Když mluví lež, z svého vlastního mluví, nebo lhář jest a otec lži.
Jan 8:44
Když Maxim začínal svou kariéru u NKVD, často se chlubil, že pracuje společně se slavnou sovětskou čekistkou Zinaidou Genrichovnou Orbeli. Slavnou se stala tím, že ačkoliv byla ze staré šlechtické rodiny, ne-li kněžna nebo polokněžna, ve věku 17 let utekla z Institutu pro šlechtické děvy Smolný a šla pracovat do Čeky [rusky ČK, mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotážemi], kde se osobně účastnila odstřelování vězňů. Pracovala tak dobře, že se o ní zpívala písnička:
Ach, jablko, kam se kutálíš?
Jak padneš do spárů Ziňky, už se nevrátíš!
Jeden čas byla Zinajda náčelnicí Čeky ve své gubernii a díky svému třídnímu uvědomnění odstřelila i vlastní rodiče. Vlastnoručně. Potom její krutosti se zdály být příliš silné i pro Čeku a byl div, že ji samotnou nepopravili. Ale vzal se za ni sám Trockij s odkazem na proletářskou humánnost a případ byl nějak ututlán.
Jelikož Boris slýchal o jejích hrdinských činech, byl proto velmi překvapen, když se setkal s Zinaidou Genrichovnou poprvé. Byla to velmi příjemná mladá žena s krásnou tváří a inteligentníma očima, vysoká, štíhlá, s rychlými a sebejistými pohyby pěstovaných rukou a pružnou a energickou chůzí. Dokonce měl dojem, že je skutečně něco jako princezna z carského Institutu blahorodných děv. Jenže ta dívčina byla ve vojenské uniformě a na karmínovém límci, jako dravec pobleskovaly ostré diamanty generála NKVD.
Pak se Boris s ní často setkával v novém Maximově bytě. Olze tam starostlivě pomáhala v domácnosti nebo dojemně chovala dítě. Někdy Olga vozila děcko v kočárku po Petrovském parku a vedle ní chodila Zinajda Genrichovna a nesla láhev mléka. Někdy se s nimi procházel i bratr Zinajdy Genrichovny – divné stvoření, kterého všichni nazývali hrdinou Perekopu.
Říkalo se, že během občanské války byl velitelem jezdecké divize, nebo sboru, a stal se slavným díky neuvěřitelné statečnosti. Ale během šturmu na Perekop byl udeřen do hlavy a poškodilo mu to mozek. Od té doby žil ze zvláštních důchodů sovětského lidového komisariátu a dělal výstřednosti. Jiného by za takové pokusy dávno zavřeli, ale on byl hrdinou Perekopa a vše se mu promíjelo bez následků.
Za speciální služby pro státní zřízení mu darovali celé šlechtické sídlo, kde žil sám ve dvaceti pěti pokojích. Pravda, v jedné místnosti si choval svého starého přítele z vojny – bílou kobylu. Kromě toho, poručil všem, aby se k němu obraceli ne jménem a příjmením, ale zvali ho hrdinou Perekopu, což prý je titul, který mu udělila sovětská vláda. Na jiné jméno prostě neodpovídal.
Když hrdina Perekopu kráčel po ulici, byl vždy doprovázen hejnem zvědavých kluků v očekávání, že jim předvede nějaký nový baletní skok. Nejednou jej doprovázel i Boris. Zato dospělí hrdinu Perekopa neměli rádi a snažili se ho ignorovat.
Jestliže Zinajda Genrichovna byla velmi krásná, její bratr byl vzácně ošklivý. Byla to přesná kopie Baťky Machno, jak ho zobrazili ve filmu "Rudí ďáblíci". Na výšku byl trpaslík, proto nosil zvláštní, na zakázku vyrobené boty s vysokými podpatky téměř jako žena, a s holenicemi z lakované kůže. Po zranění na frontě, jedna noha byla kratší a nešla ohnout. Proto byl celý nějak pokroucený a silně kulhal. Jeho obličej byl tak bledý a bez krve, jako u mrtvoly. A v tomto bílém obličeji byly černé oči, pichlavé jako hřebíky.
Hlavu Perekopa zdobila vysoká kštice černá jako saze, s vlasy, tvrdými jako dráty, které mu padaly na rameno jak lví hříva. Někteří říkali, že po otřesu mozku, každý sebemenší dotyk lebky, a dokonce i vlasů, způsobuje mu nesnesitelné bolesti hlavy. Proto je nestříhá a v zimě chodí bez klobouku. Jiní tvrdili, že hrdina Perekopu naopak prosedí celý den u holiče, a že jeho neobvyklá hříva je vždy pečlivě učesaná, namazaná pomádou a voňavkou, a že má dokonce šestiměsíční trvalou. A někteří usoudili, že si nechal svou hřívu schválně, aby vypadal vyšší.
Mimo jiné, hrdina Perekopu ještě vynalezl svou vlastní fantastickou vojenskou uniformu: křiklavě červené jezdecké kalhoty s koženým středem k sezení a jasně modrou tunikou s kavkazským pásem z černěného stříbra a s popruhy, zkříženými na hrudi. Vlevo se kývala křivá kavkazská latka ve stříbrné pochvě, a vpravo obrovský mauzer v dřevěném pouzdře se zlatou destičkou – čestná zbraň Revoluční vojenské rady.
Celkově možno říct, že když hrdina Perekopa šel po ulici, bylo strach se na něj podívat. Ale poté, co několikrát střílel z mauzera na vrabce a honil kluky s vytaseným mečem, nenápadně jej odzbrojili. Mauser vzali a odvezli a nechali jen prázdné pouzdro se zlatou deskou. A meč zaklepali tak, aby jej nešlo vytáhnout z pochvy.
Když hrdinovi zdechla jeho bílá kobyla, stará kamarádka z vojny, vypravil jí pohřeb s vojenským dechovým orchestrem. Pohřbil ji ve své zahradě a postavil jí mramorový pomník, na kterém byly vavřínové věnce a bannery na půl žerdi. Památník si přinesl z nějakého hřbitova pod Moskvou, s hrobu nějakého carského generála.
Poté, namísto bílé klisny hrdina Perekopa koupil velkou motorku, které odebral tlumič, a honil se na ní s takovým hlukem a rachotem, že babičky v okolí se křižovaly: "Ó Pane Bože, zase ten čer-r-rt jezdí na svém tranduletě!" Motocykl mu zabírat nebylo nutné, protože brzy se rozmáznul jako lívanec i s motocyklem.
Babičky z okolí doufaly, že nakonec hrdina Perekopa přece jen chcípne. Ale přežil. Vyléčila ho Zinajda Genrichovna, která docházela za svým proslaveným bratrem jak za děťátkem, krmila ho lžičkou až do chvíle, než se znovu postavil na nohy. Ale jakmile se jednou postavil, opět začal zlobit více než kdy jindy.
Když začala Velká Čistka, hrdina Perekopa vyšel z módy. Nejprve mu zabrali dům. Tak se přestěhoval do sousedního hotelu a vzal s sebou pouze dvě věci: obrovský koncertní klavír, na kterém neuměl hrát, a svůj vlastní portrét velikosti celé zdi, jak jede na bílé kobyle s taseným mečem. Celé dny proseděl u klavíru, brnkaje dvěma prsty něco, co nikdo nepoznával, a obdivoval svůj portrét.
Pak hrdina Perekopa náhle zmizel. Říkalo se, že byl uvězněn kvůli portrétu. Nelze věšet tak veliký autoportrét v zemi, kde existuje ještě větší člověk. Viděli v tom urážku soudruha Stalina. Současně s hrdinou Perekopa zmizela i jeho sestra Zinajda Genrichovna. Říkalo se, že v NKVD pracovala jako sabotážnice : nestřílela ty, co bylo třeba, ale naopak, odstřelovala podle pokynů trockisticko-zinověvské teroristické centrály.
– Maxi, zeptal se Boris, a za co zavřeli hrdinu Perekopa?
– Za to, – zavrčel komisař.
– Takže sám nevíš, – poškádlil mladší.
– Já, a že tohle nevím?! – chytil ho vztek. – Abys věděl, já sám jsem ho dal zavřít.
– A za co? – chtěl vědět mladší.
Tehdy Maxim vyprávěl poměrně neuvěřitelný příběh. Ukazuje se, že hrdina Perekopa žádný hrdina nebyl, a Perekop nikdy nespatřil. Ve skutečnosti, byl holič a jako amatérský herec strašně rád vystupoval na jevišti v rolích. A potom se vydával za hrdinu Perekopa.
– No, tak to znamená, že byl dobrý herec – řekl student. – A hloupá je vaše sovětská moc, když je tak snadné ji oklamat.
– To není tak jednoduché, – řekl komisař.
Zjistilo se, že jakýsi hrdina Perekopa opravdu existoval. Ale byl to úplně jiný člověk. Člověk skutečně šílené odvahy. Takové odvahy, že i když občanská válka skončila, hrdina pokračoval v boji a rozbíjel vše vpravo i vlevo do té chvíle, než jej zavřeli. Čeka zjistila, že kdysi patřil ke straně anarchistů-maximalistů, která měla své sídlo ve Švýcarsku. Potom za revoluce se připojil k bolševikům.
Během občanské války o tomto hrdinovi chodily celé legendy. Prý byl nemocný s diabetem, a proto musel neustále si dávat injekce. A navzdory své těžké chorobě, byl tak oddaný revoluci, že když vedl své divize proti bělogvardějským kulometům, ani neslézal s koně, prostě vytáhl injekční stříkačku z kapsy a přímo zkrz kalhoty si vpíchl lék.
Čeka zjistila, že to byl obyčejný narkoman a zkrz kalhoty nepíchal si nic jiného, než morfin. Bezohledná odvaha hrdiny se vysvětlovala tím, že byl poloviční blázen, který se opakovaně pokoušel o sebevraždu. Hledal i smrt v boji. Když jej popravovali, šťastně se usmíval a zpíval pochod anarchistů:
Kohoutek smažený, kohoutek va-ařený,
Kohoutek také chce radostně žíti!
Jeho však chy-ytili, arestova-ali,
Jeho ne-necha-ali moc dlouho žíti!
To se stalo v jižním Rusku. O několik let později Zinajda Genrichovna našla věc zastřeleného hrdiny Perekopa v Ústředním archivu Čeky v Moskvě a všimla si, že byl velmi podobný jejímu bratrovi. Včetně toho, že byl také chromý. A tak dostala nápad. Všichni čekisti, kteří měli co dělat s hrdinou Perekopa, v té době už byli zabiti. Takže žádní svědci. Navíc, věc byla tajná, o popravě hrdiny se nikde nepsalo. Zato o jeho odvaze psaly všechny noviny.
Zinaida Genrichovna se poradila se svým bratrem, a tomu se tento nápad moc zalíbil. V archivech Čeky byly uschovány všechny dokumenty a regalia zastřeleného revolučního hrdiny. Zinaida Genrichovna je všechny předala bratrovi a zbytek zničila. Podle fotografie mrtvého hrdiny, bratr upravil svůj vzhled: nechal si růst divoké vlasy, jaké nosil hrdina, objednal si stejně malebnou uniformu. V neklidné porevoluční době bylo plno podivínů a nikdo se ničemu nedivil. Takže amatérský herec, který snil o hrdinských rolích, se reinkarnoval do opravdového hrdiny Perekopa.
– Co ale jste teď s tím hrdinou udělali? – zeptal se Boris.
– Dal jsem před něj všechny důkazy a řekl: „Tak se přiznávej!”
– Ale on řekl: „Ne, ne, já jsem žil jako hrdina a jako hrdina zemřu!” Řekl jsem: „Dost té komedie. Jsi blázen, ale nejsi na jevišti, jsi v NKVD. Pošlu tě na Sibiř.” A on pořád svoje: „Radši půjdu na Sibiř. Zato všichni budou vědět, že jsem hrdina Perekopu. Že trpím za pravdu!”
Komisař státní bezpečnosti bezmocně pokrčil rameny: – Zbytečné s ním mluvit. Ten idiot se tak vžil do své role, že ani sám nechápe, kde je pravda a kde fantazie. Ve skutečnosti je to neškodné stvoření. Pouze pohled na něj je hrozný. On je vlastně ubohý zbabělec. Aby si udržel roli hrdiny, je hotov jít na Sibiř. Zavinila to zatracená Zinka. Ona vypadá jako anděl, ale ve skutečnosti je to satan v sukni.
– A jak se ta věc odhalila? – ptal se Boris.
– Mám novou metodu. Nejdu od trestného činu k přestupiteli zákona, ale naopak – od přestupitele k trestnému činu.
– Jak to děláš?
– Velmi snadno. Beru muže. Dávám mu list papíru a řeknu: „No, piš – přiznávej se!”
– Dobrá, – řekl student. – Tak já třeba něco napíšu – že jsem kradl jablka ze stromu od sousedů.
– Hlupáku, – řekl doktor společenských věd. – Jde o vědeckou metodu. Beru na to ne obyčejné lidi, ale takové, o nichž vím, že mají za sebou některé trestné činy. Jenomže nevím, jaké. A takovému chlapovi říkám: „No, přiznávej!”
– A co když nic neudělal?
– Pokud nic neudělal, tak stejně udělá později.
– Divná metoda, – řekl student.
– Ano, a právě tou samou metódou, – řekl komisař státní bezpečnosti, – jsem odhalil věc hrdiny Perekopa. Já jsem věděl, že Zinka má v minulosti fůru přestupků. Povrtal jsem se v tom – a našel.
– Takže kvůli tomu jste ji zabásli?
– Oh ne, to je maličkost... Ona má za sebou mnoho horších věcí...
– Co například?
– Je to služební tajemství – řekl komisař suše. Za ním ležela na polici velká plochá krabice a v ní sbírka ikon s očíslovanými boxy. Na jednom ze znaků se leskla drobná zlatá ikona: logo – lebka a zkřížené hnáty. Jako na pirátské vlajce. Znaky rozhodně ne pionýrské.
Vedle hnědá skvrnitá mušlička velikosti lístkového oříšku. Mušle obroubená tenkým platinovým drátkem tvořila jakýsi přívěsek. K ní byla uvázána cedulka s kaligrafickým podpisem vojenského písaře NKVD: Věc „Modrá hvězda”. Exponát, № 127-D. Zabaveno při domovní prohlídce paní Zinaidy Genrichovny Orbeli."
– Max, co je to hračku? – zeptal se Boris.
– To je hovnivál, – řekl komisař.
– Jaký hovnivál, když je to mušle?
– To je tajný žargon. Tato mušle představuje mušli skarabeje, kterým se zobrazoval hovnivál, geotrupes stercorarius.
– A sakra k čemu ti bude ten brouk?
Komisař-černokněžník se zamračil, jako by byl unavený vysvětlovat nejvyšší moudrosti každému idiotu. Pak začal mumlat, že v starém Egyptě existovaly zvláštní tajné sekty, u nichž hovnivál s kuličkou sloužil jako symbol slunovratu, návratu života. Členové těchto sekt se poznávaly navzájem díky skarabeji coby tajnému znaku.
Ale hlavní tajemství spočívalo v tom, že ve své době tyto tajné sekty byly něco jako nepřátelé lidu starého Egypta. Proto se schovávaly v opuštěných pyramidách a staroegyptské NKVD je lovilo. Když byl někdo uloven, podle tehdejší techniky byl ukamenován. Později tyto tajné sekty existovaly také v Evropě, ale jako poznávací znak používaly mušle, které seshora se podobají skarabeji. Později se tyto mušle staly symbolem pouze pro ženy, oddávajících se různým dianickým kultům.
– Dobře, – řekl Boris. – A co na nich bylo tajného?
– Polož tu mušli na záda, – zamumlal komisař bezpečnosti. – Vidíš, čemu se to podobá? Pro ženy...
– Jo, tak trochu – souhlasil Boris. – No, symbolika!
Tajemná mušle zobrazovala ženský symbol, jak se obyčejně kreslí po zdech veřejných toalet.
Kdysi Boris našel v pokoji u Maxima knihu George Sinclaira s názvem „Neviditelný svět satanův”, která vyšla v Edinburghu v roce 1875. Na policích stály poznámky s odkazy na hrdinu Perekopa a jeho sestru, generála NKVD Zinajdu Genrichovnu v souvislosti s jakousi otázkou ohledně „Modré hvězdy”. A v této knize se popisuje následující věc:
"... Thomas Ware byl puritánským pokrytcem. Vedl přísné Presbyterianské shromáždění, takže ho pokládali v Edinburghu téměř za svatého, a přitom tajně hýřil a vedl nechutný obraz života, který utápěl v odporných a nepřirozených zločinech. V roce 1670, když mu bylo sedmdesát let, zachvátily ho hrozné záchvaty lítosti a zoufalství, jeho špatné svědomí jej dovedlo na pokraj šílenství a jeho utrpení dokázalo zmírnit jen plné, upřímné a veřejné pokání za své zločiny."
Během několika měsíců, aby jeho shromáždění zabránilo skandálu a hanbě, se pokusilo ututlat celou věc. Ale jejich duchovní odhalil tajemství lordovi – starostovi, který nařídil vést šetření. Thomas Ware, nešťastný starý muž, ujištěn, že "hrůzy Páně, které zatěžují jeho duši, nutí jej přiznat se a přinést pokání," byl zatčen spolu se svou slabomyslnou sestrou Jeanne, která byla zamotána do jeho ohavných skutků."
Boris si pamatoval, jak hrdina Perekopa slavnostně kráčel ulicemi v červených kalhotách, s křivou šavlí a revolverem velké ráže – zlatou zbraní Revoluční sovětské rady. A v knížce stálo:
"... Po celou dobu, kdy Thomas Ware byl ve vězení, bolestně cítil těžký Boží hněv, který vedl ho k zoufalství, a několika zpovědníkům, kteří ho navštívili, se přiznal: „Vím, že jsem odsouzen k věčnému zatracení a můj verdikt je již podepsán nebem... A proto, nenacházím ve svém srdci nic jiného než temnoty, temnoty, popel, a to mě pálí, jak bych byl na dně pekla.” Takové nečekané poruchy pocitů, nenávist k ošklivému podnikání, spojený s neschopností vzdát se jich, se dají pochopit u sedmdesátiletého starce, jehož tělo bylo přejedeno mnoha léty nestřídmosti a prostopášnosti a mysl oslabena neustálým napětím, kdy musel hrát roli slušného člověka. "
Boris si vzpomněl, jak se setkával v Maximově bytě s Zinajdou Genrichovnou a jak dojemně pomáhala Olze s domácími pracemi. Nebo, jak vozili děcko v Petrovském parku. A vedle pokulhával hrdina Perekopa a opatrně nesl lahvičku s mlékem. Ale "Neviditelný svět satana" hlásil:
"Sestra Thomase Ware v zoufalosti obvinila svého bratra z čarodějnictví. Ačkoli už dlouho šly o něm podobné zvěsti a lidé vyprávěli neobyčejné historky o jeho pokusech s čárami a zaklínáním, přesto čarodějnictví nebylo hlavním obviněním proti němu v oficiálním soudu. Byl shledán vinným z cizoložství, smilstvu, incestu a sodomie a odsouzen na základě těchto položek k uškrcení provazem a pak spálen na hranici mezi Edinburghem a Leithem v pondělí 11. dubna 1670, aby tělo jeho se obrátilo v popel. Jeho bláznivá sestra, Jeanne Ware, byla usvědčena z incestu a čarodějnictví, a pověšena dne 12. dubna na náměstí v Edinburghu."
Když Boris se zeptal, jaký vztah to má k hrdinovi Perekopu a Zinajdě Genrichovně, Maxim vyhýbavě odpověděl:
– Srovnávací psychoanalýza. Soudci inkvizice se v takových případech vyznali líp, než soudci naší doby.
Třebaže hrdina Perekopu byl vzácný skandálník, měl kupodivu, podle Zinajdy Genrichovny, ohromné úspěchy u žen. I po městě chodily řeči, že to byl strašný drtič srdcí a neustále měl jakési romantické zápletky.
Povídá se, že některé ženy milují speciálně ošklivé muže. Například, hraběnka z Alby měla ráda malíře Goyu pro jeho ošklivost, aby tím vynikla její vlastní krása.
Když vzpomínal na záhadnou sebevraždu Olgy, Boris si někdy představoval, že snad byla u ní nešťastná láska k hrdinovi Perekopu. A že Maxim se to dozvěděl a... Proto se vyhýbá rozhovorům o ní a vymýšlí středověké psychoanalýzy.
Ostatně, i když Olga vypadala jako madona, byla nějaká divná. Ne pro nic za nic dva chlapci spáchali sebevraždu.
Když byl náčelník 13. oddělení ve službě, Boris podnikl v jeho pokoji menší pátrání. Jelikož Maxim myslel, že teď už se nikdo nevyzná v jeho čertovinách, své papíry už neschovával, schovával se spíš za různé šifry, kódy a znaky.
Pod krabicí, v které měl podivné značky se symboly smrti, Boris našel spis s nadpisem Zinajda Genrichovna Orbeli. Místo obyčejné ankéty o sociálním původu, navrch leželo schéma rodokmenu rodiny Orbeli a po straně tužkou stálo: „Jeden děd byl alkoholik a oběsil se, babička odešla do kláštera. Druhý děd byl známý doktor psychiatrie a babička byla nihilistkou.”
Dědeček-psychiatr a babička-nihilistka organizovali v Moskvě jakousi religiozně-filosofickou společnost „Modrá hvězda”. Tato společnost, ač byla v podstatě humanitární a liberální, byla kupodivu tajná. A proto pro některé lidi to nebyli humanisti, ale satanisti. Patřila jim i odpovídající kolekce tajných znaků se symboly smrti.
Později v této tajné společnosti humanistů-satanistů jeho jasnost kníže Orbeli se seznámil se svou budoucí ženou, dcerou psychiatra a nihilistky. Jestliže papá Orbeli byl co nejskutečnějším knížetem, mamá byla zašifrovaná pod podivnou přezdívkou: marťanka.
Tak tedy, bývalá hrdinka revoluce a proslavená čekistka Zinajda Genrichovna, polokněžna – polomarťanka. A po straně poznamenáno: „pokrevní spolek satana a antikrista. Typický zjev”.
Bylo zřejmé, že Maxim četl příliš utopických románů o marťanech, které chtějí zachvátit moc na celé planetě, a použil tyto marťany jako šifru pro 13. oddělení. A ještě k nim přidal biblický personál v osobě antikrista. Ale co mohl znamenat ten kokteil ze satana a antikrista?
A postraně poznámka vyšetřujícího: „Stejný proces máme v rodině Lenina a zřejmě i Hitlera a Himmlera. V rodině Stalinově tento proces se odehrává v opačném směru.”
Nábožensko-filosofická společnost „Modrá hvězda” se zabývala filosofií Solověva a Berďajeva, které nazývali hledači Boha. Ale vedle ležel raport specialistů 13. oddělení. Hledač Boha Solověv si stěžoval, že ho pokoušejí běsové, a léčil se z toho smrkovou mízou, zvanou skipidar. Umřel otráven vlastnoručně vyrobeným karamelem ze smrkové smůly [možná rozpuštěné v terpentýnu, pozn. překl.].
Do políčka, kde se píše uzávěr, doktor filosofie Rudněv napsal: „Tento hledač boha nepotřeboval polykat skipidar, ale namazat si jím zadek.”
O Berďajevu, kterého někteří pokládají za největšího ruského filozofa 20. století, specialisté 13. oddělení napsali následující raport:
Začal s marxismem, za to byl poslán na nějaký čas do vyhnanství. Potom se pustil do hledání Boha. Za to byl roku 1915 dán pod soud Nejsvatějšího Synodu, který ho odsoudil k věčnému vyhnanství na Sibiř. To byla událost zcela mimořádná v ruských dějinách. Od Sibiře ho zachránila Únorová revoluce. Ale brzo i vláda Kerenského ho posadila za mříže. Od únorového vězení ho osvobodila Říjnová revoluce. Jenže brzo i bolševici se rozhodli zbavit se neúnavného hledače Boha a roku 1922 vyšoupli s celou skupinou soubratrů za hranice.
Rezumé Berďajevova filozofie: Úvahy o člověku a bohočlověku. Filozofie dobrého zla a zlého dobra: „Občas je nutno jíti cestou zla, neboť to přivede k vyššímu dobru.”
Kázání „bratrství v Antikristu, vládě knížete tohoto světa”. Metafyzika tragické svobody, která „ústí v Nic”. Psal slova Ďábel a Antikrist velkými písmeny. Byl existencionalistou, to znamená potvrzoval existenci satana. Lízal zadnici antikristovi. Vychvaloval tajné spolky stylu „Modré hvězdy”. Je osnovatelem roztržky v pravoslavné církvi v zahraničí. Viz věc „Svato-Berďajevká duchovní akademie”.
V rubrikách na závěr je psáno rukou doktora Rudněva: „Berďajeva filozofie je typické filozofování 69, například jeho dobré zlo a zlé dobro. Správně jednal Svatý Synod, když ho odsoudil k trvalému exilu do Sibiře”.
Následoval dokument, napsaný na staromódním psacím stroji, seznam členů tajné společnosti „Modrá hvězda”. Seznam sestavila Čeka roku 1918. Dále byl protokol z výslechu jednoho z členů. Kromě filozofie Solověva a Berďajeva, zajímali se antroposofií Steinerovou, okultní teosofií madam Blavatskaja, hledáním štěstí metodou Gudžieva, kultem yogů a různou mystikou.
V oblasti náboženství, v hledání nového boha, experimentovali s tím, co se kdysi nazývalo černou mší. Postavili imitaci oltáře. Na místo krucifixu roztáhli na oltář nahou ženu, povinně pannu, která symbolizovala Pannu Marii. Potom hledači boha jeden za druhým přimknuli se k modernistickému krucifixu a otevřenými ústy líbali a lízali nahou dívku ve svatyni.
Po straně byla vybledlá poznámka psaná fialovým inkoustem rukou čekisty, který r. 1918 dělal výslech. S hrubou otevřeností barbara, napsal: „Vždyť to byla obyčejná banda nějakých vyrozenců. Žádní filozofové, ale hnus”.
Svaté přijímání hledači boha také zmodernizovali a místo červeného vína a svaté hostie křesťanů, což symbolizovalo krev a tělo Spasitele, naplňovali poháry močí a exkrementy, jeden za druhým je ochutnávali.
A vedle opět fialovým inkoustem barbarského čekisty připsáno: „Jsou to samí hovnožrouti, tahle čertova shnilá inteligence. A schovávají se za nějakou filozofii”.
Pod tím bylo pozdější, více kulturnější poznámka specialisty z 13. oddělení NKVD: Cunnilingus. Urinofilie. Coprofilie. Imitace středověké černé mše (viz příloha č.8)”.
A v příloze č.8 byla: fotokopie jakéhosi protokolu středověké inkvizice s popisem černé mše, během které satanisti 16. století pálí černé svíčky a dělají to samé, co hledači boha 20. století.
Ve spisech tajného spolku „Modrá hvězda” jména knížete Orbeli a jeho ženy jsou označeny křížkem. A vedle červeným inkoustem a rovným, hezkým rukopisem je připsáno: „Zastřelit”. A dole, tím samým rukopisem podepsáno: „Zinajda Orbeli, předseda ČK gubernie”.
Současně schovanka Institutu blahorodných děv doporučovala vyššímu náčelnictvu postavit ke zdi a postřílet všechny zbývající hledače boha. Jenže za ně se postavil sám Trockij. Toho podpořil lidový komisař osvěty Lunačarskij, který svého času se rovněž zajímal o hledání boha, dále správce ministerstev Bonč-Bruevič, který do revoluce hledal boha i se Lvem Tolstým a po revoluci se stal správcem věcí u samotného Lenina.
Dále následovalo oznámení 13. oddělení. Když mladý revolucionář Trockij seděl v base v Oděsse, využil svého času na sebevzdělání a četl množství knih, které dostával na svou žádost podle seznamu. Později se tyto seznamy psané rukou Trockého dostaly z archivů carského četnictva do rukou 13. oddělení NKVD. Ale nebyly na nich práce Karla Marxe, nad kterými se Trockij tolik nasmál, nebyly tam ani knihy z historie komunismu, ale knihy o teorii a praxi těch ezoterických tajných spolků, které jedni nazývají humanisty, jiní satanisty. Trockij pečlivě studoval tyto knihy a aby je nezapomněl, dokonce sestavil z nich objemný konspekt o 1000 stranách. Tento tajemný konspekt, který připomínají i zahraniční životopisci Trockého, později bezestopy zmizel.
Třebaže v roce 1918, na příkaz humanisty Trockého, věc „Modré hvězdy” byla uzavřena, roku 1936 se o něj znovu začala NKVD zajímat. Spis se týkal několika set lidí.
Část z nich byla vystěhována za hranice, opět za pomoci humanisty Trockého, část z nich zemřela. Ale teď 13. oddělení bedlivě prověřovalo všechny příbuzné, děti a dokonce i známé těch hledačů boha.
V tom spisku Boris našel několik známých jmen. Byl tam otec Ivana Straníka, s kterým chodil Boris do stejné třídy. Otec se jmenoval také Ivan a specialisté 13. oddělení o něm napsali svůj doklad.
Do revoluce byl bezvýznamným básníkem-futuristou a psal pod pseudonymem Ivan Mort. Ale specialisté 13. oddělení byli vzdělanější, než barbaři-čekisti z roku 1918, dokonce znali latinu, a proto je zajímalo následující: proč Ivan Straník-Mort vybral si takový pseudonym, který latinsky oslavuje smrt?
Jestliže hledač boha Berďajev tvrdil, že satan a antikrist existují – konečně z hlediska abstraktní filozofie, – tak vyšetřovatelé 13. oddělení šli k tomu z hlediska dialektického materialismu a zcela vážně předpokládali, že satan i antikrist nejen existují, ale že se i žení. Skutečně, psali o jakýsi smíšených sňatcích... mezi satanem a antikristem!
Takový divný smíšený sňatek byl u básníka Ivana Straníka-Morta. Kromě toho, byl narkoman. Kromě toho, měl ženu trochu chromou na jednu nohu. Kromě toho, tato pajdavá žena po revoluci vstoupila do Čeky. A potom, od této nervově únavné práce ji ranila mozková mrtvice a od té doby byla připoutána na lůžko.
Následovala podivná dostojevština. Žena-marťanka celé roky ležela v posteli a podělávala se. A milující manžel-futurista běhal kolem ní s nočníkem. A potom, aby si oddechnul, dýchal kokain.
Ale to ještě nebylo všechno. Třebaže ochromená paralyzou, tato žena k dovršení blaha trpěla nymfomanií. A milující manžel sebeobětavě vodil k ní milence. A potom, aby se uklidnil, dýchal kokain.
Mezi trvalými klienty této nymfomanky byl jakýsi armén. Vedle stála poznámka 13. oddělení: „Proto tyto hokusy-pokusy se nazývají arménské vtípky. My známe tyto vtípky.”
Hned za tímto vtipným arménem následoval jakýsi bývalý defrokovaný mnich, kterého z kláštera vyhnali za smilstvo. A 13. oddělení to vše přesně zaregistroval. Specialisté 13. oddělení totiž Ivana Straníka podezřívali, že je poněkud nenormální. Ale on sám, po prostudování Berďajeva, pokládal se buď za člověkoboha, nebo bohočlověka, na kterého je vložena jakási zvláštní mise.
A proto, jakožto cenzor v tiskovém oddělení městské rady, jakož i ve svém osobním životě, dělal tam všechno úplně obráceně. Pouštěl do tisku škodlivé dekadentí výplody svých spolubratří s tvrzením, že jsou od jeho strany, a brzdil zdravou proletářskou literaturu se slovy, že je to blud šedivé kobyly.
Z toho důvodu jej specialisté 13. oddělení zapsali do seznamu škodlivých. Za podpisem doktora Bykova, majora služby mediciny NKVD, se nacházel následující závěr: „Léčit jej prací podle metódy Tolstého. Například Dostojevskému tato léčba velmi pomohla.”
Byl tu i lékařský posudek o jeho synovi, Ivanu Straníkovi mladším. Jak se zjistilo, syn měl jakýsi podivný fyzický defekt, který učenci nazývají "fymozis". Takže Ivánkovi, když dosáhl pohlavního dozrávání, ať chtěl nebo nechtěl, udělali obřízku.
A ještě ocenění ze školy. Ve všech předmětech učil se tak špatně, že jeden čas uvažovali o tom, umístit jej do zvláštní školy pro defektní děti. Avšak přitom Váňa psal velmi hezké verše. Tak hezké, že se rozhodli jej umístit do zvláštní školy pro vyjímečně nadané děti.
Boris listoval dále. Opět fotokopie z jakéhosi středověkého traktátu, kde učení mnichové zcela seriozně oznamují, že jakmile křesťanka kopuluje s antikristem [tím mniši rozuměli židy], dá se to přirovnat ke kopulaci se psem, takže je vhodné, po odpovídajících modlitbách, aby takový pár byl spálen na hranici. Ovšem ne psa, který není vinen; pouze lidi, protože spolek tohoto druhu s antikristem je spolehlivý příznak paktu s ďáblem. Zde byl odkaz na jakéhosi francouzského diakra, který hřešil s antikřesťankou a za to byl poslán na hranici.
Podivné, pomyslel Boris, hledač boha Berďajev blouzní o satanovi a antikristu, a mnichové rovněž. Ale proč 13. oddělení se dává stejnou cestou? V takové čertovině aby se sám čert vyznal.
V aféře „Modré hvězdy” se vyskytoval i Feďka Kosý, který byl pokládán za největšího darebáka v okolí. Ten samý, s kterým se Maxim popral a potom se modlil a prosil Boha, aby ho udělal velkým a silným. Tento Feďka Kosý byl rodným bratrem básníka Ivana Straníka-staršího.
A básník Ivan Straník-mladší byl bratrancem Zavališina, s kterým Boris kdysi chodil na lov a který potom se kvůli Olze zastřelil. A matka tohoto Zavališina je také v aféře „Modré hvězdy”. Opět jakési rodinné svazky.
Hle, zde je i matka Jiřiny, do domu které Boris chodíval na večírky a kde andělu podobná Olga žila jako podnájemnice. V mládí, ještě před revolucí, matka Jiřiny a matka Zavališina byly nerozlučnými kamarádkami, psaly básně, zajímaly se o mysticismus a o teorii třetího oka, které vidí to, co nevidí jiní. Kromě toho, chodily do jakéhosi kroužku, v kterém hledaly štěstí podle metody Gurdžijeva. Tento kroužek byl svého rodu filiálkou „Modré hvězdy”. Nerozlučné kamarádky našly v tom kroužku své štěstí, totiž své manžely Korjakoviče a Zavališina, kteří rovněž byli velcí přátelé. Naneštěstí tito mužové se zapletli mezi revolucionáře-menševiky. A proto po revoluci bolševici Korjanikova zastřelili za kontrarevoluci, což na Zavališina tak zapůsobilo, že se ze zármutku sám zastřelil.
Jako má každá hvězda paprsky, měla „Modrá hvězda”, kromě kroužku Gurdžijeva, ještě jednu filiálku – kroužek teosofů, kteří se zabývali hledáním štěstí za pomoci točících se stolečků a vyvoláváním duchů. Jedním z členů tohoto kroužku byl otec krasavice Olgy, George Hayer, Němec z Přibaltí. Je zde i jeho fotografie z mládí: velmi krásný, jako cherubín, mladý člověk v uniformě carského kadetního sboru.
Zato žena tohoto cherubína Dora Mazurkina byla opravdová strašibaba, raubířka velkého formátu. Kromě toho, byla starší než její muž. Jestliže táta-cherubín se zabýval spíše točením stolečků, máma-raubířka byla zažranou [doslovný překlad] komunistkou a dokonce osobně znala soudruha Lenina, s jehož ženou se kdysi přátelila. Pod tím byl vývod psaný Maximovým rukopisem:
Zaprvé, souhlasně šifrování 13. oddělení, byla Dora Mazurkina jakousi přeběhlicí. Ale přebíhala pouze mezi rudými a bílými. Nikoliv mezi bolševiky a menševiky. Ne; s užitím terminologie Berďajeva a 13. oddělení NKVD, tato tchýně-přeběhlice přebíhala mezi antikristem, Kristem a satanem. Přesněji, byla dvojnásobnou přeběhlicí: její rodiče běželi od antikrista ke Kristovi, ale Dora běžela od Krista k satanovi.
A červenou tužkou tam bylo napsáno: „Typický jev. Přesně to samé bylo v rodině Lenina. Jak se začnou připékat, tak začínají přebíhat. Neměl se přestupovat první zákon dialektického křesťanství, že všichni lidé jsou si bratři. Obráceně tento zákon nefunguje.”
Zadruhé, jak pokračoval v studii, Maxim si všiml, že sňatek jeho tchána-cherubína a tchýně-raubířky je opět smíšený sňatek, směs satana a antikrista. A zatřetí, produkt tohoto manželství, andělupodobná Olga, Maximova manželka, která ho zavedla na tu stranu dobra a zla, na tu stranu života a smrti, nebyla obyčejná žena, ale poloanděl a polomarťanka.
A zoufalý výkřik Maximovy duše: „Ach, kdybych jen to byl věděl dříve! Jak mnoho hoře a neštěstí, a jen proto, že jsem to nevěděl”.
A praktická poznámka: „Proč sakra se o tom tak málo píše v tisku? Proč mlčí spisovatelé? V nejlepším případě to jen nakousnou a nedopíšou. Poručit dr Bykovu přešetřit spisovatele vůbec a obzvlášť sovětské”.
Ještě jeden důsledek aféry „Modrá hvězda”. Vypadá to, jakoby kroužek teosofů kromě točení stolečků a vyvolávání duchů při hledání štěstí se pokoušel o hybridaci satana a antikrista. Někdy sami se natolik bojí výsledku takového křížení, že nejčastěji užívají umělé inseminace, při které matka počne dítě ne od otce, ale od cizího muže.
Samozřejmě, 13. oddělení se zajímalo: Jak to dělají? Docela prostě. Tyto krasavice, přebíhající od satana k antikristu, jednoduše koupí u prostitutky použitý prezervatif se spermem a dělají si inseminaci prstem. Je to jedno z tajemství mystického třetího oka i dialektického 13. oddělení, které vidí to, co jiní nevidí.
Červenou tužkou je podtrženo: Proto v ruském jazyce se objevil takový na první pohled divný výraz, když lidé vidí nějakého idiotka: "palcem dělaný". Metoda studia moudrosloví se nazývá semantická filosofie.
Při sledování mystického třetího oka, zvědavé 13. oddělení konkrétně zaregistrovalo, že v rodinách, křížících satana s antikristem, kromě umělého oplodňování, dochází k adopci dětí, které často vydávají za své rodné děti.
Konkrétní příklad: „Leninova sestra Anna měla adoptovaného syna Georgie Loggačeva, bylo to její jediné dítě. Všichni ostatní Leninovy bratři a sestry (dohromady 6 lidí) neměli dětí. Proto v bibli se píše: podle jejich plodů poznáš je”.
Přitom specialisté 13. oddělení si ještě vzpomněli, že před revolucí v ruském jazyce, když se mluvilo o revolucionářích, nebo když pravičáci mluvili o levičácích, nejčastěji užívali jisté ohavné dvojsmyslné slovo s pomlčkou, které symbolizovalo spolek satana a antikrista. Ale po revoluci toto ohavné slovo se stalo zakázaným.
Avšak toto záhadné slovo je tak ohavné, že je lepší na něj nevzpomínat. Jinak se zdvihne takové vytí, ječení, pískání, doslova jak by šlápli na ocas jak satanovi, tak i antikristovi. A potom se obhajujte, že to není váš názor, ale výmysl hledače boha Berďajeva!
Ale Borise tyto vysoké myšlenky zajímaly celkem málo. Více ho zajímala známá jména, která se vyskytovala v aféře „Modré hvězdy”. Divná věc: rodiče spojovala jakási tajná společnost možná humanistů, možná satanistů. Ale i jejich děti jsou spojeni jakýmsi společným osudem:
Otec Zavališina se zastřelil, i jeho syn se zastřelil. A ne kvůli někomu neznámému, ale kvůli Olze. Poloanděl Olga se přátelila s polokněžnou Zinajdou Genrichovnou, ale i jejich rodiče se přátelili. Ať tak nebo jinak, končí to špatně: buď vraždou, nebo sebevraždou, nebo nějak podobně. Co je to za čertovinu?
Když končil své hledání u náčelníka 13. oddělení NKVD, to nejhlavnější Boris stejně nenašel. O polohrdinovi Perekopa našel tam pouhou odpověď z kadeřnictví "Artel invalidů č. 5", v kterém se potvrzovalo, že byl invalida, částečně chromý, a že u nich pracoval jako dámský kadeřník.
Aha, pomyslel si Boris: dámský kadeřník, šikovné zaměstnání. Dámičky za ušima češe, do ouška jim našeptává: „Dovolte, madam, nahradíme mužíčka, jestli vám ujel za svými záležitostmi”.
A když Maxim se to dozvěděl... Je jisté, že není příjemné se dozvědět, že tvoje žena tě klame s nějakým kadeřníkem, k tomu ještě chromým. Proto Maxim vyhodil z aféry „Modrá hvězda” všechno, co se týkalo hrdiny-kadeřníka.
Na rubu spisu s věcí „Modrá hvězda” bylo šikmo rukou Maxima připsáno: „Když lže, říká svoje, neboť je lhář a otec lži. Jak však nelhát v takové situaci?”.
Další kapitola
Přejít na OBSAH