Nebo pravím vám, že mnozí proroci i králové chtěli viděti, což vy vidíte, ale neviděli, a slyšeti, což vy slyšíte, ale neslyšeli.
Lukáš 10:24
Brzy poté, co se doktor sociálních věd Maxim Rudněv stal Stalinovým osobním zplnomocněncem v záležitosti nečistých sil, v Leningradě došlo k zavraždění Kirova, druhé osoby ve straně, hned za Stalinem. Zabil ho mladý komunista Nikolajev.
Bylo chladné zimní ráno. V rádiu nepřetržitě vysílali smuteční pochody Chopina. Maxim seděl u svého stolu, místo ranního čaje pil vodku, listoval osobními věcmi Nikolajeva a mumlal:
– Aha, nojo, měl koňskou nohu... jako Byron... Známe tyto byronovské typy... Hrdinové naší doby [odkaz na Lermontovu báseň a na historické postavy]... Tamerlán, Talleyrand, menševický vůdce Martov, Rosa Luxemburgová, táta Machno, Goebbels... Všechny tyto chromonožky a chromí učitelé Dostojevského...
Boris seděl ve vedlejší místnosti a učil se historii strany, pak pootevřel dveře a zeptal se:
– Hej, ty, černokněžníku, co tam děláš?
– Co... co... – zamumlal Maxim. – Kromě toho, má epilepsii... A jeho manželka je mnohem starší než on... Ale i ona ho opustila... Typický Legionář!
Maximův stůl byl starý a jednoduchý. Ale teď na tomto oblezlém stole stály tři telefony: bílý pro obyčejné konverzace, červený – přímá linka do Kremlu a černý – speciální kabel do 13. divize NKVD.
– Ta-ak, věc je jasná. – Natáhl se k černému telefonu. – To je důvod, proč Rusové říkají – chromý čerr-r-rt... Nebo křivý čert...
Popíjeje vodku, doktor sociálních věd začal diktovat do telefonu rozkaz: na zvláštní účet 13. divize NKVD zachytit všech chromých a šilhavých v Sovětském svazu. Především ti, kteří jsou členy komunistické strany. Ale pouze chromé a šikmé od narození.
Vražda Kirova sloužila signálem, po kterém začala Velká čistka. Za prvé, zmizely ze zdí portréty slavných lidí – hrdinů revoluce, starých bolševiků, včerejších představitelů strany a vlády. Potom jejich jména se objevila v novinách, prý nepřátelé národa, zrádci, sabotéři a zahraniční špioni. Brzo nato bývalí hrdinové byli posláni na konvoj smrti do sklepení NKVD.
Komisař státní bezpečnosti Rudněv se dal na stachanovštinu: působil ve dvou směnách, šestnáct hodin denně a často zůstával přes noc ve službě. A když přišel domů, vždy páchl vodkou. Na večeři seděl tiše, nedíval se kolem.
Při čtení novin "Izvestia", informujících o dalším procesu nad vrahy národa, otec Rudněv podrážděně zabručel:
– Čert ví, co to může znamenat...
– Ano, čert zná svou práci, přikývl bezpečnostní komisař, aniž by vzhlédl od svého talíře. – Byla taková pohádka: ďábel slíbil moc a slávu, ale musel člověk podepsat s ním smlouvu... Ale teď chce čert proplatit směnky... A já dělám účetnictví.
– Vždyť tito revolucionáři bojovali za lepší budoucnost, – řekl otec.
– Historie mnohokrát ukázala, že ten ráj, který slibují revolucionáři, je ráj ztracený, řekl komisař. – Krásnými sliby je vyzdobena cesta do pekel. A první, kdo tam spadnou, jsou sami revolucionáři.
– Jenže ty procesy nespočívají na ničem!
– Jak se to vezme... Vždyť to byli oni, kdo začal bratrovražednou občanskou válku... To oni pustili na Rusko chaos, hladomor a mor ... Víš, že to stálo Rusku více životů než celá světová válka? ...No, a teď je čas zaplatit za to všechno.
Mezitím, čistka nabývala více a více fantastické formy. Při monstrprocesu za přítomnosti mezinárodního tisku, kremelští lékaři v čele s dr. Levinem veřejně a se všemi podrobnostmi se přiznávali, jak pomalu a nenápadně otravovali své kremelské pacienty.
Dotlačil je k této akci nejvyšší ochranitel Kremlu, sám náčelník NKBD Jagoda. A ideologický pokyn patřil tichým idealistům z gardy leninistů, proslulých láskou k lidu a svobodě. Přímo ze soudní síně bývalé hrdiny pak vodili na jatka do NKVD. Jakoby Moskva vypotila nějaké krvavé šílenství.
Večer otec nevěřícně čítal nahlas noviny:
– „Otravy se dosahovalo postřikem z pulverizátoru pomalu účinkujících jedů, především solí rtuti. Jimi postřikovali koberce, závěsy, čalouněný nábytek. Jedy vcházely přes plíce do krve a postupně ničily organizmus v nejslabším místě oběti, takže docházelo k smrti jakoby z přirozených důvodů...”
Komisař státní bezpečnosti usrkával polévku z misky a zamumlal:
– Stalinovi jsem otevřel knížečku a ukázal: „Vidíte, tytéž metódy, jako v šestnáctém století. Renessa-a-ance!” – Povrtal se lžičkou v polévce a sáhl po slánce:
– Mimochodem, touhle samou rukou jsem dnes zastřelil carova vraha Běloborodova...
– Poslyš Maxime, – řekl otec – ale je to vůbec možné, že nejbližší Leninovi spolupracovníci byli cizí špioni? Vždyť tomu nelze věřit!
– A co je tu tak zvláštního? – ponuře se díval na talíř Maxim. – Vždyť Lenin sám byl německý špión. Němci ho poslali do Ruska v zapečetěném vlaku. Jaký kněz, taková je jeho farnost.
Otec četl závěrečná slova státního zástupce Vyšinského:
– „Všechny tyto nepřátele lidu nutno zastřelit jako vzteklé psy!” – Hloupá rétorika prokurátora, řekl otec.
– To není rétorika, ale pravda, zamumlal Maxim. – Tito lidé jsou horší než vzteklí psi. U psů to okamžitě poznáš, tyhle nepoznáš hned.
– Ale copak tihle zasloužilí revolucionáři – řekla matka tiše, – skutečně byli dříve informátoři carské tajné policie?
– Samozřejmě, – Max přikývl. – Během hledání v archivu opozice, našly se i raporty pro carskou ochranku, napsané rukou samého soudruha Stalina. Opozice je chránila ve svém arzenálu jako poslední zbraň. Ale tyto vzpomínky z mládí jsem Josifu Vissarionoviči radši neukázal.
– Ach, můj Bože! povzdechla si matka. – To je úžasné.
– Revolucionáři po revoluci jsou jako pavouci v pytli, – řekl doktor společenských věd. – Budou se rvát o moc, dokud jeden druhého nezakousne. Stačí si počíst v archivech tajné policie, hned je zřejmé, že v přípravě revoluce nejaktivnější byli sociální revolucionáři. A po revoluci byli první, kdo se dostal pod popravčí četu. Po nich přišli menševici, které popravili bolševici. A teď bolševiky likvidují jiní bolševici.
A to samé bylo s jakobíny a girondýny ve Francii. A kdo přivedl k moci Hitlera? Šturmováci. A kde jsou šturmováci nyní? Hitler je dal všechny zastřelit. Výsledkem je vždy jeden velký pavouk – Napoleon, Hitler nebo Stalin. To je historická zákonitost. A čím dříve to skončí, tím bude lépe.
Po skončení večeře, Maxim nalil si čajovou sklenku vodky, upil polovinu a unaveně se opřel do židle. Otec se obrátil k novinám a povzdechl si:
– A já stále nevěřím na ta obvinění.
– Ano, je v nich jen malý kousek pravdy – křivě se usmál Maxim. – Ale kdybych ti řekl celou pravdu, tak uvěříš ještě méně. Lenin ve své době požadoval, aby jeho strana byla "stranou profesionálních revolucionářů." Jenomže problém je v tom, že profesionální revolucionáři nejsou obyčejní lidé. To jsou lidé zvláštní.
– Jak zvláštní?
– Tak... Je to docela zvláštní kategorie lidí... S takovými specifickými komplexy...
– Podivné. Co je to za komplexy?
Doktor sociálních věd dopil svou skleničku vodky a poučně zvedl prst:
– Právě zde to začíná... Je to to samé, čemu se kdysi říkalo běsi. Když se u člověka objeví tento komplex, pak muž se promění v běsa... nebo v čerta... a začíná se zabývat čert ví čím... Chápeš?
Když viděl, že Maxim se opil a opět začíná blábolit o nečisté síle, otec opatrně řekl:
– Hmm, tomu je opravdu těžké uvěřit.
– Ano, ale je tomu tak... Když tyhle čerty zatknou, já je pošlu na přísnou lékařskou prohlídku... a z ana-a-lyz vychází...
– Jakých analyz?
– Různých... Včetně vnitřní sekrecí... A téměř u všech je jedna a ta samá historie. To, čemu se dřív říkalo běsovská posedlost. A jeden z nejnebezpečnějších projevů této posedlosti – to je nekontrolovatelná, chorobná touha po moci. Speciální komplex vlády. To, co dělá tak zvané rozené vůdce. Protože lidé postižení tímto komplexem, jsou kvůli moci schopni jít na vše... i na trestný čin.
Sovětský doktor Faust ťuknul na láhev vodky:
– Pro skutečné, rozené revolucionáře, revoluce – to je boj o moc. A všechno ostatní je jen prostředkem k dosáhnutí cíle. A nikdo nikoho nenávidí tolik, jako tito zakomplexovaní démoni, dobývající se moci a zviditelnění se ve vládě.
Napil se a pokračoval: – Vždyť Lenin se zabýval bojem proti frakcím víc, než bojem proti carismu. Proto tito čerti donášeli jeden na druhého do Ochranky, carské tajné policie. A soupeřili o spolupráci se zahraničními zpravodajskými službami.
Maxim bouchl pěstí do stolu. – Proto je v Bibli psáno, že jejich šéf – ďábel se vždy snaží dostat se k moci.
Další večer, když četl novou autokritiku od nepřátelů režimu namísto obhajoby, otec opět vrtěl hlavou a mumlal:
– Ale vždyť to byli staří bolševici. Prošli všechna carská vězení a vyhnanství, a nikdy nedělali pokání. Jak to, že teď sami sebe obviňují?
– Povídá se, že jim dávají nějaké ohlupující injekce, řekla matka.
– Ne ohlupující, naopak, projasňující, – namítl komisař státní bezpečnosti. – Já jim stříkám takové věcičky, které vyhání to, čemu se dříve říkalo běsové. Tím se oni dočasně stávají obyčejnými lidmi, uznávají své hříchy a přiznávají se. Pouze pro veřejný proces jim stříkám trochu silnější dávku, to je přivádí až k pokání a oni začnou se sebebičováním.
Doktor sociálních věd sáhl po své sklénce vodky: – Nicméně, je to vše plně v souladu se základním zákonem dialektického materialismu – o jednotě a boji protikladů jako motoru historického procesu. Borku, ty znáš ten zákon?
– Znám.
– Ale to je naprosto v rozporu se zákonem o třídním boji jako hlavním motorem dějin. Kde je jednota v třídním boji?
– Já nevím.
– V tom to spočívá. Tento rozpor ti nevysvětlí ani jeden profesor marxismu-leninismu. A jestli to vysvětlí, dají ho zastřelit.
– Proč? – zeptal se otec.
– Protože ta marxistická jednota a boj protikladů... Cha-cha! .. Vždyť on Marx jen parafrázoval starý středověký vzorec zbožňovatelů ďábla... Ale mne nepodvede... Já to všechno vím.
– Co je to za vzorec? – zajímal se Boris.
– In daemone deus, – se zaťatými zuby procedil komisař pro bezpečnost. – V ďáblu je bůh... To je celé tajemství této jednoty a boje protikladů.
– Ano, ale co to znamená?
– Je to filozofická hádanka, kámen mudrců, s kterou si lámali hlavu nejlepší hlavy lidstva. Někteří dokonce se zbláznili. Protože tento puzzl je neřešitelný.
– A ty jsi tu hádanku vyřešil? – Boris na něj mrkl.
– Jistě, – řekl sebejistě student papeže Inocence. – Bůh je Bůh a ďábel je ďábel!
– Poslouchej, Maxime. – Otec vzal brýle a v rozpacích začal je otírat kapesníkem. – Ty sám říkáš, že někteří lidé se zbláznili nad těmito otázkami. Víš, že existuje něco, čemu se říká náboženské šílenství? ... Možná že na tebe příliš zapůsobily ty tvoje knihy o nečisté síle?
Doktor sociálních věd přezíravě odfrkl:
– Pokud někde platí přísloví "Lékaři, vyléč sám sebe!", v první řadě se to vztahuje k psychiatrům. Vždyť mnozí psychiatři si vybrali psychiatrii, aby byli blíže k jejich vlastnímu prostředí. Ale my to víme taky.
Otec předstíral, že si leští svůj cvikr. Ale Maxim se arogantně smál:
– Radši pošli toho psychiatra ke mně. Já u něj rychle najdu něco takového, nenormálního.
* * *
Zatímco starší bratr byl ve službě, Boris našel na jeho stole knihu Machiavelliho "Le Prince", která se obvykle dává za příklad politického cynismu. Tato kniha byla napsána v Itálii za doby Cesare Borgia, když se tam odehrával divoký boj mezi feudálními pány, kteří se dopouštěli všeho – vražd, otravy, zrady a padělání. A Machiavelli zcela schválil všechny zločiny princů a dělal z nich jakýsi filozofický recept politické věrolomnosti a bezprinciálnosti, zrady a podlosti všeho druhu.
Kniha, která ležela na Maximově stole, byla vydaná v Moskvě krátce před atentátem na Kirova. Hezké vydání "Akademie Věd". Staré rytiny. A dokonce i nový překlad. Ale nejpřekvapivější byl fakt, že předmluvu k "Princi" napsal Kameněv. Byl to vzdělaný a jemný člověk, typický tichý idealista z leninské gardy. Ale v předmluvě vychvaloval filozofii Machiavelliho, důrazně ji doporučoval jako praktické vodítko pro politiky.
Brzo poté, Kameněv byl zatčen ve věci "Trockisticko-zinověvské teroristické centrum" a sám padl díky těm receptům, které tak vroucně chválil. Poté byl zatčen i "Princ" Machiavelli – toho totiž zakázali a byl stažen z oběhu.
Na titulní straně rukou Maximovou stálo post scriptum: „Je příznačné, že filozofie Machiavelliho je rozdělena do 13 zásad. To samozřejmě není náhodné, ale záměrné. Prověřit jeho "mandragoru". Roste pod šibenicemi.”
Když Boris byl přijat do vyšší průmyslovky, na uniformě pracovníků státní bezpečnosti se objevil nový znak NKVD: vzpínající se had, probodnutý mečem. Když uviděl na Maximově rukávu tento oválný, zlatem a stříbrem vyšívaný znak, Boris se ptal:
– A co je to za hádka?
– Je to hydra r-revoluce, odpověděl Maxim. Všimnuv si nedůvěřivý pohled mladšího bratra, sáhl do stolu a vytáhl krabici fotek, svázaných do speciálního alba NKVD. Byla to rozsáhlá sbírka odznaků, emblémů, vlajek a symbolů nejrůznějšího revolučního teroru a tajných společností, od egyptských pyramid až po říjnovou revoluci. Na mnoha fotografiích byl úplně stejný obraz hada vztyčeného na ocasu, jakého probodnul meč na rukávech komisařů státní bezpečnosti.
– Co to znamená? – ptal se student.
– To znamená, že had mění svou kůži, ale sám se tím nemění, Maxim protáhl unaveně. – Záměrně jsem přišel s tímto logem... Aby věděli, že já je taky znám.
– Kdo jsou ti oni?
– Ti samí, odpověděl komisař, kterým se kdysi říkalo běsové, démoni a vědmy.
– To je krása, – řekl Boris. – Tak tedy střílíte revolucionáře a vymýšlíte si, že jsou kontrarevolucionáři.
– Faktem je, usmál se doktor společenských věd, že podle dialektického zákona jednoty protikladů, revolucionáři a kontrarevolucionáři jsou jedno a to samé.
– Jak to?
– Velmi snadno. Skuteční revolucionáři jsou věční revolucionáři. Po revoluci pokračují v boji, ale tentokrát jdou proti novému revolučnímu režimu, a tak se z nich stávají kontrarevolucionáři. A proto podle druhé části marxistické dialektiky – o boji protikladů – všichni revolucionáři musejí být okamžitě postříleni jako vzteklí psi! Došlo ti to?
– A kolik vodky jsi dneska vychlastal? – zeptal se mladší.
– Tak vidíte, zamumlal naštvaně starší. – Já mu vysvětluju podstatu marxismu, a on nerozumí... Mně sám Stalin věří... A tenhle hlupák nevěří.
Postupně, krvavé orgie NKVD zachvátily celou zemi. Chytali každého, ale nejvíce členy strany. "Ježovovy rukavice", jak se říkalo agentům nového ministra NKVD Ježova, vymetaly téměř všechny hlavy stranických a vládních orgánů regionů, měst a okresů. Jmenovaly nové úředníky. A potom, znenadání, zatýkaly i ty nové. Zdálo se, že sovětská vláda buď požírá vlastní ocas, nebo mění kůži.
Současně s nepřátely lidu často zatýkali i jejich rodiny. Čím výše k vrcholu vlády stál zatčený, tím častěji s ním mizely i jejich manželky a děti. Ženy byly hnány na Sibiř, ale děti posílali do speciálních sirotčinců.
Otec Rudněv byl vzácně dobrý člověk. Ve večerních hodinách, miloval dlouho popíjet čaj a číst si noviny. Otevřeným oknem přilétaly mouchy za světlem a padaly mu do čaje. Otec je lovil lžičkou, vynášel na balkon a dělal mouše umělé dýchání: foukal na ni, dokud neodletěla. Zkrátka byl to muž, který by ani mouše neublížil. Nyní, když četl noviny s popisem krvavých aktů NKVD, snažil se nedívat na Maxima, který seděl naproti němu v generálské uniformě NKVD.
– A čím jsou vinny ženy zatčených? – mumlal otec na své šedé vousy. – Nebo malé děti?
Komisař státní bezpečnosti se podíval na svého otce očima zrudlýma od nespavosti a od vodky:
– Poslyš, ty jsi doktor-gynekolog, ale já jsem doktor sociologie... Řekni mi upřímně, copak ty, gynekolog, nevíš, že tihle... jak bych to řekl, čerti, mohou se ženit pouze s těmi... tak zvanými čerticemi? – Zamrkaly jeho světlé řasy. – Jsi gynekolog, skutečně nevíš, že čertice rodí místo dětí... tak trochu... čerťata?
Otec seděl a předstíral, že neslyší jeho slova.
– Právě proto svého času inkvizice pálila tuto nečistotu i se svými rodinami, – řekl Maxim. – No, a dneska děláme to samé...
Doktor gynekologie se nelibě mračil a doktor sociologie mu dokazoval:
– Například, Leninův starší bratr, Alexandr byl pověšen za atentát na Alexandra III. Kdyby se tenkrát současně zlikvidovala celá tato rodinka, nebyl by žádný Lenin.
– Mimochodem, toho samého spiknutí se zúčastnil i jistý Bronislaw Pilsudski. Kdyby tenkrát takhle vyčistili celou rodinu Bronislava, pak... neexistoval by maršálek Josef Pilsudski, mladší bratr Bronislava. Ale protože to neudělali, tento Josef se stal vůdcem polských socialistů, který během rusko-japonské války pašoval japonské peníze, zabýval se banditismem a nakonec se stal polským diktátorem. Škodil carovi, Leninovi, Stalinovi. A proto se dnes snažíme neopakovat omyly carské vlády. Jdeme na to vědecky. Sociální nemoci nutno nejen léčit, ale i předvídat a preventivně vykořenit.
* * *
Brzo na to se provalila vlna zatýkání mezi vedoucími státních velkovýkrmen, zootechniky a veterináři. Obvinili je v organizování masové úmrtnosti skotu.
– Hej, ty černokněžníku, řekl Boris. – Copak veterináři otravovali krávy?!
Místo odpovědi, Maxim vytáhl z poličky knížku a ukázal prstem:
– Čti !
– „Mnohé osoby... zaprodaní ďáblům... a pomocí čárů, – četl Boris, – pomocí hnusných činů a strašných přestupků zabíjeli... živočichy určené pro potah, živočichy ve stádech a jiné živočichy...”
– Odkud to je?
– To je bulla papeže Inocence Osmého.
Dále stálo: „Tito zvrženci působí trápení a mučí... živočichy neuvěřitelnými bolestmi jak vnitřními, tak i vnějšími.”
– Vidíš, řekl komisař. – Stačí jen znát historii.
Nedaleko od jejich domu byl park. A v parku byl stařeček-hlídač s oslicí, s jejímž potahem svážel spadané listí a dříví. Nyní zatkli i tohoto hlídače. Říkalo se, že se svou oslicí trochu fornikoval. Jeho zabásli za rozkrádání socialistického vlastnictví.
Oficiálně NKVD mělo dvanáct oddělení. Když se Maxim opil, chvástal se tím, že jeho 13. oddělení je natolik tajné, že o něm nesmí vědět ani pracovníci zbývajících dvanácti oddělení.
Rozhodnutí o čistce bylo přijato na zasedání politického byró 13. května 1935. Ale Maxim tvrdil, že všechny plány čistky vypracoval jeho Vědecko-výzkumný Institut, a provedení čistky bylo svěřeno 13. oddělení NKVD.
– Přeháníte to v tom zatýkání, vyčítal mu otec.
– Je to složitá sociální operace, hájil se doktor sociálních věd. – Jako gangréna. Nebo rakovina. Je nutno řezat živé maso.
– Můj bože, vzdychala matka. – To je strašné.
Když Maxim viděl, že otec i matka jsou proti němu a že je nepřesvědčí, začal se svěřovat mladšímu bratrovi. Protože čím více čistka brala na síle, tím víc nabýval Boris přesvědčení, že Maxim se viditelně pomátl.
Když sestavovali po revoluci nový Trestní řád SSSR, všechny politické přestupky shromáždili pod 58. paragraf. Díky tomu, všechny oběti čistek spadaly také pod 58. paragraf.
Maxim, zblblý svou středověkou kabalistikou, řekl:
– Bobiku, a víš, co označuje 58. paragraf?
– Co?
– Tak sečti 5 + 8... Kolik to bude?
– Třináct.
– Tak vidíš... Třináct! To není náhoda, to je symbolika. Ti, kteří sestavovali tento zákoník, věděli, že všechny politické přestupky pochází se stejného kořene.
– Jakého kořene?
– Od měsíce.
Bylo jasné, že takovou věc může říct pouze blázen. Ale zplnomocněnec Stalinův v záležitosti nečistých sil klidně dokazoval svoje:
– Tak se koukej, Bobiku... Vždyť v našem současném kalendáři udělali tucet měsíců uměle, aby to bylo praktické. Ale dříve existoval skutečný měsíční kalendář s třinácti měsíci, takže rok měl 13 nových lun. Primitivní národy neříkali měsíce, ale luny. Naše slovo "měsíc" označuje jak měsíc, tak i satelit země.
– A co s tím má společného 58. paragraf?
– Vole, poslouchej a nepřerušuj... Nejprve lidi se klaněli slunci, coby životadárnému počátku. Coby symbolu života. A potom, – zde sovětský doktor Faust vztýčil prst – potom někteří lidé šli do opozice a začali se klanět měsíci. Coby neživotadárnému, chladnému, mrtvému.
Boris se sehnul nad učebnicí z politické ekonomie a řekl:
– No tak ať se mu klaní.
– To je fakt, jenže není to tak jednoduché, řekl komisař státní bezpečnosti. – Luna byla pro ně symbolem nikoliv života, ale smrti. Měli své důvody, proč se zajímali nikoliv o život, ale o smrt. A protože rok měl třináct lun, začali se shromažďovat do kroužků o třinácti osobách. Odtud pochází tahle čertova symbolika.
– Tak ať si jde k čertu, řekl Boris.
– Ne, ne, zavrtěl hlavou náčelník 13. oddělení. – To nejsou obyčejní lidé, jsou speciální... Ti samí, jaké ve středověku upalovali na hranici coby vědmy a čaroděje... A jsou to ti samí, kteří se teď likvidují jako nepřátelé národa. Vždyť to já jsem poradil Stalinovi ten termín "nepřítel národa”. Myslíš snad, že jej snad našel na poličce? Ne-ee...
Maxim se hrabal v hromadě biblické literatury a ukázal mu. Tam často se vyskytovaly červenou tužkou zatržená slova: „nepřátelé lidského rodu”.
– Vidíš! – řekl komisař. – Nic nového pod lunou. Stačí znát historii.
Potom doktor sociálních věd opět začal blouznit, že největším nepřítelem lidského rodu je sám satanáš, který je příčinou téměř všeho zla a neštěstí lidstva, začínaje obyčejným rozvodem manželů a konče krvavými válkami a revolucemi.
– A kde on žije, ten satanáš? – ptal se Boris.
– Tady! – Maxim si poklepal na čelo. – A taky tady, ukázal si na jiné místo, o kterém není vhodné se moc šířit.
Potom jen těžce vzdechnul:
– Je to čistě filosofická veličina. Ale kdo pochopil tohle tajemství, může uhádnout veškerá tajemství lidské duše. Může číst v minulosti i v budoucnosti.
Kdysi už Boris slyšel, že existuje jistá spojitost mezi geniálností a šílenstvím. Nyní hleděl na Maxima a přemýšlel: je to genius nebo blázen?
* * *
Pojaru od rodičů Olgy přišel z Berezovky dopis, kde se zármutkem oznamovali, že malinká dcerka Maximova onemocněla zápalem plic a umřela. Když uslyšela smutnou novinu, matka zaplakala:
– Bože můj, tak hodné dítě to bylo, tak zdravé...
Maxim se chmuřil a mlčel.
– Pojedeš na pohřeb? – ptala se matka.
– Ne.
– A není ti líto vlastního dítěte?!
– Ovšemže je, hořce odpověděl Maxim. – Ale tak bude líp...
– Co bude líp?
– To, že umřela jako dítě.
– Maxime, že se nestydíš! – zvolala matka.
– Už od narození byla odsouzena k smrti, těžce vzdychnul komisař a rukou si skryl oči. – Tak bude lépe pro ni a pro všechny...
Několik minut seděl bez promluvení. Potom zdvihl hlavu a potichu se zeptal:
– Mami, když jsem se já narodil, pokřtili jste mě?
– Samozřejmě, odpověděla matka.
– Já jsem ji nedal pokřtít... Hele, vezmi si moje auto... Jeď do Berezovky... Pokřti ji aspoň posmrtně...
Skrz prsty komisaře na stůl padla těžká mužská slza.
– Objednej panichidu... Udělej vše, co je možné, abys spasila aspoň její duši...
Další kapitola
Přejít na OBSAH