Věř mi, Horacio, že na zemi i na nebi je víc kouzel, než si lidská moudrost dokáže představit.
Shakespeare, Hamlet
Křídlo domu mělo dva vchody: parádní z balkonu – a černý do kuchyně. Jedné zimní noci byl Boris probuzen naléhavým zvoněním od parádního vchodu. Udiven, kdo tak v noci zvoní, hodil kabát na nahá ramena a zeptal se přes dveře:
– Kdo je tam?
– To jsem já... Otevři... – slyšel svého staršího bratra. Ještě neprobralý ze spánku, mladší bratr odhrnul závěs, sundal řetízek, pootočil anglický zámek a otevřel dveře. Na dvoře byla zima, sníh a svítil měsíc. Na pozadí měsícem osvětleného sněhu stála temná Maximova postava v dlouhém vojenském kabátu. Jeho tvář nebylo vidět, v náručí držel nějaký ranec. Aniž by přestoupil práh, vztáhnul ranec k Borisovi:
– Drž! Opatrně.
Cítil, že má v rukou něco měkkého a teplého, co se hýbe a uvědomil si, že to je dítě, zabalené do deky.
– Dej to matce, sklesle řekl Maxim. – Ona ví, co má dělat... – Otočil se a odešel sněhem, zalitým měsícem. Na ulici se ozval motor auta a Boris zůstal sám s dítětem v náručí.
Nic nechápaje, probudil matku a dal jí plačící dítě. Maxim ráno telefonoval a znovu požádal postarat se o dceru, ale neřekl nic víc. Ve večerních hodinách neklidná matka jela do jeho bytu, aby zjistila, co se stalo, ale dveře Maximova bytu byly uzavřeny pečetěmi NKVD z červeného vosku. Nejprve si mysleli, že Maxim byl zatčen. Jenže on každý den volal ze služby, ptal se na zdraví dítěte a na všechny otázky odpovídal:
– Neptejte se mě na nic...
O týden později se objevil v domě svých rodičů. Neoholený, s pohublou tváří a krví podlitýma očima, v nevyžehlené uniformě a nevyleštěných botách, vypadal, jako by v těchto dnech spal oblečený. Sundal si kabát, šel tiše k posteli, kde ležela jeho malá dcerka.
– Maxi, řekni mi konečně co se stalo? – nesměle se zeptala matka.
– Nic... – zamračil ze. – Budu žít u vás...
– A co Olga?
– Ona... tu nebude...
– Proč? Co se u vás stalo?
Maxim seděl na kraji postele, díval se na dítě a zdálo se, že nic neslyší. Pak zamumlal jakýmsi divným chraptivým hlasem:
– Ona se zabila... Už je po pohřbu... A neptejte se mě už na nic...
Unaveně se zdvihl, dřevěným krokem vešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Někteří lidé při zármutku hledají útěchu od všech lidí, jiní naopak potřebují samotu. Jelikož všichni doma cítili, že Maxim odmítá jakýkoliv soucit, rozhodli se mu dát pokoj, než se z toho dostane.
Každý den po návratu ze služby, Maxim se zamykal ve svém pokoji. Aby se dostal do svého pokoje, Boris musel projít místností svého bratra. Ten nehybně ležel celé hodiny na gauči, jako zasažený obrnou, s očima upřenýma do jednoho místa a o něčem přemýšlel. Nebo seděl bez hnutí u svého psacího stolu a díval se nevidoucíma očima do tmavé noci za oknem, jako by se snažil porozumět něčemu nepochopitelnému.
Když jednou vešel do pokoje, Boris uviděl Maxima za stolem, jak hledí do prázdného okna a jeho prsty si pohrávají s maličkým revolverem. Ani nezaslechl, že bratr vstoupil do pokoje.
– Maxime! – tiše zvolal mladší. Starší se otřásl, jako by se probudil z transu:
– Co je?
– Dej mi tu hračku! – natáhl ruku Boris. Maxim se bezmocně podíval na revolver, jako by nechápal, jak se mu dostal do rukou, a poslušně předal pistoli bratrovi. Boris strčil browning do kapsy a kývl na dveře:
– V kuchyni máma chová dítě a nemůže ho uklidnit. Jdi tam a pomoz jí. Maxim sklonil hlavu a šel do kuchyně.
Druhý den Boris, pro pořádek, zkoumal browning a viděl, že v zásobníku polovina nábojů chybí. Přičichl k hlavni, sklopil horní část a díval se zkrz ni do okna – uvnitř byla potažena bělavým nánosem. Pro lovce, zvyklého po každém lovu čistit zbraň až se leskne, bylo jasné, že z této zbraně se střílelo nedávno. Cvičební revolver byl němým svědkem jakéhosi dramatu. Jestli Olga se sama zastřelila, proč chybí polovina patron?
Po smrti krásné manželky, Maxim se choval, jako by mu vykuchali duši. Jediná věc, která jej ještě zajímala v životě, bylo dítě, živá vzpomínka na Olgu. Často bral do náruče dcerušku, zabalenou do plen, tiskl ji k hrudi a díval se na ni, jakoby hledal rysy své milované ženy.
Ale kapka za kapkou vyhloubí i kámen a stejně tak čas rozmývá lidské pocity. Po zotavení ze svého trauma, Maxim postupně nabýval sil. První, co udělal – přinesl nějaké knihy a již se nedíval z okna, ale seděl se zachmuřeným čelem a četl a četl. Ale tyto knihy z nějakého důvodu pečlivě ukrýval před každým, a když vycházel, zamykal je ve stole. Dokonce jim dal papírový přebal, aby nikdo nemohl číst jejich název. Boris jen letno si všiml, že jde o nějaký druh lékařských knih.
A tak seděl večer za večerem, každý den. Prošlo několik měsíců, než Maxim jednou zvedl prst a zamumlal: – Hmm, to je zajímavé...
– Co je zajímavé? – zeptal se Boris z vedlejší místnosti.
– Oh, jen jedna věta... Pouze dvě řádky...
– Co?
– Nic... Jen tak.
– Do nějaké medicíny jsi se pustil?
– To ty nepochopíš... Je to specifické téma... Ale teď budu muset hledat jinde.
Dokud Maxim ještě nepracoval v NKVD, nýbrž připravoval se ke kariéře profesora historie, věnoval velkou pozornost cizím jazykům a uměl slušně číst v angličtině, němčině a francouzštině. Přestože Boris šel studovat na techniku, i on seriozně studoval angličtinu a němčinu.
Maxim začal své hledání s tím, že domů přitáhl spoustu knih v angličtině. Tyto knihy už neskrýval, ale opatrně postavil je na poličku na knihy. Studoval je pečlivěji než učebnice historie, z nichž se učil na univerzitě, některé odstavce podtrhoval tužkou, dělal jakési výpisy. A opět, všechen volný čas mimo službu, seděl tak večer co večer, každý den.
Jednoho dne se Boris, unavený fyzikou a matematikou, podíval bratrovi přes rameno – a prodlouženě hvízdnul. Kniha, kterou bratr vážně studoval, se jmenovala "Zlatá ratolest", spodní část podtitulu byla: "historie starověkých náboženských kultů a magie ve dvanácti svazcích."
– Který díl o tom už čteš? – s úsměvem Boris položil otázku.
– Desátý – klidně odpověděl Maxim.
– To se chceš naučit čarovat?
– Ne, jen tak...
– Ale vždyť jsou to nesmysly.
– Ne, – zavrtěl hlavou zplnomocněný NKVD, – to nejsou hlouposti, ale suchá historie. Fraser je slavný antropolog a jeho "Zlatá ratolest" je nejlepší na světě vědecká práce na toto téma.
– Na jaké téma?
– Žádné z tvého oboru – přerušil hovor starší bratr.
Fůra knih na polici skutečně tvořila vícesvazkovou vědeckou monografii. Ale pro koho a o čem? Bylo tam vše, co chcete: uctívači ohně na úsvitu lidské civilizace, uctívači slunce, starověký egyptský kult boha Osirise, krvežíznivé idoly starověké Indie a Mexika, veselí pohanští bozi starověkého Řecka a Říma, keltští druidové, černoští čarodějové, eskymáčtí šamani a podobně. A navrch, jako záruka kvality, bylo razítko "Leninova Knihovna".
Potom se v Maximově pokoji začaly objevovat ještě bizardnější knihy. Například, "Studie o černé magii a paktech s ďáblem, včetně obřadů a tajemství gotické theurgie, čarodějnictví a pekelné nekromansie", vědecká práce, napsal Arthur Byte. Nebo: "Anály čarodějnictví, démonologie a astrologie v západní Evropě", která vyšla v Norimberku v roce 1623. Hned vedle, zažloutlé pojednání na téma "magnetismus, spiritismus a okultní vědy".
– Proč ztrácíš čas na nejrůznější nesmysly? – ptal se Boris.
– To není nesmysl, – řekl bratr.
– A co je to tedy?
– Jsou to velmi vážné knihy, psané skutečnými učenci. Snažili se vyřešit některé hádanky.
– Jak udělat zlato z olova?
– Ne, něco zcela jiného.
– A co tedy?
– Ty to nepochopíš – sklonil se nad svojí prací Maxim. – A nepřekážej mi.
Pak na stole zplnomocněnce NKVD se ocitla hromada protokolů. Ale nebyly to případy kontra-revolucionářů, pravých a levých deviantů a dalších nepřátelů sovětské moci. Jednalo se o středověké rukopisy v anglickém jazyce s takovým dlouhým názvem: "Detailní a pravdivá zpráva o velmi poučném procese tří čarodějnic z osady Depford v hrabství Essexu, před korunním soudcem, váženým sirem Francisem Pembertonem v zámku Exeteru v pátek, 2. června 1682, s osobním vyšetřením a ručně psanými závěry velmi dobře známého lékaře dr. Henry Hirsi, jak tyto nehodnice se přiznaly k čarodějnictví a byly odsouzeny k smrti, jak káže zákon a jak je zapsáno ve svědectví čestných svědků. Vytištěno v Londýně v roce 1682."
Nebo takový protokol: "Zpráva o Margaritě Haket, známé čarodějnice, která přivedla mladého muže k smrti, roztrousila jeho vnitřnosti a kosti ve všech směrech, a která byla popravena v Tirborne 19. února 1585."
Nebo takový dokument: "Materiály soudu nad vědmou Marie Green a její dcerou Ellen, která také se cvičila v čarodějnictví, protože se přiznala k promyšlené otravě několika slušných osob a dalších zlých skutcích v důsledku paktu s ďáblem a jak na základě soudního trestu byly popraveny v Hartfordu 4. dubna 1606".
Když prolistoval tyto ponuré dokumenty, Boris pohlédl s jistým neklidem na svého bratra, který studoval pozorně následující zprávu z 16. století.
– Řekni mi, Maxime, proč se tím vlastně zabýváš?
– Prostě mě pár věcí zajímá...
– Jaké věci?
– To se tě netýká.
– A proč se to týká tebe?
– To je moje věc.
– Nejsi tak trochu to? – mladší bratr významně zaklepal si prstem na čelo.
Starší unaveně se promnul krví podlité oči a zívl:
– Ne – toho se neboj a už mne neotravuj.
Tak šel měsíc za měsícem, a Maxim, jako posedlý, pořád se vrtal ve svých středověkých spisech. Po čarodějnicích, jako by si něco prověřoval, dal se do nějakých lékařských knih, které znovu skrýval před každým. Ve stejné době občas zamumlal si pod vousy:
– No, ano... To je pravda... Pouze jinými slovy...
– Co? – ptal se mladší za pootevřenými dveřmi.
– Ale nic, – odpověděl starší.
Pak znovu skočil do hlubin staletí, ale už ne tak daleko. Nyní studoval sérii knih z kriminalistiky: "Historie mimořádných zločinů 18. století" nebo "Prorok a zločin v 19. století" a podobně. Dělal lov na něco jako dělostřelec, který střílí na cíl: přelet, nedolet, nové zaměření, stále blíž a blíž. Jenže Maximův cíl ležel někde v temnotách středověku.
Jednou v noci přišel domů z práce a sundal si kabát, ale nemohl odolat, aby se nepochlubil:
– Dneska jsem vyslýchal zajímavého člověka... Bylo cítit, že čeká otázku. Boris vzhlédl od své učebnici geometrie:
– Jakého člověka?
– Jednu starou, velmi starou prostitutku. Nejstarší, co našli. Ve všech věznicích ji hledali.
– Na co jsi ji potřeboval? Ještě k tomu takovou starou?
– Něco se dozvědět. Některé věci jsou netisknutelné, nenajdeš je v žádné knize. Zato zkušené prostitutky o nich ví a nestydí se o nich mluvit.
– Proč to potřebuješ znát?
– Protože rozená vada je vždy spojena s kriminalitou.
– A co ti řekla?
– Spoustu zajímavých věcí. Teď jsem podle věznic seřadil řadu afér, které jsou formálně totožné s těmi trestnými činy, z kterých obvykle obviňovali čarodějnice. Teď v praxi kontroluji to, co bylo napsáno ve všech těchto knihách. Chápeš? Získané výsledky jsou velmi zábavné... Velice zábavné...
– Jak to ověřuješ?
– Ptám se jich na jejich rodiče, na soukromý život... Oni si představují, že jim chci zkrátit dobu trestu...
– Na co ty infomace potřebuješ?
– Jen tak... – komisař odpověděl vyhýbavě.
* * *
Šest měsíců po sebevraždě své ženy, Maxim náhle dostal zvláštní povolení připravovat ve službě disertační práci. Nějak tato práce byla spojena s NKVD – byl povýšen, dostával plat, ale nikomu neukazoval námět svého doktorátu. Celý den seděl doma za zavřenými dveřmi a hrabal se bibliografiích.
Podařilo se mu shromáždit svou vlastní sbírku knih potřebných pro vědecký výzkum. Na přední straně tentokrát už bylo razítko "Vědecko-výzkumný zvláštní fond NKVD." Prostřednictvím NKVD, objednával některé knihy i v zahraničí. Byla to podivná sbírka na témata, zdánlivě nijak nesouvisející jedno s druhým: třísvazkové dílo Henry Lee "Historie středověké inkvizice", vedle libreto z opery Pucciniho "Princezna Turandot"; filozofické "Dialogy" Platona, a vedle zase nějaký zažloutlý traktát o zlém duchu. Ve všech těchto knihách Maxim jistá místa zdůrazňoval červenou tužkou; na některá místa, zřejmě obzvláště důležitá, lepil barevné záložky s číslem a současně psal poznámky do tlusté modré složky, kterou vždy zamykal do stolu.
V této kolekci, Boris našel knihu Raider Haggarda "Dcera Montezumy", kterou kdysi četl před rvačkou s Maximem. Nedaleko stál román od stejného autora "Ona", o záhadné královně v divočině Afriky. Když uviděl obě knihy poznamenané červenou tužkou, zeptal se:
– A tohle máš na co?
– Ale tak, potřeboval jsem...
– Vždyť je to čtení pro děti!
– Chacha, to si jen myslíš.
– A pro koho tedy?
– Pro... Pro ty, kteří padají do dětství.
– A jaký je rozdíl?
– Veliký. Když člověk zdětinští – to označuje konec cyklu, přiblížení smrti. Chápeš?
– Nechápu nic.
Maxim mávl rukou: – Tak se starej o svoje věci a nelez mi sem.
V půli léta, kdy na smetišti rozkvetly vlčí jahody, Maxim sám náhle upadl do dětství. V naleštěných botách z teletiny, vlezl do houští plevelu ve dvoře na smetišti, natrhal tam nějakou trávu a dal sušit do trouby. Pak se posadil ke svému stolu, pokrytému všemi druhy idiotských knih, zavřel okna a dveře, dal usušené byliny do plechovky od konzervy a postavil na oheň zapálené lihové lampy. Z pocínované plechovky se valil šedý kouř a zplnomocněnec NKVD seděl a vdechoval vonící kadidlo ze smetištní hromady.
– Jsi úplný blázen? – ptal se Boris.
– M-m-m...
– Co čucháš?
– Belladonnu...
– Fuj! Vždyť po ní tě bude bolet hlava.
– Nevadí. Nejdeš teď nikam?
– Ne.
– Tak na každý případ, sedni si vedle mě. Dívej se, co se mnou bude dít. Jen nevdechuj ten kouř. Je to přece jenom jed...
– Dobře. Ale nejdřív mi řekni, co tím sleduješ?
– Musím něco zkontrolovat. – Aniž by se odtáhl od své podivné činnosti, kývnul na otevřené knihy: – Tak čti!
Na věkem zažloutlých stránkách, byly Maximovou rukou podtrženy recepty, jak vědmy vyrábějí z belladonny nejrůznější lektvary. Hned vedle popsání šabbatu, v kterém rozjásané čarodějnice pálí listí belladonny, libují si v jedovatém zápachu, zpívají a tančí kolem ohně.
Pro začátek Maxim se rozhodl osobně vyzkoušet účinky kouře belladonny – až do zblbnutí, dokud se nesvalí na postel. Další den, držel se za hlavu a proklínal všechny čarodějnice a zlé duchy, ale i přes to, pečlivě zapisoval své pocity do modré složky. Další magické lektvary už nezkoušel na sobě, ale na vězních.
– Jsou to vlastně různá narkotika, – zamumlal. – Některým lidem se to dokonce líbí. Belladonna, hašiš, marihuana.
* * *
Vědecká práce Maximova nabírala stále více neobvyklou formu. Dostal zvláštní povolení a za pomoci svého týmu začal otvírat opuštěné hroby na starých moskevských hřbitovech. Ne všechny, ale jen ty, o které z nějakého důvodu měl zájem. Z každého z těchto hrobů odnesl holenní kost a přivázal k ní cedulku. Z náhrobního kamene okopíroval na cedulku jméno, příjmení, věk a datum úmrtí zkoumaného nebožtíka. Pak ty kosti šly do chemické laboratoře NKVD.
Boris seděl za svým prostřeleným stolem s polámanýma nohama a dřel matematické zákony. A u sousedního okna, oddělen pouze jako obyčejně pootevřenými dveřmi, seděl u psacího stolu jeho starší bratr, a jako černokněžník, provozoval své temné aktivity. A snad proto, že Boris byl bezděčným svědkem jeho práce, nebo jen proto, že potřeboval alespoň s někým sdílet své myšlenky, jediným člověkem, kterého Maxim trošičku zasvěcoval do své činnosti, byl Boris.
– Hej, hrobníče, – vysmíval se junior. – A na co se ti hodí ty kostry?
– Jen chci zkontrolovat starý ruský lidový výraz „bílá kost a modrá krev”, – klidně odpověděl starší.
– Jak to budeš kontrolovat?
– V pravém slova smyslu. Otevřel jsem několik hrobů staré aristokracie a stejně tolik hrobů prostého lidu. Vzal jsem kosti těchto dvou kategorií lidí stejného věku a srovnával, při stejných ostatních okolnostech.
– No a co?
– Velmi zajímavé výsledky. Šlechta ve srovnání s obyčejnými lidmi má opravdu bílé kosti. I chemická analýza ukazuje významný rozdíl. Porušení rovnováhy vápníku a fosforu.
– Co to dokazuje?
– Pravděpodobně během staletí lidé si všimli rozdílu, možná při vykopání kostí na opuštěném bojišti. Odtud výraz „bílá kost a modrá krev”.
– Ale tobě je to k čemu?
– Je to nutné, – stroze odpověděl zplnomocněnec NKVD. Kvůli těmto výzkumům, Maxim dokonce ztratil zájem o svou dcerku. Co víc, dával dojem, že se jí vyhýbá, že pohled na ni mu příliš připomíná jeho mrtvou krasavici. Už ji nebral do rukou, jen zřídka se zastavil u její postýlky a zamyšleně zíral na ni, doslova jako by na ní něco studoval. Potom beze slova odcházel a zamykal se ve svém pokoji.
Nadšená Maximova duše teď patřila zcela jeho záhadné vědecké práci. Potom znenadání prohlásil, že posílá dítě k rodičům Olgy, kteří žili v Berezovce, chatové vesničce nedaleko od Moskvy.
– Proč to děláš, Maxime? – udiveně se ptala matka.
– Bude tak líp, – stroze odpověděl, vyhýbaje se matčinu pohledu.
– Nech ji u nás, – vmísil se otec.
– Ne, zítra ji odvezu do Berezovky.
– Ale proč?
Starší bratr se zamračil a suše opakoval: – Tak bude líp.
Další kapitola
Přejít na OBSAH