Nyníť jest soud světa tohoto, nyní kníže světa tohoto vyvrženo bude ven.
Jan, 12:31
Po likvidaci na vrcholu strany čistka se přesunula do Rudé Armády. Za celou dobu své válečné historie neztratila Rudá Armáda tolik maršálů, generálů a starších oficírů, jako v době čistky Ježovými palčáky NKVD. Legendárním hrdinům občanské války strhávali vyznamenání a znaky hodností, potom jim spoutávali ruce za zády a aby nekřičeli, vráželi jim do úst okousaný gumový roubík a posílali na konvoj smrti do sklepů NKVD. Nebo je vehnali do telecích vagónů a ešelón za ešelónem hnali na Sibiř.
Říkalo se, že odsouzené k smrti vodili do sklepa a cestou je zabíjeli výstřelem do zátylku. Aby to nedělalo příliš hluku, tyto hrdiny revoluce dobíjeli nikoliv skutečnou vojenskou zbraní, ale brokovnicí, jakou kluci střílejí krysy nebo vrány. Hned vedle se otvíraly dveře do márnice, kde ležely zásoby trupů už zatřelených. Odtud je v noci nákladními auty vyváželi za město, kde je jako morovou mršinu vždy svalili do společného hrobu, zalili vápnem, zasypali a srovnali se zemí. Potom pohřebiště ohradili ostnatým drátem a opatřili nápisy: „Nebezpečí epidemie anthraxu a sibiřského moru! Zákaz vstupu!”
Lidi to chápali po svém a říkali: „Od takového sibiřského moru mohl by se člověk dostat na Sibiř... Nechoďte tam...”
Tak sovětská vláda odměňovala ty, kteří tu vládu založili.
Otec Rudněv nikdy nebyl přívržencem sovětského režimu a úporně odmítal vstoupit do strany, prohlašuje, že je na to příliš starý. Ale vždy byl na straně ponížených a utlačovaných. Proto, když četl noviny, neustále vrčel:
– Rozstřílet celý generální štáb armády... Vždyť je to šílenství!
– Zcela správně, souhlasil Maxim. Mezi geniálností a šílenstvím je určitý vztah. Čím dále, tím více. V jistém bodu se pak sejdou. Je to jeden z triků soudruha satana.
Otec si utřel nos a četl dál své noviny. Maxim si zaťukal palcem na čelo:
– Ale mechanika je zde taková: Téměř každý genius má něco z idiota. Ale to neznamená, že každý idiot je génius. Kromě toho, géniů nejsou ani desítky a idiotů jsou miliony.
Potom doktor sociálních věd se dal do filosofování:
– Na příklad ty, otče, jsi velmi dobrý člověk. Ale každá kladná vlastnost na vysokém stupni nepřevrací se v negativní? Podívej se: chrabrost se mění v nerozum, štědrost v plýtvání, láska v žárlivost. Stejně tak geniálnost v šílenství. Tak i slepá dobrota se někdy stává pomocnicí zla. Těžko se to rozlišuje.
– Ty jsi otče gynekolog. Je fakt, že máte slib Hippokrata, pomáhat všem. Bereš svoje kleště a taháš na světlo světa kohokoliv bez rozdílu. Kdybys byl psychiatrem, věděl bys, že existuje takový chorobný komplex, který nazývají „komplex matriční”: dospělý, který by rád prodělal zpětnou cestu do lůna mateřského, odkud ty ho taháš. Jakoby litovali, že se narodili. A kdybys byl kriminologem, věděl bys, že tento komplex mívají často ti nejodpornější kriminálníci. Jenže až po vykonání zločinu.
– Jako gynekolog, nic o tom nevíš. Ale já, doktor sociologie, jsem nucen znát i to, i druhé, i třetí. Není to prostě sociologie. Je to vyšší sociologie. Víš, že z hlediska vyšší sociologie, některé tvé novorozence bylo by lepší hned hodit do vědra s vodou na mytí nádobí?
– Fuj ! – zvolal otec.
– Správně! řekl Boris. – Takové, jako Zinka Orbelli. Říkají, že i vlastní rodiče postřílela.
– Ale kdepak, řekl doktor sociálních věd. – To bylo to nejsprávnější, co udělala. Potrestala své rodiče za to, že ji zrodili.
– Ale proč?
– Ona věděla, proč. Protože z jejich strany to byl zločin. Došlo k tomu, jak u Dostojevského: zločin a trest. Dobro a zlo – Nietzsche si to nevycucal z prstu, ale z života. Dobro a zlo spolu souvisí stejně jako geniálnost a šílenství.
Náčelník 13. oddělení NKVD nachmuřil čelo. – Ty, otče, v duši mne obviňuješ z krutostí NKVD. Ale víš, kdo je vinen za tu proklatou čistku?
– Kdo?
– Ty... Ano... Ty a tobě podobní. Já musím napravovat to, co neděláte vy, gynekologové. Totiž, že nevyhazujete některé novorozené. Když uvažuju seriozně, tak do vědra s odpadem patřili by Napoleon, Karl Marx, Lenin, Hitler a všichni jim podobní. A byl by na světě klid a pohoda. Žádná vojna ani revoluce.
– Víš co, Maxime, vzrušeně řekl otec. – Někdy se za tebe opravdu stydím. Doma rozvádíš šílené myšlenky a ve skutečnosti z politických důvodů ničíte zcela nevinné lidi.
– Ach tak! řekl ministr státní bezpečnosti. – Tak já ti něco ukážu... co je to za lidi.
Šel ke svému stolu, vytáhl nějakou historickou knihu, otevřel ji a položil před otcem. Na sežloutlých stránkách byly protokoly středověkového soudního procesu nad početnou tajnou kongregací vědem a čarodějů, obviněných v státním spiknutí proti anglickému králi. Po skončení procesu všechny čaroděje bez smilování pověsili.
– A teď se koukni na tohle, ukázal Maxim. Byla to prostá tabulka značek, rostoucí s geometrickou řadou: nejprve trojúhelníky, potom desky, pak cihly, nakonec diamanty. Pod tabulkou stálo, že tyto znaky používali už stavitelé egyptských pyramid a kněží boha Osirise.
Ve středověku převzali tyto znaky vědmy a čarodějové, přidávaje jim jakousi tajnou symboliku, když organizovali jakési tajné spiknutí. Hájili se tím, že také cosi staví, podobně jako stavitelé pyramid, a že pokračují v díle knězů Osirise.
Nejhlavnější však bylo to, že čarovné znaky, trojúhelníky, kostky, cihly a diamanty, se naprosto shodovaly a šly ve stejném pořadí jako rozlišující znaky velitelů Rudé Armády. Těch samých, kterých většinu bez jasné příčiny a bez smilování teď stříleli nebo posílali na Sibiř.
– Hm... – protáhnul otec, utíraje si nos prstem. – Úžasná podobnost...
– Podobnost? mrzutě odpověděl Stalinův poradce v záležitosti nekalých sil. – Tak se podívej na tohle...
A přinesl druhou knihu, na které byl dokonce znak vatikánské cenzury: „Nihil Obstat – Censor librorum”. V té knize se popisovala jakási aféra, která se nazývala „Affaire des riches” [Věc Bohatých] a která udělala jistý hluk ve Francii v letech 1901-1904. To už nebylo tak moc dávno.
Psalo se o tom podrobně ve francouzském tisku. V armádě se objevila nějaká tajná organizace. Natolik tajná, že neexistoval ani seznam členů. Spiklenci to udělali obráceně: udělali černý seznam 18.000 důstojníků, kteří nebyli členy spiknutí.
Do černého seznamu dali jména nikoliv špatných oficírů, ale těch nejlepších. Styky měli spiklenci natolik mocné, že seznam ne-členů byl uložen přímo na ministerstvu války. Cílem bylo, aby osobám ze seznamu se brzdila kariéra, což umožňovalo rychlejší postup spiklenců, kteří chtěli se zmocnit vlády.
Maxim tvrdil, že všechna podobná spiklení v historii byla řízena na stejném principu a jedním a tímže sociálně škodlivým elementem. To samé se odehrálo i v Rudé Armádě. S jediným rozdílem, že v lehkomyslné Francii to skončilo pouhým skandálem, zatímco v SSSR za to bylo zastřeleno, posláno na Sibiř a obviněno přes 35 000 sovětských důstojníků a generálů, včetně většiny maršálů.
Během čistky byly změněny znaky jak v Rudé Armádě, tak i v NKVD: místo diamantů, generálové mají malé zlaté hvězdičky; maršálové jednu velikou hvězdu. Všude visely portréty železného ministra Ježova, generálního komisaře státní bezpečnosti s velkou, jak u maršála, hvězdou na límci. Ostatní jako dřív nosili své trojúhelníky, desky a cihly, jen s novými úhelníky a hvězdami na rukávě.
– Maxi, řekl Boris, a kdo vymyslel ty dětské kubíky a cihly?
– Kdo, kdo... A kdo zakládal Rudou Armádu? Soudruzi Lenin a Trockij.
Boris kývnul na novou zlatou hvězdičku na výložce Maxima:
– A proč se znaky změnily pouze u generálů?
– To jsem já říkal Stalinovi, aby je změnili, zavrčel ministr. – Ohledně ostatních, ještě uvidím.
Čistka šla už druhý rok. Současně s leninskou bolševickou gardou zabásli téměř celou Kominternu. Dříve v ní seděli v Moskvě zabydlení vůdcové a děti vůdců cizích komunistických partají. A nyní, jak se v Moskvě začalo říkat, „seděli obráceně”, to jest v NKVD. Celý život zasvětili šíření komunismu po celém světě. A teď se ze všech těchto obchodních cestujících s komunismem najednou stali špioni, diversanti, škodlivý živel a nepřátelé lidu.
Obyčejně politiku v Kominterně dělal muž i jeho manželka. Tak je sebrali jedním vrzem a v dětských domech se objevila celá vlna sirotků s cizími jmény. Tam jim dávali nová jména, aby už ani nevěděli, kdo byli jejich rodiče. To vědělo pouze NKVD.
Zatýkání mezinárodních komunistů zneklidnilo celý svět. Zahraniční noviny jej přirovnávaly ke středověkému „honu na čarodějnice”. Jenomže ten výraz užívaly v uvozovkách, zatímco dr Rudněv tvrdil, že jde o skutečnost, vždyť oni čistili společnost a podle stejných příznaků, podle jakých chytala lidi středověká inkvizice.
Když současníci Attily zabíjeli své nepřátele, dělali z jejich lebek poháry k pití. Nyní Maxim šel ve stopách těchto barbarů. Když byl doma, téměř každý večer seděl za svým částečně chromým, rozviklaným stolem se třemi telefony různých barev, listoval svazky nepřátelů lidu a pil vodku ze svého symbolického, byť málo vkusného poháru zapomnění, formy lidské lebky. Boris se tvářil, že si ho nevšímá, ale starší bratr, když se dost nahoupal na židli, se začal ospravedlňovat:
– Bobiku, já dobře vím, že všichni myslíte, že jsem svině... Jak správně řekl papež Inocenc, vědmy a vědmáci se vždy pokouší dělat lidem zlo... Ale já je lik... lik-viduju... Podle všech pravidel vědy a techniky... To znamená, že dělám dobrou věc... Podle filosofie Berďajeva o dobrém zlu a zlém dobru, já dělám to... zlé dobro... Sice zlé, ale dobro...
– My známe to tvoje dobro, – řekl Boris. – Radši mlč.
– Chceš, abych ti něco dokázal? Ty tedy myslíš, že já jsem zavinil tuto čistku... Ale když se to tak vezme, když se hledá počátek všeho, jsi to ty, kdo všechno způsobil.
– Takže i já jsem nepřítel lidu, – souhlasil Boris.
– Ano, zapříčinil jsi, že vedu tuto čistku, – opile bručel komisař. – Vždyť byl jsi to ty, kdo mi podsunul racionální zrno... Z kterého všechno vzešlo.
Boris seděl a řešil úlohy z pevnosti materiálů. Ale Maxim, jako jezuita, pokračoval ve své kazuistice.
– Ale já tě Bobiku neobviňuju... Ty jsi vlastně nevinný. Ty jsi prostě člověk neznající... Slepý. Vždyť ani nevíš, co takový ďábel vlastně je...
– A ty co, s tím ďáblem jsi chodil do hospody?
– Co ty kluku můžeš pochopit, – unaveně a jaksi smutně přikývnul komisař státní služby. – Aby to člověk mohl pochopit, musel by sám zakusit, co je to peklo.
– Copak jsi byl už v pekle? – zasmál se Boris.
– A ty jsi si toho nevšiml? – tiše pravil Maxim. – Vzpomeň si... Jak jsi mi sebral revolver... Ten mi ďábel strčil do rukou... A našeptával mi: „Zastřel se”... Ale někdo mou smrt nechtěl a poslal mi tebe...
– Já jen náhodou jsem tenkrát šel pro knížku.
– Ó nikoliv... To se ti jenom zdá... Z hlediska dialektického materialismu nic se neděje náhodou... A to, co v dnešní době dělám, v tom jsi taky vinen ty... Vidíš...
Komisař si pohrával se svým pohárem formy lebky a kýval se ze strany na stranu, jak čínský kretén.
Mladší bratr se přestal usmívat.
– No a co?
– Co?... Když jsem byl v tom pekle... Když jsem viděl, jaké to je... Seznámil jsem se se soudruhem satanem a jeho bratrstvem... Od té doby mám s těmi... čerty... osobní účty... Chápej, osobní... Vyhlašuju jim třídní boj... Lik-lik-viduju je jako třídu!
Komisař unaveně se nahrbil nad svým stolem, zavaleným šanony věcí nepřátel lidu. – Vždyť ráj i peklo jsou v srdcích lidí... A jak jsem se připékal v tom pekle, shořelo mi přitom srdce... Od té doby srdce nemám... Takže, soudruhu satane, nečekejte ode mne slitování...
Dokud doktor sociálních věd Maxim Rudněv vedl svoji osobní válku s ďáblem a pomáhal Stalinovi likvidovat veškerou opozici v Sovětském svazu, doma narážel na opozici ve vlastní rodině. Jelikož otce a matku do NKVD zavřít nemohl, Maxim vymyslel osobní taktiku.
Matka byla k náboženství celkem lhostejná. Ani pro, ani proti.
– Jako každá dobrá žena, – povídal Maxim. – Typická podřízená.
– Bože, – vzdychala matka. – Že se nestydíš.
Zato otec byl nábožensky založený a rád chodil v neděli do kostela. Obzvlášť o svátcích. Jenže později všechny kostely zavřeli a otec nespokojeně vrčel. Ale náčelník 13. oddělení NKVD vedl s otcem hádky na církevní náměty.
– Otče, a co je to Bůh?
Otec se pokusil to vysvětlit, ale nevyšlo z toho nic moc přesvědčivého.
– Otče, a je to co Syn Boží?
Otec se opět zapletl, a komisař, jako inkvizitor, naléhal:
– A proč Evangelium v doslovném překladu znamená Blahá Novina? Jaká je to novina?
Otec si zmateně utíral svůj propocený cvikr, ale Maxim nelítostně pokračoval:
– Proč Krista nazývají Spasitelem? Potom, jak na zkoušce, napovídal otci:
– Od čeho chtěl spasit? No? Vždyť v Evangeliu se píše, že léčil lidi... Jak to, že ty, doktor medicíny, to nevíš? Ty jsi nečetl Evangelium?
Otec se cítil jako školák, a komisař státní bezpečnosti s výčitkou pokýval:
– Ty, člověk s universitním vzděláním, věříš v to, co neznáš? Chodíš, křižuješ se, klaníš se a nevíš čemu?
Maxim, jak opravdový jezuita, pokračoval:
– Z hlediska dialektického materialismu, Bůh je soubor vyšších zákonů přírody určených člověku, které pro jednoduchost lidé zvou Bohem. Člověka, který tyto zákony poprvé zformuloval, nazývají Synem Božím.
Žák papeže Inocence zvedl prst: – Tam, kde lidi se nepodrobují těmto zákonům, to jest Bohu, tam se objevuje složitý komplex sociálních nemocí, které kvůli prostotě, jako antitézu Boha, nazvali jedním slovem – ďábel. Kristovo učení ukazuje cestu spásy od těchto sociálních nemocí. A proto tohle učení nazývají Blahá Novina (Evangelium) a Krista nazývají Spasitelem. Je to jasné?
Nutno přiznat, že Maxim znal Bibli dobře a smál se otci:
– Už v Bibli se říká: mající oči nevidí, mající uši neslyší. Ty jsi takový. Ale v Bibli se hovoří i o klíčích poznání...
Boris rád konkretizoval: – A kde jsou ty klíče?
– Kde? zasmál se komisař. – V tom je ten problém, ty klíče jsou v rukách ďábla. A tyto klíče jsou otrávené.
Během čistky nepřátel státního zřízení, zatýkání se vedlo kolektivně, tedy po skupinách. Například, po zatčení sekretáře krajského výboru, hned po něm sebrali nejen jeho ženu a příbuzné, ale i všechny pomocníky, spolupracovníky a přátele. Ačkoliv otec komunisty nijak nemiloval, když je zatýkali, stavil se na jejich stranu a rozhořčoval se:
– A za co jich tolik zatýkají?
– Podívej se otče do Bible, tam je veršík o plevelu. Ty víš, co je to plevel?
– Koukol, odpověděl otec.
– Nejen koukol, opravoval Maxim. Za plevel se pokládá i jedovatá, degenerovaná pšenice. A v Evangeliu je psáno, že až přijde konec světa, vyplejí všechen plevel. Konec světa, to znamená konec jednoho historického cyklu, jehož hranicí byla naše revoluce. A proto my čistíme, plejeme ten plevel.
– Ale proč zatýkáte všechny jejich spolupracovníky a známé? protestoval otec.
– Protože plevel se shlukuje dohromady, odpověděl Maxim. – Je to strana stran a svaz svazů. Jestli jeden se dostane nahoru, usadí sobě podobné níž. Sekretářka bude jako on, všichni jeho přátelé jako on. Proto čistíme všechny. Vždyť v Evangeliu se říká: i vrhnou tyto syny ďábla v pec ohnivou, a bude tam pláč a skřípění zubů. Proto Bibli nazývají Knihou knih. Je to kniha prorocká. Ty jsi snad myslel, že jsou to jen prázdná slova?
Žák papeže Inocence smířlivě sklopil zraky. – Já to samotnému Stalinovi vysvětluju. Oni ho to v semináři učili, ale ničemu nenaučili. Já mu to vše dialekticky dokázal. A on mi řekl: „Ty jsi u mně, Maxime, teď rudý kardinál”. Jsem jakýmsi jeho duchovním zástupcem. Učím ho dialektickému křesťanství.
Nakonec se čistka změnila v jakousi neviditelnou občanskou válku. Po celé sovětské zemi probíhala masová zatýkání a tresty zastřelením. Celý svět zatajil dech, když sledoval informace o neuvěřitelných výsledcích moskevských procesů.
Ale rudý kardinál Stalinův sehnal někde starou desku Šaljapina a kličkou natahoval ve svém pokoji péro gramofonu.
– „Miloval jsem dívenku – zpíval nádherný bas. – Za ní život bych dal...”
Maxim se houpal na židli a popíjel vodku ze svého oblíbeného poháru, majícího formu lidské lebky.
– „Modrou vykrášlím světnici, – neslo se z gramofonu. – Zlatou postavím postel...”
Rudý kardinál pozoroval, jak na stěně se pohupuje jeho vlastní stín.
– „Ozdobím ji jak obrázek, – doneslo se k Borisovi zkrz pootevřené dveře. – A všechno to dám za lásku...”
Maxim hloupě kýval hlavou písničce do taktu. Za oknem šelestil starý ořech svými listy.
– „Ale jestli do srdce se vkrade podezření, – pěl Šaljapin, – že krasavice je mi nevěrná...”
– Za trest otřese se celý svět, – připojil se Maxim barytonem starého kozla. – Užasne sá-a-ám sataná-a-áš...
Z pokoje staršího bratra zahřměly výstřely. Mladší pootevřel dveře. Rudý kardinál se houpal na židli a střílel z revolveru na svůj vlastní stín.
* * *
Pod kolesa Veliké čistky upadl i Feďka Kosý, kdysi nejtroufalejší chuligán z okolí Petrovského parku. Ten samý Feďka Kosý, kvůli kterému se Maxim obracel k Bohu s různými hloupými modlitbami, aby byl veliký a silný.
Když Feďka Kosý vyrostl, z pouličního chuligána se stal pouličním zlodějem. A potom se specializoval na ozbrojené přepadávání bank. Aby se zbavil kosého pohledu, vlastnoručně si rozpáleným hřebíkem vyloupl oko a zasadil si oko skleněné. Od té doby ho přezdívali Feďka Vyrvivoko.
Po dobu několika let Feďka Vyrvivoko byl králem moskevského podsvětí a proslavil se svou nepolapitelností. Nakonec zradila jej a donesla na něj do milice jedna z mnohočetných manželek. Aby se ospravedlnila, prohlásila, že v manželské posteli Feďka pokaždé se na ni vrhá s nabitou pistolí v ruce, inscenujíc buď znásilnění, nebo loupež. Jinak že je totální impotent a nic nezmůže. Kvůli tomu od něj už utekly čtyři ženy. A pátou to natolik otrávilo, že se rozhodla se jej zbavit za pomoci kriminálky. Feďku Vyrvivoko zatkli a poslali na Sibiř.
Když se tu zprávu dozvěděl od sousedů, Boris, jako obvykle, šel pro podrobnosti k Maximu.
– Hele, slyšel jsem, že tam tvého přítelíčka zabásli.
– Kterého?
– Feďku Kosýho.
– No když zabásli, tak měli důvod.
– Jaký důvod?
– Komplex Stalina.
– Co to je?
– No přece, vždyť Stalin v mládí také byl banditou. A jeho dvě ženy umřely při dosti divných okolnostech. Kromě toho, Feďka měl oko křivé, Stalin zas ruku suchou. To pochází od stejného kořene.
– Koukej, aby za takové řečičky tebe samého nezavřeli, – poradil mu Boris.
Ale rudý kardinál pokračoval ve svém blouznění:
– Psychodynamika stejná – komplex vůdce. Z hlediska vyšší sociologie všichni skuteční vůdci jsou potencionální zločinci. A všichni skuteční zločinci jsou potencionální vůdcové.
– Typický blábol idiota, – řekl Boris.
– Ano, delirium idiota, – souhlasil tajný Stalinův rada. – Ale toho idiota nazývali Karl Marx. A ten blábol, to je základní zákon marxistické dialektiky o jednotě a střetu protikladů.
Hned za Feďkou Vyrvivoko zabásli i jeho bratra Ivana Straníka, básníka-futuristu, který psal básně pod pseudonymem Mort, což latinsky označuje smrt. Když ho zatýkali, vytáhl z pod postele kufřík, připravený pro případ zatčení, a dobrodušně se usmál:
– Vy myslíte, že mi tam bude hůř, než tady? Nikoliv, tam mi bude líp. V tom je naše síla a vaše bezmoc.
Když agent NKVD otevřel kufřík básníka, byl z něm svazek veršů Baudelaira „Květy zla” a zásoba narkotik.
– To jsou moje léky, – vysvětlil futurista. – Bez nich nemohu žít.
– Nebojte se, – řekl agent, – my vás vyléčíme.
Kdysi bohohledač Berďajev hlásal bratrství v antikristu, jehož výsledkem bude vláda knížete tohoto světa. Nyní tato vláda spočívala v smradlavém pokoji, kde v koutě ležela sestra v antikristu a počurávala se.
– Poslyšte, – řekl futurista. Vždyť ona je zasloužilá čekistka. Kdo teď bude za ní vynášet mísu?
– Nic se nebojte, – řekl agent NKVD, – my ji také vyléčíme. V tu samou noc, s Ivanem Mortem zatkli i jeho přátele, kteří mu pomáhali milovat jeho ženu-nymfomanku: vtipného arména s jeho arménskými vtípky, i veselého mnicha, kterého kdysi vyhnali z kláštera za jakési hříchy. A láskyštědrá čekistka-nymfomanka, zbavena všech svých milovníků, z nedostatku lásky málem sešla z rozumu, a ji také někam odvezli.
Básník Ivan Straník-mladší už dříve uprchl z tohoto domu, kde vládla vláda knížete tohoto světa. Opustil školu pro obzvlášť nadané děti, stal se bezprizorným výrostkem, který si musel vydělávat na živobytí, hrál lžičkami na jarmarcích a jen zřídka psal básně pro nešťastné romantické ženské, které podepisoval novým pseudonymem Ivan Delagin.
Zatkli i rodiče Jiřiny, u kterých kdysi Olga měla podnájem. Říkalo se, že matku zatkli proto, že její první muž Korjakovič byl menševik. A to navzdory tomu, že už měla čtvtého muže a tím byl opravdový bolševik se stranickou legitimací, ale i toho čtvrtého muže také zabásli.
– Hele, Maxi, a proč vlastně sebrali také toho bolševika, ptal se Boris.
– Podle prvního zákona marxismu, – zabručel Maxim. – O jednotě protikladů.
– A za co sebrali Ivana Straníka?
– Za trockismus a permanentní revoluci.
– Konkrétně za co ?
Komisař státní bezpečnosti zívnul a neochotně vysvětlil, že z hlediska vyšší sociologie Ivan je prostě masochista, který má chorobnou potřebu trpět, být ponižován a uražován, být bit. A jeho žena-čekistka byla obyčejná sadistka. Takoví lidi se vzájemně přitahují. Takovými lidmi se to hemží v každé revoluci: sadisté hledají možnost mučit druhé, a masochisti chtějí sami sebe pomučit.
Ale po skončení revoluce tito lidé budou v tom pokračovat, dělat permanentní revoluci, tedy anarchii a nihilismus, to samé berďajevské „Nic, které tvoří nic”. Dobře to asi znal soudruh Trockij, který hlásal permanentní revoluci a který si vybíral své stoupence nikoliv podle politické charakteristiky, ale podle náznaků psychobiologických.
Z klinického hlediska jsou to obyčejní chorobní psychopati. Ale z jedné strany, nejsou ještě natolik nemocní, aby bylo třeba je posílat do blázince. Z druhé strany, jméno jejich je legion, a těch legionářů je tolik, že míst v blázinci není dost. Současně budou řádit tak dlouho, dokud nebudou zničeni. Freud to nazývá komplexem samodestrukce.
– Rozumím-li dobře, – řekl Boris, – vy je neničíte, ničí se sami. Je to tak?
– Ovšem, – kývnul Maxim. – Proto Ivan Straník si zvolil takový pseudonym: Mort, totiž smrt.
Potom komisař státní bezpečnosti tvrdil, že takovým lidem, jako Ivan Mort, je těžko žít na svobodě, kde dříve či později tento futurista zhyne od narkotik nebo skončí sebevraždou, jak to udělal vůdce futuristů Majakovskij. Proto takové futuristy, aby je ochránili sami před sebou, teď ženou na Sibiř, kde je léčí prací podle metódy bohohledače Lva Tolstého.
Pro takové lidi svoboda je škodlivá. Tato svoboda není jednoduchá, ale speciální, a proto bohohledač Berďajev nazývá tuto metafyzickou svobodu svobodou tragickou, která vyvěrá z „Ničeho, které tvoří nic”.
Ve „Večerní Moskvě” na poslední stránce se objevil dopis Jiřiny Korjakovičů, v kterém se veřejně zříká svých rodičů a prohlašuje, že mění své jméno.
– To je ale kurva, – řekl Boris, když četl večerník. – Zříct se svých rodičů.
Ale náčelník 13. oddělení NKVD namítl, že z hlediska vyšší sociologie je to typický žertík ďábla, který rád dělá vše v temnotě, zezadu a obráceně.
– Jak to? – ptal se Boris.
– Jednoduše, – řekl Maxim. – Nejsou to vůbec její rodiče.
– Kdo tedy jsou?
– Ona je adoptované dítě. Jenomže jí to neřekli. A když po zatčení se dozvěděla pravdu o svých tak zvaných rodičích, celou pravdu, tak začala zvracet. To ale je ještě maličkost, – usmál se Maxim. – zato u futuristy Morta, ten má syna vyrobeného skutečně futuristicky: domácí inseminací. Jak se říká, palcem vyrobeného.
– Odkud to víš?
– Jednoduše. Když je třeba, 13. oddělení vyžaduje od polyklinik informace o krevní skupině daných rodičů i jejich dětí. Potom se srovnávají výsledky. Stejně tak se postupuje u soudu, když žádají potvrdit otcovství.
– Ale proč to dělat prstem?
– Aby zmenšili šanci špatných vloh, které se předávají dědičností. Normální lidé o tom samozřejmě neví a ani je nenapadá, že by to mohlo existovat. Ale pro legionáře je to složitý problém. Klíče k němu jsou v rukách ďábla. A tyto klíče jsou – klíče toxické.
Když vysvětloval takový nesmysl, komisař státní bezpečnosti pevně věřil, že je to vyšší sociologie. Ale Boris nad tím žvástem jen mávnul rukou a šel spát.
V té době zatýkali jednoho za druhým všechny, kdo měl nějaké spojení s tajnou společností „Modrá hvězda”. Tak zavřeli literárního kritika Zavaluchina s křivým prstem, který byl příbuzným menševika-sebevraha Zavališina. I když Zavaluchin si pozměnil v občanském průkaze jméno, nic mu to nepomohlo. Obvinili ho v tom, že má nejen křivý prst, ale i křivou duši, a že proto potichoučku vychvaluje shnilé dekadentní umění a dokonce hlásá berďajevštinu.
A začali do něj v 13. oddělení rýpat. Jak to, že z hlediska sémantické filosofie máš takové divné jméno Zavaluchin-Zavališin? Možná proto, že už tvoji předkové byli zával, hlušina, hnůj, neřád, odpad ? Takový lidský odpad my teď čistíme, zametáme. A tak dále...
Nakonec zatkli i rodiče Olgy. Obvinili je z odstavce 58, paragrafu 10 a 11, to jest za účast v antisovětských organizacích. Dokázalo se jim, že když žili v Berezovce, nedaleko od Moskvy, z nudy udělali mezi starými bolševiky kroužek, zajímající se o spiritismus, kde pod záštitou partajní legitimace točili stolečky a vyvolávali duchy.
Třebaže stará bolševička Dora Mazurkina se hájila tím, že vyvolávali v podstatě jen ducha Lenina, aby se s ním poradili o běžné politice, nic to nepomohlo. Teď se styk s duchem Lenina pokládal za antisovětskou organizaci.
Kromě toho, v sousední chatě, u madam Popkové, založili nějaký humanitární a trošičku konspirativní kroužek, kde mladí lidé, kteří nemohli najít štěstí obyčejným způsobem, začali jej hledat pomocí teosofie, to jest bohomoudrostí madam Blavatské. Jenže teď bohomoudrost se pokládala za kontrarevoluční podhoubí, kde satan se sčuchává s antikristem.
A začali na ty bohomudrce v 13. oddělení dorážet. Madam Popková měla na tváři černé mateřské znaménko velikosti hezké slívy, dokonce porostlé černým chlupem. Tak si ji začali dobírat. Co je to za flek? Odkud ho má? Proč?
– Tak vy říkáte, že to máte jen tak. Ale v okultních knihách, které jsme vám konfiskovali, se píše, že to není jen tak obyčejné znaménko. Píše se tam, že je to pečeť ďáblova nebo znamení vědmy, které označuje pakt s ďáblem. Tak buďte tak laskavá a vysvětlete nám, co to vlastně je.
– Tak vy říkáte, že to máte jen tak, náhodou. Ale proč tedy vy, staří bolševici, máte doma okultní knihy?
– Tak, tak... Muž madam Popkové byl svého rodu duchovním, což je jasné už z jeho jména. Ale potom se stal členem sekty „subotniki” [lidově zvaní noví židé, vzniklí v 17.stol. mezi křesťany, neuznávají Krista, slaví soboty i obřezání]. Hm, tedy přeběhlík. Ostatně madam Popková – to je jméno manželovo, jaké národnosti je ona? Aha, smíšené manželsví. Jak říkal váš Berďajev, spolek satana a antikrista. Není to tak? Dokonce pečeť ďábla na tváři. Z hlediska okultismu velmi zajímavé. Proto vy, bohomudrci, jste si právě ji vybrali jako kněžku vašeho tajného náboženství. Jenže my také jsme lidé vzdělaní. Vše je jasné. Tak, stará kurvo, podpiš tady protokol!
– Soudruhu vyšetřující, ale vždyť...
– Cože? Jaký soudruh, my jsme spolu prasata nepásli!
– Občane vyšetřující, ale vždyť my jsme se rvali za revoluci...
– Co jste chtěli, to máte. Podpisuj !!
– Ale...
– Žádné ale. Bohomoudrý Berďajev vás učil, že někdy je dobré jíti cestou zla, že to vede k vyššímu dobru. Vidíš teď, kam to vedlo? Podpisuj!
– Občane vyšetřující, vždyť tyto organizace jsou fiktivní – chci říct ty antisovětské organizace. Vždyť je to nepravda...
– Hele ty, stará čarodějnice, copak nechápeš, že ta nepravda je pro tebe lepší, než pravda? Vždyť za pravdu, za tvoje hříchy, by tě museli zastřelit. Ale za tuto polopravdu my ti dáme jen 10 let na Sibiři. Tak podpisuj!
Tak komisař státní bezpečnosti Maxim Rudněv objasňoval zatčení své tchýně-marťanky a tchána-cherubína. Přitom tvrdil, že takovými drobnostmi se sám nezabývá, on jen, jako Pilát, si myje ruce.
Boris však měl dojem, že v aféře „Modrá hvězda”, Maxim si vyřizuje jakési osobní účty a ničí všechny příbuzné i známé své mrtvé krasavice ženy, toho tichého anděla, který ho přivedl na tu stranu dobra i zla, na tu stranu života a smrti.
Upřímně řečeno, to by se ještě dalo pochopit. Jenže brzo poté celá věc se stala ještě zamotanější.
Dokud 13. oddělení NKVD dělalo šetření u nepřátelů národa, Boris čas od času prohlížel pokoj náčelníka 13. oddělení. Jen tak, ze zvědavosti. A tak narazil na šedivý zakladač, podíval se dovnitř, a udělalo se mu poněkud divně. Byla to věc, která se týkala samotného Stalina, přesněji jeho ženy.
Druhá Stalinova žena, Naděžda Allilujeva, také byla krasavicí, kterou Stalin, povídalo se, také velmi miloval. A ona také zemřela při záhadných okolnostech. Někteří říkali, že skončila sebebraždou, ale jiní, že ji Stalin ubil.
A v šedivém zakladači byly různé podrobnosti. Podle nich, podivné jméno Stalinovy ženy, Allilujeva, pocházelo z toho, že její předkové byli duchovními. Byla tam i zpráva, že bratr Stalinovy ženy, Pavel Allilujev, se ženil s dcerou duchovního, a to už za sovětské epochy.
„Jak divné, – pomyslel si Boris, – vždyť i sám Stalin též studoval na duchovního. A zakladatel Čeky Dzeržinskij, obnažený meč revoluce, se rovněž chystal být ksiądzem [knězem, polsky]. A co se z nich stalo? A potom ti samí Stalin a Dzeržinskij honili všechny kněze na Sibiř. Skutečně, dostáváme jakési potvrzení marxistického zákona o jednotě a boji protikladů.”
V šedivém zakladači byla poznámka o druhém bratrovi ženy Stalina, Fedoru Allilujevu, o kterém se oficiálně nikde nezmiňovali. Nezmiňovali se z té příčiny, že Fedor Allilujev byl blázen. Zbláznil se během občanské války.
Dále byla v šedivém zakladači starší sestra Stalinovy ženy, Anna Allilujeva. V mládí studovala na Peterburgském psychoneurologickém institutu, chtěla se stát lékařkou-psychiatrem. Ale nedokončila institut, protože se sama stala psychicky chorou. Schizofrenie. Několik sester její matky Olgy Allilujevy také byly nemocné schizofrenií.
Otec Stalinovy ženy, Sergěj Allilujev a jeho žena Olga byli profesionálními revolucionáři. Ale teď se po Moskvě šeptalo, že byli též zatčeni jako nepřátelé národa. A každému bylo jasné, že nikdo nemůže zatýkat Stalinovu tchýni a tchána, ledaže by to bylo na rozkaz samotného Stalina.
Brzo po tom zatkli Pavla Allilujeva, bratra milované Stalinovy ženy. Potom zatkli Stanislava Redensa, důležitého člena NKVD. Z hlavní správy NKVD ho vedli rovnou do sklepa a rovnou kuli do zátylku. Ale všichni věděli, že Redens je manžel Anny Allilujevy, sestry milované Stalinovy ženy.
Takže Stalin nejen že zahnal do koncentráku otce, matku a bratra milované ženy, ale i zlikvidoval svého švagra!
V zakladači stálo též, že po smrti své milované ženy, Stalin velmi nadával na knihu, kterou jeho žena četla před smrtí. Byl to módní román „Zelený klobouk” Michaela Arlopa.
Následuje doklad specialistů 13. oddělení: román končí sebevraždou kvůli syfilisu. A rukou Maximovou je připsán komentář: „Legionáři se tolik bojí samotného slova "legionizace", že když se mluví o legionizaci, obvykle svalují vinu na nevinný syfilis. Typický postup.”
„To je divné, – pomyslel Boris, když listoval šedivým zakladačem, – vždyť nedávno Maxim také blábolil cosi o nějaké nemoci, která se předává z rodičů na děti podobně jako syfilis, ale která je mnohem horší. Ostatně i o Lenivovi se povídalo, že byl syfilitik. Nebyla to spíš nějaká legionizace? A co jsou oni zač, ti legionáři? Opět nějaká zatracená šifra toho čertova 13. oddělení?
Potom následoval seznam vdov z Kremlu.
Žena prvního marxisty Plechanova – Roza Markovna.
Žena Čičerina – opět jakási biblická roza-růže.
Žena Bucharina – Esfir Gursvič.
Žena Kameněva – Olga Davidovna, mladší sestra Trockého.
Žena legendárního hrdiny revoluce Ščorse – Maria Hajkina.
Byl to seznam značně dlouhý. Následoval seznam dam z Kremlu.
Žena lidového komisaře obrany Vorošilova – Ekaterina Davidovna.
Žena lidového komisaře zahranicí Molotova – madam Žemčužina-Perleman.
Žena lidového komisaře komunikací Andrejeva – Dora Mojsejevna Hazan.
A nakonec, třetí, byť i neoficiální, žena Stalinova – Roza Kaganovič. Zde byla poznámka, že to není sestra, ani neteř Lazara Kaganoviče, ministra průmyslu, ale upřesnit vztah bylo těžké, protože byla adoptovaná a bylo to rodinné tajemství.
„Podivné, – pomyslel Boris, – co to tam v Kremlu mají? Speciální sňatkovou kancelář, hledající pro kremelské vládce židovské manželky? A proč se o to zajímá 13.oddělení NKVD?”
„Nejprve hloupé biblické nesmysly, že ďábel je kníže tohoto světa. Potom kecy filosofa-bohohledače Berďajeva o satanovi, antikristovi, o bratrství v antikristu a jako výsledek vláda knížete tohoto světa. Ale proč 13. oddělení souhlasí, že satan i antikrist nejen že existují, ale dokonce se i žení?! A k čemu jim slouží tyto podivné seznamy biblického personálu mezi ženami z Kremlu? Polovina z nich jsou už vdovy. A nedávno i ženu Molotova si vzali na paškál. Jakoby podle nějakého zákonitého principu. Ale jakého? O co jde?”
Mozkový trust profesora Rudněva pracoval dosti systematicky. Nevynechali ani první ženu Stalinovu, Ekaterinu Svanidze, která už dávno zemřela. V oficiální biografii Stalinově se psalo, že byla chudou vesničankou. Ale v šedém svazku stálo, že bratr první ženy Stalinovy byl Alexandr Svanidze, jeho žena Marie Korona byla z rodiny bohatých židů původem ze Španělska. Psalo se tam, že oba získali skvělé vzdělání v zahraničí, po kterém Alexandr Svanidze zaujal důležitý post v sovětské vládě. Z toho lze těžko uvěřit, že žena Stalinova byla ubohou vesničankou.
Ale to by nebyl problém. Problém byl v tom, že celá Moskva věděla, že nedávno zatkli bratra první Stalinovy ženy jako nepřítele národa. Současně s ním podrazili nohy nejen jeho ženě Marii Koroně, ale i jejich synovi Džonikovi. Tento ubohý Džonik už od dětských let trpěl neurastenií a trvale se léčil v psychoneurologickém dispenséru.
Po Alexandru Svanidze zatknuli i jeho sestru Mariko, to jest sestru první Stalinovy ženy. Žena Alexandra Svanidze, Marie Korona, měla bratra, tak i tohoto bratra také zavřeli. Jenže všichni moskvané dobře věděli, že nikdo si nedovolí zatýkat Stalinovy příbuzné, ledaže by dostal přímý příkaz od samotného Stalina.
Boris zabouchnul zlověstný šanón. Stalin nejenže likvidoval celou rodinu své nejmilejší druhé ženy, ale vytrhl jako plevel s kořenem všechny příbuzné i své první ženy.
Ale vždyť je to přesně to samé, co se stalo u Maxima a Olgy! Copak Maxim jde tak slepě za Stalinem? Anebo, je to snad obráceně? Stalin jde po stopách svého zblázněného tajného poradce? Co je to za čertovinu?
Boris obrátil šedivý zakládač. Na desce, kde obyčejně stojí jméno vyšetřovaného, bylo napsáno: „Věc knížete tohoto světa”.
Na zadní straně obalu, kde Maxim rád dělal své vývody, stálo cosi nepochopitelného: „I přišel On obžalovat svět o hříchu i o pravdě i o soudě: ...o soudě, že kníže tohoto světa je odsouzen.”
A šikmo červeným inkoustem rezoluce: „Rozsudek potvrzuji. Rozsudek konečný nepodléhá odvolání.” A dole podpis komisaře státní bezpečnosti SSSR Maxima Rudněva.
Ale jestliže Maxim pouze potvrzuje tento rozsudek... Tak kdo vlastně vynesl tento rozsudek ve věci „Knížete tohoto světa”?
Další kapitola
Přejít na OBSAH