Nebo nic není skrytého, co by nebylo zjeveno; aniž jest co tak ukrytého, aby na jevo nevyšlo.
Marek 4:22
Jako dalším číslem na programu, Maxim se vypravil na vědeckou expedici. A ne jen tak někam na Krym či na Kavkaz, ale do těch nejpustějších míst severní Sibiře a za polární kruh. Expedici organizovalo NKVD. Zúčastnilo se jí několik vědců, kteří měli jakési konkrétní úkoly, ale velel jim všem Maxim. Expedice dostala k dispozici letadla polární aviace NKVD, ale ke konečným cílům bylo nutno se dopravit za přispění místních průvodců na saních, tažených soby. V divočině Arktidy, v doprovodu svých vědeckých asistentů, Maxim hledal opuštěná, od světa odříznutá a i pro sovětskou vládu nedostupná sídliště kočovníků, samojedů a tungusů, kteří až dosud vedli téměř prvobytný způsob života.
Z této expedice přivezl si do Moskvy na památku sobolí bundu korálkami vyšívanou, měkké plstěné boty samojedů a kolekci předmětů do muzea: starý domorodý buben s mosaznými drobnostmi a pomalovaný zářivými barvami, z tmavého dřeva vydlabané figurky ošklivých samojedských idolů, bronzovou náprsní plaketu s tajemnými znaky – symboly šamanské moci, a ještě celou hromadu těžkých náhrdelníků a náramků z jakýchsi kostí.
Na šklebících fyzionomických bůžcích zaschla tmavá vrstva špíny. Ale právě s tou nejšpinavější, nejstarší a nejošklivější figurkou Maxim jednal velmi opatrně a se zjevnou úctou.
– Aspoň kdybys ji trochu umyl, poradil mu Boris.
– To nejde, v tom je právě její cena.
– Proč?
– To není špína, to je zaschlá krev. Když se dělají oběti, tyto bůžky mažou krví.
– Jakou – jelení?
– Ano, nyní jelení krví. Ale tato modla je stará několik století a chemickým rozborem se zjistilo, že dříve ji mazali krví lidskou.
– Kdy to bylo?
– Přibližně ve stejné době, kdy v západní Evropě pálili čarodějnice. A jeden starý šaman mi vyprávěl jednu zajímavou věc, kterou slyšel od svých předků. Ukazuje se, že jako oběť bohům přinášeli člověka, kterého vybíral šaman podle stejných charakteristických rysů, podle kterých středověká inkvizice definovala čarodějnice. Samojedští šamani neměli ani pojetí o existenci nějaké inkvizice a dělali to samé. Není to zajímavé?
– Ach, doba temna – pohrdavě řekl Boris a zvedl domorodý náhrdelník.
– Doba nebyla zas tak temná, když uvážíš, o co šlo – řekl zástupce sovětské inkvizice a zamračil se sarkasticky: – náhrdelník je mimo jiné také z lidských kostí.
Školák pohrdavě odhodil neobvyklou ozdobu: – Fuj, teď abych si myl ruce.
Maxim klidně vysvětloval: – To byla hlavní ozdoba jednoho výtečného šamana. Je z kostí jeho vlastní prababičky, která také byla šamankou. Umění čarodějnictví se u nich často předává z generace na generaci. Předpokládá se, že v těchto kostech jsou uloženy magické síly. Z určitého pohledu je to pravda.
– Jaká pravda?
– Magická... – mrknul Maxim neznámo na koho. – Když jsem mu zabavil tyhle kosti, šaman se tak rozčilil, že přivolal na mne kletbu všech svých předků.
– No, pokud věříš v magii, měl by ses teď mít na pozoru.
– Ne. Protože vím, co je to prokletí. Když jsem si promluvil s šamanem ze srdce, on sám se přesvědčil, že jsem silnější čaroděj, než je on. Z toho důvodu dokonce organizoval zvláštní svátek na počest „moudrého rudého šamana”. Moji profesoři seděli u táboráku jako svědci a jen obraceli oči. Tam jsem pozoroval šamanské tance s bubnem a záchvaty tranzu. Mimochodem, tyto záchvaty se často objevují i v záznamech o inkvizici.
– Jde o epilepsii?
– Ne, podle středověké terminologie do člověka vlezl ďábel... Pak jsem si vyměnil u tohoto šamana kosti všech jeho ostatních předků. – Maxim kývl směrem k hromadě náhrdelníků.
– Na co ti budou?
– Chci si něco ověřit... pomocí spektroskopu, – opět se starší bratr vyhnul přímé odpovědi. – Víš, u tungusů existuje originální obyčej. Náhodný cestovatel je hostěn královsky, a pak je uložen do postele s manželkou hostitele. Když host odmítne, je to pro manžela tak velká potupa, že za to mohou i zabít.
– No a co ty, užil jsi si s těmi dámičkami?
– Ne. Aby se zalíbily hostu, tunguzstké dámy místo vody se myjí rybím tukem. Můžeš si představit, jaký z nich jde smrad?
– Stejně, nabídnout vlastní ženu cizímu chlapovi, to je zábavná tradice.
– Není zábavná, ale velmi inteligentní.
– A co když bude dítě?
– No právě, to je to, co chtějí.
– Proč?
– Skutečnost je, že v těchto divokých místech se objeví cizí cestovatel jednou za tři roky.
– No a co?
– Tímto způsobem záměrně přímíchávají čerstvou krev. Tak je to! To také doporučuje i moderní genetika. Tungusy k tomu dovedla životní zkušenost.
– To je příliš mnoho... Student zapochyboval. Důstojník NKVD, kterého šaman uznal za kolegu v profesi, záhadně se úsmál:
– Tento zajímavý zvyk byl zaveden šamany, a jim to napověděly babiččiny kosti... Už ti to došlo?
Boris ale ničemu nerozuměl. Ostatně neměl zájem o záhady sibiřských šamanů, když měl před nosem zkoušky z historie VKS(b) [kom. strany SSSR].
Ve svém výzkumu Maxim spěchal, obětoval měsíce tvrdé práce, a to nejen pro všechny věkové kategorie lidské civilizace, ale i na zdánlivě nepodstatné vedlejší uličky lidského myšlení. Nicméně, v tomto chaosu byl cítit nějaký, jen jemu známý konkrétní systém.
Krátce po výpravě k sibiřským šamanům, Boris našel na svém stole málo známou knížku v SSSR málo populárního psychiatra Freuda pod názvem: "Totem a tabu: Analogie mezi duševním životem divochů a neurotiků". Opět razítko NKVD a poznámka červenou tužkou.
Po Freudovi, Maxim se znovu věnoval knihám o nečisté síle, ale tentokrát se zaměřil více na spisy katolických kněží a církevních otců. Po zjištění, že pro něj nejzajímavější knihy jsou psané v latině, začal se učit latinský jazyk, a za nějaký čas dokázal v něm číst za pomoci slovníku.
Teď jeho stůl zdobily nejstarší knihy z vědy o satanáši: Acontius. «Sferatagemata Satanae", 1565; Nicolas Jacquerius. «Flagellum Daemonum Fascinariorum", 1458; Joannes Vinetus. "Tractatus contra daemonum inuocatores", 1450, a tak dále v tomto duchu.
Když študýroval středověké pojednání "Malleus Maleficarum", publikované nějakým Sprengerem v roce 1496 v Norimberku, Maxim horlivě čmáral červenou tužkou, což znamenalo, že čte důležité místo, pokyvoval hlavou a souhlasil:
– Ano, to je pravda ... To je pravda, kolego vyšetřovateli! Borku, víš, co je to latinský maleus malefikarum? To je "Kladivo na čarodějnice" – neboli návod, jak rozseknout vědmu.
– Ty jsi tmář, nezdržuj mě, učím se trigonometrii – ozvalo se z vedlejšího pokoje.
Instrukce středověkého lovce zlých duchů Maxim studoval s větším respektem než svého času klasiky marxismu-leninismu. Před spaním, uléhaje do postele, aby jim uniknul a odpočinul si, bral svazek básní Baudelairových "Květů zla", ale i zde něco čmáral a sarkasticky poznamenal:
– Jo, taky točí ocasem... Na první pohled zřejmé... Tak, tak, a v té jeho, Bůh mi odpusť, kvarteronce, na hrudi, to bude asi černá značka...
– Koho ty tam za ocas lovíš? – zeptal se Boris zkrz dveře.
– Ďábla – odpověděl Maxim. Junior si dělal legraci:
– Až ho chytíš, tak mi ho ukaž.
– Nejen že ho chytnu, ještě se na něm povozím, klidně odpověděl starší.
Hodně pracoval v noci, často až do rána seděl za svým stolem, zavaleným všelijakou čertovinou. Vstával pozdě, s krví podlitýma očima, lhostejně polykal snídani a znovu se vrhal do své práce, která teď byla jediným obsahem jeho života. Když Boris se ho jednou zeptal, proč pracuje v noci, Maxim se křivě usmál:
– Tak je líp... V jedné směně s démony... Od sebevraždy nešťastné Olgy uplynul téměř rok. Během celé této doby Maxim nikdy nevyslovil jméno své manželky, nikdy nemluvil o okolnostech její smrti, ani neřekl, kde se nachází její hrob. Nicméně, mladší bratr jednou viděl, jak se starší ráno neklidně škube ve spánku, a skrz zaťaté zuby šeptá do podušky:
– Olinko... Vždyť jsem tě tolik miloval... Olinko... Copak jsi nemohla jinak...
To značilo, že na ni nezapomněl. To značilo, že rána v jeho srdci se nehojí. Někdy se Borisovi zdálo, že Maximova záliba ve středověké alchymii je nějak spojena se smrtí Olgy. Z úryvků bratrových slov často vyklouzly nejasné narážky na jakási tajemství života a smrti.
Hledaje zapomnění, hledá snad zplnomocněný NKVD v hlubině věků ztracené štěstí, jako doktor Faust, který hledal filosofický kámen mudrců, zdroj života a smrti? Nebo s houževnatostí šílence, hledá snad mythický prostředek, pohádkovou živou vodu, schopnou oživit milovaného člověka?
Proč najednou Maxim seriozně studuje středověkou mystiku, spisy o spiritismu, mediích a komunikaci s jiným světem? Nehodlá tímto způsobem vzývat nematerielní přízrak své mrtvé krasavice?
Někdy se Borisovi zdálo, že jeho bratr trpí fixní ideou, posedlostí, že se asi zbláznil žalem. Ale jinak se Maxim choval úplně normálně. Ale proč NKVD dotuje jeho šílenou práci, proč mu poskytuje štáb profesorů a dokonce platí zvláštní výpravu k šamanům? K čemu je analýza zaschlé krve lidí, kteří byli kdysi přineseni jako obět pohanským bohům, k čemu spektrogram šamanské kosti?
Boris sám používal spektroskop ve fyzikálním kabinetu, když dělal analýzu kovových slitin. Pomocí spektrogramu světla hvězdy, pouhým okem neviditelné a vzdálené od země stovky tisíc světelných let, je možné zjistit chemické složení hvězdy. Ale co lze objevit ve starých kostech šamanské prababičky?
Dalším číslem na programu našeho vyšetřovatele nečisté síly byla pravoslavná víra, přesněji teosloví. Maxim nařídil svým pomocníkům najít toho nejlepšího teologa, jaký dosud zůstal naživu, byť by jej měli vydupat ze země.
Sibiř je hotová zásobnice všech originálností a rarit. Trochu blíž, než byli šamani, v jednom sibiřském koncentráku našli bývalého člena Nejsvatějšího synodu, profesora teologie bývalé Duchovní akademie, vetchého starce, pokojně dožívajícího svůj život jako koncentráční sanitář v baráku pro nemocné. Tak ho najednou umyli, převlékli, posadili do letadla a odvezli do Moskvy.
Jakmile se ocitl v Moskevském vězení Lubjanka, stařeček nečekal nic dobrého. Dovedli ho k hubenému oficíru NKVD s tenkýma nervozníma rukama a s očima fanatika, dívající se do dálky. Nejprve se vyšetřovatel zdvořile omluvil za prostředí, ve kterém budou muset vést besedu. Na stole ležela tlustá kopa dokumentů: protokoly ze všech výslechů, které duchovní prodělal za dlouhá léta trýznění ve věznicích a v koncentračních táborech.
Pak začal mimořádný výslech. S tužkou v ruce, hubený důstojník listoval v záznamech a pozorně se vězně vyptával na všechny vyšetřovatele, kteří ho vyslýchali před ním: jak si vedli během výslechu, jestli ho tloukli, mučili, nadávali mu, ponižovali ho fyzicky nebo psychicky, jak konkrétně. Najednou vzal tužku, napsal na lístek papíru jméno jednoho z vyšetřovatelů a tiše řekl:
– V tomto muži se usadil ďábel. Souhlasíte se mnou, pane profesore?
Staříček smutně sklopil oči a mlčel.
– Dobře. Chápu vaši pozici – kývl důstojník. – Půjdeme dále.
Podíval se do několika složek, až se zastavil u jednoho spisu, a znovu začal se ptát podrobně na výslechové metody vyšetřovatele. Šel do nejmenších a zdánlivě bezvýznamných detailů. Pak se podíval na svého společníka:
– V protokole se o tom nic neříká. Ale bylo to? A jak vidíte, já o tom vím! Co o tom myslíte, pane profesore?
Starý muž se zamračil bolestně: – Nechtěl bych na to vzpomínat...
– Tak já vám povím, co nechcete říci... V tomto muži také sedí ďábel. Nebo přesněji, hybrid mezi satanem a antikristem. – Důstojník s očima fanatika se opřel do křesla. – Říkám vám to proto, abyste pochopil, co mě konkrétně zajímá, z jakého hlediska mne to zajímá, abyste mi pomohl se v tom vyznat.
Starý muž zmateně zamrkal, v očích zaplál plamínek překvapení smíšeného s nedůvěřivostí:
– Je to příliš neobvyklé ... Nechápu, k čemu vám to...
Tenké prsty důstojníka poklepaly na stůl.
– Pane profesore, povinnost duchovního je šířit slovo Boží u těch, kteří ho hledají. A přesně to od vás žádám: vysvětlete mi některá místa Písma svatého...
– Ano, ale o tom se tam píše pouze obrazně...
– Právě proto chci, abyste mi vysvětlil, co mám tím rozumět, klidně opakoval oficír.
Zajímalo ho, jak se vyjadřuje Bible o Bohu a o ďáblovi, všechna místa Bible, kde se připomínal ďábel a jeho nesouhlas s Bohem. Co je to ďábel? Kníže tohoto světa – proč? Kníže tmy – proč? Padlý anděl – proč? Nečistý duch – proč? Bůh tohoto věku – proč? Anděl smrti – proč? Lhář a Otec lži – proč? On jest Nikdo a Nic – proč? A proč toto Nic dělá nic?
Bral v úvahu i takové technické detaily, jako zvláštnosti starých jazyků, kterými byl psán Starý zákon, které neznaly mnohé termíny, na které jsme dnes zvyklí.
Ke svému velikému úžasu, profesor bohosloví našel v vyzáblém důstojníku NKVD vzorného žáka, se značnou předběžnou přípravou, s hlubokou erudicí a co bylo nejhlavnější, s upřímným přáním proniknout do podstaty předmětu. Pouze jednu věc by mu mohl vytknout: jeho zájem byl poněkud jednostranný. Když se profesor nechal unést řečí o Bohu, žák ho zdvořile přerušoval:
– Promiňte, pane profesore. Mne Bůh zajímá jako antitéza ďábla. Nemohl byste se přiblížit k tématu?
Stařík káravě zatřásl šedivou bradkou, zdvihl ruce ke stropu a laskavě poučoval:
– Mladý muži, ďábelský duch je negací ducha božského. Když nevíte, kde je začátek, nevíte, co máte odečíst, nepochopíte výsledek.
– Máte pravdu, souhlasil důstojník a lehce zívnul. – Prostě, duch je vektor myslící substance. Prosím, pokračujte.
Výsledkem bylo, že na knižní poličce u Maxima se objevila tlustá Bible v černé kožené vazbě a s početnými barevnými záložkami a poznámkami. Když vše konsultace z bohosloví skončily, profesora neposlali zpátky na Sibiř, ale pustili na svobodu. Ten to pochopil jako výplatu za učení neobyčejného žáka.
Když skončil s hříšníky, Maxim se zajímal o mnichy. Studoval historii vzniku různých řeholí, přečetl práce současníků o soudu nad Pannou Orleánskou a Život svatých. Než usnul, neznámo proč přečetl si znovu Flaubertův román Salambo, který četl už v dětství, historku záhadné kněžky bohyně měsíce Tanit.
Současně s nemenší pozorností prolistoval jakési laciné knížečky, někdy i bez jména autora, ve stylu „Deníku sestry Angeliky”, kde se jakoby popisovaly pikantní tajnosti z života klášterního života. Potom se vrátil k papežským ediktům, týkajících se lovu na vědmy, a souhlasně pobručoval:
– Chytrý chlapík, tento soudruh papež... Následkem bylo, že hříšník měl na výběr – hranici nebo klášter... To bylo dost liberální...
– O čem mluvíš? ptal se za dveřmi Boris a dostával obyčejně odpověď:
– Jsi moc hloupý, to bys nepochopil.
Zájem o hagiografickou literaturu nebránil Maximovi pokračovat ve vykopávkách na klášterních hřbitovech. S pozůstatky popů prodělal stejnou sérii pokusů, jako s bílými kostmi staré aristokracie. Když dostal z laboratoře výsledky, seděl za stolem a houpal se. Mladší bratr zvedl hlavu od skript z biologie a aby se trochu rozptýlil, zavtipkoval:
– Hej, pane počitači hvězd, jak vám posloužily ostatky svatých?
Starší, jak má být u kouzelníka, odpověděl záhadně:
– Vyžeň čerta dveřmi, on vleze oknem, pod vzhledem spravedlivého mnicha. To existuje i u Freuda, zve se to subliminace. Řekni mi radši, proč lidi odcházejí do kláštera?
– Protože se jim tam líbí.
– Ale vždyť v klášteře život je těžký. Oběti. Půsty. Disciplina. Tak proč tam chodí?
– Nevím, řekl Boris. – A ty to víš?
Zplnomocněnec pro záležitosti nečistých sil s odpovědí nespěchal. Hledal slova:
– Ozvalo se jejich svědomí. Vyšší svědomí. Pro skutečně spravedlivého mnicha výkon spočívá v tom, že přemohl svou hříšnou tělesnou schránku, odolal ďáblovu pokušení a smířil se s Bohem. A to je velký čin.
Mluvil tak vážně, že Boris se téměř nezdržel smíchu.
– A tebe ďábel pokoušel?
– Ne, ďábel pokouší pouze hříšníka.
– Ale vždyť jsme všichni hříšníci.
– Eh, ne... Některé věci nutno chápat nikoliv jako metaforu, ale v přímém smyslu slova, tak jak je chápali lidé dříve. A v tom je celé tajemství.
– Jak je chápali?
– Když se křtila stará Rus, v desátém století, ruské slovo "hřích" pocházelo od slova "Řek" [grech, Grek].
– Co tu dělají Řekové?
– Když se rozpadlo antické Řecko, obyvatelé byli pohané. Chápeš?
– Nic nechápu, – přiznal se mladší. Tehdy starší se křivě zasmál:
– A ruské slovo pohan ("jazyčnik") pochází od čeho?
– Od čeho?
– Od slova jazyk (lingus), – zde on se obrátil na Freuda a pronesl ještě takové slovo, které obyčejně se používá v pikantních francouzských anekdotách.
– Právě to byl jeden z hříchů, které dělali Řekové. Tím na starověké Řecko zůstala jedna upomínka.
Za mlhavými Maximovými řečmi a narážkami proskakovala jistota, že on něco ví, ale nikdy nedopoví do konce. Bylo to tím podivnější, že se obvykle rád chlubil svými znalostmi. Když mlčel, musel mít vážnou příčinu chránit své tajemství. Jednou, když jej Boris naštval svým ironickým tónem, neochotně mu řekl:
– Slyšel jsi o Trojské válce? Tak poslyš, archeologové už dávno marně hledali, kde se nacházela Troja. Až jednoho archeologa-amatéra [Heinrich Schliemann] napadlo zvolit místo výkopávek podle popisu trojské války v Homérově "Illiadě". A skutečně našel zříceniny shořelé Tróji. Stejně tak v Bibli jsou vzpomínky na některá města, po kterých nezůstala jediná památka. Začali kopat podle Bible, a tato města se našla.
Unaveně se protáhnul, jako archeolog po úmorných dnech vykovávek: – Tak i já jsem našel v starých knihách některé zapomenuté pravdy.
Místo do Tróji, Maxim brzo vypravil druhou vědeckou expedici do Republiky povolžských Němců, do německých enkláv kolem Oděssy, které existovaly od doby Kateřiny II, a konečně i do jakýchsi divokých aulů [vesnice na Kavkaze a stř. Asii], ztracených ve výšinách Kavkazu. Co tam hledal po stopách Promethea, není známo.
Tím vyšetřující udělal závěrečnou tečku za věcí nečistých sil. Po záhadné vědecko-výzkumné práci obhajoval svoji disertaci. Boris, částečně ze slušnosti, částečně ze zvědavosti projevil zájem být přítomen na obhajobě, ale Maxim negativně zavrtěl hlavou:
– To nejde. Je to speciální projekt a obhajoba není veřejná.
Od kandidáta obyčejně se žádá napsat asi 300 stran disertační práce. Místo toho Maxim představil tři tlusté svazky, kde jen pouhá bibliografie zabrala přes 50 stránek. Jako vzácnou výjimku v případě jakýchsi neobyčejných zásluh, obdržel kromě titulu kandidát věd současně nejvyšší vědeckou hodnost – doktorát sociálních věd a filozofie.
K dosažení velkého objevu jsou zpravidla nutné dvě podmínky. První, neobyčejná, nadlidská koncentrace na daný předmět. Druhá, schopnost najít v detailech zákonitou spojitost a udělat z ní praktický vývod.
Smrt milovaného člověka tak zapůsobila na Maxima, dala mu takový štulec co zad, tak ho soustředila na jakýsi pouze jemu známý cíl, že kvůli němu zapomněl na vše ostatní na světě. Při hledání odpovědi probíral všechny detaily, překryl celou pokladnici lidského myšlení od Bible až do Freuda, celou historii lidské civilizace od prvobytných tunguzů s jejich šamany až do ostatků rafinované aristokracie – a našel v nich jakousi zákonitost. Přitom něco důležitého. Jinak by mu nedali jen tak naráz titul doktora.
Jen tak letmo si Maxim všiml, že jeho práce zajímala samého Stalina. Jaký praktický vývod pro sovětský režim udělal doktor sociologie Rudněv ze své záliby o středověkou alchymii: naučil se snad vyrábět zlato z olova? Našel filozofský kámen mudrců? Nebo objevil tajemství, jak zhmotnit duchy? Vždyť v novinách se psalo, že Hitler financoval jakési divné pokusy, kde vědci se zabývali telepatií, spiritismem a parapsychologií.
– Maxi, co jsi vlastně objevil? – zeptal se Boris.
– Formuli ďábla, – odpověděl dokonce bez úsměvu.
Od této chvíle, doktor Rudněv začal dělat kariéru, z které se točila hlava a o níž dříve nemohl ani snít. Současně s doktorským diplomem stal se plukovníkem NKVD. Brzo na to, na jeho prsou se objevila první medaile, a ne nějaká obyčejná, ale hned Leninův řád – nejvyšší vyznamenání Sovětského svazu. V "Pravdě" stálo krátce: „... za vyplnění zvláštních úloh strany i vlády”.
Nyní kráčel Maxim vzhůru sedmimílovými kroky. Nejpřekvapivější však bylo, že ke všem poctám se stavěl s absolutním nezájmem.
Jako profesor sociologie Maxim řídil jakýsi krajně utajený Vědecko-výzkumný institut NKVD, kde všem vědeckým spolupracovníkům z pod bílé blůzy vykukovaly, jak ocas u čerta, malinové límce NKVD. Současně byl Maxim náčelníkem jakési operační centrály NKVD, kde teoretické práce jeho institutu nacházely praktické upotřebení.
– Co to máš za oddělení? – vyzvídal Boris.
– Třinácté, – odpověděl Maxim.
– Čím se zabývá?
– Nečistou silou. Proto je třináctý.
– Ho, ty lžeš.
Maxim vytáhl ze stolu služební dopisní papír. Tam skutečně stálo: "13. oddělení Hlavní správy NKVD SSSR". Boris pohrdavě mávnul rukou a šel po svých. Nic platno, z Maxima nic nevytlučeš.
Potom... Potom doktor, profesor a plukovník NKVD najednou začal dost pít. Třebaže dříve nikdy neholdoval alkoholu, nyní popíjel, jak nejposlednější alkoholik, sám. Zamykal se ve svém pokoji, opíjel se až do zblbnutí, pak začal mluvit sám se sebou. Ale možná, že mluvil s přízraky, o kterých se tolik načetl v středověkých traktátech o nečisté síle?
Jelikož se zajímal o alchymii, Maxim dělal sbírku tomu odpovídajících předmětů. Tak získal kdesi originální pohár německé práce z doby, kdy se v Německu lovily čarodějnice, z tenkého, neprůsvitného, ručně malovaného mramoru. Byla to mistrovská imitace lidské lebky. Německý mistr se postaral, aby dosáhl takové imitace originálu, že bylo nepříjemné brát kalich do ruky. Ale Maxim seděl a pil z něho vodku.
Procházeje do svého pokoje, Boris vyčítavě řekl:
– Maxi, proč piješ?
– Proč? – Plukovník pomalu zvedl hlavu a pohleděl na bratra zkaleným zrakem. – Jen tak, chce se mi popovídat...
– S kým?
– S tím, co ani bohové nemohou mi vrátit... S vlastní minulostí... které vděčím za svou přítomnost...
– K čemu?
– Ulehčit si duši... Ale ty, bezbožníku, to nepochopíš...
– Pojď se mnou radši v neděli na ryby, – navrhl bezbožník.
– V neděli... To je reinkarnace duše... Metamorfóza duše utrpením, jak říkal Dostojevskij. – Koutky Maximových rtů zkřivil nehezký úsměšek. – Nene, já teď půjdu jinou rybku lovit...
– Cože, vraždíš lidi? Ty... V hlase mladšího zazvučela nenávist. Starší se zachmuřil:
– Nic nechápeš... A nepochopíš...
– Mně je všechno jasné. Ty jsi opilec.
– To se jen zdá, že jde o lidi... Ale ve skutečnosti to nejsou lidi...
– Kdo to tedy je?
– Ty, Bobku, radši se mě už neptej. – Plukovník svraštil tvář, jak od nevolnosti. – A jestli ti někdy i řeknu, tak tomu nevěř... a hlavně, nikomu to nepovídej...
– Vždyť ty mi nic moudrého neřekneš, – souhlasil mladší.
Starší se pohoupal na židli a brebtal pod nos:
– Tak je to správné... Ty, Bobíku, jsi šťastný živočich, ssavec, homo sapiens... mezomorfického typu... A přitom, když se to tak vezme, nic nechápeš... vždyť ti musím poděkovat.
– Za co?
– Za to! – Maxim dotknul se prstem hrudi, na které se blyštěl Leninův řád. – Ano, právě za to... A vidíš, já ti to říkám, ale ty nic nechápeš...
Těžce se opřel lokty o stůl a loknul vodku ze svého hnusného kalichu.
– Dobrá, když to má být, tak ti vyzradím tajemství. Chceš?
– Radši míň pij, nebo ti zrudne nos.
– Já ti povídám seriozně... A ty, vole, se směješ... Je to ve-e-liké tajemství...
Plukovník snížil hlas, jakoby se bál, že někdo zaslechne jeho tajemství: – Tak poslouchej... Ty jsi bezbožník a myslíš, že čerti nejsou... A já ti povídám, že jsou!
– To říkají všichni ožralí. Když se opijí natolik, že vidí čertíky.
– Hlupáku, – beze zloby řekl plukovník státní bezpečnosti. – Čerti existují. I vlkodlaci, i lesní muži... Ale čarodějnice a čaroděje potkáváš na každém kroku. Vždyť já s nimi každý den jsem ve styku...
– Bodejť by ne, když každý den piješ, – skepticky poznamenal mladší.
– Nevěříš? – Starší, kymáceje se, vstal, vzal s poličky jakousi tlustou knížku, obdařenou barevnými záložkami, díky kterým našel hledané místo a začal pomalu a slavnostně číst:
– „...čarodějnice a kouzelnící, to je zrod zla, sociální nákazy a parazitismu, jsou přívrženci použití nečestného a nestydatého přesvědčování, jedu, šantáže a dalších přestupků... vyvolávají spory, řevnivost, neshodu v lásce... od rodinných nedorozumění až po nejserioznějsí přestupky... ztráty majetku, nečekané nemoci a náhlé smrti...”
Zde plukovník NKVD, specialista nečistých sil, mnohoznačně zdvihl prst: – Všimni si, „... a nakonec, po srážce národů, po anarchii a rudé revoluci, jelikož čarodějnictví vždy bylo a bude politickým faktorem... Následkem čehož je čarodějnictví neustálým nebezpečím pro každou řádnou, spořádanou společnost”. Víš, kdo to řekl?
– Kdo?
– Sám papež Inocenc Osmý! – s hlubokou úctou pronesl sovětský doktor sociologie, jako když žák mluví o svém idolu. – Je to zaznamenáno v jeho skvělé bule z roku 1484 !! Mohl bych se podepsat pod každé jeho slovo.
– Všelijaké hlouposti se píšou, – namítl Boris. – Papír vše snese.
– Ne, nejsou to hlouposti. – Maxim laskavě pohladil vazbu knihy. – Tohle je „Historie čarodějnictví a démonologie” od Montegue Summerse z čistě vědecké serie „Historie civilizace”... Summers je učený teolog, kniha vyšla v Londýně r. 1926... takže je seriozní a současná... Nutno jen pochopit, co se tím chápe...
– Oh ty, pověrčivý tmáři, – řekl Boris. – Za co jen ti dali doktorát?
– Právě za tohle. Ovšem z hlediska dialektického materialismu...
– Tak tedy komise byla taky opilá?
– Žádná komise nebyla, – žák papeže Inocence vrátil knihu na své místo. – Mně doktorát dával vlastnoručně sám Stalin!
– Ty lžeš, – řekl mladší.
Starší udělal velký hlt ze svého hnusného poháru-lebky, potřásl hlavou. Opřel se hrudí o stůl, tupě se zahleděl do poháru, jakoby něco prohlížel na dně lidské lebky.
– Vše je tak jednoduché... Rozdělil jsem svou disertaci na nezávislé části: z historie, z antropologie, z psychologie a ještě z několika speciálních předmětů. Každá část byla annotována nejlepšími specialisty SSSR v dané oblasti. Každá část sama o sobě nic zvláštního neříká, ale když dáš všechny dohromady, dostáváš to, o čem mluvil papež Inocenc, – nečistá síla jako politický faktor. Vše bylo schváleno a podepsáno akademiky, ale jak to složit dohromady, to vím pouze já... a ještě soudruh satan...
– A co vlastně tedy víš?
– Jak to, co vím? Že tihle čerti jsou paraziti, sociální nákaza... nebezpečí pro jakoukoliv spořádanou společnost... A to už je v lince NKVD...
Plukovník státní bezpečnosti oživl a zavrzal židlí tak, jakoby seděl na satanovi jak na koni.
– Já Stalinovi povídám: „Koukněte, Josife Vissarionoviči, vždyť je to zdroj anarchie a revoluce...” On nevěří. Tak já vytahuji moje materiály, dávám je dohromady jak je třeba, a na základě dokumentovaných faktů, potvrzených akademikami, dokazuju, jak ta nečistá síla nejprve tvořila anarchii v době cara, potom se zúčastnila Říjnové revoluce... A vše přesně, i se jmény osob...
– I s adresami? – s úsměškem přerušil ho Boris.
– Samozřejmě, – nadšeně pokračoval papežův žák. – Stalin se nejprve rozzlobil, ale já mu říkám: „Minutku, Josife Vissarionoviči... Problém je jen v jednom slově... Jde o nebezpečí pro JAKOUKOLIV spořádanou společnost. Chápete, jakoukoliv! Jestliže pokládáte sovětskou vládu za spořádanou společnost, tak ta samá nečistá síla začne dělat revoluci proti vám, to jest kontrarevoluci...” A on se zamyslel...
Maxim se nahnul k svému zdroji vodky a škytl.
– Potom mne Stalin jmenoval... hik... zvlášním zplnomocněncem v záležitostech nečisté síly... hik... členem Lidového komisariátu vnitřních záležitostí... hik... celého SSSR... Chápeš?
Sedě na židli jak na koni, pohrozil prstem: – Jenom ty Bobiku dej pozor... Nikomu o tom nemluv... Je to státní tajemství... A teď, víš co?... Já nemůžu vstát ze židle... Pomoz mně dovést na postel a stáhni mi boty...
– Ani mne nenapadne.
– Pro-oč?
– Když jsi se opil a vidíš čertíky, tak ať ti je oni stahují.
Pro sebe Boris rozhodl, že bratr tak trochu ztratil rozum. Ale Maximovi tato ztráta rozumu zřejmě pomáhala v kariéře. Brzo dostal titul komisaře státní bezpečnosti třetího řádu, což odpovídalo stupni generál-major NKVD.
Další kapitola
Přejít na OBSAH