Oči majíce, nevidíte? A uši majíce, neslyšíte?
Marek 8:18
Když Maxim Rudněv byl ještě dítě, a to bylo ještě před Říjnovou revolucí, jeho matka ho před spaním nutila, aby se modlil k Pánubohu. Maxim lhostejně zamumlal pod nos "Otče náš", ale pak se obracel k Bohu s osobní žádostí:
– Pánbíčku, buď tak hodný a udělej, abych byl velký a silný. Protože včera zas mne dohonil Feďka Kosej na sousedním dvoře a zmlátil mne. Udělej to tak, abych mohl ztlouct každého. Tak, abych to dokázal jen tak levou rukou, jedním prstem.
Tuto modlitbu opakoval po každé rvačce s Feďkou Kosým, který žil v sousedství a byl považován za největšího notorického darebáka z celého okolí. Když zapřemýšlel, Maxim šepotem nabídl na výměnu:
– A jestli chceš, Pánbíčku, tak mi za to můžeš trochu zkrátit život...
Zato Boris, který se narodil po revoluci, už od dětství projevoval praktičtější přístup k životu. Když něco nechtěl dojídat, matka mu s vážnou tváří říkala:
– Hele, Bobiku, co jsi nechal na talíři, to je tvoje síla. Když to nesníš, tak tě každá holka ztluče.
Chlapec tomu věřil a byl připraven vylízat talíř, byť by měl puknout, jen aby holky nebyly silnější než on. Tento zvyk nenechat nic na talíři mu zůstal po celý život.
Později se ukázalo, že Maxim píše levou rukou. Mladší bratr škádlil staršího:
– Hej, ty, leváku! No, zkus hodit kámen pravou!
Matka řekla přísně:
– Nesměj se, Borku. Pán Bůh ho potrestal, aby už k němu nechodil s hloupými modlitbami.
Třebaže byl levák, školu Maxim zakončil s výbornými známkami. Byl přijat na fakultu historie moskevské university a snil o tom, stát se profesorem. Kromě profesorské ambice, také rád poroučel. Proto brzy vstoupil do strany a dokonce přijal funkci tajemníka stranické organizace fakulty.
Doma, Maxim rád zdůrazňoval svou roli staršího bratra. Často posílal svého mladšího bratra s psaníčkami k dívkám, za kterými chodil. Ale pouze tehdy, pokud byl jist, že úspěchu bude dosaženo, aby měl svědka pro své vítězství. Byl-li úspěch nejistý, Maxim nacházel jiné způsoby – bez svědků.
Ačkoliv byl Boris mnohem mladší než Maxim, k staršímu bratrovi se vždycky choval dost skepticky. Možná proto, že starší hledal příležitost si zakomandovat a mladší nesnášel, když mu někdo poroučí. Nebo možná proto, že levák Maxim uměl hýbat ušima a často to předváděl.
– Docela jak osel! – říkal mladší. Přesto, Maxim absolvoval universitu s brilantním úspěchem. A vzhledem k tomu, že vyjevil správný postoj ve funkci tajemníka strany organizace fakulty, strana ho poslala, ne do práce ve svém oboru, tedy dělat profesora dějepisu, ale na službu do GPU, později zvaného KGB. Dostal hodnost zplnomocněnce GPU, která tehdy odpovídala hodnosti kapitána státní bezpečnosti a plně vyhovovala Maximovým ambicím. Tím spíš se mu líbila parádní vojenská uniforma s malinovými výložkami, které vyzývaly strach u obyčejných lidí.
Maxim nikomu neřekl o svém jmenování, až pak najednou se objevil doma v uniformě GPU. Na pasu v novém pouzdru pobleskoval maličký browning Korovin, což se v GPU pokládalo za obzvlášť elegantní. Jakmile otec, starý gynekolog, spatřil zlověstné insignie, nesouhlasně zavrtěl hlavou:
– Já se snažím prodloužit život lidí, a ty jim budeš život brát. Nedobře nám to vychází.
Jediný, na koho uniforma a Maximův browning neudělaly sebemenší dojem, byl mladší bratr. K první potyčce doma došlo, když Borisovi bylo čtrnáct let. Maxim seděl u stolu a vyplňoval služební dotazník. Aby šel s dobou a vzhledem k svému postavení, do rubriky povolání rodičů napsal vágní definici „pracující”. Boris si toho všiml a měl dojem, že bratr se zříká svého otce.
– Otec není pracující, je doktor, – prohlásil. – Proč lžeš?
– Starej se o svoje věci, – odpověděl starší.
– Hned se pozná levák, – posměšně vrhl mladší. – Vše dělá obráceně.
– Utřinose! – vybuchl zplnomocněný GPU. – Vytahám tě za uši.
– Jen to zkus, – řekl školák. Aby kompensoval rozdíl sil, sevřel do dlaní vidličku a sledoval každý pohyb svého bratra s takovým klidem, že Maxim usoudil, že bude lepší nic nezkoušet.
Ačkoliv to bylo divné, Maxim se nijak neurazil. Naopak, potom se chlubil před svými známými:
– Jo, já mám mladšího bratra, málem mi vidličku vrazil do břicha. Takovému je lepší se vyhnout.
Ale brzy zapomněl na tuto svoji radu. Další, již mnohem vážnější střet se konal doma krátce poté, kdy GPU byla přejmenována na NKVD.
Žili na klidném předměstí Moskvy v přístavku ve dvoře. V zimě, kdy dvorek byl zasypán hlubokým sněhem, v přístavku topila kachlíková kamna holandská, na kterých bylo tak příjemné si hřát záda.
Uhlí a dříví do kamen se však muselo nosit ve vědru ze sklepa, kvůli čemuž bylo nutno jít přes celý dvůr, a to na sněhu nebylo zvlášť milé. V procházkách do sklepa se střídali oba bratři, ale od chvíle, kdy Maxim dostal karmínové výložky, dělal to s krajní neochotou.
Jednou matka poslala Maxima pro uhlí. Boris ležel v sousedním pokoji na veliké truhle, pokryté kobercem, která mu sloužila jako jeho postel. Četl napínavý román Ridera Haggarda „Dcera Montesumy”. Starší bratr vešel a povídá:
– Bobiku, dojdi nám pro uhlí!
– Máma poslala tebe, tak tam jdi, namítl mladší.
– Hele, radši poslechni, co se ti říká.
– Až mi máma řekne, tak půjdu.
– Koukni, jestli za tři minuty nepůjdeš, přijdu s bičem! – pohrozil zplnomocněnec a vyšel z místnosti. Bič na psa visel vždy na věšáku v chodbě, jak se patří na dům, kde mají německého ovčáka.
Mladší odložil knížku stranou, vstal s truhly a pomalu vytáhl spodní zásuvku stolu. Pod učebnicemi fyziky a chemie ležel měděný boxer, už prověřený v několika rvačkách. Nasadil si boxer na ruku a znovu ulehl na palandu, drže v levé ruce „Dceru Montesumy”, pravou strčil do kapsy.
Četl, jak nešťastného vězně přivazují ke kamennému oltáři, aby byl obětován bohům, jak zlověstný kněz Aztéků se k němu blíží s obětním nožem. V tuto chvíli vstoupil do místnosti Maxim, držící v ruce psí bič.
– Počítám do tří, – řekl. – Ra-az... Dva-a... Tři-a! Co se dělo dále, popisoval Maxim svým přátelům takto:
– A-ano... To jsem v životě neviděl... Aby člověk vyskočil z pozice ležícího na zádech. Od jeho bedny ke dveřím je nejméně šest metrů. Tak on se zved do vzduchu jako tygr, přímo mně na hlavu. Jakoby ho bodli nožem. Já s bičem, a on na mě s Brass Knucklesem.
– Opravdu? divili se přátelé.
– Ano, ale... Och, to byla pranice... Skříň jsme převrhli a rozlámali. U stolu dvě nohy ulomili. O židlích vůbec nemluvím, zůstaly jen třísky. Potom jsem speciálně prohlížel cestovní kufr, představte si, víko prasklo. On ho zády promáčkl, když na mne vyskočil. Jediná kamna zůstala celá.
– Kdo vyhrál?
– Nula nula, povídá Maxim, s jistou hrdostí za mladšího bratra. Jeho v škole tak i zvou – bejk! Nikdo se s ním nemůže rovnat.
– Kdo došel pro uhlí?
– Matka šla. Ale on jí vzal vědro z ruky a mně povídá: „No, počkej, příště uvidíš!” To je hotový ďábel. Za to na něj se můžete spolehnout.
V tomto ohledu, Maxim se nemýlil: jestliže mladší bratr něco slíbil, bylo možné se na něj spolehnout. A na to „příště” nebylo třeba dlouho čekat.
Ve škole, kde studoval Boris, měli kulturní večer. Po představení amatérských kroužků byly tance v tělocvičně, a po tanci, jako obvykle, boje na ulici s žáky sousedních škol.
V zápalu boje Borisův spolužák Ivan Straník z ničeho nic začal střílet do vzduchu z mauzera, který šmahnul svému otci, cenzorovi v městké radě. Jelikož nikdo nevěděl, kdo vlastně střílí, obě strany začaly zdrhat. Jako první, kdo se vylekal vlastní chrabrosti, utekl sám Ivan Straník, poté, co strčil pistoli Borisovi.
Druhý den ráno, Boris čekal ve svém pokoji Ivanovu návštěvu a ze zvědavosti rozbíral svěřený mu obrovský revolver. Z nějakého důvodu vstoupil však do místnosti Maxim. Když uviděl v rukou mladšího bratra skutečnou zbraň, a dokonce mausera, byl tak překvapen, že nebyl schopen slova, šel ven a začal šeptat něco matce.
– Borisi, přines mi ze sklepa dříví a smolnici ! – požádala matka.
Ten smontoval mauser, strčil do kapsy a šel do sklepa. Zplnomocněný NKVD využil své funkce k prohlídce bratrova pokoje. Když nenašel pistoli, vzal s věšáku nešťastný psí bič, který podle jeho představ byl symbolem vlády v domě a vyletěl do dvora za Borisem.
– Dej sem pistoli! – nařídil.
– Nedám, – odpověděl pevně mladší a strčil ruku do kapsy.
Starší zvedl bič: – Dáš nebo ne?
Místo odpovědi, mladší vytáhl ruku z kapsy a bratrovu tvář udeřil kouř a oheň výstřelu. Maxim ztuhl se zvednutou rukou, neboť proti němu, jak z hasicího přístroje, střílela velkorážní pistole. Pozpátku začal couvat na verandu.
– Zahoď bič ! komandoval Boris. – Ruce vzhůru !
Zplnomocněnec NKVD poslušně hodil bič do sněhu a zvedl ruce.
– Jdi domů ! – nařídil Boris. – Rychle !
Když starší bratr se schoval za dveřmi, mladší, jako zajíc, skočil přes plot. Když přijde policie, tak ať Maxim sám si zdůvodňuje, proč se střílelo za bílého dne.
Takže Boris, v hlubokém sněhu, v pouhé košili, musel přidržovat kalhoty, které mu padaly kvůli váze pistole v kapse. Nakonec se dostal až k místu, kde bydlel Ivan [nevlastní bratr šilhavého chuligána Feďky, pozn. překl.] a vrátil mu revolver. Jak Ivan vysvětloval svému otci chybějící náboje, zůstalo neznámo.
Večer, když uslyšel o incidentu, dr. Rudněv zabručel:
– Máme předky kozáky a proto budeme mít asi někde v rodu polskou krev. A tureckou taky. Jak se zdá, Maxim je po Polácích: peňonze ně máme, zato honor majem. A hle, Boris je čistý turek, pravý bašibuzuk.
Maxim se cítil hrdinou dne a vychloubal se:
– Borka na mě střílel, střílel, a ani jednou se netrefil.
– Vždyť jsem schválně mířil mimo uši, – neochotně hlásil školák. – Jako krotitel lvů v cirkusu.
Ve zdech starého domku bylo hodně děr od vytrhaných hřebíků. Později Maxim ukazoval tyto dirky svým známým a hrdě vypravoval:
– Vidíte, to náš Boris po mně střílel. Celý dům je jak řešeto. A jak byl troufalý a všeho schopný!
Existují lidé, kteří nemohou žít se svými blízkými na základě rovnoprávnosti. Vždy se snaží být pánem, ale pokud to nefunguje, pak sami lezou jako slouha za tím, kdo byl silnější.
Tak a Maxim. Protože si nemohl podrobit mladšího bratra, nejen že uznal jeho práva, a dokonce mu začal trochu podlézat. Aby získal jeho důvěru, navzdory velkému rozdílu věku, často ho zval do společnosti svých známých a sdílel s ním všechna svá tajemství. Avšak Boris, poučený zkušenostmi, byl poněkud na stráži a držel se v bezpečné vzdálenosti.
Rozdíl mezi dvěma bratry byl v mnoha ohledech. Maxim byl hubený a křehký, s šedýma očima a světlými, mírně vlnitými vlasy, na které byl velmi pyšný. Jeho rty byly pevné, nervózní, pánovité. Při této příležitosti uváděl, že stejná ústa měli Nietzsche a Schopenhauer. Jako student dělal rád atletiku, dobře plaval a běhal na lyžích. Boris byl široký a černý, dával přednost těžké gymnastice, vzpírání a nářadí. Starší byl spíš na sílu, mladší na výdrž.
Maxim míval hodně přátel, kteří se rychle měnili. Boris měl méně přátel, zato téměř stále stejné. Maxim si půjčoval neustále knížky od svých přátel. A jeho bývalí přátelé někdy chodili za Borisem, trochu v rozpacích, žádali, aby vrátil knihy od staršího bratra, které si půjčil před několika lety.
Když Boris přišel do 8. třídy desetiletky, začal se zajímat o lovectví a koupil si "Frolovku" se zásobníkem na čtyři patrony. Místo nich, cpal do brokovnice nakrájené kousky olověného potrubí. Jak se sluší na skutečného lovce, pověsil nabitou zbraň tak, aby byla nad hlavou postele.
Jednoho dne, když se vrátil ze školy, už na prahu ucítil ostrou vůni střelného prachu. Brokovnice ležela na posteli, ale na dubové desce stolu, kde Boris dělal své úkoly, byla vyrytá, rozedraná stopa výstřelu. Náboj sekaného olova šikmo nařízl stůl a zaryl se hluboko do zdi. Borisovi se zatřáslo srdce: co když...
Rozhlédl se po místnosti a hledal stopy krve. Když se ujistil, že krev nikde není, šel hledat Maxima. Ten seděl v kuchyni ve své elegantní uniformě NKVD s rozpačitým výrazem.
– Tak co, jaká je puška? doslova jakoby nic se zeptal mladší. – Dobře střílí?
– No, víš, já jsem ji chtěl ukázat známým... A najednou to vystřelilo...
– Divím se, že nikomu to nevlétlo do břicha. Ty máš sakramentské štěstí.
Zplnomocněný NKVD pohlédl na bratra a zamrkal bledými řasami:
– Řekni mi, a mně ti není líto?
– Je mi líto stolu – odpověděl tento.
Maxim ani zde si nenechal ujít příležitost chlubit se svým přátelům: – Náš Borka má sakramentské nervy. Pistole vystřelila a jemu nebylo líto mě, ale mizerného stolu.
Ne, že by Boris neměl rád svého bratra. To ne, ale věděl, že když bude na Maxima hodný, ten se mu dostane na kobylku.
Bič pro psa, který tak miloval Maxim, patřil německému ovčáku jménem Rex. Kdysi Boris osobně vybral si štěně v předměstské chovatelské stanici psů a na svých prsou donesl domů, i s dlouhým rodokmenem. Z čistokrevného štěněte vyrostl obrovský, jako uhel černý, velmi inteligentní pes. V létě Boris spal na verandě, a Rex seděl vedle na řetězu a hlídal svého pána.
Byl to seriozní pes a nedával klidu okolním darebákům, kteří nejednou hrozili ho přiotrávit. Nejvíc ze všech hrozil Feďka Kosý, který velel všem chuligánům z okolí.
Jednoho slunného zimního dne, hned po sněžení, Boris vyšel do dvora zametat sníh. Před prahem, s nataženými zadními nohami, ležel Rex. Čenich se dotýkal prvního schodu, z černých nozder tekla krev. Od prahu do ulice po svěže napadaném sněhu se táhla dlouhá, krvavá stopa. Věrný pes se doplazil až ke vchodu, ale po schodech už neměl sílu lézt.
Boris se naklonil a dotkl se rukou ještě teplého těla psa, ale už bez života. Pak vběhl do domu a stáhl pistoli se stěny. Cestou cvaknul spouští a vztekle zařval na Maxima:
– Za mnou! Rexe otrávili! Kde je Feďka Kosej? Já tu potvoru...
Mladší bratr jako šílený vrhl se s nabitou zbraní do sněhu, hledat vraha svého milovaného Rexe. A sněhem za ním utíkal starší bratr, marně se pokoušející mu odebrat zbraň.
Z ulice přiběhli malí kluci: Strejdo, strejdo... Vašeho Rexe přejelo auto... My jsme to viděli. Feďka Kosej tu nikde blízko není...
Teprve tehdy se Boris uklidnil a zajistil zbraň.
Později si Maxim poprvé zastěžoval své matce: – Psa má Borka rád, jako by byl člověk. Ale zato já jsem u něj ničím.
Ohledně ženských, Maxim rád chodil za vdanými ženami, za dámičkami, podle svého vyjadřování, dokonce to zdůrazňoval: – Dvojité vítězství a žádná zodpovědnost.
Díky svému mládí, Boris nechápal, co tím bratr říká, ale tvrdohlavě namítal: – Stejně je to krádež.
– Tak je to podle zákonů Mojžíšových, chechtal se zplnomocněný NKVD. – Ale tehdy byla jiná doba.
Podle svých názorů se Maxim i oženil... s ženou jiného. Olga, manželka Maxima, měla v očích Borise hned dva minusy. První – nedokončila institut, měla jen průmyslovku z mlynářství. A druhý minus – opustila svého prvního manžela. Přitom byl Boris nepřímou příčinou bratrova manželství.
Boris býval často na párty v domě své spolužačky Jiřiny. Olga žila v tom domě jako podnájemník. Na večírku, školáci si hrávali na otřepanou hru "flirt květů" s fanty nesmělých polibků a tančili s muzikou gramofonu.
Potom klepávali na dveře podnájemnice: – Olgo, přidejte se k nám!
Ta vycházela ze svého pokojíku, vždy zabalena do velkého bílého šátku z angorské vlny, jako by byla v horečce. Postavu měla nic moc extra, ale zato obličej... Byla to tvářička madony vzácné krásy, nadpozemské. Chovala se jako příchozí z jiného světa, a vždy se trochu nudila. Nikdy se nesmála, nanejvýš jen mírný úsměv a i to, jen tak pro sebe. Tančila neochotně, jako dřevěná, a pokud hra na fanty postihla ji a musela se dát líbat, svírala rty a odvracela se.
– Nevšímejte si toho, šeptala Jiřina. – Je to dobrá holka, jen trochu do sebe zamilovaná.
Žili v sousedství, nedaleko od Petrovského parku, v kterém jednoho klidného jarního večera se zastřelil student. Seděl klidně na lavičce, snil o něčem, pak najednou vytáhl z kapsy revolver a střelil se do úst. V druhé kapse sebevraha, našli dopis, adresovaný andělské Olze. Zjistilo se, že studovali spolu na vyšší průmyslovce. Mluvilo se o tom, mluvilo – a pak se zapomnělo. Copak je málo všelijakých podivínů?
Ale po několika měsících, když dvorek vykrášlil pozdní podzim, stala se nová nepříjemná věc. Boris byl povolán k řediteli školy.
– Ty jsi kamarád Zavališina? – Řekl ředitel.
– Ano, chodil jsem s ním na lov.
– Tak vidíš – Zavališin se zastřelil... Z lovecké zbraně. Neřekl vám nic, co by vás... to?
– Ne, vůbec nic.
– No dobrá... Jděte do jejich domu – jménem komsomolské organizace. Vezměte s sebou Ivana Straníka, to je jeho bratranec... Snažte se jim tam nějak pomoci.
Studené listopadové ráno. Údery podešví na holé promrzlé zemi. Maličký domek na Pesčané ulici. Zármutkem ubitá matka a tmavé skvrny na stěnách příbytku – stopy krve. Na stropě dírky od té munice, kterou ještě nedávno společně vyráběli z olověné trubky. Do štukatury se vlepily jakési neforemné šedivé kousky, to bylo vše, co zbylo z mozku Borisova loveckého kamaráda.
Ráno, místo aby šel do školy, Zavališin si sednul do křesla, přistavil dvoustovku k čelu a prstem bosé nohy zmáčknul spoušť. Výstřel současně ze dvou hlavní mu dočista urval hlavu. Na stole ležel dopis na rozloučenou. Určený nikoliv matce, jejímž byl jediným synem, ale andílku podobné Olze. Byl sice konfiskován milicí, ale i tak všichni pochopili, co tam bylo napsáno.
Tichý a samotářský chlapec, Zavališin se vždy držel stranou ostatních výrostků. Ničím nevynikal, ani v učení, ani ve sportu, známý se stal teprv po své smrti. Sebevražda mezi školáky byla věc krajně neobyčejná a vyzvala mnoho řečí a ještě víc dohadů. Jiřina se snažila hájit svoji podnájemnici:
– Vždyť Olga v tom za nic nemůže!
– Tak proč napsal dopis zrovna jí a ne nikomu jinému? – ptali se školáci.
– To nevím. Oni se stýkali jen na mých večírkách. To bylo vše.
– A co ten student, co se zastřelil v parku?
– Za to taky nemůže. Akorát jednou s ním byla v kinu, ale za další jeho jednání ona neodpovídá.
Školáci nepříznivě vrtěli hlavou: – To je fuk, tvoje Olga je ňáká nedodělaná.
– Má akorát rybí krev, namítala Jiřina. Proto je jí furt zima. Ani v noci spát nemůže, leze ke mně pod deku, aby se ohřála...
Brzo poté krasavice Olga se vdala za člověka, kterého téměř neznala. Jak se říká, za prvního, který přišel. Zlé jazyky šeptaly, že se jen chtěla zbavit nepříjemných řečí ohledně dvou sebevražd. Všude se najdou závistníci, kteří jen čekají na příležitost k hnusným klevetám.
K dovršení neštěstí, hned po svadbě, muže Olgy zabrali na tři roky vojenské služby a ona se ocitla v situaci slaměné vdovy. Teď ji lidé litovali. A dále bylo takto:
Na snímcích, které Boris fotil na večírku u Jiřiny, Maxim zahlédl andělskou tvářičku Olgy a s pohledem specialisty, znalecky potáhl nosem:
– Hm, hm... Kdo je to?
– Ale nic... taková ani ryba ani rak.
– Poslyš, seznam mě s ní.
– Přicházíš pozdě, už je vdaná.
– Cože, dámička? Tím líp.
– Neřek bych. Kvůli ní se už dva zastřelili.
– Nevadí. Jen nás seznam, ostatní je moje věc.
Maxim zorganizoval pro své přátele večírek, a Boris na něj pozval slaměnou vdovu, které bylo smutno bez muže. Olga se objevila jako vždy zahalená do bílého šálu a ten večer Maxim ztratil své srdce.
Bratři spali v sousedních pokojích, a mladší se často vysmíval, že starší má zvyk mluvit ze spaní. Avšak tentokrát se Boris nesmál. Nevěděl proč, ale bylo mu líto bratra, kterého Olga doslova očarovala. Každou noc se Maxim křečovitě vrtěl v posteli a brebtal:
– Olinko... Miláčku... Olinko...
Přesto Maxim dosáhl svého. Ne rychle, ne pomalu, přesně za měsíc krasavice Olga se rozvedla se svým daleko sloužícím prvním mužem a vzala si Maxima. Na svadbě Boris, osnovátor nového štěstí, seděl na čestném místě naproti novomanželům. Po svadbě starší bratr opustil rodný dům a ubytoval se s ženou ve vlastním bytě v novostavbách pro pracovníky NKVD.
Brzo se jim narodila dcerka. Bylo vidět, že Maxim je velice šťasten, že zbožňuje svoji mladou ženu a strašně je hrdý na děcko. Stal se serioznějším, solidnějším, a pokud se ještě chlubil, tak pouze svou ženou. Byl povýšen ve službě a měl hodně práce, takže svůj volný čas trávil ve své rodině.
Další kapitola
Přejít na OBSAH