do propasti... A tenkrát matička Rus přestane trpět, mladá a zdravá, a znovu usedne u nohou Spasitele... A já, otrok boží a bič boží, pomáhám tomuto historickému procesu. Jenže nikdo to nechápe...
Tou dobou Zemi Sovětů hrozilo sluneční zatmění. Ráj, který slibovala revoluce, stále víc a více převracel se v peklo. Po zemi šla čistka, a na nebi viselo černé slunce.
Když Lenin připravoval revoluci, ocejchoval carskou vládu jako nelidskou a agitoval pro zrušení trestu smrti v budoucím Rusku. Jakmile přišli bolševici k moci, za první tři roky Čeka zastřelila více lidí, než celá dynastie Romanovců za 300 let.
Teď se mluvilo o tom, že kvůli čistce vyšel nový dekret Nejvyššího Sovětu o snížení věku trestní zodpovědnosti z 18 na 14 nebo i 12 let, včetně trestu zastřelením. Takže, místo aby byl nakonec zrušen, trest smrti byl rozšířen i na děti.
Do pracovních domů a pracovních kolonií pro nedospělé zločince jezdila komise NKVD. Prověřovali aféry. Sestavovali seznamy. A potom podle těch seznamů začala masová střelba neplnoletých. Povídalo se, že v noci se mrtvoly zastřelených dětí vyvážejí za městské smetiště, tam se vyryje hluboká jáma, svalí do ní těla dětí jak mršiny, zalijí vápnem a nakonec, aby toulaví psi to nerozhrabali, zasype vše hromadami smetí. Tím jakoby chtěli podtrhnout: pohřbíváme vlastně lidský šmejd.
To vše byly plody práce Vědecko-výzkumného institutu NKVD, který vedl doktor sociálních věd Maxim Rudněv. Doma se Maxim hájil:
– Co můžete dělat s 14. letým klukem, který má za sebou už tři vraždy? Dříve se říkalo, že takový vrah je jen oběť sociálních podmínek, že bude snadné ho převychovat, stačí změnit tyto podmínky. Ale praxe ukazuje, že sociální podmínky hrají jistou roli pouze v případě lehkých přestupků. U těžkých přestupníků-recidivistů příčiny obyčejně nejsou v prostředí, ale uvnitř daného člověka, v jeho psychice. A předělat takového člověka nelze. Je možné ho pouze izolovat. Dokonce i v izolaci, v pracovní kolonii nebo v lágru, konečný výsledek je vždy stejný: buď on tam někoho zabije, nebo ho jiní zabijou. S takovými jsme rozhodli si nehrát, stačí je likvidovat.
Za doby cara, dělal se rozdíl mezi politickým a kriminálním přestoupením zákona. Nyní jsou si všichni rovni a političtí sedí se zloději a bandity. Přičemž s politickými se zachází hůře, než s kriminálníky. Maxim to vysvětloval následovně:
– Z vědeckého hlediska každému přestoupení zákona odpovídá určitý psychický komplex. Například žháři. V psychiatrii se tomu říká pyrománie, to jest chorobná přitažlivost k požárům, která může vést k zažehnutí ohně. Primitivní člověk jde a podpálí dům. Prohnilý inteligentík dělá to samé, ale chytřeji. Rozloží společnost, zapálí stát, rozfouká revoluční požár. Ale pro psychiatra technicky jsou oba pyromaniaci. Kdo z nich je horší: ten, co podpálil dům, nebo ten, co rozrušil celý stát? Proto s takovými inteligentíky budeme dělat ještě méně ceremonií, než s kriminálníky.
Potom doktor sociálních věd začal dokazovat, že podobná psychická vzájemnost existuje mezi bandity a mezi revolucionáři. Například Stalin i Pilsudski ve své politické kariéře neprovozovali obyčejný banditismus, ale své loupení nazývali expropriací pro potřeby revoluce.
– Máme už dost těch revolucí, – pravil doktor. – Teď jsme tu my, lidé vzdělaní. Proto teď dáváme bandity i revolucionáře do stejné díry.
Vyšetřující orgány NKVD zavedli tak zvané metody fyzické akce, což označovalo mučení. A v NKVD se objevilo ještě jedno zaměstnání: tělomechanici, neboli mistři zahřbetních věcí, jak se v Rusku říká katům.
Během vyšetřování zatčení nepřátelé lidu padali do rukou tělomechaniků, kteří je prověřovali metodou fyzické akce, během které se přiznávali, že jsou kontrarevolucionáři, zahraniční špioni, teroristé, škůdci a diverzanti.
– Ale vždyť to vše je vymyšlené! – nemohl snést otec.
– Samozřejmě, – souhlasil Maxim. – My jim dáváme seznam s hotovými rozsudky. A vyšetřovatel nepotřebuje znát víc. Jejich úkolem je dosáhnout formálního přiznání. K čemukoliv. A libovolnými prostředky.
– Ale v čem tedy ti lidé jsou vinni?
– V tom, že patří k té třídě, od které pochází 90% všeho zla a neštěstí lidského rodu. Včetně všech revolucionářů, špionů, teroristů, škůdců a diverzantů. My vlastně nečekáme, až to budou dělat, my je likvidujeme preventivně. Jako třídu.
– Co je to za novou třídu?
– Je to stará třída, kterou v jisté době nazývali čerti, vědmy a čarodějníci, – klidně odvětil doktor sociálních věd. – Zkrátka jsou to speciální typy lidí. Se specifickými vlastnostmi. Takoví lidé byli, jsou i budou. Dokonce i v novém, socialistickém světovém řádu.
Dříve maximální doba vězení nebo vyhnanství byla 10 let. Nyní to bylo zvýšeno na 25 let. Navíc, některým kategoriím vězňů, po vypršení jejich doby vězení, automaticky přidávali nové lhůty, což prakticky znamenalo doživotní žalář.
– Proč přidávají nové lhůty? – protestoval otec.
– Protože v těch lidech sedí běsi, – odpověděl Stalinův rada v záležitosti nečisté síly. – Ti samí, o kterých psal Dostojevskij. Snad věříš Dostojevskému?
– Ale vždyť to je literatura!
– Ó ne, on dobře znal, o čem psal. Já to také znám. Takové běsy je třeba držet v lágru do 60 let. Aby nenaplodili nová běseňata.
Od noční práce a od alkoholu Maxim měl oteklé oči a jeho kůže dostávala nezdravý, šedozelenavý odstín. Někdy sedal opilý, zšedlý a brebtal:
– Och, který čert mě zamotal to téhle špinavosti?
Jako výsledek nepřetržité otravy alkoholem, jednou Maxim začal prudce zvracet. Během několika hodin, doslova se vyzvracel naruby. Až do krve. Potom, skleslý jako prázdný pytel, si zanaříkal:
– Vidíte, jak je mi protivná tahle práce? Až ke blití... Proto se otupuju vodkou... Jenže je to historická nutnost... Musím...
Mladší bratr s posměšně přivřenýma očima se ozval:
– Pamatuješ si, Maxi, jak jsi se handrkoval s pánem bohem, aby ti dal to, co teď máš, abys byl velký a silný?
– A co má být?
– Nezapomeň, že na oplátku jsi nabízel, aby zkrátil tvůj život. Tak dej pozor, ať jej nezkrátíš ještě vodkou.
– Na vlastní život kašlu, – řekl komisař. – Jen abych svoji práci dotáhnul do konce.
Ale do konce čistky bylo ještě daleko, a v důsledku zvýšení kvalifikace, Maxim nyní studoval memoáry bývalých velitelů carské ochranky. Tam stálo psáno, že organizátor Čeky Dzeržinskij, kterému se říkalo obnažený meč revoluce, se v mládí chtěl stát katolickým knězem. Ale stal se kokainistou.
– To snad není pravda? – zeptal se Boris.
– Ovšemže je, – řekl Maxim. – Podle zákona dialektického materialismu o jednotě a střetu protikladů.
– Jak to?
– Ale tak. Vždyť inkvizice verbovala pouze mezi mnichy františkány a dominikány. To proto, že mnichové lépe chápou problémy hříšníků. Proto také trestají jeden druhého. Opět to samé, jednota a střet.
Podle tohoto rozporného zákona marxistické dialektiky, tělomechanici NKVD nelítostně vytloukali z bývalých revolucionářů doznání v kontrarevoluci a odsuzovali je:
– My vás naučíme milovat svobodu! Za co jste bojovali, to budete mít!
Po čtení dokladů carských žandarmů, Maxim zůstal sedět a jen káravě brebtal:
– Škoda, neuměli pořádně pracovat... Kdyby car měl takového člověka, jako já, nedošlo by k revoluci... Vzal bych Lenina za bradičku: „Ty si myslíš, že nevím, co jsi zač ?!”
Potom rudý kardinál začínal blouznit, že především by z Lenina stáhl kalhoty a poslal ho na lékařskou prohlídku. Doslova, jako by Lenin měl mít pod kalhotami ukryt ocas a kopyta.
Někdy Maxim mluvil víceméně racionálně. Jindy zas mlel nesmysly, o kterých tvrdil, že je to filosofie a vyšší substance.
Tak Maxim tvrdil, že koncentráky nevynalezl nikdo menší, než sám veliký humanista Lev Tolstoj, který při svém filosofování doporučoval „léčit prací”. Proto hrabě Tolstoj obouval lýčené střevíce a chodil za rádlem. A podle jeho receptu nyní miliony lidí jsou léčeni prací v koncentračních táborech.
Nebo Maxim dokazoval, že šamani, které kdysi sledoval na Sibiři, nejsou obyčejní lidé, ale zvláštní. Že mají jakési tajemství. A toto tajemství existuje i u černošských čarodějů v Africe. Potom jeho řeč se stočila na to, že mnozí vládci současného světa, ať se jim říká jakkoliv, z vědeckého hlediska jsou tím samým, co sibiřští šamani a černošští marabouti. Všichni vlastní jakousi tajnou formuli vlády. Ale ten, kdo ví o této formuli, může najít slabá místa světovládců. Přitom poradce Stalinův mnohoznačně se pochechtával.
Dokonce se Maxim jaksi přiznal, že zná elixír života, o kterém psali středověcí alchymisti. Začal citovat některé velikány, kteří žili poměrně dlouho, a tvrdil, že používali tento elixír.
– A co je v něm? – ptal se Boris. Vařené žáby a sušení švábi?
– Něco horšího.
– Tak co? Nakládaná zmije?
– Ještě horší.
– A ty jsi ten elixír pil?
– Ne, – svraštil tvář Maxim. – Radši umřu, až nadejde můj čas.
Potom ošklivě nadával. Nezřídka mezi mnoha vyššími moudrostmi mu uklouzávaly neotištitelné nadávky. Ale on vždy tvrdil, že za těmi nesmyslnými nadávkami se též skrývá jakýsi tajný smysl, který chápou pouze čarodějníci.
Současně s čistkou, v zemi se šířila černá reakce. Zavřeli zobák levým spisovatelům, kteří rozkvetli po revoluci. Zmáčkli hrdlo básníkům, hledajících nové formy v umění. Z Tretjakovské galerie vyházeli kubisty, konstruktivisty a další revolucionáře v malířství.
Krvavá orgie ježovštiny nabírala natolik absurních forem, že po Moskvě chodil následující vtip: NKVD zatýká pederasta a obviňuje ho v kontrarevoluci. Obviněný se hájí:
– Ale já jsem jen pederast...
– My nejlíp víme, co jsi zač, – odpovědělo NKVD. – Za zvrhlé použití linie strany 5 let, za škodlivost 5 let, celkem tedy deset let.
Současně s masovými popravami a s vyhnanstvím nepřálelů lidu, v létě 1936 se v novinách objevil dekret o zákazu abortů. Lidi o tom šeptali, že to udělali kvůli tomu, aby nahradili úbytek obyvatelstva kvůli čistce. Co bylo v osobním aspektu drama, ve státním měřítku bylo pouhou statistikou.
Když doma došlo k hádce s otcem, Maxim se hájil:
– Já neodpovídám za ostatní oddělení. Někteří pracují po starém způsobu a chytají lidi podle revolučního hesla: „kdo nejde s námi, jde proti nám”. Počkej, díky dialektickému zákonu, i na ně se dostanu.
Během třetího roku čistky, zmije, která si lebedila na rukávech pracovníků NKVD, začala kousat sama svůj ocas. Veliká čistka Ježovými palcáky NKVD skončila čistkou samého čističe Ježova. Nyní náš "černý havran" po nocích lovil včerejší hlavy této krvavé baccanalie. Rodina se třásla Maximův osud. Ale ten naopak se cítil jak ryba ve vodě a dokonce se chvástal:
– Vždyť jsem vám říkal, že i na ně se dostanu... Nečekaně ze stěn zmizely portréty samotného železného národního komisaře Ježova. A Maxim, když přišel domů, unaveně se potácel a spokojeně si třel ruce:
– Bobiku, jestlipak víš, co je s ob-občanem Ježovem?
– Co tedy?
– Já jsem ho... zlik-ik-lik-vidoval !
– Lžeš.
– Jej bohu, nelžu... Těmahle rukama. – Prsty komisaře se lehce nervózně chvěly.
Od neustálé otravy alkoholem Maxim docela ztratil chuť k jídlu. Při snídani netečně zíval, ani se nedíval, co má na talířku, a mudroval:
– Podívejte... Jak říkal papež Inocenc, čerti i čaroději se snaží dělat lidem zlo. Z hlediska dialektického materialismu, jsou to jenom speciální typy lidí... A kde takový speciální člověk může dělat zlo bez potrestání? Samozřejmě, u tajné policie, v NKVD. Z toho se dá usoudit, že v NKVD musí jich být vyšší procento, než kdekoliv jinde. No a já jsem to vymyslel takto: Nejprve jejich špinavýma rukama vymést všechnu nečistotu vůkol. A potom jsem se chopil jich samých... Jasné?! – Žák papeže Inocence ironicky svraštil brvy.
– Vše je přesně podle základního zákona dialektického materialismu. Ohledně jednoty a boji protikladů... coby hybné páky historického procesu... Totiž, genosse [kamarád] Karl Marx, u čerta je Bůh! No a já vám teď uká-ážu, kde je Bůh a kde je ďábel...
Tehdy náčelník 13. oddělení NKVD hlasitě litoval, že Karl Marx se mu nedostal do rukou. Kdyby k tomu došlo, tak ho 13. oddělení v cukuletu odhalí jako shořelého anglického špiona a diverzanta.
– Lenin měl pravdu, když řekl, že Anglie je mezinárodní prostitutka. Ona vždycky pracovala proti kontinentální Evropě. Vždyť Marxe nepřetržitě financoval Friedrich Engels. A odkud šly ty penízky? Z těch kapitálů Engelse, které měl v Anglii. Vlastně Engels byl prostředníkem, pomocí kterého anglická vláda financovala Karla Marxe. Jako ideologického sabotážníka. A kam Karl Marx nakonec utekl? Měl kam – do Anglie! Ale my tyhle všechny finty známe...
Komisar státní bezpečnosti protáhl ruku se zmijí a mečem na rukávě: – Ech, já bych vzal toho Karla za bradku: „A ty si snad myslíš, že nevím, proč tvoje dvě dcerky skončily život sebevraždou? A za jakých podmínek?”
Otec Rudněv odjakživa kritizoval marxismus. Ale v tu chvíli se postavil za Marxe:
– Co s tím mají co dělat jeho děti?
Maxim zoufale rozevřel náruč: – Učím tě a ty dosud neznáš Evangelium?! Tam je psáno černé na bílém: „Střezte se lživých proroků, které přichází v obleku beránčím a uvnitř jsou lstivými vlky: podle plodů poznáte je”.
Otec zmateně kroutil svůj cvikr, ale komisař se radoval:
– A co dál? To také nevíš?! Tak já ti napovím: „Sbíráme na trnce víno hroznové či na lopuchu fíky? Každý dobrý strom nese plody dobré a špatný strom nese plody špatné: nemůže dobrý strom nésti plody špatné ani špatný strom plody dobré. Proto, podle jejich plodů poznáte je.” A proto i dcerka soudruha Trockého také ukončila život sebevraždou. A ne ve sklepích NKVD, ale v městě Berlíně.
– Ale to může být opět jenom náhoda...
– Série náhod vědecky je už zákonitost. Když zavřeli maršála Tuchačevského, jeho dcerka, ještě dítě, také skončila sebevraždou. A jeho žena, herečka Natalia Satz, přišla o rozum a zavřeli ji do blázince. Podle toho se dá dělat úsudek – psychoanalyticky – i o samotném Tuchačevském. Chtěl být rudým Bonapartem. Jenže v dnešní době Bonaparty nepotřebujeme. Mimochodem, jediný syn Napoleona Bonaparta, Orlík, byl kretén a umřel na mozkovou nemoc. Nic nového pod sluncem. Stačí znát historii.
Po večeři rudý kardinál Stalinův namísto desertu nalil si pohár vodky a prohlásil, že nedávno besedoval s samotným Ježíšem Kristem.
Co můžete říct o takovém člověku? Nepochybně, je pomatený. Otec naklonil hlavu a s brýlemi na špičce nosu, pohlédl na něj jak na blázna. Ale Maxim i tentokrát se z toho vytáhl.
– Nemějte strach, – zasmál se. Dobře víte, že v každém blázinci mají svého Napoleona. Když dobře hledáte, najdete tam i hlupačku, která tvrdí, že je panenka Maria. A v každém lepším blázinci mají i svého Ježíše Krista...
Kch-m! – zakašlal otec a nespokojeně utřel si nos.
– Tak abys věděl, – pokračoval Maxim. – Dělal jsem následující experiment. Rozkázal jsem najít mi mezi všemi těmi bláznivými Ježíši takového, aby byl negramotný a aby co nejmíň znal originál Evangelia. Potom jsem s tím bláznem besedoval na témata z Evangelia. Chacha, a vy myslíte, že já jsem blázen?! Ne-e... Chtěl jsem zjistit, jaká místa z Evangelia blázen poznal a opakoval po druhých, a do kterých došel vlastním rozumem. Rozumem blázna! Nezapomeňte, že nejvyšší um v určité míře se pojí s šílenstvím. Proto se říká, že ústy blázna mluví pravda. Vyšly z toho velmi, velmi zajímavé výsledky. Svým způsobem hlas z nebes je hlas z temnoty nerozumu. Sám Stalin se podivil a řekl: „Nu, Maxim, tys u mně kouzelník! Popros o co chceš, vše dám”.
– Nelíbí se mi tvoje experimenty, – řekl otec.
– To proto, že jsi sarkastický člověk, – řekl komisar sovětské inkvizice. – Řekni mi, co znamenají slova Spasitele v Evangeliu, že v poslední dny bude mnoho lživých proroků? Co znamenají ty poslední dny?
Otec už věděl, že spořit se s Maximem ve znalosti Bible je zbytečné, takže mlčel.
– Z hlediska dialektického materialismu, – zvedl prst komisař, – jsou to poslední dny před nástupem revoluce. Když končí jeden historický cyklus a začíná druhý. A nyní, po revoluci, my jsme všechny lživé proroky a lživé Kristy vymetli a pustili do odpadové roury. Přesně jak v Evangeliu: „Každý strom, který nenese dobré plody, porážejí a hážou do ohně”. Podle všech pravidel dialektiky!
– A co jste udělali s tím bláznem, který myslel, že je Ježíš Kristus?
– Projevil se vzácně neškodným a dobrým člověkem. Poslal jsem ho dělat zahradníka do domu oddychu pro zaměstnance NKVD. Ať si tam káže. Není to lživý Ježíš, ale skutečný. Upozornil jsem je: kdo se ho dotkne, bude zastřelen!
– Dokud šla čistka, v novinách stále křičeli o bdělosti a všelijak pobízeli k donášení. Nyní, když začali čistit samotnou čistírnu NKVD, zaměřili se na donašeče a začali zatýkat lidi "příliš bdělé". Ale náčelník 13. oddělení NKVD se usmál:
– Jen si přečtěte Zjevení svatého Jana Theologa. Tam se říká, že ďábel je první klevetník. Nejprve jsme takové odhalili, teď je zavíráme. Podle zákona o jednotě a střetu protikladů. Proto se říká, že ďábel má sklon k sebedestrukci. Je to dialektický cyklus!
Jednoho večera se Maxim objevil doma v horečce a hned, nečekaje na večeři, chopil se svého poháru formy lebky:
– Bobiku, co tam děláš?
– Učím se.
– Co?
– Termodynamiku.
– Víš Bobiku co je to psychodynamika?
– Nevím a nezajímá mě to.
Ale Maxim nepřestával mluvit:
– Víš, staří Skythové měli zvláštní obyčej... Když umřela žena kněze, udělali jí veliký pohřeb... A současně zabíjeli všechny její kamarádky... To proto, aby jí na onom světě nebylo smutno... Hezké, nemyslíš?
Boris se ponořil do své termodynamiky a neodpovídal. Uražený jeho ignorováním, komisař státní bezpečnosti sklíčeně ohlásil:
– Tak vidíš, dneska jsem podepsal další propustku na onen svět... několika takovým... kamarádkám.
– Kamarádkám koho? – nezdržel se Boris.
– Ženy kněze...
– Ty ses zbláznil, – řekl mladší. – Jdi radši spát.
Starší tvrdošíjně vrtěl hlavou a tak se rozčilil, že Borisovi se udělalo poněkud nevolno. Maxim chrlil kletby a nadávky na adresu žen, vyšetřovatek NKVD, které prý ve své sofistikované krutosti překonávaly všechny mužské vyšetřovatele. V bratrově hlase zazněla jakási divoká, chorobná nenávist, v koutcích úst se chvěla nervová žilka, a jeho oči, přivřené a krví podlité od noční práce i od alkoholu, hleděly splašeně, jako zvíře, které vidí svého úhlavního nepřítele.
– Jak jsem vzal tu čertovu rodinu pod mikroskop, – zamumlal, – hned jsem viděl, že jsou to čistokrevné čarodějnice...
– Asi tvoje opilé oči viděly přelud, – poznamenal Boris.
– Ne, vůbec ne... Pamatuješ si na Ziňku Orbeli? Ony jsou všechny takové... Skrývaly to za ideály... A ve skutečnosti nalezly do NKVD jen proto, že toužily po krvi... Ale teď já je utopím v krvi jejich vlastní...
Potom generál-inkvizitor Lidového komisariátu vnitřních věcí a osobní zplnomocněnec ve věcích veškeré nečisté síly celého Svazu Sovětských Socialistických Republik se pustil do vychvalování zásluh středověké inkvizice, která svého času ochraňovala lid od intrik vědem a čarodějů.
Lze-li věřit Maximovi, otcové inkvizitoři byli velikými mudrci, filosofy a humanisty a dokonce už znali psychodynamiku a freudismus ještě před Freudem. Když chytili vědmu, inkvizitoři soudili ne její tělo, ale pouze její duši, která podepsala smlouvu s ďáblem. Jako křesťané, inkvizitoři nechtěli prolévat krev, proto odsuzovali hříšnou duši k tak zvané nekrvavé smrti, to jest upalovali na hranici, utápěli ve vodě nebo věšeli ve vzduchu. Ale protože duši od těla oddělit nelze, současně s hříšnou duší likvidovali i její poslušnou tělesnou schránku.
Ale sympatie studenta průmyslového institutu byly jasně na straně čarodějnic. Vyšetřovatelky NKVD, to nepochybně byly hnusné potvory. Jednoduše sadistky. Ale co udělaly ubohé nevinné ženy, které za starých časů upalovali jako čarodějnice? Vždyť to byly jen oběti středověkých pověr, o kterých bylo napsáno tolik napínavých románů...
Maxim seděl u svého stolu, pil vodku a listoval v materiálech o svých bývalých spolupracovnících z NKVD, kteří se teď projevili jako nepřátelé lidu. Přibližně o půlnoci náhle řekl:
– Bobiku, vidím najednou špatně... Kolik je hodin?
– Už dvanáct.
– Hned jsem si to myslel... V kanceláři jak přijde půlnoc, tak oni se objevují... Tak si nosím práci domů, ale oni už i tady se zabydlují.
– Kdo? – zeptal se Boris.
Komisař státní bezpečnosti kývnul ke kraji svého stolu:
– Hele, koukni na tu potvoru... Sedí, točí ocasem a plazí jazyk... Dělá to schválně, překáží mi v práci...
Boris se odtrhnul od své učebnice termodynamiky a pohleděl na prázdné místo:
– Opravdu! Má růžky, oči má zelené. Kůži kočičí. Ale jeho tlamička je docela sympatická.
– No tak, teď sám vidíš, – ulehčeně si povzdechl Maxim. – A mně jsi nechtěl věřit...
– Bradku má úplně jak Trockij, – řekl Boris. – Hned se pozná, že je trockista.
Poradce Stalinův v záležitosti nečisté síly seděl v rozepnuté gymnastické košili bez pásku, s rukávy, zdobenými hadem a mečem, s generálskými hvězdičkami, hleděl skleněnýma nepřítomnýma očima a besedoval s čertem:
– Tak co, posloucháš, špehuješ? – Pohrozil čertu ukazováčkem. – Jen počkej, i na tebe dojde...
Potom rudý kardinál informoval čerta, že nedávno Stalin potvrdil nový program svého tajného rady: jako doplněk k čistce vzít pod speciální dozor veškerou nečistotu, jaká se ještě skrývá v Sovětském svazu. V důsledku dalšího rozvoje třídního boje, budou nyní registrovat za třídně cizí element všechny vlkodlaky a lesní muže, všechny vědmy a čaroděje, všechny čerty a čertice, jakož i kandidáty na ně a dokonce i sympatizanty!
Maxim natáhl ruku, pokoušeje se chytnout čerta za ocas.
– Aha, bojíš se...
A generál-inkvizitor opět začal nadávat neotisknutelnými výrazy. Očima šílence hleděl do prázdného okna a pronášel všechny nejdémoničtější a nejodpornější nadávky s tak upřímným citem, s takovým výrazem v hlase, docela jak by to nebyly nesmyslná zakletí, ale tajná zaklinadla. A vše na adresu těch zločinných vědem a čarodějů, s kterými si vyřizuje jakési osobní účty.
Po vypršení třetího roku čistky, komisař Maxim Rudněv dostal třetí generálskou hvězdu. A v novinách se objevil dekret o udělení Hrdinovi Socialistické Práce Rudněvu "Zlaté Hvězdy Hrdiny Sovětského Svazu" za skvělé vyplnění speciálních úkolů strany a vlády.
Do té doby z komunistické strany vyčistili, rozestříleli nebo vyslali na Sibiř okolo půl milionu její soustavy. Z vedoucích orgánů strany a vlády bylo likvidováno více než tři čtvrtiny. Říkalo se, že celkový počet obětí čistky dělá od 7 do 9 milionů lidí.
Když skončila Veliká Čistka, z rukávů pracujících NKVD potichu zmizela tajná ikóna čistky – zmije a meč. Málokdo věděl, co označoval tento záhadný emblém. A ti, kteří věděli, ti budou mlčet.
* * *
Šly roky. Nad Moskvou, jako oblaka na nebi, probíhaly velké i malé události. Ale doktor sociálních věd, mystifikátor a obskurant Maxim Rudněv stále bojoval se svou nečistou silou. Jeho utajený Vědecko-výzkumný institut NKVD se rozrůstal více a více. Řešily se tam speciální problémy dobra a zla, umu a nerozumu, života a smrti. Ty problémy, které kdysi nazývali Bohem a ďáblem.
Jen jedno Maximovi chybělo – prostá lidská radost. Jeho ponuré zaměstnání vtisklo na něj svoje razítko. Jakoby vyschl, vytáhl se, držel se přehnaně rovně, mezi obočím zalehla tvrdá vráska, na spáncích se objevily první šediny. Byl to ne už dřívější levák Maxim, který rád hýbal nenuceně ušima, ale neomluvitelný fanatik-inkvizitor, hnaný svojí fixní ideou likvidovat ďábla coby třídního nepřítele.
Další kapitola
Přejít na OBSAH